28. 3. 2013

Plaça Catalana: Jak se ztratit v Barceloně

Španělské autobusy MHD jsou zcela neorganizované zlo. Respektive, jejich provozovatelé by vám jistě tvrdili, že organizace španělských městských linek je dokonalá a úžasně přehledná. Pro někoho ze středu Evropy... není! A u katalánských autobusů MHD to bohužel platí také...
Plaça Catalana (Zdroj: Google Street View)
A tak se někdy stane, že nevíte, kde a do čeho nastoupit. Když k tomu připočítáte lehkou nedůvěru v celý tento dopravní systém, snadno se vám potom stane, že autobus se směrovkou Plaça Catalana považujete zcela jednoznačně za neschopnost Barcelonského dopravního podniku (TMB) a řeknete si, že přece jinam než na Plaça de Catalunya jet nemůže a že nic takového jako Plaça Catalana v Barceloně není.

Je... 
Místo do srdce Barcelony se tak dostanete hluboko do neprobádaných končin distriktu Horta-Guinardó. I když na kruhové náměstí ústí hned pět ulic, je tu klid. Daleko od všeho ruchu velkoměsta ponořené do domácké atmosféry se nachází Plaça Catalana, náměstí pojmenované po fontáně, která se hrdě tyčí v jeho středu. Jedno z mnoha zapomenutých a zároveň kouzelných míst, kdy se před člověkem zjeví zcela jiná Barcelona. Barcelona ponořená do sebe (zvlášť za parných letních odpolední), Barcelona skrytá před zraky turistů a přitom tak velebená místními. Klasické náměstíčko s fontánou, kioskem, supermarketem, spoustou laviček a množstvím pobíhajících dětí a psů, když už se zešeří. Místo, který je po Barceloně stále ještě hodně a na nichž se občas dá jen tak nenápadně ztratit. Naštěstí.

26. 3. 2013

Montjuïc

Montjuïc je v současnosti jedním z nejcharakterističtějších a nejoblíbenějších míst katalánské metropole. Ne vždy tomu ale tak bylo. Během staletí se tvář hory měnila a stejně tak se měnilo i soužití a vztah Barceloňanů k ní. Dnes se zaměříme na dějiny nejslavnějšího barcelonského kopce.

Montjuïc je proslulý krásnými parky a zahradami
Zajímavý je už samotný název kopce. Existují dvě možné etymologie - první a zároveň nejrozšířenější tvrdí, že Montjuïc znamená v překladu Židovská hora (Mont dels Jueus), což ostatně může potvrzovat i skutečnost, že zde kdysi bylo židovské pohřebiště; existuje i druhá možnost a to Jupiterova hora (z latinských zmínek o městě - Mons Iovis). Ať už je to jakkoliv, nic to nemění na dnešním hezky graficky vypadajícím i znějícím názvu.

Ačkoliv stála vždy tak nějak stranou Barcelony, s její historií je hora velice spjatá. Dlouhá staletí byl Montjuïc strategickým místem, z něhož se dala Barcelona pohodlně bránit/dobývat. Zcela logicky tu také odnepaměti vždy stála nějaká pevnost sloužící často oběma zmíněným účelům. Ta aktuální je z roku 1751. Pevnost na Montjuïcu je vůbec pro Barcelonu zvláštním symbolem. V posledních dvou stoletích se totiž pevnost stala spíše než symbolem ochrany symbolem pokory a strachu. Roku 1808 se na Montjuïc dostala Napoleonova vojska, a snadno tak ovládla Barcelonu, v letech 1842 a 1843 odtud bombardováním španělští generálové potlačovali barcelonské revolty. Od konce 19. století pevnost sloužila především jako obávané vězení pro dělníky, anarchisty a jiné nepřátele tehdejších režimů. Tamní vězení proslulo svým krutým mučením. Velice smutnou roli sehrál Montjuïc i během občanské války (1936-1939) a po ní. Frankisté zde popravili přes 4 000 politických vězňů, mimo jiné i Lluíse Companyse (premiér katalánské vlády 1933-34 a 1936-40). Kromě toho tu v bídných hygienických podmínkách živořily další spousty politických vězňů. Až do roku 1960 zde bylo vojenské vězení.


  
MNAC
První polovinu 20. století si tedy většina Katalánců Montjuïc nespojí s příliš pozitivními myšlenkami. Dodnes je pevnost tyčící se nad Barcelonou vnímána s pocitem velkého historického trápení. O to zajímavější je skutečnost, že na řadu turistů/cizinců naopak Montjuïc působí velice pozitivním dojmem. Hora totiž není jen pevnost na jejím vrcholku. Vzhledem k velké rozloze tu totiž najdete všechno možné - pro turisty učiněný ráj. Rozkládá se tu například nejslavnější barcelonský hřbitov. Dále je tu řada muzeí - Fundació Joan Miró, Poble Espanyol, Teatre Grec, a především MNAC - Museu Nacional d'Art de Catalunya. Zvlášť toto poslední je oblíbenou turistickou zastávkou. Kromě slušné sbírky katalánského umění tu mají krásné výhledy na Barcelonu a speciálně na světelnou zpívající fontánu Font Màgica.

Tím však výčet atrakcí nekončí. Kromě zmíněného MNAC je tu i celý výstavní areál, jenž byl vybudován pro Světovou výstavu 1929. Jeho součástí je i jakési dvojče brněnské Vily Tugendhat - Německý pavilon pro světovou výstavu od stejného architekta. Bezesporu nejslavnějším areálem na kopci je však ten olympijský, v němž se odehrávala letní Olympiáda 1992. Kromě dosud skvěle využívaných stadionů tu najdete i krásné vyhlídkové terasy. Po celém kopci je také rozeseto množství krásných zahrad, z nichž řada je nově upravená. Zvláštní doporučení si zaslouží zahrady Jardins Mossèn Costa i Llobera, kde naleznete tisíce a tisíce všelijakých kaktusů a především bohorovný klid a soukromí, protože turisté o těchto zahradách nevědí a navíc není úplně snadné najít do nich cestu. To a mnohé další nabízí nejznámější barcelonský kopec. Při návštěvě Barcelony je to povinná zastávka, na niž se vyplatí rezervovat si minimálně jeden celý den. Dva však budou lepší.


Olympijský areál Montjuïc

23. 3. 2013

Benidorm: Městečko mrakodrapů

Benidorm mne vždy fascinoval. V podstatě bezvýznamná vesnice se díky svému perfektně dovolenkovému klimatu stala během pár let slušně velkým městem a ikonou Středozemí. To nejzajímavější je ale fakt, že právě tady se nachází většina španělských mrakodrapů. Přitom mrakodrapy jsou většinou výsadou hlavních měst, popřípadě jiných finančních center. V Madridu naleznete vyšší, ale celkově je jich mnohem méně než v Benidormu. Jak k nim vůbec plážové letovisko se zhruba 70 000 obyvateli přišlo?

Prvně je tedy třeba říct, že Benidorm je skutečně na evropské špičce co se mrakodrapů týká. Hned 40 budov je tu vyšších než 85 metrů a celých 27 (!) je vyšších než 100 metrů. Ono se to možná nezdá nic moc v porovnání s Čínou, ale pojďme si to říct jasněji. Česká republika má 3 nebo 4 budovy s výškou 100 a víc metrů...a 10 milionů obyvatel. Benidorm i v maximální letní sezoně nepřekročí 120 000. 

Nejvyšší budovou v Benidormu, 5. nejvyšší v celém Španělsku a zhruba 25. nejvyšší v Evropě je rezidenční dům In Tempo (200 m), který se letos dokončuje. Zároveň se také jedná o druhou nejvyšší rezidenční budovu v Evropě. Dalšími slavnými benidormskými mrakodrapy jsou Gran Hotel Bali (186 m), Torre Lúgano (158 m), Edificio Kronos (150 m) a Neguri Gane (145 m). Gran Hotel Bali je zároveň nejvyšším evropským hotelem. Podle některých údajů je Benidorm lokalitou s nejvíce mrakodrapy na počet obyvatel na světě a podobně je to i v přepočtu na čtvereční metry, kde tato lokalita zaostává pouze za Manhattanem.

Až do 50. let minulého století přitom Benidorm byl jen jednou z mnoha rybářských vesnic na pobřeží Středozemního moře. Od té doby se však kousíček po kousku budoval jeho turistický potenciál, díky čemuž se vesnice změnila na město a město posléze začalo růst do výšky. Pro ilustraci si připomeňme nějaký ten demografický údaj - roku 1950 tu žily necelé 3 000 obyvatel, roku 1960 už to bylo 6 000 a pak se každou dekádu počet zdvojnásoboval. V současnosti se ustálil na zmiňovaných 70 000, z nichž třetinu tvoří cizinci. Nejčastěji zde narazíte na britské, holandské a německé turisty a penzisty. Jinak je Benidorm skutečným rájem na zemi. Příznivé mikroklima, průměrná roční teplota 17 stupňů, několikakilometrová pláž lemovaná vysokými věžemi, spousta zábavy... zkrátka dovolenkový ráj. Pokud máte rádi moře, vydejte se do Barcelony. Pokud máte rádi mrakodrapy, vydejte se radši do Madridu. Pokud však milujete oboje, vaše kroky by měly mířit právě sem, do Benidormu!





22. 3. 2013

Gustave Eiffel a Katalánsko

Gustava Eiffela (1832 - 1923) netřeba příliš představovat. Dijonský rodák, architekt a inženýr, se proslavil především svou slavnou Eiffelovou věží. Dnes se podíváme, co má vůbec tento Francouz společného s Katalánskem. A svou roli v tom hraje i ona slavná Eiffelovka...

I když se Eiffel proslavil především svou vysokou věží v Paříži, s jeho konstrukcemi se setkáte doslova po celém světě - v New Yorku (vnitřní konstrukce), po celé Latinské Americe, v Maďarsku, Portugalsku, Vietnamu, Egyptě či domovské Francii. Svou stopu zanechal i v Katalánsku a to hned dvakrát.

V podstatě jedinou stavbou v Katalánsku, na níž se jeho konstruktérská firma podílela, je známý červený železný most přes řeku Onyar v Gironě. Každý, kdo byl někdy v Gironě, si ho určitě vybaví - právě z něj se dá velice pěkně dokumentovat krásná říčně-urbanistická scenérie, kterou Onyar v centru Girony nabízí. Most byl zkonstruován roku 1877 a Gironu tehdy stál 22 500 peset. Ačkoliv se mu lidově přezdívá Eiffelův most, originální název by měl být: Pont de les Pescateries Velles.

V Katalánsku je však ještě jedna Eiffelova stavba. Respektive údajně MĚLA BÝT. A nejedná se o nic menšího než o slavnou Eiffelovku. Většina seriózních zdrojů připouští, že jde pouze o legendu, nicméně na druhou stranu, zvěsti vždycky vznikají na základě nějakého byť jen malinkého zrnka reality. Eiffelova věž byla slavnostně odhalena v roce 1889 u příležitosti Světové výstavy v Paříži. Oficiální barcelonská legenda ovšem tvrdí, že Eiffel předtím nabízel projekt své věže i jiným městům - především pak Barceloně pro Světovou výstavu, která se v katalánské metropoli konala o rok dříve než ta pařížská. Barcelonští radní však prý projekt odmítli se slovy: "Drahé, příliš vysoké a divné." Místo ocelové věže se rozhodli pro konzervativnější Arc de Triomf. Eiffel, který nepořídil v Barceloně, pak stejný projekt odprezentoval v Paříži a tam i přes počáteční nepochopení uspěl.

Aspoň toto praví ona legenda. Ve skutečnosti však prý k ničemu takovému nedošlo, a tak nářky nad tím, že v Barceloně dnes místo cihlového oblouku mohla být světově proslulá ocelová kráska, budou nejspíš zcela zbytečné. Jaká by asi byla Barcelona s Eiffelovou věží..?

17. 3. 2013

Monika Zgustová: Česká literatura v katalánštině

V roce 1957 se narodila ještě jedna žena, která dnes tvoří most mezi Českem a Katalánskem. A to jednoznačně mnohem aktivněji než v minulém článku zmiňovaná Helena Rakosnik. Její jméno je MONIKA ZGUSTOVÁ, narodila se v Praze a právě díky ní se Katalánci i Španělé mohou začíst do vrcholných děl české literatury...

Monika Zgustová se sice narodila v Praze, nicméně dlouho v Československu nevydržela. Společně s rodiči utekla před tehdejším režimem a díky tomu zároveň procestovala slušný kus světa. Důležitou část života strávila v USA, kde vystudovala literární komparatistiku na University of Illinois, nicméně záhy se vydala do Barcelony, kde se již rozhodla zakotvit. Od roku 1983 tak působí v Katalánsku, v současnosti žije v přímořském letovisku Sitges kousek od katalánského hlavního města. 

  
Monika Zgustová
Zdroj: cccb.org
Přeložila desítky knih  z češtiny a ruštiny do katalánštiny nebo španělštiny. Spolupracovala také na rusko-katalánském slovníku. Kromě toho se v posledních letech už naplno věnuje i vlastní spisovatelské tvorbě (veškeré podrobnosti: www.monikazgustova.com). Díky jejím překladům mohlo španělské i katalánské publikum konečně vychutnávat mnohé známé české klasiky, například Jaroslava Haška, Václava Vančuru, Milana Kunderu, Jaroslava Seiferta či Václava Havla. Nejvíce uznání si však vysloužila za překlad tvorby básníka Bohumila Hrabala. Kromě toho také spolupracuje s různými španělskými a katalánskými deníky a časopisy. Za svou činnost se také může chlubit mnoha (nejen) literárními cenami. 


10. 3. 2013

Proč fanoušci FC Barcelona slaví svá vítězství u Font de Canaletes?

Font de Canaletes (Fontána Canaletes) je jedním z nejznámějších barcelonských zákoutí. Najdete ji hned na samém začátku Rambly u Plaça de CatalunyaTakových "fontán" je vlastně po Barceloně docela dost, ta na Ramble je však slavná díky velice osvěžující vodě a tradici, podle níž kdo se z oné kašny jednou napije, do Barcelony se ihned zamiluje a bude se do ní pravidelně vracet. I přesto však není úplně lehké si jí hned všimnout. Fanoušci FC Barcelona však vždy vědí, kam mají po vyhraném zápase jít. Již mnoho desítek let je Font de Canaletes symbolem oslav všech barcelonských triumfů, avšak jen málokdo už dnes ví, proč se slaví zrovna na tomto místě...


Jak už to bývá, důvod je to velice prozaický a samotná Font de Canaletes v něm nehrála žádnou větší roli. Všechno začalo 10. února 1930, kdy katalánský podnikatel, politik a v letech 1935-1936 taky prezident FC Barcelona, Josep Sunyol i Garriga, založil sportovně a politicky zaměřený týdeník a později deník La Rambla. Redakce tohoto periodika se usídlila v domě, který dnes nese číslo 133, na samém počátku Rambly, čirou náhodou přímo naproti Font de Canaletes. Vždy, když Barça někde hostovala, redaktoři dostávali rozhlasem či telefonem zprávy o vývoji zápasu a výsledky poté napsali na tabuli, kterou vyvěsili z okna redakce. V době bez televize, internetu a prakticky ani rádia tak barcelonským fanouškům nezbylo nic jiného, než přijít před redakci a čekat na výsledky tam.

Ono čekání jim však zpříjemňoval malý kiosek s občerstvením, který tu stával od roku 1901 a který patříval Esteve Salovi, prezidentu FC Barcelona v letech 1934-1935. Fanoušci Barcelony si tu tak mohli zpříjemnit chvíle čekání a v případě vítězství také pořádně slavit s kalíškem něčeho tvrdšího. Prázdno tu však nebylo ani při domácích zápasech Barçy, jelikož právě tady u Font de Canaletes se posléze probíraly nejdůležitější momenty zápasu a tak podobně. Kiosek fungoval až do roku 1951, kdy byl zbořen, nicméně o tradici bylo v tu dobu již postaráno. A i když na místě už nebyl ani stánek s občerstvením ani deník La Rambla, který samozřejmě zmizel s frankistickou cenzurou, stále tu ještě byla Font de Canaletes, jež až do dnešních dnů trpělivě "snáší" velkolepé barcelonské oslavy.

Každé velké vítězství si zasluhuje ještě větší oslavu. V roce 2011 byly důvody k oslavám obzvlášť důležité (porážka Madridu, výhra v lize, výhra v Lize mistrů...), a tak se prakticky celý květen na Ramble slavilo. Ústřední postavou byla opět Font de Canaletes, která tyto dny oslav musí udržet okolo 6 až 8 fanoušků, kteří na ni vylezou a odtud "řídí" oslavy. Občas ji pak po ránu musí narovnávat, popřípadě měnit rozbité lucerny. Ale Barceloně to za to stojí. Nedá se to dobře popsat, je třeba to zažít. 

Někdy se to také přežene, a tak se do oslav zapojí i katalánská policie. To se ostatně dělo právě v roce 2011, kdy po vítězství nad Madridem létaly skleněné láhve a petardy do hotelu na Ramble, kde se usídlili madridští novináři. Ti si prožili skutečné barcelonské peklo :-) Davy fanoušků pak rozehnali vždy přítomní Mossos d'Esquadra (katalánská policie). Ostatně na následujících dvou videích si můžete udělat malou představu o tom, jak vypadají oslavy u Font de Canaletes. Na prvním videu oslavy v plném proudu, na druhém takřka tradiční "afterparty"...



3. 3. 2013

Sant Medir

Festa de Sant Medir. Dávná tradice, na kterou se těší každičké dítě v barcelonské čtvrti Gràcia a jejím širém okolí. Každý 3. březen jim totiž přinese opravdu mnoho tun radosti. Ne nadarmo je tato slavnost známá jako "dolça festa" (sladká slavnost).

Sant Medir 1915, Vallcarca (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)
Ale nejprve alespoň něco málo o onom svatém: Sant Medir (Svatý Medir) měl být katalánský venkovan, jenž žil okolo roku 303 v jednom z údolí pohoří Collserola, které obepíná dnešní Barcelonu. Ta doba byla pro křesťany v těch místech dost zlá (viz Santa Eulàlia) kvůli řádění římského císaře Diokleciána. Ze stejného důvodu tehdy z Barcelony utíkal například i tamní biskup Sever. Na útěku potkal Medira, kterak opečovává své políčko s boby. Pověděl mu, proč utíká a poprosil ho, aby Římanům řekl pravdu, kdyby se na něj ptali. Po Severově odchodu boby najednou zázračně vykvetly, jako by to byly už měsíce, co je někdo zasadil. Nedlouho poté se přiřítili i Římané a Medir odpověděl zcela popravdě, že když sázel boby, biskupa tudy utíkat viděl. Římané mu však logicky nevěřili, zatkli ho a když dopadli i biskupa, z obou rázem udělali mučedníky.

Podle historiků však reálně žádný Sant Medir neexistoval a jeho postava je inspirována jiným svatým (pravděpodobně Svatým Emeterim z Calahorry) tak, jak to bývalo v oněch dobách běžné. To však nebránilo vzniku legendy. Na počet Sant Medira se v pohoří Collserola vybudovala i malá poustevna, k níž každý rok míří pouť. A tím se už dostáváme ke zmiňované přesladké slavnosti...

Samotná tradice Festa de Sant Medir je stará necelých 200 let. V první polovině 19. století totiž jistý Josep Vidal i Granès, jemuž patřila malá pekárna přímo na ulici Gran de Gràcia, vážně onemocněl. Tento pekař se usilovně modlil právě ke svatému Medirovi, aby tento učinil zázrak a uzdravil ho. A slíbil, že pokud se tak stane, každý rok 3. března podnikne pouť z Barcelony až ke zmiňované poustevně v pohoří Collserola. A tak se také stalo. Vidal i Granès se uzdravil a s rodinou a přáteli se vydal uctít svého svatého patrona. A aby zázračné uzdravení pořádně oslavil, rozdával po cestě  z Gràcie k poustevně v Sant Cugat del Vallès dětem plné hrsti sladkosti!

Úklid po slavnosti Sant Medir na ulici Gran de Gràcia, 2011
Každý rok se přidávalo víc a víc lidí, až se z toho zkrátka stala oficiální tradice. Každoročně 3. březen nadchne především dětičky ze čtvrti Gràcia, které nadšeně obléhají několik ulic, jimiž prochází průvod rozdávající tuny bonbónů, přičemž ta největší sláva se odehrává v centru veškerého gràcijského života, totiž na ulici Gran de Gràcia. Mnoho sladkostí za letu popadá na silnici místo do tašek, deštníků a vůbec všeho možného, do čeho se dá sladká sprška chytit. I tak je to ale pořád jen malá trošku z mnoha tun, které se každoročně na slavnost připravují. Průměrné gràcijské dítko si tak po skončení průvodu domů odnáší minimálně dvě igelitky napěchované sladkostmi. Vždy je cukrovinek každopádně dost na to, aby vydržely až do dalšího 3. března. 

I tak se ale na konci večera po ulicích válí tisíce a možná desítky tisíc sladkostí, rozježděných a rozšlapaných, lepících se na podrážky bot, případně rozmoklé od deště. Takové bonbony radši nebrat. A už vůbec ne ty z prostředka silnice! Průvod na Sant Medir je totiž opravdu stylový, proto ony povozy, z nichž prší sladké štěstí, táhnou opravdoví koně. A ti, jak známo, chodí na záchod doslova kudy chodí... Zkrátka a dobře, jsou i sladkosti, které se vyplatí nechat ležet. Dnešní slavnosti jsou každopádně řádně zprofesionalizované. Jen co se v dáli ztratí zmiňovaný průvod, najedou na Gran de Gràcia a další ulice čistící vozy a do půl hodinky není po nějaké slavnosti ani památky. Jak ostatně ilustrují obrázky z let 1915 a 2011, určitá poetičnost se postupem času vytratila. Na druhou stranu, rozzářené dětské tvářičky se nemění - tuny sladkostí v domácnostech totiž budou ještě dlouho připomínat další vydařený ročník staré gràcijské tradice.