24. 2. 2013

L'Estelada

V minulém článku jsme se snažili lehce proniknout do historie oficiální katalánské vlajky. Dnes nastal čas představit si i tu "neoficiální". Když si totiž prohlédnete záběry z většiny katalánských demonstrací za nezávislost (hlavně pak těch statisícových a miliónových), zjistíte, že většina z demonstrujících za svobodné a nezávislé Katalánsko netřímá v rukou vlajku katalánskou, ale spíše mnoho jejích variací.

Estelada blava (Zdroj: wikipedia.org)
Nejčastěji je to pak tzv. "estelada", vlajka s hvězdou značící svobodu. Estelada není vlajkou oficiální, nicméně pro mnoho Katalánců je symbolem nezávislého Katalánska popřípadě Katalánských zemí. Vznikla pravděpodobně roku 1908 a za jejího autora je považován katalánský nacionalista Vicenç Albert Ballester (1872 - 1938). Původní estelada vznikla z historické katalánské vlajky a inspirovala se též vlajkou tehdy čerstvě nezávislé Kuby (patrná je však inspirace i u vlajky Portorika). Jak je vidět na obrázku, do původní katalánské vlajky je zasazen modrý klín s bílou hvězdou. Modrá barva má symbolizovat nebeskou modř a bílá pěticípá hvězda zase svobodu. Ballester se, jak již bylo řečeno, inspiroval u vlajky kubánské. Tu si za určitý vzor nevybral jen kvůli tomu, že na onom karibském ostrově nějakou dobu pobýval, hlavní motivací byly i tehdejší historické události - Kuba se roku 1902 definitivně stala nezávislým státem po staletích španělské nadvlády. A Ballester naznal, že by to byl dobrý příklad i pro Katalánsko, které právě na počátku 20. století znovuoživovalo myšlenky na nezávislost na Španělsku.

Estelada roja (Zdroj: wikipedia.org)
Později dostala tato vlajka mnohé obměny. Prakticky každé nacionalisticky laděné katalánské hnutí či politická strana si esteladu uzpůsobila podle svého. Největší popularitu si získala jakási socialistická modifikace (estelada roja/groga), respektující tradiční katalánské barvy, a prezentující tak červenou pěticípou hvězdu. Tato vlajka se poprvé objevila na přelomu 60. a 70. let 20. století v kruzích katalánské nacionalistické strany PSAN. Podle jejího vzezření si tak lze snadno domyslet, jakou politickou ideologii měla tato modifikace vlajky reprezentovat. Od té doby se tak vžilo určité rozdělení vlajek mezi pravici a levici s tím, že bílá hvězda a modrý klín reprezentují spíše pravicově smýšlející prokatalánské strany, zatímco červená hvězda a žlutý klín reprezentují levicově naladěné prokatalánské strany. V současnosti (avšak neoficiálně) můžeme tuto červenou variantu nalézt u příznivců strany ERC.

Toto rozdělení ale už dnes není příliš aktuální - obě varianty si mezi Katalánci našly rovnoměrnou popularitu, a tak dnes vyjadřují především jedinou hlavní myšlenku: katalánskou nezávislost.

Podobnou cestou se vydaly i některé jiné oblasti alespoň přemýšlející o své možné nezávislosti. Vedle estelady katalánské pak existují třeba i estrelada valencijská nebo estrelada aragonská. Pro levicové nacionalisty v Galicii má zase velký význam estreleira, v Asturii zase mají podobně vytvořenou asturinu. Jak již bylo zmíněno, i v samotném Katalánsku je mnohem víc modifikací, například anarchistická apod. Pokud se vám tyto krásně barevné vlaječky líbí, více o nich zde.

22. 2. 2013

La Senyera

   
Zdroj: xtec.cat
LA SENYERA - Katalánská vlajka. Celkem devět pruhů - pět žlutých a čtyři červené, každý o stejné šířce. Jedná se o jeden z nejdůležitějších katalánských národních symbolů a z velké části na tom má zásluhu i velice bohatá historie této vlajky. A také legendy s ní spjaté.
Katalánská vlajka patří mezi nejstarší na světě, i když tento fakt není vnímán nikterak oficiálně vzhledem k tomu, že v současnosti je Katalánsko politicky jen součástí Španělska a není suverénním státem. I přesto však vznik dnes používané katalánské vlajky sahá mnoho století nazpět. Jelikož jde o dobu dávnou minulou, dodnes není přesně jasné, kdy a jak tento původně heraldický znak vznikl. Víme však, že byl používán coby rodový erb barcelonských hrabat a posléze též aragonských králů. Nejstarším dochovaným dokladem je pečeť barcelonského hraběte Ramóna Berenguera IV. z roku 1150. Nicméně i na hrobech předchozích barcelonských hrabat lze tento znak nalézt.
Díky expanzivní politice Aragonského království během 13. a 14. století se "sláva" onoho katalánského symbolu rozšířila po celé oblasti Středozemního moře - proto dnes katalánská vlajka v různých podobách je součástí symbolů nejen ve španělských oblastech (Baleárské ostrovy, Valencie, Aragonie - stačí se podívat na oficiální vlajky těchto španělských oblastí), ale také ve francouzských regionech Languedoc-Roussillon nebo Provence, v Andoře, městě Algueru či v některých provinciích v italské Kalábrii.
Mnohem zajímavější než věděcké teorie o vzniku "senyery" jsou však legendy! Ty totiž dodávají katalánské vlajce určitý nádech heroičnosti a velkoleposti. Ta nejrozšířenější praví (samozřejmě s různými drobnými modifikacemi) zhruba toto:
"Barcelonský hrabě Guifré el Pilós (okolo 840 - 897; Pilós = Chlupatý) se svými vojáky pomohl franskému králi porazit Normany. V bitvě však utržil těžká zranění. Když pak ležel na smrtelné posteli ve svém stanu, navštívil ho právě onen franský král a jako poslední laskavost svému spolubojovníkovi pro něj a jeho hrdinné vojáky měl navrhnout symbol. A tak učinil. Namočil své čtyři prsty do krve prýštící z válečníkových ran a pak jimi nakreslil čtyři rudé pruhy na Guifrého zlatý štít... Od té doby má Katalánsko svůj národní symbol, čtyři rudé pruhy na zlatém pozadí. Právě tady se začíná rodit idea národa.
Nutno dodat, že tato legenda byla poprvé zaznamenána až v jedné kronice z poloviny 16. století; nejsou o ní žádné dřívější zmínky. Jedná se tak tedy o jakousi romantickou vizi zrodu jednoho národa. Vize, která vznikla v době velkého boomu rytířské literatury, nicméně vize, jež v různých verzích přetrvala řadu staletí a stala se součástí katalánského historického povědomí asi tak, jako Praotec Čech patří do toho českého. Na druhou stranu - každá legenda má přece nějaký reálný podklad, na kterém vznikla...

Pro ilustraci si srovnejme vlajky či znaky některých současných španělských autonomních společenství a francouzských měst, z nichž bude patrný dávný vliv Aragonského království. (Všechny převzaty z wikipedia.org).

Valencijské autonomní společenství
Baleárské ostrovy
  

Aragonské autonomní společenství
Katalánsko

Lozère (franc. departement)
Perpignan (městský znak)

Aix-en-Provence (městský znak)

17. 2. 2013

Plaça de Gal·la Placídia

Lehce zapadlé náměstí leží přesně na rozhraní Gràcie a Sant Gervasi. I když se nachází přímo na jedné z frekventovanějších barcelonských ulic (Via Augusta), dokáže poskytnout dostatek klidu a odpočinku. Tedy alespoň tak tomu dřív bývalo a snad zase brzo bude.

V posledních letech totiž na tomto náměstí dochází k přestavbě snad všeho možného. Více než jako oáza klidu tak působí jako nepřehledný labyrint, kterým je potřeba co nejrychleji prokličkovat při cestě na vlak. Právě vlaky jsou v současnosti největší překážkou klidu na Plaça de Gal·la Placídia. Nachází se tu totiž zastávka vlaků FGC Gràcia, která je nyní v procesu přestavby. Když to nejsou vlaky, budují se pro změnu v okolí nové budovy nebo se nově zavádějí inženýrské sítě. Veselo bylo také v době, kdy náměstí hostilo stan, do něhož se provizorně přesunul blízký trh Mercat de la Llibertat.

Jinými slovy, pojem nuda tu neznají :-) A časem snad dojde i na onu slibovanou oázu klidu. Každopádně Plaça de Gal·la Placídia má v sobě něco "prakticky" kouzelného. Není to typické místo, které by vás dostalo svou pohádkovou atmosférou nebo by vás povalilo svou historií. Je to zkrátka místo k pohodovému praktickému životu. Pěšky kousek do města i do centra čtvrti Gràcia, vlaky kamkoliv přímo pod nosem, jeden skvělý trh s vždy čerstvým zbožím hned za rohem a věčně otevřený Bar Placídia přímo na náměstí. A stačí udělat jen pár kroků a natrefíte na křesťanskou či buddhistickou svatyni. 

Na Barcelonu má ono náměstí poměrně netradiční jméno. Bylo schváleno v srpnu 1940 a vděčí za něj římské princezně, jež žila mezi lety 388/392 - 450 a byla dcerou císaře Theodosia I. Když Visigóti roku 410 vyplenili Řím, odvezli z něj coby zajatkyni i Gallu. Ta se poté provdala za krále Athaulfa, s nímž nějakou dobu pobývala právě v Barceloně. V Katalánsku evidentně zanechala určitou historickou stopu, když jí roku 1913 věnoval katalánský skladatel Jaume Pahissa celou operu. I proto má Gal·la Placídia na jedné sadě barcelonských mramorových tabulek s názvy ulic pojištěno, že se na její spojení s Barcelonou nezapomene.