27. 5. 2015

Vicente Aranda

26. května 2015 přišla katalánská kultura o velice zajímavou a do jisté míry kontroverzní osobnost. V Madridu zemřel ve věku 88 let barcelonský rodák, režisér a scénárista, Vicente Aranda.

O Arandově životě se toho všeobecně na veřejnosti moc neví, možná nám k lepšímu poznání v budoucnu pomohou paměti, které před svou smrtí režisér sepisoval. Víme, že se narodil v roce 1926 v Barceloně, v mládí prošel hned několik zaměstnání a v roce 1949 emigroval za prací do Venezuely. Roku 1956 se vrátil do Španělska - již s touhou stát se režisérem - nicméně akademická cesta k režírování pro něj byla uzavřená. Tak se vrátil do rodné Barcelony, kde se přidal k proudu tzv. Escola de Barcelona, což bylo hnutí katalánských umělců, kteří se rozhodli točit osobité filmy, jež se příliš nepodobaly tehdejší španělské filmové módě a hledaly inspiraci především ve francouzské Nouvelle Vague

V roce 1964 vznikl pod vlivem Escola de Barcelona Arandův první film, Brillante porvenir, a o rok později natočil kritikou velice dobře přijatý Fata Morgana. V dalších letech se věnoval především erotické tematice, která ho ostatně proslavila a zcela jasně charakterizovala. Podle kritiků i dle počtu získaných ocenění byl Arandovým nejdůležitějším snímkem film Amantes (1991), za který obdržel španělskou filmovou cenu Goya pro nejlepšího režiséra.

Kromě filmů nabitých žhavými sexuálními scénami a časté spolupráce s herečkami jako Victoria Abril, Paz Vega nebo Pilar López de Ayala, proslul Aranda především svými filmovými adaptacemi literárních děl. I když ne vždy šlo o adaptace povedené. Aranda filmově zpracoval například díla Manuela Vázqueze Montalbána (Asesinato en el Comité Central, 1982) Luise Martína Santose (Tiempo de silencio, 1986) či Antonia Rabinada (Libertarias, 1996). Nejčastěji ale točil podle knih barcelonského spisovatele Juana Marsého (La muchacha de las bragas de oro, 1980; Si te dicen que caí, 1989; El amante bilingüe, 1993 a Canciones de amor en Lolita's Club, 2007). Ačkoliv podle některých právě Marsé patřil mezi jeho největší přátele, barcelonský autor byl vždy poměrně silně kritický k Arandovým adaptacím svých děl.



Všeobecná kritika je ostatně tím, co režiséra provázelo takřka po celý život. Jeho filmografie má sice svou osobitost, avšak ke katalánským a španělským divákům si ne vždy dokázal najít cestu. Některé z jeho filmů byly komerčním propadákem (Libertarias), některé zase představovaly příliš velké sousto v porovnání s geniální literární předlohou (Tirante el Blanco, 2006). I tak ale po Arandovi a jeho 45 letech ve filmové branži zůstává okolo 30 filmových titulů, které již neodmyslitelně patří k historii španělské a částečně i katalánské kinematografie. Řada jeho filmů možná bude doceněna až s přibývajícím časem, jak ostatně sám Aranda rád říkal: "Mé filmy jsou jako víno, s přibývajícími léty jsou lepší a lepší".

1. 5. 2015

Pals & Peratallada

PALS
S necelými 3 000 obyvateli je městečko Pals jen další nenápadnou tečkou na mapě Katalánska. Během letní sezony se ale stejně jako okolní obce zaplní turisty ze všech koutů Evropy, kteří do Katalánska vyrazili strávit prázdniny. A místní jsou na ně již dobře připraveni - snad každý ze staletých domů v historickém centru má v přízemí obchůdek s pohledy, suvenýry, kabelkami nebo čímkoliv, za co jsou návštěvníci z celé Evropy ochotni utrácet své prázdninové rozpočty.

Pals může návštěvníkům nabídnout především docela velké historické centrum se spoustu kamenných domů, hradem a zbytky opevnění z 12. - 14. století, z něhož se do dnešní doby dochovaly čtyři obranné věže (Torre de l'Hospitalet, Torre d'en Ramonet, Torre d'en Rom, Torre d'en Xinel·lo). Součástí gotické čtvrti města je i pozůstatek starého hradu (Castell de Pals), o němž jsou první písemné zmínky již z 9. století. Dnes z něj ale zůstala pouze dobře zachovaná věž Torre de les Hores a pár obvodových zdí - na konci 15. století byl totiž dobyt, a tak bylo později rozhodnuto, že kamení z rozvalin bude raději využito na stavbu domů.

Pals se může chlubit ještě jednou zajímavostí. Podle tzv. katalánské teorie o původu Kryštofa Kolumba totiž někteří historici zastávají názor, že Kolumbus na svou objevnou cestu nevyrazil z andaluského přístavu Palos, nýbrž že oním místem mělo být právě katalánské městečko. Koneckonců, přístav tu kdysi byl, i když samotné historické centrum je od vody vzdálené nějakých 5-6 km. Podle většiny historiků jde však spíš o zbožné přání a podle všeho Kolumbus skutečně vyplul na svou cestu do Ameriky z některého z andaluských přístavů.

Pals (Autor: Lluís Bruguera, 2014)

PERATALLADA
Vesnička Peratallada se nachází asi 6 km západně od Pals. Má pouhých 400 obyvatel, avšak za sebou velice dlouhou historii. Samotný název Peratallada dokonale prozrazuje té, čím vesnička každodenně láká spousty turistů. Je totiž takřka jako vytesaná z kamene. Historické centrum plné stovky let starých kamenných domů a úzkých uliček je obklopeno opevněním z 12. století.

  
Peratallada, 2014
Trošku vzdáleně tak může připomínat podobná místa (i když hezčí a turističtější) jako Monteriggioni v Toskánsku nebo Vilafranca de Conflent v Severním Katalánsku. Nádherná přehlídka románských a gotických staveb láká do Peratallady mnoho turistů z Katalánska, v sezoně tu ale natrefíte i na řadu dovolenkářů z nedalekých turistických letovisek na Costa Brava. Zvláštní pozornost si zaslouží především dvě památky - místní hrad (Castell de Peratallada) a románský kostel Sant Esteve de Peratallada.

Castell de Peratallada byl postaven pravděpodobně na počátku 11. století, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1065. Až do 15. století šlo o jeden z nejdůležitějších hradů v Katalánsku, často v něm nocovali dokonce i aragonští králové. Do dnešních dní se z něj dochovala jen část. Kostel Sant Esteve z 12. století se nachází mimo opevněné centrum, byl však společně s hradem důležitou součástí lokální historie. Významnou historickou osobností spjatou s Peratalladou byl vůbec první President de la Generalitat de Catalunya, Berenguer de Cruïlles (1310 - 1362), jenž se zde narodil.