29. 4. 2014

Valldoreix

V minulém článku jsme se věnovali katalánskému městu Sant Cugat del Vallès. Jednou z jeho součástí, i když se speciálním postavením, je Valldoreix, největší ze všech katalánských entitat municipal descentralitzada (něco jako "decentralizovaná/nižší správní jednotka"). Tento podivný název označuje prostou skutečnost - Valldoreix je sice formálně součástí (řekněme čtvrtí) města Sant Cugat, nemá tedy například vlastní radnici, nicméně z výše zmiňovaného titulu má k dispozici zajímavé pravomoci (úklid, veřejné osvětlení, nakládání s obecním majetkem, městská policie apod.), které vykonává zvolené sdružení místních občanů v čele s předsedou.


Už tím je tedy Valldoreix zajímavý, ačkoliv přesně vysvětlit, co je entitat municipal descentralitzada, asi v českém prostředí úplně nepůjde. Nevadí. Podobně komplikovanou záležitostí je i původ onoho zvláštního jména: Valldoreix. V tomto ohledu existuje hned několik teorií. Podle jedné název vznikl spojením výrazů "vall" (údolí) a "d'oreig" (vánek). Tedy poeticky "údolí jemného vánku". Podle jiné teorie, více latinsky zaměřené, by Valldoreix mohlo znamenat "zlaté údolí" (i když o žádné naleziště tu zatím nikdy nikdo ani nezavadil). Dále existují teorie, které v původu hledají vodu, vlastní jména či stromy. Ani přesnou historii názvu Valldoreix tak tento článek zcela neodhalí.

Co však víme jistě jest, že aktuálně ve Valldoreix sídlí takřka 8 000 obyvatel. Zajímavá je přitom křivka demografického růstu. Ještě v roce 1960 tu žila necelá tisícovka lidí, posléze nastal prudký nárůst. Ačkoliv tato místa byla obývána již za časů iberských kmenů dávno před naším letopočtem, větší rozvoj a zároveň také více památek na sebe zanechali až Římané. Do počátku 20. století bylo Valldoreix jen ospalou návsí pár kilometrů od centra Sant Cugat del Vallès. Vše se začalo měnit s vlakovým spojením, které tudy propojovalo Barcelonu s Terrassou a posléze s městem Sabadell. I když dlouhou dobu vlaky Valldoreix jen objížděly, v roce 1931 tu byla slavnostně otevřena stanice. V té době už bylo městečko tím, čím je dodnes. Jakýmsi letním domovem bohatých Barceloňanů. Pokud se vám někdy poštěstí tudy projít, zcela jistě upravené ulice budou lemovat honosné domy s parádními pozemky. Slušný dům tu prakticky nepořídíte pod 1 000 000 € - je tedy jasné, že vašimi potenciálními sousedy nebudou žádní "chudí vesničané"...

  
Kostel Sant Cebrià de Valldoreix (2011)
Ale to jsme lehce předběhli. Oblíbenou rezidenční zónou se Valldoreix stalo někdy na konci první světové války. Katalánskému průmyslu se tehdy ještě stále dařilo, a tak si mnoho majetných obyvatel katalánské metropole zřizovalo svá letní sídla právě v okolí Sant Cugatu. Ve třicátých létech kromě stále většího zájmu spojeného s vybudováním železniční stanice roste i vybavenost tehdejší vesničky. Vznikají nové domy, obchůdky, bary... Dvakrát do roka se slaví festa major a Valldoreix má dokonce i svou vlastní hymnu (1934, autor Domènec Porta). Zajímavou úlohu městečko sehrálo během občanské války. Bylo zvyklé na přísun letních návštěvníků, kteří několikanásobně početně převyšovali místní obyvatele. To se hodilo právě za války, kdy se tu schovávalo hned několik tisíc obyvatel Barcelony, kteří z katalánské metropole prchli před nevyzpytatelným bombardováním. Řadu budov tehdy "znárodnily" republikánské milice. Jedna z nich (Casino de Valldoreix) například sloužila jako cvičiště partyzánů - v tomto ohledu musíme jako perličku připomenout, že tudy prošlo i pár skutečně celosvětově známých osob jako například maršál Tito (1953 - 1980 jugoslávský prezident)...vlastně to bude asi jediná, netřeba zbytečně Valldoreix přeceňovat. V prvních poválečných letech je i zde, tak jako všude na Pyrenejském poloostrově, bída. Nicméně od zmiňovaných 60. let 20. století začíná "nové osídlování" mladou generací malé barcelonské buržoazie. Valldoreix dodnes představuje oázu klidu pro mnoho movitých podnikatelů, umělců či průmyslníků.

Díky výše zmíněnému je zřejmé, že zas tolik k vidění toho ve Valldoreix nebude. Centrem obce je vlaková stanice (FGC) a poblíž stojící románský kostel Sant Cebrià, o němž máme první zprávy již z konce 10. století. Tím je nejspíš veškeré kulturní bohatství Valldoreix vyčerpáno, tedy pokud tudy zrovna neprojíždíte okolo v polovině září, kdy je čas festa major. Zbytek města totiž tvoří již jen zmiňované rodinné domky či rozsáhlejší rezidence. Pokud máte v kapse zbytečný milion euro, můžete se klidně přistěhovat. Veškeré užitečné informace najdete katalánsky, španělsky, anglicky, francouzsky i německy na: www.valldoreix.cat.

25. 4. 2014

Sant Cugat del Vallès

Sant Cugat del Vallès nepatří mezi tradiční turistické zastávky na mapě Katalánska. I tak jde ale o jedno z nejstarších a v dnešní době nejžádanějších měst k životu. Dobré spojení s nedalekou Barcelonou, dostatek pracovních příležitostí, větší kontakt s přírodou, celkově větší klid a kvalitní služby - to všechno sem láká stále nové a nové obyvatele. Ti na to však musí mít, jelikož Sant Cugat i vzhledem k výše uvedenému patří mezi ty nejdražší zóny v Katalánsku.

Nejprve ale pár základních informací. Sant Cugat se nachází vzdušnou čarou ani ne deset kilometrů severozápadně od Barcelony. Mezi oběma městy leží v podstatě jediná, i když masivní, překážka - pohoří Collserola. To už však dnes není žádným problémem. Vede pod ním dálnice i železniční trať, takže cesta z centra Barcelony do centra Sant Cugat netrvá déle než půl hodiny. Podle loňských statistik tu žije zhruba 86 000 obyvatel, a pokud se podíváme více do historie, uvědomíme si, jak rychle v poslední době toto město roste. Zatímco ještě na počátku 20. století tu žily pouhé 2 000 lidí, s příchodem železnice začal jejich počet pozvolna stoupat na nějakých 7 000 v roce 1950. Každou následující dekádu pak přibylo zhruba 10 000 nových obyvatel. V době barcelonské olympiády tak populace Sant Cugatu čítala přes 40 000. V roce 2004 to bylo 65 000 - za poslední desetiletí tedy přírůstek přes 20 000 nových obyvatel. Žádné jiné katalánské město se takovému tempu růstu nevyrovná.

Obec Sant Cugat je dnes rozdělena na několik distriktů. Kromě centra samotného k nim patří ještě okrajové a vesměs velice exkluzivní čtvrtě Mira-sol, Les Planes, La Floresta a ve speciálním správním režimu i Valldoreix. Patronem města je Sant Medir, avšak velký význam pro město má i jiný svatý - Cugat - po němž bylo pojmenováno. Jak tomu ostatně často bývá, historie řady měst je spojena s církevními stavbami, kolem nichž daná města vyrostla. Typickým příkladem je právě Sant Cugat...

MONESTIR DE SANT CUGAT
Pokud si odmyslíme obligátní nálezy z doby bronzové apod., již ve 4. století se na místě dnešního kláštera tyčila římská pevnost Castrum Octavianum, aby chránila křižovatku důležitých římských cest, které se potkávaly právě na úpatí Collseroly. Strategické polohy místa o několik staletí později využili i stavitelé prvních kostelíků, byť podle legendy se začalo stavět na místě, kde byl údajně v roce 303 n.l. umučen křesťanský misionář Cugat, jenž do daných míst přišel docela netradičně ze severu Afriky. Ať už to bylo jakkoliv, místo dnešního kláštera bylo již od počátku středověku kultovním místem a centrem budoucího osídlení. S výstavbou současného kláštera se začalo již někdy na konci 8. století, avšak dokončen v přibližně stejné podobě, jak ho známe dnes, byl až ve století čtrnáctém. Po celý středověk byl klášter v Sant Cugat jedním z nejdůležitějších katalánských mocenských a kulturních center. Jeho význam začal upadat až ke konci 16. století. V těch následujících přečkal řadu válek a i když byl párkrát vyrabován, budova vždy přečkala bez úhony. Dodnes je tak hlavní historickou i turistickou atrakcí města.

Klášter v Sant Cugat del Vallès (2011)
Ačkoliv je většina městské historie jednoznačně navázána na místní klášter, zvláště v posledních 100 letech si Sant Cugat začal žít svým vlastním životem. Většina dnešních velkých katalánských měst prodělala rozhodující etapu vývoje na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s průmyslovým vrcholem, který tehdy země prožívala. Sant Cugat však mezi tato města nepatřil, vždy zde hrálo prim spíše zemědělství. To se nezměnilo ani se stavbou důležité silnice z Gràcie do Manresy (1877, vedoucí přes Sant Cugat) ani se železniční tratí FGC (1917). Obě tyto události byly důležité spíše z toho hlediska, že Barceloňané si začali více uvědomovat, co mají za humny. Ze Sant Cugatu se postupně stalo místo výletů a letních sídel, později i hlavních rezidencí. Bydlet v klidném prostředí nedaleko od katalánské metropole bylo vnímáno jako ideální zejména u bohatších vrstev společnosti.

Tak ostatně vznikla všechna dnešní santcugatská předměstí: Mira-sol, Les Planes, La Floresta a Valldoreix. Dodnes se jedná především o vilové čtvrtě, kde bydlí katalánská vyšší společenská vrstva. Koupit si tady dům totiž není vůbec levná záležitost. Takový pěkný průměr pro Valldoreix (abyste se mezi sousedstvem necítili příliš nuzně) je zhruba na 3 až 4 milionech € za dům. Podobně je tomu i na dalších předměstích, v centru Sant Cugat seženete příjemný, i když už o něco menší dům za 1 až 2 miliony €. Lehce snobský charakter pak podtrhuje i fakt, že přesně před 100 lety (1914) vzniklo právě na území Sant Cugat vůbec první golfové hřiště v Katalánsku.

Z populární letní destinace se postupem času Sant Cugat stal i zajímavou možností, jak utéct před ruchem velkoměsta a zároveň nemuset investovat celé jmění. Vedle drahých vil a rezidencí v posledním desetiletí především na severu města vznikla celá řada typických moderních sídlišť - vše spojené ještě s obdobím velké španělské realitní bubliny. Tak kupříkladu vzniklo vše v okolí dnešní stanice FGC Volpelleres. Posledních 30 let bylo taktéž ve znamení stěhování mnoha důležitých firem ze sektoru služeb do nově vzniklých zón na severu Sant Cugatu. Máme na mysli především zóny jako Can Sant Joan či Can Marcet, kde nalezly sídlo i některé velké společnosti, například katalánská pojišťovna Catalana Occident nebo katalánská pobočka španělské veřejnoprávní televize, která tu má svoje studia.

24. 4. 2014

La Seu d'Urgell

La Seu d'Urgell je dnes docela nenápadné město se zhruba 13 000 obyvateli. Nepatří mezi vyhledávané turistické cíle, i když jen málo měst na Pyrenejském poloostrově má za sebou tak dlouhou a rozmanitou minulost. Ta se do dnešních dní však dochovala jen v části tohoto města v podhůří Pyrenejí. Pro většinu lidí je tak La Seu d'Urgell v současnosti především symbolem cesty do ministátečku Andorra. Do Andorry vede ze Španělska (Katalánska) v podstatě jen jediná silnice. Ještě než tato zamíří do hor, vede i kolem zmiňovaného katalánského města. To díky svému postavení na křižovatce těch nejdůležitějších pyrenejských cest sehrálo v dějinách Andorry důležitou roli.

Vzhledem ke své starobylosti a velké důležitosti především ve středověku a v průběhu reconquisty je La Seu d'Urgell dodnes městem, jež má své vlastní biskupství. Tato skutečnost vlastně dala městu jeho současný název. Biskup z La Seu d'Urgell však není jen tak ledajakým běžným biskupem. Kromě tradičních záležitostí, které z této funkce vyplývají, je urgellský biskup zároveň i jedním ze dvou nejvyšších představitelů právě nedaleko ležící Andorry. Jak je všeobecně známo, tento evropský ministát je knížectvím, které však je reprezentováno hned dvěma spoluknížaty. Z historických důvodů se tímto titulem může chlubit francouzský prezident a pak také právě biskup z La Seu d'Urgell, pod jehož diecézi Andorra spadá. Ani jeden z nich v Andoře samozřejmě nijak aktivně nevládne a i jejich reprezentační úloha je dnes už jen symbolická. Nic to však nemění na tom, že historie La Seu d'Urgell je po většinu dějin do jisté míry spjatá s dějinami Andorry. Biskupové z La Seu naopak bývají poměrně aktivními postavami andorrské historie; například Joan Benlloch, jenž byl v této funkci v letech 1907 - 1919, je autorem textu andorrské státní hymny. Od roku 2003 je urgellským biskupem a andorrským spoluknížetem Joan Enric Vives Sicília.

Jak již bylo řečeno, La Seu d'Urgell dnes plní především úlohu vstupní brány do knížectví Andorra. Kromě silničního spojení má jistý potenciál i místní malinké letiště, které se v případě slušného přílivu investic může stát důležitou turistickou branou do Andorry a přilehlých Pyrenejí. Při cestě kolem se tu však vyplatí zastavit alespoň na chvíli. I La Seu totiž nabízí několik zajímavých míst, která si opravdu zaslouží pozornost. Tady jsou...


CATEDRAL DE LA SEU D'URGELL
Jednoznačně hlavní "turistický magnet" La Seu. Komplexu církevních budov vévodí místní katedrála, která je nádhernou a výjimečně čistou ukázkou katalánského románského slohu. Je z 12. století, tím pádem patří mezi nejstarší katalánské katedrály. Kromě mnoha historických příběhů v sobě katedrála ukrývá i dřevěnou sošku Mare de Déu d'Urgell (patronka města), jež pochází ze 13. století. La Seu je jednoznačně biskupským městem, proto je okolí katedrály přirozeným centrem a tím nejlepším místem kde s poznáváním La Seu začít.

PARC OLÍMPIC DEL SEGRE
Málokdo si to již dnes pamatuje, ale La Seu d'Urgell patřila mezi města, v nichž se konala některá z disciplín Letních olympijských her 1992. Konkrétně kanoisté bojovali o medaile mimo Barcelonu - rychlostní kanoistika se konala na vodním kanálu v Castelldefels, v La Seu d'Urgell zase vznikl malý areál pro vodní slalom. Nachází se jen necelých 200 metrů od místní katedrály. Přinesl tehdy velké úspěchy mimo jiné i rozcházejícímu se Československu. Lukáš Pollert se zde radoval ze zlaté medaile, Miroslav Šimek a Jiří Rohan brali stříbro v závodě dvojic. Jinými slovy, pro české sportovní fanoušky jednoznačně místo hodné návštěvy.

CASTELL DE CIUTAT
Pokud do La Seu přijíždíte z jihu, při cestě do centra minete na malém kopci se tyčící pevnost Castell de Ciutat. Stojí na tom samém místě již pěkně dlouho; první dochované dokumenty, které ji zmiňují, pocházejí z roku 1064. Ve své dnešní podobě byla určena především pro obranu města. Ve 20. století byla dlouhá léta opuštěna, nakonec ale pevnost v roce 1970 koupila rodina Tàpiesových, kteří z ní udělali turistický komplex. Těsně pod samotnou pevností vztyčili čtyřhvězdičkový Hotel El Castell de Ciutat, který patří mezi ty dražší v kraji. Inu, wellness s výhledem na tisíc let starou pevnost na straně jedné a na Pyreneje na straně druhé je třeba řádně zaplatit. V prostorách turistického komplexu funguje i několik restaurací, tou nejznámější je Restaurant Tàpies. Do roku 2010 měla zmiňovaná restaurace dokonce i jednu michelinskou hvězdu, o tu však přišla, i když podle zákulisních informací je docela možné, že v letošním roce svou ztracenou hvězdu vybojuje zpátky.

La Seu d'Urgell (Foto: Google Maps)

18. 4. 2014

Barcelona: Boom latinoamericano

Již po staletí je Barcelona inspirací a domovem celým generacím spisovatelů. A není řeč jen o těch španělských či katalánských. Své obrození tu nalezla i literatura takřka celé Latinské Ameriky. Barcelona byla místem zrodu latinskoamerického literárního boomu. Neopakovatelný vydavatelský úspěch postrčil do té doby marginální latinskoamerické literatury na výsluní té světové. Včera svět přišel o nejslavnějšího z představitelů této generace. Pojďme se tedy ponořit do vzpomínek a vydejme se do Barcelony 60. a 70. let minulého století, do období sladce snobské gauche divine, do časů, kdy Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či José Donoso tvořili literární dějiny.

Ani dnes se mnozí literární historici neshodnou na přesném počátku onoho období, jež vešlo do dějin jako boom latinoamericano. Velká část z nich však za klíčový považuje rok 1962. Tehdy totiž barcelonské nakladatelství Seix Barral přiřklo literární cenu Biblioteca Breve mladému peruánskému spisovateli jménem Mario Vargas Llosa. Román La ciudad y los perros se tak stal jen předzvěstí toho, co mělo následovat.

Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Carlos Barral, Julio Cortázar
a Josep Maria Castellet v roce 1973 v Barceloně (Foto: www.ara.cat)
Sám Vargas Llosa Barcelonu objevil již roku 1958. Na cestě do Madridu tehdy strávil dva dny v jednom penzionu v Barri Gòtic. Stačila jediná procházka po Ramble, aby si peruánský spisovatel Barcelonu ihned zamiloval. Během let se naučil katalánsky a dokonale poznal i katalánskou literaturu. Na přelomu 60. a 70. let, v době vrcholu latinskoamerického boomu Vargas Llosa v Barceloně také žil. 

Gabriel García Márquez své štěstí zkoušel taktéž v nakladatelství Carlose Barrala. Kvůli dodnes ne zcela vyjasněnému nedorozumění Barral tehdy odmítl vydat Márquezův nejnovější počin. Román se jmenoval Cien años de soledad (Sto roků samoty) a netřeba dodávat, že to bylo asi nejhloupější nakladatelské rozhodnutí v Barralově životě. I tak ale román spatřil světlo světa díky argentinskému nakladatelství Sudamericana. K tomu došlo v roce 1967. Později toho roku už Márquez do Barcelony přijel jako nová zářící hvězda světové literatury. Původně to mělo být jen na chvíli, ale i kolumbijského spisovatele ihned pohltila nepopsatelná barcelonská atmosféra. Z původně zamýšlených pár týdnů se nakonec stalo 8 let. Podobně jako jeho tehdejší kamarád Mario Vargas Llosa i García Márquez několik prvních měsíců prožil v apartmánu na ulici Via Augusta. Oba dva se pak nastěhovali do nově dokončených bytových komplexů ve čtvrti Sarrià.

  
Novinový článek zachycující jeden
z nejslavnějších KO úderů v historii
světové literatury
(Zdroj: www.lavanguardia.com)
García Márquez bydlel na ulici carrer dels Caponata, číslo 6. Vargas Llosa bydlel ve stejném bloku, na ulici carrer de l'Osi, číslo 50, jen pár metrů od Márqueze. Dnes už by asi nikoho ani nenapadlo, že tento jediný obyčejný blok domů v Sarrià poskytoval po několik let domov hned dvěma držitelům Nobelovy ceny za literaturu (García Márquez 1982, Vargas Llosa 2010). V Barceloně tehdy z latinskoamerických literátů bydlel ještě José Donoso, řada ostatních osobností boomu (Cortázar, Fuentes,...) pak do katalánské metropole pravidelně dojížděla, jelikož právě zde poprvé spatřila světlo světa většina jejich románů. Mezi nejoblíbenější podniky této legendární generace patřilo například nedaleké cukrářství Foix de Sarrià. Tento podnik s tradicí sahající až do roku 1886 si ovšem literáti nevybrali jen kvůli jeho cukrářské proslulosti. Patřil totiž katalánskému básníkovi J. V. Foixovi (1893 - 1987), který ho zdědil po svém otci. Je pravda, že Foix se cukrářskému řemeslu příliš nevěnoval - veškerý svůj čas věnoval psaní a politice - avšak zvlášť během frankismu si ze své cukrárny vytvořil ideální zašívárnu před režimem. A později, jak vidno, se Foix de Sarrià stalo i místem setkávání nositelů Nobelových cen...

Oblíbeným místem tehdejší gauche divine byla také diskotéka Bocaccio na carrer de Muntaner, 505. Na přelomu 60. a 70. let se taneční podnik často proměňoval s sešlost takřka všech umělců, literátů, herců či intelektuálů, kteří tehdy v Barceloně žili či působili. Zkrátka místní bohéma. Tím se také dostáváme k tomu, proč všichni spisovatelé z období boomu na Barcelonu tak rádi vzpomínají. Nedá se totiž říct, že by jejich barcelonské období bylo tím nejplodnějším v kariéře. Například García Márquez v Barceloně napsal pouze román - byť označovaný za pravděpodobně nejkomplexnější z celé autorovy tvorby - El otoño del patriarca (1975, Podzim patriarchy) a dále několik povídek. Pro všechny spisovatele byl život v Barceloně především obdobím nekonečných debat, sešlostí, oslav a nasávání uvolněné evropské atmosféry. Značně jim k tomu dopomohla i literární agentka Carme Balcells.

Právě ona byla z velké části hybným motorem celého boomu. Její literární agentura měla pod palcem všechny významné autory. Balcells každopádně zcela změnila význam slova literární agent. Podíl na zisku měla velký, avšak tomu odpovídaly i jí poskytované služby. Svým "svěřencům" zajišťovala opravdu všechno. Organizovala jim agendu, platila faktury, hledala bydlení... ale také je zbavovala milenek, které je omrzely, a zároveň uklidňovala podváděné manželky. V podstatě neexistuje slavný spisovatel, o kterého by se Carme Balcells nestarala - kromě mnoha dalších známých autorů jako Juan Marsé, Eduardo Mendoza, Carlos Fuentes či Julio Cortázar - měla na starosti i 6 španělsky píšících nositelů Nobelovy ceny za literaturu: Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Miguel Ángel Asturias, Camilo José Cela, Vicente Aleixandre a Pablo Neruda.

Na konci první poloviny 70. let se autoři boomu pomalu vracejí za oceán zpět do zemí Latinské Ameriky. Předzvěstí těchto odchodů je i konec několik přátelství. García Márquez se kvůli politice rozhádal například s barcelonským autorem Juanem Marsém. Mnohem výživnějším pak ale byl jeho konflikt s bývalým přítelem Mariem Vargasem Llosou. Ještě v Barceloně údajně Márquez radil Llosově manželce, aby se s peruánským spisovatelem rozvedla, jelikož ten jí prý utekl s nějakou letuškou do Stockholmu. Nebyla to ale úplně pravda a přátelství obou budoucí nositelů Nobelovy ceny skončilo. Tak to alespoň bylo podle jakési lidové legendy - ani jeden z autorů o přesném důvodu sporu nic konkrétního nechtěl prozradit. 

Mělo však i svou vpravdě šťavnatou dohru: o několik let později, konkrétně 12. února 1976 se potkali po dlouhé době před jedním kinem v hlavním městě Mexika. Jak dokládá mimo jiné výše prezentovaný výstřižek z novin, Vargas Llosa tehdy zcela překvapenému Márquezovi zasadil ostré KO přímo do nosu, a kolumbijský spisovatel tak skončil ve chvilkovém bezvědomí na zemi. Bezesporu jedna z nejslavnějších potyček v literární historii tak udělala definitivní tečku za přátelstvím dvou nejvýraznějších představitelů obrození latinskoamerické literatury. Ačkoliv spolu ti dva již nepromluvili, vždy dokázali najít slova uznání a vzájemného respektu ke své literární dráze. Taková slova ostatně padla i včera, když se Vargas Llosa dozvěděl tu smutnou zprávu. Právě peruánský autor je spolu s literární agentkou Carme Balcells dnes už jediným živým pamětníkem oné památné generace, která na přelomu 60. a 70. let minulého století učinila z Barcelony hlavní město světové literatury.

Více informací...


10. 4. 2014

Plats bruts

Plats bruts ("Špinavé talíře") je bezpochyby jedním z nejúspěšnějších katalánských seriálů a asi i tím nejlepším katalánským sitcomem v historii. Ne nadarmo si vysloužil označení katalánská verze seriálu Přátelé. Katalánská veřejnoprávní televize TV3 ho začala vysílat 19. dubna 1999 a do 15. dubna 2002 bylo natočeno celkem 73 přibližně půlhodinových epizod v šesti řadách. Později se také dočkal několika repríz a několik dílů i dabingu do španělštiny. Podle průzkumů sledovanosti vidělo premiéru každého dílu okolo 1 000 000 diváků (share průměrně okolo 35-42 %), a takovými čísly se jinak mohly chlubit pouze přímé přenosy fotbalových utkání FC Barcelona. V posledních letech bývá seriál pravidelně reprízován během letních měsíců, což mu získává čím dál víc fanoušku i napříč generacemi. Původně přitom nebylo vůbec jednoduché dostat pořad na televizní obrazovky. Jeho tvůrci s nápadem přišli již roku 1995, do televize se však dostali až o několik let později díky podpoře produkční firmy El Terrat

Kromě značné popularity u diváků se série těšila i dobrým kritikám. Za celým úspěchem Plats bruts pak stojí především dvojice Joel Joan a Jordi Sánchez, kteří si sitcom vymysleli, zrežírovali (Joel Joan) a zároveň si v něm i střihli dvě hlavní role. To všechno v dokonalé souhře, která je patrná na celkovém výsledném dojmu. Výchozí zápletka je jednoduchá, dva kluci, kteří na první pohled nemají krom jediné dávné záležitosti vůbec nic společného, spolu bydlí v typickém barcelonském bytě ve čtvrti Eixample. Zatímco asi 25letý David (Joel Joan) je bohatým synkem jedné z předních katalánských rodin, jenž touží po samostatném bydlení, o deset let starší Lopes (Jordi Sánchez) je pro změnu nádhernou ukázkou životního ztroskotance, který nakonec Davida akceptuje za svého spolubydlícího, protože sám na nájem nemá. Kromě těch dvou sledujeme i osudy několika dalších postav, například jejich sousedky Emmy, která bydlí v dřevěné nástavbě nad nimi, a tak s kluky sdílí koupelnu, kuchyni i život, Lopesových kolegů z rádia či Davidovy chůvy Carbonell. Kromě brilantně napsaných scénářů a parádně zahraných excentrických rolí Katalánce na Plats bruts vždy bavila i skvěle vyvedená parodie katalánské společenské reality (viz např. kratší z obou videí na konci článku).


Čtveřice hlavních představitelů seriálu Plats bruts (Foto: Diari ARA)

Jako každý sitcom i Plats bruts vycházejí z poněkud přehnaných situací, reakcí i charakterů postav, avšak jen v míře ideální právě pro tento formát. Z pohledu zahraničního diváka je tento seriál skvělou příležitostí, jak se zdokonalit v hovorové katalánštině, ačkoliv často smíchané se španělštinou. Seriál Plats bruts zároveň nepřímo inspiroval i řadu známějších španělských seriálů jako například Aquí no hay quien viva či La que se avecina. Velkou předností Plats bruts je však i schopnost umět parodovat sebe sama (viz epizoda číslo 29, Tinc meta). Polovina odvysílaných dílů zaznamenala sledovanost přes milion diváků, tím nejsledovanějším vůbec se stal Tinc talent (50) s 1 244 000 diváky. Pokud můžeme některé epizody zvláště doporučit (kromě hned prvního dílu, který naleznete na konci článku, a dalších výše zmíněných), byly by to určitě následující: Tinc poder (19), Tinc nació (33), Tinc classe (56) či Tinc ritme (59).



JORDI SÁNCHEZ

  
Jordi Sánchez
(Foto: Facebook)
Jordi Sánchez Zaragoza se narodil 13. května 1964 v Barceloně a po celý život je spojený především se dvěma barcelonskými čtvrtěmi - Montbau a Horta. I když původně tak nějak podlehl přání rodičů a vystudoval na zdravotního bratra, láska k divadlu stejně nakonec zvítězila a i v poněkud pokročilejším věku se rozhodl splnit si sen a nakonec se dal na studia herectví ve známém barcelonském Institut del Teatre. Společně s kamarády ze studií pak založil i divadelní společnost Krampack S. L., která stála u zrodu Plats bruts. Tento seriál herci přinesl i do té doby nevídanou popularitu především v Katalánsku. Jordi Sánchez se však nevěnoval pouze herectví. Již během svých studií začal divadelní hry také sám psát (v některých případech coby spoluautor): Mareig (1992), Krámpack (1995), Sóc lletja (1997), Fum, fum, fum (1998), Excuses! (2002), Mamaaá! (2002), Mitad y mitad (2013) či El eunuco (2015). Řada z těchto her byla přeložena do několika jazyků a uvedena na prknech divadel ve Španělsku, Portugalsku, Chile, Peru, Argentině, Venezuele, Chorvatsku, Švédsku nebo třeba ve Velké Británii. Krámpack a Excuses! byly dokonce zfilmovány. V roce 2011 díky své celošpanělské popularitě vydal autobiograficky laděnou knihu Humanos que me encontré/Humans que m'he trobat.

I když většina katalánských diváků zná Jordiho Sáncheze především jako Lopese z Plats bruts, kromě pár dalších seriálů (L'un per l'altre, Divinos, Cites) si zahrál i v několika celovečerních filmech, např.: Monturiol, el senyor del mar (1992), El perquè de tot plegat (1994), Susanna (1995), Orígens (2000), A la ciutat (2003), Excuses! (2003), Presumptes implicats (2005), Clara Campoamor, la dona oblidada (2011), En fuera de juego (2011), Ahora o nunca (2015), Señor, dame paciencia (2017) či El mejor verano de mi vida (2018). K opravdové slávě po celém Španělsku ho však katapultoval až herecký bonbónek v podobě nezapomenutelného Antonia Recia v seriálu La que se avecina, který běží na stanici Telecinco od roku 2007.


JOEL JOAN

  
Joel Joan
(Foto: Facebook)
Joel Joan i Juvé se narodil 2. listopadu 1970 taktéž v Barceloně. Zhruba ve stejné době jako Jordi Sánchez se dal na studia herectví v Institut del Teatre. V roce 1994 se poprvé výrazně zapsal do povědomí katalánských televizních diváků svým účinkováním v telenovele Poblenou. V tom samém roce byl s Jordim Sánchezem u zrodu již zmiňované divadelní společnosti Krampack S. L. Spolupráce těchto dvou vyústila právě seriálem Plats bruts, v němž oba ztvárnili hlavní role a Joel Joan se ujal režie některých dílů. Jako epizodní herec působil Joel Joan v mnoha katalánských seriálech, zahrál si ale také ve filmech jako Excuses! (2003, ten i sám režíroval), Salvador (2006), Mil cretins (2011), Catalunya über alles (2011), 14 d'abril. Macià contra Companys (2011), Volare (2012) či Fènix 11·23 (2012), avšak mihl se též ve slavném filmu Vicky Cristina Barcelona (2008).

Kromě Plats bruts a zmiňovaného filmu Excuses! režíroval kupříkladu další katalánský seriál Porca misèria (2004-2007), v němž taktéž hrál a podílel se na scénáři, roku 2014 uvedl jako režisér, herec i scénárista v jedné osobě seriál El crac. V letech 2008 - 2013 byl též šéfem Katalánské filmové akademie (Acadèmia del Cinema Català). Joel Joan patří po celý život mezi známé zastánce katalánské nezávislosti, dá se říct, že z katalánské mediální scény je rozhodně tím nejviditelnějším bojovníkem za katalánskou nezávislost. Tato skutečnost mu ve zbytku Španělska zajišťuje poněkud negativní slávu.






Takřka všechny díly Plats bruts jsou k dispozici na oficiálním YouTube kanálu nebo v archivu TV3, nicméně se dvěma výjimkami. V archivu ani na YouTube nenajdete epizodu číslo 57, Tinc una revelació, která vyvolala polemiku v církevních kruzích, a tak se k ní katalánská televize moc nehlásí, a na oficiálním YouTube TV3 chybí ještě epizoda číslo 25, Tinc pistes.