30. 6. 2012

Enric Bernat: Chupa Chups Man

Dalším z mnoha pro zbytek světa "anonymních" Katalánců, kteří výrazně ovlivnili život na celé planetě, byl Enric Bernat (1923-2003). Dobrá, neovlivnil náš život až tak zásadně jako vynálezce penicilinu nebo kontaktních čoček, každopádně lízátko Chupa Chups známe asi všichni.

Enric Bernat se narodil v Barceloně do cukrářské rodiny a o jeho životním poslání tak bylo rozhodnuto záhy. Po začátcích v rodinném podniku se vydal hledat štěstí na sever Španělska. V roce 1958 pak dostal onen bájný nápad - cukrátko na tyčce, aby si děti při mlsání neustále nelepily ruce. Tak vznikla značka Chupa Chups. Bernat svým vynálezem dokázal vydělat spoustu peněz. Zhruba po deseti letech úspěchu se rozhodl zainvestovat do markentingu a pověřil samotného Salvadora Dalího, aby značce vylepšil logo. Dalímu renovace loga trvala údajně jen hodinu, i tak však odešel s milionovým honorářem. Faktem ale je, že Bernat si vybral dobře. Od roku 1969 bylo totiž logo více než charakteristické a dobře zapamatovatelné a jistě generovalo další a další zisky. Zkrátka a dobře, pravděpodobně až koncem 60. let se zrodil Chupa Chups již takový, jaký známe dnes. Kromě pohádkového honoráře pro Dalího si Bernat díky svému vynálezu mohl dovolit i pohádkové bydlení. Na počátku 90. let si totiž do svého vlastnictví pořídil krásný a slavný barcelonský dům Casa Batlló navržený samotným Gaudím. Dům rodině mimochodem dodnes patří... 

I když je Chupa Chups původně katalánskou/španělskou záležitostí, od roku 2006 patří značka pod italsko-holandský koncern Perfetti Van Melle a budoucnost španělských výroben těchto oblíbených lízátek je více než nahnutá. V roce 2011 dokonce firma zavřela původní fabriku ve Villamayor (Asturias), kde Enric Bernat lízátko vymyslel. Sláva lízátek však pokračuje a ještě dlouho určitě bude...

20. 6. 2012

ETA - Atentáty v Països Catalans

Baskická teroristická organizace ETA loni vyhlásila definitivní mír a konec útočení. Skončilo tak několik desítek let jejich velice zvláštního a nešťastného boje za nezávislost Baskicka. Ačkoliv v tomto ohledu se jeví jako poměrně logická úvaha, že hlavním cílem atentátů organizace ETA měly být vždy především španělské struktury a naopak území, kde též existují separatistické tendence (tedy např. Katalánsko), mělo zůstat nedotčené - šlo jim přeci také o nezávislost na Španělsku - opak je pravdou. I drtivou většinu atentátů spáchala ETA přímo na baskickém území, Katalánsko i další katalánsky mluvící země jejich řádění odnesly občas též hodně tvrdě. Z celkových 829 obětí této teroristické organizace jich celkem 67 našlo smrt na území Països Catalans. V samotném Katalánsku měla ETA svého času dokonce stabilní útočné komando.

K vůbec prvnímu smrtícímu útoku ETA v Katalánsku došlo 6. června 1975 v Barceloně, i když nebývá počítán mezi atentáty. Po přepadení pobočky Banco Santander na ulici carrer de Casp se teroristé střetli s policejním odporem. ETA tehdy přijala novou strategii boje proti frankistickému režimu - vykrádání bank především v největších španělských městech. Jedna ze zaměstnankyň barcelonské pobočky však stihla zalarmovat policii, a tak k místu vyrazila nejbližší hlídka. V následné přestřelce přišel o život policista Ovidio López Díaz*. Jeho tělo provrtalo 7 kulek, jedna ho trefila přímo do srdce. Bylo mu 31 let a zanechal po sobě manželku, která právě očekávala jejich prvního společného potomka...

16. srpna 1985 udeřila ETA poprvé smrtelně i na území Valencijského společenství - zemřel francouzský podnikatel Clément Perret, jehož teroristé podezírali ze spojení se španělským protiteroristickým komandem GAL. V září 1986 vybuchuje v barcelonské čtvrti Poblenou výbušnina v autě zrovna v momentu, kdy kolem projíždí minibus s příslušníky Guardia Civil - 6 zraněných. O měsíc později vybuchuje opět v Barceloně bomba před policejní stanicí na Plaça d'Espanya. Tentokrát je 14 zraněných a jeden mrtvý policista - Ángel González del Pozo. Další útok, již bez obětí, se odehrál v prosinci 1986 ve čtvrti Les Corts.

Tragickým byl pro Katalánsko především rok 1987, kdy se násilí ze strany ETA v katalánské metropoli vystupňovalo. 27. března zemřel při atentátu (opět výbušnina v autě) příslušník Guardia Civil, Antonio González Herrera. O šest dní později došlo k dalšímu výbuchu cílenému na španělské policisty, bomba nastražená v dodávce však zabila okolo procházejícího 27letého Juana Fructuosa Gómeze. Šlo o první civilní oběť v Katalánsku. Kromě něj za sebou exploze nechala také několik zraněných. ETA posléze vyjádřila politování nad smrtí nevinného občana, avšak ne příliš smířlivým tónem jasně vyzvala obyvatele Barcelony, aby kolem míst, na nichž se koncentruje policie, procházela s velkou obezřetností. 19. června 1987 nicméně došlo k něčemu mnohem horšímu. Atentát v Hipercoru byl tím nejkrvavějším v celé historii baskické teroristické organizace. Výbuch dodávky napěchované výbušninou na parkovišti obchodního domu Hipercor odstartoval velký požár a následný zmatek, při kterém zemřelo 21 osob a dalších 45 bylo zraněno. Žádná z obětí neměla nic společného se španělskou policií, byly mezi nimi i tři děti. ETA sice několikrát telefonicky o bombě informovala, obchodní dům však i přes toto varování vyklizen nebyl.

Kromě těchto smutných následků byly atentáty z roku 1987 pro Barcelonu problémem v celosvětové rovině. Došlo k nim totiž jen několik měsíců před rozhodováním o pořadateli Olympijských her v roce 1992. Nakonec ale pozici Barcelony neohrozily. ETA se po této hrůzné události na několik let z Katalánska stáhla. 8. prosince 1990 však o sobě dala opět vědět. Dalším tragickým atentátem. Za cíl si tehdy vybrala katalánské město Sabadell. Nálož v autě smetla okolo projíždějící policejní dodávku. Výsledkem bylo šest mrtvých příslušníků Policia Nacional. O půl roku později, 29. května 1991, dodávka naložená 200 kg trhaviny explodovala před kasárnami Guardia Civil. Výsledná bilance 10 obětí byla o to smutnější, že mezi nimi byli 4 děti. Pouze dvě z obětí byly příslušníky Guardia Civil, zbytek tvořili jejich děti a kolemjdoucí. Samotná exploze způsobila 9 úmrtí a 44 zraněných, za desátou oběť bývá považován jeden z příslušníků Guardia Civil v záloze, který na místě pomáhal, ale byl sražen přijíždějící záchrankou a zraněním podlehl.

Oba dva útoky měly jasný politický záměr - poškodit ve světě Španělsko právě prostřednictvím Katalánska, kde v té době chyběl zhruba rok do konání olympijských her. Září 1991 přineslo další mrtvé opět i ve Valencijském společenství - při výbuchu auta přes služebnou Guardia Civil v Alacant umírají tři lidé. Blížící se olympiáda nakonec stejně přesunula pozornost teroristů zpět na katalánskou metropoli a dějiště her. Na konci roku 1991 zastřelili členové ETA dva příslušníky Policia Nacional, na počátku roku 1992 jsou zastřeleni příslušníci španělské armády: Arturo Anguera Vallés, Virgilio Mas Navarro a Juan Antonio Querol Queralt. Ve Valencii je zase jedním výstřelem do hlavy přímo na Právnické fakultě Universitat de Valencia popraven profesor práva a politik Manuel Broseta Pont. Další dva mrtvé v Katalánsku má pak ETA na svědomí v březnu téhož roku. Olympiádu nakonec Barcelona přečkala bez podobných pohrom. Svou aktivitu v Katalánsku následně ETA opět utlumila, i přesto došlo k dalším dvěma vraždám v první polovině roku 1994. Na konci 1995 umírá při explozi v obchodním době El Corte Inglés ve Valencii 43letá Josefina Corresa Huerta, kromě ní je při výbuchu několik dalších lidí zraněno, mezi nimi i její dcera.

Rok 2000 přinesl do Barcelony několik politických vražd. 21. září onoho roku byl dvěma výstřely zabit José Luis Ruiz Casado, radní za stranu PP, u vchodu do svého domu v Sant Adrià del Besòs. Mnohem většího mediálního ohlasu se dostalo zavraždění Ernesta Llucha, k němuž došlo 21. listopadu v Barceloně. Ernest Lluch byl politikem za stranu PSOE, vyučoval právo na barcelonské univerzitě a byl španělským exministrem zdravotnictví. Lluch byl popraven dvěma výstřely do hlavy na parkovišti patřícímu domu, kde bydlel (Avinguda de Chile). 14. prosince umírá další radní za PP, tentokrát v Terrasse, Francisco Cano Consuegra, a 20. prosince umírá barcelonský městský strážník Juan Miguel Gervilla Valladolid, když se ocitl na špatném místě ve špatnou dobu. Členové barcelonského komanda ETA připravovali atentát na novináře Luise del Olma, nicméně jedinou obětí se nakonec stal právě barcelonský strážník.

17. března 2001 umírá v Roses (Girona) příslušník katalánské policie Mossos d'Esquadra, Santos Santamaria Avendaño. Stal se tak poslední obětí ETA na území Katalánska. V roce 2004 vyhlásila ETA pro území Katalánska příměří. 4. srpna 2002 si exploze vozu před kasárnami Guardia Civil v Santa Pola (Alacant) vybírá další dvě oběti - na blízké autobusové zastávce umírá důchodce Cecilio Gallego Alaminos, ve svém pokoji v domě Guardia Civil umírá šestiletá holčička, dcera jednoho z příslušníků. Poslední smrtící atentát na území Països Catalans byl zároveň i tím prvním pro Baleárské ostrovy. 30. července 2009 vybuchuje v městečku Calvià bomba uložená pod policejním vozem přímo před stanicí Guardia Civil. Při explozi zemřeli dva policisté. Ostrov Mallorca se zároveň mohl stát místem atentátů, které by měly celosvětový mediální ohlas. Španělský král Juan Carlos I. na ostrově totiž často tráví prázdniny. ETA na něj připravovala atentát hned při dvou příležitostech - v letech 1995 a 2004, oba však byly zmařeny. I tak ale ETA zasáhla katalánské teritorium mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Organizace loni oficiálně vyhlásila konec své činnosti. Věřme tedy, že žádné další oběti nejen v Katalánsku již nikdy nepřibudou.

*Některé zdroje uvádějí příjmení v přehozeném pořadí: Ovidio Díaz López.

Graf ukazující počet obětí útoků teroristické organizace ETA
(Zdroj: wikipedia.org)

17. 6. 2012

Facundo Bacardí

Foto: www.bacardi.com
Facundo Bacardí Massó (1814 - 1886) se narodil v malebném přímořském městečku (tehdy se tomu nejspíš ještě nedalo říkat "letovisko") Sitges. Mnoho let v Sitges sice neprožil, avšak klidný přímořský režim si zachoval i poté, co se s rodinou přestěhoval na Kubu. No a co jiného si spojit s Karibikem nežli báječný rum. A Bacardi je prý ten nejlepší...

Povídá se hned několik historek o vzniku tohoto nápoje. Nejčastěji se pak má za to, že Facundo Bacardí, mladý a ambiciózní katalánský podnikatel, tak dlouho zkoušel najít tu správnou rumovou recepturu, až se mu to podařilo a tím pádem bychom Bacardi mohli považovat za čistě katalánský přínos světu. Existují však i historky, které přisuzují původ nápoje Francouzům. Facundo Bacardí se prý při jedné z mnoha kubánských chlastacích akcí potkal s neznámým Francouzem, s nímž zapředl takové to známé opilecké přátelství a ještě téhož večera (či rána?) mu slíbil pomoc. Neznámý Francouz totiž toužil po návratu domů do Evropy, avšak jeho loď potopil jeden z mnoha cyklonů putujících Karibikem. Bacardí mu zajistil místo na jiné lodi a dokonce ho u sebe na pár dní ubytoval. Francouz se mu pak revanšoval tím jediným, co u sebe měl - kouzelnou formulí, která z Bacardi dělá tak úžasný rum. Že by za vším tedy stál nějaký potulný francouzský vinař? Zní to každopádně jako hezká pohádka.

Tak či onak Facundo Bacardí v roce 1862 v Santiago de Cuba rozjel výrobu nápoje, jenž jeho jméno navždy vryl do historie. Dějiny firmy Bacardi byly vždy plné zvratů a stěhování, ale také úspěchů například v podobě mezinárodní expanze (v roce 1910 se Bacardi vrátilo ke svým katalánským kořenům, jelikož v Barceloně otevřelo jednu ze svých poboček). Z domovské Kuby se museli hned několikrát stěhovat, naposledy po Kubánské revoluci, kdy jim Fidel Castro znárodnil fabriku. V současnosti se Bacardi vyrábí v především v Portoriku, i když firma má své hlavní sídlo v daňovém ráji na Bermudách a fabriky v další asi dvacítce zemí. Do roku 2016 se tento kubánský rum vyráběl i v Katalánsku, poté se ale většina produkce přesouvá do závodu v Itálii.

A ještě jedna hezká historka na závěr. Ptáte se, jakpak Bacardi přišlo ke svému netopýřímu logu? Pil ho snad Batman? Nene, i tento charakteristický znak má svou dlouhou historii. Navrhla ho již manželka zakladatele díky skupince netopýrů usídlených právě v první palírně Bacardi v Santiago de Cuba. A nutno dodat, že značka je to vskutku originální a nezaměnitelná.

13. 6. 2012

Salvador Valeri i Pupurull

Můžete do Barcelony jezdit třeba milionkrát za rok nebo tam rovnou bydlet, avšak i tak se v ní najdou místa, na něž se jen tak nepodíváte. Místa, kam vás zkrátka nepustí, i když moc chcete... Jedním z nich je i více než nápadný a přesto tajemný dům usazený mezi ulicemi Diagonal a Còrsega. Jde o jeden z nejoriginálnějších exemplářů katalánského modernisme. Kdo tuto pohádkově vypadající stavbu navrhl? A co se za charakteristickými žaluziemi tohoto domu skrývá dnes?

Casa Comalat, zadní fasáda (Foto: www.labarcelonadeantes.com)
SALVADOR VALERI I PUPURULL (1873-1954)
Ještě než zavedeme řeč na samotnou budovu Casa Comalat, podívejme se v rychlosti na životní osudy jejího tvůrce. Byl jím dnes takřka zapomenutý barcelonský architekt Salvador Valeri Pupurull patřící do tzv. druhé generace katalánských modernistických architektů. Jeho životní dráha se ostatně dosti podobala té, kterou si prošla řada jeho tehdejších kolegů. Salvadorův otec Joan Valeri Anglà byl stavebním mistrem, jenž pracoval zejména na stavbách v areálu barcelonského přístavu. Pro zajímavost dodejme, že Salvador byl druhým z celkem 16 dětí (polovinu měl Joan Valeri s první ženou, Elvirou Pupurull, která roku 1885 padla za oběť epidemii cholery). Otcovo zaměstnání, podobně jako Světová výstava 1888 nebo prudký rozvoj stavitelství v Barceloně konce 19. století - to vše mělo vliv při rozhodování mladého Salvadora dát se na studium architektury.

Titul architekta získal v srpnu 1899. V jeho architektonické kariéře můžeme vytyčit dvě důležitá období, přičemž nás bude zajímat zejména to první (1899-1917), které spadá do období modernisme a tím pádem nabízí z dnešního pohledu skutečně pohádkové stavby. Po značný čas tohoto prvního období byl obecním architektem ve vesnici El Papiol, kde se dodnes nachází několik jeho zajímavých staveb, přičemž tou nejznámější je určitě Can Bou (1914). Několik zajímavých staveb zanechal i v Barceloně - dodnes stojí kupříkladu Torre de Sant Jordi (1908) nebo Torre Cortés (1913), jejíž dekorativní prvky jsou nápadně podobné i nejslavnější z jeho staveb - Casa Comalat (1911). Ale o tom až za chvíli. Druhá etapa jeho architektonické dráhy spadá do let 1917-1934, kdy se stále více prosazoval i jako podnikatel ve stavebnictví, což ovšem znamenalo méně samotného navrhování. V daném období navíc upustil od modernistické estetiky a jeho díla přestala vykazovat vysoký stupeň originality. V letech 1934-1954 se architektuře věnoval již jen okrajově, navrhl pouze tři budovy. K jeho mimobarcelonským zakázkám řadíme kupříkladu tovární budovy v Igualadě a Sant Vicenç dels Horts nebo budovu kasina v Sant Andreu de la Barca.

Torre Cortés, Barcelona (Foto: www.poblesdecatalunya.cat)
CASA COMALAT (1909-1911)
Jeho nejvýznamnějším dílem však dodnes zůstává fantastická a velice exoticky i tajemně působící Casa Comalat, i když většina návštěvníků Barcelony by tento dům přisoudila spíše Gaudímu. Prací nejznámějšího katalánského architekta se koneckonců Pupurull nechal silně ovlivnit, a možná i proto vytvořil tak originální a neopakovatelnou stavbu. Budovu navrhl roku 1909, stavba byla dokončena o dva roky později. Casa Comalat má jednu zvláštnost; totiž dvě zcela rozdílné fasády, takže pokud se Barcelonou procházíte poprvé a nevíte o co jde, nikdy by vás nenapadlo domy z ulic DiagonalCòrsega jakkoliv spojovat (tedy snad jen kromě toho, že oba v rámci svého bloku docela vybočují :-). A přesto jde o jednu a tu samou budovu. Něco podobného můžeme pozorovat u další perly modernisme, nedaleko stojícího Palau del Baró de Quadras.

Casa Comalat vyzařuje na kolemjdoucí zvláštní energii. I když se tak trochu nenápadně krčí na jednom z nejmenších ostrůvků Eixamplu, obklopena světoznámými stavbami jako La Pedrera nebo Casa de les Punxes, především svou fasádou na ulici Còrsega je budova zcela nepřehlédnutelná. Její keramickou výzdobu a část interiérů dělal tehdy vysoce ceněný umělec Lluís Bru i Salelles. Tajemně pak působí hlavně kvůli dvěma skutečnostem. Jednak za to mohou zabudované rolety, které nejsou příliš častým dekorativním prvkem dobových barcelonských domů, a dále je na vině nemožnost si tento tajemný dům prohlédnout zevnitř. Namlsaný barcelonský turista si totiž zvykl, že do každého z těch nádherných domů, kterými se město tak pyšní, ho za větší či menší finanční obnos pustí a on bude moci spolu s dalšími namlsanými turisty fotit jako o život ony nenapodobitelné interiéry. 


Tady však neuspěje! Casa Comalat je majetkem jedné z velice bohatých a privilegovaných barcelonských rodin. Ta preferuje vydělávat na své nemovitosti nabízením exkluzivních kancelářských prostor a podobnými způsoby. Otevření široké veřejnosti se prý rozhodně neplánuje. Alespoň v nejbližší době. Pro milovníky modernisme je to neskutečná škoda, neboť Casa Comalat je fascinující nejen zvenčí. Při pohledu na následující fotografie uznáte, že za takové interiéry by se rozhodně nemusel stydět ani sám Gaudí... Jak již bylo řečeno, budova dnes slouží zejména jako kancelářský komplex. Své sídlo tu má kupříkladu jedna personální agentura, kancelář administrátorů budov či domov důchodců. V přízemí funguje či fungovala menší diskotéka. A sídlí tu i jedna soukromá klinika, jež na svých internetových stránkách docela hezky ukazuje, na jaké prostředí se její pacienti mohou těšit. To je pak radost být nemocný...



Interiér Casa Comalat (Foto: Barcelona Desapareguda)

Interiér Casa Comalat (Foto: Barcelona Desapareguda)

Interiér Casa Comalat (Foto: Barcelona Desapareguda)