31. 1. 2012

Panenka

Na to, že se nacházíme na katalánském blogu, jsme se zde zatím jen málo věnovali fotbalu. Pojďme tedy nyní s fotbalem v Katalánsku začít a to trochu netradičně - spojením s fotbalem českým. Ne, ani Jiří Hanke ani Ladislav Kubala a jejich více či méně slavné působení v FC Barcelona nebude dnes naším cílem. Barcelona je totiž spojena ještě s jedním českým veteránem - Antonínem Panenkou!

"Panenka" je totiž název nového časopisu, jenž se věnuje fotbalu z tak trochu jiného pohledu. Partička chlapů se zkrátka jednoho krásného pozdního večera v jednom barcelonském baru usnesla na tom, že španělské sportovní plátky nestojí za nic, ať už straní merengues nebo blaugranas. Zkrátka a dobře, že to chce nějaký nový pohled na fotbal, na všechno to okolo - politika, kultura, prostě vše co se do mužských hlav dostane při sledování běžného fotbalového zápasu. Protože, možná jste si toho nikdy nevšimli, ale leckterý z gaučových či hospodských povalečů s plechovkou piva v ruce a šálou oblíbeného klubu kolem krku je schopen přesně rozeznat hymnu a vlajku dobré stovky států světa! Mimo jiné...

Časopis "Panenka" tedy nebude neustále dokola omílat statistiky Cristiana Ronalda či Lea Messiho či ukazovat jejich upocené (ještě hůř v případě Ronalda - nagelované) fotky. Naopak vás provede fotbalem v sovětské éře, poodkryje pohnutý život fotbalového miliardáře nebo vám poví, co si zrovna do sluchátek pouští ten nejzuřivější hráč anglické nebo kyperské ligy. Tady se totiž nediskriminuje. Vše, z čeho se dá vydolovat nějaký příběh je totiž zajímavé. Ostatně i proto se autoři rozhodli pojmenovat svůj časopis po bývalém famózním českém internacionálovi.


Pro španělsky znalé více na webu barcelonského časopisu: PANENKA

Reportáž BTV o časopisu Panenka

28. 1. 2012

Krach Spanair

Současná nepříznivá ekonomická situace na Pyrenejském poloostrově se o tomto víkendu naplno projevila i krachem ambiciózního projektu katalánské vlády - katalánská letecká společnost Spanair 27. ledna 2012 oznámila, že s okamžitou platností ruší své lety, jelikož ji katalánská vláda odmítá dále financovat. V projektu utopila 150 milionů euro, avšak ani tato částka nedokázala ze Spanair udělat prosperující ryze katalánskou aerolinku.

 Historie Spanair se začala psát v roce 1986, kdy se stal sázkou skandinávské aerolinky SAS na jižní Evropu. Slibně se rozvíjející společnost zabrzdila krize leteckého průmyslu po 11. září, i když například v roce 2003 se Spanair stal členem prestižní organizace Star Alliance. Problémem pro společnost se stalo i letecké neštěstí 20. srpna 2008, kdy po pádu letadla Spanair na madridském letišti Barajas zemřelo 154 lidí. V březnu 2009 Spanair přešel do katalánských rukou; skupina katalánských podnikatelů v něm měla přes 80% většinu a významné finanční injekce se zadlužené aerolince dostalo i od katalánské vlády, která si od Spanair slibovala možnost vytvořit si ryze katalánskou národní aerolinku. Prezidentem společnosti se stal bývalý člen direktivy FC Barcelona, Ferrán Soriano, a Spanair se přesunul z Mallorky na barcelonské letiště. Finanční situace ovšem byla neudržitelná, a tak se v posledních měsících vyjednávalo se společností Qatar Airways, aby ta odkoupila 49% podíl Spanairu. Tato jednání tento týden zkrachovala a stejným způsobem nakonec dopadl i ambiciózní katalánský projekt, jak pomocí Spanair udělat z barcelonského letiště významný uzel mezikontinentálního cestování.

25. 1. 2012

Figueres + Teatre-Museu Dalí

I když má jen něco přes 45 000 obyvatel, je Figueres jedním z nejturističtějších měst v Katalánsku. A řekněme si upřímně, nejde ani tak o krásy města samotného. Hlavním cílem návštěvníků tohoto městečka nacházejícího se asi 20 km od francouzských hranic je Teatre-Museu Dalí, největší muzeum věnované katalánskému surrealistickému malíři.

   
Gotický kostel Sant Pere de Figueres (2011)
Abychom ale náhodou něco neopomněli, je tu pár skutečností, které je třeba zmínit ještě před návštěvou Dalího muzea. Jako velká spousta katalánských měst má i Figueres bohatou historii, avšak největší rozkvět a rozvoj město zaznamenalo v 19. století. Během španělské občanské války se proměnilo v republikánskou baštu a bylo zároveň i posledním místem, odkud se prchalo před frankisty do Francie. 

Zajímavé je Figueres i v tom, že dnes se do něj můžete dostat i francouzským TGV, stanice Figueres-Vilafant totiž tvoří jeden z bodů velkého TGV projektu Paříž - Barcelona. Bohužel španělská vláda radši staví vysokorychlostní tratě z Madridu k vilám svých politiků v Andaluzii nebo nesmyslné tratě typu Toledo - Albacete (aby po nich po půl roce vlaky přestaly jezdit, protože tudy denně jezdilo jen devět lidí...), a tak se úsek Barcelona - Figueres neustále protahoval. Plného fungování se mu dostalo až v roce 2014. Při cestě mezi Paříží a Barcelonou se tak nyní již můžete vydat i po stopách Salvadora Dalího ve Figueres a okolí. 

Kromě Dalího je město spojeno s dalšími dvěma slavnými osobnostmi: Pep Ventura, Narcís Monturiol. Prvně jmenovaný nebyl přímo místním rodákem, ale prožil ve městě větší část svého života a proměnil Figueres poloviny 19. století v centrum sardany. Narcís Monturiol byl zase vynálezce pravděpodobně první ponorky poháněné spalovacím motorem - Ictíneo II, jejíž replika je k vidění a osahání v barcelonském přístavu. Samotného Dalího pak netřeba příliš představovat. Figueres bylo spojeno s celým jeho životem - roku 1904 se zde narodil a 1989 zemřel. Jeho památku dnes připomíná především Teatre-Museu Dalí.

   
Interiér Teatre-Museu Dalí (2011)
 Teatre-Museu Dalí najdete kde jinde než na Plaça Gala i Salvador Dalí. Ale trefíte k němu i bez tohoto údaje, prostě hledejte tu nejnápaditější budovu ve městě. Jakýsi růžový hrad se spoustou vajec na střeše. Docela jednoduché poznávací znamení, ne? Muzeum nese ve svém názvu odkaz na divadlo, které zde skutečně předtím stávalo, ale v roce 1939 lehlo popelem. Později budovu koupil Dalí a v roce 1974 již bylo ještě ne zcela dokončené muzeum inaugurováno. Slavný malíř na všechny projekty dohlížel a muzeum je tak vskutku vystavěno dle jeho představ. To je jedním z důvodů jeho obliby. Není to totiž obyčejné nudné muzeum, kde se jen ploužíte od stěny ke stěně a během půl hodiny již zcela nepokrytě zíváte a hledáte ceduli s nápisem EXIT. Tady ne, a to i když nejste zrovna Dalího věrným fanouškem. Každý obraz či každičký kus nábytku má v tomto muzeu své přesně určené místo, aby v návštěvnících zanechávalo přesné vize naplánované samotným umělcem. Logicky je tak Teatre-Museu Dalí jedním z nejdražších muzeí v Katalánsku, nicméně těch 14€ za jednu návštěvu docela stojí, což dosvědčuje více než 6 000 návštěvníků, kteří sem každý den zavítají.

Mimochodem, toto muzeum ve Figueres je doslova Dalího pomníkem, jelikož slavný surrealistický malíř byl nakonec polemicky pochován přímo v budově muzea a každý návštěvník mu může vzdát hold již pár metrů od vstupu do muzea. Polemika kolem jeho hrobu spočívá ve skutečnosti, že si Dalí přál být pochován v Púbolu, ve stejné hrobce jako jeho žena a inspirace Gala, s níž se měl i po smrti držet za ruku. Nicméně prý Dalí ve svých posledních dnech změnil názor a vyjádřil přání být pochován právě v muzeu, které nese jeho jméno. A tam leží dodnes...

Kromě Dalího muzea pak Figueres nabízí například Museu del Joguet de Catalunya (Muzeum hraček, otevřené v roce 1982), lokální Museu d'Empordà nebo pevnost Castell de Sant Ferran, která pochází z druhé poloviny 18. století, připomíná pevnosti jako třeba český Terezín a ještě před dvaceti lety sloužil jako vojenské vězení, kde byl mimo jiné zavřený i Antonio Tejero, jenž se pokusil o státní převrat ve Španělsku v roce 1981.

20. 1. 2012

Tajemná Anna Piferrer

Barcelona dokáže stále překvapovat. Tak kupříkladu dlouho mi vrtalo hlavou, po kom může být nazvaná jedna z ulic na okraji města, na úpatí pohoří Collserola - CARRER D'ANNA PIFERRER. Dokonce ani Google totiž Annu Piferrer nezná. A to je trošku překvapující, když někdo tak neznámý má svoji ulici v BCN...

Tajemství je nyní odhaleno! A to stačilo jen využít starý dobrý Nomenclàtor BCN a pár dalších zasvěcených zdrojů. Anna Maria Piferrer i Gualba skutečně nebyla ani slavná sportovkyně, hudební superstar či biblická postava. Byla to obyčejná žena, která měla to štěstí, že zdědila po svých předcích zajímavé pozemky v okolí Passeig de la Vall d'Hebron, konkrétně v oblasti mezi starým Orfanato Ribas a ulicí, jež nyní nese její jméno


Anna Maria Piferrer i Gualba se narodila 4. července 1861 v Barceloně, konkrétně na carrer de la Princesa, 19. Zmiňované pozemky do svého vlastnictví získala dědictvím po své matce, která je zdědila zase po svém otci Josepu Gualbovi. Anna tyto pozemky věnovala zcela bezplatně Barceloně pro rozšíření infrastruktury. Proto tedy bylo pro jednu z ulic, které spojují Passeig de la Vall d'Hebron a Avinguda de Vallcarca, v roce 1933 schváleno pojmenování po Anně Piferrer; dříve se jmenovala Tres Reyes. Anna Piferrer zemřela v Barceloně 6. dubna 1928.

16. 1. 2012

Rupit

Barcelonská atrakce Poble Espanyol je uměle vytvořená španělská vesnička na kopci Montjuïc, která návštěvníkům nabízí mnoho zajímavých budov z celého Španělska. Je to úžasné místo pro cestovatele, kteří postrádají čas a peníze. Za několik málo eur si můžete prohlédnout kopie významných historických baráčků ze všech koutů Španělska. Konkrétněji o Poble Espanyol třeba jindy. Co vás ve vesničce ovšem zaujme na první pohled, to je množství zastoupených budov z městečka s poměrně exoticky znějícím názvem Rupit i Pruit. Že jste o něm nikdy neslyšeli?

Krásná scenérie, do níž je středověké městečko zasazeno (Foto: www.wallpaperswide.com)
Rupit i Pruit, takové je správné označení tohoto správního celku skrytého v hlubokých katalánských lesích. Ve své podstatě je složen ze dvou částí - většího Rupitu a menšího Pruitu, což ale spíše souhrnné označení pro po širokém okolí rozeseté katalánské masie. Aktuálně tu žije okolo 300 obyvatel, i když v dávné historii jich tu bývalo i kolem tisíce. Správně se oba celky spojily v roce 1978, avšak hlavní turistický ruch probíhá ve větším Rupitu. Vesnička se skládá téměř výhradně ze starých kamenných domů pocházejících až z 16. století (i když historie vísky sahá minimálně do konce 10. století), nechybí jí kostelík a místní si na zachování středověké atmosféry dávají skutečně záležet. Je to jako se vrátit v čase, do úzkých uliček roubených kamennými domy, všude okolo jen vysoké kopce, čistý vzduch a klid. 

To sice tak úplně neplatí o víkendech, kdy se do vesničky nahrnou především katalánští výletníci, kteří se rádi kochají tou troškou středověku zapomenutou v srdci Katalánska, asi 100 km od Barcelony a na půl cesty mezi městy Vic a Olot. Na turisty je mimochodem vesnička jasně orientována, ono toho stejně v horách mnoho vypěstovat nejde, a tak dnes nezbývá než sázet na nadšené cestovatele. Vzhledem k tomu, že obě místa nejsou až tak snadno přístupná ani proslavená, pořád ještě tu opravdu můžete nasát solidní kousek atmosféry obklopeni krásnou katalánskou přírodou.

Rupit (Foto: www.escapadarural.com)

10. 1. 2012

Tramvajová stávka v Barceloně

Barcelona rok 2012 začala poměrně nepříjemným zvýšením cen jízdenek. Jedna cesta metrem nebo autobusem vás nyní v katalánské metropoli vyjde na 2 eura (což je o 38% víc než loni) a nejoblíbenější jízdenka na 10 jízd T-10 zdražila na 9,25 euro, zatímco loni se dala pořídit i za necelých 8 euro. To se samozřejmě nikomu nezamlouvá a v Barceloně už za prvních několik dní stihla vzniknout iniciativa TMB51 (tmb51.wordpress.com), která odkazuje na historickou barcelonskou tradici stávky v podobných situacích. O jakou historickou záležitost se jedná? To se hned dozvíte.

Tramvajová stávka 1951
Na počátku 50. let bylo Španělsko ještě stále zbídačené po občanské válce a zatímco platy šly dolů, ceny všeho naopak rostly. Města jako Barcelona nebo Madrid byla obklopena chudými čtvrtěmi, které bychom klidně mohli nazývat slumy. V takovémto společenském klimatu bylo od března 1951 v Barceloně ohlášeno 40% zdražení cen tramvajových jízdenek. Bojkot na sebe nenechal dlouho čekat a i když tehdy neexistovaly komunikační prostředky jako Facebook, pomocí letáků se dosáhlo úchvatných čísel. Podle dobových informací se k bojkotu přidalo okolo 97% všech cestujících tramvají. V mnoha případech se k nim připojili i sami řidiči. Docházelo k mnoha sabotážím a ulice byly plné lidí, kteří se všude vydávali pěšky. Po zhruba dvou týdnech tohoto masivního protestu už byly ztráty dopravy neudržitelné a ceny za jízdenky se opět vrátily na předstávkovou úroveň. Nezvládnutí protestů taky stála křeslo například barcelonského starosty.

Tím nejdůležitějším však je, že se jednalo o první skutečně významnou stávku, protifrankistický protest od konce občanské války v roce 1939. Původní vzbouření se proti cenám jízdného se totiž postupně změnilo na stávku dělníků, když se po pár dnech přidaly i odbory. Svým způsobem to tedy byl úspěšný protest, jenž znamenal větší odhodlání obyčejných lidí jít do stávek a protestů, které byly ve frankistickém Španělsku zcela zakázány.

Tramvajová stávka 1957
Velice podobná situace jako v roce 1951 se odehrála i o 6 let později, tentokráte to však pro Barceloňany bylo o trochu těžší vzhledem k době konání stávky: 14. - 25. ledna 1957. To je zima i v Barceloně... Kromě zvýšení jízdného to byla opět i příležitost k protestu proti frankistickému režimu.

Současná stávka cestujících zatím tak velký dosah nemá a svou nevoli lidé vyjadřují především na sociálních sítích. I když dnes bylo zaznamenáno několik incidentů jako propíchané pneumatiky nebo posprejované a poničené turnikety, cestujících v metru neubylo. Budeme sledovat i nadále...

5. 1. 2012

Palau de les Heures

Barcelona je turistické město s nekonečným množstvím památek a nádherných míst. Jedním z nich je i Palau de les Heures s přilehlým parkem. Není to ovšem typicky barcelonské místo, jelikož je poměrně neznámé i mezi obyvateli samotnými. Pokud hledáte vskutku klidné a krásné místo, toto je jeden ze žhavých tipů!

Jardins del Palau de les Heures se nacházejí ve čtvrtí Montbau na úpatí pohoří Collserola v sousedství mnohem známějšího a populárnějšího Parc del Laberint d'Horta. Nejlépe se k němu dostanete metrem L3, stanice Montbau nebo Mundet. Impozantní stavbu se čtyřmi věžemi ve stylu francouzských château obklopuje park plný nejrůznější rostlin, především palem, magnólií a břečťanů (heura = břečťan v katalánštině).

Historie tohoto místa však není až tak dlouhá, jak by se mohlo zdát. Dříve zde stávala masia Can Duran, kde se podle pověstí okolo roku 1875 udál blíže neurčený zločin z vášně. Roku 1893 se majitelem Can Duran stal Josep Gallart Forgas, typický představitel katalánské buržoazie přelomu XIX. a XX. století, který zbohatl v zámoří. Ten se rozhodl postavit si na tomto místě reprezentativní letní sídlo, jehož stavbou byl pověřen barcelonský architekt August Font i Carreres. Stavba byla dokončena v roce 1895, Josep Gallart si ovšem rezidence užil jen několik let, jelikož roku 1898 zemřel. Jeho potomci však palác obývali až do občanské války (1936-1939), kdy ho zabrala katalánská Generalitat a nějakou dobu v něm bydlel i prezident Generalitat Lluís Companys, jelikož díky geografické poloze paláce ho bylo těžké bombardovat. Josep Gallart Folch, syn původního vlastníka dokonce během náletů na Barcelonu poskytl frankistům letecké snímky paláce, aby ho tito dokázali lépe zaměřit, avšak ani to nepomohlo.

Po válce se do rezidence nastěhoval opět Josep Gallart Folch, ale v 50. letech ji prodal a v roce 1972 málem došlo k tomu, co se nepodařilo frankistickým stíhačům, paláci hrozilo srovnání se zemí. Místní obyvatelé se však za palác postavili a ten se nakonec podařilo zachránit. Na konci 90. let se budova i přilehlé zahrady kompletně zrenovovaly a v roce 1999 se zpřístupnily veřejnosti. Palau de les Heures v současnosti slouží studentům coby součást Fundació Bosch i Gimpera - Universitat de Barcelona.

I když by se tedy dalo říct, že palác nyní slouží jako vysoká škola, areál rozhodně během roku působí velmi klidným dojmem. Do tohoto parku ovšem nemůžete s pejskem ani na kole. A pokud chcete hrát fotbal, je také lepší si najít nějaké jiné místo. Zkrátka a dobře, tento krásný kousek Barcelony je třeba zachovat i pro další generace, za svou stoletou historii si toto místo už užilo své.

Palau de les Heures, 2011

Catalunya - Tunísia (0:0) Trofeu Catalunya Internacional

Trofeu Catalunya Internacional, to je název ceny pro vítěze zápasu, který každoročně pořádá Katalánský fotbalový svaz. O katalánské fotbalové reprezentaci, která nemůže být kvůli opozici Španělska členem FIFA ani UEFA, a proto se sama nemůže účastnit soutěží jako Mistrovství světa nebo Mistrovství Evropy ve fotbale. Jediné, co Katalánci mohou pořádat, jsou přátelská utkání, a to je právě případ Trofeu Catalunya Internacional.

Jeho poslední dějství se odehrálo 30. prosince 2011 na Estadi Olímpic Lluís Companys v Barceloně. Hostujícím mužstvem byla tentokrát reprezentace Tuniska, která si nakonec trofej odnesla za remízu 0:0. Každoroční přátelské utkání na Montjuïcu sledovalo 36 545 diváků, z nichž většina toho využila k tradiční prezentaci independistických nálad. Kromě toho je však utkání katalánské reprezentace úplně stejné jako u jiných zemí. I když vřelejší. Většina z fanoušků je vyzbrojena vlajkou a zná svou hymnu. Tak jako všude na jihu jsou místní fans velice horkokrevní a jediný rozdíl oproti fanouškům ostatních zemí přichází ve chvíli, kdy je třeba nadat rozhodčímu. V Katalánsku totiž rozhodčí není "vůl, prase, blbec..." ale "Španěl". I když tentokráte absentoval Carles Puyol, na hřišti byla k vidění dobrá polovina slavné Barçy - Xavi, Busquets, Valdés, Cesc a nebo třeba nyní exbarcelonský Bojan Krkic, gólový rekordman Trofeu Catalunya Internacional. Doplňovali je hráči Espanyolu Barcelona a barcelonských mladíků, kteří do několika let budou patřit k oporám slavného týmu FC Barcelona.

Když se ohlédneme za uplynulými vydáními tohoto svátečního zápasu, nejkvalitnějším a  nejslavnějším byl bezesporu hned první ročník, v němž Katalánsko vyzvalo Argentinu. Domácí se nakonec radovali z vítězství 4:2 a pro kouče katalánské reprezentace Johanna Cruyffa to byla parádní premiéra, protože dokázal porazit výběr plný hvězd dirigovaný Diegem Maradonou. Zápas se odehrál 22. prosince 2009 na Camp Nou před zraky 53 120 diváků. I když Katalánsko vyhrálo, zápasu trochu chyběla třešinka na dortu, jelikož za Argentinu nakonec nenastoupil barcelonský miláček Lionel Messi.

Trofeu Catalunya Internacional 2010 se odehrál 28. prosince 2010 tentokrát již na Montjuïcu s účastí 28 150 návštěvníků a Katalánsko porazilo poměrem 4:0 Honduras. Dvěma góly se zaskvěl Bojan Krkic, jenž se tak s celkovými třemi góly stal lídrem tabulky střelců tohoto tradičního zápasu.