30. 5. 2014

Plaça del Diamant

Plaça del Diamant příliš nevyniká krásou ani útulností. Rozhodně je však ze všech náměstí ve čtvrti Gràcia tím nejznámějším. Dalo totiž název jednomu z nejslavnějších děl katalánské literatury.

Samotná historie tohoto místa není tak dlouhá, jak by se mohlo zdát. Ještě v první polovině 19. století tu byla jen pole a občas nějaká ta venkovská usedlost. Gràcia se však v té době začala poměrně rychle rozrůstat, a tak došlo k obrovskému rozvoji i na do té doby nevyužitých parcelách. Právě v polovině 19. století začala vznikat taková Gràcia, jakou ji známe i dnes. Půda byla tehdy postupně rozdělována mezi místní buržoazii a pozemky v okolí dnešního Diamantového náměstí získal roku 1850 jeden z gràcijských radních, klenotník Josep Rosell i Imbert.


Tato skutečnost je ostatně jediným klíčem k pochopení zvláštního pojmenování náměstí samotného i ulic k němu přilehlých. Rosell nechal okolo Diamantového náměstí postavil několik obytných bloků, jimž se pak přezdívalo "Klenotníkova čtvrť". Nový majitel pozemků si své ulice tehdy mohl libovolně pojmenovat, což je dodnes patrné v celé čtvrti. Klenotník Rosell měl v tomto ohledu celkem jasno... Kromě samotného plaça del Diamant se v bezprostředním okolí dnes nacházejí ještě ulice Topazi, Or, Perla a Robí (tedy ulice pojmenované po drahokamech či ostatních materiálech používaných v klenotnictví: topaz, zlato, perla, rubín). Je třeba připomenout, že klenotnická série pojmenování byla rozsáhlejší. Dnešní carrer de les Guilleries se až do roku 1907 jmenovala carrer de Plata (Stříbrná ulice) a část aktuální carrer d'Astúries zase nesla název Maragda (Smaragdová ulice).


Vlastně již od momentu svého vzniku v roce 1850 se Diamantové náměstí stalo jedním z center čtvrti. Často se tu odehrávají akce spojené se slavností Festa Major de Gràcia. Toho ve svém asi nejslavnějším románu La plaça del Diamant (1962)* využila i katalánská spisovatelka Mercè Rodoreda. Právě díky její knize a následnému filmovému zpracování s éterickou Silvií Munt se toto místo stalo tím nejproslavenějším koutem čtvrti, i když zcela objektivně ne úplně zaslouženě - jak už jsme uvedli, v Gràcii existuje řada míst, které se mohou pyšnit mnohem větším geniem loci než plaça del Diamant. Slavný román tu dnes připomíná moderní bronzová socha, jejímž autorem je Xavier Medina-Campeny.




V roce 1992 byl pod náměstím objeven zachovaný protiletecký kryt s kapacitou zhruba pro 200 osob, který si tu místní obyvatelé vybudovali během španělské občanské války. Lze ho navštívit po domluvě s průvodci z Taller d'Història de Gràcia.

* Tento román byl přeložen již do více než 40 jazyků, jedním z nich byl i ten český:
RODOREDA, Mercè. Diamantové náměstí. Překlad: Jan Schejbal. Odeon: Praha, 1973. 

2. 5. 2014

Plaça de la Virreina

  
La Ruth (2013)
Plaça de la Virreina se již stihla dostat do několika kvalitních průvodců po Barceloně či Španělsku. I tak ale naštěstí stále zůstává místem utajeným před drtivou většinou z oněch milionů turistů, kteří každý rok do katalánské metropole vyrážejí. Pro někoho je to jen jedno z mnoha malebných náměstíček v Gràcii, pro jiné má však nezaměnitelné kouzlo, které jej činí jedním z nejvýjimečnějších míst v Barceloně. Ale o tom zase jindy, dnes se podíváme na historii a současnost jednoho z dobře ukrytých klenotů Barcelony.

Samotná historie tohoto náměstí sahá jen do konce 19. století, avšak jeho jméno prozrazuje o něco dávnější historický příběh. Vše začalo přibližně roku 1776. Tehdy ještě byla Gràcia samostatnou vesnicí, kterou tvořilo jen pár kamenných domků rozesetých uprostřed širých polí. Onoho roku se do Barcelony vrátil Manuel Amat i Junyent, jemuž právě skončil 15 let trvající mandát místokrále v Peru. Za dobu svého působení ve funkci nejvyššího úředníka v jedné z největších a nejdůležitějších španělských kolonií v Novém světě značně zbohatl, a tak se po návratu do rodné Barcelony rozhodl investovat do stavby paláců, které by odpovídaly důstojnosti bývalého místokrále. Jeden z nich si nechal postavit přímo na Ramble, druhý - letní sídlo - vystavěl na zakoupených pozemcích přímo tam, kde je dnes Plaça de la Virreina.

Právě onen dnešní název připomíná to, jak nakonec oba paláce dopadly. Junyent si jich totiž moc neužil. Po svém návratu z Peru si kromě paláců v Barceloně našel i ženu. Roku 1779 se jí stala Francesca de Fiveller i Bru. Vysloužilý místokrál měl v době svatby 75 let, zatímco jeho nastávající jen 23. Rodinná idylka však kvůli věkovému rozdílu logicky netrvala věky. Za tři roky ze z Francesky stala vdova. Oba nově postavené paláce tak najednou nepatřily místokráli, ale místokrálovně (virreina). Zatímco ten hlavní na Ramble se dochoval až do dnešních dnů a můžete ho navštívit (Palau de la Virreina), sláva toho v Gràcii začala záhy upadat. Samotná Francesca zemřela jen o pár let později, v roce 1791, avšak vzpomínka na ni žije díky Palau de la Virreina a Plaça de la Virreina dosud.

Plaça de la Virreina (2013)
Rozpadající se pomník zašlé slávy byl nakonec o sto let později zbořen. Ke konci 19. století celá Barcelona a její okolí prožívá ohromný ekonomický a s ním související demografický růst. Čím dál víc lidí se zabydluje i v Gràcii a starý palác s rozlehlými zahradami stojí v cestě další urbanizace. Za jakési symbolické datum vzniku dnešního náměstí Plaça de la Virreina pak můžeme považovat 22. duben 1878, kdy byl na místě bývalého místokrálovského paláce položen základní kámen stavby nového farního kostela Sant Joan de Gràcia. Dokončen byl roku 1884 a od té doby je jednoznačnou dominantou náměstí. Postupně zde vznikaly okolní domy, až společně vytvořily neopakovatelné kouzlo maloměsta uprostřed rušné milionové metropole. Autorem dnešní podoby kostela je však až Francesc Berenguer, jenž se postaral o rekonstrukci poté, co byl Sant Joan de Gràcia při nepokojích známých jako Setmana Tràgica vypálen. Hodí se však připomenout i jednu historickou zajímavost, o které se všeobecně ví jen málo - kostel Sant Joan de Gràcia je totiž spjat i s geniálním architektem Gaudím. Právě sem totiž nejslavnější katalánský architekt v posledních letech života chodil na ranní mše. Měl to totiž ideálně při cestě z Parku Güell, kde bydlel, do rozestavěné baziliky Sagrada Familia, kde pracoval. V kostele zanechal také kus svého umění - je autorem mřížoví oddělujícího kaple od hlavní lodi.

Plaça de la Virreina (2011) 
Kromě dominantního kostela je dnes Plaça de la Virreina charakteristická především vzrostlými typicky barcelonskými platany, které v létě poskytují příjemný stín a uklidňující přítomnost zeleně. Poznávacím znamením je též neustálý ruch a pouliční život. Ve dne se tu prohánějí děti, večer se na schodech před kostelem opíjí jejich o jen o pár let starší alternativně vyhlížející kolegové. Na poměrně malém náměstí jsou hned tři bary s venkovními terasami. A ve všech je vždy plno, prakticky v jakoukoliv denní dobu, takže se tu pořád něco děje.

Ducha místa, slavný genius loci, však tvoří i zdánlivě nepatrné detaily. Tím nejvýraznějším na Plaça de la Virreina je fontána známá jako La Font de Ruth. Jejím zásadním dekorativním prvkem je socha biblické postavy Ruth*, inaugurována 11. září 1949. Autorem této sochy je Josep Maria Camps i Arnau (1879 - 1968), katalánský sochař, který většinu svého života prožil nedaleko našeho náměstí. Ruth se za ta léta stala jakousi patronkou Plaça de la Virreina a při sebemenší akci je (často anonymně) uctěna kyticí čerstvých květin, které jí někdo vloží do náručí. Plaça de la Virreina je zkrátka místem, které si žije svým vlastním životem. Někdy rušným, jindy poklidným, každopádně ale vždy inspirativním. Stačí se jen posadit na některou z laviček do stínu platanů a pozorovat, nechat se unášet fantazií, snít...

Plaça de la Virreina (2011)
Plaça de la Virreina (2011)
* Ruth je biblická postava, podle legendy prababička krále Davida. Vypráví o ní starozákonní Kniha Ruth.