20. 4. 2018

Sant Esteve de les Roures

"Jedny z největších projevů agresivity se odehrály v Sant Esteve de les Roures, kde jeden z demonstrantů, který již předtím napadl dva příslušníky, využil pádu jednoho z policistů, jenž tak zůstal ležet zcela bezbranný, a uštědřil mu brutální kopanec do zadní části hlavy. Ve stejné obci se jistý motocyklista pokusil přejet policistu a ukrást mu služební zbraň" (Deník El Mundo, 28. března 2018).

   
Znak Sant Esteve de les Roures
(Foto: santestevedelesroures.org)
Výše uvedený citát za poslední měsíc v Katalánsku zlidověl, mimo jiné snad i proto, že jde o historicky vůbec první písemnou zmínku o katalánské obci Sant Esteve de les Roures. Deník El Mundo ve svém článku citoval z policejního hlášení, které Guardia Civil poskytla soudci Pablu Llarenovi, který má na svědomí vzetí do vazby některých politických lídrů hájících myšlenku katalánské nezávislosti. V hlášení se mluví o více než třech stovkách napadení, jimž prý četníci museli v Katalánsku čelit během katalánského referenda 1. října 2017.

Zásadní problém je zejména v tom, že obec Sant Esteve de les Roures neexistuje. Odpůrci senzací jistě okamžitě namítnou, že co, že se prostě četníci spletli, neboť jistě měli na mysli jinou katalánskou obec, nejspíše Sant Esteve Sesrovires, ovšem pokud Guardia Civil běžně dělá takové chyby, na jejichž základě někomu hrozí 30 let ve vězení, pak je celková důvěryhodnost tohoto policejního sboru velmi diskutabilní. O novinářích, kteří jen bezmyšlenkovitě zkopírují policejní zprávu a ani přes ten Google si neověří, zda daná lokalita opravdu existuje, ani nemluvě. Ale o tom nejspíš škoda mluvit, proto je sympatické, že to zastánci nezávislosti a nejen oni vzali s humorem. 

Obec Sant Esteve de les Roures tak během uplynulých týdnů zažila naprosto neskutečný rozvoj. Zatímco 28. března 2018 jsme se dozvěděli, že vesnička byla jedním z míst, kde bylo možno hlasovat v referendu 1. října 2017 a že v obci žije minimálně jeden motocyklista, o necelý měsíc později už svět o významu tohoto města jistě nepochybuje. Nejspíš jim teprve nyní zavedli internet, proto až doposud bylo Sant Esteve de les Roures jakýmsi blíže neurčeným bílým místem na mapě Katalánska. Díky Twitteru však nyní víme, že obec je městem minimálně krajského významu! Tak jen namátkou, v obci se kromě radnice v čele s dnes již legendárním starostou Josepem Ornim podle všeho nalézají hned dvě univerzity (Universitat de Sant Esteve de les Roures a Universitat Sant Esteve de les Roures), filiálka švýcarského CERNu, vlastní kosmická agentura, Radio Roures 155 FM, několik lokálních televizímezinárodní letiště, hasičskou stanici, luxusní nevěstince i sídlo biskupa. Samozřejmostí je místní kebabárna, colla castellera, nově postavenou tramvajovou linku a o skutečně světovém významu obce svědčí i nově inaugurovaný Starbucks! Celkem již přes 300 místních spolků a organizací o sobě nyní konečně dává vědět na sociálních sítích. Pro ty, kdo by snad ještě stále pochybovali o nutně dlouhé historické tradici obce, vyšly před pár dny stručné dějiny Sant Esteve de les Roures s ilustracemi Pilarín Bayés. 

Na internetu má Sant Esteve de les Roures, nacházející se podle všeho v okrese Llarena Alta, desítky tisíc fanoušků, proto se v obci již nyní připravují na nadcházející turistickou sezonu, která bude jistě plná rekordů. Pokud tedy i vy budete chtít výše zmíněnou lokalitu přidat mezi vaše dovolenkové cíle, už nyní rezervujte některý z místních hotelů. Osobně doporučujeme kupříkladu pětihvězdičkový Hotel & Spa Sant Esteve de les Roures, jenž funguje již od roku 1714, případně skromnější Hotel St. Esteve de les Roures, který pro změnu boduje v místním žebříčku TripAdvisoru. Více informací naleznete jistě na stránkách místního turistického centra nebo na neustále aktualizované stránce na wikipedii.
Twitterová bitva mezi radnicí v Sant Esteve de les Roures a Guardia Civil
(Foto: Twitter)
Ačkoliv to může vypadat skoro až neuvěřitelně, o doposud nejkouzelnější moment celé recese se postarali opět španělští četníci (Guardia Civil), když se na Twitteru pustili do účtu radnice Sant Esteve de les Roures, odkud se jim dostalo nečekané kritiky. Krátká twitterová scéna (viz obrázek) jen dokázala, jak moc žije Guardia Civil ve svém vlastním světě, jehož je obec Sant Esteve de les Roures evidentně nedílnou součástí. Kocourkov i Jára Cimrman jsou málo...

6. 4. 2018

Španělská justiční žumpa?

Výše uvedený titulek je možná až příliš tvrdý, avšak včerejší rozhodnutí německého soudu nevydat Carlese Puigdemonta do Španělska kvůli obžalobě ze vzpoury v podstatě rozložilo vybájené obvinění, za které členům bývalé katalánské vlády hrozí až 30 let vězení. A ukázalo, že pokud již měsíce hovoříme o tom, že ve Španělsku aktuálně neexistuje dělba moci, něco na tom asi bude. Včerejší rozhodnutí je nejspíš přelomové zejména proto, že výrazně oslabí španělskou justiční ofenzivu vůči zastáncům katalánské nezávislosti.

Německé právo trestný čin vzpoury nezná, proto při zkoumání žádosti o vydání bylo třeba vzít v potaz možnost alespoň srovnatelného a existujícího trestného činu, jímž je v německém podání velezrada. Oba tyto činy však stojí na velmi podstatné okolnosti - jejich provedení musí nějakým způsobem obsahovat násilí. A to je jediná a klíčová skutečnost. Bez násilí totiž k žádnému takovému činu nedošlo, což v onom včerejším rozhodnutí německý soud zcela jasně zdůraznil. Jinými slovy, německý soud jasně odmítl vykonstruované důkazy španělské justice, pracující více či méně dle not vládnoucí Lidové strany, a rozhodl, že obvinění ze vzpoury je nesmyslné a že španělské soudy Puigdemonta v tomto bodě soudit nesmí. V následujících týdnech budou německé soudy řešit možnost Puigdemontova vydání do Španělska alespoň pro trestný čin zpronevěry. Avšak to je pro španělskou justici jen malá útěcha a zároveň velký bolehlav, čehož si je dobře vědom i španělský tisk, z něhož stojí za zmínku vypíchnout zoufalý komentář Arcadiho Espady, který koloniální rétorikou přirovnává rozhodnutí německého soudu ke ztrátě posledních významných španělských kolonií roku 1898.

Pokud by totiž byl Puigdemont do Španělska vydán, stanul by před soudem jen kvůli onomu obvinění ze zpronevěry*, zatímco ostatní obvinění (v praxi jemu podřízení ministři, kteří teoreticky jen vykonávali úkoly - alespoň takto to španělské soudy předkládají) by byli souzeni i pro vzpouru. Netřeba vysvětlovat, že to je docela nesmyslná situace a pokud by k ní došlo, pověst španělské justice by klesla někam na úroveň Ugandy, Kamerunu nebo Venezuely. Opět se tedy vraťme k důležitosti rozhodnutí německého soudu. To poměrně jasně dalo za pravdu těm, kteří již od počátku tvrdí, že celý proces se zastánci nezávislosti je vykonstruovaný a obvinění ze vzpoury bylo vybráno zcela účelově, neboť zaručuje hrozbu vysokých trestů, čímž se dá velmi snadno obhájit nařízená vazba. Ačkoliv vám tedy možná termín "politický vězeň" ke Španělsku nesedí, jediným faktem zůstává, že jsou to katalánští političtí lídři, kteří "sedí" za snahu naplnit svůj volební program, s nímž byli demokraticky zvoleni v regionálních volbách. Navíc ti z nich, kteří mají s faktickým konáním referenda nejmenší spojitost (Jordi Sánchez, Jordi Cuixart) jsou ve vazbě již takřka půl roku. A to je docela děsivé.

O vydání či nevydání do Španělska se rozhoduje i u dalších členů bývalé katalánské vlády v exilu. Někteří jsou v Belgii, jiní ve Švýcarsku a jedna exministryně ve Skotsku. Všude proces probíhá, avšak všude jsou tito lidé na svobodě. Nicméně po rozhodnutí německého soudu je celkem snadno představitelné, že pro vzpouru nebude do Španělska vydán nikdo z nich. Kupříkladu Švýcarsko, kde se nachází místopředsedkyně ERC, Marta Rovira, už zcela jasně a kategoricky řeklo, že pro politické činy nikoho nevydá. Více ohledně celé záležitosti se ostatně můžete dočíst ve vždy velmi přesné analýze Ernesta Ekaizera. Zastánci katalánské nezávislosti včera mohli slavit. V některých barcelonských čtvrtích to ostatně včera večer vypadalo, jako kdyby snad FC Barcelona vyhrála Ligu mistrů. Ale španělská justiční ofenziva prozatím pokračuje a i nadále platí, že nám vyplní minimálně horizont letošního roku. Zmiňme jeden zajímavý detail z posledních dnů. Zatímco většině španělských státních úředníků, soudců a politiků má dle návrhu rozpočtu letos vzrůst plat o 1,5 %, soudci ústavního soudu si polepší o celých 13 %. To je pěkný skok. A zatímco kupříkladu v České republice je plat předsedy ústavního soudu a předsedy vlády relativně srovnatelný, ve Španělsku předseda ústavního soudu nyní bere takřka dvojnásobek (149 000 € ročně) toho, co sám premiér Rajoy (81 000 € ročně). Nejspíš odměna za extrémní pracovní nasazení kvůli neustále zlobícímu Katalánsku.

Počet nocí, které současní katalánští političtí lídři již strávili ve vazbě k 6. dubnu 2018
(Foto: Esquerra Republicana de Catalunya)


* Nutno dodat, že v tomto ohledu nejde o "klasickou" zpronevěru, jak si ji asi většina z nás představí. V tomto případě takto španělská justice kvalifikuje veřejné peníze, které měly být vynaloženy na uspořádání referenda z 1. října 2017. Katalánští politici by tedy měli být souzeni za to, že použili veřejné peníze na akci zakázanou španělským ústavním soudem. To ale nebude lehké dokázat, neboť velká část nákladů na organizaci referenda pocházela ze soukromých zdrojů, přičemž katalánské veřejné finance v té době již dávno mělo pod kontrolou španělské ministerstvo financí, které si určitě pohlídalo, aby k financování referenda z "jejich" peněz nedošlo.


23. 3. 2018

Nedáš, dostaneš

23. březen 2018 přináší další důležitý milník v současných katalánských snahách o nezávislost. Právě dnes madridský Nejvyšší soud (Tribunal Supremo), personifikovaný v osobě soudce Pabla Llareny, formálně obžaloval třináct katalánských politiků ze vzpoury, za což jim v krajním případě hrozí až 30 let vězení. Obžalováno z trestných činů vzpoury, neuposlechnutí či zpronevěry je nyní celkem 25 osob, velká část z nich čelí různým kombinacím těchto obvinění. Mezi třinácti obžalovanými ze vzpoury jsou Carles Puigdemont, Oriol Junqueras, Jordi Turull, Raül Romeva, Toni Comín, Josep Rull, Dolors Bassa, Clara Ponsatí, Joaquim Form, Jordi Sánchez, Jordi Cuixart, Carme Forcadell a Marta Rovira (kompletní znění předběžného rozhodnutí zde).

Jedna z obžalovaných, Marta Rovira, se dnes zároveň stala další katalánskou političkou v exilu. Pokud bychom měli udělat co nejstručnější souhrn dosavadního řádění španělské justice, aktuální bilance je následující: 9 osob ve vazbě (Junqueras, Forcadell, Cuixart, Sánchez, Romeva, Turull, Rull, Forn, Bassa), 7 osob v exilu a s eurozatykačem na krku (Puigdemont, Ponsatí, Comín, Rovira, Puig, Serret, Gabriel) a dalších 9 popotahovaných justicí prozatím na svobodě (Borràs, Mundó, Vila, Corominas, Guinó, Simó, Barrufet, Nuet, Boya). Soud by měl začít pravděpodobně na podzim tohoto roku a nepochybně se potáhne dlouhé měsíce. Na zevrubnou kritiku španělské justice a zejména faktu, že v zemi dnes neexistuje oddělení soudní a výkonné moci, tedy bude ještě času více než dost. Kritika dnešního článku totiž poputuje takřka výhradně do tábora politiků zastávajících ideu katalánské nezávislosti.


Události posledních 48 hodin totiž opět jen potvrdily známé sportovní rčení "nedáš, dostaneš". Současné dění ukazuje skutečně trestuhodnou nepřipravenost a naivitu katalánských politiků, kteří od konce letních prázdnin neustále jen improvizují. Je samozřejmě potřeba říct, že španělská vláda jim často ani nedává jinou možnost, ale koneckonců je to právě španělská vláda, kdo má již od počátku v rukávu všechny trumfy a rozhodně se nebojí je při hře využívat. Zejména justiční odveta se přeci jen dala očekávat, a je až s podivem, že vzhledem k nepříliš důrazné snaze o reálnou nezávislost katalánští politici tak nějak nepomysleli na zadní vrátka. Typickou ukázkou je jejich rozprchnutí se na všechny strany (exil, vazba), které sice zpočátku ještě mohlo působit jako promyšlená taktika k internacionalizaci celého konfliktu, ale postupem času se jasně ukazuje, že jde o někdy až zoufale improvizovanou reakci na evidentně neočekávaný postup madridské vlády.

Ani tři měsíce po volbách, v nichž zastánci nezávislosti obdrželi dostatečnou většinu k sestavení vlády, se region nedokázal zbavit madridské vlády v podobě stále fungujícího článku 155 španělské ústavy. Španělská vláda za pomoci justičního aparátu samozřejmě dělá vše proto, aby sestavení vlády independentistů zabránila, avšak během posledních týdnů se velmi často potvrzovala i jedna z velkých obav, o nichž jsme se zmiňovali již v některém z předchozích článků. Faktem totiž je, že španělský premiér Mariano Rajoy se sice na první pohled a často i poslech zdá být až směšně nekompetentním politikem, ale jeho taktický přístup (tedy dělat jen nutné minimum a ještě špatně) vlastně docela funguje. Pořád platí, že nikdo v posledních letech neudělal pro rozšíření počtu zastánců nezávislosti více než právě Rajoy, avšak v souvislosti s prosincovým svoláním předčasných regionálních voleb v Katalánsku se opět ukazuje, že zastánci nezávislosti jsou skutečně zoufale nejednotní a celý problém si tak často ještě sami zhoršují. Jinak by si totiž i přes všechny nesnáze dokázali poradit se všemi dosavadními překážkami, které jim (často i za cenu pošlapání základních lidských práv) španělská vláda klade do cesty. Ale to se přece dalo čekat... 

Místo pevného semknutí a rychlé schopnosti adaptace na všechny nepřátelské ataky Madridu jsme prozatím od zástupců JxC a ERC slyšeli jen neustálé hádky o rozdělení funkcí apod. korunu tomu pak tradičně nasadili zástupci extremistické formace CUP, jejíž parlamentní mluvčí Carles Riera se ve čtvrtek 22. března vlastně již definitivně distancoval svým prohlášením, že pro CUP celý proces nezávislosti dávno skončil a že přechází do opozice. CUP totiž i nadále setrvává ve své vybájené Katalánské republice a řada Katalánců stranu neustále chválí pro její neustálou koherenci. Politický realismus těmto lidem nejspíš nic neříká. Ale ono se jim vlastně není co divit, neboť realističtěji smýšlející politikové z JxC a ERC prokázali v mnoha ohledech velkou naivitu. Ilustrativním paradoxem toho všeho je i skutečnost, že zatímco nikomu z CUP vězení nehrozí a exil Anny Gabriel se vzhledem k jejímu dnešnímu obvinění (které s sebou nese pouze hrozbu zákazu výkonu veřejné funkce) jeví jen jako přepjaté gesto, vrcholní představitelé umírněnějších JxC, ERC a občanské společnosti prožijí následující měsíce a možná celé roky vždy jednou či dokonce oběma nohama ve vězení.

Právě teď se po celém Katalánsku demonstruje. Je pravdou, že katalánská politická reprezentace svůj boj do vítězného konce nedotáhla, ale zároveň za něj nese doposud největší represe. Katalánci teď mají možná jednu z posledních šancí dát jasně najevo, že za svými politickými vůdci stojí. Jedna večerní demonstrace ale bude žalostně málo. To funguje možná zde ve středu Evropy, kde po jediné větší demonstraci padají vlády či celé režimy, ale v katalánském kontextu to stačit nebude, jak ukazuje posledních 8 let. Je jistě obdivuhodné, že časté statisícové a milionové demonstrace nikdy z katalánské strany nepřerostly v protesty násilné. Budiž jim to ke cti, i když na Evropskou unii to evidentně dojem nedělá. Na druhou stranu je ale patrné, že velká část katalánské společnosti stále preferuje spíše celkový klid a není ochotná pro nezávislost udělat nějaký výraznější krok v podobě déle trvající nátlakové stávky apod.

Zpátky k reprezentaci politické. Očekává se, že všichni obžalovaní budou v nejbližších dnech formálně zbaveni výkonu veřejných funkcí. Pro zastánce nezávislosti v katalánském parlamentu to může být paradoxně výhoda, neboť do poslaneckých křesel za tyto osobnosti zasednou náhradníci, kteří nebudou ve svých pravomocích hlasovat apod. tolik omezeni. Možná se díky tomu konečně podaří sestavit vládu, která konečně zvrátí čím dál hlubší a bolestnější zásahy článku 155 do autonomie regionu. Na podzim "nedali" a z protiútoku naopak "inkasovali". Hned několikrát. Proto, v případě že se pouliční protesty v následujících týdnech nějak nezvrhnou, je teď jedinou povinností politiků zastávajících nezávislost snaha sestavit fungující regionální vládu a co nejrychleji napravit škody, které v regionu mezitím stihla napáchat madridská klika. Čas mají do 22. května. Pak hrozí další předčasné volby, kde už také části populace může dojít trpělivost a pak to bude to pravé "nedáš, dostaneš". Ciutadans už se na to třesou.

Portréty všech 13 obviněných ze vzpoury (Foto: www.elnacional.cat)

22. 3. 2018

La Barberia de Gracia

Barcelonská čtvrť Vila de Gràcia se může již několik let chlubit jedním z nejlepších pánských holičství v Evropě. Holičství La Barberia de Gràcia se od roku 2014 nachází na adrese Torrent de l'Olla 198, kam se přestěhovala po více než padesátiletém působení na nedaleké carrer Biada. Majitel tohoto tradičního pánského holičství, Jordi Pérez, je zástupcem v pořadí již třetí generace rodinného podniku. Jeho dědeček byl holičem v rodném kraji La Mancha, Jordiho otec pak v roce 1964 založil stejnou živnost v Gràcii.

Jordi Pérez se tak logicky v prostředí pánského holičství pohybuje odmalička. Jeho podnik nabízí nejen kouzlo skutečně tradičního pánského holičského salonu, nýbrž i znalost veškerých moderních trendů. Zejména v posledních letech během doznívající hipsterské vlny se La Barberia de Gràcia dočkala mnoha nejrůznějších ocenění. Pravidelně se umísťuje na předních příčkách všech španělských soutěží o nejlepší pánské holičství a dokonce se může pochlubit i třemi hvězdičkami prestižní španělské certifikace theQhair, která bývá v rámci Španělského království považována za obdobu michelinských hvězd pro holiče a kadeřníky. Mimochodem, La Barberia de Gràcia je jediným holičstvím ve Španělsku, které se může tímto oceněním honosit - už to hovoří za vše. Jordi Pérez v posledních letech též rozdal stovky rozhovorů a jeho profesionální sláva zasáhla velkou část světa od Ruska až po Venezuelu. V Gràcii bývají jeho pravidelnými zákazníci mnozí zde usazení umělci, kupříkladu katalánský filmový režisér Cesc Gay nebo bavič Berto Romero.

 
Jordi Pérez (Foto: Facebook La Barberia de Gràcia)
Zejména pokud patříte k mužům dbajícím na pěstěný vous, na celém Pyrenejském poloostrově nenajdete lepšího místa. Otevřeno mají od pondělí do pátku (9-21) a v sobotu (8-14). Pokud se vám z nějakého důvodu nechce do Gràcie, v Barceloně najdete více cool barber shopů. Mezi ty nejznámější patří zcela jistě vůbec nejstarší podobný podnik tohoto typu ve městě - Barbería Manolo's (c/Escudellers 12), který funguje nepřetržitě od roku 1854, nebo Enric Barber (c/Capità Arenas 19) ve čtvrti Sarrià.

9. 3. 2018

Georg von Hessen-Darmstadt (Princ Jordi)

Georg von Hessen-Darmstadt
(Foto: www.welt.de)
Georg von Hessen-Darmstadt (1669-1705) byl německým šlechticem a vojákem, jenž se do katalánských dějin zapsal zejména jako místokrál sympatizující s katalánskými snahami o zachování historických privilegií. Narodil se roku 1669 v Darmstadtu, hlavním městě Hessensko-Darmstadtského lankrabství, jako jeden ze synů právě místního lankraběte. Již od raného mládí se před ním rýsovala ryze vojenská budoucnost. Již jako 18letý bojoval v řadách habsburských panovníků, později se v rámci armády anglického krále Viléma III. Oranžského zúčastnil tažení do Irska. Jeho postup ve vojenské hierarchii je raketový. Mladý šlechtic má teprve 24 let a už velí tisícům vojáků. Roku 1695 je povolán do Španělska, kde o dva roky později vede katalánské vojáky proti francouzským útokům v rámci tzv. devítileté války. Po několikaměsíčním obléhání tehdy Barcelona padne do francouzských rukou, neboť místní místokrál i přes odpor katalánských institucí město vydá nepřátelům. Mladý Georg byl již od počátku proti tomu, avšak ve své pozici obyčejného vojevůdce s tím nemohl nic víc dělat.

Barcelona pak několik měsíců zůstává ve francouzském držení, avšak mírová smlouva z Rijswijku zmiňovanou válku ukončuje, a Katalánsko se tak dostává zpět pod španělskou kontrolu. I díky lidovému tlaku ho nakonec španělský král Carlos II. v únoru 1698 jmenuje katalánským místokrálem. V této funkci se zejména v Barceloně těšil velké oblibě, neboť aktivně podporoval snahy místních institucí o znovunabytí některých historických pravomocí a privilegií, o něž přišly po tzv. válce ženců (1640-1652). Stejně tak se ve prospěch Katalánska snažil vyřešit již několik dekád palčivé téma španělských jednotek v regionu usazených a soustavně drancujících zejména venkovské oblasti. Jeho loajalita k habsburskému rodu i katalánským institucím ho v roce 1701 stála místo, neboť v rámci války o španělské dědictví se téhož roku španělského trůnu ujal Bourbon Felipe V. Dva měsíce na to král německého šlechtice dokonce vykázal ze země.

Georg von Hessen-Darmstadt, v Katalánsku již tehdy známý a populární spíše jako princ Jordi, se stal jedním z největších evropských konspirátorů proti Bourbonům na španělském (a katalánském) trůnu. Díky skvělým konexím v Anglii se prý stal i jedním z klíčových iniciátorů vzniku tzv. Haagské velké aliance, tedy celoevropského spojenectví proti myšlence hegemonie Francie a Španělska pod vedením jediného královského rodu (Bourboni). Kromě tohoto způsobu podpory Habsburků přispěl, ještě stále relativně mladý vojevůdce, i po vojenské stránce. Roku 1704 spolu se Sirem Geogrem Rookem získal pro arcivévodu Karla Gibraltar, v srpnu 1705 se vrátil do milovaného Katalánska, kde se v čele spojeneckých sil účastnil obléhání Barcelony, kterou v té době ještě stále ovládali následníci Bourbonů, ačkoliv ve městě samotném už zuřila vzpoura. Bitva o Barcelonu začala útokem na pevnost na Montjuïcu (13. září 1705), při níž byl Georg von Hessen-Darmstadt smrtelně raněn. Dobývání města pak ještě několik týdnů trvalo, pročež byl Georg pohřben v klášteře Els Josepets v Gràcii, ačkoliv jeho srdce bylo později posláno do rodného Darmstadtu. Barcelonu se nakonec habsburským vojskům podařilo získat. Město se v letech 1705-1714 stalo centrem odboje proti Bourbonům. Zbytek je už velmi dobře známou součástí výše zmiňované války o španělské dědictví. Na prince Jordiho však Katalánsko nezapomnělo - dodnes ho připomíná jedna z ulic v barcelonské čtvrti Hostafrancs.

4. 3. 2018

Josep Moragues

Josep Moragues i Mas (1669-1715) byl významným katalánským vojevůdcem na straně Habsburků v průběhu války o španělské dědictví. Narodil se poblíž vesnice Sant Hilari Sacalm v relativně dobře situované zemědělské rodiny. Od 16 let se po smrti otce o rodinné hospodářství staral sám, ve 24 letech se oženil s Cecilií Regàs, čímž se dostal do přímého kontaktu s nižší šlechtou z okolí města Vic. Podobně jako mnoho dalších vojevůdců z války o španělské dědictví získal Moragues své první ostré bojové zkušenosti v konfliktu známém jako tzv. devítiletá válka (1688-1697). Roku 1705 se stal jedním ze signatářů tzv. Pacte dels Vigatans, jímž se šlechta v okolí města Vic, stojící v konfliktu na straně Habsburků, zavázala spolupracovat s anglickým vojskem na obraně Katalánska před Bourbony. Jako velitel několik let vedl jednotky žoldáků známých jako miquelets a dosáhl s nimi mnoho válečných úspěchů, přičemž se mu dařilo držet bourbonská vojska daleko od Barcelony.

V letech 1707-1713 zastává funkci velitele pevnosti v Castellciutat, odkud řídil obranu severní hranice Katalánska před francouzskými výpady. Po podpisu Utrechtského míru (1713) musel Moragues pevnost v Castellciutat odevzdat nepřátelům, avšak brzy se do boje proti Bourbonům znovu zapojil - mír totiž vyřešil vše kromě stále vzdorujícího Katalánska, které se nejcitelněji materializovalo v dlouhé měsíce trvajícím obléhání Barcelony. Moragues tedy až do konce konfliktu (podzim 1714) působí zejména v katalánském vnitrozemí, okolo pevnosti ve městě Cardona, která má svým odporem a guerillovými akcemi alespoň trochu ulehčit obléhání hlavního města. V Cardoně je až do samotného konce bojů a po pádu pevnosti (18. září 1714) se přesune do Barcelony s cílem uprchnout na Mallorku, kam se tehdy ještě bourbonské jednotky nedostaly. Nějakou dobu se skrývá na Montjuïcu, ale je prozrazen a 21. března 1715 zadržen. Coby zrádce nastupující bourbonské dynastie byl krutě mučen, vláčen po ulicích Barcelony a nakonec sťat a jeho tělo bylo rozčtvrceno (27. března 1715), zatímco jeho hlava byla vystavena v kleci na jedné z městských bran, kde zůstala pro výstrahu viset dlouhých dvanáct let.

Ačkoliv se tedy Josep Moragues památného boje o Barcelonu v roce 1714 vůbec neúčastnil, jeho vojenský přínos v rámci bojů v katalánském vnitrozemí je nezpochybnitelný. Byl to však až onen krutý způsob jeho popravy, který z něj v pohledu katalánského nacionalismu učinil jednu z nejvýraznějších tváří celé války o španělské dědictví v Katalánsku. Detailnější životopis tohoto katalánského vojevůdce např. na webu 11Setembre1714.org.

28. 2. 2018

Bac de Roda

Francesc Macià i Ambert (1658-1713) byl katalánský vojevůdce známější jako Bac de Roda. Pocházel z usedlosti ve vesnici Roda de Ter (okres Osona) a nesmrtelnost v rámci katalánské historie si zajistil zejména svými bojovými schopnostmi na straně habsburského krále Karla VI. v rámci války o španělské dědictví. Poměrně zajímavý je příběh jména, pod nímž vstoupil do historie. Ve velmi mladém věku se totiž oženil s dědičkou statku Bac de Roda v vsi Les Masies de Roda a zavázal se přebrat a užívat její příjmení. Což se v pozdějších dějinách docela hodilo, neboť jiný Francesc Macià byl ve 30. letech 20. stol. taktéž klíčovou postavou katalánské historie, když se v roce 1931 stal historicky 122. předsedou Generalitat de Catalunya, a to po více než dvě stě let trvající pauze ve fungování této instituce.

Ale zpátky k muži, jehož jméno dnes v Barceloně nese ulice, most i jedna stanice metra. Bac de Roda si vysloužil válečné ostruhy již v několika bojích na konci 17. století, avšak do povědomí Katalánců se zapsal až svou účastí při podpisu tzv. Pacte dels Vigatans (17. května 1705), jímž byla stvrzena tajná dohoda s Anglií. Angličané se měli vylodit v Barceloně, zatímco Bac de Roda a jeho muži ve službách Habsburků měli převzít kontrolu nad okolím města Vic a bránit se případným útokům bourbonského vojska. Habsburský král tak s podporou Angličanů kontroloval Katalánsko. Bac de Roda později jako vojevůdce žoldáckých jednotek miquelets brání nejprve hranice Aragonské koruny, později se stahuje k obraně Barcelony před nebezpečně se blížícími bourbonskými vojáky. Ke konci války vedl své oddíly v rámci malých guerillových výbojů v katalánských lesích. Když na konci léta 1713 bourbonské oddíly obklíčily oblast Osony, snažil se Bac de Roda skrýt v lesích poblíž rodné vsi, ale byl prozrazen jedním z dávných přátel, načež byl Bourbony zadržen a 2. listopadu téhož roku ve Vicu popraven. Více o jeho životě a válečných příhodách naleznete v podrobném životopisu na serveru 11Setembre1714.org.

24. 2. 2018

Mobile World Congress 2018

Již v pondělí začne Barceloně další ročník Mobile World Congress. Každoroční kongres je nejprestižnější světovou přehlídkou novinek ve světě mobilních komunikací. Dříve se konal ve francouzském Cannes pod názvem 3GSM World, od roku 2006 se však pomalu ale jistě zabydlel v Barceloně. V roce 2011 se navíc Barcelona stala GSMA Mobile World Capital, přičemž porazila Paříž, Milán a Mnichov v souboji o pravidelného hostitele tohoto největšího světového mobilního kongresu - Katalánsko ho dle současných dohod bude hostit minimálně do roku 2023.

Letošní kongres se odehrává ve dnech 26. února - 1. března. Do roku 2012 se konal vždy na barcelonském výstavišti na Montjuïcu, poté se ale přestěhoval do novějšího výstavního areálu na Gran Via (L'Hospitalet de Llobregat), kde se koná i letos. Pro Barcelonu je Mobile World Congress každoročně velkou událostí. Zatímco v letech doznívající ekonomické krize se na něj pravidelně sjíždělo mezi 60 a 90 000 návštěvníky, vloni jich bylo 108 000. Kromě celosvětové reklamy tak přináší Mobile World Congress katalánské metropoli i obrovské zisky a generuje tisíce sezonních pracovních pozic. Ruce si mnou zejména tamní hoteliéři, pro něž by jinak únor nebyl zrovna famózním měsícem, avšak díky kongresu si mohou dovolit nasadit vpravdě astronomické ceny. Pokud se náhodou na kongres letos chystáte a ještě nemáte zarezervované ubytování, přejeme opravdu hodně štěstí! 

Letošní ročník se podle organizátorů ponese zejména v duchu prezentace a diskuzí o mnoha technologiích doprovázejících právě svět mobilních komunikací (nejrůznější aplikace, 5G, sociální sítě, marketing apod.). Výrobci mobilních telefonů samozřejmě předvedou své nejnovější modely, ale nějakou skutečně převratnou novinku zde letos čekat nemůžeme. Asi nejzajímavější akci si připravila společnost LG, která na několika místech v Barceloně rozmístí pět kusů svého nejnovějšího modelu a kdokoliv je najde, může je považovat za dárek od této jihokorejské společnosti. Půjde prý o místa, kde se vyskytují zejména místní obyvatelé, neboť LG celou akci zamýšlí zejména jako poděkování Barceloně za hostitelství kongresu. Naopak tradičně se kongresu nezúčastní společnost Apple, která k prezentaci svých nových modelů používá výhradně vlastní akce. Stejně tradičně se i letos na konci února budou v Barceloně konat první letošní testy vozů Formule 1. Barcelona tak bude vskutku plná technologických špiček. Ostatně na plánu je i zajímavé provázání obou událostí, neboť jedním z řečníků na letošním MWC by měl být španělský pilot F1 Fernando Alonso.


Na závěr nesmíme opomenout politický rozměr celé akce. MWC totiž tradičně vábí účast místních politických špiček a pravidelně sem jezdí i španělský král Felipe VI. Ten do Barcelony zamíří na slavnostní zahájení i letos. Bude to jeho první oficiální návštěva Barcelony od katalánského referenda z 1. října 2017 (naposledy byl král v Barceloně na konci srpna téhož roku) a dá se očekávat, že jeho přítomnost bude trnem v oku mnoha zastáncům nezávislosti. Vzhledem ke svému postoji k událostem z 1. října se král nemůže těšit ani na vřelé uvítání místních politiků. Zatímco ještě vloni se slavnostní zahájení odehrálo za účasti krále, katalánského premiéra i barcelonské starostky (viz foto), letos je Puigdemont v exilu a starostka Ada Colau předem avizovala, že se zúčastní jen nezbytně nutných aktů. Od španělského krále se samozřejmě neočekává podpora katalánské nezávislosti, nicméně po jeho jasné podpoře krvavého policejního zákroku v průběhu říjnového referenda řady jeho fanoušků v Katalánsku ještě víc prořídly.



Politické elity na zahájení MWC 2017. Zleva: starostka Barcelony Ada Colau, předsedkyně kat. parlamentu Carme Forcadell, katalánský premiér Carles Puigdemont, španělský král Felipe VI. a španělská vicepremiérka Soraya Sáenz de Santamaria (Foto: www.elconfidencial.com)

11. 2. 2018

1939: Zapomenuté vlakové neštěstí v Sarrià

Vůbec nejhorší zdokumentované vlakové neštěstí v katalánské historii se odehrálo 11. února 1939 v Barceloně, jen dva týdny poté, co město obsadily frankistické oddíly. Právě dobová kulisa v podobě všemocného frankistického režimu, jemuž po pádu Barcelony chybělo už jen pár týdnů k dovršení své nadvlády nad Španělskem, znamenala faktické utajení celé nehody na dlouhé desítky let.

Ačkoliv dodnes nejsou příčiny celého neštěstí přesně známy, podle historika Carlese Salmeróna se celá událost udála přibližně takto: "Zmiňovaný vlak na lince z Terrassy do Barcelony projel bez zastavení tunelem pod pohořím Collserola, odkud se cesta do Barcelony už jenom svažuje. Pravděpodobná nefunkčnost brzd způsobila, že vlak tedy mezi stanicemi Peu del Funicular a Sarrià začal nabírat na rychlosti, a tak při příjezdu do stanice Sarrià některou svojí vykolejenou částí nekontrolovatelně narazil do zde stojícího vlaku v opačném směru, do něhož právě nastupovali lidé. Část vlaku pak údajně pokračovala ještě dál až do stanice Sant Gervasi, kde se zastavila o další zde stojící, naštěstí prázdný vlak. Řada lidí prý přišla o život tak, že mezi stanicemi Sarrià a Sant Gervasi vyskočili z vlaku, další mrtví byli výsledkem finální srážky".


Při nehodě zahynulo celkem 32 osob a další 130 bylo zraněno. Jak už bylo řečeno, tehdejší frankistická administrativa se snažila celé neštěstí v rámci možností ututlat, a tak se v lokálním tisku objevily jen kusé a nejasné zprávy, které v tom nejdetailnějším pojetí hovořily o několika málo mrtvých. Nehoda podobných rozměrů by samozřejmě pro nově nastupující režim byl jen další nepříjemností v právě končící válce. Výše uvedené počty mrtvých a zraněných dnes známe jen díky statistikám z nemocničních archivů. Široká veřejnost se o rozsahu a vážnosti nehody z 11. února 1939 dozvěděla prakticky až po konci Frankova režimu, tedy s několika desítkami let zpoždění. Podobný přístup k neštěstím takového rozsahu je ale vlastní většině autoritativních režimů, s čímž máme osobní zkušenost i v Československu. Historik Carles Salmerón, který neštěstí zmiňuje ve své knize El tren de Sarrià (1988), navíc válečné časy i frankistickou administrativu obviňuje z nepřímého zavinění celého neštěstí: "Společnost Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya byla po vstupu frankistických jednotek do města zmilitarizována. Kontrolu převzaly vojenské složky poté, co společnost zbavily všech zbývajících politicky nevyhovujících zaměstnanců. Společnost tedy v té době disponovala minimem zkušeného personálu. Vzhledem k probíhající občanské válce také v letech 1936-1939 neprobíhala žádná údržba kolejí či vozového parku společnosti. Všechny tyto faktory jistě při neštěstí hrály svou roli".


Záběry z nehody poblíž stanice Les Planes v dubnu 1925 (Foto: Mundo Gráfico)

Co do počtu mrtvých a zraněných jde nejspíš o největší zdokumentované železniční neštěstí na katalánském území. Díky své průmyslové minulosti bylo Katalánsko již od poloviny 19. století protkáno mnoha železničními tratěmi, proto zde také ve srovnání se zbytkem Pyrenejského poloostrova častěji docházelo k podobných nehodám. První velká smrtelná nehoda byla v Katalánsku zaznamenána v říjnu 1863, kdy při pádu mostu u města Hostalric zahynulo 21 osob. Větší nehody s jednou či dvěma desítkami mrtvých se pak opakovaly pravidelně skoro každou dekádu až do konce španělské občanské války. Mezi ty nejznámější patří třeba ta u Riudecanyes (listopad 1907, pád mostu, 22 mrtvých) nebo velké neštěstí, které se odehrálo na stejné trati jako to z roku 1939 (duben 1925, Les Planes, 16 mrtvých). K tomu asi největšímu, avšak prakticky nezdokumentovanému neštěstí na katalánském území došlo v září 1938 poblíž železniční stanice Martorell - před devátou hodinou večer se tam za silného deště srazil nákladní vlak s osobním. Ani tato nehoda takřka nepronikla na stránky médií, které v době válečného konfliktu svírala přísná cenzura. Proto odhady počtu obětí této tragédie kolísají mezi 30 a 60, přičemž zraněných mohly být až dvě stovky cestujících.


Nicméně ani v posledních dekádách není cestování vlakem po Katalánsku zárukou 100% bezpečí. V únoru 1977 došlo k velkému vlakovému neštěstí u města Sant Andreu de la Barca (22 mrtvých) a v prosinci 1979 k podobně tragické události došlo asi kilometr od města Franqueses del Vallès (19 mrtvých). Z posledních let musíme zmínit i tragický incident, k němuž došlo o svatojánské noci roku 2010 na nádraží v Castelldefels. Půl hodiny před půlnocí totiž tamní nástupiště zaplnili lidé vystupující z regionálního vlaku. Někteří z nich si chtěli zkrátit cestu přes kolej, po které v té chvíli projížděl rychlík z Alicante do Barcelony. Výsledkem bylo 12 mrtvých lidí ve věku 16-28 let. Na závěr ještě doplňme, že na Pyrenejském poloostrově došlo i k jednomu z největších železničních neštěstí všech dob. Došlo k němu 3. ledna 1944 ve španělské provincii León, nedaleko vesnice Torre del Bierzo. V tunelu poblíž místní vlakové stanice se srazily dva vlaky, do nichž později narazil ještě jeden nákladní. Celý tunel se rázem proměnil ve žhnoucí peklo. I v tomto případě frankistická vláda rozměr celého neštěstí značně umenšila, když zpočátku hovořila o 58 obětech, i když pozdější dokumenty hovoří o minimálně 200 obětech. Podle odborníků na danou problematiku ale celkových obětí tragédie mohlo být mnohem víc, neboť podle dobových informací byly vzhledem k vánočním svátkům dosti plné. Nejčastěji se dnes uvádějí cifry mezi 200 a 500 oběťmi.

5. 2. 2018

Patates braves BCN

Patatas bravas (něco na způsob opékaných brambor) patří k nejtypičtějším španělským tapas. Tyhle malé chuťovky se servírují v barech po celém Španělsku, ale jelikož se zde věnujeme především katalánským záležitostem, povíme si dnes něco málo o katalánských variantách tohoto pokrmu a především - zamíříme na ty nejlepší patates braves (cat) v Barceloně!

Tak jako všechny tapas i patatas bravas jsou vhodným drobným jídlem ke sklence vína či piva v baru. Nejčastěji se podávají s omáčkou salsa brava, jejíž složení záleží hodně na daném regionu, ačkoliv vždy jsou její součástí rajčata a něco pikantního. V Katalánsku se pak kromě salsa brava tyto brambory podávají i s typicky katalánským produktem - salsa allioli. Tato omáčka se vyrábí v hmoždíři smícháním rozdrceného česneku, olivového oleje, vaječných žloutků, trošky citronové šťávy a špetky soli. Dnes jde vlastně již o mezinárodně známou záležitost, která má svůj původ někde na jihu Francie ještě v dobách, kdy tamní území bylo historickou Okcitánií. Jinými slovy, opět jde o něco, co vzniklo už hodně dávno a co je dnes sporem o původ mezi mnoha národy (tak jako třeba crema catalana nebo ve středu Evropy řízky). Kromě toho ale v barcelonských barech frčí i salsa rosa na bázi majonézy a kečupu a celá řada dalších kreací na bázi ingrediencí omáček předešlých.

To tedy jen pro stručný úvod. Nás ale ze všeho nejvíce zajímá, kde si tyto typické tapas dát v Barceloně. Tak jako již téměř ve všem i s touto touhou nám dnes nejlépe poradí internet. Již mnoho let se těší velké popularitě speciální a pravidelně aktualizovaný blog zaměřený na patatas bravas v barcelonských barech: BravasBCN.com. Již 10 let se jeho tvůrci vydávají do barcelonských barů ochutnávat tamní patatas bravas, jejichž systém hodnocení mají za ta léta důkladně propracovaný. Pokud umíte španělsky, můžete to sami posoudit, i když pravdou je, že každý má samozřejmě zcela jiné chutě. My se na následujících řádcích zaměříme na desítku barcelonských podniků s těmi nejlepšími bramborami, přičemž do značné míry budeme vycházet právě z hodnocení expertů z BravasBCN.com a dalších lifestylových serverů, nicméně na konkrétní (ovšem zcela nezávazné) pořadí bude mít určitý vliv i naše také již desetiletá zkušenost. Tak dobrou chuť! :-)

Bar Delicias ve čtvrti El Carmel (2017)

TOP 10 PATATES BRAVES V BARCELONĚ
  1. BAR TOMÁS (c/Major de Sarrià, 49): Podle mnoha milovníků tohoto druhu tapas budou zbylé podniky v tomto žebříčku už jen do počtu. Bar Tomás ve čtvrti Sarrià je již roky tím nejvyhlášenějším podnikem co se patates braves týče. A to do té míry, že v poslední době vyvolávají čím dál častěji onen klasický postoj - buď je milujete nebo nesnášíte. Nic mezi tím. Přitom bar samotný není ničím jiným zvláštní a dokonce ani ta obsluha za moc nestojí. Ale místní patates braves jsou zkrátka jedinečné a neopakovatelné. A hlavně za ty roky už tak profláklé, že je zkrátka povinností si konečně ten výlet do Sarrià někdy udělat. Dnes jsou braves v Baru Tomás součástí mnoha průvodců po Barceloně, což se ale za ty roky přeci jen krapet projevilo na ceně. Otevřeno mají vždy od pondělí do soboty odpoledne a večer.
     
  2. LAS DELICIAS (c/Mühlberg, 1): Poměrně dlouho šlo o místo pro skutečné znalce a obyvatele čtvrti El Carmel daleko od centra Barcelony. A to o něm ve svých knihách básnil barcelonský spisovatel Juan Marsé již před padesáti lety. Dnes je tento stále ještě velmi typicky vyhlížející i fungující bar častou zastávkou návštěvníků kopce Turó de la Rovira, odkud jsou asi nejkrásnější výhledy na město. Místní nedají na zdejší produkty dopustit, i když řada fajnšmekrů z centra zdejší braves považuje za až příliš rustikální. A pravdou také je, že v praxi tu vlastně ani žádné patates braves nedostanete, neboť místní specialitou jsou tzv. patatas suizas s vynikající ale nepálivou kombinací allioli a romesco. Je jich velikánská porce za relativně dobrou cenu (3,50 €) - bohatě postačí na večeři. Dobré tu mají všechno, ale brambory zůstávají i nadále tím nejžádanějším.
     
  3. SENYOR VERMUT (c/Provença, 85): V posledních třech letech si zdejší braves získaly nevídanou oblibu, a tak je Senyor Vermut nyní mnohými považován za číslo 1 mezi všemi barcelonskými podniky nabízejícími patates braves. Kromě skvělé chuti nadchne i fakt, že jedna porce je tu za necelá 3 €, což je na barcelonské poměry už docela výjimečná cena.
     
  4. BAR OMAR (c/d'Amigó, 34): Velký objev uplynulého roku se nachází v obvodu Sarrià-Sant Gervasi, nedaleko od Plaça de Francesc Macià. Nadchne především šafránovou verzí omáčky allioli a na barcelonské poměry opět nízkou cenou (3,50 €). Na stránkách BravasBCN.com zaujímají v současnosti třetí příčku.
     
  5. BAR DEL PLA (c/Montcada, 2): Načančaný lokál a superturistická zóna. S tím se při návštěvě tohoto podniku budete muset smířit. Ale i tak to tu stojí za návštěvu a ceny nejsou na centrum Barcelony až tak příšerné. Jejich hlavní devizou jsou kvalitní suroviny, naopak většina odborníků kritizuje nedostatečnou pikantnost místní "divoké omáčky".
     
  6. SEGONS MERCAT (c/Balboa, 16): "Jen o trošku křupavější a byly by k nerozeznání od baru Tomàs," alespoň tak se o nich vyjadřovala stránka BravasBCN.com. Na rozdíl od vítězů ze Sarrià vás zde obslouží v poněkud modernějším a pro mnohé i příjemnějším prostředí, nicméně za posledních pár let se ve městě objevila řada nových protivníků, a tak zdejší braves již do první pětice nepatří, a to i kvůli relativně vysoké ceně za porci (4,75 €).
     
  7. EL BAR (c/Calàbria, 118): Kreativní pojetí, originální výběr omáček a kvalita brambor - tyto tři vlastnosti charakterizují produkty podniku s velmi jednoduchým názvem již několik let. El Bar platí za hojně doporučovaná místa, neboť na jeho zařazení do top žebříčků barcelonských patates braves se shoduje většina místních lifestylových periodik. Otevřeno vždy odpoledne a večer kromě pondělí.
     
  8. LA ESQUINICA (Passeig de Fabra i Puig, 296): Podobně jako v případě Tomáse i La Esquinica se nachází poněkud daleko od většiny turistických tras. O to autentičtější prostředí vás v takových podnicích čeká. Žádný šmejd pro turisty, ale poctivé tapas pro místní. Oproti největšímu barcelonskému šampionovi má La Esquinica i dvě nezanedbatelné výhody. Je snáze dostupná metrem a podle hostů je zde personál mnohem přívětivější. Cena stále velmi příznivá (3,60 €).
     
  9. ELSA Y FRED (c/Rec Comtal, 11): Elsa y Fred patří mezi řadu novějších gastrobarů v centru města, a tak se často dostává do hledáčku lifestylových magazínů. Když si ale trochu odmyslíme tento posh původ slávy místního podniku, je třeba přiznat, že jejich braves jsou excelentní a rozhodně asi ty nejlepší, na které můžete v Bornu natrefit. Výhodou je i fakt, že tu mají otevřeno denně od rána do noci. Porce přijde na 4,50 €. Kromě braves si pozornost zaslouží i další místní tapas, kupříkladu tuňákový burger.
     
  10. MONTESQUIU (c/Mandri, 56): Samozřejmě bychom sem mohli nacpat ještě další desítku podniků, ale i na základně vlastní zkušenosti přeci jen desáté místo věnujeme podniku Montesquiu, který byste opět marně hledali v některé z turistických zón. Podnik poblíž Plaça de la Bonanova funguje již od roku 1952 a vždy byl vzhledem k zóně, v níž se nachází, tak trochu posh záležitostí. Paradoxně ale právě tady najdeme jedny z nejlevnějších (2,60 €) a nejlepších braves v celé Barceloně. A rozhodně si tu odpočinete od turistů, ačkoliv místních je tu vždy spousta.

2. 2. 2018

1428: Největší katalánské zemětřesení

Katalánsko nepatří mezi oblasti s velkou seismickou činností. I přesto zde dojde přibližně k 800 otřesů ročně, ačkoliv drtivá většina z nich nedosáhne ani druhého stupně Richterovy škály, takže je ani nepocítíme. Podle dostupných statistik se v Katalánsku jen asi 5x do roka odehraje zemětřesení o síle alespoň 3 stupňů Richtera a přibližně jednou za 30-50 let se vyskytne skutečně významnější otřes o síle nad 5 stupňů Richterovy stupnice. Mezi poslední významné otřesy patřila kupříkladu zemětřesení ve Val d'Aran (1923) a Montseny (1927), která se sice obešla bez obětí, zato však s velkými materiálními škodami, nebo to na tarragonském pobřeží v roce 1995 (4,6 stupně) či poslední ze září 2004 (4 stupně), které mělo epicentrum pod obcí Queralbs. A ačkoliv je tato vesnička v současnosti oblíbenou odpočinkovou destinací mnoha bohatých Katalánců, z pohledu zemětřesného je Queralbs určitě tím nejméně bezpečným místem v Katalánsku - hned si povíme proč.

Většina opravdu významných katalánských zemětřesení se odehrála ve známé sopečné oblasti la Garrotxa, na jih od Pyrenejí, kde se nachází několik desítek vyhaslých či spících vulkánů. Ačkoliv byly zdejší sopky aktivní naposledy před několika desítkami tisíc let, zdejší podzemí si přeci jen žije svým vlastním životem - proto nepřekvapí, že většina významných katalánských zemětřesení se koncentrovala právě sem a do blízkých pyrenejských údolí. Tím prvním zdokumentovaným jsou otřesy z noci na 3. března 1373. Epicentrum se nacházelo někde mezi oblastí Ribagorça a Val d'Aran, nicméně následky byly patrné až v Barceloně či ve Francii. Zemětřesení o síle 6,1 stupně za sebou nechalo několik pobořených zvonic a prakticky zničilo vesničku Montclús. Podobné škody napáchalo i zemětřesení z noci na 25. května 1448 s epicentrem mezi městy Cardedeu a Llinars del Vallès. 


Žádné z nich ale nedosáhlo ničivosti velkého zemětřesení ze 2. února 1428. Již v únoru 1427 došlo k drobné aktivitě v již zmiňované oblasti la Garrotxa. Dle dobových kronikářů se v okolí městečka Amer dokonce několik lidí otrávilo toxickými plyny a i ve více než 100 km vzdálené Barceloně byly cítit zcela nepatrné záchvěvy. Byla to však jen nenápadná předehra k tragické události o rok později. Zemětřesení z 2. února 1428 mělo své epicentrum pod nám již velmi dobře známou vesnicí Queralbs, která po otřesech o síle 6,5 stupně Richterovy škály přestala existovat. Nevídaně silné zemětřesení bylo pořádně cítit i ve vzdálené Barceloně, kde popraskaly městské hradby a došlo i k jedné z nejznámějších událostí spojovaných s touto tragédií: Otřesy přišly mezi osmou a devátou hodinou ranní, kdy se mnoho lidí nacházelo v kostelích na ranní mši. Konkrétně v Barceloně lidé v panice vybíhají na ulici, první domy se sunou k zemi, ale ušetřeny nejsou ani na první pohled bytelné stavby. V kostele Santa Maria del Mar, slavné "Katedrále moře", kvůli otřesům praskne obří rozeta. Kusy zdiva a skla padají dovnitř kostela, v němž se tísní lidé. Padající trosky usmrtí takřka 30 osob a další desítky jich zraní...


Následky otřesů jsou brutální zejména na severu země. Zřítí se řada kamenných kostelů či jejich částí. O přesném počtu obětí kolují jen dohady, ale většina historiků hovoří o více než tisícovce mrtvých. Nejhůře postiženými oblastmi jsou kromě vesniček Queralbs a Tortellà, které mizí z povrchu zemského i s většinou svých obyvatel, města Puigcerdà a Camprodon, kde se zřítily kostely právě uprostřed mše. Známé kláštery v Ripoll a Sant Joan de les Abadesses přicházejí o zvonice. Některé části regionu se ocitnou odříznuté od světa, neboť otřesy poškodily i některé komunikace a zejména mosty. Část infrastruktury bude obnovena až po několika dekádách, což je i případ rozety ze Santa Maria del Mar. Přímý následek zemětřesení je ostatně dodnes patrný na domě číslo 6 v carrer Sant Domènec del Call v historickém centru Barcelony. Tento dům pochází z 12. století a je považován za vůbec nejstarší svého druhu v katalánské metropoli. Když projdete kolem a pořádně si ho prohlédnete, nesporně vás upoutá jeho mírný náklon dopředu. Ten způsobily právě otřesy z 2. února 1428. Dům se pohnul, ale k zemi se neporoučel. 


Na závěr nutno dodat, že v 15. století bylo Katalánsko mnohem méně zalidněné a relativně zdecimované neustále se opakujícími morovými ranami. Kdyby se zemětřesení o podobné síle opakovalo dnes, jen v Barceloně by se k zemi poroučely možná stovky budov a o mrtvých bychom mohli jen spekulovat...

31. 1. 2018

Torre de les Aigües del Besòs

Barcelona nabízí spoustu krásných vyhlídkových míst. Nedávno jsme tu hovořili kupříkladu o asi tom nejlepším výhledu na celou katalánskou metropoli, jehož se vám dostane na vrcholku Turó de la Rovira. Pak je tu samozřejmě celá řada obligátních a turisticky hojně vyhledávaných vyhlídek (Sagrada Família, Kolumbusův sloup, Park Güell apod.), avšak existuje pár dalších míst, která vás uchvátí docela netradičními pohledy, a přitom se na nich vyhnete davům turistů. Jedním z takových míst je bezesporu vodojem známý jako Torre de les Aigües del Besòs.

Torre de les Aigües del Besòs (2018)

Torre de les Aigües del Besòs je 63 metrů vysoký vodojem v barcelonské čtvrti Diagonal Mar (Poblenou). Věž byla postavená v letech 1880-1882 na zakázku investora Xaviera Campse. Pověřeným architektem byl tehdy ještě ne příliš známý Pere Falqués, jehož původní návrh počítal s velmi ambiciózním projektem 100metrové věže, která by v sobě ukrývala hned dva rezervoáry - jeden ve výšce 40 metrů, druhý pak ve výšce 80 metrů. Vodojem měl získávat vodu čerpáním z podzemního zdroje řeky Besòs. Zmiňovaná voda se podle tehdejších analýz jevila vysoce kvalitní, ovšem vzhledem k relativní blízkosti moře (přibližně 1 km) je vysoce pravděpodobné, že už tehdy chutnala lehce slaně. Právě proto prý došlo ke změně v projektu - vodojem byl slavnostně inaugurován v červnu 1882, přičemž věž ukrývala pouze jednu nádrž o objemu přibližně 600 000 litrů. Nicméně nad ní ještě zůstal prostor pro případnou nástavbu a umístění druhé nádrže. Xavier Camps přeci jen dosti podnikatelsky zariskoval, a tak pro jistotu na samém počátku takto omezil výdaje pro případ, že by se skutečně potvrdilo původní podezření, totiž že do podzemních zásob bude výrazněji prosakovat slaná mořská voda.

Společnost zpočátku velmi prosperovala a dokázala zásobovat velkým množstvím vody takřka 4 km vzdálené centrum Barcelony. Nicméně tato idyla trvala jen krátce. V průběhu roku 1888 se voda stávala čím dál slanější , až bylo její používání o rok později nadobro zakázáno. Zajímavé přitom je, že nejprve barcelonská radnice zakázala touto vodou zalévat rostliny a stromy, teprve až po nějaké době ji uznala za nevhodnou i pro lidský organismus. Inu, jiné časy. Firma zkrachovala, což přispělo k předčasné smrti Xaviera Campse v roce 1890. Jeho úmrtí je dodnes tak trochu opředeno tajemstvím, i když minimálně městské legendy mají jasno v tom, že nebohý podnikatel ukončil svůj život skokem ze zmiňované věže. Nicméně už tehdy existovaly nyní tak populární "fake news"...

Od roku 1895 vodojem našel nové vlastníky a především nové uplatnění. Voda se nedala pít, avšak pro průmysl se využít dala. Celá okolní zóna (Poblenou) byla navíc v té době plná nejrůznějších fabrik a průmyslových závodů, takže o odbyt bylo postaráno. Roku 1922 vodojem i okolní pozemky koupila rodina finančního magnáta Manuela Girony, aby na místě vystavěla mohutný průmyslový komplex (Macosa), kde se vyráběla celá řada produktů spojených se železnicí (lokomotivy, koleje). Během španělské občanské války (1936-1939) se tu vyráběly zbraně a věž samotná se stala jejich skladištěm, neboť paradoxně šlo o jedno z nejlépe chráněných míst před bombardováním. Italští a němečtí piloti se při bombardování Barcelony museli podle něčeho orientovat a právě Torre de les Aigües del Besòs byla široko daleko tou nejvyšší budovou. Průmyslová výroba v areálu probíhala až do roku 1990, kdy firma Macosa zanikla ve prospěch nadnárodní společnosti Alstom, který výrobu přesunula mimo Barcelonu. Po konci Letních olympijských her (1992) navíc tuto část Barcelony postihla velká urbanistická proměna, což mělo za následek i likvidaci celého továrního komplexu, z něhož nakonec zůstal jen ten vodojem. Ten následující roky chátral a na nějakou dobu se stal domovem squaterů a pochybných existencí.

V letech 2010-2012 pak díky barcelonským vodárnám (Agbar) a místní radnici došlo ke kompletní rekonstrukci celého objektu, jenž se stal sídlem Arxiu Històric del Poblenou, ale především se konečně otevřel veřejnosti. Z vrcholku věže se totiž nabízí vskutku netradiční pohled na Barcelonu, neboť v dané části města se příliš mnoho vyhlídkových míst nenachází. Navíc jsou tu skvělí průvodci, kteří vás ohromí svými znalostmi a perličkami z historie města. Návštěvy se konají obvykle o víkendu a jsou v katalánštině či španělštině. Angličtina jen pro skupiny po předchozí domluvě, proto tu prakticky nenarazíte na turisty. Z osobní zkušenosti z ledna 2018 můžeme potvrdit, že není tak těžké absolvovat tu prohlídku jako jediný návštěvník - to se pak člověk hned cítí důležitěji :-) K dispozici jsou kromě základní denní prohlídky (4-5 €) i noční návštěvy se sklenkou cavy (8-9 €, více info na stránkách). Případně tu bývá otevřeno i zadarmo během muzejní noci či festivalu 48 Open House, avšak tehdy můžete na individuální prohlídku zcela jistě zapomenout. A jedna rada na závěr - pokud návštěvu Barcelony plánujete na nejbližší měsíce, zaskočte sem, neboť z důvodů rekonstrukce se vodojem pro veřejnost uzavře pravděpodobně v období duben 2018 - duben 2019.

Netradiční výhledy do okolí věže... (2018)

23. 1. 2018

Katalánský jazyk a literatura (Přijímací řízení)

Od září 2015 nabízí brněnská Masarykova univerzita unikátní bakalářský studijní obor Katalánský jazyk a literatura. Je pravda, že katalánština ještě pořád patří mezi méně známé evropské jazyky, avšak běžně ji používá okolo 10 milionů lidí hned ve čtyřech evropských státech. Jde tak o celkově 11. nejrozšířenější jazyk v EU (má jen o něco méně mluvčích než čeština, avšak více než třeba bulharština, finština, litevština, dánština či slovenština).

Kromě toho se katalánština může pochlubit jednou z nejstarších evropských literatur vysoké kvality. Je to zkrátka opravdový jazyk se vším všudy... Tedy až na chybějící oporu v podobě samostatného katalánského státu, i když jak víme z událostí uplynulého podzimu, velká část Katalánské populace po vlastním státním útvaru, takže případný budoucí vznik nezávislého Katalánska není až takovou utopií, jak by se na první pohled mohlo zdát. To by pak v praxi znamenalo řadu dalších skvělých pracovních příležitostí pro lidi se znalostí tohoto krásného románského jazyka (a nutno dodat že v Evropě ani ve světě zas až tolik lidí se specializací na katalánštinu není!).



I pro akademický rok 2018/2019 se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně otevírá výše zmiňovaný prezenční bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Kromě katalánštiny samotné tento mladý obor nabízí například řadu možností, jak vyjet na studijní pobyt do Barcelony, jednoho z nejkrásnějších měst světa, či do dalších nádherných koutů Katalánska. Mezi další výhody katalánské filologie patří důkladné poznání katalánské společnosti, historie a kultury (Gaudí, Dalí, Miró, FC Barcelona, Desigual, Chupa Chups, Danone či Bacardi - to vše a ti všichni pocházejí právě odsud) pod vedením zkušených lektorů a rodilých mluvčích nebo zisk prestižních katalánských jazykových certifikátů. Katalánštinu lze na FF MU studovat i dvouoborově, jde tak o skvělý a užitečný doplněk studia španělštiny či francouzštiny ale i nefilologických oborů. 

Přihlášky k přijímacímu řízení ke studiu v akademickém roce 2018/2019 můžete podávat do 28. února 2018. Informace o přijímačkách i o daném oboru najdete na následujících odkazech, pro více informací neváhejte kontaktovat např. facebookový profil oboru:


20. 1. 2018

Xurros BCN

Snad všichni známe jednu z gastronomických specialit Pyrenejského poloostrova: churros. Původ této vysokokalorické pochoutky je dodnes neznámý a podle nejrozšířenější legendy se do Evropy dostala až z daleké Číny, každopádně jisté je, že dodnes se nejvíce zabydlela právě na Pyrenejském poloostrově. Konkrétně v Katalánsku ji pak musíte hledat pod názvem xurros. Velké popularitě se tato pochoutka těšila zejména ve druhé polovině 20. století, dokud ji během 90. let nezačaly vytlačovat čím dál rozšířenější supermarkety a pobočky světových fast foodů. Z katalánského pobřeží tak za posledních 30 let zmizela dobrá polovina legendárních pouličních stánků (viz foto).

Kupříkladu v Barceloně jich ještě v roce 1992 bylo okolo 70, zatímco v roce 2014 už jen necelá třicítka a dnes hovoříme už jen o dvacítce takových stánků. V katalánské metropoli mají tento úpadek na svědomí tři důležité faktory. Od roku 1990 barcelonská radnice neuděluje žádné nové licence pro podobné stánky, avšak ještě větším problémem byl fakt, že i ty stávající licence bylo možno převést jen na nejbližší rodinné příslušníky (rodiče-děti nebo mezi sourozenci). Jenže se ukázalo o toto řemeslo není mezi nejmladší generací zrovna velký zájem. Za poslední dekády se taktéž proměnily stravovací návyky - lidé v Katalánsku už dnes nevyhledávají hyperkalorické snídaně, ačkoliv nedělní ranní xurros po prohýřené noci prozatím v jídelníčku mladé generace setrvávají. Některé prodejny se také postupem času přestěhovaly do kamenných prodejen, které prodejcům přeci jen poskytují komfortnější pracovní podmínky.

Pro rok 2018 bylo naštěstí nebezpečí úplného zániku těchto tradičních provozoven odvráceno, neboť barcelonští radní se po letech konečně rozhodli vyhovět přání majitelů těchto stánků, kteří nyní nově při odchodu do penze mohou licenci prodat i třetí osobě a ne jen přímým příbuzným, jak tomu bylo dosud. Onu dvacítku tradičních pojízdných stánků naleznete kupříkladu na mapě barcelonské televize betevé. Jinak samozřejmě existují další desítky a stovky míst, kde v katalánské metropoli pořídíte xurros, ačkoliv jen tyto pojízdné stánky dosud připomínají ony nostalgické časy minulosti. Na přehled těch všeobecně nejdoporučovanějších míst, doplněný i o několik ryze subjektivních tipů, kam v Barceloně zajít na xurros, se podíváme na následujících řádcích...

Jeden z emblematických barcelonských podniků: Churrería J. Argilés na carrer de la Marina 
(Foto: Marta Huertas)

TOP 10 XURROS V BARCELONĚ


  1. Xurreria San Román: Podnik fungující od roku 1969, mnohými považován za jeden z nejlepších podniků svého druhu v Barceloně. Kromě skvělé kvality hraje ve srovnání s konkurencí velkou roli i relativně nízká cena. Aktuálně disponují dvěma provozovnami v Eixamplu a Sant Andreu otevřenými denně od 8 do 22 h.
     
  2. Granja Viader: Legendární mléčný bar, jehož historie sahá až do roku 1870. Mimo jiné právě zde se zrodil slavný katalánský nápoj Cacaolat a čím tu jsou už léta letoucí proslulí, je zejména skvělá čokoláda. Granja Viader se nachází v samotném centru Barcelony, na carrer d'en Xuclà, nedaleko slavné tržnice La Boqueria. Otevřeno dopoledne a k večeru kromě neděl a svátků.

  3. Comaxurros: Moderní, hipstersky laděný podnik, kde se v extra panenském olivovém oleji smaží úžasné xurros. Často k dispozici netradiční příchuti. Svým způsobem i tady natrefíte na lokální atmosféru, neboť podnik se nachází docela daleko od centra města, na carrer Muntaner 562.
     
  4. La Pallaresa: Naopak v naprostém centru (carrer Petritxol, 11) se nachází další vyhlášená xurreria, která se též může chlubit dlouhou tradicí. Ale samozřejmě časté umisťování do žebříčku nejlepších xurros a blízkost centru znamenají častý přetlak turistů.
  5.  
  6. Xurreria Sport: Dost možná nejstarší ze stánkových prodejen. Tradice xurros na Plaça Lesseps v Gràcii sahá údajně až do roku 1928. Kromě xurros prodávají i skvělé brambůrky. Otevřeno od úterý do neděle, vždy dopoledne a odpoledne.
     
  7. Xurreria "El Savi": Stačí vystoupit z metra na stanici Alfons X (L4) a nemůžete to minout. Pro místní je tato xurreria naprostou institucí - funguje ostatně už takřka 50 let.
     
  8. Xurreria Sagrada Família: Rodinný podnik založený v roce 1950. Nabízí tradiční sortiment a výbornou ubikaci (Plaça de Sagrada Família, 26). Výborné jsou pak zejména jejich domácí smažené brambůrky. Otevřeno denně od devíti do devíti.
     
  9. Xurreria Trébol: Podnik rodiny Balcellsů je typickým příkladem modernizace celého byznysu. Původně totiž začínali s pojízdným krámkem, až si časem našli současné místo na carrer Còrsega, 341, kde i nadále servírují skvělé xurros. Otevřeno mají obvykle od 9.00 do 22.00, ovšem od pátečního rána až do nedělního večera mívají otevřeno nonstop.
     
  10. Xurreria J. Argilés: Emblematický podnik je hotovou institucí pro řadu lidí, kteří se o víkendech vyráží bavit do oblasti Port Olímpic. Stánek u stanice metra Marina (L1) bývá o víkendech otevřený nonstop. Na daném místě se nachází od roku 1958, celý byznys pak funguje ještě o několik let déle. Jak dodává sám majitel, José Argilés, svůj stánek otevřel v den inaugurace fotbalového stadionu Camp Nou (1955).
     
  11. La Nena: Další vyhlášená barcelonská čokoládovna, kde kromě xurros dostanete i celý další pekařský a cukrářský sortiment. Lidé si pochvalují zejména lokální atmosféru, neboť La Nena se nachází v srdci čtvrti Vila de Gràcia (carrer Ramón y Cajal, 36), což znamená vyhlášenou gastronomickou adresu s doposud redukovaným množstvím turistů.
     
XURREALISME
Určitou nostalgii za pomalu mizícím světem pojízdných stánků s xurros cítí fotografka Marta Huertas, která se svým zajímavým projektem Xurrealisme již několik let pravidelně cestuje po katalánských galeriích. Její jednoduché a přitom tak výmluvné snímky zachycují právě onen velký kus nostalgie, který za sebou tyto pojízdné prodejny nechávají. Sílu těchto fofografií ostatně můžete posoudit sami v následujícím videu.



16. 1. 2018

Katalánský parlament

Katalánský parlament (Parlament de Catalunya) je v souladu se španělskou ústavou (1978) a Katalánským autonomním statutem (1979, 2006) jednou ze složek regionální samosprávy, kterou reprezentuje institucionální systém Generalitat de Catalunya. Podle znění statutu z roku 2006 katalánský parlament reprezentuje katalánský lid a je nositelem zákonodárné moci v regionu.

Zasedací sál katalánského parlamentu (Foto: www.elnacional.cat)

HISTORIE
Samotná historie tohoto zákonodárného orgánu ovšem sahá do dávné minulosti. Někteří historikové odvozují původ katalánského parlamentarismu již z formálních setkávání představitelů šlechty a církve v 11. století (Pau i Treva de Déu), která měla sloužit k vyřešení lokálních konfliktů mezi různými šlechtickými rody a zároveň zabezpečit alespoň základní ochranu prostého lidu v tehdejších krušných časech feudalismu. Za jednoho ze zakladatelů zmiňovaných setkávání je považován opat Oliba, jenž zorganizoval vůbec první z nich v hrabství Rosselló (1027). Později tento typ jednání probíhal na královském dvoře, až se v průběhu vlády krále Jaume I. (1213-1276) instituce pozvolna přeměnila v Corts Generals de Catalunya, jejichž počátek však oficiálně datujeme až od jejich zasedání v Barceloně roku 1283. Corts Generals de Catalunya (Katalánské generální kortesy) bylo možno ve středověku považovat za skutečného předchůdce dnešního parlamentu. Instituce byla tvořena reprezentanty tří vůdčích společenských vrstev (šlechta, církev a měšťanstvo), přičemž tito měli zásadní vliv na finální podobu státní politiky, neboť celý systém byl založen na vzájemně se doplňujících rolích panovníka a Corts. V praxi to tedy znamenalo, že na rozdíl od některých sousedních státních útvarů neměl v Katalánsku panovník neomezenou moc a jeho vláda se musela opírat o souhlas a často i určitý kompromis s vůli vzešlou od zástupců v Corts. Tato charakteristika katalánského politického systému později nutně vedla ke střetu se spíše absolutisticky koncipovanými systémy sousední Kastilie či Francie.

Tento středověký systém měl samozřejmě k dnešnímu pojetí demokratického parlamentu značně daleko a většina katalánské populace (rolníci apod.) v něm neměla žádného zastání, nicméně alespoň v základních obrysech šlo o institucionální zřízení, v němž lze hledat skutečný původ dnešního katalánského parlamentu. Zasedání Corts mohl svolat pouze král, takže zcela na jeho libovůli závisela četnost takových setkávání. Roku 1359 vznikla instituce Diputació del General, později známá jako Generalitat, jejímž úkolem byl zejména výběr daní. Později, v průběhu 16. a 17. století, tato instituce působila fakticky jako katalánská vláda, neboť Aragonské koruně (a tím pádem i Katalánsku) v té době vládly kastilské rody známé svými absolutistickými sklony, což se v praxi projevovalo jen výjimečným svolávání Corts. Celý tento instituční systém v Katalánsku definitivně zanikl po roce 1714 a trvalo více než 200 let, než došlo k jeho alespoň částečnému obnovení.

Určitou náhražkou parlamentu se v letech 1914-1925 stala instituce Mancomunitat de Catalunya, ačkoliv šlo o čistě administrativní orgán, který však pro tehdejší politickou fázi katalánského národního obrození představoval důležitý symbol pozvolného návratu k jisté formě autonomie. K opravdovému vzniku či znovuobnovení katalánského parlamentu došlo až s nástupem Druhé Španělské republiky v roce 1931. Návrat k demokracii znamenal mimo jiné obnovení instituce Generalitat a v souladu s Katalánským autonomním statutem z téhož roku byl zřízen i katalánský parlament. K prvním volbám do něj došlo 20. listopadu 1932. Avšak komplikovaná doba katalánskému parlamentu příliš nesvědčila, a tak kupříkladu po událostech z října 1934, kdy se katalánští politici pokusili vyhlásit samostatnost, byl autonomní statut pozastaven a parlament se nemohl sejít celých 17 měsíců. Fungovat začal katalánský parlament opět až po volbách v roce 1936, nicméně to už bylo takřka v předvečer španělské občanské války, jejíž konec v roce 1939 znamenal kvůli nástupu Frankovy diktatury i konec veškerých katalánských politických institucí.

Jak už bylo zmíněno na začátku, katalánská vládní instituce Generalitat byla po návratu k demokracii obnovena a roku 1979 byl schválen nový Katalánský autonomní statut, který dal definitivní podobu novému institucionálnímu zřízení regionální samosprávy. 20. března 1980 se konaly první volby do katalánského parlamentu a 10. dubna téhož roku poslanci poprvé zasedli do svých lavic. Od té doby již katalánský parlament funguje bez přerušení se standardním čtyřletým volebním obdobím, ačkoliv zejména v posledních letech v rámci politické krize mezi Španělskem a Katalánskem docházelo poměrně často k předčasným volbám. K těm prozatím posledním došlo 21. prosince 2017.


KATALÁNSKÝ PARLAMENT DNES

Volby do katalánského parlamentu probíhají poměrným volebním systémem s přihlédnutím k proporčnímu zastoupení čtyř katalánských provincií. Je tvořen 135 poslanci (85 Barcelona, 17 Girona, 15 Lleida, 18 Tarragona). Poslancem se může stát kdokoliv k tomu způsobilý, starší 18 let. Volby do katalánského parlamentu se musejí konat minimálně vždy jednou za čtyři roky, avšak může dojít i k předčasným volbám, pokud je parlament rozpuštěn, což je výlučná pravomoc katalánského premiéra (President de la Generalitat) - i když v souvislosti s událostmi na podzim 2017 je evidentní, že španělská vláda se v rámci použití článku 155 španělské ústavy necítí povinna tuto skutečnost respektovat. Mezi zásadní funkce katalánského parlamentu patří samozřejmě legislativní činnost v rámci pravomocí stanovených autonomním statutem a španělskou ústavou, dále pak schvalování rozpočtu Generalitat de Catalunya či volba předsedy vlády. Katalánský parlament funguje vesměs velmi podobně jako obdobné instituce všude v Evropské unii, avšak s omezeními danými faktem, že jde pouze o regionální parlament. Více informací o činnosti a fungování této instituce se dozvíte na webových stránkách www.parlament.cat, jež nabízejí všechny důležité informace v katalánštině, španělštině, okcitánštině, angličtině a francouzštině.

Současné dění kolem fungování katalánského parlamentu nemá v historii obdoby. Jak víme, 27. října 2017 vyhlásil parlament v rámci eskalace španělsko-katalánské politické krize katalánskou nezávislost. Následně byl v rámci diskutabilního výkladu aplikace článku 155 španělské ústavy rozpuštěn španělským premiérem Marianem Rajoyem, který zároveň vyhlásil předčasné volby, které proběhly 21. prosince 2017. Připomeňme, že šlo o již několikáté předčasné volby v řadě - standardní čtyřleté volební období skončilo naposledy v roce 2010 a od té doby se v Katalánsku předčasně volilo už třikrát (2012, 2015, 2017). Vítězem v prozatím posledním volebním klání se stala strana Ciutadans se 36 mandáty, avšak největší naději na sestavení vlády mají strany hájící katalánskou nezávislost (JxC, ERC, CUP).


Budova katalánského parlamentu v Parc de la Ciutadella (Foto: www.elnacional.cat)

SÍDLO PARLAMENTU

Poměrně zajímavým paradoxem je současné umístění parlamentu. Instituce totiž od roku 1932 sídlí v paláci v barcelonském Parc de la Ciutadella. Konkrétně jde o jednu z mála budov, které byly součástí původního pevnostního komplexu, jenž španělský král nechal na místě dnešního parku vystavět v 18. století pro lepší kontrolu nad často rebelující katalánskou metropolí. Katalánský parlament tak dnes sídlí v budově, která kdysi sloužila jako arzenál nenáviděné pevnosti. Ta definitivně zanikla roku 1868 a většina jejího prostoru se stala místem, kde Barcelona o 20 let později uspořádala Světovou výstavu 1888, a veřejným parkem. Budova arzenálu byla roku 1889 pod dohledem městského architekta Pere Falquése přebudována na královský palác, nicméně královský pár při svých návštěvách Barcelony záhy preferoval jiné místo, a tak se budova po dalším rozšíření na počátku 20. století proměnila na městské muzeum umění. V roce 1932 pak katalánský premiér Francesc Macià rozhodl o novém využití paláce, a tak nově zvolený katalánský parlament 6. prosince téhož roku poprvé zasedal už zde. Jak bylo patrno již z předchozího vyprávění, s příchodem frankismu daná instituce fakticky zmizela z povrchu zemského, a tak budovu využívali nejprve vojáci a později se v ní opět usídlilo muzeum umění.

Roku 1980 se obnovený katalánský parlament vrátil do svého "původního" sídla a v jednom z největších městských parků sídlí doposud, ačkoliv prozatím v něm stále sousedí s barcelonskou zoo, což již roky způsobuje neustálé stížnosti poslanců na nelibý zápach, který se občas line do okolí. Pro zajímavost ještě připomeňme, že na opačné straně se hned vedle katalánského parlamentu nachází i malý český koutek v podobě lavičky Václava Havla. Katalánský parlament je i relativně snadno přístupný široké veřejnosti i zahraničním turistům. Přibližně hodinovou komentovanou prohlídku (katalánsky, španělsky, anglicky) lze absolvovat v konkrétních termínech (obvykle několikrát týdně) po předchozí registraci přes internet. Zcela zdarma. 


SEZNAM PŘEDSEDŮ KATALÁNSKÉHO PARLAMENTU (1932-2018)
  1. Lluís Companys i Jover (1932-1933, ERC)
  2. Joan Casanovas i Maristany (1933-1938, ERC)
  3. Josep Irla i Bosch (1938-1940, ERC)
  4. Antoni Rovira i Virgili (1940-1949, ERC, v exilu)
  5. Manuel Serra i Moret (1949-1954, PSUC, v exilu)
  6. Francesc Farreras i Duran (1954-1980, ERC, v exilu)
  7. Heribert Barrera i Costa (1980-1984, ERC)
  8. Miquel Coll i Alentorn (1984-1988, UDC)
  9. Joaquim Xicoy i Bassegoda (1988-1995, UDC)
  10. Joan Reventós i Carner (1995-1999, PSC)
  11. Joan Rigol i Roig (1999-2003, UDC)
  12. Ernest Benach i Pascual (2003-2010, ERC)
  13. Núria de Gispert i Català (2010-2015, CiU)
  14. Carme Forcadell i Lluís (2015-2018, Junts pel Sí)
  15. Roger Torrent i Ramió (2018-dosud, ERC)

Carme Forcadell - předsedkyně katalánského parlamentu v letech 2015-2018 (Foto: www.elperiodico.com)