29. 3. 2014

El Celler de Can Roca

Pokud jste se v uplynulém roce chtěli najíst nejlépe na světě, vaše kroky musely zákonitě směřovat do Katalánska. Po několikaleté pauze se totiž vloni titul nejlepší restaurace světa vrátil zpět na severovýchod Pyrenejského poloostrova. Nejlepší restauraci na světě přitom nenajdete v Barceloně, nýbrž na jednom z nenápadných předměstí Girony.

El Celler de Can Roca funguje od roku 1986, avšak příběh tohoto podniku sahá mnohem dále do historie. V roce 1967 si manželé Josep Roca a Montserrat Fontané otevřeli malý bar-restaurant v jedné z okrajových čtvrtí Girony. Nazvali ho Can Roca. Domácká kuchyně a atmosféra a vždy milá obsluha učinily z baru uprostřed dělnické čtvrti velice oblíbený podnik. Josep i Montserrat ostatně nebyli v daném byznysu úplnými začátečníky - práce v pohostinství v obou rodinách existovala již několik generací, v případě Montserrat se prý táhne až do počátků 18. století. Vybaveni tradičními recepty babičky Angelety a skvělým kuchařským uměním Montserrat zkrátka nemohli neuspět. V prostředí baru s domáckou kuchyní vyrostli i všichni tři jejich synové: Joan Roca (*1964), Josep Roca (*1966) a nejmladší Jordi Roca (*1978). A tím to všechno začalo...
Zleva: Jordi Roca, Joan Roca a Josep Roca
(Foto: www.cellercanroca.com)
Joan i Josep se v baru pohybovali odmalička. Nebylo proto žádným překvapením, že se nejstarší z bratrů v Gironě vyučil na kuchaře, zatímco mladší Josep našel zálibu ve světě vín (a taky ho to vaření prostě moc nebavilo). Oba se pak v roce 1986 odhodlali k nejlepšímu rozhodnutí svého života - otevřít si vlastní restauraci: El Celler de Can Roca. Neuběhlo ani deset let a Joanova úchvatná kulinářská kreativita spolu s perfektním servisem, o který se staral druhý z bratrů, přinesly gironské restauraci první michelinskou hvězdu. To bylo v roce 1995. O rok později bratři do svého podnikání přibrali i nejmladšího Jordiho. Ten se pro změnu specializuje na cukrářství. Ostatně právě v této specifické dělbě práce tkví úspěch sourozenců z Girony. Zatímco ostatní světoví kuchaři své ohvězdičkované restauranty museli budovat zcela sami, Joan (kuchyně), Josep (someliér a servis) a Jordi (cukrářské výtvory) si svou práci vždy ideálně rozdělí, a každý tak má na starosti jen jednu z několika klíčových složek celého podniku. Proto je také El Celler de Can Roca ve všech těchto ohledech tak dokonalý.

A výčet úspěchů dává předchozímu tvrzení za pravdu. V roce 2002 do Girony putovala druhá michelinská hvězda a v roce 2009 třetí. Vliv na nejvyšší michelinské ocenění měl i fakt, že v té době se restaurace již přestěhovala do nových prostor uzpůsobených přímo na míru potřebám sourozeneckého tria. Není úplně nejsnadnější ji najít, na centrum Girony zapomeňte. Tříhvězdičkový restaurant totiž naleznete pořád v té samé dělnické čtvrti (carrer de Can Sunyer, 48) jen nějakých 200 metrů od výše zmiňovaného podniku jejich rodičů (carretera de Taialà, 42).

Od roku 2013 však zároveň vyrazíte do opravdu nejlepší restaurace světa. Alespoň podle všeobecně respektovaného žebříčku The World's 50 Best Restaurants, který každoročně sestavuje britský časopis The Restaurant Magazine. Dlouhá léta tomuto žebříčku vládla jiná katalánská restaurace, El Bulli, v letech 2010 - 2012 byla nejlepší restaurací na světě dánská Noma. Již od roku 2011 se však hned na druhém místě držel právě El Celler de Can Roca, který nakonec vloni stanul na nejvyšší příčce daného žebříčku.

Taková je tedy stručná historie nejlepší restaurace světa (minimálně) pro rok 2013. Jejich free style kuchyně se nedá jen tak popsat. Je třeba ji zažít. Snad jen povězme, že vám tu velice kreativním způsobem připraví tradiční katalánskou kuchyni. A že bude zaručeně ladit s vínem - místní sklípek má přes 60 000 lahví, takže ta vhodná se mezi nimi vždy najde. Degustační menu tu stojí okolo 140 - 170 €, což vzhledem k cenám jinde a vzhledem k faktu, že jde o nejlepší restauraci světa, není tak zlé... Mnohem složitější je se vůbec na takový gastronomický zážitek dostat. Pokud se spokojíte s návštěvou ve všední den, je potřeba si  termín na internetových stránkách restaurace zarezervovat několik měsíců dopředu, pokud snad toužíte po víkendové návštěvě El Celler de Can Roca, šanci máte zhruba za rok. Ale nezoufejte. Pro milovníky dobré kuchyně, kterým se nechce tolik utrácet a dlouhé měsíce čekat, existuje i náhradní řešení. 

Tím nejzajímavějším bude rozhodně návštěva dosud fungující restaurace Can Roca, kterou stále ještě provozují rodiče veleúspěšné sourozenecké trojice. Inu, od někoho se ti kluci, tedy dnes už pánové, museli naučit vařit. A na kuchyni své maminky nedají doteď dopustit. Montserrat Fontané je navíc vždy tou první osobou, jež ochutná některý z nových nápadů, které se zrodí v oficiálně nejlepší kuchyni světa. S nadsázkou by se dalo říct, že právě tato paní určuje "módu" ve světové gastronomii. Proto jistě stojí za to, do jejího podniku zavítat. A po vydatném obědu v Can Roca se vyplatí zamířit do centra Girony osvěžit se zmrzlinovými specialitami z Rocambolesc. Stoprocentně přírodní zmrzlinu vám tu s trochou štěstí někdy naservíruje přímo i jejich tvůrce, nejmladší z bratrů, Jordi Roca. Pár euro za zmrzlinu od člověka, co má tři michelinské hvězdičky, to se vám poštěstí asi opravdu jen v Katalánsku. Je tedy z čeho vybírat. 

Užitečné odkazy:
TripAdvisor: El Celler de Can Roca.

AKTUALIZACE 04/2014:
Pro rok 2014 se El Celler de Can Roca vrací na druhou pozici, zpět na výsluní se vrací dánská Noma. I tak ale v letos až druhé nejlepší restauraci světa narazíte na světový unikát. The Restaurant Magazine totiž letos poprvé volil i kategorii nejlepšího cukráře - a tím se stal jedinečný Jordi Roca, nejmladší z katalánské trojice vedoucí El Celler de Can Roca.

La Vanguardia: Jordi Roca, el mejor pastelero del mundo.
ARA: Jordi Roca, del Celler de Can Roca, millor xef de pastisseria del món.

18. 3. 2014

Mercès One

Již několikrát jsme si povídali o Katalánsku coby o jednom z center světové gastronomie. Od března 2014 se katalánské hlavní město může pochlubit dalším velice zvláštním restaurantem. Tentokrát tu nejde o michelinské hvězdičky ani o přípravu pokrmů z co nejbláznivějších surovin. Restaurace Mercès One je jedinečná docela jiným způsobem...

Svým návštěvníkům totiž nabízí jeden jediný stůl. Jinými slovy, chcete-li mít restauraci jen a jen pro sebe, právě Mercès One je v Barceloně tou pravou volbou. Nemusí se přitom jednat pouze o vysoce intimní partnerskou/mileneckou večeři, jediný tamní stůl v případě potřeby může pojmout až 22 hostů, rezervovat netradiční zážitek v Mercès One tak mohou i skupiny přátel či malé firmy. Každopádně přísné soukromí je vždy samozřejmostí.

Mercès One (Foto: www.merces.es)
Za tímto novým a neotřelým konceptem restaurace stojí katalánská společnost Mercès, jež se gastronomií zabývá už více než 40 let. Postupně se stala jednou z nejvyhledávanějších cateringových firem v Barceloně. Na křižovatce ulic Diagonal a Entença má i vlastní prodejnu hotových jídel a gurmánských specialit. V roce 1991 Mercès hned vedle zmiňované prodejny otevřelo i vlastní restauraci, ta však nikdy nedosáhla vysněných úspěchů. Proto se majitelé společnosti nedávno rozhodli k tomuto inovativnímu rozhodnutí - vytvořit exkluzivní restauraci s jediným stolem. Soukromí a onen punc exkluzivity však také něco stojí. Průměrné menu na osobu vyjde kolem 70 - 90 €, ačkoliv místní šéfkuchař (stylově také jen jeden jediný) Antonio Cornejo rád vytvoří i speciální (a dražší) dle požadavků klientů. Vybrat si samozřejmě můžete i dekoraci, hudbu a další drobné detaily vedoucí k prožití perfektního gastronomického večera.

Pokud si v centru Barcelony chcete vyzkoušet, jaké to je, mít svého soukromého a jen a jen vám se věnujícího šéfkuchaře, není nic jednoduššího, než navštívit restauraci Mercès One, Av. Diagonal, 539-541. Abychom nezapomněli - rezervovat můžete na čísle +34 934 397 375 nebo přímo na internetových stránkách Mercès One... Rezervujte však raději s předstihem, přeci jen ten jediný stůl...

13. 3. 2014

Café Zurich

"Sejdeme se před Zurichem?" Podle legendy neexistuje typičtější barcelonská věta. Tak jako obyvatelé Madridu "quedan en el Oso y el Madroño" a obyvatelé Brna se potkávají "na Čáře pod hodinama", v Barceloně je dle všech průvodců, příruček a dalších chytrých knih a internetových stránek tím nejznámějším místem setkání Café Zurich na rohu plaça de Catalunya a carrer de Pelai, přímo naproti slavné Ramble.

Do jisté míry je to stále pravda. I když by se na hlavním barcelonském náměstí jistě našla řada lepších míst k setkání, chodník před terasou Café Zurich je vždy zaplněn čekajícími lidmi. A korzujícími turisty. Turisté jsou ostatně jedním z důvodů, proč už dnes většina obyvatel Barcelony do této kavárny dávno nechodí. Přesto je ale Café Zurich jakousi poslední připomínkou zašlé kavárenské slávy katalánské metropole. Barcelonské kavárny patřily v 19. století k těm nejvyhlášenějším na světě. Spolehlivě se rovnaly těm nejlepším podnikům ve Vídni, Paříži, Praze, Budapešti či Milánu. Slavný dánský spisovatel Hans Christian Andersen dokonce prohlásil, že barcelonské kavárny má mnohem radši než ty pařížské... Ze slavné minulosti se toho však do dnešních dnů v Barceloně mnoho nezachovalo. O to důležitější kus historie v sobě nese Café Zurich.

Café Zurich, 1992 (Foto: Facebook Café Zurich de Barcelona)
Tento dnes již dávno legendární podnikl vznikl 24. června 1862 jako nádražní kantýna. Lidé ho tehdy znali pod názvem La Catalana. Z obyčejného nádražního baru se postupem času stala vyhlášená čokoládovna. Na počátku 20. století podnik převzal jistý pan Serra, jenž dlouhá léta předtím žil ve Švýcarsku. Z této doby také pochází onen dnešní nikterak katalánský název. Serra čokoládovnu pojmenoval po městě, na které ze Švýcarska nejraději vzpomínal. Tak se zrodilo Café Zurich.

V letech 1914 - 1918 se kavárna stala dějištěm častých diskuzí o průběhu I. světové války. Jakousi "výzdobou" tu v té době byla obrovská mapa Evropy, na níž se zaznamenával posun bojových front. V době, kdy neexistovala televize (natož internet), právě taková mapa byla zdrojem všech kavárenských diskuzí na válečné téma. Na postupy jednotlivých armád se tu dokonce vypisovaly sázky. Café Zurich se zkrátka stalo centrem společenského dění. V roce 1920 podnik změnil majitele. Od pana Serry ho koupil Andreu Valldeperas, jemuž v té době patřilo několik známých kaváren (například slavné Café Montseny v Gràcii). Valldeperas ziskem Café Zurich dosti riskoval, protože licence ho stála 50 000 peset, což byly tehdy obrovské peníze. Své předchozí podniky musel prodat a zbytek peněz si ještě půjčit. Ale vyplatilo se, jak jinak. Jeho potomci provozují nejslavnější barcelonskou kavárnu kromě malé přestávky během občanské války dosud.

Velké změny nastaly jen o 5 let později, v roce 1925, kdy se čokoládovna změnila na moderní bar-pivnici s exkluzivní nabídkou německých piv. Vlakové nádraží, jehož součástí do té doby Zurich byl, se přesunulo pod zem, takže původní nádražní halu nakonec připojili přímo k baru a Zurich si začal žít svým vlastním životem. Zatímco představitelé uměleckého směru modernisme se na přelomu 19. a 20. století scházeli v Els Quatre Gats, pro všechny následující generace umělců a intelektuálů bylo nejčastějším místem setkávání právě Café Zurich. Tedy zhruba až do velké rekonstrukce v roce 1998, kdy se místo stržených budov postavilo moderní obchodní centrum El Triangle. I v novém prostředí zůstal Zurich na svém strategickém místě s privilegovaným výhledem na Ramblu. Opustila ho však část dřívější klientely ve prospěch turistů, kteří dle pokynů turistických průvodců učinili z Café Zurich svůj výchozí bod v poznávání katalánské metropole.

Café Zurich, 2012 (Foto: Facebook Café Zurich de Barcelona) 
Ačkoliv tedy dnes kavárna platí spíše za turistickou atrakci, více než 140 let historie za sebou zanechalo několik zajímavých příběhů, jimž za kulisu sloužila právě slavná venkovní terasa Café Zurich. Asi tím nejznámějším je ten o vzniku španělské organizace nevidomých (ONCE).

Někdy okolo roku 1933 totiž na terase Café Zurich popíjel katalánský politik a spisovatel Roc Boronat. Ze svého místa byl svědkem scény, v níž byl žebrající slepec zatčen a pokutován nikterak milosrdným policistou. Boronat toto vnímal jako velkou nespravedlnost, a tak se rozhodl svým nevidomým spoluobčanům pomoct. Tak vznikla organizace sdružující katalánské nevidomé, která se stala jakousi předzvěstí zmiňované ONCE, jež začala fungovat na konci roku 1938. Boronat navíc přišel na skvělý způsob financování dané organizace - totiž prodej loterijních kuponů - dodnes jeden z nejcharakterističtějších znaků ONCE.

Během občanské války kavárna skýtala útočiště republikánským jednotkám při přestřelkách s frankisty. V druhé polovině 20. století se zase stala alternativní univerzitní aulou a redakcí vlivných novin - chodívali sem studenti nedaleké Universitat de Barcelona a redaktoři deníku La Vanguardia, kteří sídlili jen o pár metrů vedle. Zajímavý příběh se tu odehrál i v roce 1981, kdy se Café Zurich stalo místem příprav přepadení Banco Central. Zmiňovaná banka se totiž nacházela přímo naproti kavárně. Pikantní na tom jistě je i to, že vzhledem ke své strategické pozici se Café Zurich stalo zároveň i místem, odkud se potom plánovalo osvobození přepadené banky...

Inu, 140 let je velice dlouhá doba a podobných příběhů by se jistě našly další stovky. Jediným, na co ještě pořád Café Zurich trochu čeká, je trocha té literární slávy. I když je barcelonská kavárna starší než podobně legendární madridská Café Gijón (1888), ta z hlavního města Španělska se stala kulisou bezpočtu, často i velice slavných, povídek a románů tvořících dějiny španělské literatury. Takový lesk (prozatím?) Café Zurich chybí.

8. 3. 2014

Elianora de Arborea

Jak už je zvykem, v rubrice Osobnosti si představujeme zajímavé známé i neznámé Katalánce/Katalánky. Ta dnešní patří především v českých zemích k těm zcela neznámým, přesto však si zasloužila své neotřesitelné jméno v dějinách jednoho krásného ostrova ve Středozemním moři.

Elianora de Arborea (1340 - 1404) totiž patří mezi důležité osobnosti v historii Sardinie. Narodila se pravděpodobně roku 1340 v Katalánsku (Molins de Rei) a celkově byla vychována v katalánské kultuře a tradicích. Její rodina však měla výsadní postavení v části Sardinie zvané Giudicau de Arborea, což byla jedna ze čtyř správních oblastí, do nichž byl ostrov rozdělen již kolem roku 1000. Tak jako vždy, i historie těchto malých sardinských království je obestřena řadou legend a plná bitev, úskoků, útlaku a krveprolití. Pro nás je důležité pouze to, že Elianora stála coby regentka v čele tohoto útvaru v letech 1383 - 1402. Její vláda byla zajímavá tím, že zpočátku pilně pokračovala v politické opozici vůči aragonským králům, kterou započal její otec. Nakonec ale díky dohodě s králem Perem III. zavládl na Sardinii relativní mír a Giudicau de Arborea si uchoval svou suverenitu.

  
Elianora de Arborea
(Foto: wikipedia.org)
Elianora de Arborea je však zajímavá spíše dvěma jinými skutečnostmi. Za její vlády na Sardinii totiž vstoupila v platnost Carta de Logu (1392), což byl soubor občanského a civilního práva, kterým se daná oblast měla řídit. Na svou dobu šlo o velice pokrokový zákoník, jenž dodnes patřím k jedněm z nejstarších v Evropě. Hovoří se o něm občas také jako o jedné z prvních primitivních ústav na našem kontinentu. Vliv těchto zákonů na život na Sardinii byl každopádně obrovský. 

Po konci Giudicau de Arborea byla totiž jejich působnost rozšířena na území celého ostrova a dané zákony platily až do roku 1827(!), tedy více než 400 let. Nesmírně cenným dokumentem je tato sbírka zákonů pro sardinskou literaturu, protože je celá napsána v sardštině. Tak se tedy stalo, že jedna Katalánka stála u počátků sardinského písemnictví. 

Svět na Elianoru nezapomene ještě z jednoho důvodu. Jednou z jejích oblíbených kratochvílí bylo sokolnictví, a tak díky své vášni pro vytváření zákonů nechala sepsat i jeden konkrétní, který zaručoval ochranu tohoto rodu ptáků (Falco). Pravděpodobně šlo o vůbec první zákon na ochranu zvířat v takovém smyslu, jak je známe dnes. Na její počest byl proto pojmenován jeden z ptáků patřících do čeledi sokolovitých následovně: Falco eleonorae (česky: ostříž jižní; anglicky: Eleonora's Falcon; španělsky: halcón de Eleonor; katalánsky: falcó de la reina; německy: Eleonorenfalke; nizozemsky: Eleonora's valk; maďarsky: Eleonóra-sólyom; francouzsky: Faucon d'Éléonore; švédsky: Eleonorafalk; rusky: сокол Элеоноры; baskicky: Eleonor belatz atd.).

2. 3. 2014

Barcelonští popravčí

Druhý březnový den roku 2014 nám připomíná 40. výročí poslední popravy formou garrote vil na území Katalánska (i Španělska). Oním posledním popraveným byl tehdy v roce 1974 anarchista Salvador Puig Antich. Dějiny tak historického města, jakým Barcelona bezesporu je, jsou plné poprav. Poslední čtyři dekády naštěstí do oné krvavé historie nepřibyla žádná nová kapitola. Funkce veřejného kata již dlouhou dobu neexistuje. V dnešním článku se podíváme na osudy lidí, kteří měli popravy v popisu práce. Barcelonští popravčí 20. století...

NICOMEDES MÉNDEZ LÓPEZ (1842-1912)
Nicomedes Méndez byl dosti zajímavou a překvapivě populární postavičkou barcelonského popraviště. Narodil se v jedné vesničce v oblasti La Rioja a jako mnoho jeho kolegů-popravčích i on byl původní profesí švec. Svou práci vnímal skutečně jako poslání. Na své povolání byl hrdý a považoval ho za jedno z nejprospěšnějších v lidské společnosti vůbec. To se ostatně projevilo i na jeho "zlepšováku" garrote vil, v té době již tradičního španělského způsobu popravy. Tato katalánská verze garrote vil jím byla vytvořena a poprvé použita při tehdy značně medializované popravě atentátníka z Licea, Santiaga Salvadora, 21. listopadu 1894. Méndez byl též vykonavatelem vůbec první (a ve své kariéře zároveň i úplně poslední) popravy v nechvalně proslulé barcelonské věznici La Model.

Všeobecně platil za skutečného profesionála ve svém oboru. Vězně zbytečně netrápil a své povolání zkrátka bral jako službu veřejnosti. O tom ostatně mohou svědčit i jeho mírumilovné koníčky: pěstování růží a chov kanárků. Jinak ale Nicomedes prožil ve svém životě mnoho bolesti. Brzy přišel o milovanou ženu a přežil obě své děti. Jeho syn se nejprve zapletl do potyčky s příslušníkem Guardia Civil a nechybělo mnoho, aby barcelonský kat musel popravit svého vlastního syna. K tomu nakonec nedošlo, avšak Nicomedův potomek se stále toulal vždy jednou nohou v barcelonském podsvětí. Až ho jednou našli za podivných okolností mrtvého na ulici. Ještě smutnější osud potkal jeho dceru. Ta se vášnivě zamilovala do jednoho sympatického chlapce, který však nerozdýchal povolání potenciálního tchána, a tak radši zbaběle utekl do Argentiny. Pro Nicomedovu dceru to byla taková rána, že spáchala sebevraždu. Zbytek svého smutkem naplněného života strávil Nicomedes Méndez v putykách na ulici Paral·lel. Pro zajímavost můžeme dodat, že se stal předlohou postavy kata v povídce Un funcionario slavného španělského spisovatele Vicente Blasca Ibáñeze. Více o jeho životě zde.


ROGELIO PÉREZ VICARIO "CICARIO" (1879-1924)
Někdy figurující pod nesprávným příjmením Cicario*. Nastoupit do funkce barcelonského popravčího po legendě, kterou představoval Nicomendes Méndez, bylo pro rodáka z vesničky Lerma poblíž Burgosu dosti těžké. Bývalý švec a zdravotník byl barcelonským soudem jmenován popravčím v roce 1913. Podle tehdejších svědectví mu to však moc nešlo. Byl docela mírné povahy, a tak pravděpodobně doufal, že do práce nebude muset příliš často. Taky ne, avšak těch několik málo poprav, jichž se účastnil, mnoho lidové spokojenosti věru nepřineslo. Jeho přístup k popravám by se dal nazvat laxním. V posledních letech svého života (a vlastně i na svém "popravčím vrcholu") si užil skutečné lidové nevraživosti, takže byl spolu se svou rodinou nucen žít pod policejní ochranou. Ani ta ho však nakonec neochránila. Za účast při jedné z poprav v Terrasse v září 1923 se mu z anarchistických kruhů dostalo odplaty ve formě zastřelení v květnu 1924. Poměrně neslavný a brzký konec. Ne však ojedinělý.

FEDERICO MUÑOZ CONTRERAS (1880-1935)
  
Zpráva o popravě Andrése Arandy
(Foto: Diario de Huesca, 22/12/1934)
Federico Muñoz zastával tuto funkci v letech 1924 - 1935. Část z tohoto období však nebyl ani v "aktivní pohotovosti", jelikož na počátku 30. let se ve Španělsku obešli i bez trestu smrti ve svém zákoníku. Ve skutečnosti toho Muñoz opravdu neměl moc na práci. Svou první popravu si odbyl v srpnu 1926, kdy ukončil život 22letého Josého Vidora odsouzeného za znásilnění a vraždu. 

Druhou a vlastně i poslední popravu ve svém životě pak provedl až o 8 let později - 21. prosince 1934. Andrés Aranda byl tehdy odsouzen k smrti především za loupežná přepadení. Kat Muñoz však jen o pár dní později pochopil, že povolání popravčího ve Španělsku znamená opravdu rázné přiblížení se smrti. Smrt Andrése Arandy se rozhodla pomstít anarchistická skupina FAI. A ačkoliv Muñoz byl jen pouhým vykonavatelem vůle soudu, veškeré následky nesl sám. 10. ledna 1935 byl zastřelen v jednom baru v barcelonské čtvrti Vilapicina.


VICENTE LÓPEZ COPETE (1914- 1996)
Ani poslední z naší čtveřice se v Katalánsku nenarodil, i když tu pak působil ve funkci popravčího. Žil v dalekém Badajozu a do Barcelony se vždy přesouval jen, když měl práci. Jeho oblastí působnosti byly Katalánsko, Aragón a Navarra. Copete patřil mezi ty nejnenáviděnější popravčí, protože dokonale ztělesňoval ducha doby. Již od mládí byl zapáleným falangistou, posléze bojoval ve frankistických oddílech během občanské války, aby se v roce 1941 stal jedním z dobrovolníků Hitlerovi pomáhající Španělské modré divize. Byl však také známým šmelinářem, zlodějíčkem a především policejním práskačem. Ačkoliv jeho působení coby vrchního barcelonského popravčího je oficiálně lemováno daty 1953 - 1974, a tím pádem tak měl být i u dnes zmiňovaného vykonání hrdelního trestu v případu Salvadora Puige i Anticha,  tato (z dnešního pohledu již zřejmá) justiční vražda nakonec byla provedena jeho kamarádem z mládí - madridským popravčím Antoniem Lópezem Sierrou...

...Vicente Copete totiž tou dobou již nějaký ten pátek seděl v sevillském vězení kvůli pohlavnímu zneužívání mladistvých. Tedy skutečně povedený kat. Inu, linie mezi žalujícím a pachatelem je někdy velmi tenká stejně jako v případě kata a popraveného. Copete patřil mezi skutečně nenáviděnou generaci frankistických popravčích. Více o této generaci se dozvíte ve zvláštním španělském dokumentu Queridísimos verdugos natočenému v letech 1971-1973 (zveřejněnému však až v roce 1977 po pádu diktatury).



*Což lze brát i jako lehce uštěpačnou narážku na Vicariovu popravčí (ne)schopnost; ve španělštině je pak jen krůček ke slovu sicario = "vrah".