31. 7. 2012

Barça: Zrod nejlepšího týmu na světě

Poměrně rychle byla do češtiny přeložena kniha britského novináře a fotbalového znalce Grahama Huntera. Její titul "Barça: Zrod nejlepšího týmu na světě" mluví za vše. 

Jde o horkou novinku na evropském knižním trhu - Graham Hunter knihu vydal letos a již po pár měsících se dočkala i svého českého překladu. Už nějakou dobu si tak i čeští fanoušci mohou přečíst o cestě, která vedla k vybudování možná nejlepšího fotbalového týmu historie   pod vedením skvělého Pepa Guardioly. Kniha mapuje především právě Guardiolovu éru (2008 - 2012) a odhaluje mnoho zajímavých zákulisních informací (i když především díky píli španělských a katalánských novinářů jich spousta uteče již během sezony, v této knize zaručeně naleznete mnoho nových a nečekaných!). Postupně také rozebírá všechny klíčové hráče týmu v tomto období a věnuje se i památným zápasům se speciální pozorností na památná El Clásica posledních let.

Zkrátka a dobře pro všechny fanoušky FC Barcelona doporučeníhodná četba za slušných 399 Kč (vzhledem k tomu, že kniha má víc stran, než kolik stojí, je to v dnešní době určitě jedna z těch rozumnějších koupí). Navíc překvapivě aktuální - vždyť jsou to teprve nějaké 2 měsíce, kdy prozatím skončila Pepova éra. A již tak brzy po jejím konci už ji máme hezky zachycenou a vysvětlenou, takže vy, co se cítíte být fanoušky FC Barcelona, utíkejte si pro ni hned zítra, než zmizí z pultů, a přečtěte si něco o tvrdém tréninkovém režimu, který Pep zavedl hned po svém příchodu, nebo kompletní historii námluv FC Barcelony a Lea Messiho!

29. 7. 2012

Jimmy Jump


Dnešní katalánská osobnost je vskutku rozporuplná. Svým osobitým způsobem se totiž dopracoval k pozici možná nejlépe zviditelněného Katalánce na celé planetě dbaje přitom i na náležitou národní image. Jeho metody se však ne vždy setkávají s pochopením a kupříkladu jiný jeho slavný krajan, moderátor a bavič Andreu Buenafuente, prohlásil v přímém přenosu, že se za něj hluboce stydí a považuje ho za "imbecila". I vy jste o něm již někdy slyšeli - možná jste ho zahlédli mihnout se v některé z vrcholných televizních událostí nebo alespoň v televizních zprávách. Dámy a pánové, Jimmy Jump!

Neúspěšný pokus Jimmyho Jumpa nasadit barretinu na vítězný pohár
na MS ve fotbale 2010 (Foto: www.as.com)
Jimmy Jump je, řekněme, umělecké jméno chlapíka z katalánského města Sabadell, jehož v běžném civilním životě můžete poznat pod jménem Jaume Marquet i Cot (1976). Jimmy Jump však rozhodně není umělcem v pravém slova smyslu, i když... dokázat vykouzlit úsměv na rtech stovkám milionům lidí by se snad za umění pokládat dalo. Jimmy Jump je totiž profesionální narušitel. Takový ten týpek, co se najednou zjeví odnikud uprostřed fotbalového zápasu a chvíli teatrálně poskakuje po hřišti, dokud se na něj lvími skoky nevrhne tucet členů ochranky.

Ale pozor, Jimmy Jump rozhodně není nějaký pomatenec nebo extremistický aktivista. Na svých vlastních webových stránkách prohlašuje, že jeho hlavním cílem je nabídnout divákovi show. A rozhodně přitom nikomu neublížit. Jeho poznávacím znamením oproti ostatním notorickým narušitelům televizních přenosů je typická katalánská čapka - tzv. barretina, kterou sám nosí a kterou se také často snaží nasadit některým ze svých "obětí". Občas si na pomoc vezme i katalánskou vlajku. Je vášnivým fanouškem FC Barcelona, avšak jeho akce se rozhodně neomezují jen na fotbalová klání. Pojďme se nyní podívat na největší úspěchy Jimmy Jumpa, jak uvidíte, řeči o stovkách milionů diváků rozhodně nebyly přehnané.

Kromě několika zápasů FC Barcelona (například i slavné El Clásico nebo finále Ligy mistrů) se objevil i ve finále Mistrovství světa ve fotbale 2010, kdy jen včasný zásah ochranky zabránil tomu, aby se mistrovská trofej stala nositelkou barretiny. Několikrát účinkoval během zimní i letní olympiády, v Davis Cupu, objevil se také na několika prestižních módních přehlídkách nebo na býčích slavnostech v Pamploně. Mezi jeho "nejzdařilejší" kousky se pak také počítá krátký proslov na udělování španělských filmových cena Goya 2011 nebo taneční kreace v Eurovision 2010. A fanoušci F1 určitě jen tak nezapomenou na jeho šílený běh po trati ve španělské GP roku 2004 (kde jinde než na okruhu v Barceloně...). Zkrátka a dobře, tenhle chlapík byl v posledních letech skutečně hodně vidět! Jeho nejlepší kousky si můžete vychutnat na vybraných videích.

Podle zpráv z roku 2014 však Jimmyho kariéra bude po nějakou dobu stagnovat. Jeho výstupy jsou totiž často hodně drahou sebeprezentací, jelikož si za ně vysloužil řadu pokut. Celkem se jeho dluh na pokutách odhaduje na 300 000 €, což bude Katalánec nejspíše splácet do konce života. 







26. 7. 2012

Pep Ventura: Otec sardany

   
Pep Ventura
Pep Ventura pro mne byl dlouhou dobu jen název jedné ze stanic linky L2 barcelonského metra. Tato stanice, která funguje již od roku 1985, kdy tvořila součást L4, se v roce 2002 stala konečnou L2. Nicméně taková stanice se musí po někom jmenovat. V tomto případě získala své jméno díky náměstí Plaça de Pep Ventura, pod kterým vede tato linka. Avšak i to náměstí se muselo po někom jmenovat...

Josep Maria Ventura i Casas neboli Pep Ventura (1817 - 1875) byl oním slavným, kterého má tento kousek Badalony věčně připomínat. Pep Ventura se narodil v andaluzské provincii Jaén, jelikož jeho otec - voják tam byl na nějakou dobu převelen. Rodina Venturů však pocházela z katalánského městečka Roses, kam se také po několika letech vrátila. V mládí se pak i s otcem usazuje ve Figueres - městě, v němž nakonec prožije velkou část svého života a také zde zemře. Ve Figueres vlastně také začíná jeho hlavní role. Ve věku 15 let nastupuje do učení v jednom krejčovství. Jeho mistr Joan Llandrich, jehož dceru si Pep Ventura v roce 1837 vzal za ženu, byl kromě krejčího také voják a kapelník místního hudebního seskupení, kterým se v katalánštině říká "cobla". Během těchto let se Pep Ventura intenzivně věnoval hudbě a okolo roku 1848 zdědil po svém tchánovy místo kapelníka. 

Historie si Pepa Venturu navždy bude pamatovat jako otce moderní sardany. Byl to právě on, kdo v 40. letech 19. století zavedl největší změny především v hudební podobě tohoto známého katalánského tance tím, že přidal několik hudebních nástrojů. Konkrétněji o těchto změnách si blíže povíme někdy příště ve speciálním článku kompletně zasvěcenému sardaně. Právě díky melodiím (zanechal po sobě více než 500 různých skladeb, z toho přes 300 sardan), které jsou dnes již neodmyslitelně spojeny s katalánským národním tancem, se stal nejen historickým "otcem" sardany ale také jedním z největších katalánských hudebních skladatelů všech dob. Takový byl Pep Ventura. Na závěr jeho nejznámější skladba Per tu ploro...

17. 7. 2012

Narcís Monturiol: Vynálezce první moderní ponorky

Narcís Monturiol (R. M. Alsina)
Katalánsko se pyšní mnoha slavnými osobnostmi, z nichž však jen někteří "hrají první ligu". Jinými slovy, jen některé z těchto osobností jsou široce známé po celém světě - především pak umělci jako Antoni Gaudí, Joan Miró či Salvador Dalí nebo sportovci jako Pep Guardiola, Xavi nebo Pau Gasol. Hned po nich nastupuje jakási "druhá liga", tedy skupina osobností, na něž jsou Katalánci hrdí a jsou si vědomi jejich významu, avšak jejichž sláva pořád dost dobře nepronikla přes katalánské hranice, ačkoliv pro svůj význam by si to rozhodně zasloužily. Do této skupiny by se dal zařadit i vynálezce první moderní ponorky.

Narcís Monturiol i Estarriol (1819-1885) se narodil ve městě Figueres. Nejprve se věnoval studiu medicíny, nakonec však vystudoval právo v Barceloně. Na žádnou právnickou kariéru se však nechystal, jelikož již v té době se hodně zajímal o politiku. Nejvíce ho lákal utopický socialismus. Věnoval se psaní a publikování různých článků a pamfletů a dokonce vydával i podle všeho první komunistický časopis na území Španělska - La Fraternitat. Tato činnost mu ale příliš neprospěla během revolučního roku 1848, kdy byl časopis z těch nejvyšších míst pro jistotu zakázán. Monturiol dokonce musel na nějakou dobu do exilu (i pro něj, jako ostatně pro většinu Katalánců v průběhu dějin, jím byla Francie). Po návratu do Barcelony mu byla publikační činnost zakázána, a tak se Monturiol vrátil ke své staré lásce - vědě.

Během svého působení v přímořské vesnici Cadaqués se začal usilovně zajímat o svět pod mořskou hladinou. Tedy přesněji řečeno, jak onen svět co nejpohodlněji prozkoumat. Sehnal několik kamarádů, dal se do díla a po dvou letech tvrdé práce byla hotova jeho první ponorka Ictíneo I. 23. září 1859 byla poprvé veřejně vyzkoušena a před zraky mnoha lidí a především akcionářů Monturiolovy společnosti se potopila do hloubky 20 metrů a pod hladinou vydržela takřka dvě a půl hodiny. Tento úspěch pak Monturiol ještě vylepšil při dalších zkouškách tentokrát v přístavu Alicante. Zatímco Ictíneo I byla pouze ponorkou určenou tak maximálně pro sběr korálů (kvůli čemuž byla ostatně především zkonstruována), Monturiol rozhodně neusnul na vavřínech a v roce 1864 předvedl světu vylepšenou Ictíneo II.

Popravdě, Ictíneo II nebyla jen "vylepšená", vlastně to byla úplně nová ponorka, která znamenala zásadní zlom. Byla dvakrát větší než její předchůdkyně (14 metrů na délku a 3 metry na výšku) a byla stavěna se záměrem průmyslového či dokonce vojenského využití. Tím nejpřevratnějším však bylo, že Monturiol v Ictíneo II již nespoléhal na lidský pohon, ale pohyb umožňoval spalovací motor. Takový pohon se však v dané době jevil jako problematický hlavně pod vodou. I to ale šikovný vynálezce vyřešil a díky spalování speciální směsi navíc docílil i vytváření kyslíku při oné chemické reakci, tím pádem zabil dvě mouchy jednou ranou - vytvořil ponorku s mechanickým (strojovým) pohonem a ještě dokázal zajistit zásobování kyslíkem. Myslelo se i na záchranný mechanismus, jenž umožňoval okamžité vynoření v případě potíží. Svou veřejnou podvodní premiéru zažila ponorka v květnu 1865 a díky neustálému vylepšování se nakonec mohla pochlubit následujícími dosaženými hodnotami: 30 metrů do hloubky, až 7 hodin pod hladinou a rychlost 4,5 uzlů.

Roku 1868, v době kdy Jules Verne dokončoval své velkolepé dílo Dvacet tisíc mil pod mořem, které předznamenalo éru ponorek, katalánská ponorková realita naopak dávno prožila svůj vrchol a začala upadat. Ani španělskou buržoazii ani armádu Monturiolův totiž vynález nezaujal, a tak námořnická společnost Narcíse Monturiola zkrachovala a po převratné ponorce zbyla jen hromada šrotu. Monturiol kromě ponorky vynalezl i řadu dalších věcí, po krachu své společnosti se však postupně stahoval do ústraní a roku 1885, zcela zadlužený a zapomenutý, zemřel v Sant Martí. Ačkoliv ještě za svého života dokázal upadnout v zapomenutí, dnes tomu tak již rozhodně není. Ve Figueres na místní Ramble a také v Barceloně stojí sochy věnované právě vynálezci první moderní ponorky. V roce 1993 o něm byl natočen film Monturiol, el senyor del mar. Jeho slavné ponorky Ictíneo I a Ictíneo II může každý návštěvník Barcelony obdivovat, i když jde jen o věrné repliky: Ictíneo I naleznete v Museu Marítim, Ictíneo II je pak vystavená na prostranství v Port Vell, poblíž Mare Magnum.

Přesná napodobenina Monturiolovy ponorky Ictíneo II nacházející se v barcelonském přístavu
(Foto: wikipedia.org)

15. 7. 2012

Frederic Pujulà i Vallès: Esperanto v Katalánsku

Pujulà - Pablo Picasso  
Frederic Pujulà i Vallès (1877 - 1962) je dnes pravděpodobně i v Katalánsku jednou z mnoha zapomenutých historických osobností. Do katalánské historie se zapsal především jako velký propagátor esperanta, avšak rozhodně to nebyl žádný nudný a suchý profesůrek. Pojďme se na dobrodružný život zakladatele katalánské esperantské tradice, svobodného zednáře, vojáka, právníka, spisovatele a dramatika v jednom podívat trochu blíž...

Pujulà i Vallès se narodil v době plného rozkvětu katalánského národního obrození (Renaixença) v přímořské vesnici Palamós. Dodnes je  nejspíše jejím nejslavnějším rodákem. V Palamósu toho ovšem mnoho neprožil, jelikož se s celou rodinou záhy stěhoval na Kubu. Po mládí prožitém v horkém Karibiku se Pujulà i Vallès vrací do Katalánska, aby v Barceloně začal studovat práva. Již tehdy se však naplno projevila spíše jeho inklinace k politice a umění. V Barceloně se seznámil s onou slavnou bohémou přelomu století, k níž neodmyslitelně patřil i mladý Pablo Picasso. Svědkem jejich přátelství budiž i portrét, na němž Picasso svého přítele zvěčnil. 

Čím dál víc se také zajímal o politiku. I když je poměrně internacionalisticky založen (o čemž koneckonců svědčí jeho zápal pro esperanto), je také přesvědčeným katalánským vlastencem. Kvůli tomu musí svou vlast několikrát opustit a uchýlit se do exilu, který mu nejčastěji poskytovala Paříž. Život ve Francii mu však přinesl i řadu nehezkých zážitků: na francouzské straně totiž bojoval v 1. světové válce a hrůzy bojů poznal dokonce z první linie. Po válce se na čas opět vrátil do Barcelony, avšak v letech 1923 - 1933 je nucen žít opět v Paříži kvůli španělské diktatuře Prima de Rivery. Po dalším návratu do katalánské metropole se angažoval především coby spolupracovník různých periodik a Barcelonu neopustil, ani když se blížil její pád v roce 1939. Vášnivý zastánce Katalánska a republiky byl ihned po svém zatčení odsouzen k trestu smrti. V cele smrti strávil několik týdnů, pak mu byl trest zmírněn na 20 let a kvůli pokročilému věku si v barcelonské věznici Model odseděl jen něco přes dva roky. I tak se však nevyhnul pozdější perzekuci - advokacie a novinářství pro něj byly již navždy zapovězeny. V ústraní pak dožil ve francouzské vesničce Bargemon poblíž Nice.

Kromě zmíněné politické angažovanosti v otázce katalánského nacionalismu byl pro svou zemi důležitý i jako zakladatel a propagátor tradice univerzálního jazyka esperanto. Podílel se na vzniku Federació Esperantista Catalana a jejího esperanto-katalánského časopisu Kataluna Esperantisto. Dále se podílel na mnoha didaktických materiálech a byl taktéž autorem prvního esperanto-katalánského slovníku. Během prvního desetiletí 20. století, kdy byl na tvůrčím vrcholu, napsal i několik knih v jazyku esperanto - jednalo se především o povídky a divadelní hry. Je zajímavé, že zrovna člověk, propagující internacionální jazyk a tím pádem i větší integraci národů mezi sebou, byl také zapáleným vlastencem - taková kombinace se vidí jen zřídkakdy.

Ještě jeden zajímavý primát si Frederic Pujulà i Vallès připsal. Byl totiž pravděpodobně prvním sci-fi spisovatelem v historii katalánské literatury. Jeho román Homes artificials, vydaný roku 1912, je totiž literárními historiky považován za skutečně první katalánský pokus o sci-fi, byť z dnešního pohledu nepříliš originální. Ale tak co už, každý začátek je těžký...

8. 7. 2012

Josep Graner i Prat

Barcelona je plná domů z období modernisme a právě díky této její tváři ji má řada lidí v oblibě. Každý dům z onoho období má totiž své kouzlo, ať už více či méně skryté. Casa Fajol neboli Casa de la Papallona je toho typickým příkladem. Od roku 2009 je ono kouzlo však ještě skrytější...

Pohled z nákupního centra Arenas (2011)

   
Casa Fajol, 2011
I když jde o na první pohled ničím význačnou budovu, kterých jsou v Barceloně plné ulice, ne nadarmo se domu začalo říkal Casa de la Papallona (v překladu Motýlí dům). Modernistická stavba vznikající mezi roky 1911 a 1929, jejímž architektem byl Josep Graner i Prat, je totiž korunována krásnou mozaikou ve tvaru motýla, která tak činívala obyčejný dům nepřehlédnutelným. To se bohužel v roce 2009 trošku změnilo, jelikož při opravách starého býčího zápasiště Las Arenas a jeho přeměně na obchodní centrum se k aréně nepříliš citelně dostavěla moderní prosklená budova. Bohužel prosklená neznamená průhledná, takže do té doby krásný výhled na Casa de la Papallona vzal za své. Z čelního pohledu tedy dokonalého barevného motýla příliš docenit nelze. A seshora z kupole nynějšího nákupního centra Las Arenas to také není nic extra.

Jako zajímavost je třeba uvést, že podobný dům se nachází i v jiném katalánském městě - Granollers. I když tamní Casa de la Papallona (carrer Enric Prat de la Riba 8) se co do krásy rozhodně s tou barcelonskou nemůže měřit, tamní fasáda má v hrubých rysech hodně podobné zakončení, i když místo mozaiky je motýl pouze kamenný (vizuálně to vypadá asi jako bychom srovnávali skicu s hotovým dílem). Bohužel se neví, kdo dům v Granollers vyprojektoval, ale právě jeho motýl je vodítkem, že šlo pravděpodobně opět o Josepa Granera.

Josep Graner i Prat (1844-1930) se narodil ve vesničce Casserres v srdci Katalánska. Jeho umělecký talent ho dovedl na studia do Barcelony, kde roku 1872 získal titul stavebního inženýra. Nebyl tedy "plnohodnotným" architektem na rozdíl od většiny slavnějších kolegů z období modernisme, i když většina jeho učitelů později vzdělávala i ony "opravdové" architekty. Věnoval se především menším zakázkám (rekonstrukce domů či bytů, další drobné úpravy) a územnímu plánování. Jeho tvorbu dnes nalezneme především v Barceloně, Sitges a ve městě Montcada i Reixac. Bezesporu nejslavnějším Granerovým domem je Casa Fajol, ale za zmínku stojí i několik staveb, například Torre Valentí (1927) či Casa Cuyàs (1928), v Montcada de Reixach, kde byl Graner v letech 1880-1915 městským poradcem pro otázky urbanismu a kde se podílel na rozšiřování města po pádu středověkých hradeb.

Casa Fajol, BCN, (Foto: wikipedia.org)