29. 12. 2016

Valencijský původ Coca-Coly?

Když se řekne Coca-Cola, každý si nejspíš vybaví chuť Ameriky. Znalejší si pak možná vzpomenou na rok 1886 a jméno John Pemberton coby klíčové výrazy spojené se vznikem tohoto slavného nápoje. Nicméně roku 2011 světová média přišla s tím, že původ Coca-Coly je třeba hledat někde docela jinde...

Konkrétně v malém valencijském městečku Aielo de Malferit, kde roku 1880 tři kamarádi (Bautista Aparici, Ricardo Sanz, Enrique Ortiz) společně založili likérku, v níž vyráběli speciální alkoholické nápoje, s nimiž se později účastnili i gastronomických soutěží na světových výstavách v Paříži, Londýně či Chicagu, kde získali mnoho ocenění (možná i za originální názvy typu "Perfektní láska" nebo "Dámské potěšení"). Jedním z takových nápojů byl i Nuez de Cola Coca, původně nazývaný též Anís celestial, což byl a de facto dosud je sirup barvou i chutí dost podobný dnešní Coca-Cole, jen trochu koncentrovanější. S tímto nápojem ostatně soutěžili i roku 1885 ve Philadelphii, kde pak výměnou za odolnější sazenice vinné révy nechali pár lahví. Tady vlastně americká stopa Nuez de Cola Coca končí, avšak právě zde začíná valencijská legenda/pravda o vzniku snad nejslavnějšího nápoje světa.

Jak už víme z historie, roku 1886 americký lékárník John Pemberton v Atlantě představil nápoj složený mimo jiné ze semínek kolovníku a lístků koky, původně nazvaný Wine Coca, později díky skvělé reklamní kampani už celosvětově známý jako Coca-Cola. Dnes samozřejmě nevíme, jak přesně se Pemberton k receptu na Coca-Colu dostal či jestli ho jednoho dne jen tak z ničeho nic napadl, nicméně je to docela velká náhoda, že nápoj vznikl jen pár měsíců poté, co se lékárník z Georgie pravděpodobně setkal s nápojem z valencijské likérky. Vlastně stačilo jen přidat perlivou vodu a Coca-Cola byla na světě...

Faktem je, že na konci 19. století v Evropě nebylo příliš zvykem patentovat si objevy ve světě gastronomie, dokud nedošly širšího uznání konzumentů. Tímto se vysvětluje skutečnost, že likérka z Aielo de Malferit svůj nápoj Nuez de Cola Coca patentovala až roku 1903 jako nápoj alkoholický. A další desítky let se nic nedělo. Zatímco Coca-Cola dobývala svět, valencijská likérka si prošla lepšími i horšími časy, až se roku 1953 cesty obou společností opět střetly. Tehdy totiž Coca-Cola chtěla expandovat do Španělska, avšak záhy narazila, neboť dle tehdejších španělských zákonů nemohla prodávat produkt s podobným názvem a především velice podobným základem, jakým byl právě Nuez de Cola Coca. Zástupci amerického gigantu se tak museli vypravit do vesnice ve valencijském vnitrozemí, aby nakonec od firmy patent vykoupili. Přesnou cifru tohoto obchodu neznáme, je ale na výsost jasné, že Coca-Cole se tato investice vrátila pravděpodobně ještě v prvním roce jejího působení na španělském trhu. Nuez de Cola Coca se pak ve Španělsku mohl prodávat už jen jako alkoholický nápoj, původní sirup již ne. Likérka v Aielo de Malferit dodnes funguje a každý rok pošle do oběhu možná pár stovek láhví. Pokud tak někdy městečkem budete projíždět, zastavte se v čísle 7 na Plaça del Palau (hned vedle radnice), a hned se budete moci pochlubit vpravdě originálním dárkem z Valencie.


Více informací:


27. 12. 2016

Slavné barcelonské bordely (II): Chalet del Moro & Cal Manco

Jsou tomu již takřka dva roky, co jsme se na blogu Catalunya 2011 vydali po stopách slavných barcelonských bordelů. I v druhém dílu tohoto putování opět zamíříme především do 20. a 30. let minulého století. A ačkoliv místem s největší koncentrací hříchu byl jednoznačně jihovýchodní cíp čtvrti Raval, dnes začneme na druhé straně slavné Rambly, nedaleko známého náměstí Plaça Reial.


CHALET DEL MORO
   
Fasáda domu, v němž sídlil Chalet del Moro,
(Foto: barcelofilia.blogspot.com)
Jedním z nejslavnějších barcelonských bordelů v meziválečných časech byl Chalet del Moro (česky: Maurský dům), nazvaný tak původně podle fasády v tzv. neomudéjarském stylu. Dům, nacházející se na adrese Passatge de la Pau 3, byl postaven roku 1873 původně jako městské lázně v orientálním stylu.

Roku 1914, pár měsíců po vypuknutí I. světové války, se však jistý německý magnát, který do Barcelony utekl právě před válečnými útrapami a jehož identita není dodnes zcela zřejmá, rozhodl přebudovat zmiňované lázně na luxusní nevěstinec. Katalánsku se právě díky válce ekonomicky dařilo, a tak ve městě rostla poptávka po luxusu ve všech sférách života. A faktem je, že zejména v oblasti prostituce Barcelona nabízela jen zaplivané špeluňky, v nichž panovaly přímo otřesné hygienické podmínky.

Vytvořit tak ve městě opravdový "bordel na úrovni" bylo vlastně hlavním cílem neznámého Němce. Ten se navíc rozhodl využít původní inspirace stavby a při rozsáhlé rekonstrukci z obyčejného domu v jeho interiéru vytvořit impozantní napodobeninu orientálního paláce; proto se místu začalo říkal Chalet del Moro. Dokonalou náhražku pohádky Tisíce a jedné noci dokreslovaly i všudypřítomná orientální hudba a dívky oděné ve stylu tureckého harému. Nedílnou součástí pracovní uniformy číšníků zas byly klasické turbany. Platily zde též velmi přísné hygienické standardy. Hlavně v prvních letech svého fungování sloužil bordýlek Chalet del Moro i k uzavírání obchodů - můžeme tak bez nadsázky prohlásit, že v daném místě se často rozhodovalo o nějakém tom procentu katalánského HDP.

Zlaté období podnik prožil ve 20. a 30. letech 20. století, kdy spolu s Madame Petit patřil k nejdražším a nejelegantnějším bordelům v Barceloně. Podobně jako i v případě Madame Petit, velký úpadek přišel se španělskou občanskou válkou (1936-1939), i když nakonec nevěstinec přežil ještě takřka dvě dekády, až musel, stejně jako necelá stovka dalších barcelonských bordelů, nadobro zavřít v březnu 1956, kdy byla ve Španělsku oficiálně zakázána prostituce. Nutno ale dodat, že poválečný Chalet del Moro měl s tím předválečným společné jen máloco. Z kdysi elegantního a vyhlášeného podniku se stal jeden z bordelů té nejnižší kategorie. Většina původních pracovnic stejně jako slavná orientální dekorace zmizely spolu s válkou. Jeho poválečné znovuotevření se dokonce často ospravedlňovalo tím, že po ulicích Barcelony se stále ještě potulovala velká spousta členů marockých legií, které Frankovi významně napomohly k vítězství ve válce, a tak bylo záhodno jim podobný podnik zřídit, aby na ulicích nedocházelo k hromadnému a divokému znásilňování. Nicméně to už také mohou být jen městské legendy. Po uzavření bordelu v roce 1956 budova ještě několik let sloužila jako autodílna a bytový dům. Roku 1991 se bývalý orientální palác poroučel k zemi a na jeho místě vyrostla moderní bytová zástavba. 
Dnešní pohled do ulice Passatge de la Pau (Foto: www.lavanguardia.com)

CAL MANCO
Jak už bylo řečeno, skutečným barcelonským rájem prostituce byla v první třetině 20. století především jižní část čtvrti Raval. Mezi ulicemi carrer de l'Arc del Teatre a Portal de Santa Madrona byla koncentrována většina tehdy nejslavnějších bordelů: Madame Petit, La Criolla, La Sevillana a Cal Manco. Zatímco Madame Petit byl podnik zacílený spíše na bohatší klientelu, méně známější La Sevillana byla přizpůsobena střední třídě. Nejslavnějším zástupcem mezi "nevěstinci pro chudé" byl jednoznačně Cal Manco.

Majitelem nejlevnějšího ravalského bordelu, jenž na ulici Portal de Santa Madrona 22 fungoval ve 20. a 30. letech minulého století, byl jistý Rafael Salvà, přezdívaný "El Manquet", jemuž tehdy patřilo ještě několik dalších podobně laděných podniků v okolí. Salvà byl městskými kronikáři popisován jako "tlustý a aktivní chlápek, vášnivý čtenář a obdivovatel španělského spisovatele Pía Barojy". Kronikáři dále Cal Manco líčí jako objekt s velkým oprýskaným sálem plným upocených vesničanů s mozolnatýma rukama. A uprostřed toho všeho otřískané pianino. Nutno podotknout, že Cal Manco byl levným podnikem zejména z toho důvodu, že specialitou a v podstatě jedinou provozovanou činností místních "zaměstnankyň" byl pouze orální sex (v ceně 3 peset). Přesně to však bylo tím, co Cal Manco tolik proslavilo. O víkendech se před vchodem tvořily dlouhé fronty a podle všeho doupětem neřesti v takových dnech prošlo až 5 000 mužů, přičemž některé z pracovnic se tak během směny musely vypořádat až s pětistovkou klientů. Bordel nakonec zavřel v průběhu španělské občanské války, roku 1938.


Více informací:

26. 12. 2016

El Molino

Barcelonská ulice Avinguda Paral·lel je mnohými považována za jednu z nejživějších v Evropě. Skoro bychom mohli říct, že se jedná o takový malý evropský Broadway. Již od počátku 20. století šlo o hlavní zábavní tepnu barcelonského nočního života. Divadla, kina, bary, restaurace, kabarety, diskotéky či slavné noční podniky - to vše dělalo a dosud dělá z Paral·lel opravdu osobité místo. Kde jinde by pak také mohl stát i nejslavnější barcelonský kabaret, jedna z mnoha "kopií" slavného pařížského Moulin Rouge (ačkoliv i slavný pařížský šantán má vlastně katalánský původ)?

María Yáñez García, přezdívaná La Bella Dorita, jedna z největších legend El Molino
(Foto: Facebook El Molino)
El Molino, nejslavnější katalánský kabaret se může chlubit více než 100 roky historie. Jeho prapůvod sahá do roku 1898, kdy na okraji čtvrti Poble Sec, což byl díky velké koncentrací různých malých divadel, barů a kabaretů jakýsi tehdejší barcelonský Montmartre, stála La Pajarera, hospoda s nevalnou pověstí, neustále v obležení opilých námořníků z nedalekého přístavu. O rok později tehdejší majitel prodal podnik za 100 peset jistému andaluskému podnikavci, který ho přejmenoval na La Pajarera Catalana. Bývalá hospoda se rázem stala zábavním podnikem a tančírnou. Kromě tradičních večerů flamenca se návštěvníci mohli setkat s vystoupením travesty komiků, břichomluvců apod. Později místo začalo nabízet i gastronomické zážitky. Ačkoliv takto to fungovalo jen do roku 1905, kdy podnik opět změnil majitele a stal se z něj občasný kinosál, kabaretní tradice již byla založena.

Původní dřevěnou budovu nahradila v roce 1910 modernistická stavba, pod niž se podepsal barcelonský architekt Manuel Joaquim Raspall (1877-1937), jenž v té době v katalánské metropoli navrhl hned několik divadelních a jim podobných budov. Kabaretní směřování ve stylu slavného pařížského šantánu teď bylo víc než jasné - 17. prosince 1910 byl nový kabaret na ulici Paral·lel pokřtěn výmluvným jménem Petit Moulin Rouge (Malý Moulin Rouge). Na dlouhé roky pak podnik patřil katalánskému podnikateli Antonimu Astellovi. Roku 1926 musel kabaret na nějakou dobu zavřít, neboť ho diktátor Primo de Rivera "znárodnil" pro nové sídlo své politické partaje. Naproti tomu jen o tři roky později už podnik prožíval opravdové zlaté časy a jeho fasáda se dočkala drobné rekonstrukce, díky níž se dočkala i dnes již legendárního neonového nápisu a mlýnu s lopatkami. Tedy čím dál věrnější kopie pařížského Moulin Rouge. Byly to taktéž roky, kdy celým generacím návštěvníků dokázala učarovat úchvatná místní vedette María Yáñez García, kterou už tehdy celá Barcelona znala pod přezdívkou La Bella Dorita.

Historii kabaretu překvapivě nepřerušila ani španělská občanská válka, i když po nástupu Frankovy diktatury musel podnik změnit jméno na dodnes známé El Molino (bylo třeba název pošpanělštit a odstranit z něj jakoukoliv zmínku u rudé barvě). V tehdy silně puritánském Španělsku bylo El Molino překvapivou oázou svobody a erotiky, i proto se právě v tomto období stalo mezi obyvateli katalánské metropole skutečnou legendou. Paradoxně s pádem diktatury přišel i pozvolný pád této kulturní instituce, neboť především na konci 70. a na počátku 80. let i pod vlivem nově nabité svobody a demokracie došlo ve Španělsku k obrovskému boomu podobných a ještě odvážnějších podniků. El Molino najednou nedokázalo zareagovat na novou dobu a pro návštěvníky přestalo být tak atraktivní. Postupná dekadence vyvrcholila v roce 1997, kdy podnik na dlouhou dobu přestal fungovat.

Legendárního kabaretu se nakonec ujala katalánská firma Ociopuro, která roku 2007 zahájila rozsáhlou rekonstrukci celé budovy. Přesněji řečeno, z té původní ponechala jen fasádu, za kterou vznikla zcela nová pětipatrová stavba. Dne 18. října 2010 byl kabaret slavnostně inaugurován v nové, moderní podobě a dnes opět patří k tomu nejzajímavějšímu, co může barcelonský Broadway nabídnout. Pokud tedy nevíte, co s načatým večerem a chcete si k dobré večeři a sklence šampaňského dopřát i nějaké to umělecké vystoupení, El Molino je netradiční avšak rozhodně dobrou volbou. Ceny startují na 15 €.

Takto vypadal kabaret El molino před rekonstrukcí z let 2006-2010...
(Foto: Facebook El Molino)

... a takto vypadá dnes (Foto: Facebook El Molino)
Interiér El Molino před rekonstrukcí... (Foto: Facebook El Molino)
... a interiér dnešní (Foto: Facebook El Molino)

19. 12. 2016

Palamós

Takřka 18 000 obyvatel žije v jednom z často opomíjených klenotů katalánského pobřeží Costa Brava. Městečko Palamós je přitom branou do nezapomenutelného světa ideální dovolené. Je sice pravda, že město samotné se od ostatních na onom pobřeží příliš neliší, nicméně může se chlubit mnoha překvapivými místy ve svém okolí. Týden na místních pláží tak lze až nečekaně hluboce propojit s dávnou iberskou historií či odkazem slavného malíře Salvadora Dalího. To vše jen necelých 40 km od mezinárodního letiště v Gironě.

Tak jako u mnoha míst v Katalánsku můžeme i počátky historie městečka Palamós situovat do druhého tisíciletí př. n. l., nicméně první skutečný a trvalejší pozůstatek civilizace pochází až od jednoho z iberských kmenů, který se na počátku 6. stol. př. n. l. usadil na kopci nad zátokou Cala de Castell. Okolní zátoky pak určitě zažily rušné časy i během římského osídlování Katalánska ve druhém století př. n. l. Nicméně historie Palamósu se začala psát až o dost později, na konci 13. stol., kdy aragonský král Pere II. koupil pozemky v okolí hradu Sant Esteve de Mar a následně vybídl k jejich osídlení (Carta Pobla de Palamors, 1279).

Dlouhá staletí pak Palamós existoval spíše jako drobná osada, jejímuž rozvoji bránila mimo jiné řada historických událostí (útoky z Osmanské říše v 16. stol., přítomnost cizích vojsk na území obce v dalších staletích), takže určitý městský charakter místo dostalo až v polovině 19. století. Jeho tehdejší rozvoj byl spojen především s místním přístavem, který se v průběhu 19. stol. stal centrem vývozu korku a korkových špuntů, i když významným ekonomickým artiklem Palamósu byl už i tehdy rybolov. Později v přístavu začaly stavět i větší výletní parníky, což bylo jen předzvěstí velkého turistického boomu, jenž, podobně jako celé území Costa Brava, od 70. let minulého století zasáhl i Palamós. Dnes je město jedním z turistických center nejznámějšího katalánského pobřeží. Nabízí totiž spoustu krásných pláží, přičemž jsou tu i místa, která doposud masivním turismem tolik netrpí. Na několik nejzásadnějších lákadel Palamósu se zaměříme na následujících řádcích...

Palamós, 2016 (Foto: www.tv3.cat)

ROMANTICKÉ ZŘÍCENINY
Ruiny středověkého hradu Sant Esteve de Mar tyčícího se nad zátokou la Fosca jsou místem, okolo něhož na konci 13. století městečko Palamós vzniklo. Samotný hrad byl postaven na původní římské osadě, která ale podle všeho stála na ještě původnější osadě iberské. Tak či ona k je jasné, že právě v místech této zříceniny se začala psát historie Palamós. Místo nabízí krásné výhledy na moře, i když přímo do prostoru zříceniny vstup znemožňuje plot.

Druhou romantickou ruinou v okolí Palamósu je Castell de Vila-romà. Nachází se v lesích blízko vesničky Vall-llobrega a první zmínky o něm máme též z konce 13. století, i když je zřejmě, že jeho původ je třeba hledat hluboko ve středověku. Podobně jako Castell de Sant Esteve de Mar i tento stojí na místě bývalé římské pevnosti. Roku 1812 hrad totálně zničila francouzská vojska. Od té doby zřícenina už jen chátrá. Nedaleko od ní se nachází poutní kaple Bell-lloc, která je na místě taktéž od 13. stol., i když současná zrekonstruovaná budova pochází až z 18. stol.

CENTRUM MĚSTA, PŘÍSTAV & LLOSA DE PALAMÓS
Historické centrum Palamósu je dnes vpasováno mezi oba místní přístavy; kousek od kostela Santa Maria del Mar začíná i 3,3 km dlouhá pláž, která během sezony nabízí veškerý komfort všem místním dovolenkářům. Zde se také nachází většina místních hotelů. Úzké uličky, byť nejsou ničím zvláštní, mají přeci jen osobitou atmosféru a jsou plné skvělých restaurací, jejichž specialitou jsou samozřejmě ryby a mořské plody (například místní odrůda garnátů). Necelé 2 km severně od centra se nachází další oblíbená pláž a stejnojmenná zátoka la Fosca. Tato část města má spíše vilový charakter. 

Zajímavým tipem na letní radovánky jsou i místní školy potápění, které často pořádají výlety k dalšímu zvláštnímu místu v palamóské zátoce. Je jím tzv. Llosa de Palamós, oblast vyhledávaná mnohými potápěči nejen díky své výborné viditelnosti, ale i kvůli v hloubce asi 25 metrů potopenému remorkéru Boreas, jehož podmořská návštěva se postupně stává velkým turistickým lákadlem. Loď původně sloužila v nacistickém loďstvu pod jménem Pellworm, nicméně po válce se stala součástí amerického námořnictva a posléze od roku 1980 sloužila jako soukromé plavidlo registrované pod panamskou vlajkou a pod jménem Boreas. Tak ho také roku 1985 zachytili u katalánských břehů španělští celníci, kterak převáželo více než 600 kg hašiše. Loď byla nakonec se souhlasem úřadů potopena na počátku roku 1989 právě kousek od přístavu v Palamósu, od té doby je cenným krajinotvorným prvkem dna dané zátoky.

CALA DE S'ALGUER & CALA DE CASTELL
Kousek severovýchodně od historického centra Palamósu se nachází tyto dvě krásné zátoky, jejichž velkou výhodou je pořád ještě solidní docházková vzdálenost od výše zmiňovaného turistického centra. Platja del Castell sice bývá během sezony slušně zaplněná, avšak i tak nabízí překvapivě mnoho prostoru. Na počátku a na konci sezony je pak až nečekaně klidným místem. Na kopečku nad ní se pak nachází již zmiňované pozůstatky iberské vesničky, kterou místní archeologové objevili roku 1935 a která je pravděpodobně druhou nejvýznamnější svého druhu v Katalánsku (hned po iberském sídlišti u Ullastretu). Ibery lze rozhodně za výběr místa pochválit - v dobách své největší slávy mohla tato vesnička připomínat některé mayské osady na břehu Karibského moře. O něco blíž centru města se pak nalézá romantická zátoka Cala de s'Alguer, která je známá především svými tradičními rybářskými domečky, nádhernou ukázkou lidové architektury.

A ještě jedno zajímavé místo je spojeno s oblastí Cala de Castell. Malinká kamenná stavba, známá v okolí coby La Barraca d'en Dalí, se nachází v lesíku, asi půl kilometru od zmiňované zátoky. Někdy po II. světové válce ji tam nechal vystavět excentrický mecenáš a milovník umění Alberto Puig i Palau s myšlenkou, že by z něj mohl mít jeho přítel Salvador Dalí ateliér, což dokazují především výrazné křivé dveře. Slavný malíř se podle všeho účastnil slavnostní inaugurace této "umělecké poustevny", avšak nejsou důkazy o tom, že by kdy onen ateliér skutečně využil, protože ho inspirovalo především prostředí v okolí vesničky Port Lligat, así 50 km severně od Palamósu. Domek si každopádně zvenčí můžete prohlédnout i dnes.

Romantická zátoka Cala de s'Alguer (Foto: www.empordarea.com)
Více informací:


16. 12. 2016

Zločin z ulice Viléma Tella

Zejména na jihu Evropy se můžete během nočních procházek městem setkat s fenoménem, který minimálně v České republice doposud až tolik neznáme. Především v zimním období se z některých prostor, v nichž mají banky umístěné své bankomaty, stávají bezpečná útočiště pro lidi bez domova. Pokud jste se v posledních letech procházeli kteroukoliv čtvrtí v Barceloně, sami víte, že jde o fenomén velmi častý. Možnost přespat ve "výloze", kde se můžete zamknout a přečkat tak noc v bezpečí, dokud vás ráno nevyženou zaměstnanci banky, je v dnešním krutém světě logickým východiskem pro mnoho bezdomovců. Ani tyto prostory však nemusí být zárukou bezpečí...

Prostor bankomatů je mezi bezdomovci na jihu Evropy oblíbeným místem, kde přečkat chladnou noc
(Foto: Barakaldo Digital)
Před 11 lety, 16. prosince 2005, otřásl Barcelonou opravdu nechutný zločin, k němuž došlo v jednom takovém bankomatu společnosti La Caixa na ulici Guillem Tell č. 28, v barcelonské čtvrti El Farró. Bylo 15. prosince 2005, něco po 22. hodině, když se 50letá María del Rosario Endrinal uchýlila do prostoru nonstop bankomatů u pobočky katalánské banky, aby na místě přečkala chladnou noc (teploty toho večera klesly k 5°C). Ačkoliv se lze v takovém prostoru uzamknout, a vytvořit si tak dostatečné soukromí, paní Charo, jak jí přezdívali její blízcí, se nezamkla - dala tak ostatním lidem možnost se k bankomatu v případě potřeby dostat a peníze si vybrat. To se jí ale stalo v kombinaci s jinými faktory osudným.

Okolo 1.45 v noci 16. prosince do prostoru bankomatu vešla dvojice čerstvě 18letých mladíků: Oriol Plana a Ricard Pinilla. Původně si chtěli jen vybrat nějaké peníze, avšak zapáchající bezdomovkyně v nich vyvolala takovou vlnu nenávisti, že ji okamžitě začali urážet a následně po ní házeli věci, které našli na ulici před bankou. Charo se nakonec podařilo výrostky vypudit a dveře zamknout. Pro danou chvíli mohla zase klidně spát, zatímco Ricard a Oriol se vydali obrazit pár místních barů a diskoték.

Brzy nad ránem, okolo 4.30 místního času, se oba výrostci vraceli z tahu; záměrně zvolili stejnou cestu, neboť už v té době měli jasný plán na "pomstu". O určité promyšlenosti jejich brutálního činu ostatně svědčí fakt, že tentokrát s sebou měli ještě třetího kumpána, teprve 16letého Juana Josého M. Toho také vyslali k bankomatu, aby se pokusil bezdomovkyni vylákat ven. Ta třetího mladíka neznala, proto mu odemkla, on si vybral hotovost a dal se na odchod. Charo pak již znovu nezamkla, a to byla skutečně osudová chyba. Během minuty do prostoru bankomatu vtrhla trojice mladíků vyzbrojených trubkami a podobnými předměty, které sebrali z lešení, neboť celý dům se zrovna opravoval. Po proudu nadávek a surových útoků tyčemi nechali poloomráčenou Charo ležet na zemi, aby se ihned vrátili, tentokrát s kanystrem rozpouštědla, které sebrali taktéž z jednoho z vyšších pater lešení. V mžiku rozlili rozpouštědlo kolem Charo a následně jim kanystr upadl na zem. V tu chvíli Ricard Pinilla odhodil směrem k oběti nedopalek a celý prostor zachvátila během vteřiny mohutná exploze, která výrostky porazila na zem. Nebohá Rosario Endrinal okamžitě vzplála. Všichni tři útočníci z místa utekli a nechali ženu napospas plamenům. 

Pomoc přivolalo až pár místních, které výbuch a následný požár probudily. Silně popálenou Charo záchranka odvezla na popáleninové centrum do nemocnice Vall d'Hebron, nicméně již v tu chvíli bylo dost jasné, že tento vražedný útok žena nepřežije. Popáleniny třetího stupně na 65 % těla, obličej spálený na uhel. Jisté je jen, že umírala v nepředstavitelných bolestech. O život bojovala až do druhého dne, nicméně 17. prosince ráno svým zraněním definitivně podlehla.

   
Rosario Endrinal v mládí
(Foto: www.directe.cat)
Ten samý den se Ricard i Oriol vypařili do Zaragozy, kde jeden z nich v té době přechodně bydlel, zatímco barcelonská kriminálka obcházela bary v Sant Gervasi a všem ukazovala fotky obou vrahů tak, jak je zachytila bezpečnostní kamera na pobočce. Tento způsob pátrání nakonec přinesl své ovoce a několik blízkých oba mladíky poznalo a policii je prozradilo. Podle všeho konfliktní mladíci na bezdomovce několikrát útočili již předtím, a tak k nim jejich vlastní okolí nebylo nikterak shovívavé. Po několika dnech v Zaragoze se oba vrátili do Barcelony, kde je nakonec policie zadržela.

Barcelonskou společnost tehdy před Vánocemi kromě zmiňované brutality dosti šokoval i fakt, že se jednalo o mladíky z vesměs bezproblémových rodin. Například Ricard Pinilla byl dokonce synem univerzitního profesora, oba pak rozhodně pocházeli z poměrů vyšší střední třídy. Je ale fakt, že oba se ve čtvrti těšili ne příliš dobré pověsti kvůli častému záškoláctví, neustálým pitkám a občasným agresivním výstupům. Velké mediální pozornosti se dočkal soud s mladými vrahy. Celá záležitost byla nakonec rozdělena do dvou procesů, neboť zatímco Ricard a Oriol byli v době činu již několik dní plnoletí, třetímu z party bylo v té době pouhých 16 let, proto byl jeho proces oddělen. Taktika obžalovaných byla jasná, oba zletilí házeli vinu na nejmladšího z nich, avšak ani to ani omluva přímo u soudu je nakonec nezbavila trestů. Ricard a Oriol dostali 17 let natvrdo, nezletilý Juan José 8 let v detenčním zařízení pro mladistvé. Jak se nedávno k celé záležitosti vyjádřil jeden z vrahů, Ricard Pinilla, "součástí" trestu bylo i jejich hodně drsné přijetí ostatními vězni ve věznici Trinitat, kde oba pobývali až do vynesení rozsudku v roce 2008. Zmiňovaný rozhovor pro katalánský deník La Vanguardia ostatně vyvolal mnoho rozporuplných reakcí, neboť mladý vrah se v něm nebál veřejně se ke svému činu znovu přihlásit a poodhalil svou tehdejší motivaci k němu; zároveň však působil jako skutečně napravený člověk, který se po propuštění v roce 2022 hodlá pustit do ryze spořádaného života.

Hrůzný čin byl jakousi smutnou tečkou za tragickým životem Rosario Endrinal. Zatímco dětství prožila bezstarostně v barcelonské čtvrti Sants, v mládí se snažila dělat vše proto, aby poskočila na společenském žebříčku. Díky své kráse si snadno získala srdce nejednoho mladíka z bohaté rodiny, zálibu našla i v drahém oblečení a pravidelných návštěvách módních podniků pro mládež z vyšších kruhů. Už v té době se také objevily první náznaky budoucího alkoholismu. Časem se vypracovala na hlavní sekretářku v úspěšné firmě, nicméně záhubou se jí staly komplikované milostné vztahy. Kvůli jednomu takovému zcela opustila manžela a dceru a vypravila se za svým milencem do Paříže. Ani tento vztah však dlouho nevydržel a ve francouzské metropoli se tak Rosario již naplno oddala alkoholu. Následně se vrátila do Barcelony, kde na ni ale mezitím zanevřela nejen opuštěná rodina ale i dávní přátelé. Veškeré finanční zásoby rychle došly a odpovídající práce nikde na obzoru. Přitom Rosario za sebou měla slušnou kariéru profesionální sekretářky, která kromě španělštiny a katalánštiny ovládala i angličtinu a francouzštinu.

Deprese, pití a občasný drogy ji nakonec rychle stáhly na dno, a tak se rozhodla zůstat na ulici. Na několik let se vzdálila z Barcelony, ale nakonec se do rodného města opět vrátila. V posledních měsících svého života se pohybovala právě po Sant Gervasi. Místní barmani na ni vzpomínají vesměs v dobrém. Nikdy nezůstala dlužná, i když často platila se zpožděním. Zločin z ulice Guillem Tell č. 28 tak jen dokonal její pád na samé dno. Rosario Endrinal se stala smutným mementem pro každého z nás, neboť cesta na dno je často rychlá a může postihnout opravdu každého. Životem a smutným koncem zlomené ženy se v knize El crim del caixer automàtic (2008) detailně zabýval barcelonský novinář a bloger Pere Meroño.


Více informací:

4. 12. 2016

Arnau de Vilanova: Lékař papežů a králů

Arnau de Vilanova (1240?-1311), v češtině znám také jako Arnald z Vilanovy, byl středověký lékař, diplomat, teolog a dle pozdějších učenců též významný alchymista. Ačkoliv dnes zůstává tak trochu stranou všeobecného zájmu, ve své době byl jedním z nejvýznamnějších evropských lékařů a důležitou postavou na dvoře Aragonské koruny.

O prvních letech jeho života toho mnoho nevíme. Podle historiků se narodil někdy mezi roky 1238-1240 v jedné ze zemí Aragonské koruny. Přesné místo jeho narození s jistotou neznáme, nicméně nejčastěji bývá spojováno s oblastí dnešního přístavu města Valencie, případně s vesničkou Villanueva de Jiloca (Aragón). Prvního vzdělání se mu dostalo u dominikánů ve Valencii, roku 1260 studoval medicínu na univerzitě v Montpellier, kde se výrazněji věnoval i teologii. Již od mladých let vstřebával řadu vědomostí. Díky životu ve Valencii přišel do kontaktu s mnoha jazyky a s arabskou učeností, která ve městě i po tehdy nedávném odsunu muslimského obyvatelstva stále přežívala. Podle všeho uměl arabsky, hebrejsky, řecky, okcitánsky, latinsky, katalánsky a pravděpodobně hovořil i několika dalšími regionálními jazyky či nářečími oblastí dnešní Francie a Itálie. 

V letech 1281-1285 žil v Barceloně, kde zastával funkci osobního lékaře aragonského krále Pereho II. Po jeho smrti byl též královským lékařem jeho následovníka Alfonse II., ačkoliv to už zase sídlil zpátky ve Valencii. Každopádně během těchto deseti let se i díky své pozici stal jednou z uznávaných lékařských kapacit v celé Evropě. Díky zázemí královského dvora se mohl neustále věnovat studiu a překladům mnoha důležitých lékařských děl (Galén, Avicenna) z arabštiny do latiny. V letech 1290-1300 Arnau de Vilanova přednáší na montpellierské univerzitě, na tehdy nejprestižnější fakultě medicíny v celé středověké Evropě. Z tohoto období také pochází většina jeho slavných obdobných děl z oblasti medicíny. Ve stejném období píše i první teologické traktáty. Od roku 1297 je osobním lékařem dalšího aragonského krále, Jaume II., který ho zároveň pověřuje diplomatickou misí v Paříži (snaha o dojednání navrácení Vall d'Aran Aragonské koruně).

V Paříži kromě diplomatického poslání Arnau přednáší na místní teologické fakultě své náboženské vize (soustřeďované především na příchod Antikrista, apokalypsa), za což skončí na několik dní ve vězení a musí z Paříže utéct. Nakonec ale najde útočiště u papeže Bonifáce VIII., jenž sice také nebyl příliš nadšen Arnauovými vizemi, nicméně měl velký zájem o jeho lékařské znalosti. Tak se Arnau de Vilanova stal i papežským lékařem. Ve zbytku svého života (1305-1311) cestuje po Evropě, občas pomůže lékařskou radou některému ze svých mocných "klientů", také sepisuje zbylá lékařská díla a věnuje se i vysoké diplomacii a politice (radí aragonskému a sicilskému králi v otázkách křížových výprav). Ze zmiňovaného období pochází i dva jeho nejvýznamnější lékařské spisy: Speculum medicinae a Regimen Sanitatis ad regem Aragonum. Druhý z nich je v podstatě jakýmsi průvodcem zdravého životního stylu, na míru vytvořeným pro aragonského krále Jaume II. Tato díla sice napsal v latině, nicméně z katalánského pohledu je Arnau de Vilanova důležitou postavou i pro písemnictví katalánské, neboť některá z jeho menších děl a dopisů jsou napsána právě katalánsky.

Zahynul při lodním neštěstí na počátku září 1311 u pobřeží Janova. Již za svého života byl některými učenci a kleriky spojován s alchymií a okultními vědami. Jeho alchymistická sláva pak rostla především v dalších dvou stoletích, kdy Vilanovovi bylo přisouzeno autorství mnoha alchymistických pojednání (Rosarius Philosophorum, Novum Lumen, Flos Florum). Avšak podle současných historiků nejspíš žádné z nich Vilanova nenapsal a ani z jeho lékařských spisů se nedá usuzovat, že by se alchymií, astrologií a různými pokoutními vědami ve svém volném čase skutečně zabýval. I tak ale pro řadu lidí dodnes zůstává především středověkým alchymistou (podobné nálepky se často nemůže zbavit ani nejslavnější katalánský spisovatel Ramon Llull), kolem něhož se vytvořila hlavně v 15. století mohutná legenda. Katalánský svět si ho pamatuje především jako lékaře papežů a králů, diplomata a velkého středověkého učence.

2. 12. 2016

Raimon

Raimon Pelegero Sanchis (1940) je valencijský písničkář známý pod uměleckým jménem Raimon. Patří mezi zásadní představitele katalánského hudebního a uměleckého hnutí Nova Cançó a zároveň je asi mezinárodně nejuznávanějším písničkářem, který tvoří v katalánštině.

Raimon se narodil ve valencijském městě Xàtiva, kde také jako teenager nějakou chvíli pracoval v místním rádiu, díky čemuž měl možnost důkladně se seznámit s nejrůznějšími hudebními žánry. V 17 letech se přestěhoval do Valencie, kde na místní univerzitě vystudoval historii (1962). Již tehdy ale bylo jasné, že jeho hlavním životním údělem bude hudba. Svou první a vůbec nejznámější skladbu, Al vent, napsal již v roce 1959 a následně s ní vystupoval po valencijských barech. Kromě dokončeného univerzitního vzdělání byl pro Raimona rok 1962 důležitý i po stránce hudební. Právě tehdy totiž vydal své první album a zároveň se přestěhoval do Barcelony, kde měl podle všeho větší šanci se prosadit.

A to se mu také povedlo. První úspěchy slavil ještě v tom samém roce. Zajímavé je, že zpočátku se v katalánštině zpívající písničkář jevil tehdejšímu frankistickému režimu jako zcela neškodný, avšak s jeho rostoucí popularitou se na katalánské písničkáře začala čím dál tím víc soustředit cenzura. Řada Raimonových textů tak na zbývající roky diktatury utrpěla jisté škrty, avšak to jen posilovalo jeho postavení v rámci protirežimně naladěných kulturních elit. Ne nadarmo se později řada jeho textů stala jakýmsi soundtrackem období španělského přechodu k demokracii v druhé polovině 70. let. Ještě na konci těch šedesátých ale stihl první masová vystoupení a turné po zahraničí (Francie, Německo, později Mexiko, Švýcarsko či Kuba). V té samé době také kromě vlastní tvorby začíná zhudebňovat básně katalánských poetů. Nejprve převádí do hudební podoby básně Salvadora Espriu (1913-1985), nicméně v dalších desetiletích se věnuje i zhudebnění dávných klasiků katalánského verše (Ausiàs March, Jordi de Sant Jordi, J. Rois de Corella a další).

S návratem demokracie roku 1975 Raimon začíná víc experimentovat. Zatímco doposud byl klasickým písničkářem, stojícím na pódiu sám jen se svou kytarou, postupně začíná hrát s doprovodem. Od 80. let si mezi jednotlivými alby nechává větší rozestupy, zaměřuje se hodně na již zmiňované básníky tzv. valencijského zlatého věku, svou vlastní tvorbu omezuje na jedno album za 6-7 let. Nicméně i nadále je velmi aktivní, za svou dosavadní kariéru vydal před tři desítky alb, odehrál několik světových turné a stal se žijící legendou katalánského písničkářství a protest songu. Roku 1997 mu byla udělena Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, nejvyšší katalánské ocenění.



Mezi jeho legendární vystoupení patří nejen ta masová v Palau Sant Jordi (viz záznam z koncertu roku 1993 výše), ale i komornější recitály v Palau de la Música Catalana, kde roku 1967 debutoval jako sólista a kde si definitivně podmanil barcelonské publikum. Ačkoliv neustále aktivní, letos 76letý hudebník se před několika měsíci rozhodl, že nastal čas dát sbohem aktivnímu vystupování. A rozloučit se plánuje právě v Barceloně, městě, kde jeho skutečná kariéra začala. Poslední šancí vidět a poslechnout si legendárního valencijského písničkáře naživo bude v květnu 2017. 

Raimon odehraje v barcelonském Palau de la Música Catalana posledních 12 koncertů (vždy o víkendech, pátek-neděle) a pak už se hodlá věnovat skutečnému hudebnímu důchodu. Jak sám prohlásil v rozhovoru pro deník Ara: "Přemýšlel jsem o tom dlouho, alespoň od roku 2014. Teď chci být divákem já. Chci žít jako obyčejný člověk a poslechnout si všechna ta alba, na která jsem během posledních let neměl čas a chci se taky vypravit na koncerty, na které jsem kvůli těm vlastním nemohl". A svým fanouškům slibuje pořádně dlouhá vystoupení a lidové ceny. Nejdražší lístky na květnové koncerty by měly vyjít na 44 €. Ani tak ale nebude snadné je sehnat. Raimon totiž veškeré barcelonské koncerty vyprodává zatraceně rychle.

29. 11. 2016

Danone

Už v minulosti jsme tu psali o několika celosvětově známých produktech či značkách, jejichž původ je třeba hledat v Katalánsku (Chupa Chups, Bacardí, Moulin Rouge). A dnes tu máme další, ačkoliv byste to do ní možná nikdy neřekli. Přitom se s ní setkáváte nejspíš denně. Řeč není o ničem jiném než o známé značce jogurtů Danone. Jistě namítnete, že Danone je v současnosti obřím potravinářským koncernem se sídlem v Paříži a že pod sebou sdružuje mnoho dalších známých značek, kupříkladu balené vody (Evian, Font Vella) apod. Nicméně pravdou je, že tato dnes již ryze francouzská značka má svůj původ ve čtvrti Raval, přímo v srdci katalánské metropole.

Daniel Carasso a po něm pojmenované jogurty (Foto: www.br.de) 
Relativně krátký, avšak o to intenzívnější vztah mezi Danone a Barcelonou začíná u muže jménem Isaac Carasso (1874-1939). Carasso se narodil v tehdy Osmanské říši náležící Soluni do sefardské rodiny, která ve městě žila již od konce 15. století. Po začátku tzv. balkánských válek (1912-1913) se Isaac Carasso rozhodl i s rodinou přesídlit na bezpečnější Pyrenejský poloostrov. Pro život si roku 1916 nakonec vybral právě Barcelonu. V katalánské metropoli si všiml, že místní děti poměrně často trpí různými střevními chorobami. Carasso si v té souvislosti vzpomněl na své dřívější cesty do Bulharska, kde u tamních pastevců ochutnal jogurt, díky kterému se údajně vesničané dožívali úctyhodného věku. Recept na jogurt měl, stačilo už tedy jen dozvědět se něco o technickém procesu jeho výroby. Že šlo o nadějný podnikatelský záměr s velkou vizí do budoucna potvrzuje nejspíš i fakt, že v té době byl velkým propagátorem jogurtů i ruský lékař a držitel Nobelovy ceny za medicíny z roku 1908, Ilja Mečnikov.

Roku 1919 nakonec Isaac Carasso ve svém pronajatém bytě v barcelonské čtvrti Raval (carrer dels Àngels, č. 16) vytvořil první Danone. Zpočátku vyráběl jen desítky balení, která v umělecky vyvedených porcelánových nádobách prodával v několika místních lékárnách. Jogurt přeci jen v té době platil spíše za léčivý doplněk než za běžnou potravinu. Carasso se ale dokázal postarat o propagaci tím nejlepším způsobem - domluvil se s několika místními lékaři, aby jeho produkt doporučovali svým pacientům. Rostoucí popularita následně rozjela velkovýrobu a jogurty Danone brzy expandovaly i do zbytku Španělska. Roku 1927 Carasso inauguroval novou továrnu v Madridu a přibližně někdy v té době se jogurty Danone díky podnikatelovu přátelství s královskou rodinou staly i běžnou součástí královských snídaní. A tak je tomu dodnes.


Ryze katalánský je pak příběh vzniku názvu Danone. Isaac Carasso se rozhodl jogurt pojmenovat po svém nejstarším synovi Danielovi. Tomu v rodině říkali podle všeho katalánskou zdrobnělinou Danon, a tak také Isaac hodlal pojmenovat svůj výrobek. Nicméně takový název mu úředníci registrovat nedovolili kvůli možné záměně se stejně znějícím katalánským příjmením. Proto se Isaac nakonec rozhodl přidat k oné zdrobnělině písmeno E a název byl na světě. Daniel Carasso (1905-2009) byl ostatně mužem, který se následně zasloužil o globalizaci tohoto v Barceloně vzniklého produktu. Taky byl tím nejpovolanějším. Kromě toho, že jogurt vlastně nesl jeho jméno, Daniel byl již od mládí směřován jasně obchodním směrem a po vystudování obchodní akademie v Marseille se vrhl i na studia bakteriologie ve slavném Pasteurově ústavu v Paříži. Díky kontaktům ve Francii zdokonalil proces výroby a později se rozhodl pro expanzi právě na tento trh, a tak roku 1929 Danone otevřelo svůj první obchod v Paříži. Isaac Carasso zemřel roku 1939, firmu po něm kompletně převzal právě nejstarší syn Daniel.


A to byl vlastně i pozvolný konec katalánské části příběhu nejslavnějšího jogurtu na světě. Danone se v dalších letech čím dál víc orientovalo na francouzský trh (neboť Francouzi si tyto jogurty záhy velice oblíbili) a když do Francie během II. světové války vtrhli nacisté, Daniel Carasso kvůli svému židovskému původu raději uprchl do USA, kde mohl začít žít americký sen. V Americe záhy koupil od staršího páru řeckých imigrantů malý krámek v Bronxu, v němž řečtí manželé vyráběli přírodní jogurty, a roku 1942 Carasso založil společnost Dannon Milk Products Inc. V Americe zaznamenal úspěch především po konci války, kdy pro uspokojení chuťových potřeb mlsných Američanů začal dno kelímků plnit jahodovou marmeládou. Roku 1951 se Carasso vrátil do Francie, aby se opět staral o slávu své evropské značky Danone. Americkou firmu později prodal a v polovině 60. let dochází k fúzi Danone a francouzské společnosti Gervais. Klíčovým pro úspěch na globálním trhu pak bylo spojení se skupinou BSN (1972), která vyráběla skleněné láhve a další typy obalů. Díky tomuto partnerství se jogurty Danone začaly pomalu dostávat do celého světa a jejich výroba běžela ve velkém. Kouzlu Danone podlehly na počátku 90. let i postkomunistické země, výroba se v tu chvíli rozjížděla i v dalších částech světa. 

Zbytek historie už vlastně známe a každý den se s ní setkáváme v každičkém supermarketu. Od roku 1994 se jeden z největších potravinářských koncernů v Evropě oficiálně přejmenoval na Groupe Danone a jak už bylo řečeno, jeho specialitou je nyní produkce mléčných výrobků, dětské výživy a balených vod. A na počátku toho všeho byla jedna malá domácí laboratoř v centru Barcelony. Daniel Carasso se o osudy rodinné značky zajímal až do své smrti v roce 2009. Dožil se úctyhodných 103 let. Možná tedy na těch jogurtech s katalánským původem opravdu něco bude... Pokud si o vzniku Danone a životních osudech jeho výrobců chcete přečíst víc, můžeme doporučit historický román El olivo que no ardió en Salónica od španělského novináře a spisovatele Manuela Miry.

Daniel Carasso těsně před svou smrtí v roce 2009 (Foto: The New York Times)

27. 11. 2016

Vilobí d'Onyar & Riudellots de la Selva

Vilobí d'Onyar a Riudellots de la Selva. Pro mnoho lidí zcela neznámé katalánské vesničky, o nichž možná ani nevědí, že je s velkou pravděpodobností již navštívili. Alespoň pokud jejich cesta do Katalánska vedla přes letiště v Gironě...

Zámeček v historickém centru Vilobí d'Onyar (Foto: wikipedia.org)

VILOBÍ D'ONYAR
Gironské letiště se totiž nachází na území obce Vilobí d'Onyar. Ta je tvořena třemi menšími vesnicemi (Vilobí, Salitja a Sant Dalmai), v nichž žije dohromady něco málo přes 3 000 obyvatel. Dávnější historie předpokládá, že v dané oblasti sídlilo pár lidí již za Římanů, neboť jen kousek odsud procházela slavná římská cesta Via Augusta. První písemná zmínka o Vilobí pochází z roku 882. Tak jako všechny podobné vesničky v okolí, i zde bylo po dlouhá staletí hlavní obživou zemědělství a pastevectví, což se začalo pozvolna měnit až na počátku 20. století. K zásadní proměně života v obci však došlo až v souvislosti se vznikem místního letiště (1967). Na něj je dnes navázána většina ekonomiky Vilobí d'Onyar.

Nicméně Vilobí není jen bezbarvým sídlištěm u přistávací dráhy. Oblast těchto tří vesniček může návštěvníkům nabídnout i několik zajímavých míst k prozkoumání. Kupříkladu každá z nich nabízí pěkný opravený kostelík a několik opravdu starých masií (typických katalánských venkovských domů) rozesetých mezi nimi (kompletní seznam zde). Některé z těchto masií (např. Can Bes a La Coma Vella) dnes fungují jako penziony zaměřené na čím dál populárnější agroturistiku. Krásným místem je historické centrum Vilobí, čítající barokní kostel Sant Esteve z 18. století a na něj nalepený zámek-hrad (Castell de Vilobí d'Onyar), jehož historie sahá až do 12. století.

Velice zajímavým přírodním úkazem, jenž se nachází severozápadně od letiště, je La Crosa de Sant Dalmai. Jde o tzv. maar, zvláštní formu sopečného kráteru s nízkým reliéfem, vytvořenou při erupci zapříčiněné kontaktem podpovrchových vod s na zemský povrch se deroucím magmatem. I když si ho v dnešní krajině při běžné procházce jen těžko pořádně všimnete, patří údajně k největším v Evropě a s průměrem 1 250 metrů je i největším na celém Pyrenejském poloostrově. Maary bývají většinou zality vodou, a tvoří tak jezera. Stejně tak tomu bylo i v případě La Crosa de Sant Dalmai, nicméně tamní jezero postupně vysychalo, až se koncem 10. století ztratilo úplně. Vedle kráteru se nachází Ermita-Castell de Sant Llop, stará kaplička z 12. století. Na další krásy tohoto kraje se můžete podívat na leteckých fotografiích na stránkách radnice Vilobí d'Onyar, my vám zde reprodukujeme dvě z nich. Posledním místem, na něž v našem krátkém příběhu o Vilobí d'Onyar nesmíme zapomenout, je dost možná to jediné, které ze svého pobytu v obci poznáte - Hotel Vilobí. Trochu ošuntělý avšak charismatický hotýlek, který se nachází minutku chůze od budovy terminálu. Pokud tak z Girona-Costa Brava odlétáte brzy ráno a nechcete trávit noc na letišti, tento hotel je jednoznačně ta nejlepší volba.

Letecký pohled na Vilobí d'Onyar a letiště Girona-Costa Brava (Foto: www.vilobidonyar.cat)
Letecký pohled na bývalý vulkán La Crosa de Sant Dalmai (Foto: www.vilobidonyar.cat)

RIUDELLOTS DE LA SELVA
Rozsáhlá průmyslová zóna na východ od letiště Girona-Costa Brava je již součástí druhé z obcí, jež mezinárodní vzdušný přístav obklopují. Riudellots de la Selva je vesnice o přibližně 2 000 obyvatelích, avšak z turistického hlediska toho nemá moc co nabídnout. První zmínka o obci pochází z roku 882, vždy šlo ale jen o malinkou vesničku, kterou tvořilo několik samostatně stojících masií. Důležitou roli v místní historii hrály kolem tekoucí potůčky a řeka Onyar. Tato nenápadná řeka se totiž umí pořádně rozvodnit, a tak Riudellots de la Selva mezi své historické okamžiky řadí především roky velkých záplav. Kvůli nim se vesnička dokonce už jednou přestěhovala (roku 1430), nicméně ani to nepomohlo a řeka Onyar se i v dalších staletích rozlévala po okolních polích. Kupříkladu ještě v roce 1884 při povodních voda zatopila místní kostel až do výšky 1,5 metru.

I když po většinu své historie byla vesnice tradičně zaměřena výhradně na zemědělství a pastevectví, roku 1862 se poněkud otevřela světu díky železniční stanici, odkud do Barcelony putoval korek z plantáží v nedaleké Cassà de la Selva. Dnes ve stanici zastavují regionální vlaky R11 a RG1. Dopravní dostupnost je vlastně tím největším trhákem, který obec může nabídnout. Kromě vlakové stanice přes její území vedou dvě významné pozemní komunikace (N-II a dálnice AP-7) a ve vzdálenosti 2 km se nachází již zmiňované mezinárodní letiště Girona-Costa Brava. K velkým změnám v Riudellots de la Selva došlo na konci 70. let 20. století. V té době jednak úřady konečně "umravnily" řeku Onyar, takže další záplavy již vesnici nehrozí, zároveň v té době začala vznikat místní průmyslová zóna, která nyní tvoří celou severní část obce. V posledních letech se tu též hojně staví nové bytové domy, do nichž se stěhují mladé rodiny s dětmi, pro které je nedaleká Girona příliš hlučná i příliš drahá.


Mezi nejzajímavější místa v Riudellots de la Selva patří jednoznačně místní masie (Can Calderó, Can Ciurana, Can Masgrau), dále pak místní gotický kostel Sant Esteve a kousek dál stojící Fundació Mona, což je jakýsi útulek pro opuštěné opičky, které mají za sebou život u cirkusu nebo účinkování v reklamách a televizních show. Zaskočit můžete i do jednoho z místních barů s podivným názvem Glugluts. Mnohem pravděpodobněji však Riudellots de la Selva navštívíte prostřednictvím dvou čtyřhvězdičkových letištních hotelů (Sallés Hotel Aeroport Girona, Eden Park), které se nacházejí na samém okraji obce, u exitu na dálnici AP-7.

Pohled na Riudellots de la Selva z jihu (Foto: Google Maps)

23. 11. 2016

Rita Barberà (1948-2016)

Dnešní skok do Valencie je záležitostí poněkud kontroverzní. Zatímco většinou v rubrice Osobnosti hovoříme spíše o lidech, kteří v dějinách katalánsky mluvících oblastí zanechali vesměs pozitivní odkaz, dnes zesnulá španělská senátorka a dlouholetá starostka Valencie po sobě zanechává odkaz značně rozporuplný. Za její 24 let trvající vlády nad Valencií město sice dosáhlo světového věhlasu, nicméně zejména v posledních letech zasloužilou starostku provázelo tolik korupčních skandálů, že je takřka nemožné, aby na nich nebylo byť jen zrnko pravdy.

Rodačka z Valencie, po obou rodičích katalánského původu, Rita Barberà Nolla (1948-2016) byla rozporuplnou, avšak bezesporu velice významnou osobností valencijské politiky přelomu 20. a 21. století. Na Universitat de València vystudovala ekonomii a politické vědy, později na madridské Universidad Complutense ještě novinařinu. V mediálním prostoru se ostatně pohybovala od samého začátku své kariéry; významným novinářem byl i její otec Josep Barberà Armelles. Ještě než se plně vrhla na politickou dráhu, působila jako novinářka v Radio Valencia a v deníku Levante. Působila též jako vedoucí tiskového oboru hned v několika regionálních institucích. Zajímavostí je fakt, že jako mladá se s úspěchem zúčastnila několika literárních soutěží.


Rita Barberà (www.elperiodico.com)
Do politiky vstoupila de facto ihned po smrti diktátora Franka - na podzim 1976 se stala jednou ze zakládajících členek strany Alianza Popular (AP), jež se roku 1989 přetransformovala v dnešní Lidovou stranu (PP). V letech 1983-2015 byla poslankyní valencijského regionálního parlamentu (Corts Valencianes), avšak do historie se navždy zapsala především jako dlouholetá starostka třetího největšího španělského města - Valencii vládla nepřetržitě 24 let (1991-2015). Tato nevídaná volební popularita v rodném městě jí ostatně přinesla i slavnou přezdívku "starostka Španělska". Přitom její takřka čtvrtstoletí vlády nad Valencií se neslo v duchu mnoha zajímavých paradoxů. Rita Barberà měla řadu nepřátel, nicméně faktem zůstává, že po celou tu dobu suverénně vyhrávala ve všech volbách do obecních zastupitelstev, jichž se zúčastnila. Nevyhrála vlastně jen ty v roce 1991, kdy se ale díky šikovně zvolené koalici do křesla starostky nakonec stejně dostala. Další čísla už hovoří sama za sebe: 1995 (49 %), 1999 (53,3 %), 2003 (51,1 %), 2007 (56,7 %) a 2011 (52,5 %) - takové byly zisky PP v obecních volbách s Ritou Barberà na čele kandidátky.

Netřeba dodávat, že po celé ty roky tu existovala jediná platná rovnice: Valencie = Rita Barberà. Na tomto místě se sluší připomenout, že řada obyvatel Valencie ji milovala z jednoho prostého důvodu. Rita Barberà totiž dokázala městu nabídnout vizi a jeho obyvatelům vrátit sebevědomí, neboť faktem je, že za její vlády se z Valencie stala jedna z perel Středomoří. Ciutat de les Arts i Ciències, Oceanogràfic, Palau de les Arts Reina Sofia, vybudování sítě metra, pořádání závodu Formule 1 na nově vytvořeném okruhu ve valencijském přístavu... To vše do města v posledních 15 letech přilákalo miliony návštěvníků, ačkoliv dnes už velmi dobře známe i stinnou stránku oné vize. Úchvatné paláce architekta Calatravy se postupně rozpadají a jejich stavba byla hrubě předražená. I přilákání Formule 1 stálo neuvěřitelné množství peněz (připomeňme, že Valencie se na pár let stala městem s hned dvěma rychlostními okruhy světových parametrů), avšak královna motorsportu se ve městě ohřála jen pár sezon. Zkrátka a dobře, v posledních letech se začalo ukazovat, že Valencii se daří jen čelem do světa, zatímco na skutečné potřeby místních obyvatel už radnice nemyslela.

Kromě výše zmíněných problémů se však valencijská PP v čele s Ritou Barberà dlouhodobě potýkala s nešvarem korupce. Zlé jazyky ostatně připomínají jako nádhernou metaforu panování Rity Barberà skutečnost, že dlouholetá starostka roku 1991 přijela do budovy valencijské radnice svou tehdejší ojetou Lancií a nechala ji tam zaprášenou parkovat dlouhých 23 let, kdy si patřičně užívala výsad starostky, takže na ubohé autíčko bývalé úřednice snadno zapomněla. Za poslední roky došlo ve Valencii hned k několika významným korupčním skandálům. Nóos, Emarsa, Gürtel - co jméno, to pojem. A ve všech nějakým způsobem figurovala i valencijská starostka. Respektive, jak by taky mohla nefigurovat, když bez jejího vědomí se v posledních 20 letech ve Valencii nemohlo odehrát vůbec nic... Avšak jako zázrakem se jí trestní stíhání vždy obloukem vyhnulo. 

Konec února 2015 však symbolicky předznamenal následný pozvolný pád politické matadorky. Tehdy se totiž na slavnostním zahájení tradičních valencijských Falles ztrapnila, když v lehce připitém stavu pronesla podivnou směsicí španělštiny a katalánštiny dosti nesouvislý uvítací projev (viz též remix na konci článku). Jen o dva měsíce později se velkým novinářským soustem stala kauza tzv. RitaLeaks, jež odhalovala luxusní život, který si Rita Barberà ve své funkci užívala za peníze valencijské radnice. Zveřejnění celé záležitosti sice bylo součástí předvolebního boje v disciplíně "kydání špíny" (volby do místních zastupitelstev, květen 2015), nicméně to nic neubralo na vážnosti obvinění. Z 466 faktur totiž vyplynulo, že Barberà z peněz radnice prošustrovala více než 270 000 € coby "náklady na reprezentaci". Ty jen dokazují Ritin vybraný vkus - za jednu noc v madridském hotelu zaplatila z peněz valencijských daňových poplatníků zbytečných 561 €, údajně pracovní výlet do Londýna si pak zpestřila pronájmem vozu i s řidičem za 5 000 €. Inu, Rita opravdu věděla, jak si užívat.

Zveřejnění RitaLeaks nakonec opravdu znamenalo konec Ritina 24letého kralování na valencijské radnici. I když i tentokrát obdržela největší počet hlasů ze všech kandidátů, rozdíl oproti předchozím volbám z roku 2011 byl markantní - Barberà ztratila přízeň takřka poloviny svých voličů. Vládnoucí koalici tak nakonec sestavily jiné strany, zatímco Lidová strana se po čtvrtstoletí panování musela stáhnout do opozice. U toho již ale Rita Barberà nebyla. Svého křesla na radnici se vzápětí vzdala, neboť se pro ni obratem našlo teplé místečko ve španělském Senátu. Nicméně ani tam se neskryla před další kauzou (tentokrát pracovně nazvanou Taula), která se vynořila na počátku roku 2016 v souvislosti s její pozicí na valencijské radnici. V září tohoto roku pak přišlo obvinění z praní špinavých peněz. Rita Barberà pod tlakem událostí po takřka 40 letech opustila Lidovou stranu, která od ní v té chvíli dala ruce pryč, nicméně svého křesla v Senátu se držela ze všech sil i nadále. 21. listopadu v kauze poprvé vypovídala u soudu - šlo zároveň o její poslední veřejné vystoupení.

O dva dny později, 23. listopadu 2016, na ni dolehla tíha situace. Pravděpodobný stres z trestního řízení, nadváha a celkově nezdravý životní styl si vybraly svou daň. Před sedmou hodinou ranní Ritu Barberà, železnou lady valencijské politiky, skolil infarkt. Kterak poznamenalo hned několik pozorovatelů na sociálních sítích: Rita Barberà odešla jako rocková hvězda. Sama v pokoji luxusního hotelu, infarkt, konec. Další zlé jazyky tvrdí, že odešla jako pravý zhrzený politik. Ztráta moci = brzký konec života. Vzhledem k tomu, co všechno mohla vědět o případné korupční historii politické strany, které zasvětila 40 let svého života, se vynořila i řada spekulací o prostém odstranění její osoby. Ale to už jsou jen spekulace. Jisté je, že její případnou vinu v množství korupčních kauz už nikdy nezjistíme. A ani ona sama se již nedokáže očistit. Rita Barberà tak tento svět opustila jako velice rozporuplná postava, která však bez nejmenší debaty ovlivňovala politiku ve Valencii v posledních desetiletích jako jen málokdo.


9. 11. 2016

Mireia Belmonte

Výrazným poznávacím znamením jsou její uhrančivé oči. Jak sama říká, kdyby nebyla plavkyní, vrhla by se do světa modelingu. Zatím ji ale plně zaměstnává sport. Podle expertů nejlepší katalánská i španělská plavkyně všech dob. Čtyřnásobná olympijská medailistka, několikanásobná mistryně světa i Evropy, olympijská vítězka a světová rekordmanka. Těmito a mnoha dalšími úspěchy se může chlubit milovnice všeho růžového, mladá plavkyně z Badalony Mireia Belmonte. 

   
Mireia Belmonte na ME v roce 2014
(Foto: www.zeleb.es)
Mireia Belmonte García se narodila 10. listopadu 1990 v Badaloně. Když jí byly 4 roky, lékaři jí diagnostikovali skoliózu, proto na jejich doporučení začala plavat. A právě tehdy se zrodil obrovský talent. Mireiu plavání bavilo, a tak se už v 6 letech účastnila prvních soutěží a v 11 již byla ve své kategorii trojnásobnou mistryní Španělska.

Prošla několika katalánskými plaveckými kluby. Začínala v CN Badalona, později soutěžila pod hlavičkou CN Hospitalet a CN Sabadell a od roku 2013 hájí barvy murcijského UCAM. První světový úspěch zaznamenala na Mistrovství světa juniorů 2006 v brazilském Riu de Janeiru, kde si doplavala pro dvě zlaté medaile (400 m volný způsob, 400 m polohový závod). V dospělé kategorii pak prorazila o dva roky později jedním stříbrem a jedním bronzem na Mistrovství světa v plavání v krátkém bazénu 2008 v Manchesteru. Ten samý rok se také poprvé podívala na olympiádu, nicméně v Pekingu ve světové konkurenci žádný úspěch nezaznamenala. Velké věci se začaly dít až poté. Na Mistrovství světa v plavání v krátkém bazénu 2010 v Dubaji vybojovala 3 zlaté (200 m motýlek, 200 m polohový závod a 400 m polohový závod) a 1 stříbrnou medaili (800 m volný způsob). O rok později na evropském šampionátu v polském Štětíně brala dokonce čtyři zlaté, úspěch, který opakovala také o dva roky později v dánském Herningu. Kromě mnoha dalších úspěchů mezitím se stala i královnou Mistrovství světa v plavání v krátkém bazénu 2014 v katarském Dauhá. Podle statistik na onom mistrovství získalo Španělsko čtyři medaile, všechny zlaté. Abychom ale byli přesní, všechna čtyři zlata získala právě Mireia Belmonte, dvě z nich dokonce ve světovém rekordu. A tak bychom mohli pokračovat ještě dál - kompletní přehled všech 41 nejdůležitějších medailí zde.

Definitivní legendou se však i přes svůj mladý věk stala až díky účinkování na olympijských hrách. Na své druhé olympiádě, v Londýně 2012, pro Španělsko vybojovala dvě stříbra (200 m motýlek, 800 m volný způsob) - obě v národních rekordech. Její doposud největší chvíle nicméně přišla na Letních olympijských hrách 2016. Po deseti letech se kruh symbolicky uzavřel v Riu de Janeiru. Na místě, kde roku 2006 vybojovala první světové úspěchy, se 10. srpna 2016 zapsala do historie španělského i katalánského plavání ziskem zlaté olympijské medaile na 200 metrů motýlka. K tomu o pár dní dřív přidala i bronz z kategorie 400 metrů polohový závod.

A to vše dokázala stihnout před svými 26. narozeninami. Kolik medailí ještě přidá? Je jisté, že jméno Mireia Belmonte se vyplatí sledovat i v následujících letech!



27. 10. 2016

Barcelona - Mataró: První železnice na Pyrenejském poloostrově

První železnice na Pyrenejském poloostrově, první železnice v Katalánsku a celkově teprve desátá na celém světě - těmito přízvisky se může chlubit železniční trať mezi Barcelonou a Mataró. A rozhodně nešlo o dílko pokrokové vlády, ta celý projekt naopak jenom zdržovala. První katalánský vlak vyjel už roku 1848 jen a pouze díky iniciativě dnes už zapomenutého katalánského průmyslníka Miquela Biady i Bunyola.



Miquel Biada i Bunyol (1789-1848) patřil k typickým představitelům nově se rodící katalánské buržoazie 19. století. Narozen v Mataró, velkou část života prožil za oceánem, kam měli Katalánci od konce 18. století (1778) konečně povolen vstup za účelem obchodu. Biada odešel z Katalánska v mladém věku a rozhodl se zkusit štěstí ve španělských koloniích, konkrétně ve městě Maracaibo (Venezuela). Tam se kromě práce aktivně zapojil i do bojů o nezávislost, avšak na straně španělské - bojoval tedy proti nezávislosti amerických kolonií. Roku 1815 se na skok vrátil do Mataró, kde se stihl oženit, nicméně o několik let později už byl zpět ve Venezuele. Nicméně Maracaibo se nakonec roku 1821 taktéž přiklonilo k nezávislosti, a tak Biada coby zastánce španělských kolonizátorů musel pryč. Návrat do Katalánska pro něj znamenal i osobní bankrot.


Zatímco první americká zkušenost se katalánskému dobrodruhovi příliš nevyvedla, ta druhá byla o mnoho přínosnější. Společně s manželkou a dvěma dětmi se roku 1823 přesunul na Kubu, která tehdy zažívala ekonomický boom. Podnikavý Biada zbohatl především na převážení a prodeji surovin (tabák, cukr, dříví; produkty z Evropy). Na Kubě se poměrně aktivně podílel na plánech vůbec první železnice v pomalu dosluhujícím španělském impériu. Roku 1837 byl zprovozněn úsek mezi zemědělskou zónou u městečka Güines a havanským přístavem. Tradičně tedy při zmínce o prvním vlaku ve Španělsku musíme až do jedné z jeho tehdejších kolonií - Pyrenejský poloostrov v té době stále ještě zůstal nepolíben tímto hybatelem průmyslové revoluce. Právě tehdy se ale Miquel Biada rozhodl, že to tak dlouho nenechá.


   
Miquel Biada v roce 1840
(Foto: www.biada.com)
Hned po svém definitivním návratu do Katalánska v roce 1840 vynaložil veškeré úsilí, aby o důležitosti železnice přesvědčil politické představitele země. Ani v Barceloně ani v Madridu však příliš neuspěl. V zemi ještě nebyl takřka ani náznak průmyslové revoluce, a tak společnost zkrátka nebyla na takové novoty připravena. Proto se Biada nakonec obrátil směrem, kde železniční horečka běžela v plném proudu. V Londýně se seznámil s katalánským podnikatelem Josepem Rocou, díky kterému dokázal získat řadu anglických investorů pod podmínkou, že druhou polovinu investice bude tvořit kapitál katalánský. Po návratu Biada zpracoval projekt a v létě 1843 požádal španělskou vládu o povolení.

To dostal, a tak po sehnání katalánských akcionářů a založení promotérské společnosti mohl v červnu 1845 projekt slavnostně zahájit. Znamenalo to však především zahájení spousty problémů, které nakonec nejhůře dolehly právě na našeho vizionáře. První těžkostí projektu byl výkup pozemků. Řada vlastníků prodat odmítla, což částečně vysvětluje dnešní realitu, totiž že většina trati je kvůli tomu vedena v podstatě po pláži hned podél moře. Mnohem závažnějším problémem byla špatná platební morálka katalánských akcionářů a ne zrovna růžové období na londýnské burze. V důsledku těchto okolností hrozil na podzim 1846 krach celého projektu pro nedostatek financí. V poslední okamžik vše zachránil památným vizionářským proslovem právě Miquel Biada, který dokázal přesvědčit mnoho drobných akcionářů k nákupu dalších cenných papírů. I sám Biada pak vsadil celý svůj majetek, aby železniční sen uskutečnil. V lednu 1847 byl dohodnut rozpočet projektu a anglická společnost Mackenzie&Brassey mohla začít stavět.

Ani tehdy ale problémy neustaly. Vlak byl stále pro většinu obyvatel něčím neznámým a proto i obávaným. Stavba tratě tak musela čelit neustálým sabotážím. Kupříkladu v létě 1847 došlo v Badaloně k takovým protestům, že na stavbu musela dohlížet armáda. Nicméně stavitelé si postupně poradili se všemi překážkami, i s těmi přírodními - mezi technické zázraky té doby patřily kupříkladu Montgatský tunel nebo most přes řeku Besòs. Na počátku roku 1848 dorazilo z Ruska dřevo na pražce, proto mělo postupně dojít k pokládání kolejí. Sabotáže se množily, nepřátelé pokroku často během noci zničili veškerou denní práci. Situace byla tak vážná, že se Biada rozhodl zavést noční hlídky, jichž se sám noc co noc účastnil. Ke stresu ze všech s projektem spojených komplikacích se kvůli chladným nocím na hlídce přidal ještě zápal plic. Zatímco stavba postupně pokračovala, Biadův stav se zhoršoval. 2. dubna 1848 zápalu plic podlehl. Velký vizionář se tak splnění svého snu jen o pár měsíců nedožil.


Slavnostní zahájení provozu na trati Barcelona - Mataró přitom bylo naplánováno na červen (lokomotiva z Anglie dorazila v květnu), nicméně kvůli nejistě politické situaci, kterou Španělsko právě prožívalo, a částečně i kvůli problémům s šířkou trati* byla celá záležitost odložena až na podzim. Na počátku října bylo provedeno několik testovacích jízd a slavnostní inaugurace první železniční trati v Katalánsku i na Pyrenejském poloostrově proběhla dne 28. října 1848. Do té doby trvala cesta z Mataró do Barcelony několik hodin, nyní se zkrátila na neuvěřitelných 37 minut. Tak symbolicky definitivně započala průmyslová revoluce v Katalánsku. A nebyla by možná bez muže, který měl svůj nezištný sen, za nějž bojoval doslova až do roztrhání těla.


 


* Krásnou ukázkou toho, jak hloupým způsobem madridská vláda celý projekt kazila, je problematika šířky kolejí. I když v celém Španělsku v té době ještě žádná jiná trať neexistovala, touha Madridu vše byrokraticky centralizovat vedla k zákonnému ustanovení rozchodu kolejí na celém Pyrenejském poloostrově (tzv. ancho ibérico) na 1668 mm, ačkoliv původně byla přislíbena klasická délka 1435 mm po vzoru zbytku západní a střední Evropy. Katalánci také ve svém projektu s touto šíří počítali, bylo totiž zcela logické, že jednou železnice povede severně až do Francie, napojení na evropskou síť by tak bylo automatické. Bohužel nakonec i přes určité vymožení výjimky podlehli konstruktéři zcela oprávněným obavám, že by trať Barcelona - Mataró zůstala odříznuta od zbytku poloostrova, na kterém by se stavělo zásadně v rozměru 1668 mm. Nakonec tedy celou trať přizpůsobili onomu iberskému rozměru. A proto Španělsko následujících více než 150 let zůstalo železničně odříznuté od zbytku Evropy. Více informací ve výborném článku Joana Salicrú (katalánsky i španělsky).