30. 3. 2016

Manlleu & Torelló

Kousek severně od města Vic se na trase regionálních vlaků směřujících do Pyrenejí rozkládají v rovině známé jako Plana de Vic dvě města - Manlleu a Torelló. Ačkoliv při pohledu z vlaku to tak možná nevypadá, i v těchto místech lze najít něco neobyčejného či přinejmenším zajímavého.

Centrální náměstí (Plaça de Fra Bernadí) v Manlleu (Foto: Facebook Ajuntament de Manlleu)

MANLLEU
Ačkoliv je okolí Manlleu poměrně bohaté na archeologické nálezy z doby kamenné či bronzové, podobně jako v případě sousedního Torelló i Manlleu vzniklo pravděpodobně někdy v 9. stol. původně jako skupinka domů okolo místního kostela - v daném případě jde o kostel a následně i klášter Santa Maria de Manlleu, o němž máme první písemnou zmínku z roku 906. Současný kostel je však až barokní verze z 18. století, navíc kompletně zrekonstruovaná po ničivém požáru z počátku španělské občanské války (červenec 1936). V dalších staletích se osud města vesměs prolínal s osudem Katalánska - i zde museli přestát nejrůznější boje či morové rány. Zajímavostí je, že během války o španělské dědictví (1701-1714) se Manlleu přidalo na stranu později vítězných Bourbonů, a to na truc tehdy znepřátelenému městu Vic, které naopak podporovalo Habsburky. Proto Manlleu po válce neutrpělo žádné represe a mohlo v poklidu vzkvétat. Největšího rozvoje však dosáhlo s průmyslovou revolucí v průběhu 19. stol. Podobně jako v případě Torelló i zde hrál hlavní roli průmysl textilní, který ve 20. století vystřídala metalurgie. Ještě předtím byla významná i místní produkce šňupacího tabáku. V roce 1879 dorazila do Manlleu železnice. Aktuálně je město domovem více než 20 000 obyvatel.

Co se týče památek a podobných spíše turistických záležitostí, Manlleu toho až tolik nabídnout nemůže, i když třeba milovníci románského slohu najdou potěšení v kostelících Sant Julià de Vilamirosa a Sant Esteve de Vila-setrú, které se nacházejí na periferii spíše industriálně laděného města. Nejznámějším muzeem je pak Museu del Ter, jež bylo zřízeno roku 2004 v budově bývalé továrny (Can Sanglas) na konci místního vodního kanálu. Právě procházka okolo tohoto kanálu návštěvníkovi asi nejlépe pomůže pochopit industriální historii města. A místem, které je v Manlleu opravdu třeba navštívit, je samozřejmě centrální loubené náměstí Plaça de Fra Bernadí (viz foto výše), centrum veškerého dění a jeden z nejmalebnějších koutů Manlleu. Pokud do této oblasti dorazíte v pravý čas, tedy paradoxně spíš v zimních měsících, více zážitků váš čeká v nedalekém Torelló...


TORELLÓ
Torelló je menší ze zmiňované dvojice. Bydlí tu okolo 14 000 lidí. Historie města sahá v podstatě až do 9. století, ze kdy máme též první písemné zmínky o místním hradu (Castell de Torelló*), jehož trosky se dnes nacházejí na kopci nad sousedním městečkem Sant Vicenç de Torelló. Samotná obec začala vznikat právě ke konci 9. století v okolí kostela Sant Feliu de Torelló, který je ve své nynější barokní podobě dodnes jedním ze symbolů města. Faktem je, že dějiny Torelló jsou dosti pohnuté. S trochou nadsázky se dá tvrdit, že co století, to nějaká pohroma. Zatímco ve 14. a 15. stol. město decimovaly morové rány, během války ženců (1640-1652) to byly zase hordy španělských a posléze francouzských vojáků, kteří proti sobě na území Katalánska válčili. Ani v dalších válkách nebylo Torelló ušetřeno. Vypáleno bylo ve slavném roce 1714, avšak zle se na něm podepsaly i války v průběhu století devatenáctého. Svou daň si vybrala i španělská občanská válka (1936-1939), jejímž standardem bylo vypalování kostelů na počátku vojny a tvrdá perzekuce republikánů na jejím konci.

A aby toho neštěstí nebylo málo, umístění města do soutoku dvou řek (Ter a Ges) přineslo místním řadu těžkých chvilek při pravidelných povodních. Poslední taková město postihla v říjnu 1940. Voda se tehdy prohnala několika ulicemi, na nichž doslova zametla se všemi těmi domy, které byly vystavěny z nepálených cihel. Výsledek: přibližně padesátka mrtvých. Ale přejděme i k něčemu pozitivnějšímu. Právě přítomnost obou řek dala Torelló v 19. stol. velký industriální potenciál. Postupně se tu začalo velice dařit textilnímu průmyslu, ve 20. stol. ho vystřídala metalurgie.


Dnešní Torelló je v Katalánsku kromě své průmyslové tradice proslulé především dvěma neobyčejnými kulturními záležitostmi. Jednou z nich je Festival de Cinema de Muntanya (doslova něco jako "Horský filmový festival"), jenž se koná každoročně v listopadu a má již mnohaletou tradici. Festival nabízí především snímky s ekologickou, horskou či všeobecně outdoorovou tematikou. Druhou slavnou akcí je místní karneval známý jako Carnaval de Terra Endins ("Karneval ve vnitrozemí"). Tedy abychom to uvedli na pravou míru, jeho sláva je poměrně dobře známá v rámci Katalánska. Mimo něj o této události většinou slyší jen hrstka vyvolených, nejčastěji pak zahraniční studenti z univerzity ve Vicu. Toť ovšem velká přednost onoho karnevalu, jelikož je jedním z mála, který si i při své velkoleposti (desítky tisíc lidí, spousta alegorických vozů atd.) dokáže udržet takřka stoprocentně domáckou atmosféru. Drtivá většina návštěvníků je totiž z Torelló, Manlleu, Vicu či okolních vesnic. Pro člověka mimo tuto oblast tak jde ve srovnání s jinými známými katalánskými karnevaly (Sitges, Vilanova) o dosti autentickou podívanou.

Karneval v ulicích Torelló (2016)
Karneval v ulicích Torelló (2016)


*První zmínky o tomto hradu pocházejí z roku 881. Jeho význam upadá v 15. století, jelikož ho roku 1427 hodně poničilo zemětřesení. Měl dokonce kvůli tomu být i zbořen, nicméně během katalánské občanské války (1462-1472) byl prokázán jeho stávající strategický význam. O necelých sto let později, roku 1554, však už takové štěstí neměl a byl na příkaz katalánského místokrále z větší části zbourán, aby neposkytoval útočiště banditům. Dílo zkázy pak o další dvě století později dovršil silný hurikán. Do dnešních dní se tak dochovaly jen trosky jediné věže.

28. 3. 2016

Besalú

Besalú je městečko na severu Katalánska, leží necelých 30 km severně od Girony a žije v něm okolo 2 400 obyvatel. Oproti mnohým podobným katalánským městečkům je ale Besalú velice oblíbenou zastávkou poznávacích zájezdů po Katalánsku, protože se může chlubit velice zachovalými historickými památkami, které spolu s řekou Fluvià propůjčují městečku neobyčejnou fotogeničnost. 

Letecký pohled na Besalú (Foto: www.catalunyaexperience.fr)
Právě historie a její pozůstatky jsou pro návštěvníky Besalú tím největším tahákem. I když zde v dávné minulosti sídlili Římané či Vizigóti, skutečné město tu vzniklo až v 10. stol. Z té doby pochází zmínky o místním hradu, v jehož okolí postupně vyrůstaly obytné domy. Od 10. do počátku 12. stol. bylo Besalú centrem stejnojmenného hrabství, jež se roku 1111 integrovalo do hrabství barcelonského. Již jako samostatné hrabství i později ve zbytku středověku bylo Besalú jedním z nejdůležitějších měst na severu Katalánska, jelikož se nacházelo ve velmi strategické pozici na cestě mezi pobřežím a vnitrozemím. Velmi slavné období Besalú zažívalo především za vlády hraběte Bernata Tallaferra (970-1020), který udržoval styky se spoustou vlivných lidí a dokonce i se samotným papežem. Tallaferro kromě značného rozvoje svého hrabství dosáhl i toho, aby bylo v Besalú zřízeno samostatné biskupství (1017). To však zaniklo po třech letech kvůli smrti onoho hraběte.

Mezi nejvýznamnější památky Besalú patří kostely Santa Maria, Sant Julià a Sant Vicenç, všechny tři pocházející ve své aktuální podobě ze 12. a 13. století. Spolu s klášterem Sant Pere tak svou v základu románskou architekturou skvěle doplňují úzké středověké uličky a náměstíčka, která je obklopují. Alespoň malá část se pak dochovala i z původního hradu, který se tyčí na kopečku uprostřed města a o němž máme první písemné zmínky z roku 957. Samostatnou čtvrť ve středověku tvořila asi dvacítka židovských rodin. Po nich ve městě zůstala dochována část synagogy a mikve (prostor židovské rituální lázně). Svou zachovalostí patří tento židovský komplex k těm nejvýznamnějším v Evropě. Pro hračičky zmiňme jako významný monument i místní Muzeum miniatur a mikrominiatur, jež se může chlubit jednou z největších kolekcí svého druhu v Evropě.

Tím největším turistickým tahákem Besalú je však opevněný kamenný most nad řekou Fluvià. Ten je zároveň i jasným symbolem města. Původní románský most byl v Besalú určitě postaven již v 11. stol., nicméně svou dnešní charakteristickou podobu získal až při kompletní rekonstrukci po ničivé povodni z roku 1315. Voda jej pak pobořila ještě několikrát; část mostu byla též vyhozena do povětří během španělské občanské války (1936-1939) a následně zrekonstruována v průběhu 60. let. minulého století. Most je významný nejen svým opevněním a zvláštním architektonickým řešením; ve středověku šlo pro město o významný zdroj příjmů, jelikož se za průchod po něm platilo mýto (v širokém okolí nebylo lepší cesty mezi pobřežím a vnitrozemím). Most je dlouhý 105 metrů a je v Besalú jednoznačně nejfotografovanějším objektem. Hezký výhled na něj je buď z vedlejší silnice (C-66z) nebo zespodu z údolí dnes mnohem méně vodnaté řeky Fluvià. Ačkoliv jde o nejnavštěvovanější monument ve městě, míra turistů je v Besalú únosná. Snad jen v letních měsících může být na mostu trochu těsno...

Opevněný most z 11. stol. v Besalú (Foto: www.wallpaperrs.com)
Pokud se chcete do atmosféry středověkého Besalú ponořit i jinak než jen návštěvou tohoto krásného katalánského městečka, můžeme doporučit román El pont dels jueus (Most židů), v němž autor, novinář a místní rodák Martí Gironell výborně vykreslil tehdejší dobu i její zvyky a ve vlastní autorské licenci se čtenářům pokusil zprostředkovat samotnou stavbu největšího místního symbolu.

26. 3. 2016

Santa Ryanair?

Dnes, 26. března 2016, z evropské oblohy mizí letecký spoj, o němž se kdysi dokonce pěly oslavné písně. Linka Girona - Alguer za 12 let svého fungování přepravila více než milion pasažérů a stala se symbolem přímého spojení mezi Katalánskem a katalánsky mluvící částí Sardinie. To vše je od dnešního odpoledne minulostí...

Letiště v Algueru (Foto: www.vilaweb.cat)
Poslední let směrem z Girony do Algueru odstartoval dnes ve 13.20, zpáteční let ze Sardinie do Katalánska (Ryanair FR 9262) pak vyrazil z letiště Alghero-Fertilia v 15.00. Od té chvíle již nebude existovat přímé spojení mezi Katalánskem a katalánsky mluvící oblastí na západě Sardinie.

Tuto trasu otevřela v únoru 2004 irská letecká společnost Ryanair. Za oněch 12 let a více než 7 800 letů linka přepravila takřka 1 020 000 cestujících; zároveň patřila k těm nejpopulárnějším a nejobsazovanějším na gironském letišti. Až v roce 2014 došlo k výraznému úbytku cestujících, což nakonec Ryanair vedlo ke zrušení linky od letní sezony 2016. Nutno dodat, že Ryanair se rozhodl postupně zcela opustit letiště v Algueru a to, jak bývá zvykem, kvůli zvýšení leteckých tax a konci vládních subvencí.

Linka mezi Alguerem a Katalánskem byla významná především z kulturního a ekonomického pohledu. Umožnila totiž přímý a intenzivní kontakt mezi dvěma katalánsky mluvícími územími, především pak v Algueru výrazně napomohla k velké popularizaci katalánštiny. Ta na Sardinii v posledních desetiletích neměla zrovna na růžích ustláno a postupně upadala. Právě spuštění této linky vlastně trochu nečekaně spustilo velkou vlnu zájmu na obou stranách. Obyvatelé Alguera znovuobjevili jazyk, kterým se v této části Sardinie mluvilo od poloviny 14. století a jímž ještě jejich prarodiče hovořili zcela běžně, zatímco Kataláncům se zase dostalo možnosti objevit tuto svou dávno ztracenou "kolonii", místo, kde se do 21. století zachoval velice zvláštní dialekt jejich vlastního jazyka. A nepochybně se také díky svým plážím Alguer stal pro Katalánce zajímavou prázdninovou alternativou.

O kulturním významu, který tato letecká linka měla, svědčí i píseň Santa Mare Llengua (Santa Ryanair?), kterou v roce 2007 složil alguerský písničkář Claudio Sanna. Pravdou je, že po vzniku zmiňované linky ožila katalánština v Algueru nejen v oblasti komerční (turistický ruch), nýbrž velkého oživení se jí dostalo i v místní administrativě. Linka posílila též institucionální kontakty na té nejvyšší úrovni - v Algueru je aktuálně jedna z kanceláří delegace Katalánské vlády, tedy určitá obdoba katalánského konzulátu. Prozatím tedy bude tento slibný rozvoj vzájemných vztahů zabrzděn. Mezi Katalánskem a Sardinií sice i nadále existuje přímé letecké i lodní spojení, nicméně přímá cesta do Alguera s odchodem Ryanairu končí. Existují sice snahy místních podnikatelů o soukromou dotaci linky, která by opět spojovala Alguer s Katalánskem, jejich snaha ale zatím nevypadá úplně reálně. Připomeňme, že Ryanair z alguerského letiště zcela odejde v listopadu 2016. Irská společnost ale postupně opouští i gironské letiště. Zlaté časy katalánsko-alguerského cestování jsou tak asi nenávratně pryč...



13. 3. 2016

Giacomo Alessandro (1976-2016)

   
Giacomo Alessandro, Turó de la Rovira, 2015
(Foto: Instagram)
Po šesti měsících boje s leukémií zemřel 12. března 2016 Giacomo Alessandro, architekt, tvůrce webu Barcelona Desapareguda a velký milovník katalánské metropole. 

Giacomo Alessandro (1976-2016) se narodil v městečku Porto Torres (Sardinie, Itálie). Do Barcelony přijel poprvé v roce 2009 na tříměsíční pracovní stáž v jednom místním architektonickém ateliéru. Katalánskou metropoli si ihned zamiloval, a tak se do ní o rok později vrátil již nastálo.

Coby architekta ho fascinovala rozmanitost barcelonských staveb, později se k tomu přidal i zájem o historii města. Proto v září 2012 na Facebooku rozjel stránku Barcelona Desapareguda (česky: "Zmizelá Barcelona"), tedy místo, kde on sám publikoval různé archivní fotografie katalánské metropole. Právě Alessandro tak hodně napomohl velké vlně barcelonské nostalgie po časech dávno uplynulých, jelikož na Facebooku i internetu dnes člověk narazí na desítky stránek s tisíci fotografií z historie Barcelony. Tento projekt Alessandrovi na internetu přinesl solidní popularitu, jeho stránka má dnes takřka 67 000 fanoušků. V nedožitých 40 letech si bohužel Giacomo Alessandro nestihl splnit řadu snů. Jedním z nich bylo vydat na počest katalánské metropole knihu: Barcelona desapareguda de Giacomo Alessandro. Nyní je tedy na jeho přátelích a spolupracovnících, aby tento projekt dokončili.

11. 3. 2016

Slavní katalánští bandité

16. a 17. století je v katalánské historii jakýmsi prázdným místem. Až na výjimky (např. Válka ženců 1640-1652) se totiž v Katalánsku nic zásadního nedělo. Alespoň tedy z pohledu událostí, které obvykle formují historickou paměť národa. Toto období tak vlastně nemá žádného svého hrdinu, důležitou historickou osobnost, o níž by se v souvislosti s daným stoletím zmiňovaly katalánské učebnice dějepisu. Tento nedostatek si Katalánci především v době národního obrození alespoň částečně nahradili hrstkou banditů, z nichž legendy utvořily jakousi katalánskou verzi Robina Hooda. Joan de Serrallonga a Perot Rocaguinarda - ty dva bandity dnes zná v Katalánsku každé malé dítě.

   
Joan Serrallonga 
(Foto: www.serrallonga.com)
JOAN DE SERRALLONGA
Vlastním jménem Joan Sala i Ferrer (1594-1634). Narodil se poblíž Viladrau roku 1594 do poměrně movité rolnické rodiny. Ve čtyřech letech se z něj stal sirotek, postupem času také na rodinu čím dál více doléhala krize a s ní spojené finanční problémy. To je ostatně jedním z častých vysvětlení toho, proč si většina jeho starších bratrů na živobytí vypomáhala drobnými loupežemi v temných lesích, které Viladrau obklopují.

Ke svému proslavenému jménu - Serrallonga - přišel díky své manželce, jejíž jméno jako hlava rodiny převzal. Z hlediska dějin to pro něj bylo jen dobře, protože někteří historikové bez okolků mluví o tom, že z mnoha set banditů, kteří v 16. a 17. století ovládali katalánský venkov, si legendy nejvíce zapamatovaly Serrallongu právě díky jeho zvučnému jménu. Ať už to bylo jakkoliv, jeho loupežná dráha spadá do let 1626-1633, kdy se spolu se svými muži usadil v hlubokých lesích pohoří Guilleries. Jen těžko si v Katalánsku představit ideálnější prostředí pro pozdější vznik romantických legend. V bezpečí před ním nebyli hlavně cestovatelé a královští vyslanci, kteří tudy procházeli při cestě dál na sever. Naopak řada místních, včetně církve a šlechty, často banditům poskytovala úkryt a ochranu. Tou nejslavnější loupežnou akcí, jíž se dle legendy mohl Serrallonga chlubit, bylo přepadení (1628) královského posla a jeho družiny, kteří měli do Holandska (tehdy ještě součást habsburského Španělska) dopravit obrovské množství peněz na provoz tamní administrativy.

Serrallongova loupežná kariéra však trvala jen pár let. Ke konci roku 1633 ho nakonec královští vojáci dopadnou a na počátku roku 1634 je mučen a následně v Barceloně popraven. Jeho hlava byla vystavena coby výstraha pro všechny tehdejší lapky, nicméně Serrallongovi věrní ji ukradli a podle legendy pohřbili v již zmiňovaném pohoří Guilleries spolu s velkým pokladem. Serrallonga se proslavil již za svého života, nicméně legendu z něj učinilo až období katalánského národního obrození (19. stol.). Faktem je, že Serrallonga byl vesměs obyčejný zloděj a vrah, který se pro vlastní zisk neštítil hrůzných věcí. Při svých loupeživých výpravách však přepadával především osoby spjaté se španělským králem či s madridským královským dvorem, kvůli čemuž ho katalánští obroditelé považovali za jakéhosi předchůdce bojovníků za katalánskou nezávislost (dnes je jasné, že Serrallongovi bylo nějaké Katalánsko ukradené, šlo mu jen a jen o vlastní zisk). Kromě toho Serrallonga v 19. století inspiroval řadu umělců a spisovatelů, kteří z něj v rámci poetické licence vytvořili skutečného katalánského Robina Hooda, jenž bohatým bral a chudým rozdával. Dodnes je tak jeho postava vnímána spíše tak, jak ji představovali romanopisci. Ve skutečnosti byl však Serrallonga jen jedním z mnoha krvelačných banditů, jimiž se v 16. a 17. století katalánské lesy jen hemžily. O zájmu, který dodnes jméno Serrallonga vyvolává, svědčí i stejnojmenný televizní film z roku 2008



PEROT ROCAGUINARDA
Perot Rocaguinarda (1582-1635?), též znám jako Perot lo Lladre, pocházel z docela dobře situované venkovské rodiny usídlené poblíž vesnice Oristà (Vic). Protože však byl až několikátým synem v pořadí, musel si jít hledat živobytí do světa. V 19 letech se spolu se starším bratrem vydal do učení do nedalekého města Vic, nicméně tam se, zjednodušeně řečeno, chytnul špatné party. V té době katalánským venkovem zmítá konflikt mezi dvěma znesvářenými bandami (nyerros a cadells) a byla by to velká náhoda, kdyby mladík jako Perot neskončil v jedné z nich. Tak se tedy okolo let 1601-1602 stane skutečným banditou.

Jen o dva roky později už v lesích okolo Vicu dává dohromady svou vlastní bandu a za další tři je z něj nejobávanější bandita v širém okolí. Na jeho banditských létech se koneckonců dají dobře ilustrovat poměry, které tehdy v katalánském vnitrozemí panovaly. Rocaguinardovi bandité často mohli počítat s pomocí a ochranou nejen obyčejných lidí ale i církevních hodnostářů. Tedy, jen některých. Zatímco na jeho straně stáli například opati či kanovníci klášterů v Ripoll a Sant Joan de les Abadesses, jeho úhlavním nepřítelem byl tehdy sám biskup z Vicu. Když to tedy opět zjednodušíme, i mezi jednotlivými církevními hodnostáři tehdy panovala taková řevnivost, že bandité se vlastně stávali lokálními armádami ve službách Páně...

Perot Rocaguinarda (www.ara.cat)
Na rozdíl od Serrallongy byl Rocaguinardův život poněkud bližší pozdější legendě. Zatímco královští vojáci se ho báli, u lidu byl opravdu oblíbený jako spravedlivý loupežník, jenž bohatým bral a chudým naopak pomáhal. Pomyslnou sošku Robina Hooda pro katalánského Zbojníka roku si tak na počátku 17. století určitě častěji než Serrallonga odnášel právě Rocaguinarda. Mimochodem, všimněte si, že i v tomto případě má náš loupežník hodně zvučné jméno, což pozdější legendě o jeho skutcích jen napomohlo.

K velké změně v jeho životě došlo v roce 1610, kdy se Rocaguinarda rozhodl zanechal své loupežné dráhy a výměnou za královskou milost slíbil, že opustí Katalánsko. Nebylo to ale tak snadné, neboť místokrál v tom okamžiku vycítil svou příležitost a učinil poslední zoufalý pokus o zajmutí slavného bandity. Avšak Rocaguinarda se svými muži záhy ovládl Vic, kde byla koncentrována místokrálova družina, která před zbojníkem raději vzala nohy na ramena. V roce 1611 nakonec Rocaguinarda dostává královskou milost pod podmínkou, že okamžitě opustí poloostrov a vydá se v královských službách alespoň na deset let sloužit do Neapole. Jeho přechod na druhou stranu zákona je vlastně poslední pořádnou zmínkou o jeho životě. Následně víme jen, že v roce 1635 ještě stále působil v královském vojsku v Neapoli, pak se ale jeho stopa ztrácí, proto je tento rok uváděn coby datum jeho smrti, ačkoliv o jeho konci vůbec nic bližšího nevíme.

I Rocaguinarda po sobě zanechal mytický odkaz, který řada spisovatelů (Rector de Vallfogona, Lope de Vega, Jacint Verdaguer či Joan Maragall) přetavila v literární díla, nicméně nesmrtelnost mu zaručil už Miguel de Cervantes ve druhé části svého Dona Quijota. V ní se Rytíř smutné postavy před svým příchodem do Barcelony (kapitoly LX a LXI druhého dílu DQ) v Katalánsku setká právě s bandou tohoto loupežníka, který je možná jedinou reálnou postavou vyskytující se v díle navíc pod svým pravým, byť lehce zkomoleným, jménem: Roque Guinart. Nevíme dodnes s jistotou, co Cervantese přimělo Rocaguinardu ve svém díle zmínit, avšak literární historikové nevylučují ani tu možnost, že se s ním Cervantes v Barceloně sám setkal. Koneckonců není tajemstvím, že nejlépe se do atmosféry banditských časů ve Španělsku a Katalánsku 16. a 17. století člověk ponoří právě prostřednictvím Dona Quijota nebo španělských pikareskních románů jednoduše proto, že jde o skutečně bezprostřední a silně realistické svědectví dané doby.

3. 3. 2016

El del butà

Patří již neodmyslitelně ke koloritu Barcelony, i když natrefit na ně můžete i jinde v Katalánsku či ve Španělsku. Po ulicích v obytných čtvrtích tahají vozík s několika oranžovými tlakovými lahvemi s butanem, do nichž s přestávkami buší, aby tak přivolali potenciální zákazníky. V dnešní době možná již tak trochu anachronismus. Ale jsou tu pořád a o jejich služby je stále zájem.

   
Podomní prodejce butanu... (Foto: www.elperiodico.cat)
Padesát let zpátky to vždy byla úplná podívaná. Do města přijel oranžový náklaďák plný těžkých tlakových láhví s butanem. Podomní prodejci pak kráčeli ulicemi a hlasitým cinkáním na láhve a vyřváváním "Butan, butan je tady" si okamžitě získávali pozornost všech služebných či žen v domácnosti, které se vyklonily z oken, a objednávky jim jen pršely. 

Čím výše pak obchodníci museli s těmito dvanáctikilovými plynovými bombami vystoupat, tím větší spropitné je čekalo. I když ne vždy, a to pak bylo na ulicí hádek. Zkrátka příchod "el del butà", neboli doslova "toho od butanu" byl tradiční společenskou událostí v ospalosti běžného dne. V dnešní době už tomu tak není, přestože oranžové tlakové lahve a s nimi pojící se typický zvuk z ulic zatím nevymizely*. 

Historie podomního prodeje plynových bomb se v Katalánsku mohla začít psát již ve třicátých letech minulého století (ve Francii s tím začali roku 1934), avšak než se trh s tímto produktem stačil rozjet, přišla španělská občanská válka a později i krušné poválečné časy. Populární oranžové tlakové láhve se tak na španělských a katalánských ulicích začaly prodávat až roku 1957, přičemž už tehdy vážily přesně 12,5 kg a jejich cena se pohybovala okolo 130 peset. Skutečný boom zažil butan v 60. a 70. letech. Jeho cena tak díky poptávce neustále rostla (na konci 70. let okolo 500 peset), což se ale poněkud negativně promítlo i do skutečnosti, že obchodníci byli často přepadáváni a okrádáni. V roce 1979 kvůli tomu dokonce uspořádali dlouhotrvající stávku ve všech velkých španělských městech. Aktuálně se cena jedné takové oranžové plynové bomby pohybuje mezi 14-20 eury a jejich distributory naleznete především v okrajových čtvrtích Barcelony (ačkoliv není žádný problém je potkat i v samotném centrálním Ravalu).


*Velice zajímavá je postava samotného prodejce. Zatímco v samých počátcích se touto prací často zabývali Romové, v 70. a 80. letech je vystřídali Latinoameričané, kteří z této profese dokázali vytvořit i určitou sexuální ikonu. Dnes na oranžové bicí hrají (alespoň v Barceloně) především Pákistánci.