29. 10. 2014

Hymna FC Barcelona

Jako každý správný fotbalový klub i FC Barcelona má svou vlastní hymnu. A s poměrně slušnou dávkou objektivity se dá říct, že má zároveň jednu z těch nejvyvedenějších ve fotbalovém světě. Barcelonská hymna patří k neodmyslitelné klasice na úvod každého utkání, které domácí tým sehraje na svém legendárním stadionu Camp Nou. A pokud se daří a zvítězí se, hymna je s ještě větší radostí zpívána i po utkání. Na stručnou historii klubové hymny FC Barcelona se podíváme na následujících řádcích.

Dlouhé desítky let se mělo za to, že vůbec první hymna nejslavnějšího katalánského klubu pochází z 25. února 1923. Autorem hudby byl katalánský skladatel Enric Morera, slova napsal Rafael Folch a první produkce se ujal známý pěvecký sbor Orfeó Gracienc. V posledních měsících se však došlo k objevu, že vůbec první hymna FC Barcelona vznikla o 13 let dříve, konkrétně 17. července 1910 u příležitosti oslav konce sezony při přátelském utkání prvního týmu FCB s druhým. Autorem této hymny byl vojenský kapelník José Antonio Lodeiro Piñeiros. Lodeiro pocházel z Galicie a do Barcelony byl povolán v letech 1907 - 1915. Partitura se ale prozatím nenašla, takže dosud nikdo netuší, jak první barcelonská hymna zněla.

V roce 1949, kdy Barça slavila své 50. výročí vzniku, složil Esteve Calzada hymnu novou. Jmenovala se Barcelona, sempre amunt!, hudba: Joan Dotras. V roce 1957 ji nahradila v pořadí již čtvrtá klubová hymna - Himne a l'Estadi.  Byla složena v souvislosti s otevřením současného stadionu Camp Nou. Autorem textu byl Josep Badia, o hudbu se postaral Adolf Cabané. Himne a l'Estadi byla první hymnou, v níž zaznělo slůvko "Barça". Obě tyto písně navíc byly v katalánštině, což je fakt hodný zmínky především v souvislosti s dobou, která katalánštině ve veřejném prostoru nepřála. Všechny tyto hymny však dnes již upadly v zapomenutí, jelikož roku 1974 přišla nová, definitivní: Cant del Barça.
Dnešní hymna klubu FC Barcelona poprvé na stadionu Camp Nou zazněla 27. listopadu 1974. O jednoduchý text se postarali spisovatelé a textaři Josep Maria Espinàs a Jaume Picas, hudbu složil Manuel Valls. Cant del Barça je velice chytlavá melodie a jakousi třešinkou je rytmické tleskání vždy na úvod každé sloky. Barcelonští fanoušci tuto, v pořadí již pátou, hymnu rychle přijali za svou, a tak si dnes lze jen těžko představit, že měla hned čtyři předchůdkyně. 27. listopadu 2014 oslaví Cant del Barça čtyřicet let a není pochyb, že se dožije i mnoha dalších. Dnes je neoddělitelnou součástí identity všech culés. Text i s přibližným českým překladem níže.




 CANT DEL BARÇA

Tot el camp és un clam
som la gent blaugrana;
tant se val d'on venim,
si del sud o del nord,
ara estem d'acord, estem d'acord,
una bandera ens agermana.

Blaugrana al vent
un crit valent
tenim un nom 
el sap tothom:
Barça, Barça, Baaarça!



Jugadors, seguidors,
tots units fem força;
son molts anys plens d'afanys,
son molts gols que hem cridat,
i s'ha demostrat, s'ha demostrat,
que mai ningú no ens podrà tòrcer.

Blaugrana al vent
un crit valent
tenim un nom,
el sap tothom:
Barça, Barça, Baaarça!



 HYMNA FC BARCELONA

Celý stadion skanduje
jsme modročervení;
nezáleží na tom, odkud jsme,
jestli ze severu nebo jihu,
teď se všichni shodneme,
jedna vlajka nás spojuje.

Modročervení do toho,
směle skandujeme,
máme jméno, 
jež každý zná:
Barça, Barça, Baaarça!


Hráči, fanoušci,
všichni spolu jsme silní;
spousta let plných dřiny,
spousta slavených gólů,
a tak se ukázalo, že
se nikdy nenecháme zlomit.

Modročervení do toho,
směle skandujeme,
máme jméno,
jež každý zná:
Barça, Barça, Baaarça!

Na úplný závěr si ještě vychutnejte, jak barcelonská hymna vypadá v reálu... při zápase proti Realu :-) Jako bonus přidáváme i další video s neopakovatelnou atmosférou, z níž jde mráz po zádech. Jak je vidět, fanoušci FC Barcelona mají o budoucím směřování Katalánska jasno.





AKTUALIZACE 11/2014:
Usilovné pátrání v posledních týdnech přispělo k tomu, že partitura vůbec první hymny, té z roku 1910, byla nalezena a můžete si ji poslechnout zde. Slova zatím neznámá...


Ignasi Terraza interpreta el primer himno del... by fcbarcelona

27. 10. 2014

Torres Venecianes

Pokud se v Barceloně s někým chcete potkat na Plaça d'Espanya, pravděpodobně nejoblíbenějším (a rozhodně nejpraktičtějším) meeting pointem bude úpatí jedné ze dvou nepřehlédnutelných věží, které dominují areálu barcelonského výstaviště. Říká se jim Benátské věže (Torres Venecianes) a největším dilematem bude, u které z nich se vlastně potkáme...
Benátské věže, 1929 (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)
Podobně jako celý areál barcelonského výstaviště a řada dalších staveb na úpatí kopce Montjuïc i tyto Benátské věže pocházejí z roku 1929, kdy se katalánská metropole stala dějištěm Světové výstavy (Exposició Internacional de Barcelona). Jejich autorem byl katalánský architekt Ramon Reventós i Farrarons (1892 - 1976), mimo jiné i tvůrce nedalekých Poble Espanyol a Teatre Grec. Obě věže jsou identické - každá měří 47 metrů a má čtvercovou základnu se stranou dlouhou 7,2 m. Jejich funkce byla od samého počátku ryze dekorativní - měly sloužit coby velkolepá brána do výstavního areálu. Po skončení Světové výstavy se navíc počítalo s jejich zbouráním, proto byly postaveny z obyčejných cihel a podobného materiálu. 

Proč se jim říká "benátské" vlastně není až tak těžké odhalit, zvláště pro ty, kteří již někdy ono slavné italské město navštívili. Možná největší dominantou Benátek je totiž Bazilika sv. Marka spolu s protější zvonicí. Právě tou se Ramon Reventós ve svém návrhu inspiroval. V souvislosti s onou "originální" benátskou zvonicí a jejími barcelonskými kopiemi zmiňme pár zajímavých skutečností:
  • Zvonice sv. Marka v Benátkách se tyčí do výše 98,6 m. To znamená, že i kdyby se obě barcelonské Benátské věže postavily na sebe, pořád by byly takřka o 5 metrů nižší než jejich benátská "matka".
  • Ve skutečnosti jsou si obě stavby nyní časově mnohem bližší, než by se mohlo zdát. Zvonici v Benátkách sice dostavěli již roku 1514 (ve vzhledu, který má dnes), nicméně roku 1902 se zřítila. Ta aktuální - kompletně zrekonstruovaná - pochází až z roku 1912, tedy fakticky je o pouhých 17 let starší, než barcelonské kopie.
  • Benátská zvonice inspirovala podobné stavby po celém světě, nejen v Katalánsku. Její dosti věrné napodobeniny tak můžeme najít například v chorvatském Rovinj, slovinském Piranu nebo v kampusu University of California, Berkeley (USA).

Jak jsme již zmínili, původně měly Benátské věže na Plaça d'Espanya jen čistě dekorativní funkci a po skončení výstavy měly být zbořeny. To se ale nestalo, a tak patří k dnes již neodmyslitelným symbolům okolí Montjuïcu. Pouze dekorativní funkci však mají dosud. V jedné z věží bylo dříve umístěno ovládání nedaleké Font Màgica a ve druhé byly umístěny sirény pro případ pohrom - obojí však našlo jen pramalé praktické využití. V roce 2013 prošly obě věže rekonstrukcí. Je docela s podivem, že nikdy nesloužily alespoň jako rozhledna. Uvnitř každé věže se totiž samozřejmě nalézá i schodiště, které návštěvníka dovede až k horní galerii, odkud se naskýtá další neotřelý pohled na krásy Barcelony. Vůbec poprvé byl interiér této stavby otevřen pro veřejnost o uplynulém víkendu (25. a 26. října 2014) v rámci architektonického festivalu 48 Open House Barcelona, který návštěvníkům již 5 let zpřístupňuje alespoň na několik hodin jinak nepřístupné architektonické perly katalánské metropole.

22. 10. 2014

Dansa de la Mort (Verges)

Verges je malá vesnička uprostřed komarky Baix Empordà, asi 20 km severovýchodně od Girony. Je domovem pro přibližně tisícovku místních obyvatel a zdánlivě se nikterak neliší od všech okolních vesnic - staré kamenné domy, kostelík, pozůstatky dávného opevnění a typická středověká a trošku tajemná atmosféra. Zkrátka jako všude v okolí. Až na jednu maličkost. Jednu poněkud děsivě vypadající místní tradici, která je svým způsobem celosvětovým unikátem... 

  
Dansa de la Mort, Verges (Foto: www.laprocesso.cat)
Tato tradice je známá jako Dansa de la mort ("Tanec smrti"). Jde o tanec, jenž je každoročně na Zelený čtvrtek součástí velikonočního procesí ve Verges. Tanec smrti byl dříve poměrně běžnou součástí velikonočních slavností po celém západu Evropy. Jeho původ můžeme hledat především ve 14. a 15. století, kdy se Evropou prohnalo několik morových ran. Smrt se stala ošklivou každodenní součástí lidského života a její dřívější idealizace byla rázem zapomenuta. Tento posun ve vnímání smrti postupně dospěl až ke vzniku zmiňovaného symbolického tance, který má lidem připomínat, že čas plyne velice rychle a smrt nakonec dostihne každého bez výjimky.

Dansa de la Mort ve Verges je unikátní především v tom, že jde o jedinou dodnes bez přerušení dochovanou ukázku tohoto tance. Tance smrti byly dříve hojně rozšířeny po celém Katalánsku, do dnešních dní však přežil jen ten ve Verges*. Nejstarší dochované zmínky o Dansa de la Mort na území Verges jsou z roku 1666. Pro místní obyvatele jde suverénně o největší akci roku, jelikož věhlas této tradice již dávno překročil katalánské hranice, a tak vesnička každý rok přivítá davy zvědavých návštěvníků ze všech světových stran.

Nejlepší představu o Dansa de la Mort ve Verges si uděláte z následujících videí. I přesto ale jen pár základních charakteristik... Jak jsme již zmínili, tanec je součástí velikonočního procesí, jež se ve Verges koná každoročně na Zelený čtvrtek. Představení začíná kolem půlnoci a trvá přes dvě hodiny. Samotný název - Tanec smrti -  je poměrně snadno pochopitelný již při pohledu na tanečníky. Těmi není nikdo jiný než skupinka deseti koster. Každá z nich má svou symbolickou roli. První z koster (ta nejdůležitější) má v rukou kosu, typický symbol smrti, druhá nese prapor s latinským nápisem Nemini parco ("Neušetřím nikoho"). Další dvě drží misky plné prachu symbolizující známé "...v prach se obrátíš". Poslední z pětice tančících koster nese velké hodiny bez ručiček. Jejich absence má připomínat, že nikdy nevíme, kdy si pro nás smrt přijde, ani kolik nám zbývá času. Těchto pět postav tančí v naprosté tichosti, jen za osudově působícího zvuku bubnu (ten má na starosti kostra č. 6), což tanci přidává na děsivosti. Zbytek průvodu pak dotváří čtveřice koster nesoucích zapálené svíce.

Velikonoční Zelený čtvrtek ve Verges je rozhodně nezapomenutelným zážitkem, takže až budete mít cestu kolem, vyplatí se počkat si až do půlnoci a na vlastní oči spatřit jednu z těch nejpodivnějších katalánských tradic...






*Najdeme ho dnes taktéž ve městě Manresa, avšak v tomto případě jde jen o navázání na dřívější tradici, jež byla na dlouhá léta přerušena.

13. 10. 2014

Byl Kryštof Kolumbus Katalánec?

Každoročně 12. října si připomínáme den, kdy byla objevena Amerika. Ačkoliv Kryštof Kolumbus pravděpodobně nebyl prvním Evropanem, jenž dorazil ke břehům Ameriky, a vlastně si ani během svého života plně neuvědomil, co se mu podařilo, dodnes je právě on symbolem skutečného konce středověku a začátku zcela nové éry v dějinách lidstva. Přesto je jeho život dodnes zahalen spoustou tajemství - například s jistotou neznáme jeho původ. Existuje mnoho více či méně přijímaných teorií Kolumbova původu a na jednu z nich se dnes podíváme. Hlavní postavou tohoto článku ovšem nebude Kryštof Kolumbus. Zajímat nás totiž bude především osobnost kontroverzního katalánského historika Jordiho Bilbenye a jeho katalánská vize dějin.

Jordi Bilbeny (*1961, Arenys de Mar) je katalánský historik a spisovatel. Na Universitat Autònoma de Barcelona vystudoval katalánskou filologii a posléze se jako doktorský student věnoval moderním dějinám na Universitat de Barcelona, avšak k titulu PhD se (zatím) nedobral. Brzy po dokončení svého magisterského studia se začal usilovně věnovat historii. Specializoval se především na cenzuru v religiózních historických textech z přelomu středověku a novověku. Tento výzkum ho zavedl až ke Kryštofu Kolumbovi - tématu, které se stalo jeho životní vášní.


Bilbeny se ve svém výzkumu pouští do velice ožehavých témat, jelikož je toho názoru, že dějiny Katalánska byly pomocí cenzury manipulovány ve prospěch vytvoření historického konceptu jednotného Španělska. Bilbeny tak zásadně pochybuje prakticky o všech historických dokumentech ze šestnáctého a následujících století, protože je považuje za zmanipulované. Často se tak upíná pouze k marginalizovaným teoriím, jejichž skvělým propagátorem se později stává.


To je ostatně i případ původu Kryštofa Kolumba. Velká většina historiků a tím pádem i velká většina encyklopedií má o Kolumbově původu jasno - narodil se v Janově a byl tedy Janovanem. Pravdou však je, že Kolumbovy první roky života či životy jeho rodičů jsou dodnes poněkud obestřeny tajemstvím a neexistují prameny, které by dokázaly stoprocentně potvrdit nejrozšířenější teorii o mořeplavcově původu. Naproti tomu existuje též řada teorií (většinou historiků odmítaných) o portugalském, polském či katalánském původu Kryštofa Kolumba. Zvláště katalánská teorie přináší hned několik zajímavých skutečností, které by mohly osvětlit dosud neprobádaná místa v Kolumbově životopise. Asi nejčastěji se mluví přímo o Kolumbových znalostech. Je například známo, že kromě mnoha jiných jazyků objevitel Ameriky mluvil a psal i katalánsky; naproti tomu jeho znalost italštiny či některého z dialektů Apeninského poloostrova byla minimální. Také se ví, že při svých plavbách se Kolumbus často obklopoval Katalánci. Hlavní myšlenkou této teze je navíc historická záměna osobností (tedy že šlo o jinou osobu, než je ta dnes za Kolumba pokládaná), která se dnes už jen těžko dokáže. Důležitou součástí katalánského propojení s objevením Ameriky je i tzv. Tesi del port de Pals, podle níž Kolumbus při své první výpravě k břehům Nového světa nevyplul z andaluského přístavu Palos, jak se všeobecně tvrdí, nýbrž z dnes již neexistujícího přístavu u katalánského městečka Pals. I pro tuto teorii existují poměrně zajímavé důkazy, jejichž relevantnost však opět většina historiků zpochybňuje*.


Tak či onak, právě Jordi Bilbeny se stal prakticky v celosvětovém měřítku tím nejviditelnějším zastáncem katalánského původu Kryštofa Kolumba. Mezi jeho nejznámější díla věnovaná této problematice patří: Brevíssima relació de la destrucció de la Història (1998), La descoberta catalana d'Amèrica (1999), Cristòfor Colom, príncep de Catalunya (2006).

Kolumbus však není zdaleka jedinou postavou španělské historie, které se Bilbeny ve svých pracích a televizních dokumentech věnuje. Solidního ohlasu se dočkalo i jeho zpochybňování předních ikon španělské literatury. Katalánský historik je totiž přesvědčen, že stěžejní díla španělského písemnictví by vlastně měla patřit do historie katalánské literatury. Konkrétně pak nejde o nikoho menšího než o samotného Cervantese a jeho Dona Quijota (1605). Bilbeny v roce 2005 prohlásil, že podle jeho závěrů byl Cervantes valencijský šlechtic s katalánskými předky a že svůj nejslavnější román napsal katalánsky. Tehdejší králem nařízená cenzura však originál zničila, a knihu tak prý dnes známe jen v jejím španělském překladu. V podobném duchu pak Bilbeny hájí i katalánský původ děl jako La Celestina (1499) nebo Lazarillo de Tormes (1554). V těchto případech to má poněkud lehčí, protože například autor pikareskního románu Lazarillo de Tormes dodnes není znám, a tak se stále pohybujeme jen v teoretické rovině. 


Zatím poslední historickou osobností, u níž začal Jordi Bilbeny zkoumat možné spojení s Katalánskem, se stal Leonardo da Vinci. Toho Bilbeny považuje za možného potomka aragonské královské rodiny, respektive její větve usídlené v Neapoli. Tato teorie v každém případě vylučuje dosud přijímanou verzi, že Leonardo pocházel z chudých poměrů. 


Jak vidno, Jordi Bilbeny poměrně konstantně vychází ze svého přesvědčení o cenzuře a manipulaci děl v 16. a 17. století s cílem vytváření ideje centralizovaného Španělska. Pro své výzkumy si vybírá historické osobnosti, u nichž vinou mnoha uplynulých století existuje řada nevyjasněných životních etap. Typickým příkladem je právě Kryštof Kolumbus, o jehož původu zkrátka s naprostou jistotou dnes nemůžeme říct nic. Stejně tak i v životě autora slavného Dona Quijota existují etapy, o kterých toho mnoho nevíme.


Jordi Bilbeny každopádně rád provokuje, i když to v žádném rozhovoru nikdy nepřiznal. Akademická obec nad ním již dávno zlomila hůl, nicméně čtenáře jeho knihy zajímají. Asi nikdo zatím nedokázal v katalánské mládeži vzbudit takový zájem o historii. Není ostatně jediný. Například Pep Mayolas (*1962, taktéž Arenys de Mar) zastává možná ještě fantastičtější teorie, například tu, podle níž byl Erasmus Rotterdamský Kataláncem a zároveň synem Kryštofa Kolumba... Inu, každá polemika vždy vyvolá mnohem větší zájem než suché a mnohem pravděpodobnější vědecké závěry. Zde se navíc jedná i o značně výbušné politické téma, pokud si uvědomíme možné dopady konspirací, o nichž Bilbeny mluví. Dan Brown už ví, kde se příště inspirovat. Na druhou stranu však nezapomeňme na fakt, že Bilbeny je pouhým popularizátorem myšlenek, které se zrodily v hlavách univerzitních profesorů, takže jistě existují otázky, které je třeba si ještě položit v souvislosti se španělskou/katalánskou historií.



*Každá kolumbovská teorie již vyplodila stovky knih, článků a studií, takže pouštět se do jejich rozboru zde rozhodně není naším cílem. Pro zájemce jsou k dispozici výše uvedené odkazy, jež je dovedou i k odkazům dalším.


1. 10. 2014

Auca

Auca je typ uměleckého ztvárnění populární zejména v Katalánsku. Jde o jakéhosi předchůdce komiksů. Typická auca se skládá z 48 obrázků ve stylu komiksových okének, které by se však vždy měly vejít na jednu stranu. Obrázky pojednávají o určitém tématu a jsou uspořádány chronologicky ve formě příběhu, každý je doprovázen ještě rýmujícím se dvou nebo čtyřverším. V praxi je celkem jedno, jaká metrika se užije, ale vždy by mělo jít o co nejladnější rým.

Dnes přesně nevíme, jak auca vznikla - existuje několik rozdílných teorií, které počátek této tradice situují do 16. století. Podle jedné z teorií vznikla ve Francii, podle jiné zase v Katalánsku - údajně z hazardní deskové hry, které se říkalo joc de l'auca. Rostoucí popularity se auca dočkala ve století osmnáctém a definitivního boomu o století později v souvislosti s čím dál vyšší gramotností a s tím spojeným masivním rozšířením novin. V tomto ohledu plnily tyto obrázkové příběhy často informativní a vzdělávací roli. V 48 okénkách s veršíky šlo převyprávět děj nějaké divadelní kry nebo novely, vysvětlit nějaký přírodní jev nebo objasnit podstatu nového vynálezu.

Určitou popularitu si auca zachovala až do počátku 20. století, kdy se toto umělecké ztvárnění stalo například jistou inspirací pro román L'auca del senyor Esteve (1907) katalánského spisovatele a malíře Santiaga Rusiñola. Jinak ale příchod nových médií odsoudil tento tradiční katalánský žánr k úpadku a faktickému zániku. Z historického hlediska má však auca svou důležitost, protože je často považována za předchůdce moderních komiksů.

Více informací: