15. 11. 2017

Moby Dada: Zachraňte Tweetyho!

Jak je známo, španělská vláda před říjnovým referendem v Katalánsku posílila přítomnost státních policejních složek (Policía Nacional a Guardia Civil). Respektive jejich přítomnost více než zdvojnásobila až na 12 000 příslušníků. Nicméně tato vesměs improvizovaná akce se pro Španělsko stalo nepříjemnou logistickou noční můrou, neboť v Katalánsku zkrátka nedisponovalo potřebnými ubytovacími kapacitami pro tolik policistů. A katalánské hotely v ještě stále dobíhající letní sezoně se jim také zrovna nevrhaly do náruče. 

Loď Moby Dada v barcelonském přístavu (Foto: El Periódico)

Samotná akce rozmístění posil z jiných částí poloostrova se pod názvem Koperník rozběhla 20. září 2017, avšak španělské ministerstvo vnitra nenašlo v kasárnách ani v hotelích dostatek místa k ubytování všech příslušníků pořádkových sil, proto došlo k rozhodnutí najmout tři výletní trajekty. Jeden z nich zakotvil v tarragonském přístavu (Azzurra), zatímco zbylé dva v tom barcelonském (Rhapsody a Moby Dada*). Právě posledně jmenovaný se záhy celkem logicky stal terčem vtipů, a to zejména na sociálních sítích. Pro tvrdé hochy z Guardia Civil se totiž na dlouhé týdny měla stát domovem loď, kterou poměrně výrazně zdobí známé postavičky z Looney Tunes - Sylvestr, Taz a v neposlední řadě kanárek Tweety, který se ve své španělské verzi (Piolín) stal okamžitě jasnou mediální přezdívkou zmiňovaného trajektu.

Stylové plavidlo se policistům nepozdávalo ani zevnitř, nicméně největší bitva se strhla právě o Tweetyho. Přítomnost lodi a zejména účel jejího zakotvení v Barceloně se rozhodně nelíbil společnosti Warner Bros, která je majitelem autorských práv sympatické postavičky. Snaha vyřešit to šalamounsky překrytím Tweetyho obří plachtou se však setkalo s ještě hektičtější reakcí sociálních sítí, kde se naplno rozběhla kampaň za osvobození postavičky a hashtag #FreePiolin se na nějakou dobu stal světovýcm trending topic. Nicméně teď už trochu seriózněji. Zatímco uspořádání katalánského referenda mělo údajně stát okolo 6 milionů €, jen za pronájem každé z lodí platí španělský stát každý den 100 000 €. Za ty necelé dva měsíce se tak kvůli tomuto způsobu řešení katalánské krize španělští daňový poplatníci docela prohnuli. Avšak financování celé akce je oficiálně utajeno, takže skutečné náklady se stejně jen tak nedozvíme...

Tweety se každopádně loučí. Již tento čtvrtek loď opustí poslední příslušníci španělských pořádkových sil, které nakonec přeci jen nyní, těžce mimo sezonu, hoteliéři na Costa Brava rádi přijmou. Penízky se hodí. My můžeme Tweetymu popřát šťastnou plavbu a spokojenější klienty.


*Loď MS Moby Dada byla postavena roku 1981 ve finském městě Turku a na počátku své "kariéry" brázdila severní vody ve službách švédské Silja Line. V roce 199é byla prodána společnosti DFDS Seaways a přejmenována na Queen of Scandinavia. V letech 2010-2016 byla známá jako Princess Maria na lince mezi Helsinkami a Petrohradem. Od roku 2016 patří italské společnosti Moby Lines, která na ní tímto způsobem jistě dokázala vydělat slušné penízky...


30. 10. 2017

Legální referendum? Mission impossible...

Často a ze všech stran slýcháme, že katalánské referendum z 1. října 2017 bylo nelegální. A z pohledu španělských zákonů tomu tak skutečně je. Stejně často také slýcháme onu legendární frázi, kterou všem ostatním mezinárodním aktérům na míru zcela nepochybně vytvořila španělská vláda: "Vnitropolitickou situaci ve Španělsku lze řešit pouze právními kroky a dialogem v rámci španělského ústavního systému". Jinými slovy, katalánská vláda se má snažit o prosazení legálního referenda, tedy hlasování naprosto v souladu se španělskou ústavou. To je samozřejmě krásná rada, která nás ale v praxi dovede do začarovaného kruhu, v němž může dojít k čemukoliv, jen ne k uspořádání legálního referenda...

Více karikatur k aktuální politické situaci ve Španělsku a Katalánsku najdete na www.e-faro.info.

SOUČASNÁ ŠPANĚLSKÁ ÚSTAVA
Španělská ústava samozřejmě referendum jako takové neignoruje a konkrétně v článcích 92 a 149 pořádání referenda v některých případech umožňuje. V praxi jsou ale tyto dva články nepoužitelné, což je evidentní i právnímu laikovi:

Už v prvním odstavci máme nádherně formulovanou větu, která jde přímo proti katalánské představě referenda: "Zvláště závažná politická rozhodnutí mohou být podstoupena konzultativnímu referendu všech občanů". Podle rigidního výkladu by tedy o takové otázce museli rozhodovat všichni občané Španělska - alespoň tak tento odstavec vykládá většina španělských odborníků na ústavní právo, byť někteří oponují, že při alespoň trochu volnější interpretaci by se toto dalo aplikovat pouze na kolektiv daného autonomního společenství (ve všech případech se bavíme o možnosti uspořádat referendum o sebeurčení Katalánska). To je poměrně důležitý bod, neboť z logických důvodů nemá valný smysl nechávat o otázce katalánské nezávislosti rozhodovat celé Španělsko, které má několikanásobnou početní převahu. A netřeba podotýkat, že ve Skotsku, v Quebeku či v Černé Hoře - tam všude o své budoucnosti rozhodovali vždy jen obyvatelé území, které se chce oddělit. I kdybychom se tedy přenesli přes tuto skutečnost, hodí se ještě dodat, že konzultativní referendum rozhodně neznamená, že by jeho výsledek byl pro španělskou vládu závazný. Další z překážek vidíme dnes a denně již mnoho let - referendum by musel svolat král po návrhu z rukou španělského premiéra a tento návrh by ještě předtím musel odsouhlasit španělský Kongres. Vůle všech tří těchto aktérů k takovému postupu je v současnosti docela jasně známá...

Odborník na španělské ústavní právo Jorge Cagiao (Université de Tours) zmiňuje i další možnost tkvící v kombinaci článků 149 (149.1.32) a 150 (150.2). V prvním z nich jsou vyjmenovány exkluzivní kompetence státu, mezi nimiž je zmíněno i "povolení lidových hlasování prostřednictvím referenda", zatímco druhý z nich jasně zmiňuje, že stát může prostřednictvím zvláštních zákonů tyto pravomoci delegovat na autonomní společenství. Touto cestou by tedy katalánská vláda mohla dostat oprávnění si skutečně takové referendum ve své podstatě legálně zorganizovat sama. Nicméně i zde narážíme na problém politické vůle a navíc by takové rozhodnutí muselo být schváleno absolutní většinou v obou komorách španělského parlamentu. A nejspíš i v tomto případě by se opět jednalo jen o konzultativní referendum, které by španělskou vládu k ničemu nezavazovalo.

Tak či onak a s přihlédnutím k mnoha dalším možným interpretacím (kolik právníků, tolik výkladů) by stejně takové katalánské referendum o sebeurčení podle většiny expertů i dle předchozích rozhodnutí španělského ústavního soudu bylo protiústavní, neboť by útočilo na podstatu článků 1 a 2, které jasně definují nedělitelnou jednotu Španělska a španělského národa. Jak tedy ve svém článku shrnuje kupříkladu profesor Mariano Bacigalupo (UNED), jediným možným řešením v rámci ústavy by pro katalánský parlament byla snaha španělskou ústavu zreformovat tak, aby se do daných článků (1.2 a 2) zaneslo uznání možnosti sebeurčení autonomních společenství. 

REFORMA ŠPANĚLSKÉ ÚSTAVY
Volání po reformě se z většiny španělských stran ozývá docela pravidelně. Možná až tak pravidelně, že už toto volání nikdo nebere vážně. Nabízet katalánské straně ústupek v podobě jednání o reformě španělské ústavy je dost naivní. Každému katalánskému politikovi z tábora zastánců nezávislosti je totiž jasné, že přistoupit na jednání o reformě konstituce znamená celý proces nezávislosti rovnou na místě zakopat pod zem. Tato nabídka je jen dalším prostředkem zdržovací taktiky centrální vlády, neboť v debatě o nejdůležitějším zákoně v zemi lze perfektně strávit třeba celé jedno volební období (klíčový zákon přece nelze uspěchat!) a pokud během té doby nedojde k výměně vlády, ani to schvalování jistě nebude snadné a vyžádá si pečlivá mnohočetná čtení v obou parlamentních komorách. Jinými slovy, s takovým přístupem bychom se mnohem dříve dočkali dokončení stavby Gaudího baziliky Sagrada Família než legálního katalánského referenda o nezávislosti.

Navíc reforma španělské ústavy je podle řady odborníků na ústavní právo v praxi stejně takřka neproveditelná. Poměrně přesně to ve svém článku La rigidez del marco constitucional español respecto del reparto territorial del poder y el proceso catalán de "desconexión" popisuje profesor Andrés Boix (Universitat de València). Španělská ústava na svou vlastní reformu sice pamatuje dokonce v samostatném oddílu (Título X - De la reforma constitucional), avšak provést ji v praxi je dle článků 167 a zejména 168 (který se týká možnosti změny článků 1 a 2) v podstatě nemožné. Přinejmenším ne za stávajícího politického prostředí. Taková změna ústavy by totiž potřebovala dvoutřetinový souhlas v každé z komor parlamentu, načež by došlo k jeho rozpuštění a nově zvolené komory by tuto reformu musely potvrdit opět dvoutřetinovou většinou v každé z nich. A na samotný závěr by bylo třeba onen nový text posvětit ještě v celostátním referendu...

Nehledě na to, že už jen podle tohoto velmi stručného popisu je zřejmé, že provedení takové reformy by zabralo celé roky, počítat s dvoutřetinovou většinou zastánců konkrétních změn, které by Katalánsku umožnily uspořádat referendum o nezávislosti, by za současné a již poměrně dlouho trvající situace znamenalo jediné - získat na svou stranu Lidovou stranu (PP), což je v podstatě politický nonsens. Jelikož na zablokování jakékoliv podobné iniciativy stačí mít v Kongresu 117 křesel (v současnosti jich jen PP má 134 a Ciutadans dalších 32), musely by tyto jasně protikatalánsky zaměřené strany získat ve volbách naprosté minimum hlasů. Ještě specifičtější je pak podle Boixe situace v Senátu, kde má v současnosti PP pohodlnou většinu, přičemž nejde o nic překvapivého, neboť španělský volební systém upřednostňuje méně lidnaté regiony. V praxi tak zejména v Senátu má větší zastoupení španělský "venkov", což je shodou okolností zóna, která je katalánskému (či baskickému atd.) osamostatnění nakloněná vůbec nejméně (viz článek, na nějž odkazujeme). 

To vše tedy po převodu do srozumitelné reality znamená, že ryze legální a ústavní cestou nemají Katalánci šanci se svého vysněného referenda dočkat, pokud nezískají sympatie většiny ostatních Španělů. V praxi tedy ona kouzelná rada, že je třeba vše vyřešit v rámci španělské ústavy, znamená, že Katalánsko se bez faktického souhlasu zbytku Španělska zkrátka odtrhnout nemůže, co hůř - ani tuto možnost nemůže legálně navrhnout. Kudy tedy vede ta zmiňovaná legální cesta? Akceptováním toho, že když to nejde, tak to nejde? Co byste v takovém případě v kůži Katalánska dělali vy?

27. 10. 2017

Katalánská republika

Katalánský parlament schválil absolutní většinou rezoluci o nezávislosti. Stalo se tak 27. října 2017 v 15.25. Katalánská vláda se nyní pokusí uvést nezávislost do praxe. Ať už to ale dopadne jakkoliv, toto je nepochybně pro Katalánsko historický okamžik. Brzy o tom jistě napíšeme víc, ale teď je třeba prožívat historii...




23. 10. 2017

Josep Tarradellas

Velmi komplikovaná osobnost, dlouholetý solitér s vytrvalostí obchodního cestujícího, jeden ze symbolů pozvolného přechodu Španělska k demokracii. Muž, který po několik dekád a v naprostém ústraní jako jediný ztělesňoval jednu z nejstarších vládních institucí v Evropě a do katalánské historie se zapsal mimo jiné slavnou větou "Ja sóc aquí!" znamenající návrat ztracené autonomie.

Josep Tarradellas pózující před svým francouzským sídlem v Saint-Martin-le-Beau (Foto: Arxiu Tarradellas)

Josep Tarradellas i Joan (1899-1988) se narodil na samém konci 19. století v katalánské vesnici Cervelló, necelých 20 km západně od Barcelony. Pocházel ze spíše nižších kruhů společnosti, což mělo následně vliv na jeho politickou orientaci. Od roku 1914 pobýval i s rodinou v Barceloně, kde se jako ani ne dvacetiletý začal velmi aktivně zajímat o politiku, přičemž již od 20. let působil v několika katalanisticky orientovaných spolcích a stranách. Nicméně jeho skutečný politický život je spjatý až se stranou Esquerra Republicana de Catalunya (ERC), kterou v roce 1931 pomáhal zakládat a za niž se nedlouho poté stal poslancem nejprve španělského a později i katalánského parlamentu. Ačkoliv byl v té době poměrně mladý, již od počátku svého působení ve vrcholové politice zastával v Katalánsku i ministerské posty.

Pro neshody s lídrem ERC v letech 1933-1934 působí v nově vytvořené stranické opozici (Partit Nacionalista Republicà d'Esquerra), nicméně v roce 1935 se vrací zpět do ERC a v průběhu španělské občanské války (1936-1939) v Katalánsku zastává různé ministerské posty (finance, kultura, ekonomie, zdravotnictví). Po prohrané válce se však musel uchýlit do exilu. Nějakou dobu strávil v uprchlických táborech ve Francii a díky zásahu mexické ambasády se vyhnul vydání do Španělska, kde by ho čekal nejspíš podobný osud jako tehdejšího katalánského premiéra Lluíse Companyse, jenž byl v říjnu 1940 frankistickým režimem za své předchozí politické angažmá nemilosrdně popraven. Nakonec musel utéct do Švýcarska, kde se mu podařilo získat azyl a v roce 1944 se vrátil do Francie. V exilu mezitím skončila i celá instituce Generalitat, kterou po smrti Companyse převzal automaticky poslední předseda katalánského parlamentu Josep Irla (1876-1958).

Když v roce 1954 Irla na funkci ze zdravotních důvodů rezignoval, sjela se do hlavního města Mexika část poslanců katalánského parlamentu v exilu (největší část v nich se usadila právě tam) a 7. srpna 1954 na ambasádě exilové Španělské republiky zvolila nástupce ve funkci President de la Generalitat. Stal se jím právě tehdy 55letý Josep Tarradellas. Zejména pod tlakem doby Tarradellas nakonec odmítl zformovat exilovou vládu a veškerý odkaz dlouhé tradice katalánské vládní instituce se rozhodl nést na svých bedrech sám. Zbytek exilu prožil 125. President de la Generalitat v usedlosti ve francouzské vesničce Saint-Martin-le-Beau poblíž města Tours. Svědectví z dané doby hovoří o nekonečném samotářství, s nímž v relativní chudobě Tarradellas svůj úřad zastupoval. Až do poloviny 60. let 20. stol. byl v podstatě zapomenutým starcem jen málokdy opouštějícím svůj dům i svou samotu, později ho přeci jen začaly navštěvovat osobnosti katalánského politického a kulturního života v exilu i mimo něj. Za klíčovou bývá považována návštěva, kterou do sídla premiéra Tarradellase vykonal v roce 1970 disident a pozdější Tarradellasův nepřítel a nástupce ve funkci Jordi Pujol. V souvislosti se smrtí Franciska Franka na podzim 1975 pak Tarradellas zvýšil svou politickou aktivitu, neboť vytušil okamžik, kdy bude třeba znovu nastolit katalánské instituce na své místo.

A tak se také stalo. Po dlouhých jednáních se totiž osobnost zapomenutého exilového premiéra stala pro španělské politiky jedinou přijatelnou v roli vůdce restaurované katalánské autonomie. 23. října 1977 tak po 38 letech v exilu Josep Tarradellas slavnostně přistál na barcelonském letišti El Prat (na terminálu T2 tuto událost dodnes připomíná pamětní deska) a následně byl přivítán davy lidí, které z balkonu Palau de la Generalitat na náměsti Plaça de Sant Jaume pozdravil dnes již legendární větou: "Ciutadans de Catalunya, ja sóc aquí!" ("Obyvatelé Katalánska, už jsem tady!"). Osobnost Josepa Tarradellase je v kontextu tehdejší doby velice zajímavá. Ze své pozice instituce dokázal se španělskými politiky vyjednat restauraci Generalitat de Catalunya v podstatě sám, neboť se ukázal jako jediný politik, s nímž tehdejší španělský král a ministerský předseda byli ochotni o něčem jako znovuobnovení Generalitat jednat. Sám Tarradellas ostatně po dlouhém exilu mnoho přátel v Barceloně neměl, tím spíš byl jako politický solitér pro španělskou stranu vítán. K historickému odkazu premiéra Tarradellase musíme dodat, že Generalitat se tak i díky jeho intervenci a zejména trpělivému "vykonávání" funkce stala v podstatě jedinou předválečnou institucí, která byla uvedena do provozu ještě před schválením španělské ústavy schválené v roce 1978.




Ve funkci premiéra Katalánsko dovedl postupně k odhlasování Autonomního statutu (1979) a k prvním regionálním volbám, z nichž jako nový premiér katalánské vlády vzešel Tarradellasův politický nepřítel Jordi Pujol. Hrdina z exilu tedy vrcholovou politiku v zasloužilém věku 81 let opustil, avšak občas si neodpustil jízlivý komentář směrem ke způsobu formování nového regionálního rozdělení Španělského království. Jeho vizí byla rekuperace maximální autonomie pro všechny historické regiony, proto byl vývojem po roce 1978 v podobě uniformity pravomocí autonomních společenství (café para todos) velmi zklamán. Josep Tarradellas zemřel v červnu 1988 v Barceloně, pochován byl na hřbitově v rodném Cervelló.

Více informací:

Biblioteca Pública Arús

Ačkoliv je Barcelona známá množstvím slavných monumentů, občas se v ulicích katalánské metropole skrývají tajemná a návštěvníkům (někdy i obyvatelům) města neznámá místa. Jedním z nich je krásný prostor schovávající se za nikterak výraznou fasádou domu na adrese Passeig de Sant Joan 26 nedaleko známého barcelonského monumentu Arc de Triomf.

Decentní vývěsní štít oznamuje přítomnost veřejné knihovny (2017)
Na modernistickém vývěsním štítu nad vchodem stojí Biblioteca Pública Arús. Majestátní schodiště ozdobené ionskými sloupy vás dovede k přibližně dvoumetrové kopii Sochy Svobody. V tu chvíli jste už jen krůček od několika starobyle vyhlížejících sálů v nápadně dřevěném provedení, plných symbolů svobodných zednářů. Knihovnu ostatně zdobí znaky všech katalánských zednářských lóží, neboť historicky jde o jedno z nejdůležitějších center této organizace v celém Katalánsku. Krásné interiéry též bývají pronajímány filmovým štábům. Přitom je to klidné místo, o němž až tolik lidí neví, čemuž napomáhá i nepříliš pravidelná otevírací doba.

Knihovna dodnes nese jméno svého zakladatele, jímž byl katalánský novinář, dramatik a svobodný zednář Rossend Arús i Arderiu (1845-1891). Arús byl jedním z důležitých kulturních a společenských agitátorů v Katalánsku poslední třetiny 19. století. Pravidelně spolupracoval s předními katalánskými časopisy a novinami a napsal přes padesátku divadelních her. Nejčastěji ale bývá spojován právě s aktivní rolí v organizaci svobodných zednářů, kde se stal dokonce katalánským velmistrem. Arús zemřel v poměrně mladém věku, nicméně o život svého myšlenkového odkazu se postaral v závěti, v níž odkázal svůj rodný byt v domě na ulici Passeig de Sant Joan 26 v Barceloně a sbírku asi 24 000 knih dvěma důvěrníkům (Valentí Almirall, Antoni Farnés) za účelem vytvoření veřejné knihovny. Tak se také stalo a po několika letech příprav byla Biblioteca Pública Arús 24. března 1895 slavnostně otevřena. Ve své době představovala důležité místo barcelonské kultury a vzdělanosti, ještě před příchodem I. světové války ale počet místních čtenářů postupně upadal, což bylo způsobeno zejména vznikem dalších, větších veřejných knihoven.

Zajímavé je, že s koncem španělské občanské války v roce 1939 se knihovna veřejnosti uzavřela, přičemž znovuotevření se dočkala až po několika dekádách na podzim roku 1967. Díky tomu Biblioteca Pública Arús přežila nejhorší dobu frankistické cenzury, a proto se dodnes může chlubit takřka netknutým původním fondem, což z ní dělá příhodné centrum výzkumu katalánské kultury a společnosti 19. století. Mimo jiné se zde nachází mnoho publikací věnovaných dělnickému hnutí, anarchismu či svobodnému zednářství, avšak údajně je k dispozici i zajímavá kolekce příběhů Sherlocka Holmese. Knihovna aktuálně nabízí přes 75 000 publikací a veřejnosti je otevřená obvykle pouze v pracovní dny dopoledne či k večeru.

22. 10. 2017

Puigdemontův rok 1714?

23. října 2017 uplyne přesně 40 let od chvíle, kdy se předseda katalánské exilové vlády Josep Tarradellas vrátil a z balkonu Palau de la Generalitat pronesl slavnou větu "Ja sóc aquí!" (Už jsem tady!). Symbolicky tak byla na podzim roku 1977 obnovena jedna z nejstarších evropských vládních institucí, a to zejména proto, aby se Katalánsko přidalo k nově nastolené španělské demokracii. Současná španělská ústava byla schválena a vstoupila platnost až více než o rok později. Ta samá ústava, díky níž je čtyřicetiletá katalánská autonomie v největším ohrožení od vojenského převratu generála Franka.

Současný konflikt mezi španělskou a katalánskou vládou totiž, zdá se, opravdu dospěl do své finální fáze. Už příští týden by tedy mohl být skutečně klíčový, neboť žádná ze stran už si oddechový čas vybrat nechce či nemůže. Mariano Rajoy včera na tiskové konferenci představil svůj návrh aplikace článku 155 španělské ústavy, který kromě vládnoucí lidové strany (PP) podporují i další velké celostátní partaje (PSOE, Ciutadans). Ačkoliv se původně spekulovalo, že vzhledem k hledání podpory zejména u PSOE, bude aplikace článku 155 spíše "přesně chirurgickým zásahem", který život v Katalánsku ovlivní v co nejmenší míře, z ryze politického hlediska si Rajoy svou přezdívku "Mariano Erdogan" docela zaslouží.

Fotografie z barcelonské demonstrace za jednotu Španělska z 8. října 2017 (Foto: 3/24)

Jím prezentovaná aplikace článku 155 totiž počítá s odvoláním celé současné katalánské vlády v čele s premiérem Puigdemontem, přičemž agendu jednotlivých ministerstev de facto přeberou zástupci španělské vlády. A jelikož mají na španělské straně rádi hry s čísly, sluší se v tomto bodě připomenout, že zatímco pro odpůrce současné katalánské vlády byla podpora 48 % hlasů voličů ve volbách v září 2015 nedostatečná, pokud fakticky tuto výkonnou funkci přeberou osoby spojené se španělskou vládou (pouze PP), tak pak se tedy Katalánsko dostane do otěží strany, kterou ve zmiňovaných regionálních volbách v září 2015 volilo jen 8,5 % voličů... Ale to je nejspíš politika. Dalším problémem je zásah do katalánských institucí, jejichž představitele jmenuje právě katalánská vláda. V praxi to znamená, že Madrid bez potíží ovládne katalánská veřejnoprávní média (TV3, Catalunya Ràdio a tiskovou agenturu ACN). Ještě předtím se ale pod plně státní kontrolu dostanou i Mossos d'Esquadra, katalánská policie čítající 17 000 příslušníků, a jednou z důležitých loveckých trofejí se pro PP jistě stane hlava charismatického náčelníka Mossos Josepa Lluíse Trapera, jenž do globálního povědomí vstoupil zejména v období srpnových atentátů v Barceloně a Cambrils.

Dalším nástrojem decentralizace moci v Katalánsku bude naprosté okleštění pravomocí katalánského parlamentu. Podle většiny expertů na španělské ústavní právo článek 155 rozhodně neumožňuje regionální parlament rozpustit, nicméně Rajoyův návrh tento fakt docela šikovně obchází a fungování parlamentu zachovává, nicméně pod taktovkou španělského senátu a samotného ministerského předsedy, který v rámci aplikace článku 155 bude mít možnost jakýkoliv zákon vzešlý z katalánského parlamentu vetovat. Takže v praxi parlament sice fungovat bude, ale jeho zákonodárná moc bude fakticky nulová, pokud nebude v souladu s politikou PP. Jak připomíná politolog Ferran Requejo, dovršením pohřbení španělského právního státu je pak i onen fakt, že madridské převzetí kontroly nad výše zmiňovanými institucemi v praxi znemožní i odvolání ke španělskému ústavnímu soudu, protože takové odvolání nebude mít kdo podat (na druhou stranu se nedá čekat, že by současná katalánská vláda měla v rozhodnutí tohoto soudu jakýkoliv zbytek důvěry).

A ještě tu máme poslední bod, kolem něhož se nyní bude točit svět. Rajoyův návrh počítá s vyhlášením voleb v maximálním časovém obzoru šesti měsíců (což by vzhledem k následným přípravám apod. znamenalo regionální volby nejdříve v létě 2018), ovšem s tím, že v praxi může Rajoy tuto lhůtu s posvěcením senátu prodlužovat v podstatě donekonečna a řečeno bez obalu politické korektnosti zkrátka až do doby, kdy on sám uzná konání voleb za vhodné. Právě tento bod materializuje onu skutečně zlou podstatu celé aplikace článku 155. Konání předčasných voleb se totiž čím dál tím víc ukazuje jediným východiskem, avšak z Rajoyova pohledu ne zcela logickým. Pokud by se předčasné regionální volby konaly ještě letos, nejspíš se nedá očekávat, že by pro zastánce nezávislosti dopadly hůř než v září 2015. Vzhledem k současné situaci by se pravděpodobně v katalánském parlamentu objevila docela solidní většina pro nezávislost, čímž pádem bychom se dostali zpět na začátek. Avšak odsunutí voleb o několik měsíců spolu s opatřeními v rámci článku 155 dává Rajoyovi docela velký manévrovací prostor, v němž by mohlo dojít k zákazu některých katalánských stran (samozřejmě těch, co prosazují nezávislost). To by nebylo nejspíš úplně jednoduché, na druhou stranu drobné poladění španělských zákonů by to jistě umožnilo, neboť kupříkladu v Baskicku s tím některé strany mají své hořké zkušenosti, ačkoliv do tamní situace přeci jen významně promlouval terorismus.

V jaké situaci se tedy nyní nachází katalánská vláda? Upřímně řečeno Carles Puigdemont nyní čelí hrozbě, že rok 2017 se stane dalším smutným milníkem katalánské historie. A nemůžeme si odpustit ani opětovnou paralelu s tragickým rokem 1714. Podobně jako už několikrát v historii se totiž i nyní ukazuje, že se Katalánci vydali do boje proti španělské nadvládě, ale spolehli se přitom na špatného spojence. Tím měla být Evropská unie. Nicméně ani internacionalizace katalánského konfliktu potřebnou podporu v zahraničí nezískala, a tak teď katalánská vláda čelí složitému rozhodnutí, které se podle většiny komentátorů a odborníků redukuje na dvě možnosti:


1) Katalánský parlament může odhlasovat nezávislost. Snaha o dialog do poslední chvíle plody nepřinesla, a tak ve snaze splnit své povolební sliby nezbývá, než vše dotáhnout do konce a následně přijmout důsledky. Problém je v tom, že faktické vyhlášení nezávislosti by se v této situaci asi neobešlo bez násilí. V Katalánsku je takřka 12 000 příslušníků španělských policejních složek, takže 17 000 Mossos by teritorium muselo pod svou kontrolu dostat jen silou. A to není úplně na pořadu dne. Navíc z mezinárodní scény se Kataláncům opravdu dostalo jen minimální podpory a v případě vyhlášení nezávislosti by bez relativně brzkého mezinárodněprávního uznání nemělo žádný efekt - španělská vláda by mezitím do Katalánska přesunula více loajálních policejních složek a pravděpodobně i část těch vojenských (ryze demonstrativně) a na katalánské straně by se počet politických vězňů rozrostl minimálně o další dvě stovky, pokud by se do hry zcela bezprecedentně vložili všichni zastánci nezávislosti, kteří by své instituce bránili vlastním tělem. Už to naznačil tento týden francouzský expremiér Manuel Valls a stává se to tak trochu nevyslovenou pravdou - k nezávislosti se Katalánsko nedostane sametovou cestou; jsou ale lidé připravení za nezávislost i umírat?


2) Carles Puigdemont má necelý týden na jinou reakci. Ze své pozice je ostatně jediný, kdo může vyhlásit předčasné regionální volby. To je samozřejmě z pohledu většiny voličů Junts pel Sí přiznání porážky, ale ve světle současné situace je to nejspíš jediné mírové řešení a zároveň při dobré argumentaci východisko, které by katalánským představitelům umožnilo zachovat si před svými voliči tvář. Zajímavá jsou i vyjádření komentátorů deníku ARA Toniho Solera ("Katalánská vláda pracuje na odpovědi na danou situaci, a ta se nám nejspíš nebude líbit") či Maiola Rogera ("Katalánsko má minimální šance na vítězství, ale exceluje ve schopnosti přežít jako národ. Je čas na odpor"), které mohou odkazovat o oběma zmiňovaným možnostem. Každopádně předčasné volby svolané Carlesem Puigdemontem by zkrátka řešení problému odsunuly až na počátek příštího roku, zároveň by však zachránily čtyřicetiletou autonomii, která je nyní v poměrně velkém ohrožení. Otázkou ale zůstává, jestli Rajoy (prostřednictvím senátu) po včerejší demonstraci síly v případě takového katalánského kroku zpět bude ochoten od aplikace článku 155 taktéž ustoupit. Senát má tento návrh projednat (= a ihned schválit) pravděpodobně již v pátek 27. října. Do té doby má tedy katalánská vláda čas na poslední reakci.

Záběry z demonstrace proti aplikaci článku 155 a za propuštění politických vězňů
Sàncheze a Cuixarta z 21. října 2017, Passeig de Gràcia (Foto: 3/24)

13. 10. 2017

Které země by uznaly nezávislé Katalánsko?

Jednou z důležitých složek případného osamostatnění se Katalánska by byl proces mezinárodněprávního uznání takto nově vzniklého státu. To je akt, při němž jeden stát uzná jiný za plnohodnotného aktéra na mezinárodní scéně, přičemž nejčastěji k tomu dojde prostřednictvím oficiální deklarace a následným navázáním diplomatických vztahů (jmenování velvyslanců apod.). Zatímco drtivá většina současných států světa počítá s vesměs kompletním mezinárodním uznáním, existují též země, které mají jen částečné mezinárodní uznání, byť patří do OSN (Čína, Severní Korea, Jižní Korea či Izrael). Jen pro zajímavost dodejme, že kupříkladu Lichtenštejnsko začalo samostatnost České republiky uznávat až v roce 2009. A pak tu máme i řadu dalších státních útvarů, které se těší velice rozdílnému uznání ostatními hráči mezinárodní politiky (Palestina, Kosovo, Podněstří nebo například nikým uznávaný Somaliland).

Pokud by se tedy Katalánsko chtělo stát suverénním státem, bude k tomu potřebovat co nejširší mezinárodní uznání. Zatímco v případě oboustranné dohody mezi Katalánskem a Španělskem by tento problém pravděpodobně ani nevznikl, neboť tehdy by už z podstaty dohody Španělsko velice pravděpodobně nový katalánský stát uznalo a tím pádem by se dle diplomatické tradice přidaly i ostatní státy, v případě jednostranného vyhlášení samostatnosti (tzv. DUI) by novou republiku nejspíš čekal poměrně dlouhý proces mezinárodního uznání. Zmiňovaný proces je samozřejmě závislý na aktuální geopolitické situaci, na způsobu vyhlášení nezávislosti, na postoji globálních hráčů v podobě mezinárodních organizací či na síle státu, od něhož se ten nový oddělil. V některých případech (Kosovo) se uznání může dostavit v řádu dnů, v jiných (Slovinsko) třeba až za několik měsíců. V případě současného Katalánska tedy můžeme odhadnout, že případná nezávislost prozatím rozhodně nebude možná vzájemnou dohodou a že Španělsko coby poměrně silný evropský stát vyvine veškeré diplomatické úsilí, aby své mezinárodní partnery od uznání Katalánska odradil. I přesto ale katalánská situace v tomto ohledu nemusí být bezvýchodná. V následujícím přehledu si zkusíme vytipovat země, které by nezávislé Katalánsko mohly uznat mezi prvními.

 
EVROPA
Uznání ze strany evropských států je pro Katalánsko samozřejmě nejdůležitější. V případě, že by k rozvodu se Španělskem nedošlo zrovna koordinovaně, na uznání od samotného Španělska by Katalánci mohli ihned zapomenout. V jednom z příštích článků si ale ukážeme, že to svým způsobem může být i nečekaná výhoda. Katalánsko by jistě v prvních okamžicích neuznal žádný z klíčových (=velkých) států Evropské unie (tedy pokud by v dané situaci již neexistovala nějaká zvláštní dohoda mezi EU a Katalánskem řešící pozici nového státu v rámci organizace), mezi nimi kupříkladu nový katalánský soused - Francie. Jak víme, mezinárodněprávní uznání je svrchovaným aktem suverénních států, takže kupříkladu Kosovo je sice zadobře s EU, avšak některé členské státy unie ho stále neuznávají (např. Slovensko a Španělsko). 

Katalánsko by muselo své zraky obrátit spíše na sever starého kontinentu. Zde se totiž nachází řada zemí, které v posledních letech projevily o dění v Katalánsku výrazný zájem, občas i v podobě vstřícných gest. Některé z těchto zemí vydalo prohlášení k situaci v Katalánsku, jiné o ní dokonce debatovaly ve svých parlamentech, případně ustanovily parlamentní komise, jež mají vývoj událostí v Barceloně sledovat. Za významné gesto je na katalánské straně považován i samotný fakt, že představitelé katalánské vlády byli v některých z těchto zemí oficiálně přijati i přes čilý odpor španělské diplomacie. O kom konkrétně je řeč? Ve své podstatě hovoříme skutečně o celém severu Evropy. Severské státy (Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko) mají všeobecně vysokou demokratickou kulturu a se Španělskem je nepojí výraznější strategická partnerství. Pokud by se tedy Katalánsko oddělilo mírumilovným a dobře zdůvodněným způsobem, dříve či později by dorazilo uznání právě z těchto míst. Zámerně jsme opomenuli Island, neboť ten má v rámci mezinárodněprávního uznávání hodně specifickou pozici. Když zabrousíme do historie uznávání jednotlivých států vzniklých v posledních několika dekádách, právě Island byl často jedním z prvních států, které se nebály uznat nové aktéry i ve chvílích, kdy se k nim již nikdo další nepřidal.


Poměrně kladně se na katalánskou nezávislost mohou dívat i některé sektory v Irsku (Sinn Féin) a zajímavý a důležitý postoj by mohla zaujmout Velká Británie, i když ta bude mít nejspíš svých starostí ještě dost. Na severu Evropy však nezapomínejme ani na pobaltské státy (Estonsko, Litva, Lotyšsko) - i zde sledují situaci v Katalánsku se zájmem, někteří z tamních politiků i s neskrývanými sympatiemi a koneckonců nezapomeňme, že i z důvodů historických mají tyto malé země pro katalánskou situaci pochopení. Ryze pragmatický postoj neovlivněný španělským nátlakem se dá čekat u Švýcarska a za příznivé konstelace (záleží na pozici separatistických stran v rámci systému) by Katalánsko mohla uznat i Belgie. Poměrně bouřlivá diskuze by o katalánské nezávislosti proběhla na Balkáně s tím, že jasným favoritem na poměrně brzké vyjádření podpory by bylo Slovinsko, jehož cesta k nezávislosti prozatím tu katalánskou v některých ohledech připomíná. Když si to tedy shrneme, mezi státy, které by nezávislé Katalánsko mohly uznat mezi prvními (což ale nutně neznamená že ihned), patří: Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Irsko, Island, Litva, Lotyšsko, Norsko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko a možná i Velká Británie či její část (Skotsko), Kosovo či Albánie a uvažovat se dá i o tradičně neutrálním Rakousku.


POSTOJ VELMOCÍ (MIMO EU)

Hned po vyjádření evropských sousedů by pro nezávislé Katalánsko byla klíčová stanoviska světových velmocí. Zajímavou debatu by případ jistě vyvolal v USA, které minimálně od konce I. světové války kladou důraz na právo národů na sebeurčení, na druhou stranu by pro ně ale nešlo o příliš důležitou záležitost zahraniční politiky, takže se dá očekávat ryze pragmatický přístup v podobě vyčkávání na uznání ze strany nejsilnějších států EU. 

Naopak řada komentátorů i odborníků očekává poměrně jednoznačný přístup Ruska. Tomu přijde vhod cokoliv, co naruší klid, pohodu a nejlépe i jednotu EU, takže v případě dramatických okolností rozvodu se dá čekat ruská podpora právě v této podobě. Není ostatně tajemstvím, že ruská média celý proces katalánské nezávislosti pečlivě sledují a v minulosti se Vladimir Putin údajně pokusil do Moskvy na návštěvu pozvat co nejvyšší představitele katalánské vlády. V tomto ohledu se samozřejmě bytostně unijně zaměřené Katalánsko snaží podobné návrhy ignorovat, aby nezavdalo jedinou příčinu k pochybnostem o loajalitě k evropským myšlenkám. Na druhou stranu, EU toho zatím pro Katalánsko udělala žalostně málo, takže když nebude zbytí, uznání od Ruska se může hodit. I proto, že taková skutečnost by ponoukla i ostatní státy v ruské sféře vlivu k podobnému jednání. A uznání kteréhokoliv člena OSN je žádoucí, o tom není sporu. Dalším silným hráčem na mezinárodním poli je Čína - ta na rozdíl od Ruska bude situaci v pro ni dalekém koutu Evropy vnímat nejspíš jen ryze ekonomicky a je třeba říct, že Španělsko je pro Čínu zajímavým obchodním partnerem. Proto se od asijské velmoci čeká podobně střízlivý přístup jako od USA. 


ZBYTEK SVĚTA

Pro Katalánsko méně důležité bitevní pole a o to nevyzpytatelnější. Faktem je, že pro většinu asijských a afrických států půjde o druhořadou záležitost, takže se nedá úplně očekávat, že by státy z těchto oblastí patřily mezi ty první, které se o Katalánsko budou zajímat. A řekněme si upřímně, i kdyby tak učinily, uznání od zemí jako Afghánistán, Burundi, Laos či Mosambik (ryze nahodilé příklady) by k uhájení efektivity katalánské nezávislosti nejspíš nestačilo. Jediným zajímavým regionem by z tohoto pohledu mohla být Latinská Amerika. Ačkoliv drtivá většina těchto států má za sebou koloniální minulost a je to již takřka 200 let, co si vydobyly svou nezávislost právě na Španělsku, s největší zemí Pyrenejského poloostrova je stejně drtivá většina těchto států v čilém obchodním kontaktu. Právě tady by nasazení španělské diplomacie spolehlivě zafungovalo, i když i zde se najdou státy, které by byly schopny španělskému tlaku čelit (Paraguay, Uruguay) nebo země, které v poslední době nejsou se Španělskem příliš zadobře (Venezuela). Od těch nejvýznamnějších aktérů v oblasti (Argentina, Brazílie, Mexiko) by se ale nezávislé Katalánsko podle všech dostupných indicií velké podpoře netěšilo. 

9. 10. 2017

10. říjen 2017: Slovinská cesta?

   Méně než 24 hodin zbývá do předem ohlášeného vystoupení premiéra Carlese Puigdemonta v katalánském parlamentu, avšak i přes četná vyjádření zásadních aktérů katalánské i španělské strany zatím není zcela jasné, co vše můžeme od Puigdemontova projevu čekat. Stane se 10. říjen 2017 symbolickým datem vyhlášení nezávislosti? Datem, kdy se celý konflikt přenese do skutečně vyhrocené roviny? Nebo se stane dnem, kdy se současná katalánská vláda pod tíhou historické příležitosti rozhodne výrazně ustoupit ze svých požadavků a bude konstatovat bezvýchodnost celé situace?

Komentátoři napříč katalánskými médii a jimi oslovení experti se shodují víceméně na třech možných scénářích zítřejšího vystoupení premiéra Puigdemonta. Prvním zvažovaným je samozřejmě kulminace postupu, který stanovuje tzv. zákon o referendu, podle něhož by do 48 hodin po oficiálním vyhlášení konečného výsledku referenda měla být vyhlášena nezávislost. Druhým scénářem je vyhlášení nových regionálních voleb, jejichž plebiscitní charakter by měl zastáncům katalánské nezávislosti poskytnout garance, jichž nebylo v nepovedeném referendu dosaženo. Třetím scénářem Puigdemontova prohlášení je pak další výzva k mediaci (a tím pádem jen další odložení problému), nicméně tato varianta je pravděpodobná nejspíš jen v případě, že Puigdemont v průběhu uplynulého víkendu a dnešního dne dokázal v utajených jednáních nějakého mediátora, jehož by akceptovala i španělská strana, opravdu sehnat.

1) DUI - JEDNOSTRANNÉ VYHLÁŠENÍ NEZÁVISLOSTI
Podle výše zmiňovaného zákona o referendu jediný "zákonný" postup, který bychom od katalánské vlády měli očekávat. Nicméně podle reakcí z uplynulých dní a dle přesvědčení většiny politologů by přímá a nekompromisní DUI (Declaració unilateral d'independència), jak se v katalánštině ono jednostranné vyhlášení nezávislosti zkracuje, neměla velkou šanci na úspěch. Tvrdý zásah policie během referenda sice získal Kataláncům sympatie v očích světové veřejnosti, nicméně drtivou většinu politiků, zvláště pak těch evropských, nechal vůči katalánským aspiracím zcela chladnými. Jak zmiňuje profesor Ferran Requejo (Universitat Pompeu Fabra), vyhlášení samostatnosti by za současných okolností bylo chybou a katalánská vláda by měla hledat jakýkoliv způsob, jenž obě strany přiměje spolu jednat o dalších možnostech (závazné referendum, změna ústavy). Nicméně jednat v těchto ohledech se španělskou vládou se doposud ukázalo jako zhola nemožné a nevypadá to, že by se na tom v uplynulých hodinách cokoliv změnilo. Jednostranné vyhlášení nezávislosti by zároveň celou situaci značně vyhrotilo - dala by se očekávat další tvrdá reakce ze španělské strany (zatýkání politických činitelů, rozpuštění kat. parlamentu, policejní represe apod.) a není úplně pravděpodobné, že by katalánská vláda dokázala této přesile čelit.

1A) SLOVINSKÁ CESTA
Právě proto se v posledních dnech začalo hovořit o jakési "DUI light", tedy o symbolické deklaraci nezávislosti, jejíž účinnost by však byla na určitou dobu pozastavena, což by umožnilo získat další měsíce k mezinárodní mediaci. Jinými slovy, poslední možná nátlaková metoda, která nyní katalánským politikům zbývá. Tento scénář zmínil v katalánské televizi i Ramon Tremosa (PDeCAT), jeden z katalánských europoslanců, podle něhož by Katalánsko mohlo postupovat podobně jako kdysi Slovinsko. To se v roce 1990 snažilo diskutovat s Bělehradem o možnosti jiného územního uspořádání Jugoslávie, nicméně po měsících odmítavého stanoviska z centra země Slovinsko uspořádalo v prosinci 1990 jednostranné referendum o nezávislosti (tedy v podstatě velmi podobně jako nyní Katalánsko) s tím, že i přes jasné vítězství zastánců nezávislosti bylo její faktické vyhlášení odloženo o půl roku, aby byl prostor k jednání o poklidném rozdělení země. To však nic nového nepřineslo, a tak Slovinsko 25. června 1991 vyhlásilo nezávislost, čímž okamžitě vzbudilo reakci jugoslávské armády v podobě tzv. desetidenní války.

Tak daleko snad španělsko-katalánský konflikt nezajde, nicméně právě z něj plyne ona důvěra v podobnou reakci ze strany mezinárodního společenství, které se v případě Slovinska po deseti dnech bojů do záležitosti vložilo a sjednalo jejich ukončení. V následujících měsících pak Lublaň začaly uznávat první státy a nakonec se k nim přidaly i ty, které ještě na počátku roku 1991 vyjadřovaly plnou podporu jednotné Jugoslávii. Slovinský případ je samozřejmě v některých ohledech jiný - jedním z nich je i zmiňované referendum z prosince 1990, jehož účast byla 93,5 % (!) s drtivým vítězstvím zastánců nezávislosti. Tím se tedy vracíme tak trochu na začátek - podle mnohých expertů i samotných aktérů je zpackané referendum z 1. října jednou ze zásadních překážek DUI. I když si odmyslíme těžkosti, jimž bylo ze strany španělské vlády vystaveno, a z nich plynoucí neregulérnosti a neschopnost zaručení alespoň základních standardů takového hlasování, i tak je zkrátka 43% účast, tedy 2,3 milionů obyvatel regionu, prostě málo k jednostrannému vyhlášení nezávislosti. A toho si je současná katalánská vláda dobře vědoma, i když zároveň se musí nějak vyrovnat s početnou skupinou svých voličů, kteří po ní onu DUI striktně vyžadují. 


2) PŘEDČASNÉ VOLBY
Tento scénář je poměrně zajímavý tím, že by ho mohly respektovat obě strany. Pro katalánskou vládu by vzhledem k předchozímu dění a zákonu o referendu představoval určitou porážku, nicméně pokud by zastánci nezávislosti těmto volbám dokázali vtisknout skutečně plebiscitní charakter, mohlo by nové složení katalánského parlamentu (v případě jasného úspěchu stran hájících nezávislost) být bráno za určitou náhradu referenda a posvěcení většinového názoru obyvatel Katalánska. Ostatně jednou ze zajímavých variant je právě ta, která zvažuje symbolické vyhlášení nezávislosti s tím, že pokud by tato byla ratifikována právě ve volbách, dalo by to následně katalánskému parlamentu mandát k uvedení nezávislosti do praxe. 

Když si to trochu zjednodušíme, v podstatě se budeme točit pořád v kruhu jakýchsi druhých pokusů. Referendum z 1. října mělo být náhradou za lidové hlasování z listopadu 2014 a případné další předčasné volby by v podstatě byly reparátem voleb ze září 2015, též označovaných jako plebiscitní. Připomeňme, že tyto volby provázela rekordně vysoká účast (77,44 %), nicméně zastáncům nezávislosti nedala zrovna jednoznačný a nezpochybnitelný mandát k naplnění svého projektu. Nicméně vzhledem k nepovedenému referendu je reparát v podobě voleb nejspíš tím jediným možným, protože současnou španělskou vládu k jednání o oficiálním a závazném referendu se všemi garancemi zatím nikdo nedonutil (a nutno dodat, že dokud si celý konflikt nevyžádá první mrtvé a následnou reakci ze strany mezinárodního společenství, asi ani nedonutí). Tento scénář by byl zároveň v souladu s linií španělské politiky, která by takto řešení celého problému opět oddálila a nemusela přitom sáhnout k tvrdším opatřením (slavný článek 155 španělské ústavy apod.).

3) MEZINÁRODNÍ MEDIACE
Podle všeho nepravděpodobný scénář, pokud během uplynulých 72 hodin nedošlo k nějakým utajeným zákulisním jednáním zástupců španělské a katalánské vlády s mezinárodně uznávaným mediátorem. Své služby k moderování dialogu mezi oběma stranami za uplynulý týden nabídlo velké množství organizací či institucí, avšak pokud je nám známo, k žádné seriózní a pro obě strany akceptovatelné nabídce nedošlo, byť tiskem proběhla docela zajímavá zpráva o nabídce ze švýcarské strany. Nicméně jde o to, že jakákoliv nabídka mediace bude a priori zamítnuta ze španělské strany, pro kterou je představa jednání s Katalánskem u jednoho stolu jako rovný s rovným zcela neakceptovatelné. Lze si ho představit snad jen v případě, že by do konfliktu zasáhla Evropská unie, v což ostatně katalánská strana alespoň v koutku duše doufala, nicméně EU je stále věrna své politické linii, a tak se její zapojení za současné situace čekat nedá. 


Zítra, 10. října 2017, v 18.00 tedy Carles Puigdemont vystoupí před katalánským parlamentem a vyjádří se dost možná v duchu jednoho z předchozích scénářů. Jakýkoliv jiný postup by minimálně na katalánské straně vzbudil velké překvapení. Tíha dalšího posunu v celé záležitosti tak nyní plně leží na předsedovi katalánské vlády. Jeho zítřejší prohlášení určí další směřování snah o katalánskou nezávislost. Jak se Puigdemont s touto v pravdě historickou úlohou popere? Odpověď možná již zítra v 18.00...

5. 10. 2017

Carles Puigdemont

Do hledáčků objektivů celého světa se v uplynulém týdnu dostal současný katalánský premiér (President de la Generalitat) Carles Puigdemont. V jeho politické kariéře sehrály klíčovou roli nečekané náhody a jedna z nich ho v lednu 2016 katapultovala až do role nejdůležitějšího katalánského politika. Podle svědectví ze svého okolí zarytý zastánce nezávislosti, pro svou zemi se brzy může stát hrdinou, nebo skončit za mřížemi. Jaký je životní příběh muže, jenž dostal mandát dovést Katalánce k nezávislosti?

Carles Puigdemont při přípravě na rozhovor v Gironě (Foto: El Periódico)

Carles Puigdemont i Casamajó (*1962) pochází z malé obce Amer, 25 km západně od Girony. Narodil se jako druhý z celkově osmi sourozenců do rodiny s dlouhou pekařskou a cukrářskou tradicí. Oproti řadě svých předchůdců v křesle katalánského premiéra tedy Puigdemont nepochází z kruhů barcelonské buržoazie, nýbrž je dokonalým synem venkovské střední třídy. Po celé mládí pomáhal v rodinném pekařství, zatímco v garáži pěstoval svou lásku k hudbě. Pod vlivem Beatles, Rolling Stones či Guns'n'Roses dokonce založil rockovou kapelu Zenit, jejíž ambice ale nakonec nedosáhly mimo rodný kraj. Rockerské mládí katalánského premiéra koneckonců připomíná premiérův sestřih, který se zejména během jeho nástupu do úřadu stal objektem nejrůznějších žertů.

Již v mládí také projevil velký zájem o práci žurnalisty. Se spolužákem na střední škole dokonce založil drobné lokální periodikum a ve spolupráci s oblastními novinami pokračoval i během studií katalánské filologie na Universitat de Girona. Školu nakonec nedokončil, neboť svět novinařiny ho zcela pohltil. V roce 1982 začal pracovat v deníku El Punt, nejprve jako korektor, později jako redaktor a deník nakonec opouštěl jako jeho výkonný šéfredaktor. V roce 1993 si vzal rok volna a procestoval takřka celou Evropu. Své zkušenosti z cest později zúročil v mnoha reportážích, a zároveň tak načerpal inspiraci k publikování své první knihy Cata...què? (1994), v niž se věnuje zahraničnímu pokrytí katalanismu v průběhu 20. století. V letech 1999-2002 byl vůbec prvním šéfem katalánské tiskové kanceláře Agència Catalana de Notícies a roku 2004 stál u zrodu magazínu Catalonia Today, který od té doby přináší všechny zásadní zprávy z Katalánska v angličtině. Carles Puigdemont se během své novinářské dráhy také velmi zajímal o použití nových technologií v komunikaci a později, už jako politik, byl též jedním z průkopníků komunikace skrze sociální sítě.


Členem politického uskupení Convergència i Unió (CiU) se Puigdemont stal již roku 1983, nicméně novinářskou dráhu kvůli politice opustil až v roce 2006, kdy se nečekaně stal jedním z kandidátů CiU do katalánského parlamentu v rodné provincii Girona. Ve volbách uspěl, a tak je již více než 10 let jedním ze 135 katalánských poslanců. V roce 2011 se mu s CiU podařilo zvítězit i v komunálních volbách, a tak po 32 letech nadvlády socialistů stanul v čele radnice v Gironě. Ve městě se díky své politice záhy stal poměrně oblíbeným, což mu v roce 2015 vyneslo znovuzvolení do křesla starosty. V létě 2015 se zároveň stal předsedou Associació de Municipis per la Independència, čímž se alespoň trochu dostal do mediálního povědomí. Možná právě tato role nakonec jinak nepříliš výrazného lokálního politika pasovala až do role překvapivého kandidáta na premiéra, když pod tlakem strany CUP musel v lednu 2016 tuto pozici opustit jeho předchůdce Artur Mas.


I když se nejprve tak trochu očekávalo, že Puigdemont bude spíše loutkou Artura Mase, nový premiér dal hned od začátku jasně najevo, že s ním nabere proces boje za katalánskou nezávislost vyšší obrátky. Vzhledem k aktuální situaci je možná vhodné připomenout, že Puigdemont tehdy vzbudil polemiku už samotným nástupem do úřadu, při němž přísahal věrnost pouze katalánskému lidu a nikoliv králi či španělské ústavě tak, jak dříve učinili jeho předchůdci. Během svého působení v úřadu katalánského premiéra se musel potýkat s řadou vnitřních potíží koaličního bloku Junts pel Sí, nicméně nakonec se ukázal být přesně tím lídrem, který volební program (tedy cestu k nezávislosti) dotáhne do konce či alespoň nejdál, co jen to půjde. Toto odhodlání totiž jeho předchůdci chybělo. A pravdou je, že Puigdemont se díky tomu může stát jednou z nejdůležitějších postav katalánských dějin (když uspěje), avšak musí být připraven i na to, že kvůli svému politickému přesvědčení skončí ve vězení.


Carles Puigdemont je přitom přesvědčeným zastáncem katalánské nezávislosti. To z něj po dlouhou dobu dělalo raritu v řadách CiU, která historicky nebyla přímé nezávislosti nakloněna. To se změnilo až v roce 2012. Nicméně Puigdemont je zapáleným independentistou skutečně od mládí. O jeho touze po nezávislosti kolují hotové legendy - kupříkladu fakt, že mýtnými bránami na katalánských dálnicích projížděl vždy v pruhu, nad nímž byl nadpis v katalánštině (peatge), nebo když musel letět do Madridu, vždy si vybíral let s přestupem (Barcelona-Brusel-Madrid), i když byl mnohem dražší, jen kvůli možnosti vejít na madridské letiště vstupem pro mezinárodní lety. Sám také při jedné příležitosti přiznal, že během svých cest po Evropě v 90. letech občas používal pro registraci v hotelech katalánský občanský průkaz (samozřejmě zcela neoficiální dokument), neboť recepční na noční službě často neuměli anglicky či francouzsky tak dobře, a proto je vždy dokázal přesvědčit, že opravdu pochází ze země jménem Katalánsko, i když oni o ní možná nikdy neslyšeli.


Tato jasná vyhraněnost společně s odhodláním se tedy může ukázat být klíčovou vlastností současného katalánského premiéra při cestě za nezávislostí. Carles Puigdemont ostatně o řadě svých kroků čile informuje na mnoha sociálních sítích (TwitterFacebook i Instagram), jejichž byl v Katalánsku průkopníkem. Dlouhé roky žil Carles Puigdemont v Gironě (kde je znám pod důvěrnou přezdívkou Puigdi) a svému rodnému kraji zůstal věrný i po zvolení do křesla premiéra, jen se přestěhoval o pár kilometrů dál, do vesničky Sant Julià de Ramis. V roce 2000 se oženil s rumunskou novinářkou Marcelou Topor, která je v současnosti šéfredaktorkou Puigdemontem založeného magazínu Catalonia Today. Se současným katalánským prezidentem se poznali v rámci festivalu amatérských divadel v Gironě, jehož se Marcela Topor účastnila coby herečka. Společně vychovávají dvě dcery. Carles Puigdemont hovoří katalánsky, španělsky, anglicky, francouzsky a rumunsky. Nedá dopustit na tradiční gironský cukrářský výrobek xuixo

Carles Puigdemont - 130. President de la Generalitat
(Foto: www.cdm.me)

4. 10. 2017

Felipe VI.: Připravte se, bude hůř!

Španělský král Felipe VI. už minulý týden oznámil, že jeho agenda zůstane na týden následující zcela prázdná, aby se mohl plně soustředit na dění kolem katalánského referenda. I přesto jsme na jeho vyjádření k nedělnímu dění museli čekat až do včerejšího večera. Upozorňujeme, že následující projev není vhodný pro politické idealisty.


Veškeré naděje, že by Felipe VI. mohl v současném konfliktu mezi Španělskem a Katalánskem sehrát jakousi roli mírotvůrce, vzaly za své již po úvodní minutě jeho včerejšího projevu. V nezvykle tvrdém a důrazném prohlášení označil situaci v Katalánsku za extrémně vážnou a za jediného viníka celé eskalace konfliktu označil katalánskou vládu. Naopak zcela jednoznačně se král svými slovy postavil za premiéra Rajoye a potvrdil, že španělský stát musí v Katalánsku zajistit ústavní pořádek a vládu. Ani zmínka o dialogu. Naprostá absence nabídky jakéhokoliv jiného než silového řešení. A žádné vstřícné gesto, byť jen v symbolické podobě zmínky o devíti stovkách španělských občanů, kteří museli po tvrdém a zbytečném zásahu policie vyhledat lékařské ošetření. Včerejší projev španělskému králi snad musel napsat sám Rajoy, nejspíš proto Felipe VI. otálel celých 48 hodin s první institucionální reakci.

Králův postoj je samozřejmě logický. Pokračovatel rodu Bourbonů, jenž Španělsku s drobnými pauzami vládne více než 300 let, se v rodinné historii určitě nechce vyjímat tím, že přišel o kořist nejcennější. Koneckonců byl to jeho jmenný předchůdce, Felipe V., který v roce 1714 dokázal zdolat veškerý odpor v Katalánsku a vzít území bývalé Aragonské koruny definitivně pod křídla Španělska. Od té doby Bourboni území už jen ztráceli, a tak v myslích mnohých zapřísáhlých zastánců monarchie dnes Katalánsko představuje jakousi poslední španělskou kolonii. Nicméně Felipe VI. měl představovat změnu, byl tváří modernizace monarchie. Když v létě 2014 na trůn abdikoval jeho otec Juan Carlos I., ve Španělsku jen zesílilo volání po odstranění nikým nevolené královské instituce, nicméně čistě pragmaticky je osoba současného panovníka rozhodně tím nejvhodnějším vykonavatelem dané reprezentativní funkce - vzdělaný, inteligentní, charismatický a respekt vzbuzující. Kdyby Španělsko nemělo krále, jistě by v zemi vznikla funkce prezidenta po vzoru většiny ostatních evropských zemí. A představit si na onom místě někoho ze současné politické garnitury je více než směšné.

Nicméně včera Felipe VI. svým postojem zmařil poslední naděje na klidné vyřešení celé záležitosti v rámci Španělska. Je pravdou, že pro řadu obyvatel Katalánska král už dávno žádnou autoritu nepředstavuje, nicméně teprve včera se ukázalo, že na tuto roli rezignoval i sám král. Katalánská vláda tak nyní bude hledat co nejsolidnější mezinárodní podporu pro své zájmy, avšak jak nám ukazuje historie posledních několika set let, Katalánci mají ve chvílích, kdy už jsou nezávislost na dosah, přímo neskutečnou smůlu při výběru spojenců. A tak nakonec vždy zůstali ve svém boji za nezávislost zcela sami. A někteří z nich si až dnes uvědomují, že podobný scénář jim hrozí i tentokrát.

30. 9. 2017

Referendu vstříc..?!

Zítra v 9.00 by se po celém Katalánsku mělo otevřít celkem 2 315 volebních míst, tedy přibližně o 400 méně, než je obvyklé. Jasný důsledek španělského tlaku a neochoty některých starostů poskytnout referendu obecní prostory. I přes všechny další myslitelné i těžko předpokládané naschvály se prozatím katalánské vládě podařilo zajistit urny i volební seznamy, i když ani to ještě nemusí znamenat hladký průběh hlasování.

Titulní strana nedělního (1. října 2017) vydání
katalánského deníku ARA: "Máme to ve svých rukou".
Právě naopak. Španělské vládě se skutečně podařilo silně narušit logistiku celého referenda, a tak je dost pravděpodobné, že celý den se ponese ve znamení značné improvizace. Urny budou a vytisknout těch pár milionů volebních lístků na poslední chvíli taky není problém, avšak od pátečního večera zatím španělské i katalánské policejní složky obsadily zhruba polovinu škol, které mají sloužit jako volební místnosti. 

Další stovky pak pomocí nejrůznějších kulturních akcí a pořádáním náhlých dnů otevřených dveří bojují proti policejnímu obsazení a jejich cílem je pozice udržet až do nedělního hlasování, kdy se očekává, že i přes deštivé počasí jim na pomoc dorazí dlouhé fronty Katalánců toužících vyjádřit se ke své budoucnosti. Na úsměvy, dobrou náladu a odhodlání jsme narazili i v několika školách v barcelonské čtvrti Gràcia, která patří k vůbec těm nejaktivnějším, co se občanské mobilizace týče. Klíčové tedy bude udržet ve školách a dalších prostorách určených k referendu co nejvíce lidí po celou noc. Podle informací, které si mezi sebou jednotlivá místa předávají, prý k udržení pozic stačí, aby se v neděli nad ránem v místě zdržovala alespoň padesátka osob - při tak velkém počtu údajně katalánská policie, která rozkaz volební místa deaktivovat plní dle očekávání dost vágně, nezasáhne.

Jak se ale bude hlasovat v místech, kde volební místnosti zůstanou pod policejní pečetí? To je právě jedna z velkých neznámých zítřka. Podle katalánské vlády je k urnám povoláno přibližně 5,3 milionů obyvatel regionu a dá se předpokládat, že za těchto ztížených podmínek by úspěchem bylo dostat k urnám alespoň 2,3 milionů osob, tedy stejný počet lidí jako v lidovém hlasování 9. listopadu 2014. V tomto ohledu o vážnosti celé situace hovoří i dnešní prohlášení šéfů ANC a Òmnium Cultural, že úspěchem bude, když jich dorazí alespoň milion. V takovém případě ale bohužel vše zamíří do ztracena a vyčkávací taktika vlády Marina Rajoye si připíše další úspěch. Protože i přes všechny překážky bude v případě uskutečněného referenda klíčová míra participace. Skotský deník The National dnes přišel s průzkumem, jenž se v Katalánsku uskutečnil v posledních dvou týdnech na vzorku 3 300 osob a z něhož vyplývá, že by k urnám mohlo dorazit 62 % voličů, tedy něco okolo 3,3 milionů osob. To je účast, která by měla poměrně značný ohlas na mezinárodní scéně, a to je pro Katalánsko klíčové. Podle stejného průzkumu by pak 83 % hlasovalo PRO nezávislost Katalánska, ale faktem je, že o poměru hlasů PRO a PROTI to v tuto chvíli není, neboť značnou část odpůrců nezávislosti lze ztotožnit i s odpůrci referenda samotného, a tak zkrátka k urnám nepřijdou. Masivní úspěch v podobě vysoké účasti je aktuálně v podstatě jedinou pořádnou zbraní v rukou katalánských politiků hájících nezávislost. Jen tak si totiž mohou zajistit potřebný mezinárodní ohlas, bez něhož se celá situace dál nepohne. 

Španělsko totiž ze své pozice neustoupí, dokud ho k tomu nedonutí nějaký významný mezinárodní hráč. Španělská pozice je ostatně logická a konsolidují ji zejména tři zásadní důvody, proč se vláda PP s Katalánskem odmítá bavit. Prvním a tím nejzásadnějším je samozřejmě rozměr ekonomický. I když to bylo po celá dlouhá léta jistým tabu, pod tíhou současných událostí občas ze španělské strany unikne nešťastné potvrzení toho, že odchod Katalánska by byl pro království drtivou ekonomickou ranou. Ještě obtížněji se pak přiznává, avšak vždy jen mezi řádky, že odchod Katalánska by byl katastrofou právě proto, že region doplácí na řadu těch méně rozvinutých. Peníze jsou zkrátka tím nejzásadnějším motivem celého sporu. Zanechme tedy romantických představ o kulturním a jazykovém útlaku na straně jedné či touhy po jednotě velkého národa na straně druhé. Španělský stesk po koloniální éře a zoufalá touha zachovat alespoň její poslední symbol, to vše je až důvodem s nejmenší vahou.  A pak je tu ještě jeden důvod, o němž se hovoří hlavně v akademických kruzích a ve Španělsku samotném se o něm často mlčí - katalánská nezávislost by skutečně mohla vyvolat celkový rozpad Španělska, neboť případný katalánský úspěch by mohl přesvědčit většinu baskické společnosti, že "by to šlo taky". A i když to není zcela na pořadu dne, faktem je, že Španělsko bez Katalánska by pravděpodobně přežilo (i když by ekonomicky spadlo někam na úroveň Portugalska, na které doposud nahlíželo jako na chudšího souseda), avšak Španělsko bez Katalánska a bez Baskicka už by bylo ekonomicky nepředstavitelné, tedy pokud někdo v Murcii či Extremaduře náhodou neobjeví gigantické zásoby ropy či lithia...

Alespoň taková je tedy vize v předvečer referenda. Napjatý klid před bouří. Až se ráno probudíte, může být vše zase jinak. Stejně jako v průběhu dne samotného, i když jak už jsme jednou podotýkali, současná španělská vláda si přeci jen dvakrát rozmyslí policejní zásah proti urnám v přímém přenosu před celým světem. Pokud se jim to nepodaří za tmy během této noci, bude se zítra hlasovat. Nějak určitě. A možná se přitom rozhodne i o tom, co budou jednotlivé strany říkat v pondělí. A proč ne, možná se zítra opravdu rozhodne i o katalánské budoucnosti na roky dopředu... Vyrazme tedy referendu vstříc! 

28. 9. 2017

General Guitart i Lostaló

Architekt General Guitart i Lostaló (1859-1926) patřil mezi Gaudího současníky. Kromě velmi zajímavého křestního jména, pod nímž je veden i ve všech dobových úředních dokumentech, po sobě zanechal asi nejvýznamnější modernistickou stavbu v městečku Sant Feliu de Guíxols - budovu Casino La Constància. 

Casino La Constància, Sant Feliu de Guíxols (2017)

General Guitart se narodil v Gràcii a i když v roce 1887 získal titul architekta, po celý svůj život se věnoval zejména pedagogické činnosti v oblasti truhlařiny a nábytkářství. V rámci své architektonické praxe působil několik let jako městský architekt v Santa Perpètua de Mogoda, kde roku 1892 navrhl budovu radnice, a také v Sant Feliu de Guíxols (ve dvou etapách: 1891-1899 a 1904-1912). Kromě toho byl na poli architektury znám jako asistent významného katalánského architekta Eliese Rogenta. Byl také jedním z mnoha architektů, kteří se podíleli na stavbě nemocničního komplexu Casa Provincial de Maternitat v barcelonském obvodu Les Corts.

Mezi nejvýznamnější jím navržené stavby určitě patří modernistický vodojem (1905) v areálu závodu na výrobu korků Can Mario ve městě Palafrugell, krásná budova známá jako Torre del Governador (1895, Alella) a především již zmiňovanou budovu společenského centra Casino La Constància (1899) v Sant Feliu de Guíxols. Výrazná budova v neomudéjarském stylu je vlastně poslední ze své epochy, která se v centru Sant Feliu dochovala až do dnešních dní, i když málem i ji postihlo šílenství související s rozvojem turismu, jemuž padlo za oběť mnoho nejen modernistických  staveb po celém katalánském pobřeží. Nicméně i díky podpoře místních obyvatel vzácná ukázka Guitartova umu doposud stojí a je ve vynikající formě.

23. 9. 2017

Nezávislé Katalánsko: A kde by hrála Barça?

Nejeden fanoušek FC Barcelona už si někdy podobnou otázku položil. Španělský a katalánský tisk ostatně toto čtenářsky vděčné téma vždy jednou za čas znovu oprašuje. Je to logické. Kdyby se totiž Katalánsko osamostatnilo, pokračovala by Barça ve španělské lize? Nebo by snad hrála v nově vzniklé katalánské lize proti týmům ze Sabadell či Reusu? Ačkoliv na toto téma byla sepsána velká spousta článků, reportáží a analýz, v praxi na danou otázku existuje jediná uspokojivá odpověď: Barça si místo svého dalšího působení bude moct vybírat...

O své národní identitě mají tito fanoušci jasno... (Foto: www.grup14.com)

1) SETRVÁNÍ VE ŠPANĚLSKÉ LIZE
Šéf španělské fotbalové ligy Javier Tebas často a rád prohlašuje, že v případě osamostatnění Katalánska by automaticky všechny katalánské kluby musely španělské soutěže opustit. Opírá se přitom o tzv. Sportovní zákon (Ley de Deporte), který dovoluje španělské soutěže hrát pouze týmům ze Španělska. Tedy s jednou výjimkou - jeden z dodatků umožňuje participaci andorrských týmů, neboť vzhledem ke své velikosti tento ministát v době vzniku zákona (1990) vlastní ligové soutěže neměl. 
Setrvání ve španělské lize a zachování slavného derby El Clásico je samozřejmě tím nejlogičtějším krokem pro všechny zúčastněné, neboť - znovu to připomeňme - za vším je třeba hledat peníze. Ztráta Barcelony pro španělskou ligu by se takřka dala přirovnat ke ztrátě Katalánska pro Španělsko. La Liga by v takovém případě spadla o úroveň níž, někam k bundeslize, takže v rámci finanční spokojenosti i Tebas opustí svou tradiční protikatalánskou rétoriku a bude prvním, kdo začne volat po změně zákona tak, aby tento umožnil participaci katalánských klubů. Pouze pokud by rozvod Katalánska se Španělskem probíhal obzvlášť bolestivě a nepříjemně, je možné, že by Barça ve španělské lize dále nepokračovala. Jinak není pochyb, že i v případě katalánské nezávislosti bychom o El Clásico nepřišli. 


2) FRANCOUZSKÉ VÁBENÍ
Jak už tu padlo, Barça by si totiž mohla vybírat a o nápadníky by rozhodně neměla nouzi. Docela logickou náhradní volbou by pro katalánský velkoklub v takovém případě byla Francie. Pro tamní ligu by šlo o nesporné zatraktivnění a koneckonců derby FC Barcelona - Paris Saint-Germain by taky nebylo k zahození zvlášť teď, kdy se do francouzské metropole přestěhoval za 220 milionů euro bývalý hráč FCB Neymar. Francie navíc nemá se zahraničními kluby ve svých ligách žádné potíže - nejvyšší soutěž hraje jisté AS Monako FC a v regionálních soutěžích již dokonce Katalánsko jednoho zástupce má...ale o tom až za chvíli. Pokud by se tedy Španělsko s katalánskou nezávislostí odmítalo smířit, Barça by nesporně zamířila právě na francouzský trh.

3) KATALÁNSKÁ LIGA?
Odpůrci katalánské nezávislosti často mluví nejen o krachu samostatného Katalánska nýbrž i o krachu nejslavnějšího katalánského fotbalového klubu v situaci, kdy by mu soupeři byly týmy jako Gimnàstic de Tarragona, CE Europa, Lleida Esportiu či CE Sabadell. Na druhou stranu spolu s Espanyolem a Gironou by zase nešlo o tak tragickou soutěž - katalánská první liga by vlastně odpovídala první skotské. Ale to je samozřejmě klubu takového formátu málo, takže pravděpodobnější než tato je výše zmíněná francouzská varianta. 

KATALÁNSKÝ PRECEDENS

Všeobecně vzato FIFA nerada vidí, když nějaký tým nepůsobí v zemi svého původu, nicméně kupříkladu AS Monako či velšské kluby Swansea a Cardiff mají v tomto ohledu od organizace výjimku. Kdyby čistě náhodou došlo na francouzský scénář, Barça by v tomto ohledu rozhodně nebyla průkopníkem. Již zmíněné AS Monako ale v tomto ohledu není ideální příklad, neboť již od svého založení v roce 1924 je členem francouzské fotbalové federace, takže klub o žádné přijetí do ligy, která se začala hrát až v roce 1932, žádal nemusel. Nicméně je tu jiný zajímavý případ. V nižších patrech francouzského fotbalu nalezneme skutečnou raritu - tým Unió Esportiva Bossòst.

Bossòst je vesnička o tisícovce obyvatel v oblasti Val d'Aran v severozápadním cípu Katalánska. Historicky však tato oblast trpěla velmi špatnou dopravní infrastrukturou směrem do Španělska/Katalánska, takže vždy měla mnohem blíž k sousední Francii. To bylo ostatně důvodem, proč se již od svého vzniku  v roce 1927 UE Bossòst účastní jen francouzských fotbalových soutěží. Klub samotný, tehdy složený zejména z horníků pracujících v okolí vesničky, navíc založil Francouz Manuel Huguet. Šest měsíců v roce jsou okolní hory zapadané sněhem a jedinou sjízdnou silnicí byla až do otevření Vielhského tunelu (1948) ta vedoucí do Francie. UE Bossòst navíc své již osmdesátileté působení ve francouzských soutěžích zdůvodňuje větší praktičností - v současnosti má všechny své soupeře v dojezdové vzdálenosti 100 km. Kdyby hrál v Katalánsku, mohla by tato vzdálenost narůst až na dvojnásobek, a to by bylo pro amatérský tým neakceptovatelné. Pokud by tedy Barça, Espanyol nebo Girona musely opustit španělskou ligu, ve Francii se katalánským týmům nejspíš nebrání...

Malebná vesnička Bossòst v oblasti Val d'Aran (Foto: www.visitvaldaran.com)

22. 9. 2017

20. září 2017: Zlom v procesu katalánské nezávislosti?

Zatímco většinou katalánské společnosti ještě cloumaly vášně, mnozí se jali označit události 20. září 2017 za okamžik, jímž španělská vláda překročila Rubikon a pošlapala veškerou zbývající demokracii, jež snad ještě ve Španělsku dřímala; za zlomový okamžik na cestě ke katalánské nezávislosti. Nicméně když se na ony události podíváme s chladnou hlavou, je to zkrátka jen logické stupňování tlaku. Do teď to bylo jen rozcvičování, ale hned na úvod zápasu španělská vláda Kataláncům připomněla, že na mezinárodním poli se v rukavičkách rozhodně nehraje.

Jako exponát do případného muzea katalánské nezávislosti vypadal 21. září 2017 vůz Guardia Civil
(Foto: Facebook)

Nejen na křižovatce Rambla de Catalunya s Gran Via de les Corts Catalanes v Barceloně byla 20. září cítit revoluční nálada. Postupně se rozšířila i do dalších katalánských měst a k solidaritě s Katalánci se lidé přidávali i na menší manifestaci v Madridu. Avšak jak si onen den jednou bude připomínat historie? Kterak jsme avizovali, k datu konání vytouženého referenda náš čeká dlouhá cesta, a teď už nikdo nepochybuje o tom, že hlavním cílem španělské vlády je znemožnit hlasování ještě před 1. říjnem. Přeci jen obrázek španělské policie vnikající do volebních místností a odnášející si z nich urny by pro španělskou image před světovými médii bylo hodně zraňující. Naproti tomu se zatčení několika do té doby neznámých lidí a dva dny protestů jeví jako schůdnější alternativa. Nicméně i tak nastavila španělská vláda laťku hned od počátku docela vysoko. Středeční zásahy na několika místech Katalánska jí totiž přinesly nejeden úspěch. O prvním z nich se v médiích mluvilo dalekosáhle - celkem 15 zadržených, často osoby klíčové pro logistiku celého referenda. Spolu s nimi i konfiskace počítačových programů a důležitých dokumentů. K tomu připočtěme 10 milionů hlasovacích lístků, které Guardia Civil objevila při zásahu v městečku Bigues i Riells nedaleko Barcelony. To jsou poměrně tvrdé rány pro organizátory referenda, i když katalánský premiér Carles Puigdemont od té doby několikrát potvrdil, že referendum se bude konat tak či tak.


Avšak v rámci dané situace šlo o poměrně logický krok ze španělské strany, neboť se zásahem podobné kategorie nemá španělská justice velký problém. Možná zajímavější vývoj by nás čekal, kdyby se španělské policii podařilo proniknout i do sídla katalánské strany CUP, kterou okamžitě pro případ potřeby oblehla asi tisícovka jejích stoupenců. Policie totiž do sídla CUP chtěla nahlédnout bez soudního povolení. Ale to jsou jen takové ty úřední hlouposti, nad nimiž pak španělská justice stejně mávne rukou. Faktem ale je, že zadržet přímo některého z ministrů nebo samotného premiéra (který rozhodně nařízení ústavního soudu svou aktivitou široce nerespektuje) si prozatím španělské úřady netroufly. Nyní alespoň vědí, jakou reakci vyvolá zadržení obyčejných úředníků, a tak si zásah přímo proti špičkám katalánské politiky ještě nějakou dobu rozmyslí. 


Nicméně ani tak nezůstane po akci z 20. září kámen na kameni. Policejní zásah vůči pořadatelům referenda se dostal na titulní stránky předních světových médií. Jako o "převratu vůči demokracii" o něm hovořil kupříkladu francouzský list Le Monde. Světové sympatie se tak tentokrát výrazně dostávají na stranu Katalánců. Přeci jen je pro zbytek civilizovaného světa docela složité pochopit, proč ve Skotsku či v Quebeku se podobné referendum podařilo domluvit s centrální vládou, zatímco ta španělská za celých pět let tuto možnost ani nezvážila. Problémy si španělská vládnoucí strana PP zadělala i na domácí politické scéně, kde se v ohrožení kvůli katalánské krizi ocitlo schválení rozpočtu na rok 2018. Co však v umírněné části Katalánska rezonovalo asi nejvíc, bylo 20. září coby symbol bodu, z něhož už není návratu. Současná španělská vláda v Katalánsku ztratila veškerý zbytek respektu, čehož se očividně zalekla, soudě dle včerejší nabídky jednání o změně autonomního financování v případě, že Katalánsko opustí cestu za nezávislostí. Trochu pozdě - s tímto by se totiž před pěti lety Katalánci spokojili a dnes bychom se vůbec o žádné nezávislosti nebavili. Tímto návrhem ostatně centrální vláda jen nepřímo potvrzuje, že si je plně vědoma faktu, že Katalánsko na zbytek země výrazně doplácí.


Jedna z lodí, které ubytují během následujících týdnů příslušníky španělských policejních složek v barcelonském přístavu. Skutečně budí respekt... (Foto: www.eldigitalcastillalamancha.es)

Co nám tedy přinese zbylých 10 dní? Je pravděpodobné, že během nich dojde k situacím, které dají na "historičnost" 20. září 2017 zapomenout. Hlavní otázkou v současnosti není, jak katalánské referendum dopadne, ale jestli se ho regionální vládě opravdu podaří zorganizovat. Španělská vláda má totiž dostatečnou moc na to, aby organizaci referenda znepříjemnila natolik, že i když se nakonec hlasování 1. října odehraje, jeho konečný výstup bude ještě mizivější než po hlasování z 9. listopadu 2014. Kromě zastrašování a dalších nepříjemných praktik navíc centrální vláda posiluje přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku. Zmobilizováno bylo údajně něco kolem 7 000 mužů, které vláda dočasně ubytuje na několika výletních trajektech v barcelonském a tarragonském přístavu (viz foto). Jen dodejme, že z nařízení ústavního soudu se u všech katalánských činitelů nyní hlídá, aby na organizaci referenda neodešlo jediné euro z kapes daňových poplatníků (proto nyní centrální vláda de facto suspendovala finanční autonomii celého regionu). Kolik asi stojí pronájem takové lodičky pro 2 500 výletníků na dva týdny?


Jisté tedy je, že uspořádání skutečně regulérního referenda bude za současných okolností dost složité. Pokud referendum nakonec nebude, vrátíme se pravděpodobně zpět do stand by módu, nicméně tentokrát s ještě více polarizovanými stranami. A pokud se referendum uskuteční? I zde narazíme na mnoho problémů. Z hlediska mezinárodního přijetí výsledků referenda je klíčová účast. Poměrně velkým problémem referenda je totiž jeho expresní schválení v katalánském parlamentu, které si rozhodně určitou míru kritiky zaslouží. Dalším problémem je absence jakékoliv cifry míry účasti. Teoreticky je tedy výsledek referenda platný, i když k urnám dorazí třeba jen 20 % oprávněných voličů. Zde je z hlediska mezinárodní relevantnosti asi největší problém - referendum s takovou účastí by rozhodně podporu v následném procesu osamostatnění Katalánska ze zahraničí nedostalo. V případě konání referenda tedy bude třeba sledovat jako absolutní minima především dvě cifry, které posloužily na doporučení EU kupříkladu v referendu o samostatnosti Černé Hory (2006) - pro něj byly stanoveny podmínky alespoň 50% účasti a minimálně 55 % hlasů pro jednu z možností. Pakliže tedy cifry katalánského referenda budou v obou případech nižší, bude poměrně snadné ho zpochybnit a bude naopak velmi težké pak vyhlašovat samostatnost. Podle našeho mínění by pak účast měla být ještě vyšší, alespoň 60 až 65 % (současné průzkumy hovoří přibližně o 60 %), aby světová veřejnost brala výsledky opravdu vážně.

Ono referendum zkrátka musí zmobilizovat i onu "tichou většinu", o které tak často a rádi hovoří zástupci prošpanělských stran (PP, Ciutadans) a o níž hovořil v jednom z rozhovorů pro ČT i zpravodaj EFE v České republice Gustavo Monge, který v tomto ohledu jen opakuje názory španělské vlády. Ze španělské strany se navíc rádi ohánějí faktem, že pro nezávislost je aktuálně jen asi 41 % obyvatel Katalánska. My se ale ptáme: Neměla by ona "tichá většina" tedy konečně dostat příležitost se vyjádřit? Nebylo by nejlepším ověřením těchto tvrzení uspořádání referenda, kde by se každý mohl svobodně vyjádřit? Jinak se totiž nikdy nedozvíme, jak to s tou hlasitou menšinou a tichou většinou skutečně je...