29. 11. 2016

Danone

Už v minulosti jsme tu psali o několika celosvětově známých produktech či značkách, jejichž původ je třeba hledat v Katalánsku (Chupa Chups, Bacardí, Moulin Rouge). A dnes tu máme další, ačkoliv byste to do ní možná nikdy neřekli. Přitom se s ní setkáváte nejspíš denně. Řeč není o ničem jiném než o známé značce jogurtů Danone. Jistě namítnete, že Danone je v současnosti obřím potravinářským koncernem se sídlem v Paříži a že pod sebou sdružuje mnoho dalších známých značek, kupříkladu balené vody (Evian, Font Vella) apod. Nicméně pravdou je, že tato dnes již ryze francouzská značka má svůj původ ve čtvrti Raval, přímo v srdci katalánské metropole.

Daniel Carasso a po něm pojmenované jogurty (Foto: www.br.de) 
Relativně krátký, avšak o to intenzívnější vztah mezi Danone a Barcelonou začíná u muže jménem Isaac Carasso (1874-1939). Carasso se narodil v tehdy Osmanské říši náležící Soluni do sefardské rodiny, která ve městě žila již od konce 15. století. Po začátku tzv. balkánských válek (1912-1913) se Isaac Carasso rozhodl i s rodinou přesídlit na bezpečnější Pyrenejský poloostrov. Pro život si roku 1916 nakonec vybral právě Barcelonu. V katalánské metropoli si všiml, že místní děti poměrně často trpí různými střevními chorobami. Carasso si v té souvislosti vzpomněl na své dřívější cesty do Bulharska, kde u tamních pastevců ochutnal jogurt, díky kterému se údajně vesničané dožívali úctyhodného věku. Recept na jogurt měl, stačilo už tedy jen dozvědět se něco o technickém procesu jeho výroby. Že šlo o nadějný podnikatelský záměr s velkou vizí do budoucna potvrzuje nejspíš i fakt, že v té době byl velkým propagátorem jogurtů i ruský lékař a držitel Nobelovy ceny za medicíny z roku 1908, Ilja Mečnikov.

Roku 1919 nakonec Isaac Carasso ve svém pronajatém bytě v barcelonské čtvrti Raval (carrer dels Àngels, č. 16) vytvořil první Danone. Zpočátku vyráběl jen desítky balení, která v umělecky vyvedených porcelánových nádobách prodával v několika místních lékárnách. Jogurt přeci jen v té době platil spíše za léčivý doplněk než za běžnou potravinu. Carasso se ale dokázal postarat o propagaci tím nejlepším způsobem - domluvil se s několika místními lékaři, aby jeho produkt doporučovali svým pacientům. Rostoucí popularita následně rozjela velkovýrobu a jogurty Danone brzy expandovaly i do zbytku Španělska. Roku 1927 Carasso inauguroval novou továrnu v Madridu a přibližně někdy v té době se jogurty Danone díky podnikatelovu přátelství s královskou rodinou staly i běžnou součástí královských snídaní. A tak je tomu dodnes.


Ryze katalánský je pak příběh vzniku názvu Danone. Isaac Carasso se rozhodl jogurt pojmenovat po svém nejstarším synovi Danielovi. Tomu v rodině říkali podle všeho katalánskou zdrobnělinou Danon, a tak také Isaac hodlal pojmenovat svůj výrobek. Nicméně takový název mu úředníci registrovat nedovolili kvůli možné záměně se stejně znějícím katalánským příjmením. Proto se Isaac nakonec rozhodl přidat k oné zdrobnělině písmeno E a název byl na světě. Daniel Carasso (1905-2009) byl ostatně mužem, který se následně zasloužil o globalizaci tohoto v Barceloně vzniklého produktu. Taky byl tím nejpovolanějším. Kromě toho, že jogurt vlastně nesl jeho jméno, Daniel byl již od mládí směřován jasně obchodním směrem a po vystudování obchodní akademie v Marseille se vrhl i na studia bakteriologie ve slavném Pasteurově ústavu v Paříži. Díky kontaktům ve Francii zdokonalil proces výroby a později se rozhodl pro expanzi právě na tento trh, a tak roku 1929 Danone otevřelo svůj první obchod v Paříži. Isaac Carasso zemřel roku 1939, firmu po něm kompletně převzal právě nejstarší syn Daniel.


A to byl vlastně i pozvolný konec katalánské části příběhu nejslavnějšího jogurtu na světě. Danone se v dalších letech čím dál víc orientovalo na francouzský trh (neboť Francouzi si tyto jogurty záhy velice oblíbili) a když do Francie během II. světové války vtrhli nacisté, Daniel Carasso kvůli svému židovskému původu raději uprchl do USA, kde mohl začít žít americký sen. V Americe záhy koupil od staršího páru řeckých imigrantů malý krámek v Bronxu, v němž řečtí manželé vyráběli přírodní jogurty, a roku 1942 Carasso založil společnost Dannon Milk Products Inc. V Americe zaznamenal úspěch především po konci války, kdy pro uspokojení chuťových potřeb mlsných Američanů začal dno kelímků plnit jahodovou marmeládou. Roku 1951 se Carasso vrátil do Francie, aby se opět staral o slávu své evropské značky Danone. Americkou firmu později prodal a v polovině 60. let dochází k fúzi Danone a francouzské společnosti Gervais. Klíčovým pro úspěch na globálním trhu pak bylo spojení se skupinou BSN (1972), která vyráběla skleněné láhve a další typy obalů. Díky tomuto partnerství se jogurty Danone začaly pomalu dostávat do celého světa a jejich výroba běžela ve velkém. Kouzlu Danone podlehly na počátku 90. let i postkomunistické země, výroba se v tu chvíli rozjížděla i v dalších částech světa. 

Zbytek historie už vlastně známe a každý den se s ní setkáváme v každičkém supermarketu. Od roku 1994 se jeden z největších potravinářských koncernů v Evropě oficiálně přejmenoval na Groupe Danone a jak už bylo řečeno, jeho specialitou je nyní produkce mléčných výrobků, dětské výživy a balených vod. A na počátku toho všeho byla jedna malá domácí laboratoř v centru Barcelony. Daniel Carasso se o osudy rodinné značky zajímal až do své smrti v roce 2009. Dožil se úctyhodných 103 let. Možná tedy na těch jogurtech s katalánským původem opravdu něco bude... Pokud si o vzniku Danone a životních osudech jeho výrobců chcete přečíst víc, můžeme doporučit historický román El olivo que no ardió en Salónica od španělského novináře a spisovatele Manuela Miry.

Daniel Carasso těsně před svou smrtí v roce 2009 (Foto: The New York Times)

27. 11. 2016

Vilobí d'Onyar & Riudellots de la Selva

Vilobí d'Onyar a Riudellots de la Selva. Pro mnoho lidí zcela neznámé katalánské vesničky, o nichž možná ani nevědí, že je s velkou pravděpodobností již navštívili. Alespoň pokud jejich cesta do Katalánska vedla přes letiště v Gironě...

Zámeček v historickém centru Vilobí d'Onyar (Foto: wikipedia.org)

VILOBÍ D'ONYAR
Gironské letiště se totiž nachází na území obce Vilobí d'Onyar. Ta je tvořena třemi menšími vesnicemi (Vilobí, Salitja a Sant Dalmai), v nichž žije dohromady něco málo přes 3 000 obyvatel. Dávnější historie předpokládá, že v dané oblasti sídlilo pár lidí již za Římanů, neboť jen kousek odsud procházela slavná římská cesta Via Augusta. První písemná zmínka o Vilobí pochází z roku 882. Tak jako všechny podobné vesničky v okolí, i zde bylo po dlouhá staletí hlavní obživou zemědělství a pastevectví, což se začalo pozvolna měnit až na počátku 20. století. K zásadní proměně života v obci však došlo až v souvislosti se vznikem místního letiště (1967). Na něj je dnes navázána většina ekonomiky Vilobí d'Onyar.

Nicméně Vilobí není jen bezbarvým sídlištěm u přistávací dráhy. Oblast těchto tří vesniček může návštěvníkům nabídnout i několik zajímavých míst k prozkoumání. Kupříkladu každá z nich nabízí pěkný opravený kostelík a několik opravdu starých masií (typických katalánských venkovských domů) rozesetých mezi nimi (kompletní seznam zde). Některé z těchto masií (např. Can Bes a La Coma Vella) dnes fungují jako penziony zaměřené na čím dál populárnější agroturistiku. Krásným místem je historické centrum Vilobí, čítající barokní kostel Sant Esteve z 18. století a na něj nalepený zámek-hrad (Castell de Vilobí d'Onyar), jehož historie sahá až do 12. století.

Velice zajímavým přírodním úkazem, jenž se nachází severozápadně od letiště, je La Crosa de Sant Dalmai. Jde o tzv. maar, zvláštní formu sopečného kráteru s nízkým reliéfem, vytvořenou při erupci zapříčiněné kontaktem podpovrchových vod s na zemský povrch se deroucím magmatem. I když si ho v dnešní krajině při běžné procházce jen těžko pořádně všimnete, patří údajně k největším v Evropě a s průměrem 1 250 metrů je i největším na celém Pyrenejském poloostrově. Maary bývají většinou zality vodou, a tvoří tak jezera. Stejně tak tomu bylo i v případě La Crosa de Sant Dalmai, nicméně tamní jezero postupně vysychalo, až se koncem 10. století ztratilo úplně. Vedle kráteru se nachází Ermita-Castell de Sant Llop, stará kaplička z 12. století. Na další krásy tohoto kraje se můžete podívat na leteckých fotografiích na stránkách radnice Vilobí d'Onyar, my vám zde reprodukujeme dvě z nich. Posledním místem, na něž v našem krátkém příběhu o Vilobí d'Onyar nesmíme zapomenout, je dost možná to jediné, které ze svého pobytu v obci poznáte - Hotel Vilobí. Trochu ošuntělý avšak charismatický hotýlek, který se nachází minutku chůze od budovy terminálu. Pokud tak z Girona-Costa Brava odlétáte brzy ráno a nechcete trávit noc na letišti, tento hotel je jednoznačně ta nejlepší volba.

Letecký pohled na Vilobí d'Onyar a letiště Girona-Costa Brava (Foto: www.vilobidonyar.cat)
Letecký pohled na bývalý vulkán La Crosa de Sant Dalmai (Foto: www.vilobidonyar.cat)

RIUDELLOTS DE LA SELVA
Rozsáhlá průmyslová zóna na východ od letiště Girona-Costa Brava je již součástí druhé z obcí, jež mezinárodní vzdušný přístav obklopují. Riudellots de la Selva je vesnice o přibližně 2 000 obyvatelích, avšak z turistického hlediska toho nemá moc co nabídnout. První zmínka o obci pochází z roku 882, vždy šlo ale jen o malinkou vesničku, kterou tvořilo několik samostatně stojících masií. Důležitou roli v místní historii hrály kolem tekoucí potůčky a řeka Onyar. Tato nenápadná řeka se totiž umí pořádně rozvodnit, a tak Riudellots de la Selva mezi své historické okamžiky řadí především roky velkých záplav. Kvůli nim se vesnička dokonce už jednou přestěhovala (roku 1430), nicméně ani to nepomohlo a řeka Onyar se i v dalších staletích rozlévala po okolních polích. Kupříkladu ještě v roce 1884 při povodních voda zatopila místní kostel až do výšky 1,5 metru.

I když po většinu své historie byla vesnice tradičně zaměřena výhradně na zemědělství a pastevectví, roku 1862 se poněkud otevřela světu díky železniční stanici, odkud do Barcelony putoval korek z plantáží v nedaleké Cassà de la Selva. Dnes ve stanici zastavují regionální vlaky R11 a RG1. Dopravní dostupnost je vlastně tím největším trhákem, který obec může nabídnout. Kromě vlakové stanice přes její území vedou dvě významné pozemní komunikace (N-II a dálnice AP-7) a ve vzdálenosti 2 km se nachází již zmiňované mezinárodní letiště Girona-Costa Brava. K velkým změnám v Riudellots de la Selva došlo na konci 70. let 20. století. V té době jednak úřady konečně "umravnily" řeku Onyar, takže další záplavy již vesnici nehrozí, zároveň v té době začala vznikat místní průmyslová zóna, která nyní tvoří celou severní část obce. V posledních letech se tu též hojně staví nové bytové domy, do nichž se stěhují mladé rodiny s dětmi, pro které je nedaleká Girona příliš hlučná i příliš drahá.


Mezi nejzajímavější místa v Riudellots de la Selva patří jednoznačně místní masie (Can Calderó, Can Ciurana, Can Masgrau), dále pak místní gotický kostel Sant Esteve a kousek dál stojící Fundació Mona, což je jakýsi útulek pro opuštěné opičky, které mají za sebou život u cirkusu nebo účinkování v reklamách a televizních show. Zaskočit můžete i do jednoho z místních barů s podivným názvem Glugluts. Mnohem pravděpodobněji však Riudellots de la Selva navštívíte prostřednictvím dvou čtyřhvězdičkových letištních hotelů (Sallés Hotel Aeroport Girona, Eden Park), které se nacházejí na samém okraji obce, u exitu na dálnici AP-7.

Pohled na Riudellots de la Selva z jihu (Foto: Google Maps)

23. 11. 2016

Rita Barberà (1948-2016)

Dnešní skok do Valencie je záležitostí poněkud kontroverzní. Zatímco většinou v rubrice Osobnosti hovoříme spíše o lidech, kteří v dějinách katalánsky mluvících oblastí zanechali vesměs pozitivní odkaz, dnes zesnulá španělská senátorka a dlouholetá starostka Valencie po sobě zanechává odkaz značně rozporuplný. Za její 24 let trvající vlády nad Valencií město sice dosáhlo světového věhlasu, nicméně zejména v posledních letech zasloužilou starostku provázelo tolik korupčních skandálů, že je takřka nemožné, aby na nich nebylo byť jen zrnko pravdy.

Rodačka z Valencie, po obou rodičích katalánského původu, Rita Barberà Nolla (1948-2016) byla rozporuplnou, avšak bezesporu velice významnou osobností valencijské politiky přelomu 20. a 21. století. Na Universitat de València vystudovala ekonomii a politické vědy, později na madridské Universidad Complutense ještě novinařinu. V mediálním prostoru se ostatně pohybovala od samého začátku své kariéry; významným novinářem byl i její otec Josep Barberà Armelles. Ještě než se plně vrhla na politickou dráhu, působila jako novinářka v Radio Valencia a v deníku Levante. Působila též jako vedoucí tiskového oboru hned v několika regionálních institucích. Zajímavostí je fakt, že jako mladá se s úspěchem zúčastnila několika literárních soutěží.


Rita Barberà (www.elperiodico.com)
Do politiky vstoupila de facto ihned po smrti diktátora Franka - na podzim 1976 se stala jednou ze zakládajících členek strany Alianza Popular (AP), jež se roku 1989 přetransformovala v dnešní Lidovou stranu (PP). V letech 1983-2015 byla poslankyní valencijského regionálního parlamentu (Corts Valencianes), avšak do historie se navždy zapsala především jako dlouholetá starostka třetího největšího španělského města - Valencii vládla nepřetržitě 24 let (1991-2015). Tato nevídaná volební popularita v rodném městě jí ostatně přinesla i slavnou přezdívku "starostka Španělska". Přitom její takřka čtvrtstoletí vlády nad Valencií se neslo v duchu mnoha zajímavých paradoxů. Rita Barberà měla řadu nepřátel, nicméně faktem zůstává, že po celou tu dobu suverénně vyhrávala ve všech volbách do obecních zastupitelstev, jichž se zúčastnila. Nevyhrála vlastně jen ty v roce 1991, kdy se ale díky šikovně zvolené koalici do křesla starostky nakonec stejně dostala. Další čísla už hovoří sama za sebe: 1995 (49 %), 1999 (53,3 %), 2003 (51,1 %), 2007 (56,7 %) a 2011 (52,5 %) - takové byly zisky PP v obecních volbách s Ritou Barberà na čele kandidátky.

Netřeba dodávat, že po celé ty roky tu existovala jediná platná rovnice: Valencie = Rita Barberà. Na tomto místě se sluší připomenout, že řada obyvatel Valencie ji milovala z jednoho prostého důvodu. Rita Barberà totiž dokázala městu nabídnout vizi a jeho obyvatelům vrátit sebevědomí, neboť faktem je, že za její vlády se z Valencie stala jedna z perel Středomoří. Ciutat de les Arts i Ciències, Oceanogràfic, Palau de les Arts Reina Sofia, vybudování sítě metra, pořádání závodu Formule 1 na nově vytvořeném okruhu ve valencijském přístavu... To vše do města v posledních 15 letech přilákalo miliony návštěvníků, ačkoliv dnes už velmi dobře známe i stinnou stránku oné vize. Úchvatné paláce architekta Calatravy se postupně rozpadají a jejich stavba byla hrubě předražená. I přilákání Formule 1 stálo neuvěřitelné množství peněz (připomeňme, že Valencie se na pár let stala městem s hned dvěma rychlostními okruhy světových parametrů), avšak královna motorsportu se ve městě ohřála jen pár sezon. Zkrátka a dobře, v posledních letech se začalo ukazovat, že Valencii se daří jen čelem do světa, zatímco na skutečné potřeby místních obyvatel už radnice nemyslela.

Kromě výše zmíněných problémů se však valencijská PP v čele s Ritou Barberà dlouhodobě potýkala s nešvarem korupce. Zlé jazyky ostatně připomínají jako nádhernou metaforu panování Rity Barberà skutečnost, že dlouholetá starostka roku 1991 přijela do budovy valencijské radnice svou tehdejší ojetou Lancií a nechala ji tam zaprášenou parkovat dlouhých 23 let, kdy si patřičně užívala výsad starostky, takže na ubohé autíčko bývalé úřednice snadno zapomněla. Za poslední roky došlo ve Valencii hned k několika významným korupčním skandálům. Nóos, Emarsa, Gürtel - co jméno, to pojem. A ve všech nějakým způsobem figurovala i valencijská starostka. Respektive, jak by taky mohla nefigurovat, když bez jejího vědomí se v posledních 20 letech ve Valencii nemohlo odehrát vůbec nic... Avšak jako zázrakem se jí trestní stíhání vždy obloukem vyhnulo. 

Konec února 2015 však symbolicky předznamenal následný pozvolný pád politické matadorky. Tehdy se totiž na slavnostním zahájení tradičních valencijských Falles ztrapnila, když v lehce připitém stavu pronesla podivnou směsicí španělštiny a katalánštiny dosti nesouvislý uvítací projev (viz též remix na konci článku). Jen o dva měsíce později se velkým novinářským soustem stala kauza tzv. RitaLeaks, jež odhalovala luxusní život, který si Rita Barberà ve své funkci užívala za peníze valencijské radnice. Zveřejnění celé záležitosti sice bylo součástí předvolebního boje v disciplíně "kydání špíny" (volby do místních zastupitelstev, květen 2015), nicméně to nic neubralo na vážnosti obvinění. Z 466 faktur totiž vyplynulo, že Barberà z peněz radnice prošustrovala více než 270 000 € coby "náklady na reprezentaci". Ty jen dokazují Ritin vybraný vkus - za jednu noc v madridském hotelu zaplatila z peněz valencijských daňových poplatníků zbytečných 561 €, údajně pracovní výlet do Londýna si pak zpestřila pronájmem vozu i s řidičem za 5 000 €. Inu, Rita opravdu věděla, jak si užívat.

Zveřejnění RitaLeaks nakonec opravdu znamenalo konec Ritina 24letého kralování na valencijské radnici. I když i tentokrát obdržela největší počet hlasů ze všech kandidátů, rozdíl oproti předchozím volbám z roku 2011 byl markantní - Barberà ztratila přízeň takřka poloviny svých voličů. Vládnoucí koalici tak nakonec sestavily jiné strany, zatímco Lidová strana se po čtvrtstoletí panování musela stáhnout do opozice. U toho již ale Rita Barberà nebyla. Svého křesla na radnici se vzápětí vzdala, neboť se pro ni obratem našlo teplé místečko ve španělském Senátu. Nicméně ani tam se neskryla před další kauzou (tentokrát pracovně nazvanou Taula), která se vynořila na počátku roku 2016 v souvislosti s její pozicí na valencijské radnici. V září tohoto roku pak přišlo obvinění z praní špinavých peněz. Rita Barberà pod tlakem událostí po takřka 40 letech opustila Lidovou stranu, která od ní v té chvíli dala ruce pryč, nicméně svého křesla v Senátu se držela ze všech sil i nadále. 21. listopadu v kauze poprvé vypovídala u soudu - šlo zároveň o její poslední veřejné vystoupení.

O dva dny později, 23. listopadu 2016, na ni dolehla tíha situace. Pravděpodobný stres z trestního řízení, nadváha a celkově nezdravý životní styl si vybraly svou daň. Před sedmou hodinou ranní Ritu Barberà, železnou lady valencijské politiky, skolil infarkt. Kterak poznamenalo hned několik pozorovatelů na sociálních sítích: Rita Barberà odešla jako rocková hvězda. Sama v pokoji luxusního hotelu, infarkt, konec. Další zlé jazyky tvrdí, že odešla jako pravý zhrzený politik. Ztráta moci = brzký konec života. Vzhledem k tomu, co všechno mohla vědět o případné korupční historii politické strany, které zasvětila 40 let svého života, se vynořila i řada spekulací o prostém odstranění její osoby. Ale to už jsou jen spekulace. Jisté je, že její případnou vinu v množství korupčních kauz už nikdy nezjistíme. A ani ona sama se již nedokáže očistit. Rita Barberà tak tento svět opustila jako velice rozporuplná postava, která však bez nejmenší debaty ovlivňovala politiku ve Valencii v posledních desetiletích jako jen málokdo.


9. 11. 2016

Mireia Belmonte

Výrazným poznávacím znamením jsou její uhrančivé oči. Jak sama říká, kdyby nebyla plavkyní, vrhla by se do světa modelingu. Zatím ji ale plně zaměstnává sport. Podle expertů nejlepší katalánská i španělská plavkyně všech dob. Čtyřnásobná olympijská medailistka, několikanásobná mistryně světa i Evropy, olympijská vítězka a světová rekordmanka. Těmito a mnoha dalšími úspěchy se může chlubit milovnice všeho růžového, mladá plavkyně z Badalony Mireia Belmonte. 

   
Mireia Belmonte na ME v roce 2014
(Foto: www.zeleb.es)
Mireia Belmonte García se narodila 10. listopadu 1990 v Badaloně. Když jí byly 4 roky, lékaři jí diagnostikovali skoliózu, proto na jejich doporučení začala plavat. A právě tehdy se zrodil obrovský talent. Mireiu plavání bavilo, a tak se už v 6 letech účastnila prvních soutěží a v 11 již byla ve své kategorii trojnásobnou mistryní Španělska.

Prošla několika katalánskými plaveckými kluby. Začínala v CN Badalona, později soutěžila pod hlavičkou CN Hospitalet a CN Sabadell a od roku 2013 hájí barvy murcijského UCAM. První světový úspěch zaznamenala na Mistrovství světa juniorů 2006 v brazilském Riu de Janeiru, kde si doplavala pro dvě zlaté medaile (400 m volný způsob, 400 m polohový závod). V dospělé kategorii pak prorazila o dva roky později jedním stříbrem a jedním bronzem na Mistrovství světa v plavání v krátkém bazénu 2008 v Manchesteru. Ten samý rok se také poprvé podívala na olympiádu, nicméně v Pekingu ve světové konkurenci žádný úspěch nezaznamenala. Velké věci se začaly dít až poté. Na Mistrovství světa v plavání v krátkém bazénu 2010 v Dubaji vybojovala 3 zlaté (200 m motýlek, 200 m polohový závod a 400 m polohový závod) a 1 stříbrnou medaili (800 m volný způsob). O rok později na evropském šampionátu v polském Štětíně brala dokonce čtyři zlaté, úspěch, který opakovala také o dva roky později v dánském Herningu. Kromě mnoha dalších úspěchů mezitím se stala i královnou Mistrovství světa v plavání v krátkém bazénu 2014 v katarském Dauhá. Podle statistik na onom mistrovství získalo Španělsko čtyři medaile, všechny zlaté. Abychom ale byli přesní, všechna čtyři zlata získala právě Mireia Belmonte, dvě z nich dokonce ve světovém rekordu. A tak bychom mohli pokračovat ještě dál - kompletní přehled všech 41 nejdůležitějších medailí zde.

Definitivní legendou se však i přes svůj mladý věk stala až díky účinkování na olympijských hrách. Na své druhé olympiádě, v Londýně 2012, pro Španělsko vybojovala dvě stříbra (200 m motýlek, 800 m volný způsob) - obě v národních rekordech. Její doposud největší chvíle nicméně přišla na Letních olympijských hrách 2016. Po deseti letech se kruh symbolicky uzavřel v Riu de Janeiru. Na místě, kde roku 2006 vybojovala první světové úspěchy, se 10. srpna 2016 zapsala do historie španělského i katalánského plavání ziskem zlaté olympijské medaile na 200 metrů motýlka. K tomu o pár dní dřív přidala i bronz z kategorie 400 metrů polohový závod.

A to vše dokázala stihnout před svými 26. narozeninami. Kolik medailí ještě přidá? Je jisté, že jméno Mireia Belmonte se vyplatí sledovat i v následujících letech!