29. 12. 2015

Nejrychlejší vyhazov v dějinách FC Barcelona?

Ten příběh vlastně není starý ani 24 hodin. Jméno Sergiho Guardioly se na malou chvíli stalo dokonce celosvětovým trending topic na Twitteru. 24letý fotbalista měl na dosah životní sen - kopnout si v dresu FC Barcelona. To by ale nesměl zanedbávat vliv sociálních sítí v dnešním světě a raději si vzpomenout na své dva roky staré tweety jako "Do toho, Madrid!" nebo "Zkurvené Katalánsko", které veškeré jeho sny pohřbily.

Zpočátku vlastně bylo těžké takové historce uvěřit, protože média o ní informovala v podvečer 28. prosince, což je tradičně španělský aprílový den, a tak je třeba každou alespoň trochu senzační zprávu brát s rezervou. Když už ji krátce před půlnocí přebraly všechny španělské i katalánské deníky (a nejen ty sportovní) a oficiálně byla potvrzena i ze strany katalánského klubu, malý skandálek byl na světě.

   
Několik tweetů, které možná zničily jeden
velký sen (Foto: www.ara.cat)
Ale pojďme si to zopakovat hezky od začátku. 28. prosince 2015 odpoledne katalánský klub představil tři nové posily pro svůj B-tým (Xemi Fernández, Moisés Delgado a Sergi Guardiola). Vesměs průměrní, mladí hráči, jimž se pravděpodobně pomaličku začal plnit sen o dresu jednoho z nejslavnějších fotbalových klubů na světě. Na první pohled obyčejná zpráva, která zaujme jen pár stovek nadšenců. Díky Guardiolovi ale o pár hodin později zpráva obletěla celý fotbalový svět. Šťouraví fanoušci totiž na oficiálním twitterovém účtu hráče objevili dva roky staré posty, které se o jeho novém působišti nevyjadřovaly zrovna pěkně a ještě k tomu s brutálními jazykovými faux pas (viz obrázek).

To, že v nich Guardiola zcela nepokrytě dává najevo své sympatie vůči Realu Madrid, úhlavnímu nepříteli Barcelony, až tak moc nevadilo. Koneckonců to se stává a je známo, že i někteří současní hráči katalánského klubu v mládí dávali přednost týmu ze španělské metropole. Nicméně výraz "puta cataluña" (česky: zkurvené Katalánsko) už asi jeho nové katalánské zaměstnavatele potěšil méně. Něco takového neuniklo hlavně barcelonským fanouškům, a tak se sociální sítě během několika hodin zaplnily printscreeny inkriminovaných urážek vůči Katalánsku. Hráč následně svůj účet nastavil jako soukromý, nicméně internetovou bouři už nezarazil. Večer pak přišla oficiální tisková zpráva FC Barcelona, ve které klub potvrdil, že smlouva se Sergim Guardiolou byla okamžitě zrušena. Guardiola se tak pravděpodobně zapsal (i když pro něj asi dost nelichotivě) do historie klubu jako hráč, který dostal nejrychlejší vyhazov. Dres klubu FC Barcelona oblékal jen nějaké tři nebo čtyři hodiny. I když vlastně ani ten dres si navléct nestihl...

Samotný Sergi Guardiola se k situaci v médiích vyjádřil ještě tu samou noc. Popřel, že by něco takového skutečně napsal a zmiňované tweety prý byly jen špatným vtipem kamaráda, jemuž tehdy dal přístup ke svému účtu. Velkou retrospektivu svých účtů na sociálních sítích tedy Guardiola buď nedělá, nebo mu dané zprávy více jak dva roky nevadily - je to dostatečně dlouhá doba na smazání příspěvku, s jehož obsahem nesouhlasíme, ze zdi, ne? Nutno dodat, že Guardiola se za urážku Katalánska omluvil s tím, že sám pochází z Mallorky (tedy katalánsky mluvící oblasti) a že proti Katalánsku rozhodně nic nemá*. Ve Španělsku všeobecně nejde o první takový případ. Silná rivalita a podcenění moci sociálních sítí se před Guardiolou stalo osudným i jiným hráčům, kteří stáli před vysněným angažmá (Julio Rey, Bruno Vinicius či Dani Ceballos). Guardiola každopádně již svůj osobitý historický záznam do statistik FC Barcelona má a sen si vlastně, byť jen na pouhé tři hodinky, splnil. A příště bude třeba opatrnější.

Být nejrychleji vyhozeným hráčem v historii FC Barcelona má jednoznačně
svůj zábavný potenciál. Na obrázku výběr Sergiho nejlepších momentů jeho
angažmá v katalánském klubu... (Foto: Twitter @Elestinho) 


*Je vlastně docela zajímavé, jak moc je Sergi Guardiola ve svém životě s Katalánskem propojen. Už samotné jméno a příjmení jsou více než dost katalánská, narodil se v Manacoru na Mallorce (kde se mluví katalánsky) a vyrostl v murcijské Jumille, což je shodou okolností kousek od další katalánsky mluvící oblasti známé jako El Carxe. Během posledních 5 let vystřídal celkem 7 klubů, většina z nich z oblasti Valencie či Alacant. Docela silná katalánská stopa.

21. 12. 2015

Španělské volby 2015: Co z jejich výsledku plyne pro Katalánsko?

Včerejší španělské parlamentní volby patřily bezesporu k těm nejsledovanějším v posledních letech. Jejich výsledky, dle očekávání, konečně zatřásly tradičním španělským bipartismem, v němž se především kvůli specifickému volebnímu systému dosud pravidelně střídaly jen dvě velké strany - PP a PSOE. Španělsko si tak s velikou pravděpodobností od roku 2016 vyzkouší model koaličního vládnutí. I když ani to tak jednoduché nejspíš nebude.

Kterak můžete vyčíst z níže uvedeného grafu, vítězem voleb se i letos stala Lidová strana (PP), nicméně oproti volbám minulým strana přišla o celou třetinu křesel a více než 3 500 000 hlasů, které se přelily k nově kandidujícím stranám. Solidní propad zažila též dosud opoziční Socialistická strana (PSOE), i když za daných okolností je 90 křesel ještě docela úspěchem. Největší očekávání vzbuzovaly dvě nové formace - silně levicové hnutí Podemos a silně pravicová strana Ciutadans. Zatímco Podemos se v posledních týdnech pozvolna zotavovalo z letního a podzimního propadu ve volebních průzkumech, největší hvězdou celé kampaně se stal Albert Rivera v čele Ciutadans. Ještě před rokem ve Španělsku takřka neznámá strana se díky šikovné mediální strategii dokázala pasovat do role černého koně a tajného favorita voleb, protože nabídla hezky zabalenou (avšak často mnohem drsnější) alternativu korupcí prolezlé PP. Z katalánského pohledu naštěstí se však Ciutadans musí spokojit až se čtvrtou příčkou a pouhými 40 křesly. Nebývale silné zastoupení v dolní komoře španělského parlamentu budou mít od nynějška i strany hájící katalánskou nezávislost. Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) získala 9 poslaneckých mandátů a Democràcia i Llibertat (DiL, nové seskupení nahrazující víceméně starou CDC) bude mít poslanců osm.

Výsledky španělských parlamentních voleb 2015
(Foto: www.elpais.com)

A jaký vliv to bude mít na současnou politickou situaci v Katalánsku? Připomeňme si, že aktuálně (21. prosinec 2015) už jsou to skoro tři měsíce od posledních katalánských regionálních voleb, které měly definitivně určit směr Katalánska směrem k vlastní nezávislosti. V tomto ohledu je ale situace i nadále tristní. Katalánský parlament sice stihl schválit určitou rezoluci, kterou dal jasně najevo své směřování k samostatnému Katalánsku, nicméně ani ony tři měsíce po volbách zatím stále neexistuje nová katalánská vláda a politici nejsou schopní ustoupit ze svých pozic v zájmu vyššího cíle, jímž by pro dané strany měla být právě nezávislost Katalánska. Pravdou také je, že poslední měsíc se příliš nepokročilo i kvůli přípravě na španělské volby, jejichž výsledek je pro veškeré snahy o nezávislost též velice důležitý. A zdá se, že včerejší hlasování by opravdu mohlo katalánskou politickou scénu dosti rozhýbat.

Ze spíše katalanistického pohledu vlastně včerejší volby dopadly docela dobře. Stačí si jen vzpomenout na všechny ty volební průzkumy z listopadu, které nasvědčovaly vzniku velké pravicové koalice PP + Ciutadans, což by pro Katalánsko byla hotová pohroma. Lépe řečeno, byl by to konec všech nadějí na dialog a co nejdiplomatičtější cestu k nezávislosti. Taková možnost je ale po včerejším rozhodnutí španělského lidu vysoce nepravděpodobná. Obě strany dají dohromady jen 163 poslanců, přičemž k sestavení vlády by jich potřebovaly 176. Zbylých 13 hlasů ale dají dohromady jen těžko - levice by takovou vládu podpořila jen za cenu politické sebevraždy a z drobných regionálních stran, jež se do parlamentu dostaly, by daná koalice musela spoléhat alespoň na jednu ze stran katalánských (ERC nebo DiL). Není co dodávat - neprůchodné.

Jako mnohem nadějnější se nyní jeví dohoda na levici. PSOE a Podemos dohromady sice dají jen 159 poslanců, nicméně k potřebné většině jim stačí dalších 17 hlasů. A tady se nabízí zajímavá příležitost pro sestavení koalice ještě s již zmiňovanými katalánskými stranami ERC a DiL, jež dohromady disponují právě oním počtem 17 poslanců. Z katalánského pohledu jednoznačná priorita, i když domluvit takovou koalici nebude vůbec lehké. Jak včera znovu zopakoval lídr Podemos, Pablo Iglesias, jednou z podmínek této levicové strany je i rozsáhlá debata o administrativním rozdělení Španělska a pravděpodobná garance vypsání referenda o nezávislosti Katalánska po vzoru Velké Británie v případě Skotska. Tedy důležitý bod pro Podemos i ERC a DiL, avšak zásadní problém pro PSOE. A i když se socialisty se o věcech jako referendum určitě bude jednat snadněji než s jakoukoliv stranou pravicovou, bude pro PSOE tato záležitost jen těžko stravitelná. Nicméně je to vzhledem k výsledkům voleb asi nejlepší možná varianta z pohledu zastánců nezávislosti Katalánska.

Možnosti sestavení koalice po volbách 2015 a hodnocení jejich
pravděpodobnosti dle katalánského deníku ARA (Foto: www.ara.cat)

Existuje samozřejmě ještě několik dalších možných scénářů, ale většina je vzhledem ke zásadním ideologickým rozporům jednotlivých stran nereálná. Je tu však jeden, jenž si zaslouží větší pozornost, protože by v rámci evropské politiky šlo o věc, kterou docela dobře známe. Z výsledků včerejších voleb je totiž možné vyčíst jedinou kombinaci, kdy by k sestavení koalice bylo zapotřebí pouze dvou stran - šlo by o tzv. velkou koalici PP a PSOE. Vzhledem k celé předvolební kampani i dosavadní španělské historii jde opravdu o věc nepříliš pravděpodobnou, nicméně v rámci "vyšších" zájmů jako je třeba jednota Španělska či uhájení pro ně výhodného volebního systému by se koalice PP + PSOE chápat dala. Pro Katalánsko by tato varianta byla opět docela problémem. Je totiž jen málo věcí, na kterých se PP a PSOE opravdu shodnou, a tou je v tuto chvíli jasně zamítavý postoj k nezávislosti Katalánska. Ve hře by se mohla ocitnout též možnost minoritní vlády PP s podporou PSOE a Ciutadans, k čemuž ostatně již dnes vyzval lídr Ciutadans, Albert Rivera. Ani tento scénář ale zatím nevypadá moc reálně. Vyloučit nelze ani předčasné volby, pokud strany ze svých priorit neustoupí. Bez ústupků totiž opravdu ke složení fungující koalice na základě včerejších výsledků nedojde a zde by jediným řešením byly nové volby v první polovině roku 2016.

Moudřejší bychom měli být v následujících týdnech. Na závěr dodejme, že z katalánského či spíše katalanistického pohledu mohly volby dopadnout mnohem hůř. Slibná příležitost sestavit levicově orientovanou vládu PSOE + Podemos za podpory regionálních stran, které zastávají ideu katalánské nezávislosti, je vzhledem k výsledkům voleb asi tím nejschůdnějším řešením, při kterém mají všechny strany co nabídnout a zároveň si obhájit zásadní body svého volebního a ideového programu. A znamenalo by to zároveň šanci na klidné a maximálně konsensuální řešení katalánské otázky. Ale jak už to v politice bývá, odhady a prognózy jsou jedna věc, realita může být diametrálně odlišná.

17. 12. 2015

Cola Cao

   
Cola Cao (Foto: www.colacao.com)
Pokud se vám poštěstilo prožít dětství v Česku 90. let minulého století, určitě dodnes s láskou vzpomínáte na lahodné Cola Cao. Tento kakaově-mléčný nápoj je u nás samozřejmě k dostání dodnes, ale přeci jen už není ve vší té konkurenci tolik vidět. Nyní tedy vězte, že s láskou vzpomínáte na produkt, jenž se zrodil přímo v srdci Barcelony! 

Historie Cola Caa se začala psát v temných časech brzy po skončení španělské občanské války. V barcelonské čtvrti Gràcia zakládají v roce 1940 dva drobní podnikatelé, José Ignacio Ferrero Cabanach a José María Ventura Mallofré, potravinářskou společnost Nutrexpa*. V roce 1946 si tato společnost registruje ochrannou známku Cola Cao. To se v průběhu let stalo jejím největším hitem. V samotném Katalánsku a Španělsku získal nápoj ohromnou popularitu v 50. letech a to i díky dobré reklamní strategii posílené dnes již legendární písničkou Yo soy aquel negrito del África tropical... V 60. letech Nutrexpa tlačí svůj nejoblíbenější produkt i do televizních reklam. Z instantního kakaa se stane mediální hvězda - dlouhou dobu bylo Cola Cao prezentováno jako olympijský nápoj (např. Olympijské hry v Mnichově 1972 či Olympijské hry v Barceloně 1992).

V průběhu 80. let proniká Cola Cao do všech koutů světa. Kromě hlavní fabriky v Katalánsku se staví další v Chile a v Číně. Důležitým trhem se stává i Rusko a řada zemí ve středu Evropy. Dnes Cola Cao běžně seženete na všech kontinentech s výjimkou Austrálie a Antarktidy, prodávají ho například i v Angole, Japonsku, Mongolsku, Turkmenistánu či Vietnamu. Na Pyrenejském poloostrově je Cola Cao dodnes nejoblíbenějším nápojem svého druhu, jinde po světě má silnou konkurenci v nadnárodních produktech jako Nesquik apod.


*Od roku 2015 je výrobcem tohoto instantního kakaa oficiálně společnost Idilia Foods. Po dlouhých 74 letech se totiž v roce 2014 cesty obou rodin (Ferrero, Ventura) rozešly a každá z nich nyní podniká po svém. Značka Cola Cao tak zůstává rodinným stříbrem Ferrerových.

13. 12. 2015

Maria Coma

   
Maria Coma, 2014
(Foto: Francesc Melcion, ara.cat)
Maria Coma Fransoy (Barcelona, 1986) je katalánská hudební skladatelka, pianistka a zpěvačka, i když sama o sobě říká, že mnohem raději má označení "hudební umělkyně". Podobně jako například Laia Costa, Maria Coma patří mezi zajímavé reprezentantky katalánské generace z 80. let, která se postupně dostává ke slovu a v budoucnu může patřit k naprosté katalánské kulturní elitě.

Vyrostla a doposud žije v barcelonské čtvrti Gràcia, i když především v posledních letech se část jejího života odehrává i v Berlíně. Hudba je pro ni vším a je jí obklopená již od malička. Na piano začala hrát v 5 letech, dlouhé roky studovala hudbu ve všech možných podobách nejprve v Escola de Música de Gràcia a poté v Aula del Conservatori del Liceu. Kromě ohromného hudebního talentu má také vlohy výtvarné. I proto se ve svých dřívějších univerzitních studiích zabývala kinematografií.

Na skutečně uměleckou dráhu se dala v roce 2006, kdy ona a její dlouholetý partner a taktéž nezávislý hudebník Pau Vallvé založili skupinu u_mä. Několik dalších let se věnovala takřka všemu, co se namanulo - skládala hudbu k reklamám, občas někde zpívala, snažila se prosadit, i když stále ještě se hudbou nedokázala plně uživit. Zlom nastal v roce 2009 s vydáním prvního sólového alba Linòleum. Tehdy o sobě Maria Coma dala vědět celému katalánskému hudebnímu světu a s albem absolvovala dlouhou koncertní šňůru. O dva roky později vydala album Magnòlia a v roce 2013 doposud poslední sólovou desku, Celesta.

Clavi-nimbus, hudební nástroj vyrobený v roce 2013.
(Foto: infobaschetbcn.blogspot.com)
Právě s tímto albem je spojena i jedna velká zajímavost. Jeho tvorba byla součástí projektu, jenž v roce 2012 získal ocenění Premi Puig-Porret a který měl za cíl zkonstruování nového hudebního nástroje na bázi piána-čelesty. Nástroj (nazvaný clavi-nimbus) vznikl v dílnách Universitat de Barcelona a byl zkonstruován na míru právě pro Marii Comu a její výše zmiňovanou desku. Následovalo turné, jež trvalo takřka rok a půl a Maria během něj zavítala nejen do všech koutů Španělska, ale i na americký kontinent. Její srdcovkou se však stal Berlín, kde se ostatně několik měsíců inspirovala a nahrála většinu Celesty. Všechny dosavadní desky vydala pod hlavičkou nezávislého barcelonského vydavatelství Amniòtic Records, za nímž stojí Pau Vallvé. Kromě nádherného hlasu, zajímavých textů a delikátní muziky se Maria Coma do srdcí fanoušků zapsala i tím, že si zcela sama vytvořila, zrežírovala a natočila některé ze svých videoklipů. Jeden z těch nejznámějších, Gat, tu máme pro vás. Další videa naleznete na Youtube kanálu této talentované zpěvačky z barcelonské čtvrti Gràcia.




Více informací:

8. 12. 2015

Almogàvers (II)

V předchozím článku jsme se věnovali almogàvers, žoldákům, kteří pro Aragonskou korunu vybojovali na několik let vládu nad východní částí Středozemního moře. Krátké medailonky těch nejvýznamnějších almogàvers nabízíme v následujících odstavcích. Výběr jmen není úplně náhodný. Tato čtveřice si svou slávou vydobyla trvalé místo v katalánských dějinách, o čemž svědčí i to, že po každém z nich je pojmenovaná jedna ulice v barcelonském distriktu Eixample...


ROGER DE LLÚRIA
   
Socha Rogera de Llúria,
Passeig de Lluís Companys, Barcelona
(Foto: wikipedia.org)
Roger de Llúria (1245/50-1305) se od ostatních poněkud liší v tom, že bychom ho správně mezi almogàvers počítat neměli. Sloužil totiž poměrně regulérně v loďstvu Aragonské koruny, jehož byl dokonce admirálem. I přesto ale tvoří spolu s Rogerem de Flor, Berenguerem d'Entença a Bernatem de Rocafort jakousi svatou čtveřici katalánských dobyvatelů z přelomu 13. a 14. století. Narodil se v italském městečku Lauria, avšak vychován byl na dvoře aragonských králů v Barceloně. Právě díky němu slavila katalánská expanzivní politika směrem do Středomoří úspěch. Pro dva aragonské panovníky (Pere el Gran a Alfons el Franc) byl nepostradatelným nejen při dobývání nových území (Sicílie, Tunis), nýbrž také při obraně katalánských hranic (námořní bitva u Illes Formigues, 1285). Výprav pod hlavičkou Gran Companyia Catalana se však neúčastnil.


ROGER DE FLOR
Roger de Flor (1267-1305) je dodnes pokládán za největšího hrdinu mezi všemi almogàvers. Narodil se v italském Brindisi, avšak pocházel z německého šlechtického rodu - původním jménem Rutger von Blume, které bylo později pokatalánštěno. Jeho otec byl sokolníkem u německého císaře Fridricha II. Štaufského. Proslavil se jako velký válečník v řadách templářů při účasti v křížových výpravách, nicméně s templáři se nakonec rozešel ve zlém a dal se na dráhu žoldáka ve službách sicilského krále Fridricha II. Sicilského. Ten z Rogera po jeho zásluhách ze sicilské války učinil vůdce nově založeného spolku Gran Companyia Catalana a umožnil mu tak stanout v čele několikatisícové armády, která pomohla ubránit Konstantinopol před Otomany. Od císaře se Roger de Flor dočkal titulu velkovévoda, svými almogàvers byl milován. S postupnými úspěchy však ambice Rogera de Flor rostly, což se stalo trnem v oku především synovi byzantského císaře Andronika II., Michaelovi IX. Palaiologosovi.

Michael stál za nájemnou vraždou Rogera de Flor v roce 1305. Ta následně nastartovala obrovskou vlnu katalánského teroru v oblasti dnešního Řecka a Bulharska. Ačkoliv se stal legendou již za svého života, především díky kronice Ramona Muntanera je dodnes považován za skutečného katalánského národního hrdinu. Postava Rogera de Flor inspirovala řadu děl katalánské literatury, přičemž tím nejdůležitějším je bezpochyby jeho propojení s hlavním hrdinou rytířského románu Tirant lo Blanc.

Roger de Flor v Konstantinopoli (José Moreno Carbonero, 1888)
(Foto: wikipedia.org)

BERENGUER D'ENTENÇA
Berenguer d'Entença (?-1306/07) patřil do slavného šlechtického rodu ze stejnojmenné vísky v oblastí Franja de Ponent. Taktéž bojoval už v sicilské válce a do východního dobrodružství se zapojil spolu s Bernatem de Rocafort v létě 1304, kdy už se katalánští žoldáci usadili v Konstantinopoli. Berenguer d'Entença patřil mezi nejobdivovanější z almogàvers a po smrti Rogera de Flor se nakrátko stal velitelem celé Gran Companyia Catalana. Právě on byl podle historiků strůjcem tzv. venjança catalana. Jeho kariéru však brzy ukončilo vnitřní pnutí mezi lídry almogàvers a v roce 1306 nebo 1307 byl prý nešťastnou náhodou zabit bratrem a strýcem svého tehdejšího soka Bernata de Rocafort.

BERNAT DE ROCAFORT
I Bernat Rocafort (1271?-1309) patřil mezi veterány z války o Sicílii. Ke Gran Companyia Catalana se připojil v létě 1304 s významnými posilami - kromě dvou lodí přivedl pod svým vedením i dalších 1 200 mužů. Záhy se stal pravou rukou Rogera de Flor, jako kapitán vedl loďstvo almogàvers v několika významných bitvách. Poté, co byl zavražděn Roger de Flor a Berenguer d'Entença uvězněn, Bernat de Rocafort se stal hlavním velitelem almogàvers a jedním z hlavních lídrů velké katalánské odplaty. Nakonec ale neustál spory o autoritu ve vedení almogàvers a padl do rukou svému úhlavnímu nepříteli Robertu I. Neapolskému, který ho nechal zavřít do hladomorny na jednom ze svých hradů. Tam také život Bernata de Rocafort končí.

7. 12. 2015

Almogàvers (I)

Ve své době patřili k těm nejobávanějším válečníkům. Zplodilo je násilí a to se také stalo jejich životním údělem. Prosluli především ve 13. a 14. století jako žoldáci ve službách kastilských a aragonských králů; největší slávu prožili v katalánských barvách, kterým přinesli dominanci nad celým Středozemním mořem. Ne nadarmo dnes po jejich největších vůdcích nese název několik barcelonských ulic. Naopak v Řecku a dalších balkánských zemích jim dodnes nemohou přijít na jméno. Řeč je o děsivých almogàvers.

 

Jak samotné slovo almogàver napovídá, původ těchto obávaných žoldáků hledejme na arabském území. Výraz pochází z arabského al-mogauar, což se dá přeložit jako "ten, který vyvolává potyčky". Původně se tak v 10. století označovaly malé arabské bojůvky na území Al-Andalus, především pak v oblasti dnešní Zaragozy. Již tehdy šlo o poměrně malé skupinky vedoucí boj guerillovým způsobem, tedy soustředící se na drobné a nečekané přepadové akce. Tímto typem boje se později inspirovala i jednotlivá křesťanská království (Aragón, Kastilie), jež po několik století vedla právě s arabskými nájezdníky souboj o Pyrenejský poloostrov.

Ke konci 12. století máme zprávy o fungujících skupinkách almogàvers působících v bitvách na straně Kastilského království či Aragonské koruny. Výborně je popisují katalánští kronikáři Bernat Desclot a Ramon Muntaner. Podle nich šlo o prostě vypadající i přemýšlející muže. Neměli žádnou speciální výstroj, což jim umožňovalo až neskutečně rychlé přesuny. Ozbrojení byli často jen nožem, kopím či oštěpy. Dokázali se skvěle přizpůsobit podmínkám boje a osvojili si všemožné techniky přežití. Během výprav byli schopní vítězného postupu, aniž by několik dní jedli. Nepotřebovali ani žádné velké zázemí a vlastně často bojovali i bez žoldu, jen s vidinou podílu na kořisti. Zajímavé je, že většina z nich žila kočovným životem a na své výpravy s sebou brali celé své almogàverské rodiny. Ve válečných časech představovali pro panovníka, který si je zrovna platil, v podstatě ideální vojáky. V časech míru se ale pravidelně stávali velkým problémem, protože jejich jedinou životní realitou bylo násilí. Pokud se nebojovalo, pak se obětí almogàvers stávali především venkované, od nichž si tito žoldáci brali úrodu i ženy. 

Násilí měli almogàvers opravdu v povaze. Ostatně první takové jednotky vznikaly v neustálými boji sužovaném pohraničí mezi křesťanským a arabským světem. Na konci 13. a především na počátku 14. století se však stali rozhodujícím faktorem v aragonské expanzivní politice. Obrovská bojovnost, takřka nulový pud sebezáchovy a výborná organizovanost - to byly jejich hlavní devizy v tažení Středozemním mořem pod vlajkou Aragonské koruny. Když v Katalánsku vládl Pere el Gran (česky: Petr III. Veliký, 1276-1285), stali se almogàvers hybnou silou jeho vojenských úspěchů na tuniských ostrovech a ve válce o Sicílii.

Územní rozpětí a obchodní centra Aragonské koruny (Foto: wikipedia.org, mhcat.cat)

GRAN COMPANYIA CATALANA
Na počátku 14. století se vojenské skupiny tvořené almogàvers dokonce "institucionalizovaly" v tzv. Gran Companyia Catalana (1303-1318). Toto uskupení vedené Rogerem de Flor tvořili především veteráni ze sicilské války a další aragonští a katalánští žoldáci, celkem takřka 7 000 mužů. V roce 1303 si je na boj proti Turkům najal byzantský císař Andronikos II. Katalánští almogàvers se na Blízkém východě cítili jako ryby ve vodě, postupně poráželi všechny nepřátele a získávali kontrolu nad stále větším územím. I přes následnou zradu a pokus o jejich likvidaci ze strany císařství se almogàvers i z tohoto průšvihu dostali a dokázali pro aragonského panovníka dobýt další kus teritoria. Především díky těmto žoldáckým jednotkám byla ve 14. století katalánština úřední řečí takřka po celém Středomoří. Samotná Gran Companyia Catalana se po několika letech postupně rozpadla, z velké části kvůli vnitřním sporům jednotlivých vůdců skupiny. Katalánská nadvláda nad částí Řecka ale vydržela po celé 14. století, pak kvůli dynastické výměně začala pozvolna upadat.

VENJANÇA CATALANA
Kterak praví známý katalánský historik a režisér, Toni Soler: "Naše středomořské impérium naštěstí netrvalo tak dlouho, abychom se, jako jiné národy, dopustili nějaké té genocidy". To je nesporný fakt. I přesto ale právě almogàvers na svých loupeživých výpravách páchali kdejaká zvěrstva. Zvláště jedno krátké historické období je ale zastihlo na vrcholu zuřivosti. Tomu se dodnes říká venjança catalana ("katalánská odplata") a jeho pozůstatky jsou v některých oblastech Balkánu patrny dodnes.

Jako venjança catalana je dnes označováno období v letech 1305-1307, kdy tyto převážně katalánské jednotky zcela zdevastovaly Thrákii a podrobily si část dnešního Řecka. Šlo o krutou pomstu almogàvers za zradu byzantského císařského dvora. Jak jsme zmínili o pár řádků výš, roku 1303 si žoldáky pod vedením Rogera de Flor najal byzantský císař na boj s Turky. Kataláncům se v těchto bojích dařilo výtečně, až se možná v Byzanci zalekli. Roku 1305 Byzantinci zavraždili Rogera de Flor a pokusili se o celkovou likvidaci almogàvers. Výsledkem pak bylo již zmiňované dvouleté katalánské běsnění. Byzantská armáda byla záhy poražena, avšak teror poznalo celé v tu chvíli pro Katalánce nepřátelské území. Slitování neměli almogàvers opravdu s nikým. Masakrovali celé vesnice, neušetřili ženy, děti ani starce. Po této kruté vlně teroru se žoldáci na věc přeci jen podívali trochu státničtější optikou a pro Aragonskou korunu získali  Athénské a Neopatrijské vévodství.

Vzpomínky na katalánský teror na Balkáně jsou dodnes živé kupříkladu v místní lidové slovesnosti či v nápisech na historických budovách. Řada pořekadel v Bulharsku či Řecku označuje Katalánce za největší nepřátele těchto dvou zemí (hned po Turecku samozřejmě). V oblasti Parnasu se možná ještě dodnes říká: "Utekl jsem před Turky, abych padl do rukou Kataláncům". Některé staré budovy v Řecku prý dodnes nesou nápisy ve stylu: "Turkům a Kataláncům vstup zakázán". V Thesálii (Řecko) či Albánii zase slůvko "katalánec" fungoval donedávna jako nadávka. V albánštině dodnes označuje "ošklivého a zlého" člověka, v bulharštině zase člověka "který mučí, bezcitného". Taková je tedy zatím nehynoucí sláva Katalánců na Balkáně. Inu, když si znovu připomeneme slova Toniho Solera, dávná expanzivní politika evropských velmocí se opravdu nikdy neobešla bez nějaké menší či větší genocidy, i když z historických důvodů se stejně vždycky jako ten nejkřiklavější případ uvádí španělské běsnění v Jižní Americe. I Katalánsko má ve své historii toto temné místo - byť z hlediska politického se jednalo o zlaté období katalánských dějin (logicky, když bylo dosaženo toho, aby katalánština byla úřední řečí alespoň na pár let až v dalekých Athénách...) - které se v encyklopediích schovává pod pojmem almogàvers.

1. 12. 2015

Falles del Pirineu

Když se v souvislosti s katalánsky mluvícím teritoriem řekne slovo falles, většině z nás se vybaví populární ohňové slavnosti, které se každoročně v březnu konají ve Valencii. Své falles mají však také ve více než 80 vesničkách roztroušených po Pyrenejích. A nejde jen tak o nějakou obyčejnou vesnickou tancovačku nebo něco podobného. Tato tisíc let stará tradice se v prosinci 2015 zařadila na seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Falles de Pirineu známé na seznamu UNESCO spíše pod dlouhým názvem Festes del Foc del Solstici d'Estiu dels Pirineus ("Pyrenejské ohňové slavnosti slunovratu") je soubor lidových slavností, jejichž doložená tradice sahá až do 11. století. Slaví se ve více než 80 vesnicích roztroušených po Pyrenejích (i když na samotné kandidatuře zvyku do seznamu UNESCO se jich podílelo jen 63) a to v současnosti na území hned tří států - Španělska (Katalánsko, Aragón), Francie (Catalunya Nord) a Andorry. Díky spolupráci těchto tří protagonistů se také nakonec podařilo slavnosti prosadit na zmiňovaný seznam dědictví UNESCO. 

Ačkoliv přesné rituály se liší ves od vsi, všechny mají společné dvě věci - konají se většinou okolo letního slunovratu (21. červen) či Svatojánské noci (23.-24. červen) a hlavním protagonistou je oheň. Původ těchto oslav lze hledat již v dávných pohanských časech, koneckonců jde o tradice, které sdílí mnoho současných evropských kultur. Oheň je při těchto slavnostech symbolem očisty a letní slunovrat jasným předělem mezi jarem a létem. Mezi nejznámější místa konání falles del Pirineu patří vesnice Llesp, Senet, Vilaller, Pont de Suert, Barruera, Erill (oblast Vall de Boí), Isil, Saünc, Pobla de Segur a dále také místa v oblasti Val d'Aran a kupříkladu i hlavní město Andorry.

Samotný původ, význam a průběh Festes del Foc del Solstici d'Estiu dels Pirineus je velice hezky zdokumentován na následujícím videu (s anglickými titulky), jež bylo součástí kandidatury do seznamu UNESCO, takže netřeba dalšího komentáře. Připomeňme, že v samotném Katalánsku jde už o třetí tradici, která patří mezi nehmotné kulturní dědictví UNESCO. Dalšími dvěma tradicemi jsou castellers a Patum de Berga.