26. 7. 2013

Setmana Tràgica (1909)

26. července 1909 se Barcelona probudila do jednoho z nejhektičtějších týdnů své existence. Celkově tíživá společenská situace v Katalánsku na počátku minulého století nakonec vyústila v malou občanskou válku v ulicích hlavního města.

Setmana Tràgica (česky: Tragický týden) byl výsledkem dlouhodobě neutěšené sociální situace v Katalánsku. Napětí mezi buržoazií a dělníky na počátku 20. století neustále stoupalo a právě v létě 1909 si místní proletariát našel konečně pořádnou rozbušku, která by mu umožnila ventilovat nakumulovanou zlost. Válka o Melillu, která vypukla v červenci onoho roku, znamenala i masivní povolávání vojenských záloh. S obzvláštní radostí potom španělské vojsko do jedné z mnoha zbytečných afrických válek povolávalo katalánské záložníky.


Ne všichni se však museli vydat vstříc nevyzpytatelné africké frontě - synové z buržoazních rodin se mohli bez potíží z onoho armádního závazku vykoupit. Stačilo zaplatit nějakých 6 000 reálů. Zatímco pro buržoazní synky (respektive jejich bohaté otce) toto nebyl problém, průměrný dělník by tehdy musel pracovat bez přestávky celé dva roky, aby částku mohl zaplatit. A tak nezbývalo, než odejít proti své vůli do války. Očividná sociální nespravedlnost byla posléze ještě umocněna zprávou o smrti takřka tří stovek mužů z těchto převážně katalánských záloh jen pár dní po začátku války. Bylo načase se ozvat...

26. července 1909 tedy v Barceloně vypukla stávka. Ostré protesty vykrystalizovaly především v okrajových městských čtvrtích, v nichž se tehdy koncentrovala většina průmyslových závodů. Těžko říct, do jaké míry se mělo jednat o poklidnou stávku, každopádně dělnický protest brzy přerostl ve skutečný pouliční boj. Nekoordinované protesty rychle ovládly místní anarchistické buňky a taktéž barcelonské podsvětí se vehementně zapojilo do vášnivého ničení. V následujících dvou dnech se hněv dělnických mas obrací především proti církvi, kterou považují za hlavního spojence buržoazie. Po celé Barceloně jsou zapalovány církevní objekty (kostely a kláštery), znesvěcují se hroby i mrtvoly. K největším bojům dochází ve čtvrti Sant Andreu de Palomar, mimo Barcelonu je pak největším polem bleskové občanské války město Sabadell.

Od 29. července postupně intenzita bojůvek upadá a Barcelona navíc čelí "invazi" španělských vojenských oddílů, které celý konflikt nekompromisně ukončují. Nutno dodat, že bojové nadšení upadne u dělníků samotných, jelikož ti v tu chvíli již vědí, že je nikdo ve Španělsku nenásleduje a že Setmana Tràgica bude jen izolovaným projevem nespokojenosti se společenskou situací. Poslední zbytky odporu vojáci likvidují v poslední červencový den roku 1909 - až do posledních chvil ještě vzdoruje již zmiňovaná čtvrť Sant Andreu de Palomar a také čtvrť Horta. 2. srpna se všichni dělníci opět vrací do práce.

I když po sobě tento válečný týden zanechal velkou spoustu materiálních a kulturních škod, do smutných statistik bylo třeba zapsat také okolo 100 mrtvých a 500 zraněných, které si boje vyžádaly. Zcela nebo alespoň částečně lehlo popelem 112 budov, z toho přes 80 jich bylo církevních. Pro Barcelonu znamenal Tragický týden také řadu těžkých represí. V souvislosti s událostmi onoho týdne bylo zatčeno takřka 2 000 lidí, došlo k několika rozsudkům smrti, přičemž 5 jich bylo vykonáno (obzvlášť velkou mezinárodní odezvu v podobě demonstrací a pumových útoků před španělskými ambasádami měla především poprava známého anarchisty a učitele Francesca Ferrera i Guàrdii). Také došlo k zákazu odborů a zrušeny byly na čas i jiné nežli církevní školy. Takový byl tedy jeden z nejtragičtějších týdnů v barcelonské historii. Následky týdenního řádění byly patrny ještě dlouho.
Tragický týden v Barceloně (1909) - všude kouř ze zapálených
či dohořívajících církevních objektů. (Foto: wikipedia.org.)

17. 7. 2013

Garbo: Katalánec, který zachránil svět

Je pravdou, že bývalí špioni vždy působí podivným dojmem. Ještě divnějším pak ti, kteří to hráli na obě strany. Vždy totiž automaticky vyvstane otázka: Co všechno se jim dá věřit a co už ne? Ať už je to jakkoliv, agent s krycím jménem GARBO sehrál jednu z nejdůležitějších a zároveň dlouho nejtajemnějších kapitol II. světové války. Dnes už víme, že tento Katalánec zachránil životy desetitisíců vojáků obou znepřátelených táborů. A dost pravděpodobně z velké části jeho zásluhou válka dopadla tak (šťastně), jak dopadla...

JOAN PUJOL GARCÍA (1912 - 1988)
Joan Pujol García
(Foto: wikipedia.org)
Asi nejslavnější katalánský špion se narodil 14. února 1912 v Barceloně, podle vlastních slov v domě číslo 70 na ulici Muntaner. Pocházel z docela dobře situované buržoazní rodiny, takže se mu dostalo solidního vzdělání a poměrně liberální výchovy. Lákal ho svět obchodu, avšak možná slibnou podnikatelskou kariéru Pujolovi překazila občanská válka (1936 - 1939). Její začátek znamenal pro 24letého mladíka povolávací rozkaz do republikánských řad. Pujol však již od raného mládí patřil k přesvědčeným pacifistům, a tak tento rozkaz nevyslyšel. Kvůli dezerci se pak musel dlouhé měsíce schovávat. V úkrytu vydržel celých 15 měsíců a potom se díky falešné identitě přeci jen dostal na frontu. Bojovat však nehodlal - vzhledem k oné nepříjemnosti s dezertérstvím měl jediný cíl: přejít na druhou stranu.

Zde ostatně můžeme hledat jakousi předzvěst jeho dvojité špionské kariéry. K frankistickým oddílům se nakonec se štěstím dostal a dokonce se na této straně zúčastnil i několika bitev. Záhy mu však došlo, že frankistické Španělsko bude jen dalším ohavným totalitním režimem. A k tomu měl již od mládí velký odpor. V takovýchto okolnostech se začal rodit jeden z nejdůležitějších příběhů II. světové války.

Brzy po začátku II. světové války bylo Pujolovi jasné, že Hitler je obrovským nebezpečím pro celou západní civilizaci. Zatímco často si tajné služby své lidi hledají samy, Joan Pujol byl rozhodně výjimkou. Již v roce 1940 se zkontaktoval s britskou ambasádou v Madridu a nabídl jí své služby. Británie však nadšeného idealistu odmítla. Pujol se ale nevzdal. O pár měsíců později zkontaktoval druhou stranu - a Němci ho s radostí rekrutovali. Nešťastný to moment pro ně. Ačkoliv byl totiž Joan Pujol dvojitým agentem, do spolupráce s Němci šel s jasným cílem - být jakkoliv prospěšný jen spojeneckým vojskům, nikoliv Hitlerovi. Pujol se tedy usídlil v Lisabonu, kde se to všemožnými špiony tehdy jen hemžilo, a začal plnit německé úkoly. Postupně si vybudoval síť 22 agentů. Do Německa tak posílal pod krycím jménem ARABEL zprávy o dění v Anglii, nacisté mu na oplátku posílali pěkně tučné štůsky peněz pro něj samotného i pro zaplacení oněch 22 agentů...

Teď ale přichází ona legrace... Ačkoliv se to možná zdá málo uvěřitelné, Němci byli s Pujolovými zprávami velice spokojení. Háček byl ale v tom, že Pujol se rozhodně nenacházel v Anglii, anglicky skoro neuměl a zprávy svých podřízených agentů si tak trochu vymýšlel. Všech 22 postav se totiž nacházelo jen v jeho hlavě, ani jeden ze sítě agentů nikdy neexistoval. Všechny informace, které Němci považovali za zajímavé a cenné, navíc pocházely jen z běžně dostupných zdrojů - Pujol trávil denně hodiny v lisabonských knihovnách a kinech, aby tak svým kontaktům v Německu dodal co nejvěrohodnější informace. Nejlepší na tom všem bylo, že všem těmto polopravdám a smyšlenkám přikládali Němci docela velkou hodnotu. Pujol je o kvalitě svých informací zkrátka dokázal přesvědčit. A to neuniklo pozornosti amerických a britských tajných služeb. Konečně.

V té chvíli se Pujol stává skutečně dvojitým agentem, i když jeho cíl byl vždy stejný - pomoci Spojencům porazit Hitlera. Po několika výsleších/rozhovorech vzniká i ona slavná přezdívka GARBO. Nemýlíte se, má opravdu co do činění s tehdy velice slavnou herečkou Gretou Garbo. Když totiž Pujol Angličanům prezentoval svou imaginární špionážní síť a vše, co již stihl Němcům nakukat, mohli jen smeknout před jeho úžasným uměním hrát a klamat. Odtud tedy krycí jméno GARBO, pod nímž ho znal celý západní svět (na tomto místě se sluší připomenout, že jen skutečně velice málo lidí znalo jeho skutečné jméno, ale o tom až později). Pujol nyní tedy již skutečně řídí své "operace" z Anglie - do Německa posílá buďto falešné zprávy nebo pravdivé avšak časově pozdržené. Tak či onak důvěra nacistů v něj roste. Hezky je přitom vidět, jak fungují tajné služby a jak moc si Pujola a jeho (imaginárních) lidí v Německu cenily. Jednou kupříkladu Pujol nesměl informovat o důležitém pohybu spojeneckých lodí, a tak bylo třeba (imaginárního) agenta z Liverpoolu nějak šikovně odstranit. Onen agent náhle vážně onemocněl a zemřel, nemohl tak podat nepříteli zprávu. Právě díky spolupráci s britskými tajnými službami mohl Pujol tomuto příběhu dodat více věrohodnosti - v jedněch liverpoolských novinách se dokonce objevilo oznámení informující o smrti dotyčného agenta. Němci se tak nejen nic nedozvěděli o důležitých lodních manévrech, ale ještě pak po dobu války posílali drobnou penzi vdově onoho agenta za jeho věrné služby. Vdově imaginární, samozřejmě....

Teď je však načase konečně se podívat na to, proč a jak vlastně GARBO zachránil svět. 6. června 1944 začal ten slavný den - Den D. Vylodění spojeneckých sil v Normandii bylo jedním z rozhodujících okamžiků celé války. Spojenci díky němu znovu otevřeli západní frontu a do konce války zbýval již jen necelý rok. Kdyby žádný Den D nenastal, válka by jistě trvala déle a je už jen věcí spekulací, jak by vlastně dopadla. Úspěch tohoto vylodění však spočíval v tzv. Operaci Fortitude.

GARBO poslal onoho 6. června 1944 Němcům zprávu o připravované akci v Normandii ještě pár hodin před útokem (což byl i značný risk, Němci si to však stejně přečetli až později vlastní vinou, takže moment překvapení nechyběl), avšak uklidňoval je, že půjde jen o provokaci a že skutečně silný hlavní útok se uskuteční záhy a půjde jinudy (Pas de Calais). To mělo nacistická vojska odradit od ofenzivy. Kdyby k ní totiž došlo, Den D by také mohl skončit velkým propadákem, Spojenci by do Francie nepronikli a válka by se zcela určitě minimálně o dlouhé měsíce protáhla. Protože nacisté svému špionovi v řadách Angličanů bezmezně důvěřovali, ponechali značnou část vojska u Calais v očekávání hlavního útoku. Čekali dva měsíce a útok nikdy nepřišel. Spojenci si zatím dokázali prorazit cestu přes německý odpor a bitva o Normandii skončila drtivým vítězstvím. Díky této plné důvěře k Pujolovým zprávám byly ušetřeny desítky tisíc životů na obou stranách, které by zcela jistě vyhasly při masivnějším střetu v případě německých posil v Normandii. Zároveň, jak již bylo řečeno, válka se mohla táhnout další dlouhé měsíce, další stovky tisíc životů by mohly být nenávratně ztraceny... Joan Pujol měl velikou zásluhu na tom, že se tak nestalo.

Celý příběh měl ještě neuvěřitelnější dohru. Po několika týdnech spojeneckého postupu v Normandii poslal Pujol do Německa vzkaz, kterým se ospravedlňoval a oznamoval, že Spojenci se nakonec rozhodli změnit taktiku, když viděli, jak snadný je jejich postup v Normandii, a tak bylo rozhodnuto od útoku na Pas de Calais ustoupit. V podstatě výsměch... Ale Němci Pujolovi věřili dál! Vyjádřili politování a poděkovali Pujolovi za jeho informace. A nejenom to - na konci července 1944 (!) Hitler Pujolovi posílá dokonce německé válečné vyznamenání Železný kříž!


Za celou svou několikaletou kariéru dvojitého agenta dokázal Pujol od Němců vyinkasovat přes 300 000 dolarů. Značná část těchto peněz putovala do financování akcí britských tajných služeb. Němci si tak sami zaplatili za svou porážku. Kromě toho si Joan Pujol alias GARBO připsal i jeden velice zajímavý historický primát. Poté, co se Angličané dozvěděli, že dostal německý Železný kříž, bylo jasné, že tento britský (katalánský) válečný hrdina rozhodně musí dostat za zásluhy britské vyznamenání. Pujol byl tak dost možná jediným člověkem v historii, který obdržel vyznamenání od obou znepřátelených stran - německý Železný kříž a od Angličanů Řád britského impéria. Němci až do samého konce války svému agentovi bezmezně věřili. A nebýt britského investigativce Nigela Westa, skutečné poslání agenta GARBO a tento příběh by možná nikdy nespatřily světlo světa.

O dalších letech Joana Pujola toho příliš nevíme. Brzy po válce opustil  Velkou Británii i se svou ženou Araceli (která měla také nezanedbatelnou roli v celém příběhu) a svými dětmi. V roce 1949 v rámci zametání stop vznikla fáma, že Pujol toho roku zemřel kdesi v Angole. V té době však již dávno žil pod svým pravým jménem a nikým nepoznán ve Venezuele. Jeho žena si však na život v Latinské Americe nikdy pořádně nezvykla, a tak se jejich cesty rozešly a Araceli i s dětmi se záhy vrátila do Madridu. Joan Pujol zůstal ve Venezuele, kde se s drobným kapitálem, obdrženým za své služby ve II. světové válce, věnoval podnikání. Našel si tu i novou rodinu, která však nic o jeho evropské minulosti nevěděla.

Až do roku 1984, kdy ho po dlouhé a pečlivé práci nakonec objevil výše zmiňovaný novinář a spisovatel Nigel West. Znovuzrození Joana Pujola a odkrytí celého jeho válečného příběhu se v Evropě stalo senzací. Ještě téhož roku byl pozván do Buckinghamského paláce k přijetí poct, kterých se mu kvůli rychlému odjezdu z Británie nedostalo již za války. Vrátil se i do Madridu, kde se po letech setkal se svojí bývalou rodinou. Součástí této evropské návštěvy byl i návrat do rodné Barcelony, kde v září 1984 poskytl katalánské televizi TV3 následující hodinový rozhovor. Joan Pujol zemřel ve Caracasu v roce 1988. Bylo mu 76 let. Legenda o katalánském agentovi, jenž zachránil svět, tu však bude již napořád.



Velice pěkný dokument o životě Joana Pujola vznikl nedávno i v katalánské produkci:

15. 7. 2013

Els Quatre Gats

Atmosféra dávných časů umělecké bohémy stále ještě přetrvává v mnoha podnicích na celém světě. I v Barceloně je jeden takový, i když je otázka, kolik tu toho z oné bohémské atmosféry přelomu 19. a 20. století v dnešní době skutečně zůstalo. Nic to však nemění na tom, že zajít do podniku Els Quatre Gats je i dnes zážitek.

Els Quatre Gats ("Čtyři kočky") - toť název legendární barcelonské kavárny, pivnice a kabaretu založeného v červnu 1897.  Už podle názvu lze lehce tušit, že Els Quatre Gats nebyla až tak úplně originálně katalánská myšlenka. Trendy tehdy udávala Paříž, o tom nemůže být sporu, a právě ve francouzském hlavním městě našli inspiraci i zakladatelé tohoto barcelonského podniku - Pere Romeu a Ramon Casas. Oním pařížským kabaretem nebyl žádný jiný nežli slavný Le Chat Noir, založený Rodolphem Salisem.

Právě od něj vše okoukal Pere Romeu, jenž prací v Le Chat Noir strávil několik let svého života. V roce 1897 Salis zemřel a sídlo pařížské bohémy na čas zavřelo. Pere Romeu společně s malířem a předním představitelem katalánského modernisme, Ramonem Casasem, se rozhodli tento koncept přinést do katalánského hlavního města. A takto jednoduše se začala psát historie Els Quatre Gats. Ačkoliv původní kavárna byla otevřena jen mezi lety 1897 - 1903, přesto se stala jedním z nejdůležitějších evropských uměleckých center. Kromě význačných katalánských modernistů (Santiago Rusiñol, Ramon Casas, Miquel Utrillo, Joaquim Mir i Trinxet či Isidre Nonell) sem často chodil i mladý Pablo Picasso, který tu měl dokonce svou první veřejnou výstavu. Mezi stálými návštěvníky byli samozřejmě i hudebníci, literáti a další plejáda umělců. Díky tomu došlo i k vytvoření umělecké revue Quatre Gats, která vycházela v roce 1899 (celkem 15 čísel).

Je velká škoda, že tento podnik fungoval jen do roku 1903, nicméně Pere Romeu nebyl příliš šikovným podnikatelem. K bohémské atmosféře této kavárny tak patřili i neplatící zákazníci apod. Bylo to zkrátka součástí světa, v němž si každý mohl spřádat své sny. Světa, z něhož vzešlo mnoho uměleckých děl. Dluhy však narůstaly, a tak byl Pere Romeu nucen podnik zavřít. Krátce poté se dal na automobilové závodění a roku 1908 v chudobě zemřel na tuberkulózu. Dlouhé desítky let pak kdysi přímo magický lokál ležel v zapomnění. Až na konci 70. let minulého století se objevila snaha oživit starou legendu. Současná restaurace 4GATS se nachází v těch stejných prostorách jako její legendární předchůdkyně, jen ta atmosféra se poněkud změnila.

Na druhou stranu, pár věcí zůstalo při starém. Restaurace se stále nachází v přízemí krásné modernistické stavby Casa Martí (carrer de Montsió, 3) z pera Josepa Puige i Cadafalcha. A její stěny dekoruje mnoho fotografií připomínajících alespoň trochu časy dávno minulé. Dokonce i onen slavný obraz Ramon Casas i Pere Romeu en un tàndem (viz fotografie) tu stále visí, i když jde jen o jeho kopii. Levno tu není a Picassa už tu bohužel také nepotkáte, přesto by každý milovník barcelonské Belle Époque, měl zavítat do míst, kde se to tehdy všechno odehrávalo.

Současný interiér restaurace (Foto: 4gats.com)
Současný interiér restaurace (Foto: 4gats.com)

7. 7. 2013

Nicolau Eimeric: Velký inkvizitor

Nicolau Eimeric (1316-1399) byl nechvalně proslulým teologem a také vrchním inkvizitorem Aragonské koruny v letech 1356-1360 a 1366-1388. Proslul především svou krutostí a zálibou v různých typech mučení. Jeho inkvizitorská činnost za sebou nechala možná stovky přímých a tisíce nepřímých obětí. V případné anketě o největší svini, která se kdy narodila v historické Gironě, by Eimeric nepochybně vyhrál...

Eimeric vstoupil do řad dominikánů v roce 1334. Po několika letech v gironském klášteře se mu dostalo vzdělání i v Toulouse a v Paříži, kde se roku 1352 stal doktorem teologie. O čtyři roky později nahradil na postu vrchního inkvizitora Aragonské koruny kardinála Rosselliho. V podstatě ukázková církevní kariéra. Byl to ale právě úřad inkvizitora, v němž Eimeric našel svůj skutečný smysl života. Díky své vehemenci, bezohlednosti a krutosti při pronásledování hříšníků a odpadlíků od víry si stihl nadělat i řadu nepřátel. Několikrát musel odejít do exilu kvůli konfliktu se samotným aragonským králem, Perem Cerimoniósem, ačkoliv ke konci života si to rozházel i s jeho synem, Joanem I. Asi největším trnem v oku Eimericovi bylo učení největšího katalánského spisovatele všech dob Ramona Llulla. Kvůli pronásledování následníků Llullova učení často neváhal obvinit i celé vesnice či města (krásným příkladem budiž jeho vyšetřování celé Valencie z roku 1388). I přes všechny tyto "úlety" a několik nucených pobytů v exilu se Eimeric dožil požehnaných 84 let, přičemž zemřel v poklidu ve svém rodném městě.

Dějinnou nesmrtelnost mu však zajistila již zmiňovaná krutost a krvežíznivost, s níž se ujal úřadu inkvizitora. Historikové mu přisuzují objev mnoha různých způsobů mučení. S oblibou prý kombinoval trýznění fyzické s tím psychickým. O tom, jak správně vykonávat úřad inkvizitora ostatně napsal dobový bestseller, Directorium Inquisitorum, knihu, která později inspirovala i tvůrce mnohem slavnějšího spisu Malleus maleficarum (vydáno 1486; česky známo pod názvem Kladivo na čarodějnice). Právě kvůli těmto knihám byly ve středověku i později v Evropě zavražděny tisíce lidí. 

Nicolau Eimeric se tak stal dokonalým ztvárněním zla. I proto si ho do svých románů pozvala řada nejen katalánských autorů. Eimeric se objevuje například v tlustém románu Jo confesso (Jaume Cabré, 2011), dále pak v La catedral del mar (Ildefonso Falcones, 2006) či La briuxa de pedra a El gran inquisidor (Miquel Fañanàs, 2012 a 2015). Italský spisovatel Valerio Evangelisti si dokonce gironského inkvizitora vybral za ústřední postavu celé románové ságy a díky jejímu velkému úspěchu se Eimeric stal i "hrdinou" videoher.