31. 7. 2015

Portbou

Většinou klidná zátoka, průzračná voda, atmosféra 60. let, opravdu mamutí nádraží a jedna smrt za podivných okolností. Víc k charakteristice městečka Portbou netřeba...

Portbou (2015)
Portbou je malé městečko se zhruba 1 200 obyvateli jen pár kilometrů od dnešní hranice mezi Francií a Katalánskem. Právě nově definovaná hranice mezi Španělskem a Francií od roku 1659 učinila z Portbou místo s určitým strategickým potenciálem. Díky nedaleké hranici a poměrně členitému terénu se z portbouské zátoky záhy stalo oblíbené místo pašeráků. Skutečná historie Portbou se ale začíná psát až o nějakých 200 let později. V polovině 19. století bylo Portbou jen zanedbatelnou rybářskou vesničkou s ne více než 50 obyvateli. Vše se ale změnilo s nástupem druhé poloviny zmiňovaného století, jelikož místo bylo vybráno jako přestupní stanice na cestě do Francie*. Roku 1878 byl slavnostně inaugurován úsek železnice mezi španělským (katalánským) Portbou a francouzským Cerbère, což pro Portbou v praxi znamenalo vybudování vskutku mamutího nádraží, které se svou velikostí mohlo směle rovnat těm barcelonským a které samo o sobě dosud zabírá více než půlku celkové zastavěné plochy obce.

Aktuální podoba nádraží je z roku 1929. Zajímavostí stanice je i fakt, že nádraží a část kolejí leží na 22 metrů vysokém náspu, který tu byl uměle vybudován. Městečko samotné je tedy z jedné strany ohraničeno Středozemním mořem a ze strany druhé touto železniční hradbou. Portbou i Cerbère disponují kolejemi obou rozměrů, proto vlaky z Barcelony často zajíždějí až do Francie, zatímco francouzské vlaky mají svou konečnou v Portbou. Má to ale i své komplikace: tyto vlaky se samozřejmě vrací nazpět, ale svůj počátek mají při oné zpáteční cestě až v zemi svého původu. V praxi to tedy znamená, že pokud se například z Barcelony vydáte až do Cerbère s tím, že při zpáteční cestě dalším vlakem se zastavíte v Portbou, španělské jízdní řády vám moc nepomohou...**

Portbou - železniční stanice (2015)
Ale sestupme nyní zpět do městečka samotného. Hned u nádraží se nachází jediná pořádná místní památka, neogotický kostel Santa Maria de Portbou. I ten je ale skrz naskrz spojen se sousedním železničním veledílem. Byl vystavěn roku 1878 a kromě hrstky místních obyvatel měl sloužit především k uspokojení náboženských potřeb zaměstnanců nádraží. Jak jinak.

Portbou je ale především takovou maličkou oázou klidu, která jako by ustrnula v 60. letech minulého století. Prakticky už jen tady si dnes můžete představit, jak vypadala celá oblast Costa Brava před nástupem masivního turismu. To neznamená, že by Portbou nabízelo prázdné pláže jen s hrstkou nahatých hipíků - obzvlášť v létě je městečko doslova v obležení Francouzů - nicméně své místo na pláži či v některé z okolních kaváren a restaurací vždy najdete a k tomu si můžete užívat onu zvláštní nostalgickou atmosféru. Zmiňovaný poklid občas naruší i sama příroda. Jakmile se do Portbou přiřítí tramuntana, je lepší se klidit z cesty. Ostrý vítr zvedá i několik metrů vysoké vlny a traduje se, že občas dokáže svou silou převrátit i odstavené mnohatunové vagony na místním nádraží.

Portbou nemá žádného opravdu slavného rodáka, a tak se město "chlubí" alespoň jedním slavným úmrtím. Ono to zní trochu ošklivě, ale faktem je, že kromě obligátních pláží sází místní turistická kancelář už jen na jeden jediný symbol: Walter Benjamin.

Walter Benjamin (1892 - 1940) byl německý filosof a literární kritik. Kvůli svému židovskému původu byl s příchodem II. světové války vystaven neustálému pronásledování. Když už ani ve Francii nebylo bezpečno, snažil se spolu s několika přáteli přes Španělsko a Portugalsko dostat do USA. Jeho cesta však skončila jen kousek za francouzskou hranicí. Problém s vízem a hrozba návratu do Francie Benjamina pravděpodobně zarmoutila natolik, že si ve svém pokoji v jednom místním hotelu vzal 26. září 1940 život. Benjaminova smrt je ale dodnes tak trochu zahalena tajemstvím a spekulacemi. Faktem ale zůstává, že německý filosof byl díky přispění svých kamarádů pohřben na místním hřbitově jako Benjamin Walter kvůli zamaskování jeho židovského původu. V té době Benjaminovu práci znala jen hrstka zasvěcených, teprve až po své smrti se stal respektovaným a slavným filosofem a kritikem. Malebný hřbitov v Portbou se tak právě díky němu stává další (a vlastně kromě nádraží a pláže jedinou) hojně navštěvovanou turistickou atrakcí tohoto městečka na samém konci Katalánska.

Portbou (2015)

*Na celém Pyrenejském poloostrově totiž dodnes mají (kromě nově budované sítě rychlovlaků AVE) rozchod kolejí 1668 mm, zatímco ve Francii a zbytku Evropy je to jen 1435 mm. Na obou stranách hranice tedy bylo třeba vybudovat veliké přestupní stanice.

**Možná si říkáte: "Stejně se ten vlak přece musí do Portbou vrátit, aby pak mohl pokračovat na své zpáteční cestě do Barcelony...". Nejste sami, nicméně španělským vlakem se z Cerbère do Portbou zkrátka nedostanete. A i na opačné straně to funguje dost podobně.


30. 7. 2015

Cine NIC & Garbancito de la Mancha

Katalánsko se nemůže chlubit žádnou velkou a slavnou historií animace na svém území. Když to trochu zjednodušíme, katalánská animace je ve světě známá jen v několika ojedinělých případech (kupříkladu seriál pro děti Les tres bessones nebo díla Javiera Mariscala, valencijského umělce, který žije a tvoří v Barceloně). I přes tuto (ne)zdánlivou průměrnost bychom tu ale nalezli několik zajímavých prvenství. Dvě z nich si blíže představíme na následujících řádcích...

CINE NIC
Krátce po vzniku kinematografu na konci 19. století se kromě klasicky hraných filmů brzy objevují i první animované. Velký boom tohoto odvětví nastal v letech 1919 - 1930, kdy vznikly i dodnes slavné animované postavičky jako Mickey Mouse či Kocour Felix. Animáky si brzy získaly takovou oblibu u dětského publika, že se staly jedním ze zájmů hračkářského průmyslu. A právě Katalánsko si může připsat primát v této oblasti. V roce 1931 byl totiž v Barceloně vyroben a patentován vůbec první "dětský kinematograf", později známý pod svou značkou Cine NIC. O rok později si bratři Nicolauovi, vynálezci této v dané době ultramoderní hračky, nechali patentovat i charakteristický firemní logotyp černouška jedoucího na bílém slonovi.

Cine NIC vlastně nebylo ničím převratným - jednoduchá promítačká fungující na známém principu laterny magiky, nicméně mezi tehdejšími dětmi šlo o zcela revoluční hračku. K dostání byla již ve třicátých letech řada modelů a spousta kraťoučkých filmů, ať už vlastní produkce nebo později od čtyřicátých let i s celosvětově známými hrdiny jako Pepek Námořník, Mickey Mouse či Kačer Donald. Firmě se dařilo nejen ve Španělsku, kde prodala stovky tisíc těchto miniprojektorů, ale i v zahraničí, kam postupně rozprodávala licence na výrobu Cine NIC. Hračka se vyráběla až do roku 1974, takže na ní vyrostlo hned několik generací fascinovaných domácím animovaným kinem. V té době ale už do domácností začala plně pronikat televize, která hračky jako Cine NIC poslala urychleně do propadliště dějin. Na stránkách Museu del Cinema v Gironě můžete shlédnout některé z nejslavnějších animáků Cine NIC (Les trifulques d'en Catúfol či El barber enfurismat).



GARBANCITO DE LA MANCHA
Dalším zajímavým primátem, tentokrát v evropském měřítku, je Garbancito de la Mancha. Jde totiž o vůbec první barevný animovaný celovečerní film v Evropě. Premiéru měl 23. listopadu 1945 v barcelonském kině Femina a i přes těžké časy, které tehdy v poválečném Španělsku panovaly, šlo o řádný filmový trhák se vším všudy.

Děj filmu je jednoduchý: Garbancito je sirotek, který žije na farmě v jedné malé vesničce. Jednoho dne čarodějka Pelocha a obr Caramanca unesou několik jeho přátel, načež se je Garbancito s pomocí magie a kouzel pokusí vysvobodit. To se mu podaří a celá vesnice ho pak vítá jako hrdinu. 

To vše poctivě prošpikováno spoustou náboženství, jelikož film byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy, kterou napsal Julián Pemartín, zasloužilý falangista a jeden z předních spisovatelů poplatných frankistickému režimu. Ale zpět k filmu samotnému. Ten byl kompletně vytvořen v Barceloně v průběhu necelých dvou let. To, že jde nakonec o první barevný evropský animák, je ve své podstatě tak trochu zázrak, protože tvůrci filmu v čele s Arturem Morenem se potýkali se spoustou nepříznivých okolností. Předně nikde v občanskou válkou zbídačeném Španělsku nebyla potřebná technika a materiál k výrobě takového filmu. Vše museli dovézt, případně nechat udělat v zahraničí, což v Evropě, kde tehdy ještě stále zuřila II. světová válka, nebylo nic jednoduchého. Kolem filmu tak kolují legendární historky o vlacích ztracených na zničených francouzských tratích či vyvolávání negativů v bombardovaném Londýně. Stejně tak byl nedostatek kreslířů. Se vším se ale producenti nakonec vypořádali, a tak Evropa s osmiletým zpožděním za USA dala světu barevný celovečerní animák.

Už jen samotné srovnání disneyovského filmu Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) s Garbancitem de la Mancha (1945) je výmluvné. Zatímco Walt Disney pro vytvoření vůbec prvního celovečerního kresleného filmu v historii disponoval takřka 1 500 000 dolary a na jeho projektu se podílelo několik stovek lidí, Arturo Moreno a spol se v Barceloně museli spokojit se čtvrtinovým rozpočtem (i tak to bylo víc, než tehdy stál jakýkoliv hraný film) a celý výrobní tým čítal asi 90 osob. Garbancito de la Mancha na sebe ale nakonec vydělal. Jeho producent, José María Blay, zajistil filmu opravdu kompletní promo. Díky požehnání od režimu dostal obrovský prostor na reklamu v médiích, trh s hračkami se zanedlouho po premiéře naplnil všemožným merchandisingem (samolepky, fotky, hračky, filmy pro Cine NIC - jak jinak) souvisejícím právě se zmiňovaným filmem. O velkém úspěchu koneckonců svědčí i následné pokračování v podobě snímku Las alegres vacaciones (1948), na němž tvůrci Garbancita začali pracovat hned v roce 1945. Film se ale (jak už to tak občas bývá) stal naprostým propadákem, protože se svému předchůdci nedokázal vyrovnat ani kvalitou animace ani příběhem.

Na závěr k tématu počátků animace v Katalánsku ještě dodejme, že v roce 2015 uplynulo 100 let od vůbec prvního v Katalánsku vytvořeného krátkého animovaného filmu. Šlo o El apache en Londres (1915), jehož režie se ujal Joan Solà Mestres. El apache de Londres byl zároveň prvním animákem vytvořeným na území dnešního Španělska. Do dnešních dní se však bohužel nedochoval.


13. 7. 2015

Nový Bc. obor Katalánský jazyk a literatura v ČR!

Dlouholeté a toužebné přání mnohých se konečně splnilo! Česká republika bude mít od září 2015 ve středoevropském kontextu naprosto unikátní univerzitní obor: KATALÁNSKÝ JAZYK A LITERATURA

Nově akreditovaným oborem se může pyšnit Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, která od letošního září nabídne studentům specializaci, jež nemá v Česku ani v okolních zemích obdoby - Katalánský jazyk a literatura. Půjde o standardní bakalářský filologický obor, avšak přeci jen s trochu větším praktickým zaměřením na naučení se jazyka samotného, protože na rozdíl od větších jazyků (angličtina, francouzština, španělština, ruština,...) se u katalánštiny neočekává žádná vstupní znalost. Z toho důvodu je studium pouze prezenční. Může být jednooborové, ale dá se nakombinovat i jako dvouobor s jakýmkoliv dalším, zvláště pak kupříkladu se španělskou či francouzskou filologií. 

Všichni milovníci katalánštiny mají tedy konečně možnost studovat obor, který je unikátní a vyučuje se jen na několika málo evropských univerzitách (a valná většina z nich je v Katalánsku...). Kromě nádherného katalánského jazyka vás v Brně čeká tým sympatických a zkušených lektorů a rodilých mluvčích, samozřejmostí budou i pravidelné katalánské kulturní akce či možnost Erasmus pobytu na některé z katalánských univerzit. To vše i díky záštitě a podpoře Institutu Ramon Llull, který se o propagaci katalánštiny stará po celém světě.


Až do 11. srpna máte tedy jedinečnou možnost na tento nový obor se přihlásit. Spíše formální přijímací zkouška se pak koná 7. září. Více informací zde naleznete v následujícím odkazu:

7. 7. 2015

Aplec del Caragol (Lleida): Katalánci rádi šneky

Ačkoliv šneci jsou celosvětově proslulou specialitou francouzské kuchyně, nedaleké Katalánsko je má taky moc rádo. Přinejmenším v okolí města Lleida se to všemožnými plži jenom hemží, a tak si z nich místní udělali tradiční pochoutku.

Aplec del Caragol (tedy v překladu něco jako "Šnečí slavnost") v Lleidě je dnes již typickou katalánskou gastronomickou událostí, která se koná vždy v květnu a to již od roku 1980. Jako všechny podobné akce i tato byla původně jen větší sousedskou sešlostí. Uvařit či ugrilovat si tehdy pár šneků přišly necelé tři stovky lidí. Původně soukromá a zcela neorganizovaná záležitost se ale začala hned rozrůstat do slavnostnější a oficiálnější podoby, což v Katalánsku znamená kromě jídla i organizaci veselých průvodů a podobné věci. Na druhý ročník šnečí slavnosti se v roce 1981 sjelo už takřka 10 000 zvědavců.

Letošní ročník (již 36. v pořadí) přivábil na konci května do Lleidy přes 200 000 návštěvníků, kteří si pochutnali na více než 12 tunách šneků připravených na nejrůznější způsoby v obřích pánvích. Samotné slavnosti se ale jinak podobají všem ostatním, které se už za ta léta v Katalánsku dokázaly takříkajíc zkonsolidovat; slavnosti tedy doprovázejí nejrůznější literární, hudební či jiné soutěže, řada koncertů a kulturních představení, závěrečný průvod apod. Samozřejmostí jsou dnes také reklamní předměty s tematikou slavnosti. 

Dodejme na závěr, že šneci jsou, pro někoho možná překvapivě, opravdu typickou součástí katalánské gastronomie. Je pravdou, že centrem šnečí gastronomie je právě oblast města Lleida, nicméně pochutnat si na propečeném hlemýždi můžete ve většině katalánsky mluvících oblastech, od Andorry přes Baleárské ostrovy až po Valencii. Nejběžnější variantou šnečího menu jsou tzv. caragols a la llauna. Z ulity šneka dostanete ostrým párátkem, tradičně se caragols a la llauna podávají s omáčkou allioli. Bon profit!