19. 5. 2016

Rafael Guastavino

Jeho bohémský život ho mnohokrát dovedl ke krachu, i přesto nakonec triumfoval a stal se dokonalým zosobněním amerického snu. Nesmírně talentovaný architekt, jenž navždy zůstane ve stínu svých současníků, jimiž byli Gaudí nebo Domènech i Montaner. V rodném valencijském kraji po sobě mnoho stop nezanechal, avšak třeba takový New York by dnes bez něj vypadal docela jinak. Muž se jménem připomínajícím jednu japonskou rostlinku: Rafael Guastavino.

Cementárna v Castellar d'en Hug, postavená roku 1901, byla první cementárnou v Katalánsku.
Za jejím vznikem stojí katalánský podnikatel a známý Gaudího mecenáš Eusebi Güell. Byla v provozu
až do roku 1975, v současnosti funguje jako muzeum (Foto: rutaguastavino.vilassardedalt.cat)
Rafael Guastavino i Moreno (1842-1908) se narodil a vyrostl ve Valencii. Pocházel z muzikantské rodiny a místem jeho dětských her bylo samotné historické centrum Valencie. Tyto dvě skutečnosti byly klíčové pro jeho další životní směřování. Nějakou dobu si mladý Rafael pomýšlel na kariéru houslového virtuosa, nicméně nakonec zcela převážila láska k architektuře. Záhy se tedy vydal do Barcelony, kde měl část rodiny, aby se věnoval studiu stavitelství a později i samotné architektury. Už jako 25letý se díky konexím podílel na stavbě centrální budovy Fàbrica Batlló a v dalších letech navrhl řadu domů v nově rostoucím barcelonském Eixamplu - do dnešních dní se dochovalo jen několik z nich. Už tehdy Guastavino ohromoval především efektivitou svých staveb a naplno se u něj začala projevovat vášeň pro klenuté stropy, jimiž se měl záhy proslavit po celém světě.

Kromě architektury se tento valencijský rodák možná ještě vášnivěji zajímal o ženy. Kvůli jeho věčným milostným pletkám ho nakonec opustila manželka i s dětmi, Guastavino navíc v té době postupně přišel i o několik členů rodiny. Psal se rok 1881 a náš architekt měl na krku čtyřicítku. Sled všech těchto skutečností nakonec Guastavina donutil k radikálnímu kroku - hledat štěstí za oceánem. Jelikož si nikdy nedokázal udržet větší finanční obnos, vytouženou plavbu za oceán si zafinancoval drobným podvodem. Do USA se vydal v doprovodu milenky a svého nejmladšího syna, devítiletého Rafaela. Právě tehdy začal jeho "americký sen". V prvních letech se Guastavino všemožně protloukal. Připomeňme, že v New Yorku nikoho neznal, neuměl anglicky a jeho zvláštní povaha nakonec odradila i zmiňovanou milenku, která se záhy vrátila zpět do Barcelony. Guastavino se však kromě ohromného architektonického talentu mohl spolehnout i na skvělého obchodního ducha. A to bylo rozhodující.

Hala newyorského nádraží Grand Central Terminal (Foto: Catalan International View)
Z Barcelony si do USA přivezl především svou znalost a nezměrnou zkušenost s budováním tradiční katalánské klenby, kterou ještě vylepšil. Zpočátku to v rychle rostoucím New Yorku nikoho nezajímalo, ale Guastavino dokázal být přesvědčivý. Americká města tehdy trápily časté požáry, k úspěchu předurčený byl tedy ten, který dokázal přijít s návrhem budov z levného ale ohnivzdorného materiálu. A přesně takto uvažoval i náš architekt. Pronajal si malý pozemek, na němž vystavět svou cihlovou klenbu, sezval tisk a nakonec, jak je dobrým valencijským zvykem, vše zapálil. Konstrukce oheň bez potíží přežila, a Guastavino se tak dostal k prvním větším zakázkám.

V té chvíli vznikla skutečná legenda americké architektury. Od roku 1885, kdy si Guastavino nechal svou metodu stavby klenutých stropů patentovat, do své smrti se podílel na projektech více než 1 000 budov po celých Spojených státech. Mezi ty nejvýznamnější patří klenuté stropy v Boston Public Library či National Museum of Natural History ve Washingtonu. A bez větší nadsázky lze tvrdit, že všechny klenby amerických kostelů z let 1890-1940 nesou Guastavinův podpis. Svůj největší odkaz však valencijský rodák zanechal v New Yorku - jen na Manhattanu se podílel na 360 budovách. Nádraží Grand Central Terminal, Carnegie Hall, Manhattan Municipal Building, Queensboro Bridge nebo stanice metra City Hall - co jméno, to pojem. A všechna tato místa se stala newyorskou klasikou z velké části právě díky svým impozantním klenutým stropům.

Typický Guastavino... (Foto: www.elmundo.es)
City Hall - stanice duchů v newyorském metru. Vznikla roku 1904 a jsou to právě Guastavinovy klenby, jež
člověka na této stanici nejvíce zaujmou. Stanice byla uzavřena na konci roku 1945, neboť příliš ostrá zatáčka
 nevyhovovala novému typu vagónů metra; její funkci převzala stanice Brooklyn Bridge. (Foto: www.mcny.com)
Rafael Guastavino je tedy dodnes právem považován za jednoho z hlavních tvůrců velkolepého Manhattanu z doby, kdy už se New York pozvolna stával nejslavnějším městem světa. Jeho základním přínosem architektuře se stal zmiňovaný patentovaný "Guastavinův systém", který je tolik vlastní mnohým veřejným budovám v USA. Ačkoliv Guastavino zemřel již roku 1908, v rodinném podniku následně pokračoval jeho syn Rafael Guastavino Expósito (1872-1950). 

Zatímco v USA jeho jméno každým rokem nabývá na důležitosti, v rodné Valencii, potažmo v celém Španělsku, byl až do nedávna zcela zapomenutý. V samotném Katalánsku, kde Guastavino vystudoval a více než 20 let žil, se do dnešních dní dochovalo okolo 14 staveb. Asi tou nejzajímavější je budova Cementárny Asland v Castellar d'en Hug (viz obrázek výše). Ačkoliv vznikla až roku 1901, kdy byl náš architekt již dávno vyhledávaným profesionálem v New Yorku (a do Evropy se již nevrátil), podle dostupných informací byl Guastavino v případě její stavby jakýmsi vzdáleným inspirátorem a konzultantem, proto je cementárna v Castellar d'en Hug často zmiňována jako největší Guastavinovo dílo mimo USA. A z hlediska Pyrenejského poloostrova ještě jedna zajímavost - Guastavino byl vůbec prvním španělským architektem, který se v USA dokázal prosadit. Pokud vás jeho fascinující osobnost zaujala, více informací naleznete kupříkladu v následujícím španělském dokumentárním snímku El arquitecto de Nueva York.


17. 5. 2016

Život na španělsko-katalánské hranici

V případě katalánské nezávislosti by logicky vznikla nová státní hranice mezi Katalánskem a Španělskem. Pokud by taková hranice respektovala tu dnešní, jež administrativně odděluje Katalánsko od sousedních autonomních oblastí (Aragonie, Valencie), došlo by hned k několika zajímavým situacím, které by velice vhodně doplnily řadu podivností, jimiž se vyznačuje katalánská část současné hranice mezi Španělskem a Francií (Os de Civís, Llívia, Els Límits).

Montañana - část vesnice ležící v Aragonii (Foto: www.festivaldelaribagorza.com)

PUENTE DE MONTAÑANA
Vesnička Puente de Montañana (katalánsky: El Pont de Montanyana) je místem, na které by případné osamostatnění Katalánska dolehlo nejvíce. Ačkoliv administrativně patří do Aragonského autonomního společenství (provincie Huesca), hranice mezi Aragonií a Katalánskem prochází částí historického centra obce a v několika případech dokonce rozděluje místní domy. Jak tedy s trochou nadsázky řekl Risto Mejide ve svém pořadu Viajando con Chester, pokud dojde k nezávislosti Katalánska, budou si muset obyvatelé těchto domů s obývákem ve Španělsku a koupelnou v Katalánsku připravit pas vždy, když se budou chtít jít vyčůrat.

Faktem je, že místní zatím katalánské snahy o nezávislost nechávají v klidu. Vesnice se totiž v posledních letech dost vylidňuje a v současnosti tu žije jen stovka obyvatel. Ti, kteří zůstávají, však působení oné (prozatím jen administrativní) hranice pociťují denně. Zatímco záležitosti jako voda, elektřina či odpady platí všichni místní v Aragonii, majitelé domů na katalánském území musí platit daň z nemovitosti v Katalánsku. Jak to pak dělají ti s domem na půli cesty, radši nedomýšlet... Administrativně celá vesnička patří do provincie Huesca, nicméně fakticky většina místních obyvatel využívá častěji katalánské služby. Místní děti jezdí do školy v Pont de Suert (Katalánsko) a nemocní vyhledávají lékařskou pomoc nejčastěji přímo v Lleidě. Ne že by to bylo o tolik blíž, v těchto případech zkrátka katalánská provincie nabízí kvalitnější služby. Nakupovat jezdí obyvatele Puente de Montañana nejčastěji do katalánského Trempu a pokud ve vesnici náhodou začne hořet, nejblíž to sem mají katalánští hasiči...


SILNICE N-230

Silnice N-230 je hlavní dopravní tepnou mezi Lleidou a Vall d'Aran. Měří celkem 187 km, začíná v Lleidě a končí na francouzsko-španělské hranici, nedaleko katalánské vesničky Bausen. To samo o sobě zní velice obyčejně až nudně. Zajímavostí této silnice je ovšem fakt, že kopíruje říčku Noguera Ribagorçana, která z velké části určuje již zmiňovanou hranici mezi Katalánskem a Aragonií. A protože jsou to hory, kdo v těchto místech určuje klikatost silnice, N-230 na pouhých 50 km změní až šestkrát autonomní oblast. Jinými slovy, chvilku jste v Aragonii, chvilku zas v Katalánsku, ale pořád jedete po jedné a té samé cestě. To v tuto chvíli až tak nevadí, ale v případě zavedení státních hranic? Hraniční kontroly každých 5 minut, celkem sedmkrát, než se člověk dostane z Lleidy do Vielhy? To je odvážná představa. Ale nějak by se ta situace vyřešit musela...*

Puente de Montañana - jeden z rozdělených domů
 (Foto: Ana Pascual, www.ganasdevivir.es)
HRANICE S VALENCIÍ
Mnohem kratší a méně komplikovaná by byla hranice mezi nezávislým Katalánskem a španělským příhraničním regionem Valencie. Ta z větší části respektuje koryto říčky Sénia, přičemž vytváří jen dvě zajímavé situace z hlediska obydlených oblastí. V mnohem menším měřítku by vznik španělsko-katalánské hranice v této oblasti vytvořil něco na způsob slovensko-maďarských dvojic Komárno/Komárom a Štúrovo/Ostřihom, a to konkrétně mezi katalánským městečkem La Sénia a valencijskou osadou Les Cases del Riu a o 7 km dále pak mezi katalánským El Castell (Ulldecona) a valencijskou vesnicí Sant Rafel del Riu.

Zatímco v prvním případě se na katalánské straně nachází skutečné městečko a osada Les Cases del Riu je jen jakousi vzdálenou čtvrtí valencijské obce Rossell, v případě druhém je to zase naopak - El Castell je jen vzdálenou čtvrtí sedmitisícového katalánského městečka Ulldecona. V obou případech od sebe tyto administrativní celky dělí jen ani ne stometrový most nad většinou vyschlým korytem zmiňované řeky Sénia. S valencijskou hranicí by tak ve srovnání s tou aragonskou alespoň na první pohled nebyl žádný větší problém.


*Poměrně úzká silnice N-230 má být někdy v budoucnu nahrazena dálnicí A-14, nicméně ani ta tento pohraniční problém příliš nevyřeší. Ono je to stejně jedno, protože prozatím funguje pouze desetikilometrový úsek kousek za Lleidou a zatím to nevypadá, že by se zbylých 85 km dostavělo dřív než barcelonská Sagrada Familia...

15. 5. 2016

Pchjongjang Café

V Katalánsku člověk opravdu natrefí na mnoho zajímavých či netradičních věcí. Jednou z nich je kupříkladu úzký vztah, jenž pojí Katalánsko a Severní Koreu (KLDR). Ten zosobňuje především zchudlý katalánský šlechtic Alejandro Cao de Benós, o němž jsme již před nějakou dobou psali. Cao de Benós je celosvětovým propagátorem se speciálním pověřením severokorejského režimu. Jelikož se živí především jako IT konzultant, jeho prvním velkým počinem byla tvorba prvních oficiálních internetových stránek KLDR. V srpnu 2000 taktéž v rodné Tarragoně založil Korean Friendship Association (KFA), spolek sdružující přátele severokorejského režimu z celého světa.

Od té doby nasbírala KFA více než 15 000 členů ze 120 zemí světa, přičemž nějakých 350 jich pochází ze Španělska. Alejandro Cao de Benós tomuto spolku předsedá i nadále, a tak je jeho světovým centrem právě katalánská Tarragona, kde šlechtic se španělským i severokorejským pasem tráví přibližně polovinu roku. Zatímco až dosud se členové KFA scházeli v Caově malinké kanceláři, od května 2016 konečně disponují vlastním společenským klubem. Ten si otevřeli v bývalém hudebním baru v suterénu na carrer dels Rebolledo, č. 3 v centru Tarragony. Poprvé v západní Evropě se tak lidem otevírá možnost navštívit jakési kulturní centrum KLDR. V tematicky vyzdobeném prostoru bude kromě velkého baru návštěvníkům k dispozici knihovna s publikacemi o KLDR, všudypřítomné obrazy a plakáty mrtvých severokorejských lídrů či jakýsi televizní koutek, kde chtějí lidé z KFA pořádat pravidelné filmové projekce. Pravidelně by se zde měly odehrávat též nejrůznější severokorejsky zaměřené konference či kulinářské kurzy.

Prozatím tedy jde spíš o soukromý klub členů KFA, nicméně po obdržení potřebných povolení a licencí ho chtějí do několika měsíců otevřít i široké veřejnosti. Severní Korea tak bude disponovat vůbec první takovou kulturní a ideologickou "delegací" v Evropě. Podle slov předsedy KFA jsou na světě zatím jen dvě podobná místa - ve Vietnamu a v Kambodži. Nutno dodat, že režim samotný prý do vybudování tohoto klubu nevložil ani jediný cent, jen daroval větší část publikací. Ostatně ona privátní iniciativa je tak trochu vidět i na některých západních prvcích, které jinak přísně severokorejský prostor doplňují - nejlevnější nábytek z IKEA a lednička plná krutě kapitalistických produktů jako Fanta či Pepsi. Pokud vás tedy severokorejský režim jakýmkoliv způsobem fascinuje, avšak cesta do nejuzavřenější země světa se vám zdá příliš složitá, stačí si udělat malý výlet do Katalánska a užít si severokorejskou komunistickou atmosféru obklopeni plně kapitalistickým pohodlím středomořské Tarragony.

Alejandro Cao de Benós v nově otevřeném sídle KFA v Tarragoně (Foto: www.elpais.com)

11. 5. 2016

Joan Coromines

Joan Coromines i Vigneaux (1905-1997) byl jedním z nejvýznamnějších katalánských lingvistů všech dob. Jeho vědecké práce v oblasti španělské a katalánské etymologie (lingvistický obor zkoumající původ a vývoj slov) byly zcela průkopnické a jsou dodnes nepřekonané.

Narodil se roku 1905 v Barceloně jako jedno z osmi dětí v intelektuálně založené rodině. Jeho otec, Pere Coromines, byl známým advokátem a politikem, matka, Celestina Vigneaux, zase patřila mezi významné pedagožky. Na vědeckém poli působili koneckonců i Corominesovi mladší sourozenci: Ernest (1913-1992) jako matematik, sestra Júlia (1910-2011) byla významnou katalánskou psychoanalytičkou. Staršímu Joanovi již v útlém mládí učarovala jazykověda. Ačkoliv nejprve vystudoval práva a až následně lingvistiku na Universitat de Barcelona, jeho další akademické směřování už bylo zcela jasné. Svá univerzitní léta částečně strávil na studijních pobytech ve Francii či ve Švýcarsku, kde si soustavně prohluboval své znalosti románských jazyků. Kromě španělštiny, katalánštiny a okcitánštiny uměl též velmi dobře baskicky a měl detailní přehled o všech indoevropských a semitských jazycích. V roce 1931 obhájil disertační práci věnující se slovní zásobě aranéštiny (Vocabulario aranés).

V té době již také působil po boku Pompeu Fabry v Institut d'Estudis Catalans, kde začal pracovat na svých etymologických slovnících katalánštiny. To vše ale přerušilo vypuknutí občanské války v roce 1936. Coromines se následně přidal k velké uprchlické vlně španělské intelektuální elity a následující desetiletí strávil nejprve v argentinském a později americkém exilu. V letech 1948-1967 působil na univerzitě v Chicagu. Právě tam také vytvořil jedno ze stěžejních děl španělské lingvistiky, Diccionario crítico etimológico de la lengua castellana (1954-1957), což byl prakticky první skutečně vědecky zpracovaný etymologický slovník španělského jazyka. Coromines později toto dílo ještě vylepšil v nové rozsáhlé edici šestisvazkového Diccionario crítico etimológico castellano e hispánico (1980-1991). Tato práce ho definitivně zařadila mezi nejvýznamnější světové romanisty.  Ani v USA ale nezapomněl na své katalánské kořeny, o čemž svědčí zvláště dílo El que s'ha de saber de la llengua catalana (1954), které se ve své době stalo skutečným bestsellerem.

I tak ale Coromines zůstával v rodném Katalánsku vesměs neznámým. Až po definitivním návratu z Chicaga (1967) se naplno začal věnovat tomu, co považoval za své hlavní životní poslání - vytvořit etymologický slovník i pro katalánštinu. Snad za tím účelem si pořídil domek ve známém plážovém středisku Pineda de Mar, kde trávil čím dál víc času a kde se na posledních 20 let svého života usadil natrvalo. Převážně v Pinedě tak vznikla klasická díla katalánské lingvistiky: devítisvazkový Diccionari etimològic i complementari de la llengua catalana (1980-1991) a osmisvazkový Onomasticon Cataloniae (1989-1997). Ačkoliv z dnešního pohledu nejde o díla bez chybičky, svým rozsahem a kvalitou zkrátka dosud nemají konkurenci. První zmiňované dílo zachycuje původ a vývoj katalánského lexika, druhé pak osvětluje původ a význam více než 400 000 vlastních jmen a toponym vyskytujících se v katalánsky mluvících oblastech. Obě díla jsou Corominesovou celoživotní prací; první data začal sbírat již během svých univerzitních studií.

Za svou lingvistickou dráhu si Joan Coromines ve Španělsku odnesl řadu ocenění, i když některá z nich pro své katalanistické přesvědčení odmítl. Asi nejznámějším případem takového odmítnutí se stala možnost být součástí Španělské královské akademie (RAE), instituce, která tradičně hlídá a určuje normu spisovné španělštiny. Coromines členství odmítl s tím, že jeho jediným jazykem a národem, které považuje za své, je ten katalánský, a také na protest proti neustálému negativnímu postoji Španělska vůči katalánskému jazyku. Nejvyšších ocenění se mu dostalo i v Katalánsku - v roce 1980 se stal jedním z prvních držitelů nejvyššího katalánského vyznamenání (Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya). Joan Coromines zemřel 2. ledna 1997 v Pineda de Mar. Pochován je v Barceloně, na hřbitově Montjuïc.

9. 5. 2016

Pompeu Fabra

Inženýr, filolog, vášnivý tenista a sportovní funkcionář. A kromě jiného též tvůrce dnešní spisovné normy katalánského jazyka. Pompeu Fabra toho za svůj život stihl docela dost. Pro katalánskou jazykovědu byl jednoznačně nejdůležitější postavou 20. století.

Pompeu Fabra i Poch (1868-1948) se narodil ve čtvrti La Salut v Gràcii, necelých 30 let předtím, než se Gràcia stala součástí Barcelony. Byl posledním ze 13 sourozenců, i když ne všichni se dožili dospělého věku. Fabrovo dětství bylo každopádně silně spjato právě s Gràcií, neboť jeho otec byl několikrát zvolen místním starostou. Když bylo Fabrovi 6 let, rodina se přestěhovala do sousední Barcelony. Ačkoliv Pompeu Fabra vystudoval strojní inženýrství, již v mládí se projevila jeho renesanční osobnost, díky níž se jako samouk snažil proniknout do tajů jazykovědy. Již v roce 1891 publikoval kratší práci ve španělštině pod názvem Ensayo de gramática del catalán moderno, v níž už lze vysledovat obdivuhodný lingvistický talent a snahu o systematizaci v té době dost chaotické katalánské gramatiky. V letech 1902-1912 působil na Technickém učení v Bilbau. Jeho život v Baskicku je dodnes tak trochu obestřen tajemstvím, s jistotou lze říct jen to, že se Fabra aktivně věnoval sportu*, staral se o rodinu a pokračoval ve svém samostudiu lingvistiky. 

   
Pompeu Fabra
(Foto: www.ara.cat)
Během baskické etapy vystupoval na katalanistických fórech a v roce 1912 publikoval (tehdy ještě ve španělštině) první náčrt pozdějšího stěžejního díla Gramática de la lengua catalana. O rok později přidal i pravidla pravopisu (Normes ortogràfiques, 1913). V té době už i s oficiálním pověřením Ústavu katalánských studií (Institut d'Estudis Catalans). Tehdy bylo již jasné, že otázka normativizace katalánského jazyka je ve správných rukách. 

V roce 1918 v Barceloně vychází již čistě katalánská Gramàtica catalana, jež je od té doby všeobecně považována za oficiální normu. Fabrovo vědecké úsilí se poté soustřeďovalo výhradně na tvorbu prvního velkého katalánského slovníku, Diccionari General de la Llengua Catalana (1931), považován v Katalánsku za normativní až do roku 1995, kdy byl publikován jeho oficiální nástupce, Diccionari de la llengua catalana d'IEC. Následně Fabra působil na katedře katalánštiny na Universitat de Barcelona. Do exilu odešel na konci občanské války (1939), následně se usadil ve francouzském městečku Prades, které se tehdy díky své blízkosti Katalánsku stalo exilovým útočištěm pro řadu katalánských intelektuálů a umělců. V Prades Fabra pracoval na vylepšené verzi Gramàtica catalana, která nakonec spatřila světlo světa až v roce 1956, 8 let po jeho smrti. Fabra se lingvistikou zabýval celý život především jako samouk. Kromě perfektní znalosti románských jazyků a staré katalánštiny s nadšením sledoval veškeré nové trendy v evropské jazykovědě (Saussure, Pražský lingvistický kroužek apod.). Poněkud méně známé jsou dnes i jeho další publikace, v nichž katalánským čtenářům přiblížil gramatiky jiných jazyků: Gramàtica francesa (1919) a Gramàtica anglesa (1924). A aby toho nebylo málo, do katalánštiny Fabra přeložil i několik her od Ibsena či Maeterlincka. 

Pompeu Fabra je považován za otce moderní katalánštiny zcela oprávněně. Na konci 19. stol. sice Katalánsko úspěšně prošlo obdobím národního obrození (la Renaixença) a z katalánštiny se stal prestižní záležitost, nicméně jazyk samotný trpěl poměrně závažným problémem. Ještě na počátku 20. století vlastně neexistovala žádná kodifikovaná norma katalánštiny, v praxi tedy existovala jakási jazyková anarchie, především pak v psaném projevu. Právě Fabra se stal tím, který dokázal systematizovat vše, co jazyk potřebuje ke své standardizaci; publikoval gramatiku, pravidla pravopisu a nakonec i obsáhlý slovník katalánského jazyka - to vše s podporou již zmiňovaného Ústavu katalánských studií, což napomohlo k tomu, aby Katalánci postupně přijali Fabrův systém za svůj. Fabra měl navíc skutečný jazykový cit, takže se mu relativně dobře podařilo respektovat jednotlivé dialektální zvláštnosti a dosáhnout mezi nimi určité vyváženosti. Fabrovo pojetí katalánštiny je ostatně normativní dosud, což hovoří samo za sebe. Na rok 2016 IEC připravuje novou gramatiku katalánštiny, byť i ta bude v zásadě respektovat Fabrovu normu, jen ji poněkud aktualizuje. 

Pompeu Fabra se stal klíčovou osobností katalánské historie 20. stol., jelikož jeho jazykovědné dílo naprosto zásadně ovlivnilo katalánskou společnost. Katalánština před Fabrou sice dosáhla literárního věhlasu, nicméně až díky jeho působení byla katalánština přetvořena tak, aby skutečně fungovala ve všech životních situacích. I proto si Katalánsko tuto osobnost neustále připomíná. Například kousek od Park Güell se nachází ulice Avinguda de Pompeu Fabra, v Badaloně, kde Fabra po svém návratu z Baskicka takřka 30 let žil, po něm zase pojmenovali náměstí a stanici metra (L2). Jeho jméno nese i jedna z nejprestižnějších katalánských univerzit, barcelonská Universitat Pompeu Fabra (založena 1990).


*Fabra byl po celý život vášnivým sportovcem. V Baskicku aktivně holdoval tamnímu národnímu sportu (pilota). I později v Katalánsku svůj život kromě jazykovědy zasvětil i sportu - rád chodil po horách a jeho velkou láskou byl tenis (působil v tenisové sekci FC Barcelona). Po několik let byl též šéfem Unió Catalana de Federacions Esportives, tedy instituce, která v době tzv. druhé španělské republiky sdružovala všechny katalánské sportovní federace.

1. 5. 2016

Barcelona: Město konzulátů

Jak už se v diplomacii stalo zvykem, až na pár výjimek se zahraniční velvyslanectví nacházejí docela logicky vždy v hlavním městě daného státu. V menších, případně méně významných, městech se pak, je-li třeba, nacházejí konzuláty. Některá z těchto "méně významných" měst se ale díky svému věhlasu mohou pochlubit pořádnou sbírkou konzulátů. Jelikož tedy v případě Španělska je administrativním centrem Madrid, zbývá pozice "města konzulátů" Barceloně.

Ačkoliv se o tom příliš často nemluví, Barcelona je čtvrtým městem světa s největším počtem konzulárních zastoupení. Žebříček těchto měst, jež nejsou administrativními centry svých zemí, vede Hongkong následovaný Hamburkem, New Yorkem a Barcelonou. Všechna tato města se tak mohou chlubit významnějším zahraničním zastoupením než řada světových hlavních měst. Hongkong jich má přes 120, Hamburg a New York mezi 115 a 120. Katalánská metropole pak na svém území eviduje necelou stovku těchto diplomatických misí (čísla se rok od roku trochu liší). Důvody k otevření konzulátů ve zmiňovaných "druhých" městech jsou především obchodního rázu, nicméně často svou roli hraje i silný kulturní, turistický či politický potenciál města - a tak je tomu právě v případě Barcelony. Ta svým významem vysoce převyšuje jiná evropská města v podobné pozici, jakými jsou například Miláno či Istanbul.


Budova konzulátu USA v Barceloně (Foto: Facebook US Consulate General Barcelona)

V květnu 2016 bylo u katalánské vlády akreditováno 95 konzulátů sdružených v tzv. Cos consular a Barcelona, i když většinou k nim v Katalánsku počítají i stálé delegace regionálních vlád Quebeku a Vlámska. Přibližně třetinu z oněch 95 diplomatických misí tvoří generální konzuláty (vedené konzulárními úředníky z povolání) a zbylé dvě třetiny jsou konzuláty honorární. Nejstarším takovým úřadem v Barceloně je ten americký - funguje nepřetržitě již od prosince 1797, kdy byl konzulem jmenován William Willis, a v průběhu španělské občanské války dokonce nějakou dobu fungoval jako regulérní ambasáda. Vysvětlení toho, proč zrovna USA byly první zemí s konzulátem v Barceloně, je jednoduché - již tehdy na sklonku 18. století se postupně začal rozvíjet katalánský textilní průmysl, který z USA dovážel velké množství bavlny. Obchodní styky USA - Katalánsko mají tedy za sebou již více než 200 let vzájemné spolupráce.

Své konzulární zastoupení v Katalánsku má již od 19. století i řada evropských zemí (Francie, Belgie, Holandsko, Itálie), přičemž občas se některý z konzulů stačil poměrně výrazně zapsat i do barcelonské historie. Zatímco v roce 1992 bylo v katalánské metropoli jen okolo 40 konzulátů, post-olympijský turistický boom výrazně napomohl k jejich zdvojnásobení během několika málo let. Barcelonský konzulární svět má i své rekordmany. Například nejdéle sloužícím honorárním konzulem ve městě je Luis Valeriano González Pérez, jenž zastupuje Indii nepřetržitě již od roku 1968.


Mezi země, které aktuálně mají v Barceloně generální konzulát, kromě USA patří i Argentina, Brazílie, Čína, Ekvádor, Filipíny, Francie, Itálie, Kolumbie, Kuba, Maďarsko, Maroko, Mexiko, Německo, Pákistán, Peru, Polsko, Rumunsko, Uruguay či Velká Británie. Menší či Katalánsku geograficky nebo kulturně vzdálenější země pak v Barceloně disponují konzuláty honorárními* (např. Albánie, Austrálie, Benin, Česká republika, Gambie, Honduras, Korea, Mongolsko, Slovensko či Uzbekistán). Hlavní pracovní náplní konzulátů v Barceloně je především zprostředkovávání obchodu (koneckonců až 70 % obchodních vztahů mezi ČR a Španělskem vzniká právě v Katalánsku), prosazování ekonomických, obchodních a kulturních zájmů svých zemí, pomoc okradeným turistům (toť barcelonská specialita) např. vystavením dočasných cestovních dokladů a v některých případech i vízová či přistěhovalecká politika. Naopak zcela vyloučené je jakékoliv politické působení - to má na starosti vždy jen ambasáda. Konzuláty v Barceloně mají ve své působnosti kromě Katalánska většinou i přilehlé regiony (Aragón, Valencie, Baleárské ostrovy) či Andorru.


Konzuláty v Katalánsku nicméně fungují i po té méně oficiální stránce. V podstatě jakákoliv diplomatická mise je zároveň baštou lidí od tajných služeb. Ačkoliv těch menších honorárních konzulátů se toto příliš netýká, ty větší hlavně v posledních letech špióny jen překypují. V souvislosti s rostoucím nebezpečím islámského terorismu se o Barceloně již několik let mluví jako o jednom z center džihádismu v Evropě. Proto je Barcelona již pěkných pár let velkým operačním centrem nejrůznějších tajných služeb. Prim zde údajně kromě těch španělských hraje CIA, Mossad či marocká tajná policie.



   
Jaime Martín Puchol,
honorární konzul ČR v Barceloně
(Foto: La Vanguardia, 2009)
Co se týče rozmístění jednotlivých úřadů, nedá se říct, že by Barcelona měla nějakou konkrétní diplomatickou čtvrť. Většina konzulátů je rozesetá po celé Barceloně, i když nejvíce koncentrované jsou především v Eixamplu, zejména pak na ulicích jako Passeig de Gràcia, která je domovem pro argentinský, kubánský, turecký či uruguayský konzulát; Avinguda Diagonal zase pro konzulát australský, běloruský, brazilský, britský, estonský či japonský; a na Plaça Urquinaona sídlí například slovenský, korejský a venezuelský úřad. Větší konzuláty dávají přednost spíše vilovým čtvrtím v Sarrià-Sant Gervasi (Čína, USA, Indie, Mexiko, Pákistán) a kupříkladu německé velvyslanectví se již několik let nachází pro změnu ve 30. patře jednoho z barcelonských mrakodrapů (Torre Mapfre).

Na závěr bychom si ještě měli povědět, jak je to s českým zastoupením v Barceloně. Česká ambasáda v Madridu má pod sebou několik honorárních konzulátů (Andorra, Bilbao, Benidorm, Mallorca, Tenerife a... Barcelona). Honorární konzulát České republiky v Barceloně funguje od roku 2005 a jeho působnost se vztahuje na celé Katalánsko a část autonomního společenství Aragón (provincie Huesca a Zaragoza). Nachází se na adrese: carrer de Mallorca 272, 9-1, 08037, Barcelona. Úřední hodiny vždy pondělí-čtvrtek od 10.00 do 13.00. Honorárním konzulem je již od roku 2005 pan Jaime Martín Puchol (*1951, Tortosa), který se v běžném životě věnuje vlastní právnické praxi, má však také titul MBA z prestižní katalánské školy ESADE.



*Připomeňme, že zatímco na generálních konzulátech pracují kariérní diplomati, honorární konzulát je spíše čestné zastoupení - konzulové za tento post nic nedostávají a naopak většinou hradí chod konzulátů z vlastních zdrojů, nejsou zaměstnanci daného ministerstva zahraničí a vlastně v drtivé většině případů jde přímo o občany státu, na jehož území se konzulát nachází. Většinou jde o ekonomicky i společensky dobře postavené osobnosti, které mají zvláštní vztah k zemi, již prostřednictvím honorárního konzulátu reprezentují. Honorární konzuláty většinou nemají pravomoc vydávat víza nebo organizovat parlamentní volby, i když konkrétní rozdíly v pravomocích se liší stát od státu. Více informací zde.