30. 4. 2016

Manel Vich: Hlas FC Barcelona

Takřka 60 let vítal fanoušky FC Barcelona nejprve na stadionu Les Corts a později na slavném Camp Nou ten samý hlas. Vyrůstaly s ním celé generace a jakýkoliv zápas bez něj si snad ani nedokázaly představit. Přesto se ale většina barcelonských fanoušků s životem svého oblíbeného hlasatele trochu víc seznámila až v souvislosti s jeho smrtí.




Manel Vich Sánchez se narodil 12. března 1938 v Barceloně. Již v 15 letech se stal členem klubu, jenž byl jeho celoživotní vášní. Většinu života strávil prací v textilním průmyslu, zároveň snil o kariéře hlasatele v rádiu. Tento sen si splnil jen částečně, neboť vrcholem jeho rozhlasové dráhy bylo komentování zápasů FC Barcelona na lokálním Radio Hospitalet. V září 1956 dostal Manel Vich nabídku vyzkoušet si roli hlasatele na tehdejším stadionu Les Corts, kde Barça hrála svá utkání v letech 1922-1957. Práce se mu zalíbila, a tak se jeho hlas od té doby rozléhal stadionem každé utkání. Během své šedesátileté kariéry v FC Barcelona nepropůjčil hlas jen třem utkáním - dvě propásl kvůli operaci související s prodělanou rakovinou ledvin, třetí utkání kolidovalo se svatbou jeho dcery.

Kterak před pár lety popsal v článku v deníku Ara, jeho hlavní pracovní náplní na stadionu bylo přivítat fanoušky dnes již legendární větou "Hezký večer všem, vítejte na stadionu!", ohlásit základní sestavy a během následujících 90 minut oznamovat případná střídaní apod. Kvůli frankistickému režimu musel Vich během prvních dvou dekád u klubu vše ohlašovat ve španělštině, což porušil jen jedinkrát - památného dne 3. září 1972, kdy použil katalánštinu: "Ztratilo se dítě, vyzvedněte si ho u vchodu na hlavní tribunu". Zápasu byl bohužel přítomen Tomás Garicano Goñi, tehdejší frankistický ministr vnitra, který se následně postaral o to, aby zakázaná katalánština zase hodně dlouho na stadionu nezazněla. Katalánština se tak znovu z reproduktorů na Camp Nou ozvala až 26. srpna 1975, jen pár měsíců před smrtí nenáviděného diktátora Franka.

Za zmiňovaných 60 let už Manel Vich vyvolával jména spousty skutečných fotbalových legend, sám však za svého nejoblíbenějšího hráče vždy považoval Ladislava Kubalu, neboť právě díky jeho výkonům se Barça rozhoupala ke stavbě obřího stadionu Camp Nou, jelikož na ten starý se už zkrátka všichni Kubalovi fanoušci nevtěsnali. Jak sám prozradil v krátkém dokumentu Manel Vich, la veu del Barça (2015), svůj charismatický hlas na zápasy nikdy nikterak nepřipravoval. Zkrátka přirozený talent. A občas nějaká ta cigaretka těsně před utkáním. Naposledy se Manel Vich z hlasatelské kabiny na Camp Nou ozval 17. dubna 2016. Následně ho postihly zdravotní potíže, jimž nakonec podlehl. Hlas FC Barcelona zemřel 29. dubna 2016.

25. 4. 2016

Tito Vilanova (1968-2014)

25. duben 2014 napsal jednu z nejsmutnějších kapitol historie FC Barcelona. V podstatě na vrcholu své trenérské kariéry, jen krátce po splnění životního snu zemřel Tito Vilanova, culé srdcem i duší.

   
Tito Vilanova
(Foto: www.huffingtonpost.com)
Celým jménem Francesc Vilanova i Bayó (1968-2014), znám ale celému fotbalovému světu jako Tito Vilanova, patřil coby druhý trenér mezi základní stavební kameny úchvatné barcelonské jízdy fotbalovými dějinami (2008-2012) a následně se mu v sezoně 2012-2013 splnil odvěký sen - svůj milovaný tým vést jako hlavní trenér.

Tito Vilanova se narodil v malé vesničce Bellcaire d'Empordà. V 15 letech zaujal hledače talentů FC Barcelona a od té doby pobýval ve slavné barcelonské akademii La Masia, kde se rychle skamarádil s dalšími podobnými kluky z vesnice (Sergi López, Guillermo Amor, Pep Guardiola). 

Ačkoliv to v Barceloně jako hráč nikdy nedotáhl až do A-týmu, klub mu zůstal pod kůží. Po dvouletém angažmá v druholigovém Figueres debutoval v první španělské lize v barvách klubu Celta Vigo, za nějž hrál v letech 1992-1995. Od podzimu 1995 střídal opět jen druholigové týmy (Badajoz, Mallorca, Lleida, Elx), aby svou hráčskou kariéru zakončil v takřka neznámém katalánském klubu UDA Gramenet (2000-2002). V té době se již opět vrátil pod křídla katalánského velkoklubu - v sezoně 2001-2002 začal trénovat jednu z dorosteneckých přípravek FC Barcelona, Cadete B, v níž tehdy nastupovali takoví hráči jako Piqué, Messi nebo Fàbregas. Právě tam začalo silné přátelství s Leo Messim, pro kterého byl Vilanova pravděpodobně nejdůležitějším koučem v jeho životě. Po trenérské reorganizaci z roku 2003 se Tito Vilanova coby trenér vydal hledat štěstí k malým katalánským týmům jako Palafrugell, Figueres či Terrassa. 

Do Barcelony se opět vrátil v létě 2007, kdy se spolu s Pepem Guardiolou ujal barcelonského béčka a po veleúspěšné sezoně se dvojice trenérů přesunula přímo k A-týmu FC Barcelona. A zbytek už je velmi známá fotbalová pohádka korunovaná celkem 14 různými trofejemi, mezi nimi například dvakrát vítězství v Lize mistrů a tři vyhrané ligy během čtyř let...

Na sklonku roku 2011 svedl Vilanova úspěšný boj s rakovinou příušní žlázy a pár měsíců nato, v dubnu 2012, se mu začal plnit životní sen. Po nepříliš povedené sezoně se Pep Guardiola rozhodl v Barçe skončit a dopřát si odpočinek a jeho náhradou se stal právě Vilanova. I když to tehdy mezi nimi nadělalo zlou krev, Tito si nyní opravdu splnil sen, stal se hlavním trenérem A-týmu FC Barcelona. Bohužel v prosinci 2012 se rakovina vrátila. Tito Vilanova se na několik měsíců stal "trenérem na telefonu". Zatímco v New Yorku podstupoval specializovanou léčbu, řídil tým na dálku přes svého asistenta Jordiho Rouru. I tak v květnu slavil svůj první ligový titul v roli hlavního trenéra. A jako první v barcelonské historii zaznamenal ve španělské lize zisk 100 bodů. Skvělý odrazový můstek pro druhou sezonu u týmu. Sezonu snů možná. 19. července 2013 nicméně všechny fanoušky FC Barcelona zarmoutila tisková konference, na níž tehdejší prezident klubu, Sandro Rosell, oznámil okamžitý konec Tita Vilanovy na lavičce prvního týmu. Rakovina se opět vrátila...

Kterak se svým přátelům svěřil pár týdnů před smrtí, nejvíc ho mrzelo, že si ten svůj sen nemohl užít. Dostal se až na samotný trenérský vrchol, avšak nemohl se na něm ani na chvilku zdržet a vychutnat si ten životní úspěch. 24. dubna 2014 podstoupil v Barceloně operaci kvůli žaludečním potížím spojeným s jeho rakovinou. O den později Tito boj s nemocí definitivně prohrál.



23. 4. 2016

Josep Pijoan

V Česku ho máme neodmyslitelně spjatého s nepřekonatelným mnohosvazkovým dílem Dějiny umění, nicméně pro Katalánsko byl Josep Pijoan dodnes ne zcela doceněným hybatelem kulturního života na počátku 20. století. Velká řada z nejznámějších katalánských kulturních institucí se dnes může chlubit tím, že právě tento architekt, poeta, historik a kritik umění stál u jejich zrodu.

   
Josep Pijoan
(Foto: Museu Nacional d'Art de Catalunya)
Josep Pijoan i Soteras (1879-1963) byl od malička poněkud rozpolcen mezi literaturou a výtvarným uměním. I když v září 1902 v Barceloně úspěšně zakončil studium architektury, jeho životním posláním v té době byla spíše poezie. První básně publikoval již roku 1901, rozsáhlejší sbírku pak o čtyři roky později. Na tyto básnické krůčky dohlížel jeho velký přítel a mentor, slavný katalánský básník Joan Maragall.

Rozhodujícím okamžikem jeho budoucí kariéry však byla studijní cesta po Itálii (1903-1904), při níž si uvědomil, že mnohem víc než poezie a architektura ho baví poznávání jednotlivých uměleckých stylů, bádání v archivech a následné psaní o svých zjištěních. Svou profesionální dráhu tak od dané chvíle směřoval spíše do uměleckých a akademických kruhů; jako architekt se podílel jen na několika zakázkách během svého pobytu v Kanadě a také na náhrobní desce zmiňovaného básníka Maragalla. Po návratu z Itálie pobýval několik let (1904-1910) v Barceloně. Během nich učil na univerzitě a ve vědecké komunitě se proslavil svými studiemi o katalánském románském umění. Mezitím z něj Enric Prat de la Riba, jeden z tehdejších nejvýznamnějších katalánských politiků, učinil svého tajemníka. V této funkci se Pijoanovi podařilo v Barceloně nastartovat spoustu důležitých kulturních projektů, kupříkladu zrod Museu d'Art de Barcelona, předchůdce dnešního MNAC, nebo vytvoření Institut d'Estudis Catalans a Biblioteca de Catalunya (1907).

I když Barcelonu roku 1910 natrvalo opustil, do města se v následujících letech pravidelně vracel. Jeho odchod byl spojen především se dvěma skutečnostmi. Jednak intrikami v katalánské politice (spor s Puig i Cadafalchem), stejně tak ale milostnou avantýrou s múzou celé tehdejší umělecké elity, Teresou Mestre. Mestre se nakonec stala první Pijoanovou ženou, roku 1913 se spolu odstěhovali do Kanady, kde Pijoan přednášel na univerzitě v Torontu hispánskou kulturu. V letech 1922-1948 pak rodina žila v Los Angeles, Chicagu, New Yorku či Mexiku; zpátky do Španělska se Pijoan především kvůli složité politické situaci nikdy příliš nehrnul. Teresa Mestre zemřela roku 1948, Pijoan se následně vrátil do Evropy (Lausanne) a o dva roky později oženil s Geneviève Bugnion, s níž měl ještě v docela požehnaném věku 73 let dceru Irene.

Ačkoliv v Katalánsku si ho nejvíce cení pro jeho aktivní roli při vzniku řady klíčových kulturních institucí, celosvětově Josep Pijoan proslul především jako autor oceňovaného díla Historia del arte. El arte a través de la historia (3 svazky, 1914-1916), které v českém prostředí známe především jako obří dvanáctisvazkovou encyklopedii Dějiny umění*.



*Prakticky však z Pijoanova díla vychází jen prvních deset dílů; svazky 11 a 12 se zabývají moderním uměním jsou dílem jiných autorů, byť Pijoanovo jméno se na obálce těchto svazků též objevuje.

10. 4. 2016

Katalánská kolonizace Kalifornie

Dobývání a následná kolonizace Ameriky v průběhu 16. a 17. století byla záležitostí především Kastilského království, zatímco Katalánci a další národy Aragonské koruny měli přístup do Ameriky z různých historických důvodů tehdy dosti omezený. Od století osmnáctého se americké kolonie otevřely vesměs všem. 

Samotnou oblast dnešní Kalifornie jako první Evropan "objevil" v roce 1542 portugalský mořeplavec ve službách španělského krále, João Rodrigues Cabrilho (1499-1543). Ten nejprve po boku Hernána Cortése dobýval Aztéckou říši, následně začal prozkoumávat západní pobřeží dnešního Mexika a jako první se vydal na delší plavbu Tichým oceánem, při níž obeplul většinu pobřeží dnešní Kalifornie a objevil například zátoku San Diego. Při této plavbě Cabrilho zemřel. Prvním, kdo kalifornské pobřeží náležitě zmapoval, byla výprava extremadurského obchodníka, vojáka a kartografa Sebastiana Vizcaína (1547-1627) v roce 1602. Právě Vizcaíno také řadu míst nově pojmenoval - některá onen název nesou dodnes (např. San Diego).


   
Gaspar de Portolà (1716-1786)
(Foto: Arxiu Biblioteca Phoenicksiana)
Nicméně skutečná evropská kolonizace dnešní Kalifornie začala mnohem později. A byli u toho především katalánsky hovořící vyslanci Španělského království. Řeč je o slavné výpravě z let 1769-1770 pod vedením katalánského vojáka a dobrodruha Gaspara de Portolà. 

Výprava vyrazila po moři i po souši z oblasti dnešního mexického státu Baja California v lednu 1769. Prvním cílem byla tehdy již známá a pojmenovaná oblast San Diega, kam výprava po moři i po souši dorazila v průběhu dubna a května a kde františkáni pod dohledem Junípera Serry založili křesťanskou misii. 

V červenci téhož roku se pak část expedice vydala zkoumat kalifornské pobřeží dále na sever. Podle deníku Joana Crespího, jednoho z členů výpravy, následně druhého srpnového dne skupina natrefila na řeku, kterou Crespí pojmenoval El Río de la Nuestra Señora la Reina de los Ángeles de Porciúncula. Právě zde o pár let později vznikla osada, která podle řeky převzala jméno Los Angeles... Na podzim výprava došla až do dnešního Monterey, které bylo původně vytyčeným cílem, avšak kvůli špatnému počasí Portolàovi muži zátoku tehdy nepoznali, a tak se hnali stále dál na sever, až na počátku listopadu 1769 stanuli tváří v tvář impozantnímu Sanfranciskému zálivu. Zbytek roku expedice strávila návratem do San Diega. Se spoustou zážitků, avšak bez splnění cíle - dobytí Montereyského zálivu. 

Proto na jaře 1770 došlo k druhé výpravě na sever, které se již zúčastnila i speciální dobrovolnická katalánská vojenská jednotka (Companyia Franca de Voluntaris de Catalunya). Tato expedice již byla úspěšnější - Montereyský záliv byl osídlen - takže v létě téhož roku se většina účastníků vrátila zpět do Mexika. Tyto dvě výpravy s hojnou katalánskou účastí a pod vedením Gaspara de Portolà se tedy do historie zapsaly nejenom první reálnou kolonizací kalifornského pobřeží, nýbrž také objevem Sanfranciského zálivu. Některé z nejvýznamnějších účastníků této kolonizace pocházejících z katalánsky mluvících oblastí si představíme v krátkých medailoncích.

GASPAR DE PORTOLÀ (1716-1786)
Gaspar de Portolà se narodil ve vesničce Os de Balaguer, hluboko v katalánském vnitrozemí, takže jen málokdo tehdy mohl tušit, že osud ho zavane až na širý Tichý oceán a do míst, která Evropan do té doby ještě nenavštívil. Právě Portolà coby vůdce celé kalifornské výpravy je dodnes symbolicky považován za zakladatele měst San Diego a Monterey a za objevitele Sanfranciského zálivu. Stejně symbolicky se ve zmiňovaných letech 1769-1770 stal i prvním kalifornským "guvernérem". Pak jeho mise v Kalifornii skončila, několik dalších let prožil v Mexiku. Do Katalánska se vrátil pravděpodobně v roce 1785, o rok později zemřel v Lleidě. Především v Kalifornii je jeho odkaz dodnes dosti patrný - jsou po něm pojmenována města, čtvrti, školy či jiné instituce a celé kalifornské pobřeží lemují jeho sochy či alespoň památní kameny s jeho jménem. Jedním z jeho nejbližších přátel a souputníků v kalifornském dobrodružství byl barcelonský rodák, kartograf a kosmograf Miquel Constançó (1739-1814).

PERE FAGES I BELETA (1734-1794)
Profesionální voják a později druhý guvernér v kalifornské historii (1770-1774 a 1782-1791) po výše uvedeném Portolàovi. Účastnil se se svými muži (Companyia Franca de Voluntaris de Catalunya) až druhé výpravy po kalifornském pobřeží, jinak byla jeho hlavní starostí vojenská ochrana františkánských misií. Kromě toho se ale především ve své guvernérské funkci zasadil o rozvoj infrastruktury nezbytné pro další postup kolonizace (silnice, voda, zemědělství). Znám byl po přezdívkou "Medvěd".

JUNÍPER SERRA (1713-1784) & DALŠÍ FRANTIŠKÁNI
   
Juníper Serra (1713-1784)
(Foto: www.washingtonpost.com)
Základe španělské kolonizace amerického kontinentu spočíval samozřejmě v evangelizační a misionářské činnosti. Tu měly na starosti různé řeholní řády. V roce 1767 byli ze Španělska a z jeho kolonií vypovězeni jezuité, takže zakládání nových misií zůstalo především v rukou františkánů. V případě kolonizace Kalifornie tak hrálo veledůležitou úlohu několik františkánských bratří z Mallorky.

Druhým nejdůležitějším mužem Portolàovy výpravy z let 1769-1770 byl rodák z městečka Petra, Juníper Serra. Ačkoliv pocházel z chudé rodiny, dostalo se mu kvalitního církevního vzdělání, stal se dokonce doktorem teologie a filosofie. V dubnu 1749 vyrazil spolu s další dvacítkou františkánských bratří z Mallorky až do Nového světa s cílem vyučovat filosofii v Ciudad de México a Veracruzu. Již zmiňované vyhnání jezuitů znamenalo v Serrově životě klíčový obrat, jelikož díky tomu se právě z něj stal vedoucí evangelizační mise, jež byla součástí Portolàovy kalifornské výpravy. Juníper Serra do Kalifornie přicestoval právě s Portolàem, nicméně zůstal na místě dalších 15 let, během nichž založil přes dvacet křesťanských misií (např. 1769 San Diego; 1776 San Francisco; 1782 Santa Barbara). Zemřel v misii San Carlos Boromeo de Carmelo (Carmel-by-the-Sea) v srpnu 1784. V roce 2015 byl papežem Františkem prohlášen za svatého.

Juníper Serra ovšem nebyl jediným františkánem v dané výpravě. Se zakládáním misií mu pomohli i jeho přátelé a učedníci, též mallorští rodáci, Francesc Palou (1723-1789) a Joan Crespí Fiol (1721-1782). Francesc Palou se narodil ve stejném městečku jako Serra, jenž byl později jeho mentorem a vzorem. Kromě zakládání misií v Kalifornii a Mexiku je Palou autorem prvního Serrova životopisu. Joan Crespí byl z dnešního pohledu neméně důležitým členem expedice, jelikož právě díky jeho deníkům máme dnes k dispozici detailní zápis z celého jejího průběhu. Crespí se v roce 1775 účastnil i další podobné expedice, tentokrát ještě severněji, až do dnešní Britské Kolumbie. Součástí této pozdější výpravy byl též další Mallorčan, mořeplavec a objevitel Joan Perés (1725-1775), jenž byl pravděpodobně prvním Evropanem, který zmapoval ostrovy v okolí dnešního Vancouveru. Zemřel na zpáteční cestě.

7. 4. 2016

Isidre Lluçà i Casanoves: El Timbaler del Bruc

Přibližně 200 let si udržoval pozici nejvýznamnějšího rodáka z katalánského městečka Santpedor. Pak ale klub FC Barcelona v letech 2008-2012 zaznamenal fenomenální úspěchy pod taktovkou bývalého hráče a nyní trenéra Pepa Guardioly, jenž mu čest nejslavnějšího rodáka ze Santpedoru vyfoukl. Řeč je o muži či spíše chlapci s pro většinu Katalánců dnes nicneříkajícím jménem: Isidre Lluçà i Casanoves.

   
Socha slavného rodáka na náměstí
v Santpedoru (Foto: www.festacatalunya.cat)
Stačí však zmínit jeho přezdívku - el Timbaler del Bruc (Bubeník z Brucu) - a hned je jasno. Právě Isidre Lluçà i Casanoves (1791-1809) má být ztělesněním jedné z nejslavnějších katalánských legend.

V únoru 1808 přišlo do Katalánska napoleonské vojsko, přičemž záhy se usadilo v Barceloně. Část vojska pod vedením generála Schwarze zamířila na počátku června téhož roku do vnitrozemí směrem na Lleidu a Zaragozu s rozkazem po cestě "navštívit" katalánská města Manresu a Igualadu. Zmiňované oddíly tehdy čítaly 3 800 mužů. 6. června 1808 se nacházely již ve dvou třetinách své cesty, v průsmyku u vesničky El Bruc, poblíž Montserratu. Právě ten den ale došlo k pro ně nečekané bitvě se španělským vojskem posíleným o místní katalánský odboj. Podle legendy vlastně první bitva u Brucu ani řádnou bitvou nebyla. Její ústřední postavou se stal mladý pastýř, Isidre Lluçà i Casanoves, jehož pro nedostatečný věk prý nenechali bojovat, a tak své přátele podpořil jako bubeník. S lehkou nadsázkou můžeme dnes říct, že Isidre se do své role skutečně vžil, takže se jeho bubnování díky ozvěně způsobené protějším montserratským pohořím rozléhalo široko daleko, nejvíc však zarezonovalo v údolí, jímž v tu chvíli procházeli francouzští vojáci. Ti si díky tomu mysleli, že se na ně řítí ohromná španělská přesila, proto se okamžitě obrátili a potupně utekli až k Barceloně. Pro obránce vlasti to tehdy bylo velké vítězství a Isidre se stal hrdinou, jemuž už nikdo neřekl jinak než právě "el Timbaler del Bruc". Jeden jediný bubeník tak dokázal porazit jindy neporazitelnou armádu.

Ačkoliv jde o jednu z populárních katalánských legend, je podle historiků velice pravděpodobné, že byla inspirována skutečnými událostmi. Tým vědců z Universidad de Barcelona před pár lety dokonce po dlouhém zkoumání určil přesné místo, odkud mohl Isidre Lluçà bubnovat. Z čistě historického hlediska pak ale stejně mělo větší váhu následující španělské vítězství ve druhé bitvě u Brucu (14. června 1808). Tento dvojí úspěch pod pohořím Montserrat především vyvrátil tehdejší mýtus neporazitelnosti napoleonských vojsk. Sám Napoleon později prohlásil, že právě neúspěch na španělské frontě byl počátkem jeho pádu. Katalánsko se nicméně zmítalo pod francouzskou nadvládou až do roku 1814, kdy byla napoleonská vojska z Pyrenejského poloostrova definitivně vytlačena. Popularitě se tato legenda v Katalánsku i ve zbytku Španělska těší dodnes. V roce 2010 dokonce inspirovala film Bruc. La llegenda (režie: Daniel Benmayor).