15. 2. 2014

Katalánští tenoři

Kromě vynikajících operních pěvkyň se Katalánsko může honosit i neméně výjimečnými mužskými hlasy. V následujícím článku si představíme tři nejslavnější katalánské tenory, přičemž dva z nich jsme ještě docela nedávno mohli na jevištích nejznámějších operních domů pravidelně vídat.

HIPÒLIT LÁZARO (1887-1974)
Rodák z tehdy ještě nezávislého města Vila de Gràcia patřil k nejslavnějším tenorům první poloviny 20. století. Jeho postup mezi světovou operní elitu byl přitom velmi pozvolný - kvůli nedostatečnému finančnímu zázemí odstartoval svou pěveckou dráhu tuctovou operou v divadle v provinčním Olotu (1906) i když i nadále si přivydělával zejména účinkováním v zarzuelách. Později se přeci jen prosadil i na barcelonské scéně (1910) a o rok později se vydal do Milána ve snaze zdokonalit svou pěveckou techniku. Záhy se mu začalo dařit a o jeho talentu se do několika let vědělo napříč Evropou. Klíčovou roli v tomto ohledu sehrála zejména jeho skvělá interpretace v opeře Parisina (1913, Miláno), kde se zároveň zrodila následující plodná a mnohaletá spolupráce s italským hudebním skladatelem Pietrem Mascagninim. Proslavil se též mnoha rolemi ve Verdiho operách. V letech 1917-1920 vystupoval též v newyorské Metropolitní opeře, kde čile soupeřil s místní hvězdou, slavným italským zpěvákem Enricem Carusem. Lázaro byl svého času dokonce považován za Carusova nástupce a za svá vystoupení bral oproti italské hvězdě i více peněz.

Hipòlit Lázaro vystupoval po celém světě, ale nikdy nezapomněl na rodné Katalánsko. V barcelonském Liceu vystupoval nárazově v letech 1914-1945 a vždy tu byl skvěle přijat. Díky vynikajícím úspěchům dokázal nashromáždit solidní jmění, což mu umožnilo odejít v roce 1947 do penze. V letech 1950-1959 trvale pobýval na Kubě, avšak tamní revoluce vedená Fidelem Castrem měla na Lázarův život zdrcující dopad - pěvec musel před komunistickým režimem utéct do rodného Katalánska, Castrův režim mu navíc na Kubě znárodnil veškerý majetek. Poslední roky života tak Lázaro finančně strádal a místo klidné penze musel spoléhat na skromný příjem z výuky zpěvu a podporu nejbližších přátel. Jeho odkaz dnes připomínají kupříkladu po něm pojmenované ulice v Gràcii, Olotu, Badaloně a Sitges.




JAUME ARAGALL I GARRIGA
Starším z dvojice dnes nejuznávanějších katalánských tenorů je Jaume Aragall (*1939), známější ve světě opery jako Giacomo Aragall. Narodil se v barcelonské čtvrti La Ribera a v devíti letech se stal součástí hudebního sboru baziliky Santa Maria del Mar. Ve 22 letech debutoval v barcelonském Gran Teatre del Liceu. Díky finančním prostředkům nejslavnější katalánské opery se jen o rok později mohl vydat do Itálie, aby svůj pěvecký talent rozvíjel v kolébce opery. A v Itálii se mu dařilo skvěle, už po pár měsících tam vyhrál významnou pěveckou soutěž a v roce 1963 se stal i vůbec nejmladším debutujícím tenorem ve slavné milánské La ScaleAragall ve své operní kariéře ztvárnil mnoho rolí v těch nejznámějších operách a zpíval na prknech snad všech nejslavnějších operních domů. Jednoznačně nejčastěji působil v Itálii, odtud i jeho italské jméno, jež mu zajistilo celosvětovou proslulost. Aragallova umělecká činnost byla též odměněna řadou ocenění, patří mu i ta nejvýznamnější katalánská jako například Creu de Sant Jordi (1984) nebo Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1997).

JOSEP CARRERAS I COLL
Mladším a celosvětově proslulejším z dvojice současných katalánských tenorů je Josep Carreras (*1946). Ani on však není ve světě znám pod svým katalánským jménem, nýbrž pod tím španělským jako JOSÉ Carreras. Narodil se v barcelonské čtvrti Sants a zpěv prý miloval od malička. Jinak ostatně ani nelze vysvětlit jeho následující raketovou dráhu. Její začátek musíme situovat do lokálního pěveckého sboru Orfeó de Sants. Ta pravá pohádka začíná v roce 1957. Jako čerstvě desetiletý se poprvé v životě vydává na operu do Licea. Aida se mu velice líbila a malý Josep se zařekl: "Tady budu jednou zpívat i já!" Toto přání se mu splnilo nečekaně brzy... Těžko dnes říct, jak se to všechno seběhlo, každopádně 3. ledna 1958 se Carreras ocitl na druhé straně hlediště. Jako mladý soprán dostal drobnou roli v představení El retablo de Maese Pedro inspirované jednou z Cervantesových meziher. Kritika i diváci byli nadšení. Malý chlapec si okamžitě získal srdce barcelonského publika. A tento pocit ještě umocnil jen o necelý měsíc později v Pucciniho La Bohème. Právě Puccini společně s Verdim jsou jeho specialitou po celou jeho operní kariéru.

Tak nějak se začíná vskutku neobyčejná operní dráha. Po letech studia se roku 1970 znovu vrací na jeviště Liceu, tentokrát už jako skutečná hvězda v hlavní roli. Ihned zaujal též svou krajanku Montserrat Caballé, s níž posléze mnohokrát vystupoval. Pak už je to jen a jen hvězdná kariéra, k níž patřilo vystupování ve všech slavných světových operách (Paříž, Vídeň, New York, Miláno, Barcelona, Londýn,...). Verdiho operu La Traviata předvedl například i v Praze. Stále však mějme na paměti, že svět opery je dosti uzavřenou společností. Zatímco Jaume Aragall patří mezi vysoce uznávané tenory, mimo operní svět už tak slavný není. Josep Carreras je naopak poměrně známý i širší veřejnosti. Může za to jeho účinkování v uskupení nazvaném Tři tenoři (společně s Plácidem Domingem a Lucianem Pavarottim). Sporadická vystoupení, jež začala v roce 1990, tyto tři operní krále proslavila skutečně po celém světě a daleko nad rámec světa operního.


Ještě předtím ale Carreras svedl těžký boj s leukémií, která mu byla diagnostikována v roce 1987. Katalánský tenor byl tehdy na vrcholu své dráhy a těžká nemoc znamenala její přerušení takřka na dva roky. Naštěstí jen na takovou dobu - lékaři totiž jeho šance na přežití stanovili zhruba na 10%. Carreras se nicméně se záludnou nemocí vypořádal a v roce 1988 vytvořil nadaci Fundació Internacional Josep Carreras per a la Lluita contra la Leucèmia. Ta se ostatně od té doby stala jeho hlavním zájmem a především kvůli ní i nadále pořádá benefiční koncerty. Výtěžek z nich jde na výzkum leukémie a pomoc při jejím léčení. V roce 2008 oslavil 50 let od debutu v Liceu velice emotivním koncertem. O rok později definitivně ukončil operní kariéru, nicméně i nadále pořádá několik desítek koncertů ročně, ačkoliv na sezonu 2017/2018 si i zde naplánoval symbolicky poslední turné, během něhož poprvé (a zřejmě i naposledy) navštívil Brno. Podobně jako Aragall obdržel ocenění Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1984). Kromě mnoha dalších je i držitelem hudební ceny Grammy. Pro zajímavost dodejme, že na rozdíl od stejně slavných kolegů a kolegyň ze stejného regionu (Montserrat Caballé) je Carreras deklarovaným zastáncem katalánské nezávislosti.



Josep Carreras (Foto: Ticketportal)

Žádné komentáře:

Okomentovat