29. 5. 2013

Patum de Berga

Patum de Berga je jednou z nejzajímavějších a také nejvýznamnějších katalánských pouličních slavností. I přesto stále mimo Katalánsko není tak docela známá (a to i přesto, že od roku 2005 patří na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO). Možná proto, že se každoročně koná v taktéž světově nepříliš známém městečku Berga. To je však jen o důvod víc, proč si do Bergy udělat výlet zrovna v době konání těchto slavností. 

Jak kdosi prohlásil: "Patum je slavnost, která nedá dost dobře pouze vidět - lze ji jen prožít". Je tedy jasné, že následující stručný popis nemůže ani zdaleka nastínit skutečnou atmosféru, do níž se Berga každoročně někdy mezi koncem května a koncem června zahalí. Alespoň trochu přiblížit ji pak může video, které naleznete na konci článku. Tak či onak ale platí, že pokud chcete opravdu proniknout do tajuplné a zároveň strhující atmosféry Patum de Berga, je třeba se vydat přímo na místo.

  
L'Àliga de Berga (Foto: www.catalunya.com)
A můžeme začít třeba onou správnou dobou k takovému výletu. Konání Patum de Berga je totiž provázané s křesťanskými slavnostmi Božího Těla, což je svátek pohyblivý - navázaný na Velikonoce (slaví se přesně 60 dní po Velikonoční neděli), takže každoroční doba slavností osciluje přibližně mezi koncem května a koncem června. Akce jsou vždy rozloženy do poloviny týdne, od středy do neděle. . Tradice Patum de Berga sahá až do 16. století. Mezi vrcholné dny slavností patří čtvrtek a neděle - vše se odehrává na náměstí Plaça de Sant Pere.

Samotný název PATUM je odvozen od zvuku bubnů, které již odnepaměti slavnosti provázejí. Během vrcholných večerů vystoupí řada alegorických postav, které ztvárňují souboj dobra se zlem, populární katalánští gegants a možná nejcharakterističtější postavou je Àliga, tedy jakási skoro 2 metry vysoká figura orla s korunkou. Àliga se postupem času stala tím největším symbolem slavností. Možná ještě známější událostí v průběhu Patum de Berga je tzv. "Salt de Plens" - to je závěrečné pyrotechnické vystoupení postav představujících démony. Jaká by to ostatně byla slavnost na Pyrenejském poloostrově, kdy nedošlo na prskavky a ohňostroje... 



26. 5. 2013

Plaça de les Glòries Catalanes

Ačkoliv mělo být náměstí Plaça de les Glòries Catalanes důležitou součástí při budování barcelonského Eixamplu, místem styku tří důležitých cest a později dopravních tepen (Diagonal, Meridiana a Gran Via), dnešní realita je značně neutěšená a kromě dopravních zácp jde spíš o marginální zónu.

Ono se vlastně ani není co divit, když jde o jedno z dopravně nejvytíženějších míst v Barceloně. Denně tu projede okolo 100 000 automobilů. Současný stav náměstí je: jedna velká (nedodělaná) rekonstrukce. Přitom není tomu tak dávno, co náměstí dostalo svou současnou/dočasnou podobu. Charakteristický dopravní labyrint se tu utvořil v letech 1990 - 1992, kdy katalánská metropole procházela obrovskými změnami s ohledem na letní olympiádu pořádanou zde právě v létě 1992. Soustavě viaduktů, které se přezdívalo "buben", však nyní již definitivně odzvonilo. Rok za rokem  se tato stavba pomalu rozebírá (stačí se zde jen projít v Google Street View a porovnat obrázky z let 2008 a 2009) a předevčírem konečně došlo k rozhodnutí odstranit nepoužívaný kruhový nadjezd.

Nové kolo úprav by z Plaça de les Glòries Catalanes mělo opět udělat alespoň trochu pěkné místo. Kromě odstranění současné dopravní hrůzy a zanoření dopravy z ulice Gran Via pod zem se plánuje i dokončení některých budov v okolí. Hotovo by mělo být například nové sídlo barcelonského muzea designu Disseny Hub Barcelona, zatímco jiné budovy už se staly symbolem celé čtvrti jako například známá Torre Agbar. Ani tento pokus o obléknutí náměstí do moderního kabátku zatím nedokáže z místa smýt určitý nádech opuštěnosti, bídy a mizérie. Tato skutečnost je tu totiž občas velice dobře vidět. Právě tady se v posledních letech konaly v doslovném překladu "bídné trhy", na nichž především afričtí nelegální přistěhovalci prodávají skutečně vše, co jim přijde pod ruku - a to jsou ve velké spoustě případů jen a pouze odpadky.

Zkrátka a dobře, práce je tu víc než dost. Pokud chcete strávit příjemné odpoledne na nějakém příjemném barcelonském náměstí, sem rozhodně nechoďte. Pokud však píšete sociálně/nostalgicky/atd laděnou knihu, potom sem tedy spěchejte, ať ještě kousek té "mizerné" atmosféry stihnete vstřebat.
Plaça de les Glòries Catalanes (Foto: Google Maps)

24. 5. 2013

Cristóbal Culé

Opět po roce se do centra mediálního zájmu dostal sloup se sochou Kryštofa Kolumba na jižním konci barcelonské Rambly. Zatímco loni 1. května to bylo díky velké záchranné akci uvězněných turistů, tentokrát se o polemiku svou zajímavou reklamní kampaní postarala oděvní společnost Nike.

Kolumbus v XXXXL dresu FC Barcelona (Foto: NIKE)
Tento týden totiž FC Barcelona představila dresy pro příští sezonu a právě jejich výrobce (Nike) se rozhodl pro skutečně velkolepou reklamní akci - oblékl do XXXXL repliky nového dresu sochu Kryštofa Kolumba. Za celou akci zaplatil barcelonské radnici takřka 100 000 euro. Tím ale současně vyvolal velkou polemiku - v Barceloně by se totiž podle platné městské vyhlášky žádné významné budovy či jiné monumenty (sochy, hřbitovy, kašny...) neměly stát reklamní plochou. Na druhou stranu je však jasné, že sebe sama asi radnice pokutovat nebude. Navíc peníze od společnosti Nike by měly jít na podporu určitých sociálních projektů. Drtivá většina turistů hodnotí přiznání Kolumbovy fotbalové orientace velice kladně, u místních obyvatel už jsou názory rozporuplnější a zcela logicky nejhůře vše vnímají fanoušci druhého barcelonského fotbalového klubu RCD Espanyol.

Faktem však zůstává, že celá akce se stala velkým mediálním příběhem, jenž obletěl média po celém světě. Kolumbův monument patří bezesporu k symbolům Barcelony, a tak byl velký ohlas na tuto akci předem zajištěn. Když si to tedy spočítáme, 100 000 euro za takovouto reklamu je docela výhodný byznys (což reálně zjistíme až podle toho, kolik nových dresů navíc firma díky tomu prodá). Netradiční pohled na Kolumbovu sochu neboli na "Cristóbala Culého", jak ji někteří překřtili, se bude barcelonským obyvatelům a návštěvníkům nabízet až do 9. června. Barcelonský dres pro Kolumba můžeme vnímat i jako sympatický dárek monumentu - ten totiž 1. června 2013 oslaví 125 let!



23. 5. 2013

Přepadení Banco Central: 23. května 1981

Je tomu přesně 32 let, co Barcelona zažila nejnapínavější přepadení banky ve 20. století (a možná i v celé své historii). V sobotu 23. května 1981 něco po deváté hodině ranní vnikl asi tucet zakuklenců do sídla Banco Central na Plaça de Catalunya, číslo 23 (dnes to již není Banco Central - jde o budovu na rohu Plaça de Catalunya/Rambla). Jelikož se ten den v centrále normálně pracovalo, ono přepadení ihned nabralo obřích rozměrů. Takřka 300 rukojmích se najednou ocitá v bezprostředním ohrožení...

Je také potřeba zdůraznit, za jakých okolností k onomu velkému přepadení došlo. Přesně 3 měsíce předtím došlo ve Španělsku k pokusu o převrat a návrat k diktatuře, v níž země žila v letech 1939 - 1975. Pokus o převrat, jenž tehdy provedl podplukovník Guardia Civil, Antonio Tejero, skončil sice neúspěchem, nicméně pro křehkou a mladou demokracii ve Španělsku to znamenalo solidní otřes. Rok 1981 tak byl obdobím určité nejistoty. Právě za takových okolností došlo k přepadení, navíc se v jedné z telefonních budek na náměstí našel vzkaz, v němž údajně pachatelé přepadení žádali osvobození podplukovníka Tejera a dalších + přistavení letadel a možnost utéct někam hodně daleko (filmová klasika). Jinými slovy, panovaly obavy, že se jedná o politicky motivovaný čin.

Základní nastínění událostí 23.května 1981...
To se později nepotvrdilo, nicméně přesný a zcela jasně identifikovatelný motiv není znám dodnes, a tak je na přepadení Banco Central často nahlíženo velice kriticky až konspiračně (a do takových podrobností tu nehodláme zabíhat - k tomu jest určeno video na konci článku). Důležité je, že přepadení Banco Central bylo velikou akcí, která takřka na dva dny zastavila život v samém srdci Barcelony. Plaça de Catalunya i část Rambly byly uzavřeny, všude plno policistů. Samotné přepadení se protáhlo až na dlouhých 37 hodin! Takovou dobu žila Barcelona v nejistotě a strachu o osud stovek rukojmích. Ti byli po malých skupinkách v průběhu akce propouštěni, z toho pouze jeden byl úmyslně zraněn, aby pachatelé dodali svým výhrůžkám patřičnou váhu.

Lupiči měli zároveň jasný plán, jak se z budovy co nejdřív dostat, nicméně ten selhal. I proto trvalo přepadení tak dlouho. Všem zúčastněným ale postupně docházely síly, a tak se jen čekalo, kdy dojde ke zlomu situace. Ten nastává v neděli večer. Lehce před osmou hodinou padá po zásahu odstřelovačem na střeše banky jeden z pachatelů a krátce na to do budovy seshora pronikají speciální policejní jednotky GEO. V té chvíli však v budově zůstávají ještě téměř dvě stovky rukojmích a hrozí, že celá "osvobozovací" akce se změní v masakr. Ten rozhodně nechtějí mít na triku ani lupiči, a tak budovu najednou poměrně hystericky opouští všichni zbylí rukojmí. A lupiči zamíchaní mezi ně. Celá akce tak vlastně končí velkým úspěchem, když 37 hodinové zadržování rukojmích končí jen s jedním zraněným rukojmím a jedním mrtvým lupičem. Většinu ze zbytku delikventů policie brzy odhalí a soudy jim zajistí pěkně dlouhý pobyt ve vězení. Mozek celého přepadení - José Juan Martínez Gómez "El Rubio" - kterému bylo tehdy pouhých 25 let (i když byl policii už docela dobře znám) dostal 30 let natvrdo, zbytek kompliců dostalo tresty mezi 23 a 25 lety.

Celá akce je však dodnes tak trochu nejasná. S jistotou se nedá určit hlavní motiv a dá se tušit, že celé přepadení skrývá ještě nějaká tajemství. Zajímavé pohledy nabízí následující dokument, který zprostředkovává pohledy a vzpomínky rukojmích, policie i hlavního organizátora přepadení. I přesto však existuje řada otázek, které v souvislosti s přepadením vyvstávají a na které se novináři v onom dokumentu jaksi zapomněli zeptat. Můžete posoudit sami...


18. 5. 2013

Marc Gasol

  
Foto: nba.com
Podobnou cestou jako starší sourozenec se vydal i druhý z bratrů, Marc Gasol (1985). Je ostatně fakt, že s takovými fyzickými parametry se basketbalu přímo nabízel. Mladší Marc již svého bratra dokonce i "přerostl", jelikož měří 216 cm a váží 120 kg.

Basketbalová kariéra Marca Gasola je docela logicky spjatá s trajektorií jeho staršího bratra. Když Pau Gasol v roce 2001 odešel do Memphisu, Marc ho doprovázel a dva roky roky hrál basketbal za jeden místní školní tým. Pak se však vrátil opět do katalánské metropole, kde hájil barvy FC Barcelona v letech 2003-2006. Následovala ještě dvouletá anabáze v Gironě a pak už byl ten správný čas vydat se zpět po bratrových stopách do NBA. Marc Gasol byl draftován jako 48. hráč v roce 2007 klubem Los Angeles Lakers, avšak o rok později se stal předmětem "gasolovského" obchodu mezi L.A. Lakers a Memphis Grizzlies. Tehdy totiž z Memphisu do Lakers putoval jeho starší bratr Pau, do Memphisu naopak cestovala práva na Marca - jinými slovy, oba bratři se těsně minuli, a tak od roku 2008 Pau hraje za Lakers a Marc začíná svou kariéru v Memphisu. Za Grizzlies Marc Gasol stále nastupuje a i když úspěchy svého bratra zatím ani zdaleka nevyrovnal, přeci jen se ukazuje, že rodinný talent se nezapře. V dubnu 2013 byl Marc Gasol vyhlášen nejlepším obráncem roku NBA, a stal se tak vůbec prvním Evropanem, který na toto ocenění dosáhl. 

Mít v týmu oba bratry se rozhodně vyplácí - své by o tom mohla mluvit španělská reprezentace. Marc v tomto ohledu nikterak nezaostává za svým starším bratrem - stříbrné olympijské (2008, 2012) i zlaté světové (2006) i evropské medaile (2009, 2011) totiž vybojovali oba bratři bok po boku.

Značka "Gasol" je zatím tím nejlepším, co může katalánský basketbal nabídnout. A to je v záloze ještě třetí z bratrů, Adrià Gasol (1993), který zatím hraje v americké nižší univerzitní soutěži NCAA, nicméně lehce již po NBA také pokukuje. Kromě bratrů Gasolových se v NBA objevilo i pár dalších hráčů katalánského (myšleno Països Catalans) původu: Raül López, Juan Carlos Navarro, Rudy Fernández a v současnosti stále ještě hrající Víctor Claver a Ricky Rubio.

16. 5. 2013

Pau Gasol

  
Foto: nba.com
Jeho jméno je v Katalánsku symbolem basketbalu. Aby také ne, když se Pau Gasol (1980) stal vůbec prvním Kataláncem v historii, jenž se může pochlubit prstenem pro vítěze nejprestižnější basketbalové ligy světa - NBA. Tento primát ostatně je ostatně ve správných rukou, jelikož právě Pau Gasol je naprostým  katalánským průkopníkem v NBA - stal se vůbec prvním Kataláncem, který kdy v NBA nastoupil (a druhým Španělem po Fernandu Martínovi) a dále také prvním, který se objevil v play-off (2004), v All-Star Game (2006) a stal si i již zmiňovaným prvním katalánským šampionem NBA (2009).

Pau Gasol se narodil do medicínské rodiny, proto prý i nadále plánuje věnovat se v budoucnu lékařské kariéře. Medicínu nějakou dobu studoval, avšak basketbal byl přednější. Tomuto sportu pro statné chlapy (Pau Gasol měří 215 cm a váží okolo 114 kg) se začal věnovat už na základní škole v Sant Boi de Llobregat. Posléze hrál za CB Cornellà a odtud už jeho kroky následovaly do basketbalového týmu FC Barcelona (1999). V nejlepším katalánském basketbalovém týmu však dlouho nevydržel. Jeho talent totiž ohromil skauty z NBA, a tak byl Gasol v roce 2001 v jednadvaceti letech draftován do nejslavnější ligy světa (a to jako třetí v pořadí, což už samo o sobě něčemu napovídá). Sezona 2001/2002 byla tak jeho první v NBA a svými výkony v dresu Memphis Grizzlies si Gasol vysloužil cenu pro nováčka roku. A asi nepřekvapí, že i zde byl v něčem první - byl vůbec prvním Neameričanem, který si toto ocenění odnesl (a společně s Australanem Kyrie Irvingem, jenž ho obdržel v roce 2012, také dosud jediným).

Po dlouhých létech v Memphisu (2001-2008) přestoupil v roce 2008 do Los Angeles Lakers, se kterými se dočkal i svých dvou triumfů v NBA (2009, 2010). Do dlouhého výčtu jeho sportovních úspěchů patří jistě i dvě stříbrné olympijské medaile z basketbalu (2008 Peking, 2012 Londýn), zlato na mistrovství světa (2006) a dva tituly evropského šampiona (2009, 2011) - vše v dresu španělské reprezentace. Mimochodem, v NBA se mu daří i ze statistického pohledu, jelikož se drží na předních místech tabulek pro evropské hráče. Jinými slovy, Pau Gasol se již nyní stal jedním z nejlepších Evropanů, kteří kdy v americké soutěži hráli. A co se týká rodného kraje, rozhodně jde o nejlepšího katalánského basketbalistu v historii. Tedy zatím... Pau Gasol má totiž ještě dva mladší bratry! 

12. 5. 2013

Katalánsko a F1

U příležitosti GP Španělska, která se koná tento víkend již tradičně na Katalánském okruhu u městečka Montmeló, se v tomto článku podíváme na historické spojení F1 a Katalánska. Na kterých katalánských okruzích se jezdívalo? Konala se někdy GP Katalánska? A co katalánští piloti a další lidé ve Formuli 1? Odpovědi na tyto otázky naleznete v následujících odstavcích...


Je třeba předem říct, že GP Katalánska se ve F1 nikdy nekonala. Pod tímto názvem se jezdí pouze motocyklové závody, Formule 1 do Katalánska vždy zavítala pod hlavičkou GP Španělska. I když se to možná nezdá, v historii GP Španělska hostily hned tři katalánské okruhy! Byly jimi Pedralbes, Montjuïc a Montmeló, kde se jezdí nyní. Na všechny tři stejně jako i na závody, které se na nich konaly, se nyní detailněji podíváme. A poté se zaměříme na katalánské jezdce, kteří se za více než šedesátiletou historii F1 objevili v některé z velkých cen.

OKRUHY

CIRCUIT DE PEDRALBES
Circuit de Pedralbes
Okruh v Pedralbes byl pěkným městským okruhem v barcelonské čtvrti Pedralbes, která je dnes považovaná za jednu z nejluxusnějších adres v katalánské metropoli. Okruh vedl ulicemi Diagonal (tehdy Av. Generalísimo Franco), Numancia, Avinguda de Pedralbes, Passeig Manuel Girona a Avinguda de Esplugues. Měřil přesně 6 316 metrů a rekordní čas na kolo zde stanovil Juan Manuel Fangio v roce 1951 (2:16.93). GP Španělska se v Pedralbes konala dvakrát - poprvé 28. října 1951 (což byla zároveň i historicky první GP Španělska) a podruhé 24. října 1954.

Závod v roce 1951 vyhrál Juan Manuel Fangio (Alfa Romeo), v roce 1954 zase zvítězil Mike Hawthorn (Ferrari). I přes velkou oblibu to však byl poslední F1 závod na tomto místě. O rok později se tragický incident v Le Mans postaral o přehodnocení bezpečnosti na všech evropských okruzích a ten v Pedralbes už by novým bezpečnostním požadavkům nemohl vyhovět. Veškeré závody se tak přesunuly na další městský okruh - Montjuïc.

CIRCUIT DE MONTJUÏC
Circuit de Montjuïc
Závod F1 pak do Španělska na dlouhou dobu nezavítal, až v roce 1967 se znovu uskutečnila španělská velká cena. Vybraným okruhem byla Jarama, nicméně v následujících letech se rozhodlo, že se madridský okruh bude střídat s novým barcelonským. A tak se F1 vrátila do Katalánska, přesněji na městský okruh v krásné scenerii kopce Montjuïc a výstavního areálu postaveného ku příležitosti Světové výstavy 1929. GP Španělska se tu jela v letech 1969, 1971, 1973 a 1975 - pak se na dlouhé roky vrátila do Jaramy a od poloviny 80. let se dějiště přesunulo do Jerezu.

Okruh měřil 3 790 metrů a rekordní kolo tu v roce 1973 zajel Ronnie Peterson (1:23.80). Kromě formulí se tu proháněli také motorky a cyklisté (např. součást Tour de France nebo Vuelta de España). V letech 1969 a 1971 tu vyhrál Jackie Stewart, přičemž ono první vítězství znamenalo i zajímavý historický zápis: Bruce McLaren, druhý v pořadí, na Stewarta v cíli ztratil 2 kola! Takový rozdíl mezi vítězem a druhým v cíli v historii F1 nastal pouze dvakrát - poprvé zde na Montjuïcu a podruhé roku 1995 v Austrálii. V roce 1973 zvítězil Emerson Fittipaldi.

Rok 1975 znamenal pro Montjuïc konečnou. Odehrál se tu totiž z historického pohledu nesmírně zajímavý, avšak z lidského pohledu velice tragický závod. Již před jeho začátkem se jezdcům nezdála bezpečnostní opatření, nedostatečné bariéry a další záležitosti. Někteří se snažili závod bojkotovat, jediným, kdo však skutečně protestně odjel a do závodu nenastoupil, byl Emerson Fittipaldi. K tragédii došlo v 25. kole, kdy se po nehodě dostal monopost Rolfa Stommelena mimo trať. To zapříčinilo smrt několika přihlížejících diváků. Kvůli tomu byl také závod předčasně ukončen ve 29. kole a rozdělovala se jen půlka bodů. Montjuïc 1975 znamenal pro F1 kromě tragédie také jediné vítězství v kariéře pro Jochena Masse a především jediné mistrovské body, na které kdy v F1 dosáhla žena - Lella Lombardi skončila šestá, za což brala 0,5 bodu.

CIRCUIT DE CATALUNYA (MONTMELÓ)
Circuit de Catalunya (Montmeló)
F1 se do Barcelony vrátila až takřka po dvou dekádách. Od roku 1991 hostí GP Španělska Katalánský okruh nacházející se u městečka Montmeló, asi 30 km od Barcelony. V současnosti měří 4 655 metrů. Domovem Velké ceny Španělska je i letos, otázkou však je, jak to bude do budoucna - zdali se Katalánský okruh bude či nebude střídat s Valencií. 

Barcelonský okruh je taktéž oblíbenou testovací tratí, což je i výhoda pro fanoušky. Je sice pravda, že testovací jízdy nejsou ani zdaleka tak napínavé jako závody, na druhou stranu však je výsledný dojem docela podobný. Avšak při testech se za 10 euro můžete pohybovat podél celé trati a dokonale tak okruh poznat. Během závodu těch 10 euro brzy utratíte za sladký nápoj (vstupenka má pak aspoň o cifru víc). Kapacita tribun je okolo 130 000 diváků. Za posledních více než 20 let zažil Circuit de Catalunya spoustu pěkných závodů. Jasným králem je i tady (stejně jako na většině dnešních tratí) Michael Schumacher, jenž tu zvítězil šestkrát (1995, 1996, 2001 - 2004).


JEZDCI

JOAN JOVER SAÑÉS (1903 - 1960)
Barcelonský rodák se mohl stát oficiálně prvním španělským i katalánským závodníkem ve F1. Tento primát mu nicméně uzmul Francesc Gòdia. Abychom to uvedli na pravou míru - oba debutovali v GP Španělska 1951, která se jela na barcelonském okruhu Pedralbes. Oba se do závodu kvalifikovali, jenže Jover i Sañés nakonec ani neodstartoval kvůli rozbitému motoru svého Maserati. Oficiálně se tedy závodu jako takového neúčastnil, a proto je za prvního Španěla/Katalánce ve Formuli 1 považován jeho mladší kolega. Svou závodní kariéru ukončil Jover i Sañés v roce 1960, poklidného "důchodu" si však bohužel dlouho neužil, jelikož dva týdny poté zemřel při dopravní nehodě poblíž městečka Sitges.

FRANCESC GÒDIA I SALES (1921 - 1990)
Jeho Maserati v historicky první GP Španělska, která se konala 28. října 1951, do závodu odstartovalo, a tak se Gòdia stal oficiálně prvním Španělem i Kataláncem ve F1. V závodě, ve kterém slavil svůj první titul mistra světa Juan Manuel Fangio, dojel Gòdia desátý se ztrátou deseti kol právě na vítězného Argentince. V mistrovství světa F1 se objevil ještě v letech 1954, 1956, 1957 a 1958, přičemž do statistik si zapsal 14 GP (z toho jednou se nekvalifikoval, takže 13 startů). Nejvíce se mu dařilo v roce 1956, kdy skončil dvakrát čtvrtý (Německo a Itálie), a zaznamenal tak pěkných 6 bodů do historických tabulek.

Kromě automobilových závodů Gòdia miloval i umění - byl vášnivým sběratelem obrazů. Jeho kolekce, která patří mezi nejvýznamnější privátní umělecké sbírky ve Španělsku (Zurbarán, Nonell, Casas, Picasso,...), je k vidění ve Fundació Francisco Godia.

ANTONI CREUS I RUBIN DE CELIS (1924 - 1996)
Ačkoliv se narodil i zemřel v Madridu, bývá často veden coby původem katalánský závodník, což se ostatně dá odhadnout i podle jména. Ve Formuli 1 se objevil v jediném závodě - GP Argentiny 1960, do níž se svým Maserati odstartoval z poslední (22.) pozice. Odkroužil pouze 16 kol a pak svou snahu vzdal. Byl to jeho první a zároveň poslední závod ve F1.

ÀLEX SOLER-ROIG (1932)
Trvalo celou dekádu, než se v královně motorsportu opět uvedl nějaký Katalánec. Àlex Soler-Roig zde působil v letech 1970 - 1972 (což vzhledem k ročníku narození bylo již dost pozdě ve světě F1). Velkou díru do světa však neudělal, za ty tři roky se účastnil celkem 10 GP, avšak jen do šesti z nich odstartoval - žádnou však nedokončil. Za ony tři roky vystřídal stejný počet týmů - Lotus, March a BRM.

LLUÍS PÉREZ-SALA (1959)
Po další dlouhatánské odmlce katalánských pilotů ve Formuli 1 přichází v roce 1988 další rodilý Barceloňan. Lluís Pérez-Sala byl součástí kolotoče F1 celé dvě sezony (1988 a 1989) a to v barvách stáje Minardi. Celkem 32 závodních víkendů dokázal přetavit v 26 startů v GP (šestkrát se nekvalifikoval) a jeden mistrovský bodík za šesté místo v GP Velké Británie 1989. Část sezony 1988 tvořil u Minardi čistě španělskou závodní dvojici společně s valencijským rodákem Adrianem Camposem. Po skončení závodní dráhy pracoval mimo jiné i na pozicích analytika závodů F1 v různých médiích. V roce 2012 se stal šéfem španělského F1 týmu HRT, ten ale po roce skončil v propadlišti dějin. Lluís Pérez-Sala je také strýcem mladého a velice talentovaného barcelonského mladíka Daniela Juncadelly. I toho možná někdy uvidíme ve F1.

PEDRO MARTÍNEZ DE LA ROSA (1971)
Přichází "zlaté období" jezdců narozených v Katalánsku. Nové tisíciletí přivítá v sedačkách vozů F1 hned tři katalánské závodníky. Pedro de la Rosa debutuje ve F1 v březnu 1999 v GP Austrálie. A je to svým způsobem debut snů, jelikož s nikterak skvělým Arrowsem dosahuje na fantastickou šestou příčku. Pro nováčka úžasný vstup do kariéry, nicméně onen jediný bodík mu vydrží až do konce sezony. Skvělý výkon z prvního závodu již nezopakuje. Po dvou letech u Arrowsu přichází ještě těžší dva roky v Jaguaru - v sezoně 2002 vůbec neboduje a na pár let se loučí s pozicí závodního pilota. Svou kariéru spojuje s pozicí testovacího jezdce McLarenu - jeho velká chvíle přichází až v druhé polovině roku 2006, kdy nahrazuje vyhozeného Montoyu; v Maďarsku dojede druhý a celkem si v sezoně připíše 19 bodů.

U McLarenu v dalších letech pokračoval, ale opět jen jako testovací jezdec. Další šanci závodit dostal v roce 2010 tentokrát v sedačce Sauberu, ale ještě tentýž rok se zase pakoval. Závodění si naplno užil ještě loni v barvách HRT, opět však jen hluboko v poli poražených. Pro letošek se stal testovacím jezdcem Ferrari. Nyní již 42letý pilot další příležitost k závodění již nedostane. Jeho oficiální F1 statistiky se tak uzavřou na hodnotách: 105/107 závodů (statistiky se liší), 35 mistrovských bodů, nejlepší výsledek: 2. místo v GP Maďarska 2006.

MARC GENÉ (1974)
Testovacím kolegou De la Rosy u Ferrari je nyní Marc Gené, který tu však působí již od roku 2004. Rodák z města Sabadell také debutoval ve stejném závodě jako jeho výše zmíněný kolega - v Austrálii 1999. Dvě sezony v barvách Minardi však další pokračování kariéry Genému nezajistily. Získal v nich jediný bod z bláznivé GP Evropy 1999. Štěstí pak zkoušel ještě u Williamsu, ale šlo jen o sporadické závody. Celkově Gené ve Formuli 1 odjezdil 36 závodů a připsal si v nich 5 bodů. Vzhledem k věku se dá podobně jako u De la Rosy očekávat, že závodní kariéra ve F1 pro něj již skončila.

JAIME ALGUERSUARI (1990)
Zatím poslední Katalánec ve F1. A že do ní vstoupil stylově - jeho debut ve stáji Toro Rosso v roce 2009 udělal z Alguersuariho rekordmana F1. Stal se vůbec nejmladším pilotem F1 v historii a to ve věku 19 let a 125 dní! Pro Toro Rosso závodil i následující dva roky a i když se postupně zlepšoval (5 bodů v sezoně 2010, 26 bodů v sezoně 2011), vytouženou pozvánku do prvního týmu (Red Bull) nedostal. Právě naopak. Od té doby se ve F1 vyskytuje pouze jako komentátor nebo testovací jezdec Pirelli. Ačkoliv je stále ještě zatraceně mladý, místo v současné konkurenci bude hledat jen hodně těžko. Ve svých 23 letech má zatím na svém kontě 46 startů a 31 bodů. Díky svému angažmá ve Formuli 1 se stal i poměrně slavným DJ. Možná ho tedy čeká kariéra ještě i jinde než ve světě rychlých kol.


10. 5. 2013

Juan José Moreno Cuenca "El Vaquilla"

Existují i osobnosti, kterými se Katalánci navenek příliš nechlubí, avšak oni přesto neodmyslitelně vytvářejí určitý kolorit místa. "El Vaquilla" a jeho příběh nás dnes zavedou do marginálních čtvrtí Barcelony konce minulého století. Drogy, špína, násilí a zločin - taková byla předolympijská Barcelona.

  
El Vaquilla
(Foto: elmundo.es)
Předchozí věta je přeci jen trochu zavádějící, jelikož katalánská metropole na tom nikdy tak špatně nebyla. Avšak její marginální čtvrtě spolu s obrovskými sídlišti patřícími již na území sousedních měst Badalony nebo Sant Adrià de Besòs se v 80. letech minulého století staly skutečně nebezpečnou zónou. Z těchto těžkých sociálních podmínek se ve Španělsku zrodila celá jedna "ztracená generace" a jejím symbolem se stal právě jeden z nejznámějších katalánských delikventů - Juan José Moreno Cuenca (1961 - 2003) známý pod přezdívkou "El Vaquilla".

Během svého dětství si prošel mnoha barcelonskými marginálními čtvrtěmi jako Torre Baró, La Mina nebo dnes již neexistující slum Camp de la Bota. Právě v této čtvrti začíná ve svých ani ne deseti letech svou zločinnou dráhu, ostatně celé generace jeho předků a příbuzných se ani jinak neživili (na druhou stranu podle všeho moc jiných možností kromě smrti hladem také neměli). V tomto "oboru" se z něho brzy stal šikulka. Kradl, co se dalo, přičemž jeho specialitou byla krádež kabelek vykloněním se z okénka auta za jízdy. Netřeba dodávat, že i ta auta byla kradená. Auta také od raného věku řídil - sedával na polštářích, aby dosáhl na pedály. Už v tak mladém věku se z něj stává barcelonská legenda. Jde z jednoho pasťáku do druhého, ze všech ale vždy uteče. V 15 letech, i když ne tak úplně legálně, také poprvé končí v nejznámější barcelonské věznici La Model

Věznice se pak už na zbytek života stanou jeho nejčastějším bydlištěm, i když i z nich občas uteče a těch pár dní na svobodě stráví přepadáním nebo provede nějakou tu vzpouru, při níž upozorňuje na špatné životní podmínky ve španělských věznicích. Z vězení si též odnesl závislost na heroinu a nákazu AIDS. Život feťáka často končí docela brzy, a tak tomu bylo i v jeho případě - v roce 2003 zemřel na cirhózu jater - kvůli pokročilé fázi této nemoci byl i podmínečně propuštěn, zemřel tedy na svobodě. Ve vězení strávil více než polovinu svého života - kdyby nebylo jeho nemoci, mohl být propuštěn začátkem roku 2007.

Již za svého života se však stal legendou zvláště díky svým slavným útěkům, neustálým bojem za lepší podmínky ve věznicích a faktu, že se kolem něj vytvořila jakási aura novodobého Robina Hooda. Ve Španělsku se stal skutečným synonymem pro někoho, kdo pochází z neutěšených sociálních poměrů, a tak se vydá tou nejjednodušší cestou; vydá se na zločineckou dráhu a je pak již jen těžko převychovatelný. Takový byl "El Vaquilla". Jeho sláva mimochodem vzrostla již po jeho nejaktivnějším období, jelikož se stal postavou několika filmů. Tím nejznámějším byl bezpochyby ten, jenž mapuje jeho skutečně akční dětství; filmem navíc prochází přímo on sám: Yo, El Vaquilla (1985).

7. 5. 2013

La Casita Blanca

Nebyl to nikterak hezký dům, zvlášť na barcelonské poměry. Ale o to ostatně šlo - být nenápadný, zbytečně nevyčnívat a neupozorňovat na sebe. Čtyřpodlažní budova vklíněná mezi ulice Avinguda de Vallcarca a carrer de Bolívar, svou nejemblematičtější stranou však situována do ulice carrer Ballester, to byla La Casita Blanca...

La Casita Blanca, únor 2011
Přitom byste v celé Barceloně možná nenalezli jiný objekt, na který by se vzpomínalo s takovou láskou. Mnoho lásky se v něm totiž za to století existence také odehrálo. La Casita Blanca (Bílý domeček) byl totiž nejstarším barcelonským hodinovým hotelem. V samotné katalánské metropoli se pro tento druh hotýlků vžilo označení meublé a především v době frankismu šlo o jedno z mála míst, kde si zamilované (avšak nesezdané) páry mohly užít intimní chvilky. Až do samotného konce šlo vlastně i o jedno z nejtajemnějších míst Barcelony.

Historie tohoto podniku sahá do počátků 20. století, kdy se zde v přízemí prodávaly ryby a mořské plody, zatímco v patře bylo několik místností, které zákazníkům sloužily k poobědové siestě. Už tehdy se však ona poklidná siesta často zvrhávala v něco víc. Roku 1912 dům přešel do vlastnictví rodiny Sendra, a tak se začala psát historie Bílého domečku coby hodinového hotelu (jen pro úplnost dodejme, že to byl skutečně hodinový hotel - žádný bordel plný prostitutek!). Ze všeho nejdřív bychom si asi měli osvětlit původ onoho názvu, jelikož dům samotný bílý nikdy nebyl. Začalo se mu tak říkat kvůli běloskvoucímu povlečení a prostěradlům, která se vždy sušila na střeše. Pro samotný podnik to vlastně byla vynikající skrytá reklama, jelikož v té době čistota a tím pádem menší riziko různých nákaz byly tou nejdůležitější vizitkou.

  
La Casita Blanca, únor 2011
La Casita Blanca se však vždy chlubila ještě jinou předností, která se postupně stala tím nejzásadnějším pravidlem pro fungování podniku: absolutní diskrétnost. Během návštěvy Bílého domečku člověk přišel do styku pouze s recepčním. Vše bylo zařízeno tak, aby se hosté navzájem za žádných okolností nemohli potkat - ani v garáži, ani na chodbách či v recepci. Vše bylo vymyšleno s maximální přesností, aby byla zachována diskrétnost pro všechny návštěvníky hotelu.   

Pokoje byly vyvedeny především v kombinaci dřeva a rudé barvy, takže především v posledních desetiletích působily již značně retro-stylově. Nicméně zákazníci kvůli tomu neubývali. Pocit absolutního soukromí byl i nadále důležitější. Tomu ostatně odpovídal i jistý typ vybavení pokoje - každý ze 43 pokojů, které se v hotelu nacházely, měl noční stolek se třemi tlačítky: žluté pro zavolání taxi, zelené pro odchod (což byl klíčový moment celé návštěvy - chodby musely zůstat prázdné, aby odcházející hosty nikdo neviděl) a červené pro přivolání recepčního. Obsluha Bílého domečku musela zvládnout i další záležitosti. Samozřejmostí v minulých dobách byly například informace o průběhu utkání FC Barcelona, jelikož mnoho z hostů využívalo právě fotbalových zápasů jako zástěrky k útěku do hnízdečka lásky. Kromě diskrétnosti se hotel řídil ještě třemi pravidly: 

1)  odmítnout páry mladší 23 let
2)  odmítnout neheterosexuální páry
3)  neakceptovat kreditní karty


Interiér La Casita Blanca (2011)
Ověřit to příliš nejde, ale až do posledních dní se hotýlek řídil především oním třetím pravidlem - s postupem doby totiž určitá společenská tabu vymizela, naopak platba kartou by mohla veškeré zdání anonymity značně nabourat. Své služby Bílý domeček poskytoval nonstop, jen s jednou skutečně pořádnou pauzou. Mezi lety 1971 - 1977 došlo k zavření podniku, jelikož v té době barcelonská radnice tvrdě potírala městskou prostituci. Zavřely se desítky bordýlků a hodinových hotelů s tím, že po letech handrkování i radní pochopili, jaký rozdíl jest mezi těmito dvěma zařízeními. Od roku 1977 tak La Casita Blanca mohla fungovat dál. Jak již bylo řečeno, co se dělo uvnitř bylo napůl veřejným a napůl skutečným tajemstvím. Minimálně v celé čtvrti Gràcia, kde se dům nachází, snad nebyl jediný člověk, který by ono tajemství neznal. Majitelé hotýlku si ale své sousedy dokázali získat na svou stranu i zdánlivě malými (avšak vysoce sympatickými) gesty: například když během barcelonské olympiády roku 1992 vyvěsili na střeše katalánskou vlajku. La Casita Blanca se stala tak populární, že o ní pěl i známý katalánský písničkář Joan Manuel Serrat.

Ceník La Casita Blanca během posledního roku fungování
(www.casitablanca.com)
  
La Casita Blanca ve svých začátcích (dole),
Plaça Lesseps v témže období (nahoře)
(www.casitablanca.com)
Skutečným tajemstvím však dodnes zůstává zahaleno, kdo všechno za sto let fungování touto institucí prošel. Barcelonské legendy vyprávějí o mnoha prominentních hostech, dveře si tu prý podávali biskupové ze širokého okolí a nepochybně sem zavítala i řada katalánských celebrit. Faktem ovšem zůstává, že většina příběhů plných vášně a lásky zůstala už navždy ukryta mezi zdmi onoho nevzhledného domu ve čtvrti Vallcarca. Bohužel, vše dobré jednou končí. Stará bohémská Vallcarca se má již v tomto desetiletí proměnit na moderní a novotou zářící čtvrť. Celý blok budov mezi Avinguda de Vallcarca a carrer de Bolívar v těchto plánech figuruje jako dlouhý pás zeleně... Po letech hrozeb nakonec došlo i na Bílý domeček. Barcelona ho za 7,5 milionu eur vyvlastnila, a rok 2011 se tak stal posledním pro jednu z nejmilejších součástí barcelonské historie. Až do ledna 2011 se tu odehrály tisíce a tisíce zvláštních příběhů, šťastných i smutných momentů, láskyplných vzpomínek i nepěkných podvodů...to vše se záhy proměnilo v hromadu suti...

(Ještě před úplným koncem ale budovu obsadili filmaři. Štáb v čele se známou katalánskou herečkou a režisérkou Silvií Munt natočil pěkný film, který i těm, kteří to již nestihli, zprostředkuje úžasné a tajemné prostředí nejstaršího a nejlegendárnějšího barcelonského hodinového hotýlku. Kompletní film "Meublé. La Casita Blanca" naleznete na stránkách katalánské televize TV3, trailer jen o řádek níž...).



Zajímavé články a spoustu fotografií z interiéru najdete na následujících odkazech: