18. 9. 2017

Katalánské referendum: Sedm let a tři týdny

Více než 7 let již uplynulo od okamžiku, kdy španělský ústavní soud rozcupoval Katalánský autonomní statut (Estatut d'Autonomia de Catalunya). Po krátké pauze z roku 2011, způsobené vyvrcholením ekonomické krize v celém Španělsku, rezonuje katalánskou politikou jediné velké téma - touha po nezávislosti. Od roku 2012 se každé 11. září v Katalánsku pořádají milionové demonstrace za nezávislost a katalánští politici se během těchto šesti let o ni všemožně snaží. Byla tu snaha jednat s centrální vládou, byl tu dokonce i pokus o referendum (listopad 2014), nicméně faktem je, že oněch 7 let docházelo jen k malým krůčkům, nicméně celá záležitost jako taková mířila spíše do ztracena. S odchodem ekonomické krize přeci jen zastánci odtržení od Španělska přišli o své hlavní lákadlo - totiž nutnost ekonomické nezávislosti, neboť chceme-li či ne, vždy je to o penězích. Tuto větu si ostatně ještě několikrát v průběhu září zopakujeme.

Manifestace za nezávislost v centru Barcelony, 11. září 2017

Po nezdařeném pokusu o referendum v roce 2014 celá situace okolo katalánské nezávislosti přešla do jakéhosi stand by módu. Opětovné nastartování vášní vzbudilo až expresní přijetí dvou zákonů v katalánském parlamentu na počátku tohoto měsíce: 6. září byl schválen Zákon o referendu o nezávislosti (Llei del referèndum d'autodeterminació) a o dva dny později i tzv. Přechodný zákon (Llei de transitorietat jurídica i fundacional de la república), který řeší směřování Katalánska v případě kladného výsledku referenda. Jinými slovy, během několika dní si poslanecká většina v katalánském parlamentu schválila nejprve zákon o vyhlášení referenda o nezávislosti a následně i jakousi přechodnou ústavu, kterou by se Katalánsko v případě vyhlášení samostatnosti řídilo. Oběma zákonům se budeme ještě v některém z budoucích článků věnovat. Každopádně právě tyto události odstartovaly tři bouřlivé týdny, jež by měly vyvrcholit 1. října 2017 oním vytouženým referendem.

Od té doby každým dnem a někdy i každou hodinou roste napětí mezi oběma stranami. Oba zákony byly expresně zablokovány španělským ústavním soudem, což je de facto situace, v níž se už Katalánsko ocitlo v roce 2014. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že tehdy zkrátka politická vůle na katalánské straně ještě nebyla tak silná. Ale tentokrát se zdá, že současná katalánská politická reprezentace je připravena záležitost dotáhnout do konce. Nebo alespoň maximálně otestovat, do jakých výšin lze celý konflikt vyhrotit, a tak jednoduše pokračují dál. 11. září ostatně opět pocítili i podporu z lidu, když už pošesté v řadě do ulic vyšlo milion Katalánců, aby si nenásilně řeklo o nezávislost. Od té chvíle pak už každý den přináší něco nového a napětí se postupně zvyšuje.

Španělská vláda chce referendu zabránit všemi obvyklými prostředky, neboť ani na okamžik nepřipustí uspořádání "legálního" referenda po vzoru těch, která proběhla v Kanadě či Velké Británii (a která mimochodem vždy dopadla dobře pro centrální vládu). Na druhou stranu je to docela pochopitelné. Současná španělská vláda by totiž jen těžko dokázala přesvědčit většinu obyvatel Katalánska, aby hlasovali pro setrvání. Lidová strana (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem je u vlády již od konce roku 2011 a za celou tu dobu udělala pro Katalánsko opravdu žalostně málo. Vlastně se jí povedlo jediné - svou politikou vyrobila zdaleka nejvíc zastánců nezávislosti. Politicky tedy onen problém Rajoy řešit neumí, naštěstí má k dispozici vyvinutý justiční aparát. Jak upozorňuje celá řada politologů, španělská justice je na evropské poměry až příliš provázaná s politikou, a to zejména v posledních 15-20 letech. Zejména španělský ústavní soud se v posledních letech stal prodlouženou rukou PP, nicméně zejména v otázce Katalánska se pilně snaží i další součásti justičního systému (např. vymýšlení korupčních kauz proti katalánským politikům - viz Xavier Trias apod.).

Aktuálně tak španělský stát využívá všemožných prostředků k tomu, aby uspořádání referenda zabránil. Klasické zastrašování katalánských politiků a zaměstnanců samosprávy je už takovou klasikou. Před pár dny kupříkladu v rozhovoru pro deník El Mundo prohlásil španělský vrchní státní zástupce José Manuel Maza, že "prozatím je třeba postupovat obezřetně, ale 1. října už se musí zasáhnout". Přiznal také, že katalánského premiéra odvolat nemohou, nicméně nevyloučil jeho možné zatčení. Na závěr rozhovoru si dokonce posteskl, že dokud se katalánská strana nedopustí násilného jednání, hrozí jim podle současného práva příliš nízké postihy. Zoufalými pokusy o autoritativní přístup k celému konfliktu jsou i další přehnané reakce, které ve jménu ústavy docela solidně popírají svobodu vyjadřování či svobodu tisku. V posledních dnech se španělská policie Guardia Civil doslova chlubí, kolik propagačních materiálů a letáků k plánovanému referendu se jí podařilo zkonfiskovat (do dnešního dne to bude již ke dvěma milionům!) v různých tiskárnách po celém Katalánsku. Velkou ofenzivu podnikl španělský stát i na internetu, kde opět pod mantrou protiústavnosti nutí internetové providery k vypínání či blokování stránek, které katalánská vláda připravila v rámci informační kampaně o referendu (kvůli častému blokování stránek nakonec kat. vláda zřídila twitterový účet, kde se objevují veškeré španělskou vládou cenzurované odkazy).

Podobný tlak vyvíjí Španělsko i na katalánská média. Zákaz vysílat reklamní spoty k referendu by se v rámci logiky věci dal pochopit, ale neoficiální domluva, aby média o referendu vůbec neinformovala, to už zavání totalitarismem. Samostatnou kapitolou bude i pozice katalánské autonomní policie (Mossos d'Esquadra), které španělská vláda může nařídit zabránit referendu silou (zatýkání, odebírání uren, zavírání volebních prostor,...), nicméně na druhou stranu se čeká, že Mossos zůstanou loajální katalánské vládě. Pro jistotu tedy ta španělská posiluje v Katalánsku přítomnost Guardia Civil. Případně jsou tu i mnohem prozaičtější metody, jak referendu zabránit - kupříkladu odpojit volební prostory od elektřiny apod. To vše je v moci španělské vlády a je pochopitelné, že ta svých možností využije, neboť taktéž začíná cítit, že po sedmi letech nečinnosti by se během těchto tří týdnů skutečně mohlo rozhodnout. Nejjistější tedy je referendu zabránit, nedovolit, aby 1. října Katalánci hlasovali. Faktem totiž je, že s každým dalším týdnem rostou směrem ke katalánskému referendu sympatie na mezinárodní scéně. Žádný odborník na dané téma si samozřejmě už několik let netroufá odhadovat, jak to všechno dopadne, avšak pokud se tentokrát katalánské vládě podaří referendum dotáhnout do konce (i když ho Španělsko bude stále považovat za nelegální, ale nedokáže mu fyzicky zabránit), nebude mít pak z mezinárodního pohledu vůbec špatnou pozici v případě úspěchu.

Ona definice úspěchu referenda je jedním z klíčových (avšak nejméně jasných) faktorů dalšího vývoje katalánské telenovely. V případě, že se 1. října Katalánci opravdu budou moci ke své budoucnosti vyjádřit v referendu, poměrně zásadní by mohla být míra participace. Podle dosavadních průzkumů by k referendu dorazilo až 60 % obyvatel, což by nakonec znamenalo relativně jistý úspěch hlasujících pro nezávislost. Dá se očekávat, že velká část občanů nepřejících si odtržení od Španělska zůstane doma, zatímco naprosto klíčovou záležitostí bude schopnost dostat k urnám skupinu lidí, kteří si přejí referendum, ale nejsou zrovna naklonění nezávislosti (typicky voliči CSQP a v menší míře PSC). Těch je oproti jasným zastáncům nezávislosti méně, ale právě dostatek na to, aby referendu dodali potřebnou minimálně nadpoloviční účast. Pouze v takovém případě by totiž zbytek světa mohl brát katalánskou vůli vážně, ale mluvíme tu skutečně o výrazné většině (ideálně nad 60-65 %), neboť ani 50% účast by nezaručila možnost různých interpretací a zpochybňování výsledků. Naopak pokud by se z plánovaného referenda stala i výsledkově spíše kopie hlasování z listopadu 2014 (takřka 81 % pro nezávislost, avšak účast necelých 40 %), zůstávali bychom stále v našem zmiňovaném stand by módu.

Máme před sebou ještě dva ze tří možná nejdůležitějších týdnů katalánské historie. A může se stát cokoliv, přičemž pravděpodobně ani jedna ze zúčastněných stran sama neví, kam až celá situace dojde, do jakých výšin může vygradovat. Zatím vidíme na obou stranách odhodlání stát si na svém, proto bude jistě zajímavé sledovat, co nám následující dva týdny přinesou. Uskuteční se referendum? A pokud ano, dorazí k němu skutečně většina oprávněných voličů? Vyjádří se tato většina pro nezávislost nebo (překvapivě) proti ní? A i když se toto všechno podaří, bude mít katalánská vláda dostatek odhodlání následně postupovat podle zákonů odhlasovaných v katalánském parlamentu? Vyhlásí nezávislost? Nebo pod tlakem událostí a výsledků referenda konečně dojde k jednání mezi oběma vládami? A tisíce podobných otázek bychom si mohli položit, avšak odpovědi na ně budeme nejspíš postupně získávat až na konci tohoto měsíce či spíš na počátku toho následujícího.

11. 9. 2017

11/09/1714 (Diada Nacional de Catalunya)

Většina národů světa si svým státním svátkem či národním dnem obvykle připomíná datum svého vzniku. Katalánci však svůj hlavní národní den pojímají na první pohled zcela opačně. 11. září je pro ně totiž symbolem největší historické porážky a ztráty veškeré předchozí suverenity. K čemu tedy vlastně onoho nešťastného 11. září 1714 došlo? A proč si Katalánci dodnes tento den tak silně připomínají? Na to se pokusíme co nejstručněji odpovědět na následujících řádcích.


Dobová rytina ukazuje okamžik prolomení barcelonských hradeb (Autor: Jacques Rigaud)

HISTORICKÝ KONTEXT

Katalánsko se po jasné porážce v tzv. válce ženců (1640-1652) na několik let dostalo do silné ekonomické krize, nicméně již ke konci 17. stol. se postupně stalo významným ekonomickým motorem celého Pyrenejského poloostrova. Španělská monarchie i nadále uznávala katalánské institucionální uspořádání, takže v té době se region stále ještě těšil podstatné autonomii. V Katalánsku tak poprvé v jeho historii došlo k zajímavému úkazu, který se později ještě několikrát bude opakovat. Po prohře v boji za nezávislost v již zmiňované válce ženců totiž katalánská politická elita i díky velkému ekonomickému růstu (specializace v zemědělství, textilní manufaktury, významný zahraniční obchod) začala zastávat myšlenku "katalanizace" Španělska, neboli modernizaci a snahu o vůdčí roli ve zkostnatělé monarchii, neboť zcela díky své geografické podobě bylo Katalánsko v posledních staletích docela logicky prvním místem poloostrova, kam přišla inspirace a pokrok ze zbytku kontinentu. Na konci 17. stol. tedy Katalánsko o nezávislost neusiluje, naopak snaží se svým dílem pomoci vyvést Španělsko z vleklé ekonomické krize.

Osudu Španělska neprospívala příliš ani osobnost posledního Habsburka, jímž byl Karel II. (1661-1700). Ten se dostal k vládě jako velmi mladý a nezkušený, navíc silně geneticky zatížený mnoha generacemi příbuzenských sňatků, takže jeho úmrtí v listopadu 1700 nechalo zemi bez následníka trůnu. Slabý panovník byl paradoxně výhodou právě pro Katalánsko, kde tak na relativní periferii celého impéria de facto vládly katalánské instituce, fakticky tedy i z tohoto důvodu ustala katalánská snaha o nezávislost, neboť v praxi ji tamní instituce dávno měly. Karel II. po sobě nezanechal dědice, i když dva měsíce před smrtí nechal pod tlakem sousední Francie sepsat závěť, podle níž se měl novým králem španělského impéria stát princ Filip, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV. To by v praxi znamenalo, že Francie a Španělsko i se všemi svými koloniemi by se rázem ocitly v rukou rodu Bourbonů, a to zbytek evropských panovnických rodů vnímal jako velké bezpečnostní riziko a potenciální ohrožení, neboť v dané době Španělsko s Francií představovaly zdaleka nejsilnější evropské mocnosti.


VÁLKA O ŠPANĚLSKÉ DĚDICTVÍ (1701-1714)

Proti Bourbonovi Filipu V. na španělském trůnu se tedy zvedla v Evropě vlna nevole, která vykrystalizovala vyhlášením války ze strany Rakouska (které na španělský trůn chtělo logicky dosadit jiného panovníka z řad Habsburků, konkrétně pozdějších císaře Karla VI., jenž byl v letech 1711-1740 i králem českým a zároveň otcem Marie Terezie) a Nizozemí, k nimž se později přidala ještě Anglie, Portugalsko či Savojsko. Co je ovšem důležité pro nás, absolutní podpoře se Filip V. netěšil ani v samotném Španělsku. Právě v tomto konfliktu se opět ukázaly historické rozdíly mezi Kastilským královstvím a Aragonskou korunou. Zatímco drtivá většina Kastilie stála za Bourbonem Filipem V., země Aragonské koruny (Aragonie, Katalánsko, Valencie, Mallorka) začaly postupně podporovat habsburského kandidáta Karla.

Konkrétně Katalánsko reprezentováno svou vládní institucí Generalitat de Catalunya se nakonec přidává na stranu protibourbonského paktu v roce 1705. Katalánce jednak děsila představa bourbonského absolutismu, který byl na rozdíl od toho habsburského katalánskými institucemi vnímán jako skutečné ohrožení, navíc jim byl mnohem sympatičtější kapitalistický model obchodu, který se rozvíjel v Anglii a Nizozemí. Katalánská vláda tedy uzavře s Anglií pakt, který umožní zformování katalánského vojska a především posvětí vylodění anglické flotily v Katalánsku. Tak se protibourbonská koalice zmocní Barcelony a s ní i zbytku Aragonské koruny, která slíbí loajalitu habsburskému monarchovi. Konkrétně pro Barcelonu má pak celá událost i vedlejší plus v podobě návratu královského dvora do katalánské metropole. Karel III. se stává španělským králem a jeho zastánci mají slušně nakročeno k ovládnutí celého Španělska.


Nicméně tato idylka trvala jen krátce. Po drtivém vítězství Bourbonů v bitvě u Almansy (1707) Filip V. získal Aragonii a Valencii, kde okamžitě zrušil všechny autonomní instituce a tvrdě se pomstil všem protivníkům. V tu chvíli Katalánci pochopí, že každý další den války bude bojem o holé přežití, neboť je jim jasné, že v případě porážky dopadnou stejně jako Valencie a Aragonie. Dramatický zvrat nastává v roce 1711, neboť v dubnu onoho roku umírá bez dědice římský císař a český král Josef I. Jeho bratr Karel se tedy musí z Katalánska vrátit do Vídně a tam se ujmout císařských povinností. To byl pro Katalánsko definitivní hřebíček do rakve. Pro evropské mocnosti je najednou možnost, že by rakouské a španělské impérium bylo pod vládou jediné osoby, podobnou hrozbou jako před pár lety bourbonská nadvláda nad Francií a Španělskem. Spojenci navíc dosáhli dostačujících územních zisků a nehodlali se dál finančně vyčerpávat na pro ně v tu chvíli již zbytečné válce. Katalánsko se tedy rázem ocitlo bez spojenců i bez panovníka...


Roku 1713 došlo k uzavření tzv. Utrechtského míru, který de facto ukončil boje a potvrdil Filipa V. coby španělského krále s tou podmínkou, že Bourboni se museli zavázat nikdy nespojit Francii a Španělsko v osobě jediného vladaře. Španělsko ostatně bylo jediným poraženým v tomto konfliktu, neboť přišlo o řadu území (Gibraltar, Menorca, Flandy, Neapol, Sicílie, Sardinie), byť z historické perspektivy až tolik nepřekvapuje, že většina tohoto území patřila Aragonské koruně, proto se tohoto území Španělsko zbavovalo poměrně snadno. Karel VI. musel slíbit stažení svých vojsk z Katalánska a později (1725) se i oficiálně zřekl jakéhokoliv nároku na španělský trůn. Pro Katalánsko ovšem tyto mírové dohody byly tragické, neboť tak trochu historicky opakovalo stejnou chybu a opět vsadilo na špatného koně. V létě 1713 tak Katalánsko stálo úplně samo proti španělským a francouzským vojskům Filipa V.


OBLÉHÁNÍ A PÁD BARCELONY (1713-1714)

O následném obléhání Barcelony byly napsány stovky tlustých knih, takže my si ho shrneme jen velmi stručně. Nicméně pokud máte rádi historické romány, skvěle zachycené je toto vyprávění v románu Victus katalánského spisovatele Alberta Sáncheze Piñola.

25. července 1713 začalo obléhání. K Barceloně přitáhlo 40 000 mužů ze španělských i francouzských jednotek, opevněné město bránilo asi 5 000 bojovníků v čele s Antonim de Villarroel. V několika prvních měsících zvolila obléhající vojska vyčkávací taktiku a město jen občas bombardovala, nicméně nedařila se jim blokáda přístavu, takže Barcelona poměrně dlouho přežívala díky zásobování po moři. Od prosince 1713 pod vedením Rafaela Casanovy barcelonské jednotky dokonce podnikaly malé guerillové útoky v řadách obléhajících vojsk. Nicméně v létě 1714, takřka po ročním obléhání, povolali Bourboni více francouzských jednotek pod vedením vévody z Berwicku a především vojenského experta Prospera van Verbooma, který měl za úkol vymyslet plán co nejrychlejšího rozbití pevné barcelonské hradby. V srpnu 1714 se obléhajícím vojskům takřka podařilo prolomit jednu z hradeb, zejména však docílila blokády barcelonského přístavu. Poslední měsíc obléhání Barcelony tak obyvatele města postavil před katastrofální situaci. Zásoby se tenčily a lidé na ulicích začali umírat hladem.


Brzy ráno 11. září 1714 došlo k poslednímu precizně koordinovanému útoku. Hradba povolila. Skupinka obránců města pod vedením Rafaela Casanovy třímajícího v rukou vlajku sv. Eulálie, barcelonské patronky, vyrazila do protiútoku a po několik hodin dokázala nepřátelské jednotky držet v okolí hradeb. Sám Casanova byl v bitvě zraněn a musel se stáhnout do zázemí. Podle všeho si právě v onen den obě strany sáhly na dno. Obránci města bojovali z posledních sil, zatímco útočící vojáci chvílemi váhali, zdali má smysl pokračovat. Bourbonské jednotky totiž v bojích zaznamenaly obrovské ztráty. Z více než 40 000 mužů jich takřka 15 000 padlo nebo bylo zraněno. Celé 11. září se obě strany přetahovaly o nadvládu nad barcelonskými ulicemi, zatímco jejich špičky už jednaly o kapitulaci. Barceloňanům nic jiného nezbývalo. 12. září byla dohodnuta kapitulace a o den později vstoupila bourbonská vojska do města. Barcelona se tak vyhnula masakru a velice pravděpodobnému zničení, nicméně ani tak se dobyvatelé s obránci města nemazlili. Třetina města byla zničená. Za rok obléhání na Barcelonu dopadlo přes 30 000 projektilů. V ulicích se rozkládala těla stovek mrtvých. I přesto všechno se obyvatelé města vzepjali k poslednímu velkému gestu. Jak ve svých pamětech líčili někteří z vojáků, kteří do města 13. září napochodovali, naprosto je šokovala snaha obyvatel ukázat dobyvatelům obraz zcela normálního života. Všude byla krev a spousta čerstvých hrobů, nicméně v pekárnách, dílnách či obchodech - všude panoval čilý ruch, jako by ani žádná válka nikdy nebyla.

DECRETOS DE NUEVA PLANTA (1716)
Filip V. se po dobytí Katalánska zachoval zcela očekávaně. V roce 1716 byly vydány tzv. Dekrety o novém uspořádání (Decretos de Nueva Planta), které přinesly obrovskou reformu veřejné správy. V praxi pro Katalánsko znamenaly především zrušení všech katalánských institucí a privilegií a omezení řady občanských svobod. Dle očekávání se veškerá moc centralizovala do Madridu a v Katalánsku byl vytvořen jen úřad Capità General de Catalunya, který delegoval rozhodnutí španělského krále dále do Katalánska. Netřeba dodávat, že jediným úředním jazykem se v tu chvíli stala španělština, což jen napomohlo urychlit dlouhodobý úpadek katalánštiny, i když obyčejní lidé svým jazykem nikdy mluvit nepřestali. Kromě mnoha dalších represálií zmiňme kupříkladu zboření čtvrti la Ribera, na jejímž místě byla v dalších letech vybudována vojenská pevnost Ciutadella, jež samozřejmě nesloužila k obraně města, ale k jeho případnému bombardování, kdyby došlo k nějaké rebelii. Španělští vojáci tak město docela dobře kontrolovali z pevností na obou stranách (Ciutadella, Montjuïc). Středověká hradba byla zachována a ve dvoukilometrovém pásmu okolo ní byla zakázána jakákoliv výstavba, opět pro případ potřeby potření rebelie. 

Davy manifestantů na Avinguda Meridiana 11. září 2015 (Foto: Ara.cat)

KATALÁNSKÝ NÁRODNÍ DEN
Tolik tedy k historickému pozadí, v němž se skrývá symbolika dnešního Katalánského národního dne (Diada Nacional de Catalunya). Oslavy 11. září původně jako dne vzpomínky na padlé při obraně Barcelony a později jako národní svátek sahají do roku 1886, kdy byla v kostele Santa Maria del Mar poprvé oficiálně sloužena mše za padlé v roce 1714. Z období katalánského národního obrození na konci 19. století pochází i tradiční kladení věnců a květin k pomníku Rafaela Casanovy (1660-1743), vůdce barcelonské obrany v době zmiňovaného obléhání města. Od roku 1914 (s přestávkou v letech 1939-1976) je jeho pomník umístěn na křižovatce mezi ulicemi Ali Bei a Ronda de Sant Pere, což je dle historických záznamů přibližně to místo, kde byl Casanova při obraně v září 1714 raněn.

Během diktatur ve 20. století byly veškeré oslavy 11. září zakázány, větší manifestaci Barcelona zažila až v září 1977. V dalších desetiletích pak byl tento svátek vnímán spíše institucionálně jako připomínka znovuzískání katalánské identity. Coby příležitost k obrovským manifestacím na podporu katalánské nezávislosti slouží Diada Nacional de Catalunya od roku 2012, kdy se 11. září v ulicích Barcelony poprvé sešlo přes milion lidí podporujících myšlenku samostatného Katalánska. V následujících letech se pak z těchto manifestací stala jakási nová tradice, neboť současná touha po nezávislosti se stala v posledních letech klíčovým tématem katalánské politiky. Pro zastánce nezávislosti je právě ono datum 11. září symbolickou připomínkou dne, kdy Katalánsko přišlo o většinu svých historických privilegií a zároveň dnem, kdy je třeba se o ně znovu přihlásit. Zejména v posledních letech tak oslavy 11. září v Katalánsku skutečně získaly na intenzitě.



A jak by vypadalo 11. září 1714 vylíčené očima zpravodaje přímo na místě? O něco takového se v krátkém textu pro deník La Vanguardia pokusil v roce 2014 katalánský spisovatel Albert Sánchez Piñol:

6. 9. 2017

Apel·les Fenosa

Apel·les Fenosa i Florensa (1899-1988) byl významným katalánským sochařem 20. stol. Podle mnohých patřil vůbec k těm největším moderním sochařům, nicméně velká část kritiky ho nikdy nedokázala docenit. Proto je dnes v globálním kontextu vnímán stále ještě spíše jako méně významný lokální umělec.

Polyphème (1949) - zahrada Fundació Apel·les Fenosa, El Vendrell

Apel·les Fenosa se narodil roku 1899 v Barceloně. Už v mládí působil jako učeň v ateliéru známého katalánského sochaře Enrica Casanovase, nicméně klíčovým okamžikem pro jeho další umělecký rozvoj byla změna prostředí. Roku 1921 odjel do Paříže, kde se záhy spřátelil s mnoha tamními umělci, ačkoliv zejména s jedním světovým umělcem jej pojil velmi silný vztah. Nedlouho po jeho příjezdu se ho ujal sám Pablo Picasso, pro něhož byl podle mnohých Fenosa takřka synem. Zejména v začátcích kariéry Picasso Fenosu podporoval nejen morálně nýbrž i finančně, dokud se Fenosa "umělecky nenalezl". Sám koupil velkou část Fenosova díla a nutno dodat, že sochařský styl mladého Katalánce Picassa inspiroval i k některým vlastním výtvorům. Všeobecně vzato se dá říct, že Fenosa často inspiroval ostatní umělce či básníky (známý je kupříkladu i jeho krátký románek s francouzskou módní návrhářkou Coco Chanel), zatímco mezi "obyčejnými" lidmi se jeho dílo až tak velkého uznání nedočkalo. 

Ve 30. letech 20. stol. se Fenosa vrátil do Katalánska, kde uspořádal několik prvních výstav své tvorby, nicméně španělská občanská válka a následná frankistická diktatura ho donutily k návratu do Francie, kde následně prožil zbytek života a kde také vytvořil většinu svého díla. Nicméně jeho pouto k rodnému kraji přetrženo nebylo, neboť roku 1958 si tehdy už známý sochař pořídil letní sídlo v katalánském městě El Vendrell. Tam pak s manželkou pravidelně trávil celé léto a v přilehlé dílně tvořil. Zmiňovaný dům je dnes sídlem Fundació Apel·les Fenosa, kde je k vidění velká část sochařovi tvorby, zejména pak osm monumentálních bronzových soch, jež jsou umístěny v přilehlé zahradě, aby tak připomínaly zdroje autorovy inspirace. Z dalších známých soch zmiňme ještě tu, jež se nachází v Barceloně (A Pau Casals) a lze na ní jasně pozorovat typické rysy Fenosovy tvorby. Za svou uměleckou činnost byl Fenosa ještě za svého života alespoň částečně oceněn v Katalánsku i ve Francii (Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, 1982 a Řád čestné legie, 1983). Apel·les Fenosa zemřel v březnu 1988 v Paříži a je pochován na slavném hřbitově Montparnasse.

Tempete pourchassée par le beau temps (1957) - zahrada Fundació Apel·les Fenosa, El Vendrell

4. 9. 2017

El Vendrell

Přibližně 37 000 osob dnes žije v obci El Vendrell, hlavním městě okresu Baix Penedès. Pro svou polohu blízko moře a zároveň nedaleko římské cesty Via Augusta byl historicky významnou obchodní křižovatkou v širém okolí. Nachází se přibližně ve dvou třetinách cesty mezi Barcelonou (65 km) a Tarragonou (30 km). Aktuálně žije turistickým ruchem, avšak ani to městu nebrání vyzařovat příjemnou a poklidnou lokální atmosféru. El Vendrell a všechny jeho přímořské čtvrti jsou rozhodně skvělým tipem na jednodenní výlet z Barcelony či Tarragony.

Rambla ve městě El Vendrell (2017)

Skutečná historie města El Vendrell se však začala psát až v 11. století. První písemnou zmínku o městě máme z roku 1037, kdy připadl do vlastnictví kláštera v Sant Cugat. Ve středověku bylo historické centrum města opevněno hradbou a stávalo se častou zastávkou poutníků, vyslanců i samotného krále při cestách mezi Barcelonou a Tarragonou. V 16. a 17. stol. podobně jako i zbytek Katalánsko El Vendrell zasáhl celkový úpadek, za nímž stály roky špatných sklizní, morové rány a válečné konflikty. K velké proměně obce došlo ve století osmnáctém, kdy byla okolní pole proměněna na vinice a díky přístavu v Sant Salvador se z města stal třetí největší exportér vína a dalších alkoholických nápojů v Katalánsku. Po dalším úpadku, způsobeném válkami v první polovině 19. stol., přišlo zlaté období masivní produkce okolních vinic v důsledku mšičkové pohromy, která postihla francouzské vinné regiony. Nakonec se ale mšička révokaz rozšířila i do Katalánska, takže konec 19. stol. přinesl do města opět velkou nejistotu a mnohé problémy.

Další výrazný růst přineslo až 20. století, kdy město pohltilo vedlejší vesnici Sant Vicenç de Calders společně s jeho přímořskou čtvrtí Coma-ruga. Vůbec územní rozložení obce El Vendrell je poměrně zajímavé a vysvětluje prudký demografický růst druhé poloviny 20. stol (6 000 obyv. v roce 1960; 15 000 obyv. v roce 1990; 36 000 v roce 2010). Obec se aktuálně skládá ze samotného města El Vendrell (29 000 obyv.), vesničky Sant Vicenç de Calders (200 obyv.) a několika přímořských čtvrtí situovaných asi 3,5 km od centra města - Coma-ruga, Sant Salvador a Francàs (dohromady asi 7 000 obyv.), jejichž pláže se již desítky let plní turisty z Katalánska i ze zahraničí. Aktuálně je tak El Vendrell hodně zacílen na turismus, podobně jako všechny okolní obce, neboť zdejší pláže jsou považovány za jedny z nejlepších na katalánském pobřeží. Hodně tomu na pomáhá i významný železniční uzel v podobě stanice Sant Vicenç de Calders, která již od roku 1887 spojuje dvě železniční tratě vedoucí sem z Barcelony. Aktuálně jde o konečnou stanici regionálních linek R2 a R4, přičemž tu staví i řada dalších regionálních vlaků mířících dál na jih nebo na západ Katalánska.

Pláže v přímořských čtvrtích Coma-ruga a Sant Salvador (2017)
MĚSTO MUZEÍ
El Vendrell má poměrně hezky vypracovaný systém muzeí, která jsou ve většině případů věnována slavným osobnostem s městem spojeným. V současnosti jich je pět (když nepočítáme delší dobu zavřené Museu Arqueològic del Vendrell): Museu Deu, Museu Apel·les Fenosa, Casa nadiua de Pau Casals, Museu Pau Casals a Casa Museu Àngel Guimerà

Museu Deu nabízí zajímavou kolekci katalánských obrazů, soch, keramiky, skla, nábytku a dalších uměleckých předmětů. Dalším v řadě je monotematické muzeum věnované tvorbě katalánského sochaře Apel·lese Fenosy, jenž si ve městě zařídil letní sídlo. Prakticky hned vedle sebe se pak nachází domy, v nichž své mládí prožili dvě nejvýraznější osobnosti spojené s městem El Vendrell - dramatik Àngel Guimerà a hudebník Pau Casals. Všechna tato čtyři muzea najdete v rozmezí několika málo stovek metrů v samotném historickém centru města. Museu Pau Casals se pak nachází v přímořské čtvrti Sant Salvador a je z něj nádherný výhled na moře. Všech pět muzeí otevírá od úterka do neděle, většinou dopoledne i k večeru (siestová pauza je samozřejmostí) a všechny lze navštívit na společnou vstupenku, na níž si sami vyberete, která z muzeí chcete navštívit (kompletní pětice v současnosti přijde na zhruba 12 €, což se vyplatí, neboť jednotlivé vstupy se pohybují od 5 do 7 €).

Socha věnována nejslavnějšímu místnímu rodákovi (2017)

2. 9. 2017

L'Arboç

L'Arboç je malé městečko asi 50 km jihozápadně od Barcelony, ačkoliv ze správního hlediska náleží k provincii Tarragona. Jeho populace v současnosti čítá zhruba 5 000 obyvatel. Na první pohled tedy naprosto obyčejné městečko, jichž jsou v Katalánsku stovky a v celém Španělsku tisíce. I přesto ale L'Arboç dokáže své návštěvníky velmi příjemně překvapit...

La Giralda na okraji města L'Arboç (Foto: www.arbocenc.org)

L'Arboç je jednou ze zastávek linky R4 katalánských regionálních vlaků. Takřka permanentně opuštěná stanice sice na první pohled neslibuje žádné zázraky, avšak po překonání úvodních 400 metrů najednou stojí v centru relativně zajímavého historického městečka. A faktem je, že L'Arboç má za sebou více než tisíciletou historii. První písemné zmínky o obci pocházejí z přelomu 10. a 11. století, přičemž v roce 1174 jí byl udělen titul královského města. Městečko tak užívalo mnoha privilegií a jeho součástí byla i malá ale důležitá židovská čtvrť. Prosperita však netrvala dlouho a od poloviny 14. století hovoříme o totálním úpadku provázeném několika morovými vlnami, které zdecimovaly většinu místní populace. Určitý význam si L'Arboç vydobyl až v druhé polovině 19. stol. v souvislosti s blízkostí vinné oblasti Penedès, pročež se z obce stalo oblíbené letní sídlo katalánských průmyslových elit.

Dnes jde o obyčejné městečko, které si žije poklidným provinčním životem, nicméně neznalého návštěvníka dokáže lecčím překvapit. Pokud sem zavítáte na konci srpna, najdete ulice ponořené do slavnostní atmosféry festa major, jež prý patří k těm nejautentičtějším v celém Katalánsku. Faktem je, že v obci působí mnoho prestižních folklorních spolků (castellers, diables, gegants, divadelníci apod.). Po celý rok je pak možné (i když často teprve po předchozí domluvě) navštívit dvě neotřelá muzea, jež se zde nacházejí. Jedním z nich je Museu de Puntes al Coixí, tedy česky něco jako "Muzeum paličkování", které v centru města vystavuje přes 500 historických ukázek tohoto umění. Druhým je El Cau del Tauró - údajně jediné evropské muzeum, jež se věnuje jen a pouze žralokům. Může se chlubit třetí nejdůležitější sbírkou na světě, zahrnující vycpané exempláře, čelisti či zuby více než stovky různých druhů žraloků. Jde o soukromou sbírku, takže návštěvu je třeba domluvit dopředu přímo s majitelem.

Nicméně L'Arboç vám může mnohé nabídnout i v případě, že místo muzeí dáváte přednost nezávazným procházkám po městě. Pokud sem zavítáte v průběhu odpolední siesty, můžete si být též jistí, že se budete procházet absolutně sami. L'Arboç nabízí několik zajímavých modernistických budov. Jednoznačnou dominantou města je kromě obligátního kostela (Església de Sant Julià), známého také jako "Katedrál oblasti Penedès", kopie slavné sevillské věže La Giralda. 52 metrů vysoká replika je součástí většího obytného komplexu, který si v obci coby své letní sídlo nechal postavit místní rodák Joan Roquer i Marí (1868-1934) poté, co se zcela fascinován vrátil ze svatební cesty po Andalusii. I když většinu roku trávil v Barceloně, dal si na letním sídle v rodné vísce záležet a na jednom pozemku dokázal soustředit kromě repliky slavné věže (v poměru 1:2 - La Giralda v Seville měří přibližně 102 metrů) i repliky Lvího dvora (La Alhambra, Granada) a Síně vyslanců (Real Alcázar, Sevilla) - vše co nejvěrnější originálu zvenčí i zevnitř. Stavba byla dokončena roku 1908. V současnosti patří soukromému vlastníkovi, který ale po předchozí domluvě nabízí zvláštní soukromé prohlídky pro větší skupiny.

Dalšími významnými a značně monumentálními stavbami jsou Hospital de Sant Antoni Abat (1913) v jasně modernistickém stylu a nádherný, reprezentativní Palau Gener i Batet (1889), který si tu nechal postavit místní rodák Josep Gener i Batet (1831-1900), jenž už jako 13letý vyrazil na Kubu, aby jako mnoho jiných Katalánců v té době nechutně zbohatl - Josep Gener konkrétně na výrobě tabákových výrobků. Ze současných slavných rodáků pak zmiňme ještě bývalého katalánského ministra vnitra Jordiho Janého a část dětství v L'Arboç strávil i slavný spisovatel Juan Marsé.

Palau Gener i Batet v samotném centru města (2017)

28. 8. 2017

Josep Trueta

Josep Trueta i Raspall (1897-1977) byl významným katalánským lékařem a chirurgem. Kromě dlouholetého působení v Katalánsku vyučoval i na slavné Oxfordské univerzitě, kam se uchýlil po skončení španělské občanské války. Jeho přínos lékařství je obrovský zejména v oblasti prevence gangrény - jeho lékařská metoda zachránila tisíce životů osob zraněných ve válečných konfliktech.

Dr. Josep Trueta (Foto: www.icsgirona.cat)
Josep Trueta se narodil 27. října 1897 v domě číslo 236 na tehdejší ulici carrer Wad-Ras (dnes carrer Doctor Trueta) ve čtvrti Poblenou. Jako malý chtěl být malířem, avšak nakonec ho otec přesvědčil, že by bylo vhodnější pokračovat v několik generací trvající rodinné tradici, a tak Trueta nakonec vystudoval medicínu na Universitat de Barcelona. Jak později přiznal, zpočátku ho studium vůbec nebavilo, ale postupně si uvědomil, že jeho údělem je přeci jen stát se umělcem, akorát místo štětce se skalpelem v ruce.

Lékařský titul obdržel roku 1921 a po roce doktorského studia v Madridu začal roku 1923 pracovat v Hospital de Santa Creu i Sant Pau, kde záhy začal bádat v oblasti chirurgie končetin. V roce 1935 se zde stal šéfchirurgem, zároveň působil i jako pedagog na své alma mater. V tomto období též zdokonalil metodu ošetřování otevřených zlomenin, kterou před ním prezentoval americký lékař H. W. Orr. Tzv. Truetova metoda spočívala především v okamžitém zákroku na poraněné končetině, dokonalém vyčištění a odstranění poraněné tkáně a následné dokonalé imobilizaci a zpevnění končetiny prostřednictvím sádry. Jinými slovy šlo o postup, jenž dramaticky snižoval riziko infekce a následné gangrény, což se v praxi rovnalo záchraně mnohých končetin a v mnohých případech i záchraně života. Podle některých statistik ještě v I. světové válce umíralo na gangrénu a problémech s ní spojených až 20 % zraněných. Trueta s touto revoluční metodou přišel roku 1934 a sám ji měl možnost hojně aplikovat v průběhu španělské občanské války (1936-1939).

Jako aktivní a zapálený zastánce Katalánska musel po prohrané válce do exilu. Nejprve pobyl nějakou dobu v Perpignanu, později se přesunul do Londýna a Oxfordu, kde již během II. světové války působil jako profesor na tamní slavné univerzitě (od roku 1940). I v průběhu války byla jeho metoda hojně uplatňována a mnohé životy zachránila i v pozdějších válečných konfliktech v Korey a Vietnamu. V Británii se z doktora Truety stal uznávaný specialista, který pokračoval dál v důležitých výzkumech (provedl několik důležitých objevů v souvislosti s cirkulací krve v ledvinách) , za něž byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu. V britském exilu také publikoval větší část ze svých více než 200 lékařských statí, článků a monografií.

V exilu se zároveň projevilo jeho výrazné vlastenectví. Roku 1940 se stal členem exilového seskupení Katalánců ve Velké Británii (Consell Nacional de Catalunya) a o rok později napsal knihu The Spirit of Catalonia, v níž anglosaskému světu představil katalánskou historii a přínos západní kultuře a civilizaci. Roku 1966 se po penzionování na Oxfordu vrátil do Katalánska, kde střídavě žil mezi Barcelonou a Santa Cristina d'Aro a sbíral nejrůznější ocenění a čestné doktoráty, i když i nadále se věnoval výzkumu. Zemřel 19. ledna 1977. Jeho památku dnes kromě rodné ulice v Barceloně připomíná kupříkladu i známá a prestižní nemocnice Hospital Universitari de Girona Doctor Josep Trueta v Gironě, která nese jeho jméno od roku 1990.

27. 8. 2017

Ricard Opisso

Ricard Opisso i Sala (1880-1966) byl jedním z nejvýznamnějších kreslířů, ilustrátorů a karikaturistů v katalánské historii. Jako nikdo uměl zachytit tep života v katalánské metropoli ve všech jeho podobách a sociálních vrstvách. Přitom už od mládí se přátelil s velikány. Učil se u Gaudího, popíjel s Picassem a zcela propadl pařížskému bohémskému opojení - a to vše stihl jen za prvních dvacet let svého relativně dlouhého života.

Štamgasti v podniku Els Quatre Gats, okolo 1900 (Foto: pmssttt.blogspot.com)

Ke své celoživotní profesi kreslíře a satirika byl Ricard Opisso jednoznačně předurčen. Už jeho dědeček Josep Opisso (1820-1886) byl významným novinářem a šéfredaktorem deníku Diari de Tarragona. Opissův otec Alfred (1847-1924) byl zase vpravdě renesančním člověkem - vystudoval medicínu, ale celý svůj život zasvětil umění jako spisovatel, básník a překladatel. Publikoval i několik historických statí. Spisovatelské nadání ostatně zdědila Ricardova sestra Regina (1879-1965), která pod desítkou uměleckých pseudonymů napsala mnoho románů pro ženy. Ricard Opisso však čerpal spíše z rodového talentu své matky, neboť v její rodině se takřka všichni zabývali malováním.

Opisso vášnivě kreslil již odmalička. Často byl tak pohlcen světem vlastní imaginace, že zapomínal na vše kolem. Soustředit se na školu pro něj bylo nadlidským výkonem. Bylo mu pouhých 12 let, když mu otec domluvil možnost jít do učení k Antoni Gaudímu. Jeho talent si geniálního architekta postupně získá, a tak Opisso jako 16letý pro Gaudího provádí některé z náčrtů plánů na slavnou baziliku Sagrada Família. Gaudí se ukázal být stěžejní postavou Opissova životu ještě z jednoho důvodu - osobně se zasloužil, aby byl mladý kreslíř přijat do spolku Cercle Artístic de Sant Lluc, kde se sdružovaly některé z nejvýznamnějších osobností tehdy čile se rozvíjejícího katalánského modernismu. Zatímco Cercle Artístic de Sant Lluc sdružoval zejména ty seriózní představitele tehdejšího nejvýraznějšího uměleckého proudu, častými návštěvami legendárního podniku Els Quatre Gats si Opisso zajistil styky i s tou bohémštější polovinou představitelů modernisme.


Takto Opisso viděl svou spolupráci s Gaudím (Foto: pmssttt.blogspot.com)

Pak už to jde ráz na ráz. Díky nově nabytým známostem brzy publikuje (Quatre Gats, Pèl i Ploma) a vystavuje první svá dílka (Sala Parés, Barcelona). V letech 1901-1903 též tráví mnoho času mezi pařížskou bohémou, je velkým obdivovatelem francouzského malíře Toulouse-Lautreca a začíná publikovat ve francouzských časopisech. V celé své kariéře pak hodně těžil právě z těchto bohémských let, i když jeho sláva se plně konsolidovala až v průběhu 30. let 20. stol. Zajímavé též je, že jím často zobrazovaná bohémská tematika příliš neodpovídala realitě v tom smyslu, že jeho rodinný a soukromý život lze považovat za velmi klidný a harmonický. Jeho kresby se pravidelně objevovaly na stránkách řady tehdy populárních katalánských časopisů (Joventut, Cu-Cut, La Campana de Gràcia, L'Esquella de la Torratxa nebo Xut) hned vedle specializovaných komiksových periodik (En Patufet, TBO). Typickým rysem Opissovy tvorby různorodost témat. Kromě života katalánské či francouzské bohémy perfektně ilustroval problémy nižších vrstev i obyčejných lidí, velkou popularitu si získal i svými sportovními kresbami (fotbalové či boxové zápasy). Jednou z kvalit, které na jeho práci odborníci oceňují, jsou časté kresby davů (typicky právě při sportovním utkání), v nichž ale každičká postavička má svou vlastní osobnost. Galerijního uznání se Opissovo dílo dočkalo v poválečném období.


Za svůj život vytvořil Opisso tisíce nejrůznějších kreseb, ilustrací a karikatur. Řada z nich je dnes součástí soukromých uměleckých sbírek, přičemž asi tu největší máte možnost vidět 24 hodin denně 365 dní v roce na jednom jediném místě na světě. Skutečně, jen málo umělců se může chlubit tím, že mají svou galerii veřejnosti přístupnou kdykoliv a ještě zadarmo. Obdivovatelé Ricarda Opissa tuto možnost mají v barcelonském Hotelu Astoria (c/París, 203), jehož majitel Jordi Clos zde od roku 2007 vystavuje svou soukromou sbírku čítající přes 250 Opissových kreseb a ilustrací



23. 8. 2017

Sedm hodin nezávislosti

Třídenní smutek dávno uplynul, oběti barcelonského teroristického útoku byly oplakány a jeho strůjci v drtivé většině případů sprovozeni ze světa. Logicky tedy přichází i další část předem snadno očekávatelných reakcí, kdy na sebe jednotlivé strany házejí špínu a vinu za neschopnost útoku předejít. Bavíme se totiž o útoku, který proběhl v samotném srdci Katalánska a to jen několik týdnů před další důležitou etapou katalánského boje za nezávislost. Obě strany, katalánská i španělská, tak nakonec atentáty ze 17. a 18. srpna 2017 záhy přetvořily v politický problém. Na následujících řádcích se jen velmi stručně podíváme na základní rozepři, která se tentokrát týkala (ne)spolupráce policejních složek.

Carles Puigdemont (nalevo) a Mariano Rajoy (napravo) na tiskové konferenci 18. srpna 2017 v Barceloně
(Foto: El País)

Jak už víme z některého z předchozích článků, Katalánsko má svou vlastní autonomní policii - Mossos d'Esquadra. Ta na katalánském území v praxi takřka dokonale nahrazuje španělské policejní složky. V případě atentátů z minulého týdne tak veškerá reakce byla zejména na katalánských institucích a místních bezpečnostních složkách. Toho si všimly i prestižní světová média (The Wall Street Journal, The Guardian), podle nichž reakce katalánských institucí byla tak suverénní, jako by se již jednalo o nezávislý stát. Proto jsme si ostatně vypůjčili nadpis z článku Bernata Dedéu "Set hores d'independència" ("Sedm hodin nezávislosti", El Nacional), neboť přesně tak dlouho trvalo, než po barcelonském atentátu zareagovala španělská vláda prostřednictvím svého premiéra Mariana Rajoye, kterého zkrátka dříve z dovolené vytáhnout nedokázali. Ale stejně toho nebylo třeba, neboť v té době se o celou záležitost v rámci možností bezchybně staraly instituce katalánské.

Nejvíce na přetřes se pak v posledních dnech dostala zejména katalánská policie. Zatímco v Katalánsku i ve světě se její rychlost, efektivnost i nasazení při atentátu dočkalo chvály*, přední španělské deníky a posléze i vláda rozpoutaly již zmiňovanou očekávatelnou kampaň ukazování prstem na potenciální viníky. V souvislosti s výbuchem v Alcanaru, který podle pozdějších zjištění přímo souvisel s oběma atentáty, kupříkladu zástupci španělské policie Guardia Civil prohlásili, že byla chyba neumožnit vyjet na místo jejich pyrotechnikům. Samotnou kapitolou pak byly i stížnosti španělských (a bohužel nejen těch) novinářů na fakt, že zástupci katalánských institucí na svých tiskových konferencích vždy používali jako první jazyk katalánštinu**. V tomto ohledu se miláčkem půlky Katalánska stal major Mossos d'Esquadra Josep Lluís Trapero, jenž kromě bezchybné a profesionální komunikace v jedné z krizových chvil španělským novinářům dal jasně najevo, že oni mu nebudou diktovat, jak má mluvit. Každopádně korunu celé věci nasadily odbory španělských policejních složek, které se po atentátech cítily ukřivděné tím, že je Mossos svou profesionalitou k případu zkrátka nepustili. Jejich mediální komuniké pak odsoudilo "politickou zvůli", díky níž si svět mohl o Katalánsku vytvořit obrázek zcela soběstačné země, která dokáže čelit i výzvám terorismu. Lepší kompliment svým katalánským kolegům asi ti španělští složit nemohli.

Nicméně následující dny přeci jen ukázaly, že pokud se atentátům v Katalánsku nějak zabránit dalo, máslo na hlavě mají spíše španělské instituce. Velmi diskutovaným se stal fakt, na nějž bylo upozorněno již před několika měsíci - španělská vláda blokuje přístup Mossos d'Esquadra do Europolu s tím, že struktura této organizace vyžaduje nutnost být celostátní policejní složkou. Zapomínají však, že naprosto identicky působící baskická policie Ertzaintza do databází Europolu přístup má. No, asi nezapomínají, ale to už nepotřebuje další komentář. Velká slovní potyčka se strhla i o znalost o jakékoliv předchozí kriminální činnosti imáma, který stál u zrodu celé teroristické buňky. V tomto případě se opět ukázala nekoordinovanost katalánské a španělské policie. A kdybychom chtěli být opravdu zlí, připomněli bychom i jeden případ, v němž příslušníci španělské policie nepokrytě tu katalánskou sabotovali. Řeč je o tzv. operaci Charon z jara 2015, kdy Mossos d'Esquadra infiltrovali jednu v Katalánsku působící teroristickou buňku. Její členy nakonec varovali dva příslušníci španělské policie (!), a tak ta katalánská musela urychleně zasáhnout, aby její člověk v buňce nebyl vystaven smrtelnému nebezpečí.

A tak bychom mohli ještě hodnou chvíli pokračovat, kupříkladu tím, že dle finančních dohod mezi Španělskem a katalánskou vládou dluží stát právě za Mossos již od roku 2010 takřka 700 milionů euro, nebo neustálými administrativními problémy ze španělské strany, kvůli nimž Mossos nemohou rozšířit své řady. Strach z kompetentnosti katalánské policie tu totiž je a to vzhledem k následujícím týdnům, kdy přední stránky španělského i katalánského tisku opět ovládne boj za katalánskou nezávislost, španělským institucím na klidu nepřidává. První zkouškou ohněm však už katalánská policie prošla 17. a 18. srpna 2017. Úspěšně.



*Nutno připomenout, že v posledních letech popularita Mossos d'Esquadra mezi Katalánci značně kolísala - katalánská policie nebyla příliš oblíbená zejména pro své často zbytečně tvrdé zásahy na demonstracích (např. případ Ester Quintanové). Nicméně v dnech bezprostředně následujících po atentátu se katalánští policisté mnohokrát dočkaly zcela upřímných ovací či jiných ještě dojemnějších projevů sympatií

**Kupříkladu na slovenské zpravodajské televizi TA3 na katalánštinu rozhodně připraveni nejsou, proto raději přímý přenos jedné takové konference vypnuli. Česká veřejnoprávní ČT24 se k tomu alespoň postavila čelem, i když jimi zadané tlumočení z katalánštiny mělo rozhodně své mouchy.

22. 8. 2017

Mossos d'Esquadra

Na území Španělska působí velké množství různých policejních složek. Když pomineme celníky, přístavní policii a všemožné městské a obecní policie, mezi základní španělské pořádkové síly patří Guardia Civil a Cuerpo Nacional de Policía (CNP). Zatímco první z nich je složkou polovojenskou (jako například carabinieri v italském či gendarmerie ve francouzském případě), ta druhá funguje naprosto stejně jako třeba Policie ČR. Na španělském území však existují dvě autonomní společenství, jež disponují svými vlastními, na centrální vládě nezávislými policejními složkami, které na daném území ve většině kompetencí nahrazují výše zmiňované státní útvary. Jsou jimi Ertzaintza v Baskicku a Mossos d'Esquadra v Katalánsku.


Historie Mossos d'Esquadra sahá až do počátku 18. století, kdy hlavním úkolem těchto ozbrojených složek bylo zejména pronásledování banditů. Později šlo o uniformovaný sbor, který zejména v druhé polovině 19. a první třetině 20. století svým fungováním připomínal skutečnou policii. V období před španělskou občanskou válkou i během ní byli Mossos d'Esquadra ve své podstatě neoficiální autonomní policií a vždy zachovávali věrnost katalánské Generalitat, za což byli následně zrušeni frankistickým režimem. V letech 1950-1983 soubor fungoval v rámci frankistického režimu jako určitá soukromá ochranka Diputació de Barcelona - příslušníci Mossos d'Esquadra měli v té době spíše reprezentativní funkci coby ostraha budov apod.

Skutečná historie současné katalánské policie se začala psát až roku 1983. Frankistický režim sice padl již roku 1975, nicméně na katalánské straně existovala určitá nerozhodnost v otázce autonomní policie, a proto se v této otázce dlouho nic nedělo. Po Tejerově nezdařeném pokusu o převrat (1981) však i katalánská vláda nabyla dojmu, že region musí mít svou policii. Zákonem z roku 1983 byl sbor Mossos d'Esquadra reformován a od následujícího roku došlo k otevírání prvních policejních stanic. Nicméně až události z dubna 1985, kdy španělské policejní složky v Katalánsku drsným způsobem rozehnaly několik demonstrací, přiměly katalánský parlament, aby požádal o co nejkompletnější přesun pravomocí policie na autonomní bezpečnostní složky, k čemuž došlo postupně v průběhu následující dekády. V letech 1994-2008 pak postupně na celém katalánském teritoriu došlo k nahrazení španělských policejních složek těmi katalánskými (v listopadu 2005 převzaly kontrolu nad oblastí Barcelony), jež disponují drtivou většinou obvyklých policejních pravomocí a fungují ve všech obvyklých odvětvích (doprava, kriminalisté, útvar rychlého nasazení, pyrotechnici, policejní vyjednavači, vězeňská služba apod.). 


V praxi se tak na katalánských silnicích a ve městech setkáte výhradně s Mossos d'Esquadra, byť to neznamená, že by Guardia Civil či CNP z Katalánska úplně vymizely - i nadále si zachovávají určité pravomoci v oblasti boje s organizovaným zločinem či terorismem a zabývají se i problematikou migrace. Ve všech těchto záležitostech pak často spolupracují nebo by měly spolupracovat právě s Mossos d'Esquadra, což se ne vždy úplně daří. Mossos d'Esquadra jsou zároveň v poměrně nezáviděníhodné pozici z hlediska politické situace v Katalánsku. Jelikož spadají pod katalánskou vládu, které byli historicky vždy věrní, v případě vyostření konfliktu mezi Španělskem a Katalánskem by měli dosti obtížnou pozici a není zcela jasné, jestli by i tentokrát stáli za každých okolností na straně Generalitat či na straně španělské ústavy.


Aktuálně Mossos d'Esquadra disponují přibližně 17 000 příslušníky. Jejich vrchním velitelem je momentálně charismatický major Josep Lluís Trapero, i když formálně vykonává funkci ředitele odborník dosazený politiky. Katalánská policie je závislá na katalánském Ministerstvu vnitra. Hlavním sídlem Mossos d'Esquadra je od roku 2009 Complex Central Egara situovaný mezi městy Sabadell a Terrassa. V případě nutnosti Mossos fungují na klasickém celoevropském čísle 112, přičemž disponují operátory mluvícími katalánsky, španělsky, anglicky, francouzsky i německy. Zatímco zejména v letech krize byla tato policejní složka katalánskou veřejností často kritizována za příliš drsné metody potlačování demonstrací, v souvislosti s teroristickými útoky ze 17. a 18. srpna 2017 v Barceloně a Cambrils jejich prestiž neskutečným způsobem narostla zejména díky rychlému zásahu a likvidaci teroristů i díky skvělé komunikaci směrem k veřejnosti. Ve dnech po útoku se policejní jednotky často v ulicích Barcelony setkávaly s potleskem a dalšími projevy uznání.



18. 8. 2017

17/08/2017: Islámský teror v Barceloně

Zatímco místní si v půlce srpna užívají vytoužených prázdnin daleko od milované Barcelony, ulice katalánské metropole tehdy pravidelně zaplavuje vlna turistů ze všech koutů světa. Ve městě se nedějí žádné velké události snad jen s výjimkou týdenních slavností ve čtvrti Vila de Gràcia. Zkrátka pohodové léto, které však vezme za své v jediném okamžiku. 17. srpna 2017 v 16.50 totiž Barcelona zamířila na nelichotivý seznam evropských metropolí, jež se staly místem úspěšného teroristického útoku.

Improvizovaná pieta na místě, kde barcelonský útok skončil (Foto: 18/08/2017)

Právě pro řadu návštěvníků byl barcelonský útok nečekaným překvapením, bleskem z čistého nebe. Vždyť právě oblast Katalánska v několika uplynulých letech nejvíce těžila ze strachu Evropanů, kteří při výběru letní dovolené u moře začali zcela vážně zvažovat bezpečnostní rizika, čímž takřka potopili turistický sektor na egyptském či tureckém pobřeží. Proto nyní mnozí ještě stále nemohou uvěřit, že islámský terorismus zasáhl po Paříži, Londýnu či Bruselu i Barcelonu. Zasvěcení však vědí, že podobný útok byl už delší dobu na spadnutí. Vlastně je tak trochu zázrak, že k němu minimálně v právě probíhající dekádě ještě nedošlo. Zázrak a dobrá práce místní policie... tedy až do včerejška. 

Každý, kdo je alespoň základně obeznámený s bezpečnostní situací v Katalánsku, totiž ví, že region už dlouhá léta patří mezi největší centra evropského džihádismu. Radikální muslimové v Barceloně a okolí působili ještě před 11. zářím 2001, nicméně jejich činnost nabrala na síle zejména v poslední dekádě. Je veřejným tajemstvím, že barcelonská čtvrť Raval či barcelonské předměstí Santa Coloma de Gramenet jsou skutečnými hnízdy islámských radikálů, kde se často nevědomky setkáte s příslušníky ISIS. Vysoká koncentrace přistěhovalců z muslimských zemí v těchto místech pro radikály znamená nejen dokonalou skrýš ale i perfektní výchozí bod pro rekrutování dalších džihádistů. Stejně jako je veřejným tajemstvím, že americký konzulát v katalánské metropoli je pro změnu hnízdem špionů, odkud CIA řídí mnoho svých evropských operací proti islámskému terorismu. Po celém Španělsku se nyní pohybuje minimálně tisícovka radikálů, kteří jsou v hledáčku tajných služeb coby potenciální teroristé.


I z těchto důvodů je Barcelona logickým a snadno dostupným cílem teroristů. Španělské tajné služby už léta varují před možností útoku v Barceloně, přičemž jasně identifikované jsou i místní cíle: La Rambla, Sagrada Família a barcelonské metro. Jak už jsme předeslali, je takřka zázrakem, že k prvnímu teroristickému útoku islámských radikálů došlo v Barceloně až nyní, v srpnu 2017. Katalánská metropole má přitom historicky s terorismem všeobecně dosti obsáhlé zkušenosti. Doposud nejtragičtější útok se tu odehrál v červnu 1987 pod taktovkou baskické teroristické skupiny ETA v obchodním domě Hipercor, kde zahynulo 21 osob. Islámské radikály se ale místním policejním složkám dařilo držel dlouhou dobu na uzdě, a to zejména díky skvělé práci katalánské autonomní policie Mossos d'Esquadra a jejich schopnosti kooperace se španělskými kolegy. V uplynulých letech tak bylo zmařeno často už v samém zárodku mnoho plánovaných teroristických útoků, o řadě z nich se veřejnost nedozvěděla a nejspíš ani nikdy nedozví. Každoročně v Katalánsku proběhne několik protiteroristických zátahů, při nichž jsou zadrženy desítky radikálů plánujících útoky či spolupracujících nějakým jiným způsobem s teroristy působícími na Blízkém východu.


Doposud tedy katalánský model multikulturní společnosti, která je otevřená všem bez výhrady, fungoval, neboť do regionu dokázal přitáhnout spoustu šikovných osob, zatímco s nimi příchozí "černé ovce" si dokázal ohlídat. Tedy až do nynějška. Zatím neznáme všechny podrobnosti včerejších útoků, nicméně už teď je jasné, že na rozdíl od v poslední době rozšířených útoků tzv. vlků samotářů, jimž se dá jen těžko předejít, byl barcelonský útok součástí delší dobu plánované akce, která měla být zakončena mnohem hrozivějším útokem s pomocí výbušnin. Jen pravděpodobná neschopnost teroristů nakonec vedla k tomu, že se ze zoufalství rozhodli pro jednodušší plán B, v posledních měsících tolik oblíbený útok vozidly na bezbranné chodce. Podle dosavadních informací tedy v Katalánsku operovala celá teroristická buňka odhodlávají se k činu několik měsíců. V tomto případě tedy policejní a další bezpečnostní složky zaspaly, a tak v roce 2017 ani Barcelona neunikla hrozbě islámského terorismu.


 


Centrální bulvár La Rambla považuje řada lidí za jeden z největších symbolů Barcelony. Více než kilometr dlouhá promenáda učaruje snad každému návštěvníkovi katalánské metropole. Asi největší poklonu jí svého času vysekl slavný španělský básník Federico García Lorca, jenž prohlásil, že Rambla je jediná ulice na světě, která by neměla mít konce. V posledních letech se ulice stala také symbolem rozbujelého turismu. "Domácí" se dnes Ramble vyhýbají, neboť ji již dokonale ovládli turisté. Ostatně neni nic výmluvnějšího než celková bilance obětí včerejšího teroristického útoku - mezi mrtvými a raněnými se nachází lidé ze 34 různých zemí, přičemž španělský pas vlastní či vlastnilo jen minimum z nich.

Dnes ráno se na Ramblu pomalu začal vracet život. Lidí ubylo jen lehce, ale dopolední atmosféra byla opravdu jiná. Turisté se šourali sem a tam, v horní části bulváru jim pak zdatně sekundovaly desítky novinářů, kteří se do města ihned sjely. Ale nezvyklé bylo to ticho. Možná tomu napomohl i dočasný zákaz vjezdu automobilů, nicméně pokud Ramblu trochu znáte a dnes dopoledne jste ji navštívili, to ticho bylo zcela ohlušující. Na několika místech vznikly improvizované pomníčky obětí, u nichž se opakovaly scény, které tak dobře známě z Londýna, Bruselu, Paříže...  Určitá zadumaná osamělost Rambly najednou kontrastovala se zaplněným centrálním náměstím Plaça de Catalunya, kde byla přesně ve 12.00 minutou ticha uctěna památka zesnulých při včerejším atentátu. Většina španělských politiků opustila své prázdninové plány a okamžitě se vydala do Barcelony. V ukázce jednoty se tak vedle sebe sešli představitelé všech významných španělských politických stran, představitelé katalánské vlády i barcelonské radnice, španělský premiér Rajoy a v čele i samotný španělský král Felipe VI. A za nimi desítky tisíc dalších, většinou obyvatel Barcelony, s hrdým pokřikem "No tinc por!" (česky: Nemám strach!).

Poté se část davu vydává po Ramble dolů k přístavu. I toto už moc dobře známe. Podobný útok lidi semkne. A tento paradoxně přispěl k tomu, aby se Barceloňané zase jednou v klidu vydali na svou Ramblu, kterou ještě před pár dny považovali za ztracenou ve prospěch opilých a na veřejnosti močících nevychovaných turistů. Teď se v klidu procházejí po Ramble, kterou možná navenek zavrhli, avšak uvnitř ji stále milují, neboť je nedílnou součástí jejich města. Občas se zastaví a položí květinu. Někteří popojdou k některé z desítek hlídek a poděkují policistům za rychlou reakci během včerejšího útoku. Pak se opět ozývá hromové "No tinc por!". Přesně takové dopoledne město potřebovalo. A jako již mnohokrát v barcelonské historii i nyní jde život dál. Ještě neuplynulo ani 24 hodin od útoku a život na Ramble se opět vrací do starých kolejí. A zítra... život půjde dál, jako by se nic nestalo.


8. 8. 2017

#BCNStreetArt: Me Lata

Barcelonský Raval je jednou velkou galerií pouličního umění. Při procházce v této čtvrti jste už zákonitě museli narazit na velmi originální projev street artu, který v sobě zároveň nese více či méně hluboká poselství. Zamilované zprávy či nejrůznější životní postřehy a přitom žádné graffiti. Tato dvojice umělců sice také pracuje s plechovkami na zdi, ale krapet jinak...

Barcelona, květen 2017 (Foto: Instagram)

Originální barevné nápisy na nejrůznějších plechovkách a konzervách se několik posledních let objevují zejména v barcelonské čtvrti Raval, byť občas se s nimi můžeme setkat i na dalších místech centra katalánské metropole. Podobně jako u řady jiných pouličních umělců je totožnost toho, který barcelonské ulice oživuje barevnými plechovkami přilepenými na šedivé zdi, tak trochu záhadou. Alespoň pro veřejnost. Už více než rok však máme alespoň rámcovou představu, kdo za tímto uměleckým projektem stojí.

Původně především zamilované nápisy ostatně nemohly vzniknout jinak než z velké lásky. Nemají žádné umělecké jméno, na Instagramu je naleznete pod zkratkou me_lata, neboť jejich preferovaným podpisem jsou plechovky samotné. Ti dva se poznali jednoho odpoledne na Sant Jordi (katalánský svátek zamilovaných) na stánku, kde prodávali růže. Když se seznámili, on studoval umění, ona zase trávila dny malováním v ulicích. Odtud už byl ke street art jen krůček. Plechovky přijali za své coby element typický pro Raval, kde se oba pravidelně pohybovali. V bláznivém opojení zamilovanosti si slíbili, že nebude dne, kdy by si prostřednictvím plechovek nevyjádřili, co k sobě cítí. Dnes už se jejich rodinka čile rozrůstá, takže čas věnovaný street artu poněkud ubyl. Navíc někdo musí platit účty, a tak se on živí jako kuchař, zatímco ona po mateřské sporadicky pracuje jako freelance návrhářka. Jen ve volných chvílích se tak mohou věnovat své umělecké vášni.


Podobně jako u graffiti není ani jejich činnost zrovna legální. Ale za to vzrušení to prý stojí. Zatímco dřív pracovali jen po nocích, dnes nová poselství instalují za bílého dne při procházce s kočárkem. Za několik let, co se o jeden z nejoriginálnějších projevů pouličního umění v Ravalu starají, vyzdobili barcelonské ulice již stovkami děl. Některá z nich přečkala celé roky, některá mizí velmi záhy. Základním receptem pro dlouhou výdrž plechovkové mozaiky je kromě jejího  umístění do značné výšky i tajné superlepidlo, díky němuž některé z děl zdobí barcelonské uličky už více než tři roky. Nechť je tedy neopustí inspirace a svými dílky prozařují nudnou šeď ravalských uliček ještě hodně dlouho!

"Takový je život: plný světla, plný barev, květ, jenž se otvírá vprostřed tvého srdce",
červen 2017 (Foto: Instagram)

Umělci při práci, červen 2017 (Foto: Instagram)

:-)


7. 8. 2017

Gamperův pohár

Hans Gamper (1877-1930)
Již od roku 1966 se každý srpen v Barceloně hraje o tzv. Gamperův pohár. V současnosti jde o trofej, jež se uděluje vítězi přátelského utkání mezi domácím klubem FC Barcelona a pozvaným zahraničním mužstvem. Turnaj s více než padesátiletou historií se bude konat i letos, a to s velmi speciálním hostem.

Gamperův pohár, nesoucí svůj název po zakladateli katalánského klubu Hansi Gamperovi, je od roku 1966 jakýmsi vrcholem letní přípravy fotbalového týmu FC Barcelona. Katalánský klub tak svým fanouškům obvykle poprvé představuje letní posily. Kupříkladu v roce 1982 přihlíželo Maradonovu debutu na Camp Nou 110 000 diváků. Obvykle se na zmiňovaném stadionu odehrává okolo poloviny srpna, i když dvakrát ve své historii (1990 a 1996) byl kvůli stavebním pracím na barcelonském svatostánku přeložen na stadion na Montjuïcu.  V letech 1966-1996 se celý turnaj odehrával ve formátu čtyř mužstev se dvěma semifinálovými utkáními a následným finálovým zápasem, od roku 1997 se hraje v současném formátu jediného zápasu, v němž Barça hostí vybraného zahraničního soupeře. Během starého formátu se turnaje několikrát zúčastnily i kluby z Československa - Slovan Bratislava (1969, 1977), Spartak Trnava (1975) a Sparta Praha (1976).


Obvyklým vítězem utkání je samozřejmě domácí celek. V 51 ročnících (1966-2016) zvítězil FC Barcelona celkem 39x. Jediným dalším klubem, který Gamperův pohár ovládl několikrát, je německý 1. FC Köln (vítěz v letech 1978 a 1981). Naposledy Barça Gamperův pohár prohrála roku 2012 (podlehla italskému UC Sampdoria). Nejčastějšími soupeři katalánského klubu bývají týmy z Německa, Anglie, Itálie, Argentiny a Brazílie. Zejména v 70. letech 20. stol. Barça zvala mnoho týmů z východu Evropy. Mezi nejpamátnější utkání turnaje se řadí jednoznačně vysoká barcelonská vítězství nad argentinským klubem Boca Juniors (9:1 roku 1984) či nad brazilským FC Santos (8:0 roku 2013). Historické tabulky střelců ovládají se sedmi brankami v barcelonském dresu Asensi, Begiristain, Stojčkov a samozřejmě Leo Messi.

Pozvánka na Gamperův pohár 2017 - na původním plakátu ještě s Neymarem (druhý vlevo), který mezitím
přestoupil do PSG. (Foto: www.fcbarcelona.cat)

GAMPERŮV POHÁR 2017
Letošní 52. ročník Gamperova poháru se ponese ve znamení souboje ale především solidarity s brazilským týmem Chapecoense, jenž se dostal do širšího povědomí světové veřejnosti 28. listopadu 2016 v souvislosti s tragickým neštěstím letu LaMia Airlines 2933. Na palubě letadla, které se zřítilo v Kolumbii, se nacházelo 77 osob, z nichž jen šest nehodu přežilo. Mezi mrtvými byla kromě posádky takřka padesátka hráčů, funkcionářů a členů realizačního týmu tohoto brazilského klubu, a dvacítka novinářů. Chapecoense měl v Kolumbii odehrát finále fotbalové soutěže Copa Sudamericana v roce, kdy byl historicky na svém výkonnostním vrcholu. Letecké neštěstí prakticky zlikvidovalo celý A-tým. Sportovní svět na celou záležitost okamžitě zareagoval. Z fotbalového prostředí se brazilskému týmu dostalo největší podpory právě od katalánského klubu - jedním ze způsobů pomoci bylo právě i pozvání na letošní ročník Gamperova poháru.

Tým Chapecoense nastoupí v bílých dresech posetých 71 hvězdami coby vzpomínkou na všechny oběti zmiňované letecké tragédie. Slavnostního výkopu se ujmou tři přeživší fotbalisté Alan Ruschell, Jakson Follman a Helio Neto - první z nich dokonce v dresu svého týmu část zápasu odehraje a symbolicky se tak poprvé od nehody vrátí na fotbalové kolbiště. Zápas se odehraje 7. srpna 2017 v 20.30 na barcelonském stadionu Camp Nou.

1. 8. 2017

La Model: Nejslavnější katalánské vězení

Říká se, že historie jakékoliv země je často velice zajímavým způsobem reflektována v příbězích své nejslavnější věznice. O Katalánsku ve 20. století to platí zcela určitě. Jak už napovídá sám její název, věznice La Model byla již od samého počátku modelem pro mnoho dalších žalářů na území Katalánska a Španělska. Již více než stoletá dáma v sobě ukrývá historii dlouhou jako životy všech v ní odsouzených. A malý zlomeček z této pohnuté historie si dnes přiblížíme.

Vstupní budova do areálu věznice, carrer d'Entença (2017)
La Model se začala budovat v roce 1888 tehdy ještě daleko od právě vznikajícího barcelonského Eixamplu, jehož se postupem času stala součástí. Tehdy však byly široko daleko jen lány polí, a tak bylo svou odlehlostí od centra města místo pro stavbu vězení jako stvořené. Práce byly dokončeny až o celých 17 let později. Dne 9. června 1904 se tak začala "slavnostně" psát přelomová kapitola v dějinách katalánského vězeňství. Nový žalář se inspiroval tehdy již sto let starou ideou britského filosofa Jeremyho Benthama, totiž zkonstruovat tzv. Panoptikon - do kruhu uspořádané vězení, kde dozorce může z jediného místa kontrolovat všechny vězně (nebo alespoň takový dojem vytvářet), aniž by byl sám spatřen. Na tehdejší dobu tedy šlo o myšlenku značně pokrokovou, protože kromě propracovaného systému hlídání počítala La Model i s jednolůžkovými celami. Teoreticky tak měl mít každý odsouzený pro sebe malou místnost dokonale izolovanou od ostatních. Historie však ukáže, že dobré se velice snadno ve špatné může obrátit.

Původní návrh počítal se šesti stovkami cel, nicméně složitá situace ve Španělsku na počátku 20. století rychle vedla k přistavění dalších dvou stovek v roce 1908 - doporučená kapacita věznice se tak dostala někam k 800 trestanců. V té době za sebou věznice měla i svou první vzpouru (1906). Společně s pevností na kopci Montjuïc se La Model pro Barcelonu docela brzy stala jedním ze symbolů politického útlaku. Nejhorší období v tomto ohledu představoval konec 30. a celá 40. léta minulého století. Po pádu Barcelony na konci španělské občanské války (1936-1939) se La Model stala jednou ze zastávek mnoha poražených republikánů při cestě k jisté smrti. Řada z těchto lidí si prošla krutými výslechy na obávané policejní stanici na ulici Via Laietana, lehkého odpočinku se jim pak dostalo právě v La Model. Někteří byli později popraveni přímo na jejím dvoře, většina ale za kulkou putovala buď na Montjuïc nebo do oblasti Camp de la Bota. Podle všeho věznice dosáhla svého kapacitního vrcholu na konci války, kdy v jejích zdech uvízlo takřka 13 000 vězňů.

Po válce pak i přes množství poprav stále seděly v La Model takřka čtyři tisícovky vězňů - čtyřikrát víc, než pro kolik byla věznice vyprojektována. Obrovská přelidněnost znamenala samozřejmě i spoustu nemocí a časté zamoření krysami či štěnicemi. Během frankismu se nejslavnější katalánská věznice mohla pochlubit tím, že se v ní dalo natrefit skutečně na všechny myslitelné vrstvy společnosti. Kromě kapsářů, zlodějů a vrahů a jiných nešťastníků jí prošlo i mnoho intelektuálů, umělců a dalších odpůrců režimu. Kromě pár členů vlády těsně po občanské válce tu nějakou dobu strávili i dva katalánští premiéři (President de la Generalitat) - Lluís Companys (1940) a Jordi Pujol (1960, tehdy teprve budoucí President de la Generalitat).

Jeden ze dvorů slavné věznice (2017)

Jak už jsme zmínili, k nejslavnější katalánské věznici patřily i popravy. Prvním popraveným v La Model se stal roku 1908 Joan Rull Queraltó odsouzený za terorismus. Posledním popraveným vězněm byl politický aktivista Salvador Puig Antich, jehož smrti se pomocí manifestací snažila zabránit takřka celá Evropa. Marně. 2. března 1974 došlo k poslední popravě v historii La Model. Po pádu frankismu se sice v Katalánsku začalo blýskat na lepší časy, nicméně situace za zdmi nechvalně proslulého barcelonského vězení se příliš nezlepšila. Politické vězně vystřídali feťáci a další pouliční delikventi. Většina barcelonského heroinu se koncentrovala právě v tomto dvojbloku na levé straně Eixamplu. Tristní životní podmínky a neustále přítomné nemoci, krysy a štěnice vedly k mnoha drobným i větším vzpourám i k několika vpravdě legendárním útěkům. Tím asi nejznámějším vězněm z onoho období byl bezesporu Juan José Moreno Cuenca známý jako El Vaquilla. Právě lidé jako on tvoří podstatnou část legendy, která nejslavnější katalánskou věznici dodnes obestírá.

V současnosti je areál tohoto vězení plně integrováno do barcelonského Eixamplu, v němž zabírá dva bloky mezi ulicemi Roselló, Provença, Entença a Nicaragua. Místo kdysi přilehlých polí dnes věznice prakticky sousedí s nejdůležitějším vlakovým nádražím Sants... I přesto však už doba legendárních úniků skončila. I místní si za ta léta zvykli, že místo ptáčků v parku musí z okna pozorovat fotbalová utkání mezi východoevropským a africkým výběrem na vězeňském dvoře. Samotný proces ukončení fungování této věznice byl vydal na celý román. Původně se o zrušení La Model začalo mluvit hned po konci frankistického režimu, nicméně do roku 2011 se v tomto ohledu nedělo prakticky nic. V posledních letech na toto téma probíhaly často vzrušené debaty na katalánské politické scéně, ale fakticky došlo k uzavření věznice symbolicky až po 113 letech jejích fungování 8. června 2017. V létě 2017 se věznice otevřela veřejnosti. Probíhají v ní komentované prohlídky a využita bude i pro nejrůznější kulturní akce v průběhu zbytku roku 2017. Teprve potom se uvidí, jak město s "nově nabytým" místem naloží a jaký bude osud tohoto legendami opředeného místa.

I nám se podařilo nahlédnout v červenci 2017 dovnitř a nutno dodat, že prohlídka byla po všech stranách zajímavá. Ve spodních patrech jednotlivých galerií člověka překvapí už jen fakt, že sama chodba je mnohem prostornější než cely samotné. Připomeňme, že původně byly tyto komůrky navržené pro jednotlivé vězně, ve dvou či ve čtyřech už se vězňům prostoru skutečně nedostávalo. A jen obtížně si lze představit situaci z roku 1939, kdy cely na krátký okamžik zaplnilo takřka 13 000 vězňů. Lepší představu o historii a fungování La Model si můžete učinit i po shlédnutí následujících dvou dokumentů katalánské TV3.