28. 8. 2013

Plaça de Trilla


Jen kousíček za stanicí metra L3 Fontana se na malý okamžik ulice Gran de Gràcia nepatrně rozšíří. Právě tam osoba putující po hlavní gràcijské tepně nalezne trochu přírody a odpočinku. Náměstí Plaça de Trilla vlastně ani mnozí za náměstí nepovažují, na to je až moc svázané se zmiňovanou ulicí, která ho navíc rozděluje na dvě části. I když jde tedy o jedno z nejopomíjenějších gràcijských náměstí, věřte, že stojí za to, se zde na chvíli zastavit a dopřát si odpočinek ve stínu několika vzrostlých palem. 

Ještě než ale dnešní rozpůlené náměstí vzniklo, dávno zde již stála jedna z nejstarší staveb v celé čtvrti - Masia Can Trilla, budova ze 17. století. Ačkoliv prošla za ta staletí mnoha úpravami, které jí na kráse spíše ubraly, je zkrátka pořád na svém místě. A na její osudy se váží i ty celého náměstí. První doložené písemné zprávy o Can Trilla máme z roku 1728, kdy celý "komplex" koupil Francouz F. Dupré. Posléze se zde vystřídalo ještě několik majitelů, takže každých pár let se jméno, pod nímž lze stavbu znát, měnilo. Až roku 1803 dům přešel do vlastnictví barcelonského právníka jménem Antoni Trilla. 

Odtud tedy název Can Trilla, jenž dá později jméno i náměstíčku samotnému. Od roku 1825 jsou rozsáhlé pozemky patřící ke staré masii urbanizovány, a tak vzniká právě současná Plaça de Trilla a řada přilehlých ulic - Santa Àgata, Trilla, Badia... Zkrátka několik bloků, které jsou dnes již neoddělitelnou součástí atmosféry čtvrti Gràcia. Za ta léta sloužil Can Trilla již mnoha účelům - byla zde řada obchodů, dílen, kino či škola. Po občanské válce se toto místo stalo sídlem řádu jeptišek Hermanas de Jesús Paciente, jak si lze ostatně na fotografii pod textem všimnout (kříž nad vchodem). Dalo by se říct, že Can Trilla se tak navrátil i k původnímu spiritualismu ve svých zdech. Součástí masie je totiž i barokní kaple, která je ale skryta zrakům běžných kolemjdoucích, protože vede do dvora (oddělený od ulice mříží). Když už mluvíme o jeptiškách, k jedné z těch místních se váže zajímavá legenda. Zakladatelka tohoto řádu na Plaça de Trilla, Ramona Llimargas Soler, totiž odpovídá přímo ve zdech kaple. Ramona se proslavila již před občanskou válkou ale i během ní tím, že byla jakousi osobní věštkyní generála Franka. Sama měla k diktátorovi přístup prakticky kdykoliv a svými věštbami mu prý i několikrát zachránila život.

Plaça de Trilla (2007)
Plaça de Trilla stojí rozhodně alespoň za několikaminutové posezení. A jak už bylo řečeno, na výběr máte hned ze dvou možností. Pokud se po ulici Gran de Gràcia pohybujete ve směru provozu, levá strana náměstí (na fotografii) nabízí poněkud skromnější posezení před zmiňovaným Can Trilla a okolo jedné z typických barcelonských fontánek. Občas se ale o lavičku budete muset dělit s podivnými existencemi. To na pravé straně už to vypadá útulněji. Ze tří stran obklopená pěknými domy a uprostřed náměstí devět statných palem. Pod nimi se hned člověk cítí příjemněji. Nejkrásnější je Plaça de Trilla po dešti. Jindy ušmudlaná dlažba se rozzáří a blyští jako zrcadlo. Přesně takové chvilky na jednom z nejutajenějších gràcijských náměstí jsou tím, co dodává životu jeho lesk...

Více informací: http://lascronicasdethot.blogspot.com.es/2013/04/barcelona-ramona-llimargas-monja-bilocada-franco-can-trilla.html.


26. 8. 2013

Plaça de Lesseps

Cedule "Plaça de Lesseps"
na fasádě domu Cases Ramos
Plaça de Lesseps - i přes množství přestaveb stále emblematické náměstí. Místo, kde se zrodilo městečko Gràcia. A ačkoliv Lessepsovo náměstí nepatří dnes ani zdaleka mezi ty nejmalebnější ve čtvrti, tuctové rozhodně není. Má své osobité kouzlo (jak jen ho dopravní tepna může mít...).

Jednou z prvních věcí, které člověka na tomto náměstí zaujmou, je samotný jeho název. "Lesseps" - může to být cokoliv, ale příliš katalánsky to nezní. Odborníci na diplomacii však možná již tuší. Náměstí totiž nese jméno francouzského diplomata a podnikatele Ferdinanda de Lesseps (1805 - 1894). Lessepsovo jméno zůstane asi navždy spojeno především se dvěma klíčovými světovými průplavy. V roce 1858 se mu podařilo prosadit stavbu Suezského průplavu, který byl dokončen o 11 let později a přinesl Lessepsovi všeobecnou slávu, uznání a v neposlední řadě i solidní bohatství. Lesseps byl ovšem vizionář, a tak, místo aby si užíval klidného stáří, roku 1880 vytvořil projekt Panamského průplavu. Ten mu však přinesl spíše hořký pád. Stavba se příliš nedařila, sesuvy půdy a malárie připravily o život tisíce dělníků a společnost, která pod Lessepsovým vedením průplav stavěla, brzy zkrachovala. Panamský průplav nakonec zprovoznili až Američané roku 1914.

Mezi zastávky Lessepsovi diplomatické kariéry patřil i francouzský konzulát v Barceloně. V katalánské metropoli působil v letech 1842 - 1848. A svou stopu v dějinách města rozhodně zanechal. Brzy po svém jmenování do funkce vypukla v Barceloně vlna nepokojů způsobená násilnými odvody do řad španělské armády a zvýšením daní. Španělské vojsko se rozhodlo rozhořčené obyvatele Barcelony pořádně zchladit, a tak na příkaz generála Espartera došlo k bombardování města z pevnosti na Montjuïcu. Výsledkem bylo několik stovek zbořených či poničených budov a desítky zmařených životů. Lesseps v daném období organizoval pomoc všem francouzským občanům, když si však uvědomil rozsah tragédie, jeho pomoc se zaměřila na všechny obyvatele Barcelony. Sám se setkal s generálem Van Halem, jenž útok řídil, a jako zdatný diplomat dosáhl okamžitého konce bombardování a propuštění mnoha zadržených výtržníků.


Právě toto pevné semknutí s katalánskou metropolí bylo hlavním impulzem k tomu, aby od roku 1895 tehdejší náměstí Plaça dels Josepets (Lesseps v jedné z budov na náměstí ostatně během svých konzulských let sídlil) neslo jméno francouzského diplomata. 

Plaça de Lesseps (1960)
(Foto: Barcelona Desapareguda)
Původ náměstí sahá až do 17. století, je totiž spojen s nejcharakterističtější a nejstarší místní stavbou - kostelem L'església de la Mare de Déu de Gràcia i de Sant Josep, ačkoliv mnohem známějším je pod klasickým názvem Els Josepets. Ten byl vystavěn v letech 1658 - 1687 společně s přilehlým klášterem, který ale dnes již neexistuje. Kolem kostela postupně rostly malé domečky či poctivá kamenná venkovská sídla. A tak jednoduše se na sklonku 17. století zrodila Gràcia. Zatímco stárnoucí domy vždy po čase nahrazovaly nové a vyšší stavby, kostel zůstává pořád stejný. Samozřejmě, že si také užil své - epochy rozkvětu i úpadku nebo ničivou občanskou válku v letech 1936 - 1939, jež se podepsala i na jeho fasádě (a nejen na ní). I přesto všechno však kostel po několika rekonstrukcích vypadá pořád stejně. Stačí jen v archivu natrefit na fotografie náměstí z 19. století a pochopíte, že se za tu dobu vůbec nic nezměnilo.

Tedy až na náměstí samotné, které, jak jsme řekli, zažilo za dobu své existence několik velkých reforem. Velice důležitá byla ta z 50. let 20. století, kdy došlo k pohlcení sousedního náměstí Plaça de la Creu a zvětšení do dnešní podoby. Poslední velká rekonstrukce skončila před pár lety, avšak ne tak docela...

Jedním z důvodů, proč Plaça de Lesseps i po čtyřech velkých reformách vypadá neustále tak trochu rozestavěně, je v současné době výstavba nové linky barcelonského metra. Plaça de Lesseps vůbec v tomto ohledu tvořila dějiny - právě zde začínala/končila v roce 1924 první linka barcelonské podzemní dráhy (a konečnou zůstala až do roku 1985). Nyní se ke stávající L3 přidá koridor linek L9 a L10, který vede napříč celou metropolitní oblastí Barcelony. Obyvatelé náměstí se tak pohodlně dostanou z domu přímo na letiště, kam L9 povede, za 15-20 minut. Otázkou však zůstává, kdy se tak stane, jelikož v tuto chvíli již mělo nové metro jezdit. Stanice Lesseps na nové lince je vlastně již postavená, avšak stále se čeká na mnoho dalších úseků plánované linky. Část náměstí tak s velkou pravděpodobností ještě několik let zůstane provizorním staveništěm.

Plaça de Lesseps se i přes svůj spíše dopravní charakter může chlubit moderními odpočinkovými zónami a především třemi zajímavými budovami. Tou první je bezesporu zmiňovaný kostel Els Josepets, druhou krásný modernistický dům Cases Ramos a třetí stavbou jest roku 2005 inaugurovaná knihovna Biblioteca Jaume Fuster. Osobité kouzlo tohoto náměstí můžete nejlépe obdivovat ze zahrádky legendárního baru El Canari, který se nachází přímo v budově Cases Ramos, nebo vyvýšeného centrálního prostoru, který připomíná rozlomený koráb. Jako kdyby ve středu náměstí ztroskotala loď. Prostě zvláštní místo...
Plaça de Lesseps (2011) - Els Josepets de Gràcia
Spoustu zajímavých informací o Plaça de Lesseps najdete zde: AVC Lesseps.

13. 8. 2013

Plaça de la Revolució de Setembre de 1868

Dalším z kouzelných náměstíček ve čtvrti Gràcia je Plaça de la Revolució de Setembre de 1868. Pojmenování připomínající slavnou španělskou revoluci, která je též známa pod názvem "La Gloriosa", bylo schváleno v roce 1983, nicméně v různých obměnách bylo toto náměstí zasvěceno vzpomínce na onu revoluci již mnoho desítek let předtím.

Zároveň tak možná má jít o jednu z mnoha připomínek revolučních tendencí, jimiž se Gràcia nejednou proslavila. Náměstí má značně strategickou polohu, ústí sem totiž jedna z nejdůležitějších místních ulic - carrer Verdi. Hned z náměstí se tak můžete pohodlně vydat na cestu kolem světa prostřednictvím obrovského množství restaurací snad všech světových kuchyní (i když po současné ekonomické krizi už to také není tak slavné). Na druhé straně pak krátkou a úzkou ulicí dojdete až k ulici Travessera de Gràcia, přímo k jednomu z nádherných gràcijských trhů. Náměstí samotné tu postupně začalo vyrůstat v polovině 19. století. Později zde též existoval trh. Pod dlažbou se zde svého času ukrýval i protiletecký kryt, který v roce 1994 přebudovali na parkoviště.

Pár laviček a dětská zóna jsou takřka samozřejmostí, na rozdíl od drtivé většiny ostatních náměstí ve čtvrti však na tomto plácku není tak jednoduché posedět si na zahrádce - bývá tu jen jedna a většinou beznadějně obsazená. Bydlí se tu ale hezky. Stánek s novinami stále prosperuje a velkým plusem pro místní je i obchůdek Distop, který má na místní poměry opravdu luxusní otvírací dobu (10-22 každý den, i v neděli) a zároveň velice příjemné ceny. Ačkoliv se tedy náměstí hlásí k velkolepé revoluční minulosti, dnes působí spíše poklidným a rodinným dojmem. Jediným skutečně revolučním elementem je na výtahové šachtě nasprejovaná velká senyera (viz obrázek).

Víkendové ráno na Plaça de la Revolució de Setembre de 1868...

11. 8. 2013

Plaça Rius i Taulet (Plaça de la Vila de Gràcia)

Barcelonská čtvrť Gràcia má v rámci katalánského hlavního města zcela nezaměnitelnou atmosféru (o tom ostatně již brzy v článku v rámci seriálu Barcelonské distrikty). Jedním z důležitých prvků, jež onu atmosféru tvoří, jsou bezesporu milá gràcijská náměstíčka. Většinu z nich si postupně představíme i zde. A jak jinak začít, než tím hlavním...

Casa de la Vila - Festa Major de Gràcia, 2011
Hlavní gràcijské náměstí, Plaça de la Vila de Gràcia, se od ostatních podobně typických pro tuto čtvrť liší především dvěma dominantami. Za prvé, nachází se zde radnice celého distriktu - Casa de la Vila - postavena v roce 1905 podle návrhu Francesca Berenguera. Casa de la Vila zažívá největší slávu pravidelně vždy v polovině srpna, kdy se Plaça de la Vila de Gràcia stane centrem místních slavností (festa major). Radniční balkon se v těchto srpnových dnech mění na tribunu, z níž se zahajují slavnosti. Kromě toho je samozřejmě Casa de la Vila administrativním centrem celé čtvrti i distriktu.

Náměstí samotné vzniklo okolo roku 1836 a i když se může pyšnit plochou skoro 3000 m2 a tím pádem je prý tím největším z historického centra Gràcie, čistě pocitově se svou rozlohou opravdu až tak moc neliší od ostatních. Velice zajímavá je historie jmen tohoto náměstí - prakticky každá generace zná tento prostor pod jiným jménem. Nejprve šlo o Plaça d'Orient, posléze zase o Plaça de la Constitució.  Od roku 1907 pak neslo jméno po jednom z nejslavnějších barcelonských starostů - Plaça Rius i Taulet. Pod tímto názvem si ho ostatně pamatuje asi nejvíc místních obyvatel. V roce 2009 však bylo přejmenováno na současné: Plaça de la Vila de Gràcia. Na tuto změnu tedy dejte pozor, pakliže budete chtít zmiňované náměstí najít. Ve většině map a průvodců se stále nalézá pod názvem Plaça Rius i Taulet, dokonce i na Google Street View jsou stále ještě vidět cedule se starým pojmenováním. Netřeba asi také dodávat, že místní lidé náměstí znají i pod řadou přezdívek. Tou nejčastější pak je "Plaça del Campanar" nebo "Plaça del Rellotge". Hned si ukážeme, proč...

  
Campanar de Gràcia
Plaça de la Vila de Gràcia se totiž pyšní ještě jednou (a to opravdu nepřehlédnutelnou) dominantou - Campanar de Gràcia. Zvonice nebo také "hodinová věž" se tyčí do výšky 33 metrů a byla postavena mezi lety 1862-64. Jejím autorem jest Antoni Rovira i Trias, další z architektů, kteří se velice výrazně podepsali na současné tváři Gràcie. Hodinový stroj na vrcholku věže pak pochází z dílny švýcarského mistra Alberta Billetera.

V době svého dokončení se jednalo prakticky o nejvyšší stavbu v celé čtvrti a základní idea hlásala, aby její hodiny byly viditelné (a slyšitelné) odevšad. Campanar de Gràcia však není symbolem celé čtvrti jen pro svou výšku. Během 150 let své existence se stal především symbolem svobody a demokracie. Když v dubnu 1870 v Gràcii došlo k tzv. Revolta de les Quintes, lidovému povstání, které mělo zabránit násilným odvodům místních mužů do španělské armády, Campanar de Gràcia se stal tím nejdůležitějším symbolem celého povstání. 

Legenda praví, že jeho zvon (la Marieta) varoval místní před příchodem vojáků. Místní ženy rozpoutaly hotové peklo ve snaze zabránit odvodu svých mužů a synů do války. Gràcia se zabarikádovala a 6 dní vzdorovala obléhání a bombardování španělské armády. Celých těch 6 dní vyzváněl i Campanar de Gràcia a i když se vojákům podařilo ho při bombardování poškodit, neumlčeli ho. 9. dubna 1870 byla revolta potlačena. Výsledkem bylo několik desítek mrtvých, mnoho poničených a vyrabovaných domů, avšak také vznik nového symbolu nikdy neutuchajícího boje za svobodu.



10. 8. 2013

Opat Oliba

Opat Oliba (971-1046) a jeho život nás zavedou k samým počátkům katalánské historie. Řada nádherných památek v románském stylu, jimiž je centrální část Katalánska poseta, vznikla právě díky opatovi ripollského kláštera a pozdějšímu biskupovi z Vicu. Na jednoho člověka toho stihl opravdu hodně...

   
Abat Oliba - Socha ve Vicu
Oliba byl pravnukem slavného barcelonského hraběte Guifrého el Pilóse, patřil tedy do jednoho z nejdůležitějších katalánských rodů té doby. V roce 988 se jeho otec, hrabě Oliba Cabreta, rozhodne odejít na odpočinek do italského kláštera Montecassino, a tak se synové hraběte Cabrety musí podělit o všechna rodinná hrabství. V letech 988-1002 se tak Oliba může chlubit hraběcími tituly "comte de Berga" a "comte de Ripoll". Roku 1002, když dovrší 31 let, se však rozhodne k velké životní změně - vstoupí do služeb božích. Svá hrabství předá bratrům a sám vstoupí do benediktinského řádu ripollského kláštera. Zde začíná jeho velký kulturní přínos Katalánsku.

Roku 1008 se stává opatem kláštera Santa Maria de Ripoll a protože se mu v této "manažerské" pozici evidentně daří, je do roka jmenován opatem i v dalších dvou klášterech: Sant Miquel de Cuixà a Sant Martí del Canigó. Ve všech těchto klášterech zahájí velké přestavby, avšak speciální zmínku si zaslouží především klášter Santa Maria de Ripoll. Z toho Abat Oliba vytvoří jedno z největších a nejdůležitějších skriptorií v Evropě. Díky tehdejší situaci na Pyrenejském poloostrově ležel Ripoll poměrně blízko hranice mezi světem západním (křesťanským) a arabským. Proto se také v ripollských písařských dílnách vyskytovalo mnoho knih zaznamenávajících arabské vědecké úspěchy. Právě přes tento klášter mohl do Evropy papež Silvestr II. přinést arabské znalosti matematiky a astronomie. Ripollská knihovna byla v té době jednou z největších v křesťanském světě.

O deset let později, roku 1018, Oliba opět poskočil v církevní hierarchii, když se stal biskupem ve Vicu. Tato pozice již také znamenala větší politickou implikaci v tehdejším Katalánsku, pokračoval ale i ve stavbě dalších církevních budov, konkrétně šlo například o katedrálu Sant Pere ve Vicu nebo kostel Sant Vicenç v Cardoně. Přesto ale tím nejvýznamnějším dílem, které jako biskup učinil, bylo založení benediktinského kláštera v Montserratu v roce 1025 na památku zjevení Panny Marie na stejnojmenné hoře. Nebyl to rozhodně ale jediný velkolepý projekt biskupa Oliby. 

Jak jsme již zmínili, Katalánsko v té době stále ještě nebylo zcela imunní před nájezdy blízko usídlených muslimů. Jeden takový se odehrál roku 1003 v oblasti města Manresa. Toto město bylo zcela zničeno a vypleněno (ne poprvé) a jeho trosky zůstaly dlouhé roky ležet ladem. Až roku 1020 právě díky přímé účasti Oliby došlo k rozhodnutí o rekonstrukci celého města. Kromě všeho výše zmíněného byl také tím, kdo vdechl život sociálnímu hnutí s názvem Pau i Treva de Déu. V tomto druhu setkávání mezi zástupci vrcholných společenských vrstev mnozí  historici spatřují prazáklad pozdějšího prvního moderního katalánského zákonodárného orgánu - Les Corts Catalanes - a tím pádem i za prazáklad dnešního katalánského parlamentu. Abat Oliba zemřel ve svém klášteře Sant Miquel de Cuixà v roce 1046. Na jediného člověka po sobě zanechal vskutku mnoho odvedené práce. Její plody již s bezmála tisíciletou historií se nám zachovaly až do dnešních dní.

5. 8. 2013

Alí Bei

  
Alí Bei
Snad každá historicky důležitá osobnost v katalánských dějinách má dnes v Barceloně či jiném katalánském městě alespoň jednu po sobě pojmenovanou ulici. Na jedné takové barcelonské ulici se nachází i autobusové nádraží Estació Nord. Návštěvník, jenž do katalánské metropole dorazí skrze toto nádraží, se pak přeci jen zákonitě podiví: "Ulice carrer d'Alí Bei? To zní spíš jako nějaká postava z pohádek 1000 a jedné noci..." Jaký katalánský příběh se může skrývat pod tímto exotickým arabským jménem? Dozvíte se v následujících odstavcích.

ALÍ BEI (1767 - 1818) - pod tímto romanticky působícím jménem skrývá se katalánský arabista, špion a především velký dobrodruh, člověk s již docela katalánštějším "občanským" jménem: DOMÈNECH BADIA I LEBLICH. Narodil se v Barceloně do rodiny dobře zajištěného a vysoce postaveného státního úředníka a zdálo se, že i jemu bude souzena tato dráha a to již od velice mladého věku. Domènech se totiž už v mladých letech prokazoval překvapivě velkými znalostmi a všeobecným rozhledem a talentem. Zvláště s ohledem na skutečnost, že se mu nikdy nedostalo univerzitního vzdělání, hlavně ve svých pozdějších spisech tento přirozený talent naplno prokáže.

Velkou část svého mládí prožil v Andalusii, což mělo pro jeho pozdější cestovatelské výpravy zásadní roli. Právě tady se totiž poprvé dostal do kontaktu s arabskou kulturou, která právě na jihu Španělska za sebou zanechala mnohé dědictví. Odtud pak již byl jen krůček ke studiu arabštiny a arabské kultury a zvyků všeobecně. V roce 1803 se dohodl se španělským ministerským předsedou Godoyem na výpravě po severu Afriky a zemích Arabského poloostrova. Během pěti let procestoval prakticky všechny země, které se dnes na daném území nachází. Do mnoha oblastí se navíc dostal pravděpodobně jako vůbec první osoba ze Západu. Pro ono cestování totiž Badia kompletně změnil identitu (jak si lze povšimnout na obrázku). Na cestách ho tak všichni znali pod jménem Alí Bei al-Abbasí.

Toto jméno mu ve skutečnosti otevřelo mnohé orientální dveře, jelikož měl u sebe i zfalšované dokumenty, které prokazovaly jeho abbásovský původ. Pocházet z rodu samotného al-Abbáse, strýce proroka Mohameda, rozhodně bylo víc než dobrou cestovní vizitkou, i proto Badia na svých cestách navštívil místa, o nichž většina Evropanů ani nikdy neslyšela. Je přitom třeba připomenout, že k přetvářce patřila i samotná víra - i tu Alí Bei předstíral. To mu ostatně pomohlo navštívit i místa pro obyvatele Západu prakticky zapovězena, kupříkladu do Mekky, kam mají nevěřící vstup přísně zakázán. Po svém návratu z první dlouhé výpravy (1803-1808) přešel do služeb Francouzů, kteří tehdy Španělsko na několik let ovládli - společně s nimi pak musel i utéct a usídlit se ve Francii. Na další výpravu se vydal pod jménem Otman Bei, mnoho se toho však o jeho poslání neví, jelikož šlo o tajnou akci. Špiónská výprava pro Badiu ovšem nedopadla dobře - v roce 1818, tedy jen pár měsíců po začátku cesty, byl britskou tajnou službou otráven poblíž Damašku. Život velkého cestovatele a dobrodruha tak skončil přímo v akci.

Z dnešního pohledu je pro nás cenný především literární odkaz, jenž po sobě Alí Bei zanechal. Během svého francouzského exilu vydal roku 1814 cestopis s názvem: Voyages d'Ali Bey El Abbassi en Afrique et en Asie pendant les années 1803, 1804, 1805, 1806 et 1807. Z knihy se stal rázem hit. Byla přeložena do mnoha evropských jazyků a stala se inspirací pro mnoho pozdějších slavných cestovatelů, například pro Alexandra von Humboldta či Richarda Francise Burtona.