29. 12. 2015

Nejrychlejší vyhazov v dějinách FC Barcelona?

Ten příběh vlastně není starý ani 24 hodin. Jméno Sergiho Guardioly se na malou chvíli stalo dokonce celosvětovým trending topic na Twitteru. 24letý fotbalista měl na dosah životní sen - kopnout si v dresu FC Barcelona. To by ale nesměl zanedbávat vliv sociálních sítí v dnešním světě a raději si vzpomenout na své dva roky staré tweety jako "Do toho, Madrid!" nebo "Zkurvené Katalánsko", které veškeré jeho sny pohřbily.

Zpočátku vlastně bylo těžké takové historce uvěřit, protože média o ní informovala v podvečer 28. prosince, což je tradičně španělský aprílový den, a tak je třeba každou alespoň trochu senzační zprávu brát s rezervou. Když už ji krátce před půlnocí přebraly všechny španělské i katalánské deníky (a nejen ty sportovní) a oficiálně byla potvrzena i ze strany katalánského klubu, malý skandálek byl na světě.

   
Několik tweetů, které možná zničily jeden
velký sen (Foto: www.ara.cat)
Ale pojďme si to zopakovat hezky od začátku. 28. prosince 2015 odpoledne katalánský klub představil tři nové posily pro svůj B-tým (Xemi Fernández, Moisés Delgado a Sergi Guardiola). Vesměs průměrní, mladí hráči, jimž se pravděpodobně pomaličku začal plnit sen o dresu jednoho z nejslavnějších fotbalových klubů na světě. Na první pohled obyčejná zpráva, která zaujme jen pár stovek nadšenců. Díky Guardiolovi ale o pár hodin později zpráva obletěla celý fotbalový svět. Šťouraví fanoušci totiž na oficiálním twitterovém účtu hráče objevili dva roky staré posty, které se o jeho novém působišti nevyjadřovaly zrovna pěkně a ještě k tomu s brutálními jazykovými faux pas (viz obrázek).

To, že v nich Guardiola zcela nepokrytě dává najevo své sympatie vůči Realu Madrid, úhlavnímu nepříteli Barcelony, až tak moc nevadilo. Koneckonců to se stává a je známo, že i někteří současní hráči katalánského klubu v mládí dávali přednost týmu ze španělské metropole. Nicméně výraz "puta cataluña" (česky: zkurvené Katalánsko) už asi jeho nové katalánské zaměstnavatele potěšil méně. Něco takového neuniklo hlavně barcelonským fanouškům, a tak se sociální sítě během několika hodin zaplnily printscreeny inkriminovaných urážek vůči Katalánsku. Hráč následně svůj účet nastavil jako soukromý, nicméně internetovou bouři už nezarazil. Večer pak přišla oficiální tisková zpráva FC Barcelona, ve které klub potvrdil, že smlouva se Sergim Guardiolou byla okamžitě zrušena. Guardiola se tak pravděpodobně zapsal (i když pro něj asi dost nelichotivě) do historie klubu jako hráč, který dostal nejrychlejší vyhazov. Dres klubu FC Barcelona oblékal jen nějaké tři nebo čtyři hodiny. I když vlastně ani ten dres si navléct nestihl...

Samotný Sergi Guardiola se k situaci v médiích vyjádřil ještě tu samou noc. Popřel, že by něco takového skutečně napsal a zmiňované tweety prý byly jen špatným vtipem kamaráda, jemuž tehdy dal přístup ke svému účtu. Velkou retrospektivu svých účtů na sociálních sítích tedy Guardiola buď nedělá, nebo mu dané zprávy více jak dva roky nevadily - je to dostatečně dlouhá doba na smazání příspěvku, s jehož obsahem nesouhlasíme, ze zdi, ne? Nutno dodat, že Guardiola se za urážku Katalánska omluvil s tím, že sám pochází z Mallorky (tedy katalánsky mluvící oblasti) a že proti Katalánsku rozhodně nic nemá*. Ve Španělsku všeobecně nejde o první takový případ. Silná rivalita a podcenění moci sociálních sítí se před Guardiolou stalo osudným i jiným hráčům, kteří stáli před vysněným angažmá (Julio Rey, Bruno Vinicius či Dani Ceballos). Guardiola každopádně již svůj osobitý historický záznam do statistik FC Barcelona má a sen si vlastně, byť jen na pouhé tři hodinky, splnil. A příště bude třeba opatrnější.

Být nejrychleji vyhozeným hráčem v historii FC Barcelona má jednoznačně
svůj zábavný potenciál. Na obrázku výběr Sergiho nejlepších momentů jeho
angažmá v katalánském klubu... (Foto: Twitter @Elestinho) 


*Je vlastně docela zajímavé, jak moc je Sergi Guardiola ve svém životě s Katalánskem propojen. Už samotné jméno a příjmení jsou více než dost katalánská, narodil se v Manacoru na Mallorce (kde se mluví katalánsky) a vyrostl v murcijské Jumille, což je shodou okolností kousek od další katalánsky mluvící oblasti známé jako El Carxe. Během posledních 5 let vystřídal celkem 7 klubů, většina z nich z oblasti Valencie či Alacant. Docela silná katalánská stopa.

21. 12. 2015

Španělské volby 2015: Co z jejich výsledku plyne pro Katalánsko?

Včerejší španělské parlamentní volby patřily bezesporu k těm nejsledovanějším v posledních letech. Jejich výsledky, dle očekávání, konečně zatřásly tradičním španělským bipartismem, v němž se především kvůli specifickému volebnímu systému dosud pravidelně střídaly jen dvě velké strany - PP a PSOE. Španělsko si tak s velikou pravděpodobností od roku 2016 vyzkouší model koaličního vládnutí. I když ani to tak jednoduché nejspíš nebude.

Kterak můžete vyčíst z níže uvedeného grafu, vítězem voleb se i letos stala Lidová strana (PP), nicméně oproti volbám minulým strana přišla o celou třetinu křesel a více než 3 500 000 hlasů, které se přelily k nově kandidujícím stranám. Solidní propad zažila též dosud opoziční Socialistická strana (PSOE), i když za daných okolností je 90 křesel ještě docela úspěchem. Největší očekávání vzbuzovaly dvě nové formace - silně levicové hnutí Podemos a silně pravicová strana Ciutadans. Zatímco Podemos se v posledních týdnech pozvolna zotavovalo z letního a podzimního propadu ve volebních průzkumech, největší hvězdou celé kampaně se stal Albert Rivera v čele Ciutadans. Ještě před rokem ve Španělsku takřka neznámá strana se díky šikovné mediální strategii dokázala pasovat do role černého koně a tajného favorita voleb, protože nabídla hezky zabalenou (avšak často mnohem drsnější) alternativu korupcí prolezlé PP. Z katalánského pohledu naštěstí se však Ciutadans musí spokojit až se čtvrtou příčkou a pouhými 40 křesly. Nebývale silné zastoupení v dolní komoře španělského parlamentu budou mít od nynějška i strany hájící katalánskou nezávislost. Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) získala 9 poslaneckých mandátů a Democràcia i Llibertat (DiL, nové seskupení nahrazující víceméně starou CDC) bude mít poslanců osm.

Výsledky španělských parlamentních voleb 2015
(Foto: www.elpais.com)

A jaký vliv to bude mít na současnou politickou situaci v Katalánsku? Připomeňme si, že aktuálně (21. prosinec 2015) už jsou to skoro tři měsíce od posledních katalánských regionálních voleb, které měly definitivně určit směr Katalánska směrem k vlastní nezávislosti. V tomto ohledu je ale situace i nadále tristní. Katalánský parlament sice stihl schválit určitou rezoluci, kterou dal jasně najevo své směřování k samostatnému Katalánsku, nicméně ani ony tři měsíce po volbách zatím stále neexistuje nová katalánská vláda a politici nejsou schopní ustoupit ze svých pozic v zájmu vyššího cíle, jímž by pro dané strany měla být právě nezávislost Katalánska. Pravdou také je, že poslední měsíc se příliš nepokročilo i kvůli přípravě na španělské volby, jejichž výsledek je pro veškeré snahy o nezávislost též velice důležitý. A zdá se, že včerejší hlasování by opravdu mohlo katalánskou politickou scénu dosti rozhýbat.

Ze spíše katalanistického pohledu vlastně včerejší volby dopadly docela dobře. Stačí si jen vzpomenout na všechny ty volební průzkumy z listopadu, které nasvědčovaly vzniku velké pravicové koalice PP + Ciutadans, což by pro Katalánsko byla hotová pohroma. Lépe řečeno, byl by to konec všech nadějí na dialog a co nejdiplomatičtější cestu k nezávislosti. Taková možnost je ale po včerejším rozhodnutí španělského lidu vysoce nepravděpodobná. Obě strany dají dohromady jen 163 poslanců, přičemž k sestavení vlády by jich potřebovaly 176. Zbylých 13 hlasů ale dají dohromady jen těžko - levice by takovou vládu podpořila jen za cenu politické sebevraždy a z drobných regionálních stran, jež se do parlamentu dostaly, by daná koalice musela spoléhat alespoň na jednu ze stran katalánských (ERC nebo DiL). Není co dodávat - neprůchodné.

Jako mnohem nadějnější se nyní jeví dohoda na levici. PSOE a Podemos dohromady sice dají jen 159 poslanců, nicméně k potřebné většině jim stačí dalších 17 hlasů. A tady se nabízí zajímavá příležitost pro sestavení koalice ještě s již zmiňovanými katalánskými stranami ERC a DiL, jež dohromady disponují právě oním počtem 17 poslanců. Z katalánského pohledu jednoznačná priorita, i když domluvit takovou koalici nebude vůbec lehké. Jak včera znovu zopakoval lídr Podemos, Pablo Iglesias, jednou z podmínek této levicové strany je i rozsáhlá debata o administrativním rozdělení Španělska a pravděpodobná garance vypsání referenda o nezávislosti Katalánska po vzoru Velké Británie v případě Skotska. Tedy důležitý bod pro Podemos i ERC a DiL, avšak zásadní problém pro PSOE. A i když se socialisty se o věcech jako referendum určitě bude jednat snadněji než s jakoukoliv stranou pravicovou, bude pro PSOE tato záležitost jen těžko stravitelná. Nicméně je to vzhledem k výsledkům voleb asi nejlepší možná varianta z pohledu zastánců nezávislosti Katalánska.

Možnosti sestavení koalice po volbách 2015 a hodnocení jejich
pravděpodobnosti dle katalánského deníku ARA (Foto: www.ara.cat)

Existuje samozřejmě ještě několik dalších možných scénářů, ale většina je vzhledem ke zásadním ideologickým rozporům jednotlivých stran nereálná. Je tu však jeden, jenž si zaslouží větší pozornost, protože by v rámci evropské politiky šlo o věc, kterou docela dobře známe. Z výsledků včerejších voleb je totiž možné vyčíst jedinou kombinaci, kdy by k sestavení koalice bylo zapotřebí pouze dvou stran - šlo by o tzv. velkou koalici PP a PSOE. Vzhledem k celé předvolební kampani i dosavadní španělské historii jde opravdu o věc nepříliš pravděpodobnou, nicméně v rámci "vyšších" zájmů jako je třeba jednota Španělska či uhájení pro ně výhodného volebního systému by se koalice PP + PSOE chápat dala. Pro Katalánsko by tato varianta byla opět docela problémem. Je totiž jen málo věcí, na kterých se PP a PSOE opravdu shodnou, a tou je v tuto chvíli jasně zamítavý postoj k nezávislosti Katalánska. Ve hře by se mohla ocitnout též možnost minoritní vlády PP s podporou PSOE a Ciutadans, k čemuž ostatně již dnes vyzval lídr Ciutadans, Albert Rivera. Ani tento scénář ale zatím nevypadá moc reálně. Vyloučit nelze ani předčasné volby, pokud strany ze svých priorit neustoupí. Bez ústupků totiž opravdu ke složení fungující koalice na základě včerejších výsledků nedojde a zde by jediným řešením byly nové volby v první polovině roku 2016.

Moudřejší bychom měli být v následujících týdnech. Na závěr dodejme, že z katalánského či spíše katalanistického pohledu mohly volby dopadnout mnohem hůř. Slibná příležitost sestavit levicově orientovanou vládu PSOE + Podemos za podpory regionálních stran, které zastávají ideu katalánské nezávislosti, je vzhledem k výsledkům voleb asi tím nejschůdnějším řešením, při kterém mají všechny strany co nabídnout a zároveň si obhájit zásadní body svého volebního a ideového programu. A znamenalo by to zároveň šanci na klidné a maximálně konsensuální řešení katalánské otázky. Ale jak už to v politice bývá, odhady a prognózy jsou jedna věc, realita může být diametrálně odlišná.

17. 12. 2015

Cola Cao

   
Cola Cao (Foto: www.colacao.com)
Pokud se vám poštěstilo prožít dětství v Česku 90. let minulého století, určitě dodnes s láskou vzpomínáte na lahodné Cola Cao. Tento kakaově-mléčný nápoj je u nás samozřejmě k dostání dodnes, ale přeci jen už není ve vší té konkurenci tolik vidět. Nyní tedy vězte, že s láskou vzpomínáte na produkt, jenž se zrodil přímo v srdci Barcelony! 

Historie Cola Caa se začala psát v temných časech brzy po skončení španělské občanské války. V barcelonské čtvrti Gràcia zakládají v roce 1940 dva drobní podnikatelé, José Ignacio Ferrero Cabanach a José María Ventura Mallofré, potravinářskou společnost Nutrexpa*. V roce 1946 si tato společnost registruje ochrannou známku Cola Cao. To se v průběhu let stalo jejím největším hitem. V samotném Katalánsku a Španělsku získal nápoj ohromnou popularitu v 50. letech a to i díky dobré reklamní strategii posílené dnes již legendární písničkou Yo soy aquel negrito del África tropical... V 60. letech Nutrexpa tlačí svůj nejoblíbenější produkt i do televizních reklam. Z instantního kakaa se stane mediální hvězda - dlouhou dobu bylo Cola Cao prezentováno jako olympijský nápoj (např. Olympijské hry v Mnichově 1972 či Olympijské hry v Barceloně 1992).

V průběhu 80. let proniká Cola Cao do všech koutů světa. Kromě hlavní fabriky v Katalánsku se staví další v Chile a v Číně. Důležitým trhem se stává i Rusko a řada zemí ve středu Evropy. Dnes Cola Cao běžně seženete na všech kontinentech s výjimkou Austrálie a Antarktidy, prodávají ho například i v Angole, Japonsku, Mongolsku, Turkmenistánu či Vietnamu. Na Pyrenejském poloostrově je Cola Cao dodnes nejoblíbenějším nápojem svého druhu, jinde po světě má silnou konkurenci v nadnárodních produktech jako Nesquik apod.


*Od roku 2015 je výrobcem tohoto instantního kakaa oficiálně společnost Idilia Foods. Po dlouhých 74 letech se totiž v roce 2014 cesty obou rodin (Ferrero, Ventura) rozešly a každá z nich nyní podniká po svém. Značka Cola Cao tak zůstává rodinným stříbrem Ferrerových.

13. 12. 2015

Maria Coma

   
Maria Coma, 2014
(Foto: Francesc Melcion, ara.cat)
Maria Coma Fransoy (Barcelona, 1986) je katalánská hudební skladatelka, pianistka a zpěvačka, i když sama o sobě říká, že mnohem raději má označení "hudební umělkyně". Podobně jako například Laia Costa, Maria Coma patří mezi zajímavé reprezentantky katalánské generace z 80. let, která se postupně dostává ke slovu a v budoucnu může patřit k naprosté katalánské kulturní elitě.

Vyrostla a doposud žije v barcelonské čtvrti Gràcia, i když především v posledních letech se část jejího života odehrává i v Berlíně. Hudba je pro ni vším a je jí obklopená již od malička. Na piano začala hrát v 5 letech, dlouhé roky studovala hudbu ve všech možných podobách nejprve v Escola de Música de Gràcia a poté v Aula del Conservatori del Liceu. Kromě ohromného hudebního talentu má také vlohy výtvarné. I proto se ve svých dřívějších univerzitních studiích zabývala kinematografií.

Na skutečně uměleckou dráhu se dala v roce 2006, kdy ona a její dlouholetý partner a taktéž nezávislý hudebník Pau Vallvé založili skupinu u_mä. Několik dalších let se věnovala takřka všemu, co se namanulo - skládala hudbu k reklamám, občas někde zpívala, snažila se prosadit, i když stále ještě se hudbou nedokázala plně uživit. Zlom nastal v roce 2009 s vydáním prvního sólového alba Linòleum. Tehdy o sobě Maria Coma dala vědět celému katalánskému hudebnímu světu a s albem absolvovala dlouhou koncertní šňůru. O dva roky později vydala album Magnòlia a v roce 2013 doposud poslední sólovou desku, Celesta.

Clavi-nimbus, hudební nástroj vyrobený v roce 2013.
(Foto: infobaschetbcn.blogspot.com)
Právě s tímto albem je spojena i jedna velká zajímavost. Jeho tvorba byla součástí projektu, jenž v roce 2012 získal ocenění Premi Puig-Porret a který měl za cíl zkonstruování nového hudebního nástroje na bázi piána-čelesty. Nástroj (nazvaný clavi-nimbus) vznikl v dílnách Universitat de Barcelona a byl zkonstruován na míru právě pro Marii Comu a její výše zmiňovanou desku. Následovalo turné, jež trvalo takřka rok a půl a Maria během něj zavítala nejen do všech koutů Španělska, ale i na americký kontinent. Její srdcovkou se však stal Berlín, kde se ostatně několik měsíců inspirovala a nahrála většinu Celesty. Všechny dosavadní desky vydala pod hlavičkou nezávislého barcelonského vydavatelství Amniòtic Records, za nímž stojí Pau Vallvé. Kromě nádherného hlasu, zajímavých textů a delikátní muziky se Maria Coma do srdcí fanoušků zapsala i tím, že si zcela sama vytvořila, zrežírovala a natočila některé ze svých videoklipů. Jeden z těch nejznámějších, Gat, tu máme pro vás. Další videa naleznete na Youtube kanálu této talentované zpěvačky z barcelonské čtvrti Gràcia.




Více informací:

8. 12. 2015

Almogàvers (II)

V předchozím článku jsme se věnovali almogàvers, žoldákům, kteří pro Aragonskou korunu vybojovali na několik let vládu nad východní částí Středozemního moře. Krátké medailonky těch nejvýznamnějších almogàvers nabízíme v následujících odstavcích. Výběr jmen není úplně náhodný. Tato čtveřice si svou slávou vydobyla trvalé místo v katalánských dějinách, o čemž svědčí i to, že po každém z nich je pojmenovaná jedna ulice v barcelonském distriktu Eixample...


ROGER DE LLÚRIA
   
Socha Rogera de Llúria,
Passeig de Lluís Companys, Barcelona
(Foto: wikipedia.org)
Roger de Llúria (1245/50-1305) se od ostatních poněkud liší v tom, že bychom ho správně mezi almogàvers počítat neměli. Sloužil totiž poměrně regulérně v loďstvu Aragonské koruny, jehož byl dokonce admirálem. I přesto ale tvoří spolu s Rogerem de Flor, Berenguerem d'Entença a Bernatem de Rocafort jakousi svatou čtveřici katalánských dobyvatelů z přelomu 13. a 14. století. Narodil se v italském městečku Lauria, avšak vychován byl na dvoře aragonských králů v Barceloně. Právě díky němu slavila katalánská expanzivní politika směrem do Středomoří úspěch. Pro dva aragonské panovníky (Pere el Gran a Alfons el Franc) byl nepostradatelným nejen při dobývání nových území (Sicílie, Tunis), nýbrž také při obraně katalánských hranic (námořní bitva u Illes Formigues, 1285). Výprav pod hlavičkou Gran Companyia Catalana se však neúčastnil.


ROGER DE FLOR
Roger de Flor (1267-1305) je dodnes pokládán za největšího hrdinu mezi všemi almogàvers. Narodil se v italském Brindisi, avšak pocházel z německého šlechtického rodu - původním jménem Rutger von Blume, které bylo později pokatalánštěno. Jeho otec byl sokolníkem u německého císaře Fridricha II. Štaufského. Proslavil se jako velký válečník v řadách templářů při účasti v křížových výpravách, nicméně s templáři se nakonec rozešel ve zlém a dal se na dráhu žoldáka ve službách sicilského krále Fridricha II. Sicilského. Ten z Rogera po jeho zásluhách ze sicilské války učinil vůdce nově založeného spolku Gran Companyia Catalana a umožnil mu tak stanout v čele několikatisícové armády, která pomohla ubránit Konstantinopol před Otomany. Od císaře se Roger de Flor dočkal titulu velkovévoda, svými almogàvers byl milován. S postupnými úspěchy však ambice Rogera de Flor rostly, což se stalo trnem v oku především synovi byzantského císaře Andronika II., Michaelovi IX. Palaiologosovi.

Michael stál za nájemnou vraždou Rogera de Flor v roce 1305. Ta následně nastartovala obrovskou vlnu katalánského teroru v oblasti dnešního Řecka a Bulharska. Ačkoliv se stal legendou již za svého života, především díky kronice Ramona Muntanera je dodnes považován za skutečného katalánského národního hrdinu. Postava Rogera de Flor inspirovala řadu děl katalánské literatury, přičemž tím nejdůležitějším je bezpochyby jeho propojení s hlavním hrdinou rytířského románu Tirant lo Blanc.

Roger de Flor v Konstantinopoli (José Moreno Carbonero, 1888)
(Foto: wikipedia.org)

BERENGUER D'ENTENÇA
Berenguer d'Entença (?-1306/07) patřil do slavného šlechtického rodu ze stejnojmenné vísky v oblastí Franja de Ponent. Taktéž bojoval už v sicilské válce a do východního dobrodružství se zapojil spolu s Bernatem de Rocafort v létě 1304, kdy už se katalánští žoldáci usadili v Konstantinopoli. Berenguer d'Entença patřil mezi nejobdivovanější z almogàvers a po smrti Rogera de Flor se nakrátko stal velitelem celé Gran Companyia Catalana. Právě on byl podle historiků strůjcem tzv. venjança catalana. Jeho kariéru však brzy ukončilo vnitřní pnutí mezi lídry almogàvers a v roce 1306 nebo 1307 byl prý nešťastnou náhodou zabit bratrem a strýcem svého tehdejšího soka Bernata de Rocafort.

BERNAT DE ROCAFORT
I Bernat Rocafort (1271?-1309) patřil mezi veterány z války o Sicílii. Ke Gran Companyia Catalana se připojil v létě 1304 s významnými posilami - kromě dvou lodí přivedl pod svým vedením i dalších 1 200 mužů. Záhy se stal pravou rukou Rogera de Flor, jako kapitán vedl loďstvo almogàvers v několika významných bitvách. Poté, co byl zavražděn Roger de Flor a Berenguer d'Entença uvězněn, Bernat de Rocafort se stal hlavním velitelem almogàvers a jedním z hlavních lídrů velké katalánské odplaty. Nakonec ale neustál spory o autoritu ve vedení almogàvers a padl do rukou svému úhlavnímu nepříteli Robertu I. Neapolskému, který ho nechal zavřít do hladomorny na jednom ze svých hradů. Tam také život Bernata de Rocafort končí.

7. 12. 2015

Almogàvers (I)

Ve své době patřili k těm nejobávanějším válečníkům. Zplodilo je násilí a to se také stalo jejich životním údělem. Prosluli především ve 13. a 14. století jako žoldáci ve službách kastilských a aragonských králů; největší slávu prožili v katalánských barvách, kterým přinesli dominanci nad celým Středozemním mořem. Ne nadarmo dnes po jejich největších vůdcích nese název několik barcelonských ulic. Naopak v Řecku a dalších balkánských zemích jim dodnes nemohou přijít na jméno. Řeč je o děsivých almogàvers.

 

Jak samotné slovo almogàver napovídá, původ těchto obávaných žoldáků hledejme na arabském území. Výraz pochází z arabského al-mogauar, což se dá přeložit jako "ten, který vyvolává potyčky". Původně se tak v 10. století označovaly malé arabské bojůvky na území Al-Andalus, především pak v oblasti dnešní Zaragozy. Již tehdy šlo o poměrně malé skupinky vedoucí boj guerillovým způsobem, tedy soustředící se na drobné a nečekané přepadové akce. Tímto typem boje se později inspirovala i jednotlivá křesťanská království (Aragón, Kastilie), jež po několik století vedla právě s arabskými nájezdníky souboj o Pyrenejský poloostrov.

Ke konci 12. století máme zprávy o fungujících skupinkách almogàvers působících v bitvách na straně Kastilského království či Aragonské koruny. Výborně je popisují katalánští kronikáři Bernat Desclot a Ramon Muntaner. Podle nich šlo o prostě vypadající i přemýšlející muže. Neměli žádnou speciální výstroj, což jim umožňovalo až neskutečně rychlé přesuny. Ozbrojení byli často jen nožem, kopím či oštěpy. Dokázali se skvěle přizpůsobit podmínkám boje a osvojili si všemožné techniky přežití. Během výprav byli schopní vítězného postupu, aniž by několik dní jedli. Nepotřebovali ani žádné velké zázemí a vlastně často bojovali i bez žoldu, jen s vidinou podílu na kořisti. Zajímavé je, že většina z nich žila kočovným životem a na své výpravy s sebou brali celé své almogàverské rodiny. Ve válečných časech představovali pro panovníka, který si je zrovna platil, v podstatě ideální vojáky. V časech míru se ale pravidelně stávali velkým problémem, protože jejich jedinou životní realitou bylo násilí. Pokud se nebojovalo, pak se obětí almogàvers stávali především venkované, od nichž si tito žoldáci brali úrodu i ženy. 

Násilí měli almogàvers opravdu v povaze. Ostatně první takové jednotky vznikaly v neustálými boji sužovaném pohraničí mezi křesťanským a arabským světem. Na konci 13. a především na počátku 14. století se však stali rozhodujícím faktorem v aragonské expanzivní politice. Obrovská bojovnost, takřka nulový pud sebezáchovy a výborná organizovanost - to byly jejich hlavní devizy v tažení Středozemním mořem pod vlajkou Aragonské koruny. Když v Katalánsku vládl Pere el Gran (česky: Petr III. Veliký, 1276-1285), stali se almogàvers hybnou silou jeho vojenských úspěchů na tuniských ostrovech a ve válce o Sicílii.

Územní rozpětí a obchodní centra Aragonské koruny (Foto: wikipedia.org, mhcat.cat)

GRAN COMPANYIA CATALANA
Na počátku 14. století se vojenské skupiny tvořené almogàvers dokonce "institucionalizovaly" v tzv. Gran Companyia Catalana (1303-1318). Toto uskupení vedené Rogerem de Flor tvořili především veteráni ze sicilské války a další aragonští a katalánští žoldáci, celkem takřka 7 000 mužů. V roce 1303 si je na boj proti Turkům najal byzantský císař Andronikos II. Katalánští almogàvers se na Blízkém východě cítili jako ryby ve vodě, postupně poráželi všechny nepřátele a získávali kontrolu nad stále větším územím. I přes následnou zradu a pokus o jejich likvidaci ze strany císařství se almogàvers i z tohoto průšvihu dostali a dokázali pro aragonského panovníka dobýt další kus teritoria. Především díky těmto žoldáckým jednotkám byla ve 14. století katalánština úřední řečí takřka po celém Středomoří. Samotná Gran Companyia Catalana se po několika letech postupně rozpadla, z velké části kvůli vnitřním sporům jednotlivých vůdců skupiny. Katalánská nadvláda nad částí Řecka ale vydržela po celé 14. století, pak kvůli dynastické výměně začala pozvolna upadat.

VENJANÇA CATALANA
Kterak praví známý katalánský historik a režisér, Toni Soler: "Naše středomořské impérium naštěstí netrvalo tak dlouho, abychom se, jako jiné národy, dopustili nějaké té genocidy". To je nesporný fakt. I přesto ale právě almogàvers na svých loupeživých výpravách páchali kdejaká zvěrstva. Zvláště jedno krátké historické období je ale zastihlo na vrcholu zuřivosti. Tomu se dodnes říká venjança catalana ("katalánská odplata") a jeho pozůstatky jsou v některých oblastech Balkánu patrny dodnes.

Jako venjança catalana je dnes označováno období v letech 1305-1307, kdy tyto převážně katalánské jednotky zcela zdevastovaly Thrákii a podrobily si část dnešního Řecka. Šlo o krutou pomstu almogàvers za zradu byzantského císařského dvora. Jak jsme zmínili o pár řádků výš, roku 1303 si žoldáky pod vedením Rogera de Flor najal byzantský císař na boj s Turky. Kataláncům se v těchto bojích dařilo výtečně, až se možná v Byzanci zalekli. Roku 1305 Byzantinci zavraždili Rogera de Flor a pokusili se o celkovou likvidaci almogàvers. Výsledkem pak bylo již zmiňované dvouleté katalánské běsnění. Byzantská armáda byla záhy poražena, avšak teror poznalo celé v tu chvíli pro Katalánce nepřátelské území. Slitování neměli almogàvers opravdu s nikým. Masakrovali celé vesnice, neušetřili ženy, děti ani starce. Po této kruté vlně teroru se žoldáci na věc přeci jen podívali trochu státničtější optikou a pro Aragonskou korunu získali  Athénské a Neopatrijské vévodství.

Vzpomínky na katalánský teror na Balkáně jsou dodnes živé kupříkladu v místní lidové slovesnosti či v nápisech na historických budovách. Řada pořekadel v Bulharsku či Řecku označuje Katalánce za největší nepřátele těchto dvou zemí (hned po Turecku samozřejmě). V oblasti Parnasu se možná ještě dodnes říká: "Utekl jsem před Turky, abych padl do rukou Kataláncům". Některé staré budovy v Řecku prý dodnes nesou nápisy ve stylu: "Turkům a Kataláncům vstup zakázán". V Thesálii (Řecko) či Albánii zase slůvko "katalánec" fungoval donedávna jako nadávka. V albánštině dodnes označuje "ošklivého a zlého" člověka, v bulharštině zase člověka "který mučí, bezcitného". Taková je tedy zatím nehynoucí sláva Katalánců na Balkáně. Inu, když si znovu připomeneme slova Toniho Solera, dávná expanzivní politika evropských velmocí se opravdu nikdy neobešla bez nějaké menší či větší genocidy, i když z historických důvodů se stejně vždycky jako ten nejkřiklavější případ uvádí španělské běsnění v Jižní Americe. I Katalánsko má ve své historii toto temné místo - byť z hlediska politického se jednalo o zlaté období katalánských dějin (logicky, když bylo dosaženo toho, aby katalánština byla úřední řečí alespoň na pár let až v dalekých Athénách...) - které se v encyklopediích schovává pod pojmem almogàvers.

1. 12. 2015

Falles del Pirineu

Když se v souvislosti s katalánsky mluvícím teritoriem řekne slovo falles, většině z nás se vybaví populární ohňové slavnosti, které se každoročně v březnu konají ve Valencii. Své falles mají však také ve více než 80 vesničkách roztroušených po Pyrenejích. A nejde jen tak o nějakou obyčejnou vesnickou tancovačku nebo něco podobného. Tato tisíc let stará tradice se v prosinci 2015 zařadila na seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Falles de Pirineu známé na seznamu UNESCO spíše pod dlouhým názvem Festes del Foc del Solstici d'Estiu dels Pirineus ("Pyrenejské ohňové slavnosti slunovratu") je soubor lidových slavností, jejichž doložená tradice sahá až do 11. století. Slaví se ve více než 80 vesnicích roztroušených po Pyrenejích (i když na samotné kandidatuře zvyku do seznamu UNESCO se jich podílelo jen 63) a to v současnosti na území hned tří států - Španělska (Katalánsko, Aragón), Francie (Catalunya Nord) a Andorry. Díky spolupráci těchto tří protagonistů se také nakonec podařilo slavnosti prosadit na zmiňovaný seznam dědictví UNESCO. 

Ačkoliv přesné rituály se liší ves od vsi, všechny mají společné dvě věci - konají se většinou okolo letního slunovratu (21. červen) či Svatojánské noci (23.-24. červen) a hlavním protagonistou je oheň. Původ těchto oslav lze hledat již v dávných pohanských časech, koneckonců jde o tradice, které sdílí mnoho současných evropských kultur. Oheň je při těchto slavnostech symbolem očisty a letní slunovrat jasným předělem mezi jarem a létem. Mezi nejznámější místa konání falles del Pirineu patří vesnice Llesp, Senet, Vilaller, Pont de Suert, Barruera, Erill (oblast Vall de Boí), Isil, Saünc, Pobla de Segur a dále také místa v oblasti Val d'Aran a kupříkladu i hlavní město Andorry.

Samotný původ, význam a průběh Festes del Foc del Solstici d'Estiu dels Pirineus je velice hezky zdokumentován na následujícím videu (s anglickými titulky), jež bylo součástí kandidatury do seznamu UNESCO, takže netřeba dalšího komentáře. Připomeňme, že v samotném Katalánsku jde už o třetí tradici, která patří mezi nehmotné kulturní dědictví UNESCO. Dalšími dvěma tradicemi jsou castellers a Patum de Berga.



29. 11. 2015

Laia Costa

Většinou si tu představujeme významné nebo přinejmenším nějakým způsobem zajímavé katalánské osobnosti z minulosti, dnes se pro změnu zaměříme na blízkou budoucnost. A řeč bude o nesmírném hereckém talentu přímo z Barcelony. Pokud jednoho dne Laia Costa skutečně dobude Hollywood, vzpomeňte si, že poprvé jste o tom četli zde!

Laia Costa i Bertrán se narodila 18. února 1985 v Barceloně. V podstatě až do roku 2011 si žila takový normální život. V mládí dlouhá léta hrávala basketbal, důležitou stránkou života pro ni bylo studium. Na barcelonské Universitat Ramon Llull vystudovala obor Reklama a PR* a na stejné škole následně pokračovala i v doktorských studiích v oblasti politiky a médií (podle všeho jí ale k titulu chybí dopsat a obhájit disertaci - inu kariéra dostala logicky přednost). Na studiích si také našla svého současného partnera a přibližně dva roky pracovala v oblasti marketingu pro jednu německou společnost. Zkrátka nic neobyčejného.

  
Laia Costa (Foto: ara.cat)
Jak ale sama v rozhovorech již několikrát řekla, právě díky práci pro německou firmu jí pracovní doba končila o pár hodin dřív než všem jejím přátelům. Smysluplné využití tohoto času jí nakonec nabídla její sestra, Noemi Costa, která se v té době již dlouho chtěla přihlásit do školy herectví. "Proč ne", řekla si Laia. A tak se zrodila hvězda.

Poprvé se Laia Costa objevila na televizní obrazovce v roce 2011, a to ve španělském seriálu Bandoleras. O dva roky později se nesmazatelně zapsala do srdcí katalánských diváků coby Rym, srdečná a prostořeká dívka s rakovinou prsu, v kultovním seriálu Polseres vermelles. Kromě diváků si ji už tehdy zamilovala i kritika. Po úspěchu v Polseres vermelles si Laia střihla několik epizodních rolí v dalších seriálech či na divadelních prknech. Ještě předtím se ale mihla i ve známém španělském filmu Tengo ganas de ti (2012). Kromě docela netradičního vědeckého backgroundu, který až zas tolik hereček neobklopuje, je Laia velice zvláštní i ve výběru svých filmových projektů. Doposud nejpodivnější její hereckou zkušeností je asi účinkování v bláznivém a u nás takřka zcela neznámém ruském filmu Fort Ross (2014), kde má několik scén v angličtině. 

Lehce punkový přístup k filmové branži ji přivedl i k pro její kariéru zcela přelomovému projektu. V roce 2014 totiž dostala příležitost zahrát si hlavní roli (opět v angličtině) ve snímku německého režiséra Sebastiana Schippera. Film Victoria měl scénář o pouhých dvanácti stranách a od herců se očekávala dvouhodinová improvizace natočená na jeden jediný záběr. A taková výzva se neodmítá. Dech beroucí drama bylo poprvé představeno na letošním Berlinale, kde nadchlo, a odneslo si i několik vítězství na německých filmových cenách (Lola). Jednu z těchto cen dostala za úchvatný výkon právě hlavní protagonistka Laia Costa. Sluší se dodat, že se tak stala vůbec první neněmeckou herečkou, která si za 65 let udělování tuto cenu odnesla. Vlastně všude, kde byla Victoria postupně představena, publikum i kritiky nadchl především skvělý výkon 30leté barcelonské herečky. Na přelomu října a listopadu 2015 byl k vidění i v českých kinech, i když často bohužel jen za minimálního zájmu diváků.

Kromě zmiňovaného filmu se Laia Costa letos pravidelně objevovala opět na obrazovkách katalánské (seriál Cites) a španělské (seriál Carlos, Rey Emperador) veřejnoprávní televize. A ve vedlejší roli ji uvidíme ke konci roku 2015 ve španělské superprodukci Palmeras en la nieve. Další důležitou událostí pro Laiu Costu byl v tomto roce i přesun z Barcelony do Miami, kam následovala svého přítele, jenž dostal v USA evidentně tak skvělou pracovní nabídku, že se Laia nebojí tak přerušit svou slibně rozjetou hereckou kariéru v Evropě. I když je Miami na docela opačném konci USA, než kde se nachází slavný Hollywood, je možná jen otázkou času, kdy se barcelonská rodačka díky své kráse, přirozenosti a úžasnému hereckému nadání prosadí i tam. Možná spíš záleží na tom, jestli vůbec bude chtít. A nebo jestli zůstane u oněch zvláštních projektů a výzev, které doposud lemovaly její krátkou hereckou kariéru. Jméno Laia Costa si každopádně dobře zapamatujte. Ještě o ní uslyšíme...



 

Více informací:

*Zakončeno v roce 2009 prací s názvem Aproximación conceptual y social al Coolhunting y al mundo de lo cool.

14. 11. 2015

Polseres vermelles

Seriál Polseres vermelles sice patří mezi ty novější, i tak se již stihl prodrat mezi kultovní počiny katalánské televizní scény. První díly byly odvysílány v lednu 2011, druhá řada následně spatřila světlo světa o dva roky později - obě zaznamenaly u katalánských diváků značný ohlas (sledovanost okolo 600 000 lidí, reprezentována sharem okolo 21 %). To se sice na sedmimilionovém katalánském trhu nezdá být až tak zázračným číslem, hodí se ale připomenout, že hlavními soupeři tu bývají hlavně španělské kanály. I tak ale Polseres vermelles bodují i proti seriálovým megahitům jako třeba La que se avecina.

Děj seriálu je jednoduchý - hlavní dějová linie se zaměřuje na osudy skupinky dětí, které se z různých důvodů na nějaký čas ocitnou ve stejné nemocnici a vytvoří partu, která spolu táhne v dobrém i ve zlém. A že toho zlého se v nemocnici najde vždycky dost. Síla přátelství a odhodlání bojovat ale ve většině případů přinese dobrý konec.

Scéna ze seriálu Polseres vermelles (Foto: ara.cat)
Za ideou Polseres vermelles stojí katalánský scénárista a spisovatel Albert Espinosa, který se od svých 14 let potýkal s osteosarkomem (kostní nádor). Nemoc ho přinutila pobývat několik let v nemocnici, během několika návratů rakoviny přišel o nohu, plíci a část jater. S různými přestávkami strávil v nemocnici drtivou většinu svého života mezi 14. a 24. rokem. Tuto životní zkušenost ale dokázal perfektně zúročit takřka ve všech svých dílech. Kromě zmiňovaného katalánského seriálu stejné nemocniční téma příběhů chlapců s rakovinou použil Espinosa i ve scénáři ke španělském filmu Planta 4aDlouhodobá zkušenost s rakovinou ostatně přispěla k Espinosovu lehkému stylu, kdy i hodně smutná témata dokáže podat s nadhledem, humorem a vždy i s určitou nadějí.

Tento seriál zaznamenal úspěch nejen v Katalánsku (plánován je na čtyři nebo pět řad - zatím byly natočeny dvě, další jsou plánovány na budoucí roky a zaměří se na již dospělé hrdiny), ale i v řadě dalších zemí. Španělská verze, nadabovaná stejnými herci, slavila úspěch ve Španělsku či v Mexiku, seriál ale bylo či bude možné shlédnout i ve Francii, Finsku, Rusku či Jižní Korei. V některých zemích již také existují místní verze s lokálními herci (Peru, Itálie, Chile) a série se zalíbila i slavnému režisérovi a producentovi Stevenu Spielbergovi natolik, že v USA díky němu vznikla americká verze seriálu pod názvem Red Band Society (scénář: Albert Espinosa).

Kromě úspěchu u diváků si seriál za obě dosud odvysílané řady odnesl i vysoce pozitivní ohlas kritiky. Zároveň je přehlídkou talentovaných mladých katalánských herců (Àlex Monner, Joana Vilapuig, Mireia Vilapuig, Marc Balaguer, Laia Costa). Polseres vermelles rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v katalánské TV3 v posledních letech vzniklo. Ačkoliv je to seriál, který docela často hraje na city, jako všechna Espinosova díla v člověku zanechá řadu nesmírně pozitivních dojmů, i když ne vždy je bude lze dobře popsat. Představu si ostatně můžete udělat z následujících dvou dílů: nabízíme vám první díl každé ze dvou dosud existujících a odvysílaných řad. Pro zajímavost dodejme, že Polseres vermelles je zároveň jedním z mála seriálů, které můžete v hojné míře i s katalánskými či anglickými titulky nalézt na českých webových úložištích jako uloz.to a jemu podobných.




Více informací:

8. 11. 2015

Teresa Mestre

Barcelona na počátku 20. století. Katalánská buržoazie je na vrcholu, Gaudí a další modernističtí architekti mohou tvořit svá skvostná díla. A pak pozvolna přichází noucentisme, další umělecký směr. Jak se říká, za vším hledej ženu. I za vznikem noucentisme vlastně jedna stojí, i když dnes už její jméno něco řekne jen málokomu. Teresa Mestre, La ben plantada. Múza snad všech katalánských umělců na počátku 20. století.

   
Teresa Mestre de Baladia
Teresa Mestre de Baladia (1869-1949) patří mezi osobnosti, které ve své době znal naprosto každý, avšak časem se na ně zcela zapomnělo. Dodnes toho o ní mnoho nevíme, snad jen že její mládí nebylo nejšťastnější, jelikož poměrně brzy přišla o oba rodiče. Možná proto měla vždy tak velkou potřebu lásky a ráda se nechávala hýčkat. Teresa byla ve své době považována možná za nejkrásnější Katalánku. Říká se, že když se procházela po ulicích Eixamplu, vše jako by najednou ustalo, muži i ženy se za ní otáčeli, děti si přestávaly hrát.

Její srdce si nakonec vybojoval Jaume Baladia (1867-1957), patřící do jedné z nejbohatších katalánských rodin. Byla to velká láska, ti dva se k sobě nějakým zvláštním způsobem hodili. Kromě klasického budování rodiny jim Jaumeho bohatství umožnilo vychutnávat si vše, co si zamanuli. Jedna z mnoha historek vypráví kupříkladu o tom, jak se rozhodli vyrobit naprosto exkluzivní čokoládu z drahých surovin z těch nejexotičtějších koutů světa. Nakonec ji ale nikdo nekoupil. Byla tak drahá, že si ji nikdo nemohl dovolit. Nevadí. Jaume prostě sedl do letadla, naplnil si kokpit neprodanými tabulkami čokolády a postupně je rozházel lidem na barcelonských plážích. V roce 1902 se Teresa Mestre stala první Španělkou (i Katalánkou), která stanula na vrcholu nejvyšší hory Pyrenejí (Pico de Aneto, 3 404 m.). Vzhledem ke svému společenskému postavení a náklonnosti k všemu neotřelému není divu, že bydlištěm se jim na dlouhá léta stal Gaudího slavný dům La Pedrera. Tehdy prý stačilo na dopis napsat: "Teresa i Jaume, Podivný dům, Barcelona". A psaní došlo.

Patřit mezi společenskou smetánku také znamenalo mít známosti v těch nejvyšších intelektuálních kruzích. U Baladiů doma se tak často střídaly ty největší postavy katalánské kultury daného období. Těmi nejbližšími byli především filolog Pompeu Fabra, malíř Ramon Casas či spisovatel Eugeni d'Ors. Pravě na poslední dva jmenované měla Teresa neobyčejně inspirativní vliv. Ramon Casas jí vytvořil portrét, který tehdy zapříčinil rozhodnutí vytvořit galerii nejkrásnějších Katalánek. Eugeni d'Ors zase použil Teresu coby předlohu svého nejslavnějšího díla La ben plantada (č. Ztepilá, 1982). A tak vlastně vznikl celý jeden umělecký proud, již zmiňovaný noucentisme. To, že se Teresa stala múzou předních katalánských umělců, ale velice těžce nesla její závistivá "tchýně" Ramona*. Ta ji nakonec terorizovala takovým způsobem, že Teresu zcela vypudila z rodinného života. Nepomohl jí ani manžel Jaume, který by jakýmkoliv projevem rebelství vůči své tetě riskoval vydědění.

Jaume Baladia a Teresa Mestre (Foto: Arxiu personal de Javier Baladia)
Teresa nakonec situaci neustála i proto, že Ramona ji zcela odřízla od dětí, které se rozhodla vychovávat sama. Jediné, co Terese ve vyhnanství v městečku Argentona zbývalo, byly pravidelné vyjížďky na koních. Vždy se z nich vracela později a později, až se jednou nevrátila vůbec. Utekla totiž s o deset let mladším architektem a historikem umění, Josepem Pijoanem. Veškeré okolnosti tohoto útěku jsou dodnes tak trochu zastřené tajemstvím. Ani sami aktéři o něm nikdy nechtěli nic prozradit. Pro tehdejší katalánskou společnost to byl skandál jako vyšitý. Teresa Mestre ale s Pijoanem prožila několik velice spokojených dekád a měla s ním dvě další děti. 

Teresa Mestre dnes patří mezi poněkud pozapomenuté osobnosti katalánské historie, nicméně její přínos kulturnímu světu byl obrovský. Inspirovala důležitá díla katalánské literatury a malířství 20. století. Ve své době byla módní i společenskou ikonou. Všechny katalánské dámy na počátku 20. století chtěly být jako ona. Více informací nejen o ní ale i o celém rodinném klanu Baladiových naleznete kupříkladu v dokumentárním filmu Barcelona, abans que el temps ho esborri (2011) nebo v článku Javiera Baladii, Un enigma d'amor a la Pedrera (katalánsky, španělsky i anglicky).


*Jaume Baladia byl od mládí sirotek, proto si ho osvojila jeho teta Ramona, které se tehdy v Katalánsku přezdívalo Calamity Jane. Nikdy nebyla hezká, naopak byla vždy považována za tvrdou a nesmlouvavou mužatku, za pasem nosila kolt. Zkrátka taková správná a nesmlouvavá podnikatelka přelomu 19. a 20. století.

5. 11. 2015

Otger Cataló

Nedílnou součástí národní identity jsou kromě sdílené historie, jazyka a dalších záležitostí i určité národní mýty a legendy. Jinými slovy, i Katalánsko má svého "Praotce Katalánce". Podle legendy jím měl být Otger Cataló, muž, který sám vyhlásil válku Maurům.

   
Bájný Otger Cataló ve vyobrazení
C. Lorenzaleho Sugrañese
(Foto: www.cch.cat)
Legenda nás přenáší do první poloviny 8. století, kdy se celým Pyrenejským poloostrovem prohnali maurští dobyvatelé. Všichni křesťanští válečníci v bojích zemřeli, zůstal jediný z nich - Otger Cataló. Ten se ošklivě raněný schovával v horách, kde si z kozlí kůže vybudoval přístřešek. Přežil jen díky svému věrnému chrtovi, jenž mu každý den lízal rány, a tak ho postupně vyléčil. Jak se zotavoval, postupně v Otgerovi narůstala touha vrátit se do boje a Maury ze své země vyhnat. 

Jednoho krásného dne zadul na lesní roh, až ho bylo slyšet po celém Katalánsku. Na jeho výzvu se dostavilo devět rytířů, kteří jsou dodnes v katalánských legendách známí jako Nou Barons de la Fama (Guerau d'Alamany, Bernat d'Anglesola, Galceran de Cervelló, Galceran de Cervera, Bernat Roger d'Erill, Hug de Mataplana, Dapifer de Montcada, Galceran de Pinós a Gispert de Ribelles). Všichni před Otgerem přísahali, že zemi svých předků zbaví maurské nadvlády a že budou bojovat, dokud nepadnou. Přísahu pak ještě potvrdili zkřížením mečů před oltářem s černou madonou z Montgrony. Následně se rozjeli, každý do jiného koutu země, a tam dosáhli velkých vítězství a postupně z Katalánska Maury vyhnali. Jediný, kdo se z těchto bojů vrátil se zraněním, byl Otger Cataló. Ještě než zemřel (tentokrát už jako vítěz), vyjádřil přání, aby jeho erb nesl vyobrazení jeho věrného chrta. Tento erb pak prý sloužil jako národní znak Katalánska od 8. do 10. století, kdy jeho úlohu přebrala senyera. Tak se tedy Katalánsko zbavilo Maurů a Otger Cataló se stal otcem nového národa, kterak ostatně praví už samotné jeho jméno (Otger = "vlast", Cataló = "katalánský").

Pěkný, heroický příběh, ačkoliv historici mají o jeho pravdivosti a reálnosti docela jasno. Legenda podle nich vznikla někdy na přelomu 14. a 15. století, tehdy pravděpodobně pro zvýšení prestiže předních katalánských šlechtických rodů, o čemž krásně svědčí jména zmiňovaných bojovníků. Otger Cataló posloužil také jako dobré vysvětlení vzniku názvu Katalánska. Na druhou stranu, jako všechny legendy, i tato má nějaký svůj historický základ - tentokrát pravděpodobně v podobě akvitánského vévody Otgera (671-735), který skutečně zemřel v bitvě o přímořské městečko Roses.

Legenda o katalánském otci vlasti se poprvé objevila roku 1438 v knize Histories e conquestes dels Reys de Arago e Comtes de Barcelona katalánského kronikáře Pere Tomice, nicméně největší pozornosti se jí dostalo v období katalánského obrození, kdy se každá nová idea, jak posílit národní vědomí, velice hodila. Poselství legendy je totiž v silném kontrastu s realitou. Maury z katalánského území vytlačila na počátku 9. století vojska císaře Karla Velikého.

Více informací:

31. 10. 2015

Estada lingüística d'estiu a Barcelona

V jednom z minulých článků jsme mluvili o Institutu Ramon Llull (IRL), kulturní organizaci, která zprostředkovává katalánský jazyk a kulturu zbytku světa. Jednou ze záslužných činností, jimiž se IRL může chlubit, je i každoroční pořádání letních škol pro studenty katalánských lektorátů po celém světě. V současnosti nabízejí dvě letní školy. První z nich, Campus universitari de la llengua catalana, se v posledních letech konal vždy z poloviny v Gironě a z poloviny v Andoře a dříve se konal též na Mallorce. Druhou letní školu pak představuje Estada lingüística d'estiu a Barcelona, takřka třítýdenní kurz katalánštiny v Barceloně, jenž se konal letos již potřetí.

A pro všechny studenty katalánštiny je takový kurz vynikající příležitostí vyzkoušet si nonstop život v katalánštině. To je ostatně hlavní i když ne přímo deklarovaný cíl celého podniku. Součástí kurzu totiž nejsou jen klasické a skoro až obligátní lekce katalánštiny spojené s hodinami katalánské kultury, ale patří do něj i vše ostatní. Kulturní akce, každodenní komunikace se spolužáky z druhého konce světa - v katalánštině - a v neposlední řadě možnost objevovat všechna slavná i utajovaná zákoutí krásné katalánské metropole.


Účastníci Estada lingüística d'estiu a Barcelona 2014.
Tato letní škola katalánštiny se v daném formátu pořádala poprvé v roce 2013 a už tehdy dokázala účastníky nadchnout, o čemž svědčí slova Zuzany Alcnauerové, studentky oboru Katalánský jazyk a literatura na MU v Brně, která se tehdejšího ročníku zúčastnila: "Letný pobyt v Barcelone naštartoval moje nadšenie z katalánčiny. Všetko bolo vynikajúco naplánované, najviac ma oslovila myšlienka každému zabezpečiť "parella lingüística" z radu miestnych študentov. Môj domorodec bol sympaťák Albert, s ktorým som doteraz v kontakte. Jediný nedostatok som asi videla len v tom, že program bol bohatý, škola pomerne intenzívna, takže občas už nebolo síl na objavovanie Barcelony na vlastnú päsť. Avšak všetko vynahradil entuziazmus Kataláncov, ktorí sa s nami v škole i poobedňajších aktivitách s radosťou delili o krásy ich kultúry a jazyka".

I v dalších dvou ročnících toho katalánská letní škola nabízela opravdu hodně. Kromě solidní organizace je třeba ocenit hned to první, s čím účastníci pobytu přijdou do styku - studentská rezidence. Ta ani zdaleka nepřipomíná hnusné české studentské koleje, spíše jde o takový apartmánový hotýlek, který během školního roku slouží coby rezidence studentům nedaleké univerzity, zatímco v létě se více otevírá turistům a podobným návštěvníkům. Každý tu má svůj vlastní individuální pokojík s koupelnou a malinkým kuchyňským koutem, zároveň je ale v rezidenci dostatek prostor k setkávání, když je zrovna nálada. Bonusem je sympatické umístění hned vedle Parc de la Ciutadella, odkud je to kousek do centra i na pláž. A do školy potom půlhodinová procházka nebo stejně dlouhá cesta metrem či autobusem (inu ranní dopravní špička se nevyhne ani Barceloně).


Inspirativní prostředí v historické budově Universitat de Barcelona (2014).
Správný katalánský den pak začíná hned na snídani. Tím spíš, pokud zrovna na kurzu není žádný jiný krajan. To se pak poměrně striktně dodržuje jakési nepsané pravidlo těchto letních škol: se spolužáky vždy mluvíte katalánsky. A je jedno, že (prozatím) umíte oba mnohem lépe anglicky či španělsky (většinu účastníků stejně většinou tvoří hispanisté ze všech koutů světa), na snídani, ve škole i ve zbytku dne zkrátka onomu mezinárodnímu kolektivu vládne katalánština!


Vařeni s Eulàlií Fargas... (2014).
Dopoledne bývá od pondělí do pátku jasně vyhrazené hodinám katalánštiny. Vždy od 9.30 do 13.30. Plus minus. Výuka probíhá v areálu Universitat de Barcelona v centru města. Klimatizované učebny v moderní budově přijdou vhod v parném létě, pro přestávky jsou zase jako stvořená patia v historické části areálu. Nezbytností je nedaleký bar či kavárna a hned vedle školy se nalézá i jeden z nejlevnějších barcelonských antikvariátů, takže vzdělávat se lze ihned i po škole... 

Všední odpoledne jsou pak většinou zaslíbená různým ryze katalánským či barcelonským aktivitám. Jeden den si tak můžete přímo v areálu slavné barcelonské tržnice La Boqueria uvařit nějakou katalánskou specialitu pod dohledem drsné ale dobrosrdečné kuchařky Eulàlie Fargas, další večer zase strávíte na tréninku místních castellers a na vlastní oči tak uvidíte, co všechno stojí za touto slavnou katalánskou tradicí. A jindy zase máte možnost navštívit některou z nepřeberného množství barcelonských památek. Nebo si prostě jen tak posedět v baru, v kavárně, restauraci či si dopřát piknik na pláži nebo v přilehlém parku. Netřeba dodávat, že vše opět jen a jen katalánsky.


Nejlepší na tom všem je ale většinou možnost poznat nové lidi. Lidi, které zajímá to stejné, co vás. A že takových kolem sebe v naší malé zemi uprostřed Evropy zas tolik nenajdete - o to lepší je vyrazit do Barcelony a zjistit, že v Chorvatsku, Anglii, Kanadě, Rusku či Peru jsou lidé, kterým Katalánsko a vše kolem něj učarovalo stejně nebo dokonce i ještě víc než vám samotným. To ostatně potvrzuje i Daniela Kaňková, studentka katalánštiny v Praze: "Do Barcelony jsem jela s očekáváním procvičit si katalánštinu a poznat nové lidi. Obě očekávání se naplnila, v jazyce jsem se rozmluvila a potkala jsem spoustu zajímavých a inspirativních lidí. Navíc jsem navštívila mnohá krásná místa a seznámila se i s trochou katalánské kultury. Kurz bych určitě doporučila všem, kteří chtějí mluvit katalánsky a rádi poznávají".


Trénink Castellers de Barcelona (2015).
Nutno dodat, že rok za rokem je nadšení čím dál víc oboustranné. Kupříkladu letošní ročník letní školy se dočkal nebývalého pokrytí u místních médií. Koneckonců některé z reportáží naleznete v odkazech na konci článku. Ještě předtím ale nabídneme postřehy samotných účastníků posledních dvou letních škol katalánštiny v Barceloně... :-)






Více informací:

28. 10. 2015

Joaquim Blume: Nejlepší gymnasta všech dob?

Podle mnohých to byl vůbec nejlepší gymnasta historie, ačkoliv se mezi více než 200 medailemi, které za svůj krátký život získal, nenachází žádná z mistrovství světa či olympijských her. Pamětníci dodnes vzpomínají na jeho proslulou eleganci při cvičení. Osud mu však skutečný úspěch nikdy nedopřál. Právě proto dnes Joaquim Blume patří mezi dávno zapomenuté sportovní velikány 20. století.


Joaquim Blume Carreras (1933 - 1959) patří k nejslavnějším rodákům barcelonské čtvrti Gràcia. Narodil se 21. června 1933 v čísle 1 na ulici carrer de la Santa Creu, na rohu překrásného náměstí plaça de la Virreina, kde dnes ostatně k této příležitosti visí nenápadná pamětní deska. Zvláštní příjmení Blume získal po svém otci, německém učiteli tělocviku, který se v Barceloně oženil a rozhodl se v Katalánsku zůstat. Nedlouho po narození Joaquima ale ve Španělsku propukla občanská válka, a tak se rodina raději odstěhovala do Německa. Tam se malý Joaquim díky svému otci poprvé pořádně setkal se svou životní vášní - gymnastikou.

Po válce se rodina vrátila do Barcelony a Joaquim se pod dohledem svého otce začal naplno věnovat své gymnastické kariéře. V tělocvičně na carrer Pàdua se připravoval často i pět nebo šest hodin denně. Tvrdý trénink záhy přinesl své ovoce. V pouhých patnácti letech se v roce 1949 stal španělským i katalánským mistrem v gymnastice a tyto tituly si udržel bez přerušení i v dalších deseti letech. Později se stal hlavní tváří gymnastické sekce FC Barcelona. V pouhých 19 letech se účastnil Olympijských her v Helsinkách (1952). Ani v Helsinkách ani o dva roky později na Mistrovství světa v Římě se sice nedokázal prosadit na vyšší příčky, nicméně již tehdy dal jasně najevo, že pro budoucnost se s ním musí počítat.

Velký zlom přišel v roce 1955, kdy Blume na II. Středomořských hrách, jež se konaly přímo v jeho rodné Barceloně, zcela ovládl gymnastické soutěže a odnesl si z nich šest zlatých a jednu bronzovou medaili. Rázem byl největším favoritem Olympijských her v Melbourne (1956), avšak tady Blumeho osud dostihl poprvé. Španělsko se nakonec hry v Melbourne rozhodlo bojkotovat (kvůli sovětskému vpádu do Maďarska). Blume sice koketoval s myšlenkou startovat na nich v německých barvách (díky otci mohl zažádat o německé občanství), ale to mu nakonec rozmluvil Joan Antoni Samaranch. Katalánský gymnasta si tak alespoň částečně spravil chuť o rok později na Mistrovství Evropy v Paříži, odkud si odvezl čtyři zlaté medaile (víceboj, kruhy, kůň našíř, bradla) a jednu stříbrnou (hrazda).

Na světě tehdy nebylo mediálně slavnějšího gymnasty. Blume byl mimochodem vůbec prvním ve svém oboru, kterého sportovní gymnastika dokázala uživit. Svou slávu si vydobyl i množstvím exhibicí, na nichž vždy rád vystupoval. Byl též jediným, kdo byl schopen pravidelně porážet tehdy gymnastice vládnoucí Sověty a Japonce. Proslavil se zejména svým perfektním provedením jednoho ze cviků na kruzích. tzv. "železného kříže", který tak dokonale od té doby prý již nikdo zacvičit nedokázal. Obrovský úspěch z evropského šampionátu byl však i tím posledním. V roce 1958 se opět dostavil onen nepříznivý osud, opět v podobě politiky. Na tehdejší Mistrovství světa v gymnastice mohl Blume opět zapomenout - šampionát se totiž konal v Moskvě.

I přesto byl Blume jasným favoritem pro Olympijské hry v Římě (1960), kde se očekávalo, že svou obrovskou slávu konečně přetaví v několik zlatých medailí. Šanci ale nedostal. Osud se dostavil již potřetí. A naposledy. 29. dubna 1959 byl Joaquim Blume spolu se svou manželkou a většinou členů svého gymnastického týmu v nešťastném letu Iberia-42 z Barcelony do Madridu. Kvůli bouřce letadlo během letu změnilo směr a následně se zřítilo poblíž Sierra de Valdemeca v provincii Cuenca. Nikdo z tohoto letu nepřežil. Blume po sobě zanechal čtyřměsíční dcerku. Jeho pohřeb patřil k těm největším, které se kdy v Barceloně odehrály. Pro španělskou gymnastiku znamenala tato letecká nehoda na dlouhá desetiletí naprostý konec a zmar. Kromě Blumeho při nehodě zemřela i většina jeho gymnastického týmu, který tehdy de facto představoval velkou část španělské gymnastické reprezentace. Vytoužené mistrovské a olympijské medaile tedy vinou osudu nezískal, i přesto ho dodnes mnozí považují za nejlepšího gymnastu všech dob.


25. 10. 2015

Institut d'Estudis Catalans

Institut d'Estudis Catalans (IEC) je přední katalánská instituce, jejímž hlavním posláním je vědecký výzkum ve všech oblastech katalánské kultury. IEC založil v roce 1907 jeden z tehdejších nejvýznamnějších katalánských politiků Enric Prat de la Riba. Mezi další zakládající členy patřili kupříkladu Antoni Rubió i Lluch, Joaquim Miret i Sans, Jaume Massó i Torrents, Josep Puig i Cadafalch či Josep Pijoan.

  IEC je aktuálně rozdělen do pěti sekcí (Secció Filològica, Secció de Ciències Biològiques, Secciúo de Ciències i Tecnologia, Secció Històrico-arqueològica, Secció de Filosofia i Ciències Socials) s řadou dalších přidružených podsekcí. Během frankistické diktatury organizace fungovala v utajení, od roku 1975 patří mezi nejprestižnější v Katalánsku. Za svůj přínos katalánštině a katalánské kultuře získala i řadu ocenění. Ze zmiňovaných sekcí je tou nejznámější a pravděpodobně též nejdůležitější Secció Filològica, která byla založena roku 1911. Secció Filològica v Katalánsku vlastně plní podobnou úlohu jako v našem případě Ústav pro jazyk český AV ČR. Její hlavní pracovní náplní je tak kodifikace spisovné katalánštiny. V tomto ohledu byla důležitá činnost této sekce především v prvních dvaceti letech fungování, jelikož právě v té době dostala katalánština díky Pompeu Fabrovi svou kodifikovanou podobu. Významné bylo působení filologické sekce IEC i v průběhu 80. a 90. let, kdy po frankistické diktatuře bylo třeba katalánštině vrátit její dřívější společenskou prestiž.

Filologická sekce IEC je důležitá i dnes - vydává slovníky Diccionari de la llengua catalana d'IEC, Diccionari català-valencià-balear), dohlíží na spisovnost jazyka a zároveň se snaží mapovat všechny jazykové varianty katalánštiny. Jako oficiální kodifikátor jazyka je IEC brán v Katalánsku, na Baleárských ostrovech, v Andoře i na území Catalunya Nord. Ve Valencii se řídí svou vlastní institucí (Acadèmia Valenciana de la Llengua). Mezi nejvýznamnější členy IEC patřili v minulosti již zmiňovaní Pijoan, Fabra či Cadafalch, dále pak třeba Àngel Guimerà, Joan Maragall, Eugeni d'Ors, Joan Coromines, Pere Bohigas, Josep Maria de Casacuberta, Jaume Vicens Vives, Antoni Badia i Margarit, Xavier Rubert de Ventós, Jaume Cabré či Mila Segarra.