21. 3. 2012

Ricard de Baños

Na počátku 20. století existoval v Katalánsku poměrně silný filmový průmysl. Barcelona se stala jedním z prvních míst, kam se rozšířil kinematograf bratří Lumièrových, a tak ve městě záhy začala pracovat řada režisérů, skutečných pionýrů katalánské a španělské kinematografie. Mezi ně rozhodně musíme zařadit i bratry Bañosovy, díky nimž dnes disponujeme úchvatným dokumentárním materiálem o životě v modernistické Barceloně.

Bratrská dvojice Ricard de Baños (1882-1939) a Ramon de Baños (1890-1980) patřila mezi nejuznávanější filmové tvůrce a producenty v prvních desetiletích katalánské kinematografie. Starší Ricard se pro film nadchl již v mládí a záhy se mu podařilo odjet do Paříže, tehdy centra světové kinematografie. Pobyt ve francouzské metropoli ho kromě mnoha znalostí obohatil i o kontakt s produkční společností Gaumont. S jejich pomocí a pod hlavičkou "vlastní" produkční společnosti Hispano Films se od roku 1907 natrvalo vrátil do Barcelony, kde natočil celou řadu především dokumentárních snímků, např. Montserrat (1907), Los parques de Barcelona (1907), Don Juan Tenorio (1908), Barcelona en tranvía (1908), Locura de amor (1909). Celkem Hispano Films vyprodukovala přibližně stovku filmů.

Roku 1916 se Ricard de Baños produkčně osamostatnil, když společně s několika přáteli a bratrem Ramonem založil společnost Royal Films. Zde konečně dochází k plodné spolupráci obou bratrů, přičemž starší Ricard filmy režíroval, zatímco mladší Ramon měl na starosti jejich uměleckou podobu a byl též hlavním kameramanem. Tentokrát už bratři točili skutečné filmy; dokumentární záběry se v té chvíli staly minulostí. Filmem z tohoto období, na který byli oba nejvíce hrdí, byl jednoznačně Don Juan Tenorio (1922), adaptace slavného divadelního příběhu byla poměrně nákladnou produkcí a měla velké umělecké ambice. Ramon de Baños coby známý kameraman v té době pracoval i pro jiné společnosti, a tak se podílel i na tvorbě ve své době nejdražšího španělského filmu, La vida de Cristóbal de Colón y su descubrimiento de América (1916, 101 min). Příchod zvukového filmu a nepříznivá doba znamenala v podstatě i konec kariéry obou bratří. Na závěr však dodejme ještě jednu zajímavost - zejména v průběhu 20. let 20. století údajně oba bratři pod značkou Societat Anónina Sanz zrežírovali až tři desítky filmů se silně erotickou tematikou, jinými slovy tehdejší porno. Jedním ze zajímavých a dochovaných příkladů tohoto využití filmařských dovedností je krátký film El confesor (česky: Zpovědník, 1920).




14. 3. 2012

Architektonický klan Buïgasů

Katalánsko ve světě proslulo mnoha skvělými architekty jako Gaudí, Puig i Cadafalch nebo Domènech i Montaner. I o nich se tu bude časem psát. Nicméně podobu Barcelony, jak ji dnes známe, tvořila i řada jiných, méně známých architektů. Dnes se podíváme doslova na rodinný klan, který jsem si dovolil nazvat podle dvou hlavních představitelů rodu - otce a syna Buïgasových. A nevěřili byste, co vše mají tito pánové na svědomí...

GAIETÀ BUÏGAS I MONRAVÀ (1851-1919)
Hned nejstarší člen "klanu" Gaietà Buïgas se proslavil dvěma skutky: 1) zplodil slavnějšího syna Carlese, autora Magické fontány na Montjuïcu, a 2) vyprojektoval slavný kolumbovský sloup Monument a Colom na konci/začátku Rambly. Už z tohoto důvodu si zmínku zaslouží, neboť socha Kolumba se za ty roky již stala nedílnou součástí barcelonského panoramatu. 

Gaietà Buïgas, rodák z Cerdanyola del Vallès, byl oním člověkem, který mezi lety 1883 a 1888 vytvořit slavný kolumbovský monument, jenž k Barceloně dnes patří stejně jako moře, Rambla, Camp Nou nebo Sagrada Familia. Kromě slavného monumentu je Gaietà Buïgas dále autorem několika domů v Cerdanyola del Vallès, tržnice v Sitges a také projektoval několik budov Uruguayi.


CARLES BUÏGAS I SANS (1898-1979)
Jak je patrno, Carles se potatil. Studium inženýrství pro něj byla jasná volba, i když klasickým architektem se nakonec nestal. Carlese Buïgase totiž bavily fontány a osvětlování. A právě díky němu má Barcelona jednu z nejznámějších a nejkrásnějších fontán na světě - la Font màgica. Je tedy pravda, že v dnešní době všemožných efektů a moderních technologií už barcelonská fontána nepůsobí jako z jiného světa, nicméně je třeba brát v potaz, že svou efektní světelnou a hudební show předvádí již od roku 1929! Mimochodem, je docela zajímavé, že otec i syn stvořili dva výrazné symboly jediných barcelonských světových výstav (jejichž dnešní obdobou je EXPO) - Kolumbův monument u příležitosti výstavy v roce 1888 a Magická fontána coby lákadlo výstavy 1929.

Buïgasovo světelné umění, pro které katalánský spisovatel Eugeni d'Ors vymyslel přízvisko aiguallum, pak se svým autorem cestovalo po celém světě. Kromě nasvětlení různých budov doma i ve světě si Carles Buïgas našel čas na psaní a publikoval několik literárních počinů. Avšak ještě na jedné stavbě se tento Katalánec podílel! Celá planeta ho zná coby tvůrce zmiňované fontány, ale tak nějak se zapomíná na jeho další dílo, které sice nebudí tak úžasné estetické vjemy, ale barcelonský přístav si bez něj stěží představíte... Ano, Telefèric del Port, barcelonská visutá lanovka spojující přístav s parkem na Montjuïcu ztělesněná dvěma věžemi - Jaume I a Sant Sebastià. Možná že právě tady se skrývá Carlesova sláva, na rozdíl od svého otce totiž postavil sloupy dva. A dva je víc než jeden...

Magická fontána v Barceloně (2011)
EDUARD MARIA BALCELLS I BUÏGAS (1877-1965)
O Eduardu Balcellsovi jsme se bavili již minule coby o tvůrci Casa Tosquella. Balcells z našeho pohledu tvoří jakýsi mezičlánek mezi svým strýcem a svým bratrancem, ovšem jejich slávy se mu dosáhnout nepovedlo. K architektuře a stavitelství ho přivedl právě strýc Gaietà, jenž ho jako malého brával ke stavbě Kolumbova monumentu. Tam to Eduarda chytlo a malý chlapec už věděl, čím chce být, až bude velký. Casa Tosquella se stala asi jeho nejvýznamnější stavbou v katalánské metropoli. A taky jednou z mála dochovaných. Jeho nejcennější modernistické domy se však nachází v Sant Cugat del Vallès: Casa Lluch (1906) a Casa Generalife (1919).


MANUEL JOAQUIM RASPALL I MAYOL (1877-1937)
Posledně jmenovaný je tak trošku mimo, ale vzhledem k jeho drobnému rodinnému vztahu s Eduardem Balcellsem ho sem taktéž zařadíme. Se svým příbuzným má i mnoho společného - narodili se ve stejný rok, oba se pohybovali mezi dvěma architektonickými styly, modernismem a noucentismem, a také spolu chodili na architekturu. Můžeme najít ještě paralelu. Podobně jako Carles Buïgas se specializoval na fontány a osvětlení, Joaquim Raspall se zase zajímal o divadlo. A taky jich v Barceloně pěknou řádku postavil. Bezesporu tou nejvýraznější stavbou se stalo varieté El Molino (1913) - obdoba pařížského Moulin Rouge, nejslavnější barcelonský kabaret. V roce 2010 byla tato instituce po velké rekonstrukci znovu otevřena, od původního autora si však dodnes zachovala pouze fasádu.

11. 3. 2012

Eduard Maria Balcells i Buïgas

Torre Montserrat, Cardedeu (Foto: wikipedia.org)

Eduard Maria Balcells i Buïgas (1877-1965) patřil do rodiny velice známého architekta Gaietà Buïgase, jehož sestra byla Eduardovou matkou. V roce 1905 získal titul architekta na prestižní barcelonské Escola d'Arquitectura a nedlouho poté se stal obecním architektem města Cerdanyola del Vallès, kde se dodnes nachází nejvíce jeho staveb. Kromě architektury se od roku 1911 živil též jako univerzitní profesor. Ačkoliv se část jeho díla nachází i v Barceloně, Balcells dnes rozhodně patří k zapomenutým mistrům katalánského modernisme, což tak trochu dokládá i situace jeho nejznámější barcelonské stavby Casa Tosquella (1906). 

Zmiňovaná stavba vznikla už v roce 1889, kdy si tuto parcelu v Sant Gervasi zvolil architekt Antoni Tosquella pro stavbu své letní rezidence. Roku 1906 pak Balcells provedl rozsáhlou rekonstrukci, která dala místu dnešní podobu. Casa Tosquella má dvě patra, dva různé vchody a může se kromě zajímavé fasády chlubit i krásnou vnitřní výzdobou. Tedy spíše mohla. I když se budově v roce 1974 dostalo určité památkové ochrany, a zachránilo ji to tak od tehdejšího řádění stavařské lobby, zub času na domě zanechává své stopy. Velké potíže v uplynulých letech způsobila i skupinka okupes. Partička Albánců a dalších cizinců tu několik let sídlila a kromě neustálého nepořádku a vybydlení objektu jim prošla už i vražda při jedné z potyček, které se v okupovaném přístavku odehrály. Tehdy to sice bylo impulzem k drobnému zákroku policistů, avšak když už deset takových squatterů vyrazíte dveřmi a následně je zabetonujete, dalších dvacet se jich vrátí oknem. Maria Dolors Castells i Tosquella (81), dcera původních majitelů, která se v domě narodila a chce tu i dožít, tu tyto nezvané sousedy musí trpět již roky a, jak sama říká, v noci radši bdí, aby její povedené sousedy nenapadlo vloudit se k ní a ukrást i zbytek cenného v domě. 


Toho už není mnoho, dům má dodnes několik různých vlastníků a s některými z nich je dost obtížná komunikace. V roce 2014 se barcelonská radnice pokusila dům odkoupit, avšak právě na nemožnosti lokalizovat všechny majitele celá snaha zkrachovala. Situace se nijak dramaticky neposunula ani na počátku roku 2017, a tak je naprosto jedinečná stavba (a to vskutku i na poměry katalánského modernismu) prozatím odsouzena k postupnému chátrání. Snad se v nejbližší době situaci podaří zvrátit, v opačném případě může být poškození budovy nevratné, a Barcelona tak přijde o naprostý architektonický skvost.


Casa Tosquella, Barcelona, pohled z carrer Ballester (Foto: mtvo-bcn.blogspot.com)

Casa Tosquella, Barcelona, věž v pohledu z terasy (Foto: mtvo-bcn.blogspot.com)

Další významnou stavbou architekta Balcellse je bezesporu Torre Montserrat (1912), která se nachází v městečku Cardedeu. Jde o jedinou architektovu zakázku v Cardedeu, které se právě v té době stávalo významným letoviskem, kde bohaté katalánské rodiny trávila parná léta. Více než dvě desítky projektů za sebou Eduard Balcells zanechal ve třech katalánských městech  v oblasti Vallès (Cerdanyola del Vallès, Sant Cugat del Vallès a Sabadell). Zatímco v Cerdanyole byla jeho nejvýznamnější zakázkou nová budova radnice (1920), v ryze modernistickém stylu tvořil především ve městě Sant Cugat, kde se kromě Casa Mir (1908), Casa Monaco (1910) a Casa Generalife (1919) nachází i překrásný dům Casa Lluch (1906). Malý palác o třech patrech Balcells navrhl necelý rok po zisku titulu architekta a zcela jasně se na něm projevuje jeho osobitý styl. Šlo o zakázku rodiny Lluch na letní sídlo v klidných lesích u Sant Cugat. Později dům koupil jeden francouzský sochař, který opět pod Balcellsovým dohledem, nechal dům rozšířit. Dodnes jde o jeden z nejkrásnějších příkladů katalánského modernismu mimo Barcelonu.


Casa Lluch, Sant Cugat del Vallès (Foto: wikipedia.org)

9. 3. 2012

Enriqueta Martí: Upírka z Ravalu

Koncem února si v Barceloně připomněli stoleté výročí jedné z nejtemnějších kapitol historie města. 27. února 1912 byla zadržena Enriqueta Martí, krvelačná bestie, postrach malých dětí a masová vražedkyně. Její příběh přitom neodhaluje pouze jednu zvrácenou duši, ale řádně prohnilou společnost té doby. 

Enriqueta Martí se narodila v roce 1868 v Sant Feliu de Llobregat (necelých 10 km od Barcelony) a tak jako mnoho mladých dívek v té době se i ona vydala hledat štěstí do katalánského hlavního města. I její další osudy nebyly v dané době ničím neobvyklým - začala jako chůva a dopracovala se až k prostituci. Jejím hlavním rajónem byla, jak jinak, čtvrť Raval. Zde také bydlela, na ulici carrer de Ponent (dnes carrer de Joaquin Costa), číslo 29. Byt, který v tom domě obývala, se však brzy změnil na hotová jatka.

  
Enriqueta Martí
(Foto: wikipedia.org)
Kromě šlapání si totiž Enriqueta začala přivydělávat unášením a prostituováním malých dětí, o které byl v tehdejší době značný zájem. Jak zvrácená a odporná asi musela být barcelonská společnost na počátku 20. století? V té době se mezi barcelonskou smetánkou taktéž věřilo, že dětská krev pomáhá kupříkladu od tuberkulózy, a tomuto "trendu" se Enriqueta Martí dokázala víc než nechutně přizpůsobit. Děti, které unášela nebo sbírala z ulic, nejen prostituovala, ale také zabíjela. Již tehdy bylo jasné, že se něco změnilo - z řadové šlapky Enriqueta najednou vystřelila až do lóží barcelonské opery Liceu, kde po večerech často předváděla nákladné luxusní róby a získávala "kontakty". Takto řádila několik let, a obětí tak může mít na svém vrubu desítky. Tato zlá paní je pravděpodobně největší sériovou vražedkyní v katalánské i španělské historii. Až v únoru 1912 se vše pomalu provalilo. Enriqueta unesla malou Teresitu Guitart, kterou uvěznila ve svém bytě. Holčičky, v tu chvíli již bez vlasů, si však všimla pozorná sousedka, jež pomohla zburcovat místní ozbrojené složky. 27. února 1912 se na světlo světa dostaly mnohé z hrůz, které se v několika bytech v Ravalu děly. Teresita Guitart společně s další malou holčičkou Angelitou byly na poslední chvíli zachráněny a Enriqueta Martí uvězněna. V bytech, které vražedkyně střídavě obývala, se našlo mnoho krvavých stop, dětské kosti a mnoho dalších nechutností, které z dětských mrtvolek vyráběla. Mimo jiné byl také nalezen seznam barcelonské smetánky, na niž ihned padlo podezření z objednávek těchto odporných zločinů. Jak už to ale bývá, celá záležitost se tak nějak smetla ze stolu.

Pomohlo jistě i to, že sama Enriqueta nikdy neprozradila byť jen jediného zákazníka. Navíc po několika pokusech o sebevraždu se ani nedočkala rozsudku a mnoho tajemství si odnesla do hrobu. Zákony vězení jsou totiž neúprosné a Enriquetě se za její činy dostalo odplaty: 12. května 1913 zemřela po brutálním lynči od svých vezeňských kolegyň. Spekuluje se ovšem také, že tento lynč byl na objednávku barcelonské honorace, která se stále bála prozrazení z úst dětské vražedkyně. Tak dopadla jedna z nejtemnějších kapitol barcelonské historie. Tehdejší kriminalisté potvrdili minimálně 12 obětí, avšak počítá se, že Enriqueta Martí zavraždila možná až několik desítek dětí.


Dnes tuto smutnou historii připomíná pouze několik knih, například La mala dona (Marc Pastor), El misterio de la calle Poniente (Fernando Gómez) nebo Los diarios de Enriqueta Martí (Pierrot). Výše zmiňovaný byt dodnes existuje a paní, co v něm bydlí, vypadá, že s jeho historií nemá žádný problém...


AKTUALIZACE 05/2014:
V letošním roce se na katalánském knižním trhu objeví dvě knihy, které se případem Enriquety Martí zabývají do těch nejmenších detailů, přičemž se snaží všemožnými důkazy poukázat na skutečnost, že celý tento příběh byl patří spíše do kategorie legend. Podle autorů těchto publikací byla Enriqueta Martí záměrně kvůli zvýšení prodejnosti tehdejšími novináři vykreslena jako stvůra mající na svědomí desítky dětí, ačkoliv pravda mohla být docela jiná. Jak tomu však bylo doopravdy se však dnes již jen těžko dozvíme. Více informací v článku L'assasina que mai va existir (El Punt Avui) nebo Enriqueta Martí, la vampira que no fue (La Vanguardia).

Na českém knižním trhu se naopak letos objevil jeden z románů, který se touto děsivou barcelonskou událostí z počátku minulého století inspiroval a bere ji jako skutečnou. Do češtiny byla přeložena kniha Marca Pastora, La mala dona, pod českým názvem Zlá žena. Vydalo ji na konci dubna 2014 nakladatelství Host.

1. 3. 2012

Castell de Sant Marçal

Zdroj: www.castelldesantmarsal.com
Pokud studujete na Universitat Autònoma de Barcelona (UAB) a nudí vás věčná šeď a nevzhledná architektura jejího kampusu poblíž Cerdanyola del Vallès, vyrazte si na malý výlet za hranice kampusu. Jen kousíček od univerzity se nachází krásný zámeček Castell de Sant Marçal. 

Jeho historie sahá až do 11. století, kdy v těchto místech stál kostel Sant Marçal. O zámečku pak dokumenty hovoří až v průběhu století dvanáctého. Od 13. století patří rodině Marimonů, později  rodině markýze z Cerdanyoly. To také znamená, že sídlo není až tak přístupné, jak by si výletníci přáli, nicméně často se zde pořádají různé bankety či svatby. Pokud tedy máte slušnou sumu peněz, určitě nebude problém si tento zámeček pořídil jako kulisu nějaké pamětihodné události. Více se ostatně dozvíte přímo na webu: www.castelldesantmarsal.com. Ať už z něj uvidíte cokoliv, je to rozhodně nejhezčí stavba v okolí univerzity a rozhodně příjemnější výlet na volnou hodinu než například procházka po marginálním sídlišti v Badia del Vallès.

1. RENFE (Cerdanyola - Universitat)
2. Castell de Sant Marçal