28. 2. 2014

Gran Teatre del Liceu

V předchozích článcích jsme poznali nejslavnější katalánské operní tvůrce, zpěváky i zpěvačky. Taktéž jsme se podívali na počátky opery v Katalánsku. Již více než 150 let je však synonymem pro katalánskou operu především Gran Teatre del Liceu - pravděpodobně nejslavnější a nejdůležitější katalánské divadlo. Přes 150 let často dosti bouřlivé historie by vydalo na několik knih, proto se na následujících řádcích ponoříme do dějin barcelonského Licea prostřednictvím několika zásadních letopočtů a danou historii si poněkud zestručníme. Ty nejdůležitější a nejzajímavější momenty ze života slavného katalánského operního domu naleznete v následujících odstavcích...


1847 - CHLOUBA BURŽOAZNÍ BARCELONY

Jak už víme, opera do Katalánska poprvé zavítala již v roce 1708, trvalo však takřka 140 let, než v Barceloně vzniklo specializované operní divadlo, které by se mohlo rovnat těm evropským. Cesta k němu byla velice zdlouhavá, ale nakonec se to podařilo. Ačkoliv v půlce 19. století Barcelonu ještě stále svíraly středověké hradby, z Rambly se pomalu stávala důležitá kulturní tepna. V dubnu 1845 zde na pozemku uvolněném po zbouraném trinitářském klášteru byl položen základní kámen budoucí opery. Stavba pod vedením dvojice architektů - Miquel Garriga i Roca a Josep Oriol Mestres - byla dokončena po necelých dvou letech. Slavnostní premiéra padla na velikonoční neděli, 4. dubna 1847. Velkolepého hudebního a tanečního představení se tehdy zúčastnilo více než 4 000 osob, což bylo poněkud více, než kapacita tehdy největšího operního stánku na světě. Očekávání byla obrovská...

Kromě největší kapacity v té době (3 500 míst) skýtalo Liceu řadu dalších zajímavých zvláštností. Zatímco jinde v Evropě operní domy vznikaly především z iniciativy královských rodin, barcelonská opera byla zcela buržoazního původu. Ani zdaleka nebyla lidová, avšak celá byla postavena z příspěvků nejbohatších a nejvlivnějších katalánských rodin. Ty si mezi sebe také rozdělily většinu lóží a dalších lukrativních míst. Španělská královna Isabela II. taktéž byla požádána o alespoň malý příspěvek, nedala však z královské pokladny nic. To vysvětluje jednu z kuriozit Licea - chybí tu jakákoliv královská nebo prezidentská lóže. První opera tu měla premiéru 17. dubna 1847 - stala se jí Anna Bolena od Gaetana Donizettiho. Právě Donizetti společně s Verdim se brzy stal nejčastěji interpretovaným skladatelem. Liceu se v té době ještě stále nevěnovalo výhradně jen opeře či baletu, k vidění tu byla i klasická dramata. Na konci 50. let 19. století Liceu v oblasti operních představení definitivně přetlačilo konkurenční Teatre Principal, a stalo se tak prakticky jediným operním divadlem v Katalánsku.

1861 - PRVNÍ POŽÁR
Z původního Licea přežilo do dnešních dní jen několik součástí. Jde především o čelní fasádu, vestibul se schodištěm a Zrcadlový sál (Saló dels Miralls). Kromě toho také kamenný skelet, který se stal symbolem obou ničivých požárů. Původní Liceu bylo kromě výše zmíněných prvků kompletně zničeno požárem ze dne 9. dubna 1861. Má se za to, že oheň vznikl v jedné z krejčovských dílen ve čtvrtém patře pravděpodobně kvůli špatně zhasnuté olejové lampě. Protože kromě zmiňovaných součástí bylo divadlo celé ze dřeva, plameny se rozšířily závratnou rychlostí a sežehly vnitřek divadla na popel. Díky průmyslové revoluci stále víc a víc bohatnoucí katalánská buržoazie neměla problém divadlo znovu postavit takřka od základů. Za rok bylo hotovo a výsledkem byla ještě krásnější a na dekorace bohatší verze Licea. Se svým prvním znovuzrozením si tehdy již jediná relevantní barcelonská operní scéna poradila skvěle.

Během 70. a 80. let 19. století se Liceu stává jasnou divadelní jedničkou co se pompéznosti týče. Večery v opeře patří mezi důležité společenské události. Kdo večer nebyl v Liceu, druhý den společensky neexistoval. I když v repertoáru stále převažují italské opery, postupně se mezi premiéry v Liceu tlačí i zástupci jiných národů. V roce 1866 tu poprvé hrají Mozarta (Don Giovanni), 1883 Wagnera (Lohengrin) a 1888 Bizeta (Carmen).
El Liceu (Ramon Casas, 1902)
(Foto: wikipedia.org)
1893 - BOMBA DEL LICEU
Jak již bylo řečeno, Liceu bylo na konci 19. století především místem takřka povinného setkávání barcelonské smetánky. V té samé době však na zcela opačné straně společnosti v katalánské metropoli rostlo i anarchistické hnutí, jež právě ve slavné barcelonské opeře spatřovalo centrum svých buržoazních nepřátel. Místo, kde se barcelonská buržoazie pravidelně setkávala, se tak logicky stalo jedním z možných cílů ve chvílích rostoucího napětí ve společnosti. K atentátu v Liceu došlo 7. listopadu 1893, přesně v den úvodního představení sezony 1893/94. Ten večer byla na programu opera Guillaume Tell od Rossiniho. Stihli z ní odehrát jen první dějství, pak operní sezona 1893/94 náhle skončila.

Na počátku dějství druhého kdosi z pátého patra do hlediště vhodil dvě bomby typu Orsini. Vybuchla jen jedna z nich, i ta však po sobě zanechala hodně smutnou bilanci. Oficiální zápis z kroniky barcelonské opery mluví o 20 mrtvých, mezi nimiž kromě Barceloňanů byli i 4 cizinci, a několika desítkách zraněných. Někteří z nich dokonce až v pátém patře, tak silný ten výbuch byl. Atentátníkem byl tehdy 31letý anarchista Santiago Salvador. I když jeho čin nápadně připomínal pařížský atentát Felice Orsiniho na Napoleona III. v roce 1858 (taktéž při opeře Guillaume Tell), nešlo o zcela do detailů promyšlený čin. Nicméně dost na to, aby svým způsobem uspěl. V Barceloně v té době byly anarchistické ataky na pořadu dne a dá se říct, že jedním z mnoha dalších odvetných útoků byl i atentát v Liceu. Svými tragickými následky a účinkem v samotném srdci nejvyšších barcelonských společenských vrstev ale Salvadorův atentát zanechal významnou stopu v celé barcelonské společnosti.

Pro veřejnost se divadlo otevřelo poprvé od atentátu až 18. ledna 1894. Několik sedaček, které byly přímo v epicentru bombového útoku (řada 13, sedadla 25 - 28), zůstalo pak dlouhé roky neobsazených jako památka na zesnulé. Stejně tak dlouho se dala v publiku Licea vycítit určitá nejistota přecházející ve strach vždy, když došlo k nějaké byť jen banální události. Často stačil vzduchem poletující program, jenž upadl někomu z vyšších pater, a v očích dole sedících návštěvníků bylo lze vypozorovat špatně skrývaný děs. Opera Guillaume Tell se do Licea vrátila až v roce 1925. Velký dopad měl atentát v Liceu i na širší barcelonskou společnost. Několik měsíců bylo vyhlášeno stanné právo. Policie tehdy vyhlásila válku všem katalánským anarchistům, řada z nich byla v té době na nějaký čas zavřena a mučena, pár jich popravili. Nakonec byl prozrazen i úkryt Santiaga Salvadora, který onoho 7. listopadu 1893 v nastalé panice dokázal utéct. Byl chycen na počátku roku 1894 v Zaragoze. Za svůj čin dostal logicky trest nejvyšší, který byl vykonán barcelonským katem Nicomedem Méndezem 21. listopadu 1894. Atentát známý jako "Bomba del Liceu" se jako mnoho podobných tragických událostí stal i zdrojem umělecké inspirace. Důkladně je ztvárněn například v románu Mariona Rebull spisovatele Ignacia Agustího.
Liceu (2011)
I když atentát z roku 1893 Liceu a jeho publikum značně zasáhl, divadlo se jednoznačně nacházelo v době své největší slávy. Přelom století v Barceloně byl plně ve znamení katalánského národního obrození a pod vlivem specifického katalánského uměleckého směru modernisme. Barcelonská opera v té době byla charakterizována i jakýmsi "soubojem lóží" o společenskou prestiž. Tento souboj se projevoval především vlastní modernistickou výzdobou předlóží. Vznikaly tak samostatné umělecké koutky obrovské hodnoty v centru barcelonského kulturního života. Do dnešních dní se bohužel nedochovaly, zničil je požár v roce 1994.

Barcelonská smetánka si z Licea v podstatě vytvořila svůj druhý obývák. Zatímco dnes patří opera mezi ty nejusedlejší divadelní představení, při nichž se mezi diváky klade důraz na vážnost a důstojnost, barcelonská opera na přelomu 19. a 20. století se podobala spíše jedné velké párty. Co se odehrávalo na jevišti, nebylo až tak důležité. Ten pravý společenský život probíhal zásadně ve zmiňovaných předlóžích, na chodbách a v saloncích.  Často to tam bylo jako na náměstí. Jedlo se, pilo, klábosilo. Uzavírali se obchody. Hudba pak skutečně tvořila jen jakousi vybranou hudební kulisu. Liceu mělo samozřejmě i hudby znalé návštěvníky. Ti se ale koncentrovali především ve vyšších patrech, cenově dostupnějších, jak je dodnes ostatně zvykem ve všech operních domech světa, a bylo jich málo. I tak ale tato vyšší patra postupně vybojovala publiku v Liceu pověst dosti náročných diváků, kteří umí ocenit skvělé pěvecké výkony.

1920 - 1950 - NEKLIDNÉ ČASY
Liceu ještě stále prožívalo své zářivé období, protože katalánská společnost si i nadále udržovala vysoký životní standard. Zvláště třicátá léta však přinesla mnoho politické nestability. Divadlo zaznamenalo i finanční potíže, ty nakonec ale zažehnaly barcelonská vláda a radnice. Byla to však již předzvěst konce buržoazního a modernistického pozlátka nejslavnější katalánské opery. Během občanské války (1936 - 1939) Liceu bylo spravováno katalánskou vládou. Na nějaký čas byla přerušena operní činnost, divadlo i přesto během války fungovalo. Po válce se rozhodování o Liceu vrátilo do rukou bohatých katalánských podnikatelů. Publikum se poněkud obměnilo, avšak i nadále šlo především o společenskou událost pro vrchní vrstvy. Postupem času se vybrušuje i kvalita představení, která do značné míry souvisí i s nástupem nové generace katalánských operních pěvců a pěvkyň v 60. letech.

1994 - DRUHÝ POŽÁR
V podstatě až v průběhu let osmdesátých se Liceu oprostilo od svého buržoazního dědictví. Tím nejdůležitějším se stala hudba. Nastal však čas pro druhou velkou ránu osudu. 31. ledna 1994 okolo jedenácté hodiny dopoledne zachvátil Liceu druhý ničivý požár v jeho 150leté historii. Drobná rekonstrukce v oblasti jeviště nakonec skončila katastrofou. Při sváření odskočila jiskra, která zapálila nedaleké závěsy. I přes rychlou reakci pracovníků divadla se oheň začal nekontrolovatelně šířit. V okamžiku, kdy začala hořet opona, bylo už jasné, že Liceu postihne další ničivý požár. Hasiči byli na místo povolání až v tu chvíli. Pozdě. Budovu zachvátily plameny a i když ji tentokrát oheň nesežehl na popel jako v roce 1861, jeviště, hlavní sál i zákulisí byly zničeny. Konečný obrázek byl vlastně totožný s rokem 1861 - neporušen zůstal jen kamenný skelet budovy a čelní prostor vedoucí na Ramblu. Barcelona během pouhé hodiny přišla o jeden ze svých kulturních klenotů...


1999 - LICEU 3.0
Oheň teprve dohoříval, ale mezi představiteli opery, města i vládních struktur již panovala dohoda. Nové Liceu vstane z popela na tom samém místě a v co nejvěrnější podobě tomu starému! Samozřejmě s řadou moderních vylepšení. Na dlouhých 5 let se barcelonská operní scéna musela přesunout do ostatních divadel v katalánské metropoli. Celých 5 let trvala rekonstrukce kompletně zničeného Licea. To dnes tvoří takřka samostatný blok budov ohraničený ulicemi Rambla, carrer de Sant Pau a carrer de la Unió. Nákladná rekonstrukce, na níž přispěla i celá řada umělců a mecenášů, nakonec dokázala vzkřísit Liceu prakticky ve stejné podobě jako před požárem. Některé historické kusy však byly nenávratně ztraceny - máme na mysli především veškerý modernistický nábytek a výzdoba lóží a chodeb před lóžemi. Na druhou stranu měl požár i svá pozitiva. Nově postavený objekt dovolil zkvalitnění produkce a adaptaci nových technologií. 7. října 1999 bylo moderní technikou nadupané divadlo slavnostně otevřeno. Premiérovým představením byla stylově opera Turandot od Pucciniho - právě ta byla na programu před osudovým požárem.

Rekonstruované Liceu nabízí sedačky pro 2 292 osob. Patří tak stále mezi ty největší operní domy na světě co se kapacity týče. Dalším pozitivem stavby z roku 1999 je i mnohem větší jeviště a zákulisní prostory. Zážitkem je tak návštěva této opery nejen pro diváky, nýbrž i pro herce samotné. Ostatně, o tom, jak dnes Liceu vypadá, si nejlépe uděláte představu sami. Například z následující výpravy do interiérů divadla, na niž vás zveme v následujícím videu... 




Opera pořádá vlastní dny otevřených dveří případně i placené prohlídkové návštěvy. A pokud se nalézáte v Barceloně a máte zrovna po ruce oblek či pěkné večerní šaty, stojí za to se na nějakou tu operu vydat. Už jen kvůli té budově a její historii, i když nepatříte mezi náročné milovníky opery. Cena vstupenek na jednotlivá představení se samozřejmě liší podle jeho typu, nicméně ty nejlevnější vás vyjdou zhruba na 10 € a ty nejdražší lehce přes 200 €. Všeobecně vzato je v Barceloně často levnější si zajít do opery než na fotbal...


OPERNÍ PREMIÉRY A ZAJÍMAVOSTI Z LICEA
  • Do repertoáru patří především opery z 19. století. Největší popularitu si za ta léta získaly hry italské, specifický vztah má barcelonské publikum k dílům Richarda Wagnera (jeho opery Lohengrin a La Valquíria patří mezi ty nejčastěji reprízované, Wagner celkově se stal miláčkem barcelonského publika). Hrají se tu samozřejmě i opery z období baroka či klasicismu, stejně jako ty vzniklé ve 20. století.
  • Pořadí pěti nejreprízovanějších oper za dobu fungování Licea je následující:
    1. Aida (G. Verdi, 449 představení v letech 1877 - 2012)
    2. Rigoletto (G. Verdi, 359 představení v letech 1853 - 2005)
    3. Faust (Ch. Gounod, 297 představení v letech 1864 - 1988)
    4. Il trovatore (G. Verdi, 278 představení v letech 1854 - 2010)
    5. Lucia di Lammermoor (G. Donizetti, 274 představení v letech 1849 - 2007)
  • Mezi další nejčastěji hrané opery v Liceu patří například i La bohème od Pucciniho, La traviata od Verdiho nebo Bizetova Carmen.
  • Liceu vždy podporovalo katalánskou operní produkci. Divadlo se stalo dějištěm mnoha světových premiér především katalánských či španělských oper. Svá díla tu světu poprvé představili například Isaac Albéniz, Felip Pedrell, Enric Morera nebo Jaume Pahissa i Jo. Na světovou premiéru některého z nejklasičtějších klasiků (máme na mysli kupříkladu Mozarta, Beethovena, Verdiho, Pucciniho, atd.) přeci jen toto divadlo nemělo dostatečně dlouhou historii, i tak tu ale došlo k mnoha premiérám alespoň v rámci Španělska nebo celkově Pyrenejského poloostrova. Poprvé v těchto končinách tak byly k vidění například opery Giuseppe Verdiho (Il trovatore, Don Carlo,...), Richarda Wagnera (Bludný Holanďan, Tristán a Isolda) či Wolfganga A. Mozarta (Kouzelná flétna, Figarova svatba).
  • Gran Teatre del Liceu bylo vstupní branou na Pyrenejský poloostrov také pro české autory:
    1924 - Rusalka (Antonín Dvořák), Prodaná nevěsta (Bedřich Smetana)
    1936 - Jakobín (Antonín Dvořák)
    1965 - Jenůfa (Leoš Janáček)
    1972 - Řecké pašije (Bohuslav Martinů), Dalibor (Bedřich Smetana)
    1973 - Káťa Kabanová (Leoš Janáček)
    1976 - Z mrtvého domu (Leoš Janáček)
    1999 - Věc Makropulos (Leoš Janáček)
  • První představení v katalánštině mělo premiéru v roce 1858 - Setze jutges mengen fetge (Joan Muntó Pujades); první katalánská opera v roce 1885 - Lo desengany (Artur Baratta).
  • Jako snad každá významnější opera i Gran Teatre del Liceu se stalo inspirací pro mnoho hudebních, literárních či filmových děl.
  • S životem opery jsou nedílně spjaty i dva podniky, v nichž se účinkující a diváci potkávali před či po představení. Tím první je Cercle del Liceu, soukromý a dosti uzavřený klub, jenž vznikl v budově opery spolu s ní v roce 1847. Jde o podnik nezávislý na organizační struktuře divadla, avšak díky své tradici má stálou klientelu právě v řadách návštěvníků či zaměstnanců opery. Nachází se v něm důležitá sbírka umění z období katalánského modernisme. Mnohem lidovějším prostorem je pak naproti opeře stojící kavárna Cafè de l'Òpera. Ta navazuje na tradiční podniky ještě z období katalánského národního obrození, avšak v současné podobě udává svůj vznik do roku 1929. Tradiční místo, kde můžete narazit na současné či budoucí hvězdy světové opery, když máte štěstí. Byť jak se Barcelona stává čím dál více turistickým městem, stejný osud potkává pomalu ale jistě i tuto kavárnu. Atmosféru starých časů tu moc nehledejte.

Žádné komentáře:

Okomentovat