30. 9. 2015

Carmen Balcells: Literární Mamá Grande

Za svůj život nepublikovala a nejspíš ani nenapsala jedinou knihu. Přesto měla zásadní podíl hned na šesti Nobelových cenách za literaturu. Spisovatelé ji milovali, nakladatelé nenáviděli. Byla hlavní strůjkyní tzv. boom latinoamericano, přesto se o ní učebnice španělské literatury prakticky vůbec nezmiňují. Carmen Balcells, možná největší literární agentka všech dob.

Carmen Balcells i Segalà (1930 - 2015) pocházela z malé katalánské vesničky Santa Fe de Segarra, kde ani dnes nežije více než padesát obyvatel. I když značnou část dětství prožila na venkově a obklopena občanskou válkou, dostalo se jí celkem solidního vzdělání. V roce 1946 se vydala zkusit štěstí do katalánské metropole, kde se nějakou dobu zabývala nejrůznějšími pracemi. Sama často říkala, že již v té době směřovala k tomu, stát se profesionální sekretářkou. Jako sekretářka nakonec v 50. letech zakotvila v barcelonské pobočce literární agentury rumunského spisovatele Vintily Horii. V literárním světě se tak vlastně ocitla zcela náhodně. Když v roce 1960 Horia obdržel Goncourtovu cenu, ihned se přestěhoval do Paříže, a tak část jím reprezentovaných autorů převzala právě Carmen Balcells, která se za ty roky taky již něco přiučila a rozhodla se sama stát literární agentkou.
Zleva: G. García Márquez, Jorge Edwards, M. Vargas Llosa, Carmen Balcells,
José Donoso a R. Muñoz Suay v roce 1974 (Foto: www.elconfidencial.com)
Síť kontaktů jí přišla vhod, díky nim se postupně dostala i k dalším talentovaným spisovatelům, v nichž vycítila veliký potenciál. To byl třeba případ Garcíi Márqueze nebo Vargase Llosy. Skutečnou revoluci ve španělském a katalánském literárním světě však Balcells způsobila svým průkopnickým přístupem ke spisovatelům. Jako literární agentka si koneckonců účtovala určitá procenta ze zisku, proto jejím prvořadým cílem bylo, aby daný autor měl zisk co největší. Do té doby se totiž literární trh ve Španělsku ke spisovatelům choval velice nehezky, avšak autoři samotní nebyli schopní si prosadit lepší podmínky. To se změnilo právě s příchodem Carmen Balcells, která svým klientům zajistila vyšší výnosy z jejich knih a umožnila jim stát se skutečně profesionálními spisovateli. Do té doby pro většinu z nich neexistovaly záležitosti jako časové a nákladové omezení práv na vydávání jejich děl nebo pojmy jako "procenta z překladů" či "záloha". S příchodem Carmen Balcells také vymizely doživotní kontrakty autorů, které je vázaly s jediným nakladatelstvím.

Když vycítila talent, podporovala spisovatele i na své náklady - díky ní mohl Vargas Llosa v klidu napsat román Rozhovor v Katedrále. Pro klid na psaní svým klientům zařídila cokoliv, od placení faktur a hledání bydlení přes cestování až po uklidňování rodinných vztahů. To vše jí ostatně přineslo přezdívku "Mamá Grande". Ve všem zmíněném totiž předběhla dobu. A ani dnes řada literárních agentů neposkytuje takový servis, jakým se pyšnila právě Carmen Balcells. To vše dokázala jako naprostý samouk a zcela určitě jí v tom napomohla nějaká vrozená literární intuice. Ačkoliv své autory považovala vždy především za klienty, s těmi nejslavnějšími ji pojilo i silné přátelství, i když to třeba ne vždy dávala najevo. Dnes již legendární je její odpověď Márquezovi na otázku, zda ho má ráda: "Představuješ 40 % našeho obratu."

Gabriel García Márquez a Carmen Balcells v roce 1982 (Foto: www.ara.cat)
Seznam jejích klientů je dechberoucí. Začíná kupříkladu hned šesti držiteli Nobelovy ceny za literaturu: Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Camilo José Cela, Miguel Ángel Asturias, Vicente Aleixandre a Pablo Neruda. Mezi ty další patřili například Julio Cortázar, Miguel Delibes, Carlos Fuentes, Jaime Gil de Biedma, Terenci Moix, Juan Marsé, Manuel Vázquez Montalbán, José Donoso, Juan Carlos Onetti, Rosa Montero, Ana Maria Matute, Javier Cercas, bratři Goytisolové či Eduardo Mendoza.

Za svou činnost obdržela několik významných katalánských ocenění. Svému byznysu se s malou přestávkou v letech 2000 - 2008 věnovala až do své smrti. Asi největším soupeřem byl pro Carmen Balcells americký literární agent Andrew Wylie (New York, 1947), který je v těchto kruzích díky svým praktikám a přetahování klientů známý pod přezdívkou "Šakal". I on se chlubí zastupováním mnoha nositelů Nobelovy ceny či jiných slavných autorů (Nabokov, Borges, Kundera, Mo Yan, Pamuk, Burroughs, Rushdie, Kissinger, Al Gore). V květnu 2014 ale k sobě tito dva soupeři našli pod tlakem nových hráčů na trhu (Amazon, Google) cestu a spolu vytvořili literární superagenturu Balcells & Wylie. Tedy alespoň na papíře, protože ani ke konci roku 2015 zatím stále není jasně vymezená budoucí spolupráce těchto dvou velkých hráčů na trhu literárních agentur.

Na konci roku 2010 prodala Balcells svůj soukromý archiv španělskému Ministerstvu kultury za přibližně 3 miliony euro. Nejslavnější literární agentka španělsky mluvícího světa zemřela 20. září 2015 v Barceloně. Pochována byla ve své rodné vesničce Santa Fe de Segarra. Rodinný podnik převzal převzal jediný syn Lluís Miquel Palomares Balcells, na kterého čeká řada složitých rozhodnutí. Zlatá léta jeho literární agentury totiž nejspíš skončila se smrtí jeho matky.

Krásná ukázka toho, jak se Carmen Balcells za své klienty 
(a svou provizi)
rvala
 
(Foto: www.lavanguardia.com)

"Dostala jsem tvůj telegram ohledně 
reedice knihy 
Podzim patriarchy 
od 
Garcíi Márqueze v Club Bruguera. 
Naprosto nesouhlasíme a nepřijímáme 
v žádném případě tuto nabídku. García Márquez i
Cela musí dostat vyplaceno 
vše 
dle smlouvy 
a ne 
jen půlku. Nebo vám snad papírny
 polovinu darují 
kvůli 
propagaci???  
Zdraví Carmen Balcells."

28. 9. 2015

Katalánské parlamentní volby 2015

Podobně jako hlasování před třemi roky i letošní katalánské parlamentní volby byly již dlouho dopředu označovány za ty nejdůležitější v historii. V tomto ohledu jejich výsledek asi přinesl drobné zklamání, jelikož se opět ukázalo, že katalánská nezávislost je běh na dlouhou trať. A političtí idealisté, kteří si od výsledku voleb slibovali výrazný skok k suverénnímu Katalánsku, mohou být po 27. září 2015 opět zklamáni. Nezávislost Katalánska je po těchto volbách nesporně blíž, avšak jen o malinký krůček a nikoliv o onen vytoužený velký skok.

Začněme však hned zkraje něčím výrazně pozitivním. Letošní regionální volby v Katalánsku zaznamenaly rekordní účast: 77,44 %. Nějakým způsobem se tak k současné politické situaci vyjádřily více než tři čtvrtiny obyvatel Katalánska, kteří disponují volebním právem. Připomeňme, že jde o suverénně nejvyšší volební účast v katalánských regionálních volbách v celé demokratické éře. Pro srovnání: v minulých volbách před třemi lety byla účast přibližně o deset procent nižší. Oproti polovičatému referendu z listopadu 2014 se tak tentokrát skutečně k urnám dostavili i odpůrci nezávislosti; počty zastánců se tak najednou opravdu docela srovnaly. Toť účast. Vše ostatní už je jen součástí povolební mediální bitvy.


O konečném výsledku si můžete udělat představu dle grafu. Formace, které hájí katalánskou nezávislost, ve volbách potvrdily výsledky průzkumů a zvítězily, to je jasný fakt. Junts pel Sí získalo 62 křesel, CUP dalších 10, což dohromady dává v Katalánském parlamentu jasnou většinu, k níž je třeba zisk 68 křesel. Zatímco CUP počet svých poslanců oproti minulým volbám ztrojnásobil, voliči Junts pel Sí si jistě představovali lepší výsledek - ideálně oněch 68-70 křesel, aby následná cesta za nezávislosti mohla probíhat plně v jejich režii. To se ale nestane. Zastánci nezávislosti musí zapomenout na své osobní zájmy a nevraživosti a uzavřít pevnou koalici, jinak celá katalánská politika zůstane u obávaného statu quo. Připomeňme ostatně, že kandidatura Junts pel Sí je tvořena stranami CDC a ERC, které ve volbách 2012 získaly dohromady 71 křesel, fakticky tak svou pozici oslabily ve prospěch jakéhosi náhradního referenda, kterým se letošní volby měly stát.

Blok independentistů každopádně zvítězil. Mezi ostatními stranami ucházejícími se o přízeň voličů v Katalánsku musíme vyzdvihnout především obrovský úspěch strany Ciutadans, která si oproti minulým volbám polepšila o 14 (!) mandátů na současných 25. Výsledek Ciutadans tak o pár křesel předčil i předvolební průzkumy. Naproti tomu současná španělská vládní strana PP v Katalánsku zcela propadla - ztratila 8 křesel. Pravicoví voliči a odpůrci nezávislosti se tak přesunuli z tábora PP především k Ciutadans. Socialisté (PSC) ztratili oproti roku 2012 4 poslanecké mandáty, ale i to je vzhledem k jejich neustále klesajícím preferencím docela úspěch. Solidním propadákem nakonec skončila kandidatura Catalunya Sí que es pot, což je uskupení katalánských komunistů, zelených a reprezentantů celošpanělské strany Podemos. Jejich nejasný postoj ke katalánské nezávislosti a nasazení prakticky neznámých kandidátů jsou hlavními příčinami toho, proč tato kandidatura zůstala daleko za očekáváním.

Catalunya Sí que es pot  (CSQP) a jejich takřka půl milionu voličů jsou ale zároveň důležitými aktéry v povolební mediální bitvě. Jejich nevyhraněný postoj k nezávislosti se totiž stal hlavním předmětem tradiční hry s čísly. Ještě předtím ale musíme připomenout zmiňované postoje. S vizí nezávislého Katalánska šly do voleb pouze Junts pel Sí a CUP. Proti nezávislosti se pak v předvolebních prohlášeních vymezily strany PP, PSC a Ciutadans. CSQP se nepřiklonila ani na jednu stranu, avšak zastává právo Katalánců na svobodné rozhodnutí o své budoucnosti, souhlasí tedy s referendem. PP, PSC a Ciutadans jsou i proti referendu. Problém je v tom, že zatímco katalánská média na toto upozornila a CSQP pečlivě vyčlenila jako zvláštní skupinu, madridská mediální scéna ve většině případů voliče této strany přiřadila automaticky mezi odpůrce nezávislosti. A rázem tak dostala krásná čísla, která lehce převýšila ta z protějšího tábora. Smutné je, že tyto údaje pak přijímá i řada zahraničních médií (ta česká nevyjímaje). I proto se koneckonců ve španělském tisku dočteme o katalánské problematice především z pohledu španělsky psaných pravicově laděných deníků jako El Mundo, La Razón či ABC, jejichž postoj je značně jednostranný. Ani katalánská média nejsou samozřejmě zcela objektivní, ale správný novinář by měl asi ověřit informace z obou zdrojů a někde uprostřed se pak snažit najít něco blížícího se pravdě (?)...

Faktem je, že celkový počet hlasů se stal asi největším tématem těchto voleb. Vinu na tom má asi onen původní záměr zastánců nezávislosti udělat z těchto voleb jako náhradu za nevyvedené referendum volby plebiscitní. Na druhou stranu jejich protivníci plebiscitní charakter voleb jasně odmítali a začali o něm mluvit až po jejich skončení, když už bylo jasné, že 1 957 348 hlasů odevzdaných Junts pel Sí a CUP dají dohromady jen 48 % ze všech odevzdaných (viz graf výše), tedy že tu neexistuje nadpoloviční většina, která by si přála nezávislost. Pravdu ale v tomto případě má poměrně jasně Artur Mas či katalánský spisovatel Quim Monzó, kteří tvrdí následující: "Nejdřív nám všemi prostředky brání v konání referenda, kde jediným rozhodujícím kritériem je právě počet hlasů pro jednu či druhou možnost. A teď chtějí, aby v klasických volbách, kde jsou hlasy přepočítávány na křesla, rozhodoval počet jednotlivých hlasů. Nebylo by tedy jednodušší nám konečně povolit to referendum, ať se ukáže?"

Tato zajímavá mapa ukazuje rozmístění sil podporujících nezávislost Katalánska. Tradičně nejméně 
zastánců stran prosazujících katalánskou nezávislost je v oblasti Barcelony, Tarragony a Val d'Aran. 
Naopak silný je independentismus v oblastech jako Girona, Berga, Vic, Priorat či Solsona. Graf 
pod mapou Katalánska ukazuje rostoucí zájem o katalánské regionální volby v posledních letech.
(Zdroj: www.ara.cat)
Tím se dostáváme opět na prapočátek toho všeho. Katalánské parlamentní volby 2015 zkrátka žádný velký posun v otázce katalánské nezávislosti neučinily. Potvrdilo se, že zastánci suverenity jsou zodpovědnějšími voliči a že katalánská společnost je opravdu docela jasně rozdělena na dva tábory. V případě skutečného referenda by tak konečný výsledek byl asi docela těsný, i když podle všeho by aktuálně převážil tábor zastánců nezávislosti. 

Pro tuto chvíli je jasné, že volby byly jen drobným krůčkem kupředu. V nejbližší budoucnosti budou mít zásadní vliv na otázku katalánské nezávislosti především dvě skutečnosti. První z nich je sestavení independistické koalice (Junts pel Sí a CUP) a následně volba premiéra. Už tady to bude těžké, protože lídrem vítězné formace bude podle všeho stávající premiér Artur Mas, který ale leží v žaludku lidem z CUP. Ti už ostatně prohlásili, že ho do premiérského křesla nepodpoří... A to je jen začátek a malá ukázka toho, na čem všem by mohla domluva těchto dvou stran ztroskotat. Pro zastánce nezávislosti tak bude esenciální, aby se obě formace nakonec nějak domluvily a společně táhly za jeden provaz, protože i přes všechny ostatní politické rozpory mají skutečně jednu jedinou věc, která je všechny spojuje: boj za nezávislost.

Na domluvu ale mají tyto  strany docela dost času (který by ale spíše měly využít na budování struktur nového státu, pakliže chtějí dostát svým slibům a během 18 měsíců dotáhnou Katalánsko k nezávislosti), protože další posun v celé věci bude záležet na prosincových parlamentních volbách ve Španělsku. Jak už jsme předeslali, nově vytvořená katalánská vláda se bude především snažit jednat s tou španělskou. A nemáme na mysli tu současnou reprezentovanou Marianem Rajoyem, jehož mandát za pár měsíců končí. Klíčovým hráčem bude nová španělská vláda, která se chopí moci pravděpodobně na počátku roku 2016. Až její složení ukáže Katalánsku další směr. Pokud dojde k pravicové variantě (vláda PP či Ciutadans nebo jejich koalice), nedá se očekávat žádný dialog a spíše se bude mluvit o silových řešeních a výhrůžkách. Pokud se k vládě dostane levice (PSOE, Podemos), jsou vyhlídky na domluvu poněkud větší, i když zejména PSOE je v otázce katalánské nezávislosti dosti konzervativní a podobně jako PP bude klást jednotu Španělska na první místo. Lídr Podemos, Pablo Iglesias, naproti tomu již Kataláncům slíbil konání referenda v případě, že se Podemos dostane k vládě.

Další vývoj celého procesu nám tedy nastíní až další měsíce. Do konce roku 2015 by se katalánská politická reprezentace měla být schopná domluvit na společném postupu a pomalu připravovat struktury budoucího státu. Zároveň může pomaličku sondovat podporu v EU, byť Unie se ani tentokrát ke katalánským volbám nevyjádřila s tím, že jde o vnitřní záležitost Španělska. Skutečná fáze jednání/ultimát/dohadování se španělskou stranou zřejmě nastane až na počátku roku 2016. Celý vývoj budeme velice pečlivě sledovat i nadále.


Více informací a reflexe českých, španělských, katalánských i světových médií:

26. 9. 2015

27. září 2015: Klíčový den katalánské historie?

Nebudou to jen obyčejné regionální volby, které se poslední dobou v Katalánsku konají čím dál častěji. Nedělní hlasování bylo již dávno mnohými politiky i médii označeno za nejdůležitější volby v katalánské historii. Proč jsou vlastně tak důležité? A co se bude dít po nich? Odpovědi na tyto otázky se pokusíme najít na následujících řádcích...

Nejprve se ale musíme ohlédnout do dávné i nedávné minulosti. Tou dávnou myslíme především přelom 19. a 20. století, kdy Katalánsko prožilo své národní obrození. Od té doby si je vědomo své historické linie a v jejím rámci se znovu začalo zajímat o svou politickou nezávislost. Při troše zjednodušení ostatně zjistíme, že katalánská historie se docela podobá té české, jen s tím rozdílem, že Katalánci neměli to "štěstí" účastnit se klíčových událostí 20. století, a tak se stát součástí velkého státního přetváření Evropy po I. světové válce. Po celé 20. století si však řada Katalánců dokázala uchovat své národní uvědomění. Na druhou stranu je ale třeba říct, že po pádu frankistického režimu ve Španělsku v roce 1975 se většinová část katalánské společnosti jaksi smířila se svým postavením v rámci Španělska a opravdoví zastánci katalánské nezávislosti tvořili jen okolo 15 %. Současná vlna katalánské nezávislosti se zrodila v minulosti zcela nedávné, v roce 2010.
Tři velké manifestace 11. září:
vlevo 2012, uprostřed 2013, vpravo 2014
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

MILIONOVÉ MANIFESTACE
Tehdy totiž španělský Ústavní soud (Tribunal Constitucional) rozcupoval Katalánský autonomní statut z roku 2006 především v otázkách jazykové politiky a definice národa. 10. července 2010 vyšlo do barcelonských ulic více než milion demonstrujících, aby vyjádřilo nesouhlas s jasně politickým rozhodnutím Ústavního soudu. Pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" (Jsme národ. My rozhodujeme) se v ulicích katalánské metropole odehrála do té doby největší manifestace v historii. 

Rok 2011 byl obdobím, kdy Španělsko nejtvrději pociťovalo důsledky ekonomické krize, téma katalánské nezávislosti tak na chvilku opět ustoupilo do pozadí. Ale ne na dlouho. Právě dopad krize v Katalánsku znovu upozornil na známou skutečnost, totiž že Katalánsko do společné španělské pokladny platí mnohem víc, než se mu z ní pak vrací. A to zvlášť v době, kdy se ekonomika hroutí a nezaměstnanost dosahuje více než 20 %, docela naštve.

Rok 2012 tedy přinesl katalánskou reakci v podobě snahy o vlastní ekonomický koncert podobný tomu, který v současnosti funguje v Baskicku a Navaře. Španělská vláda, v té době již reprezentovaná Lidovou stranou (Partido Popular, PP), jakoukoliv debatu o tzv. fiskálním paktu důrazně odmítla. Byl tedy opět čas vyjít do ulic. 11. září 2012 Barcelonu znovu zaplavilo více než milion Katalánců, kteří tentokrát pod heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" (Katalánsko, nový evropský stát) dali jasně najevo, že danou situaci vyřeší jen katalánská nezávislost. Podle většiny aktérů došlo právě zde ke zlomu. Katalánská společnost vycítila svou historickou šanci a podpora katalánské nezávislosti prudce posílila. Nyní se k ní hlásilo přibližně 44 % obyvatel Katalánska. Podobně obrovské mírové manifestace pak Katalánci zopakovali i v roce 2013, kdy více než 1 500 000 osob vytvořilo nepřerušený lidský řetěz v délce 400 km přes celé Katalánsko, a v roce 2014, kdy došlo k možná největší evropské manifestaci v celé historii - takřka 2 000 000 osob se opět 11. září v barcelonských ulicích dožadovaly katalánské nezávislosti.

V tu dobu už se katalánská vláda, která během těch let stále narážela na odmítání jakéhokoliv dialogu ze strany Španělska, rozhodla pro vyhlášení referenda. To mělo proběhnout 9. listopadu 2014, nicméně španělská vláda využila všech možností, aby konání referenda zarazila. Katalánci nakonec v ono datum stejně hlasovali, v očích zbytku světa však šlo jen o další manifestaci bez potřebné politické legitimity, protože i když se hlasování zúčastnilo 2 345 000 osob, z nichž takřka 81 % (takřka 1 900 000) vyslovilo přání, aby se Katalánsko stalo nezávislým státem, nešlo o žádné závazné referendum. Na přelomu let 2013 a 2014 se také myšlenka katalánské nezávislosti těšila vůbec největší podpoře mezi obyvateli Katalánska, dle různých odhadů a průzkumů se pohybovala mezi 48 až 52 %. Následující měsíce se podpora nezávislosti propadla o více než 10 procentních bodů, bylo jasné, že mnoho možností už nezbývá. Nakonec se ale katalánská politická reprezentace pod vedením premiéra Artura Mase dohodla na uspořádání předčasných regionálních voleb, které by byly pojaty jako tzv. plebiscitní volby. Po měsících dohadování nakonec došlo k vytvoření solidní kandidatury pod názvem Junts pel Sí, která smazala ideologické rozdíly mezi stranami ve prospěch jediného společného zájmu - katalánské nezávislosti.

Pravidelné barcelonské manifestace 11. září:
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

KLÍČOVÝ VOLEBNÍ DEN: 27. ZÁŘÍ 2015
Letošní, opět více než milionová, manifestace z 11. září odstartovala volební kampaň, kterou mnozí politologové označují za tu nejdůležitější v katalánské historii. Faktem je, že opravdu může jít o zcela zlomové datum, protože výsledek těchto voleb je stěžejní pro rozehrání jednotlivých scénářů dalšího vývoje otázky katalánské nezávislosti.

Pojďme si tedy jen ve zkratce připomenout, kdo ve volbách kandiduje a co prosazuje. Favoritem hlasování je již zmiňované uskupení Junts pel Sí, které je tvořeno ideologicky zcela protikladnými stranami CDC (pravice) a ERC (levice), které se však po měsících komplikovaných jednání shodly, že nejdůležitější je právě otázka nezávislosti. Toto uskupení počítá také s řadou osobností, které nemají žádnou politickou příslušnost, ale jsou známými zastánci katalánské nezávislosti z řad občanské společnosti (Carme Forcadell, Muriel Casals, atd.). Dalším aktérem, který prosazuje katalánskou nezávislost je hnutí Candidatura d'Unitat Popular (CUP). Tato silně levicová strana je určitým příkladem komplikovanosti katalánské politické scény. Ačkoliv je taktéž pro samostatné Katalánsko, strana kandiduje sama mimo blok Junts pel Sí, protože má svou vlastní představu o způsobu zisku nezávislosti. Zatímco Junts pel Sí počítají s 18měsíčním obdobím příprav na závěrečné vyhlášení nezávislosti na Španělsku, CUP by se nejraději odtrhla v případě úspěchu již tu samou noc po vyhlášení výsledků. A taky se jí nelíbí, že by celý proces opět mohl vést Artur Mas.

Zbylé strany jako PPC, PSC, Ciutadans či formace Catalunya Sí que es pot jsou vesměs proti katalánské nezávislosti. Odtud tedy onen plebiscitní charakter. Je to jednoduché - pokud jste pro nezávislost Katalánska, volíte Junts pel Sí nebo CUP; pokud jste proti nebo je vám to jedno, volíte ty ostatní...

Ačkoliv volebním průzkumům se ve Španělsku rozhodně nedá věřit a řada z nich je vždy publikována za konkrétním účelem, všechny nyní ukazují spíše na vítězství zastánců nezávislosti. Důležitost těchto voleb je ale částečně právě v tom, že po nich už se nebudeme muset spoléhat právě jen na nicneříkající a snadno zmanipulovatelné statistiky. Faktem totiž je, že v těchto volbách se poprvé naplno ukáže, jak to vlastně s tou podporou nezávislosti v katalánské společnosti je. Při zmiňovaném "referendu v listopadu 2014 se sice pro nezávislost vyjádřilo 81 % hlasujících, jenže těch k urnám i kvůli všem možným překážkám přišlo jen něco přes dva miliony. A v Katalánsku je přibližně 5 milionů osob s volebním právem. To samozřejmě neznamená, že se tentokrát očekává 100% volební účast, je však jasné, že ti, kteří nejsou nezávislosti nakloněni, k onomu listopadovému hlasování pravděpodobně vůbec nedorazili. Proto se až nyní naplno ukáže, kolik obyvatel Katalánska si skutečně přeje nezávislost.

Manifestace z 11. září 2015, Avinguda Meridiana, Barcelona
(Foto: www.ara.cat)

DEN POTÉ: MOŽNÉ SCÉNÁŘE DALŠÍHO VÝVOJE
Ačkoliv by si tento i předchozí odstavce zasloužily mnohem detailnější rozbor celé situace, opět se uchýlíme k určitým zjednodušením. Zítřejší volby tak nabízí v podstatě čtyři základní scénáře dalšího vývoje.

1) STATUS QUO
Tento scénář je pravděpodobný jen v případě, že ve volbách zastánci nezávislosti prohrají. Pro prosazení své politiky totiž potřebují získat minimálně 68 poslanců, což jim zajistí většinu v katalánském parlamentu. Na druhou stranu však v rámci větších šancí musí zastánci nezávislosti do světa vyslat zprávu o co největší podpoře. Čím drtivější většina, tím líp z hlediska budoucích diplomatických jednání. Všechny průzkumy každopádně naznačují, že zastánci nezávislosti opravdu vyhrají a většinu, byť možná i těsnou, získají. Pokud by se tak ale náhodou nestalo, znamenalo by to pro otázku katalánské nezávislosti obrovskou ránu, ze které by se možná zastánci nezávislosti nevzpamatovali dříve než v příští generaci. Historická šance by byla na několik let či desetiletí nenávratně pryč. A Katalánsko by pravděpodobně i nadále zůstalo jen jedním z mnoha autonomních společenství Španělska.


Všechny tři zbývající scénáře počítají s úspěchem Junts pel Sí a CUP. V takovém případě budou mít nová katalánská vláda a katalánský parlament mnohem silnější pozici v případném vyjednávání o své budoucnosti se Španělskem. Důležité bude ale i rozložení hlasů pro obě zmiňované formace. V případě velkého úspěchu CUP by se celá situace paradoxně mohla ještě více zašmodrchat.

2) PŘECHODNÉ OBDOBÍ 18 MĚSÍCŮ + DOHODA SE ŠPANĚLSKEM
Toto je varianta, kterou většina zastánců katalánské nezávislosti považují za "ideální". Pokud uspěje kandidatura Junts pel Sí, jejím cílem je v katalánském parlamentu prosadit 18měsíční přípravnou fázi, během které bude Katalánsko pracovat na administrativě spojené s vyhlášením nového nezávislého státu. V průběhu té doby se katalánská vláda bude snažit především o negociaci se Španělskem, zároveň si ale bude hledat podporu v celém světě ohledně potřebného diplomatického uznání. Pak má dojít k vyhlášení samostatnosti a vznikne přechodná vláda, která má Katalánsko dovést až k nové katalánské ústavě, o níž následně bude hlasováno v referendu. Někdy v první polovině roku 2017 by tak na mapě Evropy vznikl nový stát...

3) "OKAMŽITÉ" VYHLÁŠENÍ NEZÁVISLOSTI - NEDOHODA SE ŠPANĚLSKEM
Problémy a výzvy spojené s katalánskou nezávislostí si ještě rozebereme podrobněji níže. Předchozí varianta počítá s určitou vstřícností ze strany Španělska. Je ale dost možné, že k ničemu takovému nedojde, a tak se nový katalánský parlament nakonec může pokusit vyhlásit nezávislost jednostranně a bez větší předchozí přípravy. To je samozřejmě značně riskantní scénář, který by sice nakonec mohl vést i přes počáteční potíže k vytoužené prosperitě, v tom horším by ale mohl vést k úpadku či k blíže nespecifikovatelnému konfliktu, který by se mohl výrazně dotknout celé Evropy.

4) NÁVRAT KE KOŘENŮM: EKONOMICKÝ KONCERT STÁLE VE HŘE?
Předchozí dva scénáře i tento čtvrtý budou do velké míry závislé také na situaci ve Španělsku. Z katalánského hlediska jsou sice enormně důležité tyto zářijové volby, nicméně je třeba mít na paměti, že rozhodující vliv budou mít i španělské parlamentní volby, k nimž dojde v prosinci 2015. Do té doby sice nová katalánská vláda může pohnout s přípravami na budoucí osamostatnění se, nicméně klíčovou záležitostí bude vždy jednání se Španělskem. A tedy s novou vládou, která vznikne právě z prosincových voleb. A také tady je celá řada nejistot; nikdo totiž přesně neví, jak tyto volby dopadnou. Ve hře je totiž řada nových aktérů - především pak dvě nová politická uskupení: Podemos (levice) a Ciutadans (pravice, střed). Reálná je tak levicová španělská vláda (PSOE + Podemos), u které se dá očekávat větší smysl pro dialog a tím pádem i větší šance na nějakou vzájemnou dohodu. Stejně tak se ale nedá zatratit pravicová vláda ve složení PP a Ciutadans, což by pro Katalánsko nebyla příliš ideální varianta a znamenala by patrně vyhrocení situace. Tento scénář každopádně nezavrhuje možnost celkového kompromisu a tedy jakéhosi návratu do roku 2012, kdy vláda PP odmítla katalánský ekonomický koncert, s tím, že tentokrát by Katalánsko pravomoc nad výběrem daní po vzoru Baskicka a Navarry obdrželo, a odpadl by tím jeden z důležitých argumentů zastánců katalánské nezávislosti, tedy ten, jež tvrdí, že "Španělsko nás okrádá".

Plakát manifestace z 11. září 2015
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

PROBLÉMY KATALÁNSKÉ NEZÁVISLOSTI
Ve skutečnosti mohou být reálné všechny čtyři scénáře a nikdo dnes nedokáže s jistotou říct, jak to vlastně všechno dopadne. Jednou z klíčových informací pro nás bude právě výsledek zítřejších voleb. Ten ukáže, jak moc si katalánští voliči budou pamatovat rozpory, které panují mezi zastánci nezávislosti, či taktiku strachu, kterou prosazují strany jako PP nebo Ciutadans.

TÁHNOU OPRAVDU VŠICHNI ZA JEDEN PROVAZ?
Jak už to tak bývá, řada lidí dá ve volbách na emoce, proto také řada politologů upozorňuje na asi klíčového hráče celého klání - CUP. V případě, že zastánci nezávislosti budou mít opravdu převahu (a minimálně v ulicích to již mnohokrát ukázali), důležité bude, jestli většinu v parlamentu získá samo Junts pel Sí, nebo k tomu bude potřebovat i poslance z řad CUP. Jde o to, aby vzájemné spory či antipatie nakonec celý proces nepohřbily. Řada Katalánců například tvrdí, že jsou pro nezávislost, ale Junts pel Sí volit nemohou, protože v jejich řadách kandiduje i premiér Mas. Tomu nemohou zapomenout škrty v době krize, několik korupčních skandálů souvisejících s jeho stranou CDC a v neposlední řadě i to, že Mas nikdy dřív katalánskou nezávislost neprosazoval a že se jen přidal k tomuto proudu jen z pragmatických důvodů (hlasy). V tomto bodě mu ale poněkud křivdí. Pokud bude celý proces opravdu korunován nezávislostí Katalánska, Artur Mas jednoznačně vstoupí do historie jako premiér, který Katalánsku po stovkách let vrátil jeho suverenitu... (ať už to bylo či nebylo jeho původní poslání). Příliš velký úspěch CUP na úkor Junts pel Sí by mohl mít na celý proces paradoxně negativní vliv. CUP je silně levicová a v některých ohledech anarchistická strana, která by nezávislost Katalánska vyhlásila klidně hned. Jak ale říká známý katalánský politolog Ferran Requejo, "k dosažení nezávislosti je především potřeba nezávislost vydržet". Aby totiž mohl nový stát fungovat zcela suverénně, musí být schopen si zajistit vlastní hranice, dodej základních služeb, důchody a celkovou sociální politiku, vlastní výběr daní apod. (O potřebě mezinárodní diplomatické podpory ani nemluvě). A k tomu je potřeba určitá příprava, nejlépe několikaletá. Nejde to udělat přes noc. Z toho důvodu je kandidatura Junts pel Sí poněkud rozvážnější a garantuje cestu k nezávislosti s větší rozvahou.

KLÍČOVÁ ROLE EU
Nejčastěji skloňovanou hrozbou ze strany Španělska je to, že by samostatné Katalánsko automaticky vypadlo z EU, čímž pádem by přišlo o všechny výhody z toho plynoucí. V praxi to ale tak jasné není. Předně musíme zdůraznit, že by šlo o zcela bezprecedentní záležitost, protože k takové situaci (rozpad členské země na dvě) ještě nedošlo. Podobné případy byly jen dva, pokaždé se dospělo k jinému řešení: v roce 1962 získalo nezávislost na Francii Alžírsko a v roce 1990 zase došlo ke znovusjednocení Německa. V prvním případě Alžírsko součást EU netvoří, naopak Východní Německo se po znovusjednocení automaticky součástí EU stalo...

O roli EU v celé záležitosti by se ostatně daly napsat knihy. Přikláníme se však k reálnému pojetí evropské politiky, takže považujeme za dost pravděpodobné, že Evropská unie by i navzdory současným prohlášením celou situaci musela řešit tak, aby nedošlo k žádné krizi či k vyhrocení vztahů. Zároveň by se sama jen stěží mohla připravit o takový ekonomický region jako Katalánsko. Katalánsko mimo EU by bylo problémem nejen pro Katalánsko ale i pro samotnou Unii, proto se dá spíše očekávat, že nakonec by vznikl nějaký kompromis a k španělskými médii tolik skloňovanému katalánskému odchodu z EU by nakonec nedošlo. Připomeňme ostatně ještě i paradoxní roli, kterou Španělsko v této problematice sehrává. Aby se vůbec mohla EU zabývat postavením Katalánska (nástupnická země, třetí země vůči EU,...), nejprve by muselo dojít k uznání nezávislého Katalánska... Španělskem samotným! I v případě několikaletého přechodného období by pak přímo obyvatelé Katalánska o své evropské občanství stejně nepřišli, protože jako občané narození ve Španělsku by dále mohli, pokud by chtěli, užívat svého španělského a tím pádem i evropského občanství, protože zbavení ho být nemohou.

ZAHRANIČNÍ UZNÁNÍ NEZÁVISLÉHO KATALÁNSKA
I na tomto poli již Katalánsko usilovně pracuje i přes veškeré snahy Španělska o diplomatickou blokádu. Zatímco Španělsko díky různým diplomatickým ústupkům prozatím vyjednalo hlasitou mediální podporu pro zachování jednotného Španělska od čelních představitelů EU (Juncker, Merkelová, Cameron), Katalánci pomalu ale jistě prosazují své zájmy ve vlivném americkém tisku i u několika menších evropských (Island, Dánsko, Litva, Lotyšsko) či latinskoamerických (Paraguay, Uruguay) států. To samozřejmě neznamená, že od zmiňovaných zemí má Katalánsko v případě vyhlášení nezávislosti stoprocentně slíbené uznání, nicméně ve všech těchto zemích projevili zájem o celý problém a vyjádřili i určité sympatie především s mírovou stránkou celého procesu. I zde je samozřejmě stěžejní přístup celé EU, na druhou stranu se ale nedá čekat, že Španělsko by prosadilo neuznání Katalánska u všech 28 členů EU. S Katalánskem by každopádně sympatizovaly spíše menší státy i v rámci jakési rebélie vůči těm velkým. Koneckonců by mezi ně mohla patřit i Česká republika například v souvislosti s uprchlíky a kvótami. A významnou roli tradičně sehrávají i světové mocnosti. Zde se přímo nabízí uznání Katalánska ze strany Ruska, protože každý krok, který nějakým způsobem oslabí či zproblematizuje pozici EU, je pro Rusko vítaný.

A CO ŠPANĚLSKO?
Jak jsme již naznačili, pozice Španělska v celé záležitosti bude veledůležitá. Zjednodušeně řečeno to může jít po dobrém, nebo po zlém. V případě dialogu schopné vlády může dojít ve vztahu Španělsko - Katalánsko buď k dohodě, která významně zvýší katalánskou autonomii v rámci Španělska, vyloučeno ale není anii uspořádání závazného referenda podobného tomu ve Skotsku (což je něco, co vláda v čele PP neumožní nikdy) nebo konečná vzájemná dohoda o katalánské nezávislosti i bez referenda. 

Existují samozřejmě i méně optimistické scénáře, které by vyhrotily vztahy mezi oběma celky ať už v rovině diplomatických naschválů nebo i na úrovni vnitrostátní. V tomto ohledu je ale Španělsko poněkud bezbranné, protože ze silových řešení má k dispozici prakticky jen dva způsoby. Prvním z nich je odvolání se na článek 155 španělské ústavy, který centrální vládě ve výjimečných případech umožňuje převzít některé autonomní pravomoci nebo dokonce i autonomii zrušit, rozpustit regionální instituce a převzít celý region pod svou výhradní správu. Tento článek ale není moc aktuální, protože k jeho použití je třeba většina v usnášeníschopném Senátu, a to již do konce roku kvůli španělským parlamentním volbám nenastane. A po nich vzhledem k změněné politické situaci ve Španělsku pravděpodobně také ne. Dalším silovým řešením už je pak jen ono známé "poslat tam tanky", což je ale řešení, které je takřka nemožné, pokud chce Španělsko setrvat v EU a zároveň se vyhnout další občanské válce. Existují dokonce i studie, které vojenské obsazení Katalánska vylučují i z čistě technický důvodů - Španělsko prý nedisponuje dostatečným počtem vojáků...

EKONOMICKÁ STRÁNKA VĚCI
Posledním hojně skloňovaným problémem je, jestli by Katalánsko svou nezávislost vůbec ekonomicky zvládlo. To by samozřejmě záleželo na okolnostech a především na jednotlivých scénářích, ale podle dostupných dat by si Katalánsko výrazně polepšilo. Nesmíme zapomínat, že nyní každoročně doplácí do španělského státního rozpočtu částku okolo 16 miliard €, což je 7-10 % katalánského ročního HDP. Když už je řeč o HDP, další statistiky ukazují, že v žebříčku zemí EU by katalánský hrubý domácí produkt stačil na umístění někde v polovině. Nezávislé Katalánsko by mělo vyšší HDP než kupříkladu Finsko, Řecko, Portugalsko nebo Česká republika. I v případě odchodu země z EU není vyloučeno, že by Katalánsko i nadále platilo eurem. Ti, kteří tvrdí, že nelze platit eurem a nebýt v eurozóně, by si asi měli udělat výlet do Andorry, Monaka nebo Černé Hory. Na druhou stranu se ale hodí připomenout, že kvůli penězům to vlastně všechno v roce 2012 vzniklo. Kdyby tehdy PP Katalánsku povolila vlastní ekonomický koncert, ona by celá ta bublina boje za nezávislost docela rychle splaskla. Leč tak se nestalo - o to větší průšvih teď musí španělská vláda řešit...


Vrátíme-li se tedy k naší počáteční otázce, je jasné, že 27. září 2015 je pro Katalánsko významný dnem. Jestli půjde o klíčový den v katalánské historii, to je nyní již plně v moci všech oprávněných voličů v Katalánsku. Již zítra se dozvíme víc.

6. 9. 2015

Ovidi Montllor

Ovidi Montllor i Mengual (1942-1995) byl katalánský herec a písničkář patřící k vlně katalánských protestsongů známé jako Nova Cançó. Významem pro současné Katalánsko ho můžeme trochu připodobnit k českému písničkáři Karlu Krylovi (1944-1994) a jeho vlivu na český protestsong, ačkoliv jejich životní osudy a především jejich politické smýšlení toho až tolik společného neměly.

Ovidi Montllor (1942-1995)
Montllor se narodil ve valencijském městě Alcoi jen pár let po skončení španělské občanské války do dělnické rodiny. Tehdejší nepříznivá ekonomická situace ho již ve 12 letech donutila, aby přestal chodit do školy a rodinnému rozpočtu pomohl nějakým stálým zaměstnáním. Již od útlého mládí tak dokonale poznával hodnotu peněz a během pár let vyzkoušel více než třicítku různých povolání (dělník, prodavač, mechanik, podomní obchodník, číšník, reportér, novinář, kadeřník, rozhlasový moderátor či pastýř ovcí). Za prací se roku 1959 přestěhoval do Barcelony. Dlouhá léta prožil v barcelonské čtvrti Gràcia. V katalánské metropoli se postupně víc a víc začal věnovat politice, byl aktivním členem několika španělských i katalánských komunistických stran (PSUC, PCC).

Od poloviny 60. let se dal na divadelní kariéru, sám se naučil hrát na kytaru a od roku 1968 se již naplno začal věnovat zpěvu; ve stejném roce nahrál i svou první desku. Záhy začal být počítán do tehdejší nové vlny katalánských písničkářů (Nova Cançó), kteří již během frankismu zpívali protestsongy v katalánštině. Možná více než svými vlastními písněmi se ale Ovidi Montllor v Katalánsku proslavil především zhudebněním mnoha básní od velikánů katalánské poezie (Vicent Andrés Estellés, Salvador Espriu, Joan Salvat Papasseït, Josep Maria de Segarra). Velký přelom v Montllorově životě nastal roku 1975, kdy se díky premiéře na filmovém plátně mohl konečně věnovat jen své umělecké dráze. Jeho zájem se od té doby vlastně přesunul hlavně k filmu, protože od roku 1980 až do své smrti již nevydal takřka žádné album. Naproti tomu si stihl zahrát ve více než 40 snímcích (např. La ciutat cremada, La oscura historia de la prima Montse, La fuga de Segovia, Amanece que no es poco). Jeho život ale dosti předčasně ukončila rakovina jícnu, které podlehl ve věku 53 let v březnu 1995. Dodnes je však, podobně jako v Česku Karel Kryl, inspirací pro nastupující generace písničkářů a jeho hudební odkaz žije dál.


Na závěr odkazy na některé ze zpěvákových největších hitů: