14. 5. 2018

Quim Torra: Konec 199 dní bezvládí

Dlouhých 199 dní v Katalánsku panovala určitá forma bezvládí. Od chvíle, kdy byla v rámci aplikace článku 155 španělské ústavy odvolána tehdejší katalánská vláda v čele s premiérem Carlesem Puigdemontem, region řídila madridská ministerstva. 21. prosince 2017 proběhly předčasné volby, v nichž se strany hájící katalánskou nezávislost opět ukázaly jako jediné schopné sestavit vládu. Nicméně tvrdá justiční ofenziva ze strany Španělska nakonec výrazně promluvila i do sestavování vlády - i přes vůli voličů se premiérem nemohl stát ani v exilu dlící Puigdemont ani ve vazbě již více než půl roku zadržovaný Jordi Sánchez. Vzhledem k táhnoucí se neschopnosti najít kompromis a zákulisnímu politikaření na straně zastánců nezávislosti už začínalo docela reálně hrozit, že volby se budou muset opakovat. Nicméně takový scénář si nepřál nikdo, proto se nakonec přeci jen našel svým způsobem kompromisní kandidát, jehož Madrid nebude moci vetovat.

Tímto kandidátem se minulý týden stal Quim Torra, jeden z nejbližších spolupracovníků Carlese Puigdemonta. Bývalý premiér si tak podle všeho snaží upevnit pozici i v zahraničí, neboť Torra patří k poměrně nekompromisním zastáncům katalánské nezávislosti, což zcela jistě nebude dělat velkou dobrotu v konzervativnější části Puigdemontova uskupení PdeCAT. Nutno dodat, že Torra v katalánském parlamentu působí jako nestraník na kandidátce Junts per Catalunya a do vrcholné politiky ho vytáhl právě Puigdemont. 14. května 2018 byl Quim Torra ve druhém kole katalánským parlamentem do role předsedy regionální vlády skutečně zvolen. Nyní tedy bude na jeho administrativě, aby co nejdříve "napravila škody", které v regionálních strukturách zanechal článek 155 španělské ústavy a s ním související více než půlroční nucená správa Madridu. Během několika dní by měla být známa všechna jména nové katalánské vlády, mezi jejíž priority bude nepochybně patřit zejména opětovné převzetí kontroly nad regionální policií, snaha o znovuvytvoření zahraničních struktur (Diplocat a delegace) a hledání odpovědí na justiční rozměr celého současného španělsko-katalánského konfliktu. Zdaleka nejzásadnějším úkolem však pro nově vznikající vládu bude zejména ukázat schopnost region řídit bez hádek a co nejjednotněji. Opakujeme to tu stále dokola, ale dokud politici zastávající myšlenku katalánské nezávislosti nezačnou skutečně táhnout za jeden provaz, k žádnému výraznému posunu v dané záležitosti nedojde.


QUIM TORRA
Quim Torra (Ilustrace: ANC)
Celým jménem Joaquim Torra i Pla (*1962) se stal v pořadí 131. katalánským premiérem (President de la Generalitat), ačkoliv do značné míry bude vnímán coby prodloužená ruka předchozího premiéra Puigdemonta - ostatně ještě dnes večer Torra zamíří do Berlína, kde by se měl se svým předchůdcem a dobrým přítelem setkat, očekávaná je i jejich společná tisková konference. Na druhou stranu však všichni víme, jakým vývojem v premiérském křesle prošel sám Puigdemont, takže stát se ještě může mnohé. Tak či onak neuškodí si nového katalánského premiéra stručně představit.

Quim Torra se narodil v katalánském pobřežním městě Blanes jako třetí ze čtyř sourozenců ve středostavovské rodině. Kvůli lepším možnostem vzdělání pro své děti se rodina později přesunula na několik let do Barcelony. Torra chodil na střední školu k jezuitům v zámožné čtvrti Sarrià, později (1985) vystudoval práva na Universitat Autònoma de Barcelona (UAB). Brzy poté zamířil do soukromého sektoru - dlouhé dvě dekády (1987-2007) pracoval jako právník a později i na řídících pozicích ve švýcarské pojišťovací skupině Winterthur. Poslední dva roky tohoto období dokonce prožil přímo ve Švýcarsku, pak ale společnost koupil francouzský pojišťovací gigant AXA a v rámci nastalých změn bylo Torrovi nabídnuto pokračování ve firmě na stávající pozici, avšak háček byl v tom, že místem výkonu se měl stát Madrid. A to nejspíš zapřísáhlého Katalánce příliš nepřesvědčilo.

Tato událost se tak stala významným přelomem v jeho životě. Spolu s rodinou se vrátil do rodného Katalánska, kde se rozhodl začít novou profesní etapu. Proto roku 2008 založil vlastní nakladatelství A Contra Vent, zaměřené zejména na oživení katalánské novinářské a literární tradice z období Druhé španělské republiky, které je pro Torru již od mládí velkou vášní. Kromě nakladatelské činnosti se od té doby věnoval též aktivnímu psaní, přičemž do letošního roku stihl vydat již desítku vlastních esejistických knih. Za jedno z děl byl roku 2009 dokonce oceněn prestižní cenou Premi Carles Rahola. 

Souběžně s tím se začal naplno věnovat občanskému aktivismu. Aktivně působí ve dvou nejznámějších nezávislost hájících katalánských kulturních organizacích (Assemblea Nacional Catalana, Òmnium Cultural), přičemž ve druhé jmenované byl v letech 2013-2015 místopředsedou a na několik měsíců v roce 2015 i dočasným předsedou. Nějakou dobu zastával též funkci šéfa Born Centre Cultural, z něhož zejména v souvislosti s připomínkou třístého výročí roku 1714 učinil místo silně spjaté s aktuálním hnutím za nezávislost, a byl i šéfredaktorem časopisu Revista de Catalunya. Ačkoliv katalanismus i politiku má v genech, jeho cesta do nejvyšší katalánské politické funkce vlastně byla ještě mnohem nečekanější než v případě jeho předchůdce (připomeňme, že Puigdemont se katalánským premiérem stal coby nepříliš známý starosta Girony). Do vrcholné politiky se nestraník Torra dostal až v prosinci loňského roku, kdy si ho Carles Puigdemont vybral na kandidátní listinu Junts per Catalunya. Poslancem je tedy pouhých pět měsíců, nikdy předtím žádnou ryze politickou funkci nezastával. A nyní je z něj hned premiér. O jeho silné orientaci na katalánskou nezávislost již byla řeč. Mezi aktuálními poslanci Junts per Catalunya rozhodně patří mezi zastánce tvrdé linie a je nepochybné, že katalánská nezávislost je jeho celoživotním snem. Na závěr dodejme, že spolu s manželkou a třemi dětmi bydlí v Barceloně na Avinguda del Príncep d'Astúries, takže pokud žijete v Gràcii nebo v Sant Gervasi, jistě budete mít příležitost ho někde v okolí občas potkat.



6. 5. 2018

Quatre Columnes

Již několik let jsou opět nedílnou součástí barcelonského panoramatu čtyři sloupy tyčící se mezi Magickou fontánou a budovou národního muzea (MNAC). Sloupy s na první pohled relativně zřejmou symbolikou mají svým způsobem již stoletou historii, ačkoliv ty postavené roku 1919 s těmi dnešními ryze "materiálně" nepojí vůbec nic.

Stavba sloupů v roce 1919 (Foto: Barcelona Desapareguda)

Čtyři sloupy (Quatre Columnes) byly slavnostně vztyčeny roku 1919 na místě dnešní Magické fontány v rámci projektu rozsáhlé urbanizace oblasti na úpatí kopce Montjuïc. Projekt řídil slavný katalánský architekt Josep Puig i Cadafalch, jenž byl zároveň vysoce postaveným politikem v rámci tehdejší místní samosprávy Mancomunitat de Catalunya. Jak je dnes všeobecně známo, areál výstaviště mezi Plaça Espanya a kopcem samotným nakonec byl vybudován v souvislosti se Světovou výstavou 1929 až v druhé polovině 20. let 20. stol.. Čtveřice sloupů tak vyrostla doslova na zelené louce jako vůbec první stavba v dané oblasti. Jejich původní symbolika byla dvojí - ionské hlavice měly odkazovat k řeckému dědictví, z něhož vzešla i kolonizace Katalánska, počet sloupů pak odkazoval jednak na čtveřici katalánských provincií (Barcelona, Girona, Lleida, Tarragona), avšak zcela viditelně i na čtyři rudé pruhy katalánské vlajky. Každý ze sloupů měl v průměru 2,5 metru a vyrostl do výše 20 metrů, přičemž nahoře měl být ještě korunován okřídlenou sochou Vítězství, k jejichž umístění však nikdy nedošlo.


V roce 1925 již bylo jasné, že vznikající areál poslouží jako hlavní prostor zmiňované Světové výstavy. Zároveň je třeba připomenout, že v letech 1923-1930 žilo celé Španělsko pod vládou diktátora Prima de Rivery, jenž nestrpěl sebemenší projev regionalismu. Ve zmiňovaných letech tedy panoval zákaz katalánštiny a veškerých katalánských národních symbolů. V tomto kontextu je tedy více než jasné, že čtveřice sloupů se zkrátka na oči světové veřejnosti dostat nesměla. Proto bylo rozhodnuto o jejich zbourání, a tak zatímco v celém výstavním areálu roku 1928 již probíhaly jen dokončovací práce, čtveřice sloupů byla po pouhých devíti letech života naopak nemilosrdně stržena. Světová výstava tedy proběhla bez nich.


Krátce nato Španělsko postihla občanská válka a bezmála čtyřicetiletá diktatura generála Franca, jenž sdílel názor na katalánské národní symboly se svým diktátorským předchůdcem. Ačkoliv se o znovupostavení sloupů začalo mluvit záhy po skončení diktatury, trvalo ještě několik dekád, než se začalo něco dít. Stavbu nových sloupů dokonce roku 1994 schválila barcelonská radnice, avšak nedošlo ke shodě v otázce jejich nového umístění - připomeňme, že jejich původní místo již od Světové výstavy zabírala populární Magická fontána. Definitivně bylo o rekonstrukci sloupů rozhodnuto až v roce 2009 s tím, že v maximální možné míře bude respektován Puig i Cadafalchův projekt a rozměry stavby. K té došlo v průběhu roku 2010, nová čtveřice sloupů byla nakonec slavnostně odhalena 27. února 2011 za přítomnosti barcelonského starosty a katalánského premiéra. Oproti původním sloupům jsou ty současné situované asi o 10-15 metrů blíže k MNAC; celý projekt vyšel na 2,5 milionu €. 


Současná podoba sloupů; v pozadí muzeum MNAC, v popředí Magická fontána (Foto: www.barcelona.cat)

Po dlouhých 83 letech se tak čtyři Puig i Cadafalchovy sloupy opět staly součástí katalánské metropole a prozatím stojí a doufejme, že budou mít poněkud delší životnost než ty původní. Závěrem ještě dodejme, že zmiňovaná stavba inspirovala jinou čtveřici sloupů, které jsou od roku 1999 součástí univerzitního kampusu Bellaterra (UAB).



27. 4. 2018

Současný španělsko-katalánský konflikt v datech

27. dubna 2018 uplynulo přesně půl roku od vyhlášení Katalánské republiky. Šest měsíců poté se Katalánsko vzpamatovává ze zásahu španělské vlády v podobě uplatnění článku 155 ústavy, zatímco řada politiků zastávajících ideu nezávislosti má nyní výrazné problémy s evidentně zaujatou španělskou justicí. V tuto chvíli tedy žádná republika, naopak návrat do předautonomních časů a s politickými vězni a exulanty jako bonusem. Příběh toho, jak jsme se dostali až sem, není úplně krátký, nicméně v následujících odstavcích se pokusíme o co nejstručnější časovou osu konfliktu, který se táhne již takřka od počátku tohoto století.


16. LISTOPAD 2003
Po 23 letech vlády CiU dochází ve volbách do katalánského parlamentu k překvapení. Faktickým vítězem voleb se totiž stává charismatický Pasqual Maragall (PSC). Maragallovi k vítězství pomohl i slib předsedy PSOE, José Luise Rodrígueze Zapatera, jenž 13. listopadu na předvolebním mítinku v Barceloně prohlásil doslova: "Podpořím reformu statutu, kterou schválí katalánský parlament". O měsíc později vznikla levicová, prokatalánsky orientovaná trojkoalice (PSC, ERC a ICV-EUiA) známá coby tripartit. Jedním z hlavních bodů programového prohlášení této vlády byla snaha o reformu autonomního statutu, který v té době již mnoho let většina katalánské společnosti považovala za zastaralý a neefektivní. Cílem této reformy měl být zisk nových pravomocí pro regionální vládu a zajištění lepšího financování regionu.

30. ZÁŘÍ 2005
Po madridských atentátech (11. března 2004) vyhrála španělské parlamentní volby překvapivě PSOE - v Katalánsku i ve Španělsku tak rázem vládla ta stejná strana (PSC je katalánskou pobočkou PSOE), proto nastal čas plnit předvolební sliby. 30. září 2005 schválil katalánský parlament drtivou většinou 120 ze 135 poslanců návrh nového autonomního statutu. Proti bylo jen 15 poslanců Lidové strany (PP). Text nového statutu upevňuje a posiluje některé pravomoci regionální vlády, hovoří o Kataláncích jako o národu a hájí i upřednostnění katalánštiny před španělštinou v rámci administrativy, byť i nadále respektuje kooficialitu obou jazyků.

30. BŘEZEN 2006

Počátek roku 2006 je ve znamení náročných jednání a ústupků z katalánské strany. Díky dohodě Zapatero-Mas mezi PSC a CiU se nakonec do španělského parlamentu dostane výrazně osekaná verze autonomního statutu, který tak mnohem spíš připomíná ten dosavadní z roku 1979 než verzi schválenou v září 2005 katalánským parlamentem. Zapatero tuto skutečnost odůvodňuje neprůchodností původní verze skrz španělskou ústavu. Tato skutečnost vede k rozkolu v katalánské koalici a k paradoxní situaci, kdy kromě klasických odpůrců z PP je proti novému znění autonomního statutu i ERC, podle níž jde o zcela nedostatečný text, který nereflektuje prakticky žádný z požadavků jejich voličů. Na konci března pozměněný statut projde absolutní většinou celostátním Kongresem a v květnu i Senátem.

18. ČERVEN 2006

Definitivní schválení nového autonomního statutu prostřednictvím referenda v Katalánsku. Při účasti relativně slabých 48,85 % nakonec 73,9 % voličů hlasuje pro přijetí statutu a necelých 21 % je proti. Každopádně tento bod je nesmírně důležitý a stává se jedním ze základních kamenů argumentace zastánců nezávislosti - Katalánský autonomní statut 2006 byl schválen hned natřikrát; nejprve katalánským a posléze i španělským parlamentem a zároveň byl posvěcen v referendu i obyvateli Katalánska. Těžko si tedy lze představit demokratičtější a ústavnější cestu k jeho prosazení. I přesto 31. července 2006 podává PP žalobu na neústavnost více než poloviny článků nového statutu. Později se k ní přidávají i někteří další aktéři (ombudsman, několik dalších regionů). V listopadu 2006 proběhnou předčasné regionální volby, po nichž ale u kormidla setrvává stejná trojkoalice, jen v jiném personálním složení. V těchto volbách se do katalánského parlamentu také těsně dostává nově vzniknuvší strana Ciutadans, která svou kampaň založila na kritice nově přijatého statutu (podle nich zbytečný a protiústavní).

11. ZÁŘÍ 2008

Španělský ústavní soud (Sentencia 103/2008) definitivně maří plány baskického ministerského předsedy Ibarretxeho uspořádat v Baskicku referendum o politickém začlenění regionu v rámci Španělska a následně se pokusit o reformu autonomního statutu v souladu s výsledkem tohoto referenda. Ústavní soud zde jasně říká, že pravomoc k uspořádání podobného referenda má pouze stát (čl. 92 a 146 šp. ústavy), nicméně zároveň zdůrazňuje, že takové referendum se vůbec nesmí konat v otázkách neústavního obsahu, jimiž se rozumí kupříkladu cokoliv, co by mohlo narušit jednotu španělského národa (čl. 2 šp. ústavy), neboť takové otázky mohou být pouze součástí referenda o ústavní změně. Této zprávě tehdy nebyla věnována velká pozornost, avšak v kontextu současných katalánských snah o referendum jde o rozhodnutí, který tvoří určitý precedens pro veškeré snahy o uspořádání závazného, státem posvěceného referenda o nezávislosti.

28. ČERVEN 2010

Po takřka čtyřech letech zkoumání rozhoduje španělský ústavní soud v záležitosti ústavnosti Katalánského autonomního statutu 2006. Takřka po čtyřech letech tedy Lidová strana dosahuje vítězství v podobě dalšího proškrtání již tak osekaného textu (Sentencia 31/2010). Ústavní soud rozhodl o neústavnosti 14 článků a dalších 27 reinterpretoval (šlo zejména o oblasti justice či jazykové politiky). Toto rozhodnutí je vnímáno silně negativně napříč celou katalánskou společností a dá se říct, že je jakýmsi bodem zlomu ve vztahu Katalánsko-Španělsko. Podle mnohých odborníků sledujících katalánskou politiku lze právě toto datum označit za skutečný počátek současného katalánského boje o nezávislost.

10. ČERVENEC 2010

Reakce katalánské společnosti na sebe nenechá dlouho čekat. Necelé dva týdny po rozhodnutí Ústavního soudu je do centra Barcelony svolána masivní demonstrace pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" ("Jsme národ, my rozhodujeme"). Podle údajů barcelonské městské policie se manifestace účastní více než 1 000 000 lidí a v jejím čele jdou představitelé všech katalánských parlamentních stran s výjimkou PP a Ciutadans. Tato neobyčejná mobilizace obyvatel Katalánska však politiky v Madridu nechala zcela chladnými. Premiér Zapatero (PSOE) tak definitivně zklamal řadu svých katalánských voličů, což se neblaze podepíše na výsledku strany v daném regionu v celostátních volbách o rok později. Na této manifestaci poprvé silněji zaznívají hlasy volající po nezávislosti, ačkoliv v průvodu silně převažují oficiální katalánské vlajky (senyera), což je detail, jenž stojí za zmínku. V následujících letech totiž na manifestacích jednoznačně začne jasně dominovat vlajka separatistická (estelada).

28. LISTOPAD 2010

Katalánské regionální volby, v nichž jednoznačně uspěje CiU pod vedením Artura Mase. CiU ve volbách získá 62 křesel, tedy jen těsně pod absolutní většinou, k níž je třeba 68 mandátů. Mas se stane premiérem díky podpoře ERC. Jeho hlavním politickým programem je kritika rozhodnutí Ústavního soudu a zároveň návrh na vyjednání ekonomického koncertu pro Katalánsko v podobě baskického a navarrského modelu. Ještě v průběhu zimy se o něm snaží jednat se španělským premiérem Zapaterem, avšak ten už je rozhodnut svolat předčasné volby a nepokračovat v politice, proto Mas musí čekat na výsledky celostátních voleb na podzim 2011.

20. LISTOPAD 2011

V kontextu vrcholící celosvětové ekonomické krize ve španělských celostátních volbách drtivě vítězí Lidová strana (45 % hlasů, 186 poslanců). Celý rok je poznamenán i vlnou protestů hnutí 15-M po celé zemi a potřebou tvrdých škrtů v rozpočtu. Jedny z největších a velice nepopulárních škrtů musí uskutečnit i Masova vláda, která v dané situaci znovu tlačí na jednání o ekonomickém koncertu. V tom samém kontextu krize je však odpověď novopečeného španělského premiéra Mariana Rajoye negativní. O ekonomickém koncertu pro Katalánsko nemůže být podle něj ani řeč. Právě na konci roku 2011 se tak do katalánských snah o nezávislost poprvé silně vkrádá téma ekonomické a onen známý a katalánskou společností léta tolerovaný fakt, že region platí do společné pokladny mnohem víc, než při následném přerozdělování z Madridu dostává zpět. Již tehdy mluvíme minimálně o 10 miliardách € ročně, které Katalánsko "doplácí" na ekonomicky slabší regiony. Právě finanční důvody v následujících měsících výrazně podpoří růst tábora zastánců nezávislosti, který se z obvyklých 20-25 % společnosti vyšplhá v následujících letech až k hranici poloviny obyvatel regionu.



11. ZÁŘÍ 2012
První masivní demonstrace za nezávislost v den katalánského národního svátku. Do organizace se tentokrát naplno zapojila občanská společnost v čele s Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana. Úspěch pochodu pod výmluvným heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" ("Katalánsko, nový stát v Evropě") byl zcela neoddiskutovatelný. Ulice katalánské metropole zaplavilo podle údajů městské policie okolo 1 500 000 lidí. Jde též o první výrazný mediální úspěch zastánců nezávislosti a o základ jen těžko uvěřitelné série masivních, přitom však zcela poklidných demonstrací každý rok 11. září.

20. ZÁŘÍ 2012

Setkání katalánského premiéra Mase se španělským předsedou vlády Rajoyem. Mas žádá ekonomický koncert coby náhradu za znehodnocený autonomní statut. Rajoy jakýkoliv fiskální pakt odmítá. Důvodem je kromě ideových rozporů samozřejmě i bezútěšná ekonomická situace, v níž se Španělsko nachází. Po neúspěšné schůzce Artur Mas prohlásí, že Katalánsko nyní potřebuje nový politický projekt, jejímž lídrem má být nově k nezávislosti inklinující CiU. 27. září katalánský parlament schválí rezoluci v níž po vládě, jež má vzejít z předčasných voleb na podzim, žádá uspořádání lidového hlasování o právu na sebeurčení.

25. LISTOPAD 2012

Předčasné volby do katalánského parlamentu coby reakce na odmítnutí jakéhokoliv jednání o fiskálním paktu ze strany španělské vlády. CiU jde do voleb s programem v podobě vůle uspořádat referendum o nezávislosti Katalánska: jde o jasný a konečný příklon katalánských konzervativců k nezávislosti. Tento risk se však příliš nevyplatí - strana přijde o 12 mandátů; důvodem je kromě příklonu k nezávislosti i předchozí tvrdá škrtová politika v koalici s katalánskou filiálkou Lidové strany. Otevírá se tak nutnost prokatalánského paktu CiU a ERC (Pacte per la Llibertat), tedy politika, kterou podle slov historika Joana B. Cully měla CiU v zájmu národa vyznávat již v předchozích volbách, kdy však linii politické ideologie (pravice x levice) upřednostnila právě před linií národní (zastánci nezávislosti x zastánci jednoty). Výrazný úspěch ve volbách zaznamenává i strana Ciutadans, která počet svých křesel rozšíří ze tří na devět. Do parlamentu poprvé proniká též koalice extrémně levicových stran CUP v čele s charismatickým Davidem Fernàndezem.

11. ZÁŘÍ 2013

Další masivní demonstrace za nezávislost, tentokrát pod heslem "Via Catalana cap a la Independència" ("Katalánská cesta za nezávislostí"). Přibližně 1 600 000 osob vytvořilo 400 km dlouhý lidský řetěz, jímž propojilo celé území Katalánska ze severu na jih. Jasná reminiscence na tzv. Baltský řetěz z roku 1989 měla za cíl opět přitáhnout pozornost celého světa k problému katalánské nezávislosti. Zároveň zafungovala jako společenský tlak na katalánské politiky, kteří nakonec v prosinci 2013 oznámili konání lidového hlasování o nezávislosti na podzim roku 2014.

8. DUBEN 2014

Španělští poslanci hlasují o návrhu zákona, vzešlého z katalánského parlamentu, který by umožnil delegovat v souladu s čl. 150.2 Šp. ústavy pravomoci k uspořádání lidového hlasování na katalánskou vládu. Španělský Kongres tento návrh zamítl v poměru 47 hlasů PRO, 299 hlasů PROTI. Katalánská vláda tedy v reakci na toto odmítnutí pokračuje s přípravou lidového hlasování v rámci Katalánského autonomního statutu a opírajíc se o vlastní katalánskou legislativu.

ZÁŘÍ 2014

Měsíc plný událostí. Tradičně 11. září opět velká manifestace, která tentokráte do centra katalánské metropole podle odhadů barcelonské městské policie přilákala až 1 800 000 lidí. Šlo tedy o zdaleka nejmasovější demonstraci ze všech předchozích i všech následujících, což nám ukazuje stupeň společenské mobilizace a podpory nezávislosti, která dosahovala svého vrcholu právě v letech 2013-2014. 18. září se uskutečnilo referendum o nezávislosti ve Skotsku, kde se místní nacionalisté dokázali s britskou vládou dohodnout na uspořádání závazného referenda. Obyvatelé Skotska nakonec rozhodli o svém setrvání v království, když 55 % z nich hlasovalo proti odtržení od Velké Británie. Jen den poté katalánský parlament schválil zákon (106 hlasů PRO, naopak proti zákonu hlasovali zástupci PP a Ciutadans), jehož prostřednictvím se v listopadu katalánská vláda chystala uspořádat lidové hlasování. Ještě na konci září se však španělská vláda v této záležitosti obrátí na ústavní soud, který okamžitě nařídí platnost zákona pozastavit. Katalánská vláda však i přesto pokračuje s přípravami na hlasování, které má proběhnout 9. listopadu 2014.

9. LISTOPAD 2014

Ačkoliv kvůli zásahu ústavního soudu nemělo lidové hlasování, které se díky pomoci tisíců dobrovolníků uskutečnilo 9. listopadu, žádnou oporu v zákoně, přesto se jednalo o další důležitou manifestaci zastánců nezávislosti, kteří do hlasovacích místností dorazili ve vysokém počtu 2 344 828 osob, z nichž necelých 81 % vyjádřilo přání žít v nezávislém Katalánsku. Dalších 10 % vyjádřilo touhu po novém státním zřízení, ale stále v rámci Španělska. 4,5 % hlasujících pak bylo zásadně proti nezávislosti. Účast v hlasování byla oproti běžným španělským volebním zvyklostem povolena i cizincům žijícím v regionu a osobám starším 16 let. Celkově vzato tedy můžeme hovořit o účasti rovné 37 %, což katalánská politická reprezentace považovala za jasný signál ke snaze hledat další možnosti uskutečnění skutečného, plně legálního a závazného referenda. V únoru a červnu 2015 se k danému lidovému hlasování vyjádří i španělský ústavní soud, který celou akci shledá neústavní. Za strůjce tohoto nepovedeného referenda byli justicí následně označení premiér Artur Mas a ministryně Joana Ortega a Irene Rigau. Všichni byli obviněni z občanské neposlušnosti a zneužití úřední moci.

27. ZÁŘÍ 2015

Po bezvýchodném referendu upadl celý proces do letargie, která byla patrná i celkově nižší účasti na již tradiční manifestaci 11. září, ačkoliv i nadále bylo lze hovořit o milionovém pochodu. Nejdůležitějším datem roku 2015 je však 27. září - den dalších předčasných voleb do katalánského parlamentu. Podle zástupců CiU a ERC měly mít tyto volby tzv. plebiscitární charakter. Jelikož katalánští političtí lídři nenašli žádný reálný způsob, jak španělskou vládu přinutit k dialogu, spoléhali na mobilizaci zastánců nezávislosti k velkému volebnímu triumfu, který zamýšleli vykládat jako náhradu nepovoleného referenda. Jinými slovy, jasné a přesvědčivé vítězství zastánců nezávislosti, kteří dokonce zformovali společnou koalici Junts pel Sí, mělo dát politikům mandát ke krokům nutným k vyhlášení nezávislosti. Poněkud demotivovaní voliči však pro Junts pel Sí nehlasovali v jimi vysněném počtu - výsledkem bylo jen 62 křesel a nutnost vládnout a směřovat k nezávislosti pod taktovkou levicového hnutí CUP, které ve volbách získalo historických 10 mandátů. Výrazný úspěch opět ve zjitřené době zaznamenala prošpanělská strana Ciutadans, která poskočila do role lídra opozice díky 25 mandátům. Samotným volbám jsme se podrobněji věnovali v tomto článku.

10. LEDEN 2016

Povolební jednání Junts pel Sí se stranou CUP nebyla jednoduchá a fungující vláda byla nakonec dohodnuta až na počátku ledna 2016, avšak za cenu osobního ústupku lídra této formace, dosavadního premiéra Artura Mase. Ten učinil onen slavný "krok stranou" a do čela vlády se překvapivě dostal bývalý novinář a starosta Girony, Carles Puigdemont, jemuž pomohla poměrně jasná profilace zastánce nezávislosti. Nově vzniklá katalánská vláda se zároveň zavázala do 18 měsíců učinit vše proto, aby došlo k rozhodnutí o dalším směřování Katalánska.

26. ČERVEN 2016

Španělsko se mezitím zmítá v dlouhém "bezvládí", neboť regulérní celostátní volby v prosinci 2015 nepřinesly jasného vítěze a ani pozdější koaliční jednání nevedla k sestavení vlády. Na španělské politické scéně se naplno objevili dva noví hráči v podobě stran Ciutadans a Podemos. V červnu 2016 se tedy konaly další volby, z nichž doposud vládnoucí PP vzešla s o něco větším počtem křesel než v prosincové volbě, ačkoliv to stále nestačilo na jednobarevnou vládu. Koaliční jednání opět neprobíhala snadno, avšak před strachem z trapnosti, kterou by představovala nutnost uspořádat v průběhu jediného roku již třetí celostátní volby, nakonec došlo k určitému kompromisu a PP v čele s Marianem Rajoyem tedy i nadále vládne Španělskému království. Více o volbách například zde.

17. SRPEN 2017

Teroristické útoky v Barceloně a Cambrils. Následné reakce na politické scéně ukazují několik dní určité semknutosti, v Barceloně je několik dní přítomen i král Felipe VI., nicméně již po několika dnech se útoky svým způsobem stávají součástí španělsko-katalánského konfliktu. Katalánská policie Mossos d'Esquadra i odpovědní ministři katalánské vlády ukazují, že Katalánsko je dostatečně soběstačné a dokáže čelit i čím dál častějším výzvám 21. století jako samostatný stát. Nekomunikace mezi jednotlivými policejními složkami španělského státu se pak stává dalším argumentem zastánců nezávislosti. Sama debata o policii je v tomto kontextu velmi zajímavá, neboť právě Mossos d'Esquadra mohou sehrát důležitou roli v konání jednostranného referenda o nezávislosti, na němž v posledních měsících pracovala katalánská administrativa.

6. a 7. ZÁŘÍ 2017

Katalánský parlament schvaluje ve zrychleném projednávání dva důležité zákony, které jsou definitivním krokem k jednostrannému referendu. Zákon o referendu a Přechodný zákon, jenž by vešel v platnost v případě kladného výsledku referenda, představují definitivní rozchod se španělskými zákony a vytvářejí situaci jasné konfrontace mezi španělskou a katalánskou legislativou. Netřeba dodávat, že ústavní soud s nimi provede rychlý proces, avšak katalánská vláda je odhodlána se těmito zákony řídit - cítí k tomu dostatečnou podporu v rámci mandátu voleb 2015 - a referendum 1. října 2017 uskutečnit. Proces schvalování provází velké divadlo a ne úplně standardní postupy, které zastáncům nezávislosti později v debatě o demokratičnosti celého procesu uškodily. 11. září se koná v pořadí již šestá milionová demonstrace za nezávislost. Následující týden zmobilizuje španělský stát řadu dostupných prostředků, jimiž chce zabránit uskutečnění referenda. Mezi tyto prostředky patří i zastrašování sedmi stovek katalánských starostů, aby ve svých obcích neotevírali hlasovací místnosti. Pozvolna je posilována přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku.

20. ZÁŘÍ 2017

Zásah Guardia Civil na katalánském ministerstvu financí. 14 osob je zadrženo a policisté celý den prohledávají kanceláře ve snaze nalézt vše, co by bylo spojeno s organizací referenda. Tento ranní zásah brzy zmobilizuje tisíce zastánců nezávislosti, kteří se v průběhu dne koncentrují před budovou ministerstva. V pozdních odpoledních a večerních hodinách je počet protestujících odhadován až na 40 000, nicméně jako obvykle vše probíhá bez násilí či výraznějších problémů. Jediný problém koncentrace lidí způsobuje příslušníkům Guardia Civil, kteří nemohou z budovy ven, zatímco jejich dvě vozidla před budovou zůstávají v obklopení demonstrujících. Vozidla se také stanou jedinou obětí vandalismu, a tak policisté musejí po skončení demonstrace domů po svých. Za tuto událost dosud sedí ve vazbě šéfové občanských organizací Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana, Jordi Cuixart a Jordi Sànchez. Po celý následující týden probíhají po Katalánsku nejrůznější zátahy na tiskárny a podobné objekty ve snaze najít hlasovací lístky a urny, které by měly být použity při referendu. 

1. ŘÍJEN 2017

Zatímco katalánská administrativa se snaží všemi dostupnými prostředky uskutečnit jednostranné referendum, španělská strana zase dělá vše, aby jeho konání zabránila, pročež se odvolávají na rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož je konání akce neústavní. Španělská policie sice v předchozích dnech zabavila velkou část hlasovacích lístků, ale i ty se z větší části podařilo zajistit. Urny policie nevypátrala, jejich nákup, skladování a logistika byla vedena v naprostém utajení a fakticky coby soukromá iniciativa (více informací v zajímavé knize Operació urnes) - z pokladny katalánské vlády neodešlo na přípravy referenda ani jediné euro, nehledě na to, že katalánské finance v té době již několik týdnů plně ovládala španělská vláda. Ze španělské strany pak došlo i k hackerským útokům, jimž se podařilo na určitou dobu vyřadit z provozu elektronický systém kontroly hlasů. A zbytek už je velmi dobře známá historie, kterou díky kamerám TV3 viděl celý svět... Tvrdý zásah španělské policie proti urnám a hlasovacím lístkům (během něhož příslušníci zranili i necelou tisícovku voličů) byl strategickou chybou ze strany španělské vlády. Snaha demonstrovat sílu dodala zmiňovanému referendu mediální dopad, jehož se politici zastávající myšlenku nezávislosti snažili v dalších týdnech naplno využít. Opět se tak ukázalo, že nejvíce pro zdárné pokračování procesu za nezávislost prozatím udělala právě španělská Lidová strana. Bez tvrdého policejního zásahu by svět velice pravděpodobně nad celým referendem jen mávl rukou a daná akce by vzhledem k problematické účasti a nulovým garancím skončila jako hlasování z listopadu 2014.

27. ŘÍJEN 2017

Po celý měsíc dokázalo být Katalánsko v hledáčku světových médií, zatímco si katalánská a španělská vláda hrály na kočku s myší. 10. října katalánský premiér Carles Puigdemont takřka vyhlásil nezávislost, avšak vzápětí oznámil odklad účinnosti této. 16. října pozvolná represe španělského státu pokračuje uvězněním Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta kvůli dění z 20. září. Obě strany se však nehodlají posunout ani o píď a i přes nesporná zákulisní vyjednávání nakonec všechny pokusy o smír krachují a 27. října je po hlasování v katalánském parlamentu formálně vyhlášena Katalánská republika (TV3 I, TV3 II), kterou však dosud žádný jiný suverénní stát světa neuznal. Avšak již předem bylo jasné, že katalánská vláda není v dané situaci naprosto schopna uvést tuto republiku v praxi. Dva roky příprav trestuhodně zanedbaly zejména mezinárodní politiku a hrubě podcenily španělskou reakci. Španělská vláda na vyhlášení nezávislosti odpověděla aplikací čl. 155 Španělské ústavy, jenž jim v diskutabilním právním výkladu umožnil rozpustit katalánský parlament a odvolat katalánskou vládu. Mariano Rajoy se taktéž rozhodl uspořádat v regionu předčasné volby, překvapivě ještě v průběhu roku 2017. Ihned poté se rozjela i soudní mašinérie, která donutila polovinu katalánské vlády odejít do bruselského exilu a druhou polovinu poslala do vazby kvůli obvinění ze vzpoury a několika dalších trestných činů, za něž jim může hrozit až 30letý trest.

21. PROSINEC 2017

Předčasné volby do regionálního parlamentu jsou důležitým předělem v současném španělsko-katalánském konfliktu. Staly se definitivní tečkou za celou jednou fází boje za katalánskou nezávislost, zároveň se staly začátkem přenosu tohoto boje do mezinárodního prostoru. Volby spolu s následnými soudními procesy totiž dokázaly celý proces internacionalizovat jako nic předtím. Co se týče voleb samotných, vítězem se dle získaných křesel stala strana Ciutadans (36 mandátů), avšak většinu ve sněmovně si udrželi zastánci nezávislosti (JxC 34 křesel, ERC 32 křesel, CUP 4 křesla). Více o předčasných regionálních volbách zde.

23. BŘEZEN 2018

Formalizace soudní ofenzivy. Z trestných činů vzpoury, zpronevěry a neuposlechnutí je obviněno celkem 25 katalánských politických lídrů. Devět z nich je ve vazbě, sedm v exilu. Rozhodnutí soudce Llareny však jen dodává čím dál větší mezinárodní rozměr celému konfliktu. Fakt, že ve Španělsku jsou političtí vězni, získává celosvětově zastáncům katalánské nezávislosti stále mnohem víc pozornosti a náklonnosti. Ještě větší podíl na tom má o dva dny později (25. března 2018) zatčení premiéra Puigdemonta v Německu, neboť soudce Llarena předtím znovuaktivoval eurozatykač. Slepá touha se pomstít nyní začíná hrát v neprospěch Španělska na mezinárodní scéně. Evropa začíná chápat, že v celém konfliktu měla zaujmout docela jiné stanovisko. Na druhou stranu soudní oplétačky spolu s doposud nezahojenými ranami mezi samotnými zastánci nezávislosti vedou k tomu, že ani tři měsíce po volbách nemá Katalánsko vládu a tím pádem ani autonomii, neboť většina regionu je řízena pomocí článku 155 španělské ústavy.

27. DUBEN 2018

Dalším úspěchem zastánců nezávislosti na mezinárodním poli bylo rozhodnutí německého soudu nevydat Puigdemonta do Španělska kvůli trestnému činu vzpoury (5. dubna). Všem kromě španělské vlády a justice je jasné, že uvěznění katalánských politiků je pouze dílem pomsty a že fakticky politiky nelze odsoudit za žádné z obvinění. Na druhou stranu se zejména v posledních měsících ukazuje, že ve Španělsku je možné všechno. Za urážlivé texty jsou na několik let do vězení odsuzováni rapeři, barová rvačka s příslušníky Guardia Civil je kvalifikována jako terorismus a mladíkům v potyčce zapojeným hrozí až 60letý trest, zatímco pokud se příslušník Guardia Civil účastní skupinového znásilnění, hrozí mu nižší trest, než je obvyklé. Zatímco ještě na konci roku 2017 španělskému soudnictví nevěřily zejména zastánci katalánské nezávislosti, nyní se zdá, že i lidé z ostatních částí Španělska začínají pochybovat o míře demokracie ve své vlastní zemi. Katalánsko ještě stále nemá vládu a reálně mu hrozí opakování voleb, nicméně o celém konfliktu se nyní živě diskutuje v celé Evropě a při alespoň lehce idealistickém pohledu se možná schyluje k nějaké větší změně na španělské politické scéně. Nebo taky ne. Každopádně stále platí, že to vše bude nadlouho. 

20. 4. 2018

Sant Esteve de les Roures

"Jedny z největších projevů agresivity se odehrály v Sant Esteve de les Roures, kde jeden z demonstrantů, který již předtím napadl dva příslušníky, využil pádu jednoho z policistů, jenž tak zůstal ležet zcela bezbranný, a uštědřil mu brutální kopanec do zadní části hlavy. Ve stejné obci se jistý motocyklista pokusil přejet policistu a ukrást mu služební zbraň" (Deník El Mundo, 28. března 2018).
Momentální představa o neustále se rozrůstajícím městě Sant Esteve de les Roures (Foto: La Vanguardia)

Výše uvedený citát za poslední měsíc v Katalánsku zlidověl, mimo jiné snad i proto, že jde o historicky vůbec první písemnou zmínku o katalánské obci Sant Esteve de les Roures. Deník El Mundo ve svém článku citoval z policejního hlášení, které Guardia Civil poskytla soudci Pablu Llarenovi, který má na svědomí vzetí do vazby některých politických lídrů hájících myšlenku katalánské nezávislosti. V hlášení se mluví o více než třech stovkách napadení, jimž prý četníci museli v Katalánsku čelit během katalánského referenda 1. října 2017.

Zásadní problém je zejména v tom, že obec Sant Esteve de les Roures neexistuje. Odpůrci senzací jistě okamžitě namítnou, že co, že se prostě četníci spletli, neboť jistě měli na mysli jinou katalánskou obec, nejspíše Sant Esteve Sesrovires, ovšem pokud Guardia Civil běžně dělá takové chyby, na jejichž základě někomu hrozí 30 let ve vězení, pak je celková důvěryhodnost tohoto policejního sboru velmi diskutabilní. O novinářích, kteří jen bezmyšlenkovitě zkopírují policejní zprávu a ani přes ten Google si neověří, zda daná lokalita opravdu existuje, ani nemluvě. Ale o tom nejspíš škoda mluvit, proto je sympatické, že to zastánci nezávislosti a nejen oni vzali s humorem. 

Obec Sant Esteve de les Roures tak během uplynulých týdnů zažila naprosto neskutečný rozvoj. Zatímco 28. března 2018 jsme se dozvěděli, že vesnička byla jedním z míst, kde bylo možno hlasovat v referendu 1. října 2017 a že v obci žije minimálně jeden motocyklista, o necelý měsíc později už svět o významu tohoto města jistě nepochybuje. Nejspíš jim teprve nyní zavedli internet, proto až doposud bylo Sant Esteve de les Roures jakýmsi blíže neurčeným bílým místem na mapě Katalánska. Díky Twitteru však nyní víme, že obec je městem minimálně krajského významu! Tak jen namátkou, v obci se kromě radnice v čele s dnes již legendárním starostou Josepem Ornim podle všeho nalézají hned dvě univerzity (Universitat de Sant Esteve de les Roures a Universitat Sant Esteve de les Roures), filiálka švýcarského CERNu, vlastní kosmická agentura, Radio Roures 155 FM, několik lokálních televizímezinárodní letiště, hasičskou stanici, luxusní nevěstince i sídlo biskupa. Samozřejmostí je místní kebabárna, colla castellera, nově postavenou tramvajovou linku a o skutečně světovém významu obce svědčí i nově inaugurovaný Starbucks! Celkem již přes 300 místních spolků a organizací o sobě nyní konečně dává vědět na sociálních sítích. Pro ty, kdo by snad ještě stále pochybovali o nutně dlouhé historické tradici obce, vyšly před pár dny stručné dějiny Sant Esteve de les Roures s ilustracemi Pilarín Bayés. 

Na internetu má Sant Esteve de les Roures, nacházející se podle všeho v okrese Llarena Alta, desítky tisíc fanoušků, proto se v obci již nyní připravují na nadcházející turistickou sezonu, která bude jistě plná rekordů. Pokud tedy i vy budete chtít výše zmíněnou lokalitu přidat mezi vaše dovolenkové cíle, už nyní rezervujte některý z místních hotelů. Osobně doporučujeme kupříkladu pětihvězdičkový Hotel & Spa Sant Esteve de les Roures, jenž funguje již od roku 1714, případně skromnější Hotel St. Esteve de les Roures, který pro změnu boduje v místním žebříčku TripAdvisoru. Více informací naleznete jistě na stránkách místního turistického centra nebo na neustále aktualizované stránce na wikipedii.
Twitterová bitva mezi radnicí v Sant Esteve de les Roures a Guardia Civil
(Foto: Twitter)
Ačkoliv to může vypadat skoro až neuvěřitelně, o doposud nejkouzelnější moment celé recese se postarali opět španělští četníci (Guardia Civil), když se na Twitteru pustili do účtu radnice Sant Esteve de les Roures, odkud se jim dostalo nečekané kritiky. Krátká twitterová scéna (viz obrázek) jen dokázala, jak moc žije Guardia Civil ve svém vlastním světě, jehož je obec Sant Esteve de les Roures evidentně nedílnou součástí. Kocourkov i Jára Cimrman jsou málo...

6. 4. 2018

Španělská justiční žumpa?

Výše uvedený titulek je možná až příliš tvrdý, avšak včerejší rozhodnutí německého soudu nevydat Carlese Puigdemonta do Španělska kvůli obžalobě ze vzpoury v podstatě rozložilo vybájené obvinění, za které členům bývalé katalánské vlády hrozí až 30 let vězení. A ukázalo, že pokud již měsíce hovoříme o tom, že ve Španělsku aktuálně neexistuje dělba moci, něco na tom asi bude. Včerejší rozhodnutí je nejspíš přelomové zejména proto, že výrazně oslabí španělskou justiční ofenzivu vůči zastáncům katalánské nezávislosti.

Německé právo trestný čin vzpoury nezná, proto při zkoumání žádosti o vydání bylo třeba vzít v potaz možnost alespoň srovnatelného a existujícího trestného činu, jímž je v německém podání velezrada. Oba tyto činy však stojí na velmi podstatné okolnosti - jejich provedení musí nějakým způsobem obsahovat násilí. A to je jediná a klíčová skutečnost. Bez násilí totiž k žádnému takovému činu nedošlo, což v onom včerejším rozhodnutí německý soud zcela jasně zdůraznil. Jinými slovy, německý soud jasně odmítl vykonstruované důkazy španělské justice, pracující více či méně dle not vládnoucí Lidové strany, a rozhodl, že obvinění ze vzpoury je nesmyslné a že španělské soudy Puigdemonta v tomto bodě soudit nesmí. V následujících týdnech budou německé soudy řešit možnost Puigdemontova vydání do Španělska alespoň pro trestný čin zpronevěry. Avšak to je pro španělskou justici jen malá útěcha a zároveň velký bolehlav, čehož si je dobře vědom i španělský tisk, z něhož stojí za zmínku vypíchnout zoufalý komentář Arcadiho Espady, který koloniální rétorikou přirovnává rozhodnutí německého soudu ke ztrátě posledních významných španělských kolonií roku 1898.

Pokud by totiž byl Puigdemont do Španělska vydán, stanul by před soudem jen kvůli onomu obvinění ze zpronevěry*, zatímco ostatní obvinění (v praxi jemu podřízení ministři, kteří teoreticky jen vykonávali úkoly - alespoň takto to španělské soudy předkládají) by byli souzeni i pro vzpouru. Netřeba vysvětlovat, že to je docela nesmyslná situace a pokud by k ní došlo, pověst španělské justice by klesla někam na úroveň Ugandy, Kamerunu nebo Venezuely. Opět se tedy vraťme k důležitosti rozhodnutí německého soudu. To poměrně jasně dalo za pravdu těm, kteří již od počátku tvrdí, že celý proces se zastánci nezávislosti je vykonstruovaný a obvinění ze vzpoury bylo vybráno zcela účelově, neboť zaručuje hrozbu vysokých trestů, čímž se dá velmi snadno obhájit nařízená vazba. Ačkoliv vám tedy možná termín "politický vězeň" ke Španělsku nesedí, jediným faktem zůstává, že jsou to katalánští političtí lídři, kteří "sedí" za snahu naplnit svůj volební program, s nímž byli demokraticky zvoleni v regionálních volbách. Navíc ti z nich, kteří mají s faktickým konáním referenda nejmenší spojitost (Jordi Sánchez, Jordi Cuixart) jsou ve vazbě již takřka půl roku. A to je docela děsivé.

O vydání či nevydání do Španělska se rozhoduje i u dalších členů bývalé katalánské vlády v exilu. Někteří jsou v Belgii, jiní ve Švýcarsku a jedna exministryně ve Skotsku. Všude proces probíhá, avšak všude jsou tito lidé na svobodě. Nicméně po rozhodnutí německého soudu je celkem snadno představitelné, že pro vzpouru nebude do Španělska vydán nikdo z nich. Kupříkladu Švýcarsko, kde se nachází místopředsedkyně ERC, Marta Rovira, už zcela jasně a kategoricky řeklo, že pro politické činy nikoho nevydá. Více ohledně celé záležitosti se ostatně můžete dočíst ve vždy velmi přesné analýze Ernesta Ekaizera. Zastánci katalánské nezávislosti včera mohli slavit. V některých barcelonských čtvrtích to ostatně včera večer vypadalo, jako kdyby snad FC Barcelona vyhrála Ligu mistrů. Ale španělská justiční ofenziva prozatím pokračuje a i nadále platí, že nám vyplní minimálně horizont letošního roku. Zmiňme jeden zajímavý detail z posledních dnů. Zatímco většině španělských státních úředníků, soudců a politiků má dle návrhu rozpočtu letos vzrůst plat o 1,5 %, soudci ústavního soudu si polepší o celých 13 %. To je pěkný skok. A zatímco kupříkladu v České republice je plat předsedy ústavního soudu a předsedy vlády relativně srovnatelný, ve Španělsku předseda ústavního soudu nyní bere takřka dvojnásobek (149 000 € ročně) toho, co sám premiér Rajoy (81 000 € ročně). Nejspíš odměna za extrémní pracovní nasazení kvůli neustále zlobícímu Katalánsku.

Počet nocí, které současní katalánští političtí lídři již strávili ve vazbě k 6. dubnu 2018
(Foto: Esquerra Republicana de Catalunya)


* Nutno dodat, že v tomto ohledu nejde o "klasickou" zpronevěru, jak si ji asi většina z nás představí. V tomto případě takto španělská justice kvalifikuje veřejné peníze, které měly být vynaloženy na uspořádání referenda z 1. října 2017. Katalánští politici by tedy měli být souzeni za to, že použili veřejné peníze na akci zakázanou španělským ústavním soudem. To ale nebude lehké dokázat, neboť velká část nákladů na organizaci referenda pocházela ze soukromých zdrojů, přičemž katalánské veřejné finance v té době již dávno mělo pod kontrolou španělské ministerstvo financí, které si určitě pohlídalo, aby k financování referenda z "jejich" peněz nedošlo.


23. 3. 2018

Nedáš, dostaneš

23. březen 2018 přináší další důležitý milník v současných katalánských snahách o nezávislost. Právě dnes madridský Nejvyšší soud (Tribunal Supremo), personifikovaný v osobě soudce Pabla Llareny, formálně obžaloval třináct katalánských politiků ze vzpoury, za což jim v krajním případě hrozí až 30 let vězení. Obžalováno z trestných činů vzpoury, neuposlechnutí či zpronevěry je nyní celkem 25 osob, velká část z nich čelí různým kombinacím těchto obvinění. Mezi třinácti obžalovanými ze vzpoury jsou Carles Puigdemont, Oriol Junqueras, Jordi Turull, Raül Romeva, Toni Comín, Josep Rull, Dolors Bassa, Clara Ponsatí, Joaquim Form, Jordi Sánchez, Jordi Cuixart, Carme Forcadell a Marta Rovira (kompletní znění předběžného rozhodnutí zde).

Jedna z obžalovaných, Marta Rovira, se dnes zároveň stala další katalánskou političkou v exilu. Pokud bychom měli udělat co nejstručnější souhrn dosavadního řádění španělské justice, aktuální bilance je následující: 9 osob ve vazbě (Junqueras, Forcadell, Cuixart, Sánchez, Romeva, Turull, Rull, Forn, Bassa), 7 osob v exilu a s eurozatykačem na krku (Puigdemont, Ponsatí, Comín, Rovira, Puig, Serret, Gabriel) a dalších 9 popotahovaných justicí prozatím na svobodě (Borràs, Mundó, Vila, Corominas, Guinó, Simó, Barrufet, Nuet, Boya). Soud by měl začít pravděpodobně na podzim tohoto roku a nepochybně se potáhne dlouhé měsíce. Na zevrubnou kritiku španělské justice a zejména faktu, že v zemi dnes neexistuje oddělení soudní a výkonné moci, tedy bude ještě času více než dost. Kritika dnešního článku totiž poputuje takřka výhradně do tábora politiků zastávajících ideu katalánské nezávislosti.


Události posledních 48 hodin totiž opět jen potvrdily známé sportovní rčení "nedáš, dostaneš". Současné dění ukazuje skutečně trestuhodnou nepřipravenost a naivitu katalánských politiků, kteří od konce letních prázdnin neustále jen improvizují. Je samozřejmě potřeba říct, že španělská vláda jim často ani nedává jinou možnost, ale koneckonců je to právě španělská vláda, kdo má již od počátku v rukávu všechny trumfy a rozhodně se nebojí je při hře využívat. Zejména justiční odveta se přeci jen dala očekávat, a je až s podivem, že vzhledem k nepříliš důrazné snaze o reálnou nezávislost katalánští politici tak nějak nepomysleli na zadní vrátka. Typickou ukázkou je jejich rozprchnutí se na všechny strany (exil, vazba), které sice zpočátku ještě mohlo působit jako promyšlená taktika k internacionalizaci celého konfliktu, ale postupem času se jasně ukazuje, že jde o někdy až zoufale improvizovanou reakci na evidentně neočekávaný postup madridské vlády.

Ani tři měsíce po volbách, v nichž zastánci nezávislosti obdrželi dostatečnou většinu k sestavení vlády, se region nedokázal zbavit madridské vlády v podobě stále fungujícího článku 155 španělské ústavy. Španělská vláda za pomoci justičního aparátu samozřejmě dělá vše proto, aby sestavení vlády independentistů zabránila, avšak během posledních týdnů se velmi často potvrzovala i jedna z velkých obav, o nichž jsme se zmiňovali již v některém z předchozích článků. Faktem totiž je, že španělský premiér Mariano Rajoy se sice na první pohled a často i poslech zdá být až směšně nekompetentním politikem, ale jeho taktický přístup (tedy dělat jen nutné minimum a ještě špatně) vlastně docela funguje. Pořád platí, že nikdo v posledních letech neudělal pro rozšíření počtu zastánců nezávislosti více než právě Rajoy, avšak v souvislosti s prosincovým svoláním předčasných regionálních voleb v Katalánsku se opět ukazuje, že zastánci nezávislosti jsou skutečně zoufale nejednotní a celý problém si tak často ještě sami zhoršují. Jinak by si totiž i přes všechny nesnáze dokázali poradit se všemi dosavadními překážkami, které jim (často i za cenu pošlapání základních lidských práv) španělská vláda klade do cesty. Ale to se přece dalo čekat... 

Místo pevného semknutí a rychlé schopnosti adaptace na všechny nepřátelské ataky Madridu jsme prozatím od zástupců JxC a ERC slyšeli jen neustálé hádky o rozdělení funkcí apod. korunu tomu pak tradičně nasadili zástupci extremistické formace CUP, jejíž parlamentní mluvčí Carles Riera se ve čtvrtek 22. března vlastně již definitivně distancoval svým prohlášením, že pro CUP celý proces nezávislosti dávno skončil a že přechází do opozice. CUP totiž i nadále setrvává ve své vybájené Katalánské republice a řada Katalánců stranu neustále chválí pro její neustálou koherenci. Politický realismus těmto lidem nejspíš nic neříká. Ale ono se jim vlastně není co divit, neboť realističtěji smýšlející politikové z JxC a ERC prokázali v mnoha ohledech velkou naivitu. Ilustrativním paradoxem toho všeho je i skutečnost, že zatímco nikomu z CUP vězení nehrozí a exil Anny Gabriel se vzhledem k jejímu dnešnímu obvinění (které s sebou nese pouze hrozbu zákazu výkonu veřejné funkce) jeví jen jako přepjaté gesto, vrcholní představitelé umírněnějších JxC, ERC a občanské společnosti prožijí následující měsíce a možná celé roky vždy jednou či dokonce oběma nohama ve vězení.

Právě teď se po celém Katalánsku demonstruje. Je pravdou, že katalánská politická reprezentace svůj boj do vítězného konce nedotáhla, ale zároveň za něj nese doposud největší represe. Katalánci teď mají možná jednu z posledních šancí dát jasně najevo, že za svými politickými vůdci stojí. Jedna večerní demonstrace ale bude žalostně málo. To funguje možná zde ve středu Evropy, kde po jediné větší demonstraci padají vlády či celé režimy, ale v katalánském kontextu to stačit nebude, jak ukazuje posledních 8 let. Je jistě obdivuhodné, že časté statisícové a milionové demonstrace nikdy z katalánské strany nepřerostly v protesty násilné. Budiž jim to ke cti, i když na Evropskou unii to evidentně dojem nedělá. Na druhou stranu je ale patrné, že velká část katalánské společnosti stále preferuje spíše celkový klid a není ochotná pro nezávislost udělat nějaký výraznější krok v podobě déle trvající nátlakové stávky apod.

Zpátky k reprezentaci politické. Očekává se, že všichni obžalovaní budou v nejbližších dnech formálně zbaveni výkonu veřejných funkcí. Pro zastánce nezávislosti v katalánském parlamentu to může být paradoxně výhoda, neboť do poslaneckých křesel za tyto osobnosti zasednou náhradníci, kteří nebudou ve svých pravomocích hlasovat apod. tolik omezeni. Možná se díky tomu konečně podaří sestavit vládu, která konečně zvrátí čím dál hlubší a bolestnější zásahy článku 155 do autonomie regionu. Na podzim "nedali" a z protiútoku naopak "inkasovali". Hned několikrát. Proto, v případě že se pouliční protesty v následujících týdnech nějak nezvrhnou, je teď jedinou povinností politiků zastávajících nezávislost snaha sestavit fungující regionální vládu a co nejrychleji napravit škody, které v regionu mezitím stihla napáchat madridská klika. Čas mají do 22. května. Pak hrozí další předčasné volby, kde už také části populace může dojít trpělivost a pak to bude to pravé "nedáš, dostaneš". Ciutadans už se na to třesou.

Portréty všech 13 obviněných ze vzpoury (Foto: www.elnacional.cat)

22. 3. 2018

La Barberia de Gracia

Barcelonská čtvrť Vila de Gràcia se může již několik let chlubit jedním z nejlepších pánských holičství v Evropě. Holičství La Barberia de Gràcia se od roku 2014 nachází na adrese Torrent de l'Olla 198, kam se přestěhovala po více než padesátiletém působení na nedaleké carrer Biada. Majitel tohoto tradičního pánského holičství, Jordi Pérez, je zástupcem v pořadí již třetí generace rodinného podniku. Jeho dědeček byl holičem v rodném kraji La Mancha, Jordiho otec pak v roce 1964 založil stejnou živnost v Gràcii.

Jordi Pérez se tak logicky v prostředí pánského holičství pohybuje odmalička. Jeho podnik nabízí nejen kouzlo skutečně tradičního pánského holičského salonu, nýbrž i znalost veškerých moderních trendů. Zejména v posledních letech během doznívající hipsterské vlny se La Barberia de Gràcia dočkala mnoha nejrůznějších ocenění. Pravidelně se umísťuje na předních příčkách všech španělských soutěží o nejlepší pánské holičství a dokonce se může pochlubit i třemi hvězdičkami prestižní španělské certifikace theQhair, která bývá v rámci Španělského království považována za obdobu michelinských hvězd pro holiče a kadeřníky. Mimochodem, La Barberia de Gràcia je jediným holičstvím ve Španělsku, které se může tímto oceněním honosit - už to hovoří za vše. Jordi Pérez v posledních letech též rozdal stovky rozhovorů a jeho profesionální sláva zasáhla velkou část světa od Ruska až po Venezuelu. V Gràcii bývají jeho pravidelnými zákazníci mnozí zde usazení umělci, kupříkladu katalánský filmový režisér Cesc Gay nebo bavič Berto Romero.

 
Jordi Pérez (Foto: Facebook La Barberia de Gràcia)
Zejména pokud patříte k mužům dbajícím na pěstěný vous, na celém Pyrenejském poloostrově nenajdete lepšího místa. Otevřeno mají od pondělí do pátku (9-21) a v sobotu (8-14). Pokud se vám z nějakého důvodu nechce do Gràcie, v Barceloně najdete více cool barber shopů. Mezi ty nejznámější patří zcela jistě vůbec nejstarší podobný podnik tohoto typu ve městě - Barbería Manolo's (c/Escudellers 12), který funguje nepřetržitě od roku 1854, nebo Enric Barber (c/Capità Arenas 19) ve čtvrti Sarrià.

9. 3. 2018

Georg von Hessen-Darmstadt (Princ Jordi)

Georg von Hessen-Darmstadt
(Foto: www.welt.de)
Georg von Hessen-Darmstadt (1669-1705) byl německým šlechticem a vojákem, jenž se do katalánských dějin zapsal zejména jako místokrál sympatizující s katalánskými snahami o zachování historických privilegií. Narodil se roku 1669 v Darmstadtu, hlavním městě Hessensko-Darmstadtského lankrabství, jako jeden ze synů právě místního lankraběte. Již od raného mládí se před ním rýsovala ryze vojenská budoucnost. Již jako 18letý bojoval v řadách habsburských panovníků, později se v rámci armády anglického krále Viléma III. Oranžského zúčastnil tažení do Irska. Jeho postup ve vojenské hierarchii je raketový. Mladý šlechtic má teprve 24 let a už velí tisícům vojáků. Roku 1695 je povolán do Španělska, kde o dva roky později vede katalánské vojáky proti francouzským útokům v rámci tzv. devítileté války. Po několikaměsíčním obléhání tehdy Barcelona padne do francouzských rukou, neboť místní místokrál i přes odpor katalánských institucí město vydá nepřátelům. Mladý Georg byl již od počátku proti tomu, avšak ve své pozici obyčejného vojevůdce s tím nemohl nic víc dělat.

Barcelona pak několik měsíců zůstává ve francouzském držení, avšak mírová smlouva z Rijswijku zmiňovanou válku ukončuje, a Katalánsko se tak dostává zpět pod španělskou kontrolu. I díky lidovému tlaku ho nakonec španělský král Carlos II. v únoru 1698 jmenuje katalánským místokrálem. V této funkci se zejména v Barceloně těšil velké oblibě, neboť aktivně podporoval snahy místních institucí o znovunabytí některých historických pravomocí a privilegií, o něž přišly po tzv. válce ženců (1640-1652). Stejně tak se ve prospěch Katalánska snažil vyřešit již několik dekád palčivé téma španělských jednotek v regionu usazených a soustavně drancujících zejména venkovské oblasti. Jeho loajalita k habsburskému rodu i katalánským institucím ho v roce 1701 stála místo, neboť v rámci války o španělské dědictví se téhož roku španělského trůnu ujal Bourbon Felipe V. Dva měsíce na to král německého šlechtice dokonce vykázal ze země.

Georg von Hessen-Darmstadt, v Katalánsku již tehdy známý a populární spíše jako princ Jordi, se stal jedním z největších evropských konspirátorů proti Bourbonům na španělském (a katalánském) trůnu. Díky skvělým konexím v Anglii se prý stal i jedním z klíčových iniciátorů vzniku tzv. Haagské velké aliance, tedy celoevropského spojenectví proti myšlence hegemonie Francie a Španělska pod vedením jediného královského rodu (Bourboni). Kromě tohoto způsobu podpory Habsburků přispěl, ještě stále relativně mladý vojevůdce, i po vojenské stránce. Roku 1704 spolu se Sirem Geogrem Rookem získal pro arcivévodu Karla Gibraltar, v srpnu 1705 se vrátil do milovaného Katalánska, kde se v čele spojeneckých sil účastnil obléhání Barcelony, kterou v té době ještě stále ovládali následníci Bourbonů, ačkoliv ve městě samotném už zuřila vzpoura. Bitva o Barcelonu začala útokem na pevnost na Montjuïcu (13. září 1705), při níž byl Georg von Hessen-Darmstadt smrtelně raněn. Dobývání města pak ještě několik týdnů trvalo, pročež byl Georg pohřben v klášteře Els Josepets v Gràcii, ačkoliv jeho srdce bylo později posláno do rodného Darmstadtu. Barcelonu se nakonec habsburským vojskům podařilo získat. Město se v letech 1705-1714 stalo centrem odboje proti Bourbonům. Zbytek je už velmi dobře známou součástí výše zmiňované války o španělské dědictví. Na prince Jordiho však Katalánsko nezapomnělo - dodnes ho připomíná jedna z ulic v barcelonské čtvrti Hostafrancs.

4. 3. 2018

Josep Moragues

Josep Moragues i Mas (1669-1715) byl významným katalánským vojevůdcem na straně Habsburků v průběhu války o španělské dědictví. Narodil se poblíž vesnice Sant Hilari Sacalm v relativně dobře situované zemědělské rodiny. Od 16 let se po smrti otce o rodinné hospodářství staral sám, ve 24 letech se oženil s Cecilií Regàs, čímž se dostal do přímého kontaktu s nižší šlechtou z okolí města Vic. Podobně jako mnoho dalších vojevůdců z války o španělské dědictví získal Moragues své první ostré bojové zkušenosti v konfliktu známém jako tzv. devítiletá válka (1688-1697). Roku 1705 se stal jedním ze signatářů tzv. Pacte dels Vigatans, jímž se šlechta v okolí města Vic, stojící v konfliktu na straně Habsburků, zavázala spolupracovat s anglickým vojskem na obraně Katalánska před Bourbony. Jako velitel několik let vedl jednotky žoldáků známých jako miquelets a dosáhl s nimi mnoho válečných úspěchů, přičemž se mu dařilo držet bourbonská vojska daleko od Barcelony.

V letech 1707-1713 zastává funkci velitele pevnosti v Castellciutat, odkud řídil obranu severní hranice Katalánska před francouzskými výpady. Po podpisu Utrechtského míru (1713) musel Moragues pevnost v Castellciutat odevzdat nepřátelům, avšak brzy se do boje proti Bourbonům znovu zapojil - mír totiž vyřešil vše kromě stále vzdorujícího Katalánska, které se nejcitelněji materializovalo v dlouhé měsíce trvajícím obléhání Barcelony. Moragues tedy až do konce konfliktu (podzim 1714) působí zejména v katalánském vnitrozemí, okolo pevnosti ve městě Cardona, která má svým odporem a guerillovými akcemi alespoň trochu ulehčit obléhání hlavního města. V Cardoně je až do samotného konce bojů a po pádu pevnosti (18. září 1714) se přesune do Barcelony s cílem uprchnout na Mallorku, kam se tehdy ještě bourbonské jednotky nedostaly. Nějakou dobu se skrývá na Montjuïcu, ale je prozrazen a 21. března 1715 zadržen. Coby zrádce nastupující bourbonské dynastie byl krutě mučen, vláčen po ulicích Barcelony a nakonec sťat a jeho tělo bylo rozčtvrceno (27. března 1715), zatímco jeho hlava byla vystavena v kleci na jedné z městských bran, kde zůstala pro výstrahu viset dlouhých dvanáct let.

Ačkoliv se tedy Josep Moragues památného boje o Barcelonu v roce 1714 vůbec neúčastnil, jeho vojenský přínos v rámci bojů v katalánském vnitrozemí je nezpochybnitelný. Byl to však až onen krutý způsob jeho popravy, který z něj v pohledu katalánského nacionalismu učinil jednu z nejvýraznějších tváří celé války o španělské dědictví v Katalánsku. Detailnější životopis tohoto katalánského vojevůdce např. na webu 11Setembre1714.org.

28. 2. 2018

Bac de Roda

Francesc Macià i Ambert (1658-1713) byl katalánský vojevůdce známější jako Bac de Roda. Pocházel z usedlosti ve vesnici Roda de Ter (okres Osona) a nesmrtelnost v rámci katalánské historie si zajistil zejména svými bojovými schopnostmi na straně habsburského krále Karla VI. v rámci války o španělské dědictví. Poměrně zajímavý je příběh jména, pod nímž vstoupil do historie. Ve velmi mladém věku se totiž oženil s dědičkou statku Bac de Roda v vsi Les Masies de Roda a zavázal se přebrat a užívat její příjmení. Což se v pozdějších dějinách docela hodilo, neboť jiný Francesc Macià byl ve 30. letech 20. stol. taktéž klíčovou postavou katalánské historie, když se v roce 1931 stal historicky 122. předsedou Generalitat de Catalunya, a to po více než dvě stě let trvající pauze ve fungování této instituce.

Ale zpátky k muži, jehož jméno dnes v Barceloně nese ulice, most i jedna stanice metra. Bac de Roda si vysloužil válečné ostruhy již v několika bojích na konci 17. století, avšak do povědomí Katalánců se zapsal až svou účastí při podpisu tzv. Pacte dels Vigatans (17. května 1705), jímž byla stvrzena tajná dohoda s Anglií. Angličané se měli vylodit v Barceloně, zatímco Bac de Roda a jeho muži ve službách Habsburků měli převzít kontrolu nad okolím města Vic a bránit se případným útokům bourbonského vojska. Habsburský král tak s podporou Angličanů kontroloval Katalánsko. Bac de Roda později jako vojevůdce žoldáckých jednotek miquelets brání nejprve hranice Aragonské koruny, později se stahuje k obraně Barcelony před nebezpečně se blížícími bourbonskými vojáky. Ke konci války vedl své oddíly v rámci malých guerillových výbojů v katalánských lesích. Když na konci léta 1713 bourbonské oddíly obklíčily oblast Osony, snažil se Bac de Roda skrýt v lesích poblíž rodné vsi, ale byl prozrazen jedním z dávných přátel, načež byl Bourbony zadržen a 2. listopadu téhož roku ve Vicu popraven. Více o jeho životě a válečných příhodách naleznete v podrobném životopisu na serveru 11Setembre1714.org.

24. 2. 2018

Mobile World Congress 2018

Již v pondělí začne Barceloně další ročník Mobile World Congress. Každoroční kongres je nejprestižnější světovou přehlídkou novinek ve světě mobilních komunikací. Dříve se konal ve francouzském Cannes pod názvem 3GSM World, od roku 2006 se však pomalu ale jistě zabydlel v Barceloně. V roce 2011 se navíc Barcelona stala GSMA Mobile World Capital, přičemž porazila Paříž, Milán a Mnichov v souboji o pravidelného hostitele tohoto největšího světového mobilního kongresu - Katalánsko ho dle současných dohod bude hostit minimálně do roku 2023.

Letošní kongres se odehrává ve dnech 26. února - 1. března. Do roku 2012 se konal vždy na barcelonském výstavišti na Montjuïcu, poté se ale přestěhoval do novějšího výstavního areálu na Gran Via (L'Hospitalet de Llobregat), kde se koná i letos. Pro Barcelonu je Mobile World Congress každoročně velkou událostí. Zatímco v letech doznívající ekonomické krize se na něj pravidelně sjíždělo mezi 60 a 90 000 návštěvníky, vloni jich bylo 108 000. Kromě celosvětové reklamy tak přináší Mobile World Congress katalánské metropoli i obrovské zisky a generuje tisíce sezonních pracovních pozic. Ruce si mnou zejména tamní hoteliéři, pro něž by jinak únor nebyl zrovna famózním měsícem, avšak díky kongresu si mohou dovolit nasadit vpravdě astronomické ceny. Pokud se náhodou na kongres letos chystáte a ještě nemáte zarezervované ubytování, přejeme opravdu hodně štěstí! 

Letošní ročník se podle organizátorů ponese zejména v duchu prezentace a diskuzí o mnoha technologiích doprovázejících právě svět mobilních komunikací (nejrůznější aplikace, 5G, sociální sítě, marketing apod.). Výrobci mobilních telefonů samozřejmě předvedou své nejnovější modely, ale nějakou skutečně převratnou novinku zde letos čekat nemůžeme. Asi nejzajímavější akci si připravila společnost LG, která na několika místech v Barceloně rozmístí pět kusů svého nejnovějšího modelu a kdokoliv je najde, může je považovat za dárek od této jihokorejské společnosti. Půjde prý o místa, kde se vyskytují zejména místní obyvatelé, neboť LG celou akci zamýšlí zejména jako poděkování Barceloně za hostitelství kongresu. Naopak tradičně se kongresu nezúčastní společnost Apple, která k prezentaci svých nových modelů používá výhradně vlastní akce. Stejně tradičně se i letos na konci února budou v Barceloně konat první letošní testy vozů Formule 1. Barcelona tak bude vskutku plná technologických špiček. Ostatně na plánu je i zajímavé provázání obou událostí, neboť jedním z řečníků na letošním MWC by měl být španělský pilot F1 Fernando Alonso.


Na závěr nesmíme opomenout politický rozměr celé akce. MWC totiž tradičně vábí účast místních politických špiček a pravidelně sem jezdí i španělský král Felipe VI. Ten do Barcelony zamíří na slavnostní zahájení i letos. Bude to jeho první oficiální návštěva Barcelony od katalánského referenda z 1. října 2017 (naposledy byl král v Barceloně na konci srpna téhož roku) a dá se očekávat, že jeho přítomnost bude trnem v oku mnoha zastáncům nezávislosti. Vzhledem ke svému postoji k událostem z 1. října se král nemůže těšit ani na vřelé uvítání místních politiků. Zatímco ještě vloni se slavnostní zahájení odehrálo za účasti krále, katalánského premiéra i barcelonské starostky (viz foto), letos je Puigdemont v exilu a starostka Ada Colau předem avizovala, že se zúčastní jen nezbytně nutných aktů. Od španělského krále se samozřejmě neočekává podpora katalánské nezávislosti, nicméně po jeho jasné podpoře krvavého policejního zákroku v průběhu říjnového referenda řady jeho fanoušků v Katalánsku ještě víc prořídly.



Politické elity na zahájení MWC 2017. Zleva: starostka Barcelony Ada Colau, předsedkyně kat. parlamentu Carme Forcadell, katalánský premiér Carles Puigdemont, španělský král Felipe VI. a španělská vicepremiérka Soraya Sáenz de Santamaria (Foto: www.elconfidencial.com)

11. 2. 2018

1939: Zapomenuté vlakové neštěstí v Sarrià

Vůbec nejhorší zdokumentované vlakové neštěstí v katalánské historii se odehrálo 11. února 1939 v Barceloně, jen dva týdny poté, co město obsadily frankistické oddíly. Právě dobová kulisa v podobě všemocného frankistického režimu, jemuž po pádu Barcelony chybělo už jen pár týdnů k dovršení své nadvlády nad Španělskem, znamenala faktické utajení celé nehody na dlouhé desítky let.

Ačkoliv dodnes nejsou příčiny celého neštěstí přesně známy, podle historika Carlese Salmeróna se celá událost udála přibližně takto: "Zmiňovaný vlak na lince z Terrassy do Barcelony projel bez zastavení tunelem pod pohořím Collserola, odkud se cesta do Barcelony už jenom svažuje. Pravděpodobná nefunkčnost brzd způsobila, že vlak tedy mezi stanicemi Peu del Funicular a Sarrià začal nabírat na rychlosti, a tak při příjezdu do stanice Sarrià některou svojí vykolejenou částí nekontrolovatelně narazil do zde stojícího vlaku v opačném směru, do něhož právě nastupovali lidé. Část vlaku pak údajně pokračovala ještě dál až do stanice Sant Gervasi, kde se zastavila o další zde stojící, naštěstí prázdný vlak. Řada lidí prý přišla o život tak, že mezi stanicemi Sarrià a Sant Gervasi vyskočili z vlaku, další mrtví byli výsledkem finální srážky".


Při nehodě zahynulo celkem 32 osob a další 130 bylo zraněno. Jak už bylo řečeno, tehdejší frankistická administrativa se snažila celé neštěstí v rámci možností ututlat, a tak se v lokálním tisku objevily jen kusé a nejasné zprávy, které v tom nejdetailnějším pojetí hovořily o několika málo mrtvých. Nehoda podobných rozměrů by samozřejmě pro nově nastupující režim byl jen další nepříjemností v právě končící válce. Výše uvedené počty mrtvých a zraněných dnes známe jen díky statistikám z nemocničních archivů. Široká veřejnost se o rozsahu a vážnosti nehody z 11. února 1939 dozvěděla prakticky až po konci Frankova režimu, tedy s několika desítkami let zpoždění. Podobný přístup k neštěstím takového rozsahu je ale vlastní většině autoritativních režimů, s čímž máme osobní zkušenost i v Československu. Historik Carles Salmerón, který neštěstí zmiňuje ve své knize El tren de Sarrià (1988), navíc válečné časy i frankistickou administrativu obviňuje z nepřímého zavinění celého neštěstí: "Společnost Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya byla po vstupu frankistických jednotek do města zmilitarizována. Kontrolu převzaly vojenské složky poté, co společnost zbavily všech zbývajících politicky nevyhovujících zaměstnanců. Společnost tedy v té době disponovala minimem zkušeného personálu. Vzhledem k probíhající občanské válce také v letech 1936-1939 neprobíhala žádná údržba kolejí či vozového parku společnosti. Všechny tyto faktory jistě při neštěstí hrály svou roli".


Záběry z nehody poblíž stanice Les Planes v dubnu 1925 (Foto: Mundo Gráfico)

Co do počtu mrtvých a zraněných jde nejspíš o největší zdokumentované železniční neštěstí na katalánském území. Díky své průmyslové minulosti bylo Katalánsko již od poloviny 19. století protkáno mnoha železničními tratěmi, proto zde také ve srovnání se zbytkem Pyrenejského poloostrova častěji docházelo k podobných nehodám. První velká smrtelná nehoda byla v Katalánsku zaznamenána v říjnu 1863, kdy při pádu mostu u města Hostalric zahynulo 21 osob. Větší nehody s jednou či dvěma desítkami mrtvých se pak opakovaly pravidelně skoro každou dekádu až do konce španělské občanské války. Mezi ty nejznámější patří třeba ta u Riudecanyes (listopad 1907, pád mostu, 22 mrtvých) nebo velké neštěstí, které se odehrálo na stejné trati jako to z roku 1939 (duben 1925, Les Planes, 16 mrtvých). K tomu asi největšímu, avšak prakticky nezdokumentovanému neštěstí na katalánském území došlo v září 1938 poblíž železniční stanice Martorell - před devátou hodinou večer se tam za silného deště srazil nákladní vlak s osobním. Ani tato nehoda takřka nepronikla na stránky médií, které v době válečného konfliktu svírala přísná cenzura. Proto odhady počtu obětí této tragédie kolísají mezi 30 a 60, přičemž zraněných mohly být až dvě stovky cestujících.


Nicméně ani v posledních dekádách není cestování vlakem po Katalánsku zárukou 100% bezpečí. V únoru 1977 došlo k velkému vlakovému neštěstí u města Sant Andreu de la Barca (22 mrtvých) a v prosinci 1979 k podobně tragické události došlo asi kilometr od města Franqueses del Vallès (19 mrtvých). Z posledních let musíme zmínit i tragický incident, k němuž došlo o svatojánské noci roku 2010 na nádraží v Castelldefels. Půl hodiny před půlnocí totiž tamní nástupiště zaplnili lidé vystupující z regionálního vlaku. Někteří z nich si chtěli zkrátit cestu přes kolej, po které v té chvíli projížděl rychlík z Alicante do Barcelony. Výsledkem bylo 12 mrtvých lidí ve věku 16-28 let. Na závěr ještě doplňme, že na Pyrenejském poloostrově došlo i k jednomu z největších železničních neštěstí všech dob. Došlo k němu 3. ledna 1944 ve španělské provincii León, nedaleko vesnice Torre del Bierzo. V tunelu poblíž místní vlakové stanice se srazily dva vlaky, do nichž později narazil ještě jeden nákladní. Celý tunel se rázem proměnil ve žhnoucí peklo. I v tomto případě frankistická vláda rozměr celého neštěstí značně umenšila, když zpočátku hovořila o 58 obětech, i když pozdější dokumenty hovoří o minimálně 200 obětech. Podle odborníků na danou problematiku ale celkových obětí tragédie mohlo být mnohem víc, neboť podle dobových informací byly vzhledem k vánočním svátkům dosti plné. Nejčastěji se dnes uvádějí cifry mezi 200 a 500 oběťmi.