28. 12. 2017

Joaquim Sorolla

Joaquim Sorolla i Bastida (1863-1923) byl významným valencijským malířem a představitelem stylu zvaného luminismus, ačkoliv často bývá chybně řazen k impresionistům. Díky své schopnosti zachytit středomořské světlo patřil ve své době k velmi ceněným malířům, proto se na rozdíl od řady svých kolegů dokázal malováním vcelku jednoduše uživit.

Pescadoras valencianas (1903)

Sorolla se narodil v únoru 1863 ve Valencii. O rok později se narodila jeho sestra Concha, avšak rodinné štěstí trvalo jen krátce. Oba rodiče podlehli epidemii cholery v roce 1865, dětí se proto ujala jejich teta z matčiny strany. První skutečný kontakt s uměním zažil 14letý Sorolla v dílně sochaře Cayetana Capuze, k němuž chodil na večerní hodiny kresby. Coby slibný talent následně v letech 1878-1881 navštěvoval uměleckou školu Escuela de Bellas Artes de San Carlos ve Valencii, zatímco po večerech pomáhal svému strýci v jeho zámečnické dílně. Ve škole se přes spolužáka seznámí s fotografem Antoniem Garcíou Pérezem, jenž ho později nechá tvořit ve svém ateliéru a ještě později se stane jeho tchánem, neboť Sorolla se roku 1888 ožení s jeho dcerou Clotilde. Ihned po škole je jeho tvorba oceněna v několika menších soutěžích, ale výrazný průlom pro něj znamená až rok 1884, kdy od valencijské provinční rady získá tříletý stipendijní pobyt v Římě. Během té doby se občas vrací do rodné Valencie, ale zejména stráví půl roku (1885) v Paříži, kde se seznamuje s tvorbou předních impresionistů, ačkoliv větší dojem v něm zanechají díla méně známých malířů (Jules Bastien-Lepage, Adolf von Menzel).

V roce 1890 se usadí v Madridu a do pár let se dostaví první mezinárodní úspěchy z výstav v Mnichově, Paříži, Vídni a Chicagu. Roku 1895 se potvrzuje, že jeho talentu důvěřují i zástupci světových muzeí - obraz La vuelta de la pesca je zakoupen Musée du Luxembourg v Paříži a obraz Aún dicen que el pescado es caro pro změnu získá Museo de Arte Moderno v Madridu. Jeho zahraniční kredit stoupne po dalších evropských výstavách (Berlín, Vídeň, Benátky), avšak skutečně celosvětově ho proslaví až ocenění obrazu Triste herencia na Světové výstavě v Paříži (1900). Jak jsme si nemohli nevšimnout, zejména tato první etapa Sorollovy tvorby je silně spjata se zachycením rybářského života na valencijském pobřeží. Zajímavým úkazem jeho tvorby je však i velké nadšení pro velkoformátové obrazy, což u této tematiky nebývá zvykem. Pařížský úspěch mu otevře dveře i ve zbývajících zemích západního světa. Roku 1908 vystavuje v Grafton Galleries v Londýně a o rok později se na několik měsíců přesune do USA, kde vystavuje v New Yorku, Buffalu a Bostonu a mimo jiné portrétuje i tehdejšího prezidenta Tafta.

Madre (1895)

Právě ve Spojených státech je v dalších letech velmi oblíbený a dostává zakázky ze všech stran, díky čemuž si mezitím v Madridu staví rodinné sídlo. Až do roku 1919 ho bude zaměstnávat zakázka newyorské Hispanic Society, která mu svěřila výzdobu svého sídla. Sorolla má za úkol namalovat 14 velkých pláten zobrazujících různé španělské kraje. Tato práce ho nutí hodně cestovat nejen do USA nýbrž po celém Španělsku, zároveň ho ale silně vyčerpá. Jako ve své době jeden z nejváženějších malířů taktéž vyučuje na královské akademii výtvarného umění ve španělské metropoli. V roce 1920, jen rok po dokončení velké zakázky pro Hispanic Society, částečně ochrne, čímž jeho malířská dráha končí. Umírá o tři roky později ve vesnici Cercedilla poblíž Madridu. Sál Hispanic Society, v němž se nacházejí jeho plátna, byl zcela dokončen a inaugurován až roku 1926. Jak už bylo výše zmíněno, Sorolla vynikal zejména při ztvárňování pobřežní krajiny; byl znám též jako vynikající portrétista. Ačkoliv vycházel z impresionismu, díky skvělé práci se světlem ve svých obrazech bývá řazen spíše do proudu známého jako luminismus. Ve své době byl velmi uznávaný a jeho tvorba mu umožnila blahobytný život; dnes je však vedle mnoha jiných španělských malířů 19. a 20. století spíše méně známým autorem. Museo Sorolla se od roku 1932 nachází v umělcově madridské vile na adrese Paseo del General Martínez Campos, 37.

27. 12. 2017

Carles Capdevila

Carles Capdevila se narodil 13. srpna 1965 v Hostalets de Balenyà. Už během středoškolských studií přičichl k moderování v lokálním Ràdio Pista, kde si nejspíš poprvé ujasnil, že by rád setrvat v mediálním světě. Později vystudoval filosofii a novinařinu, načež jeho první profesionální kroky směřovaly do společenské rubriky deníku Avui. Brzy se vypracoval do role šéfa této sekce; v deníku Avui zároveň poznal svou budoucí životní partnerku a matku jeho čtyř dětí, novinářku Evu Piquer.



V roce 1991 stál u zrodu krátké avšak důležité iniciativy pod názvem Diari de la Pau - týdeník, který vycházel v průběhu války v Perském zálivu coby alternativa ke zpravodajství velkých španělských deníků, které záměrně zamlčovaly kritické pohledy na tento válečný konflikt. Léta 1992-1994 strávil spolu s manželkou v New Yorku, kde oba působili coby zahraniční zpravodajové. Capdevila v bytě na Manhattanu během té doby napsal též zajímavou knihu Nova York a la catalana, jež pojednává o spojení největšího amerického města s Katalánskem. Po návratu do Barcelony působí kupříkladu jako humorista na Catalunya Ràdio, režisér a scénárista v TV3 a později jako komentátor a sloupkař spolupracuje s většinou katalánských deníků (Avui, El Periódico, El 9 Nou). Zejména v rámci své rozhlasové dráhy proslul coby velký propagátor důrazu na vzdělávání - v této oblasti se stal v Katalánsku jednoznačně jedním z největších odborníků a často na téma vzdělávání přednášel.

Do povědomí takřka celého Katalánska se však dostal až v roce 2010, kdy stál u zrodu deníku Ara. Ve chvíli tvrdé ekonomické krize, kdy většina odborníků předvídala papírovým médiím brzký zánik a kdy se řada tradičních periodik začala potácet na hranici bankrotu, vznikla v Katalánsku tato novinářská iniciativa, která do určité míry dokázala zareagovat i na měnící se politické klima v souvislosti s rozsudkem španělského ústavního soudu ohledně Katalánského autonomního statutu. Ara tak vznikl coby prokatalánsky orientovaný deník a Carles Capdevila se stal jeho prvním šéfredaktorem. Tuto funkci zastával až do konce listopadu 2015, kdy se jí vzdal ze zdravotních důvodů. Od té chvíle napnul veškeré své síly na boj s rakovinou tlustého střeva. V následujících měsících vystupuje po Katalánsku s humoristickými monology na téma vzdělávání dětí, taktéž se mu dostává pozornosti v podobě zisku některých novinářských cen. Na jaře 2017 ještě stihl vydat soubor nejlepších článků a zamyšlení pod názvem La vida que aprenc, která se stala jednou z nejprodávanějších katalánských knih tohoto roku. Svůj boj se zákeřnou nemocí prohrál 1. června 2017.



25. 12. 2017

Legendární barcelonské chumelenice

Katalánsko je poměrně hornaté, takže na sníh v zimě tu jsou zvyklí, nicméně na katalánské pobřeží zavítá sněhová nadílka jen sporadicky. Ačkoliv na nejvyšším barcelonském kopci Tibidabo se nějaký ten sněžný poprašek vyskytne v podstatě každou druhou zimu, zažít kupříkladu v Barceloně skutečnou sněhovou vánici, to chce opravdu velké štěstí. Dnes si ostatně připomínáme již 55 let od tzv. vánice století, která Barcelonu a další pobřežní města zcela paralyzovala o Vánocích roku 1962. V následujících odstavcích si připomeneme ty nejbájnější barcelonské chumelenice poslední doby.

Zasněžená Rambla, prosinec 1962 (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)
1887
Ačkoliv dnes již na světě není žádný její pamětník, dle dobových zpráv víme, že zima 1886/87 byla v Barceloně opravdu krušná. Okolo Vánoc teplota v centru města spadla až k -3°C a na počátku roku 1887 dokonce až k -5°C. Pořádná sněhová nadílka se přesto dostavila až v únoru. Sníh ve vzduchu začal poletovat nejprve okolo třetí hodiny odpolední, během noci pak vánice nabrala na intenzitě, a tak se 11. února Barcelona probrala zasypaná více než půl metrem sněhu. V okolí města naměřili dokonce 85 cm. Život v silně průmyslovém městě se na den zastavil a do ulic vyráželi jen ti největší zvědavci, novináři či umělci, kteří se snažili onu netradiční meteorologickou událost zachytit pro příští generace. A samozřejmě děti, které se zcela instinktivně začaly věnovat taktéž legendárním koulovačkám. Od 13. února už se počasí opět normalizovalo a s pomocí deště byl veškerý sníh po pár dnech pryč. Vzpomínka ale zůstala a dodnes je vánice z roku 1887 považována za tu největší, která město postihla v 19. století (další relativně významné chumelenice se odehrály v letech 1854, 1883 a 1899).

1914

Další velká vánice na sebe nechala čekat takřka 30 let. V lednu 1906 či v únoru 1909 sice v Barceloně lehce zasněžilo, ale bílá nadílka se vždy během pár hodin rozpustila. Avšak 15. ledna 1914 napadlo celých 24 cm v samotném centru města. Podle dobových kronik sněžilo prakticky celý den a teploty zůstaly pod bodem mrazu. Jak podotýká i historik Dani Corijo na své stránce Altres Barcelones, tato událost ponoukla několik sportovních spolků té doby zorganizovat o den později na pohoří Collserola malou lidovou zimní olympiádu. Toho roku totiž paradoxně napadlo relativně málo sněhu v Pyrenejích, takže na tamních svazích se daný rok příliš nelyžovalo. Lyžařské a sáňkařské závody se tak zcela nezvykle přesunuly do barcelonské čtvrti Vallvidrera. Ke 20 cm sněhu napadlo v Barceloně taktéž v prosinci 1920 a únoru 1924, ale vzhledem k teplotám se příliš dlouho neudržel.



1938
Velmi nepříjemné třídenní sněžení zažila katalánské metropole v půlce února 1938. Zemi stále ještě sužovala občanská válka, a tak pokrývka o více než 13 centimetrech ještě ztížila už tak složité fungování bojujícího města. Podle dobového tisku dorazily tehdy do Katalánska nízké teploty prouděním od Severního moře a ze středu Evropy. V horských oblastech teploty dosahovaly až -10°C, avšak po několikadenním sněžení přišla poměrně rychlá obleva. O čtyři roky později spadlo v centru města takřka 10 cm sněhu. Určitý příděl se očekával i v únoru 1956, kdy Katalánsko zažilo asi nejintenzivnější mrazy ve 20. století. Skoro celý týden v Barceloně panovaly teploty pod bodem mrazu, ale nasněžilo dohromady jen okolo 5 cm.

1962
V noci ze 24. na 25. prosince 1962 katalánské pobřeží navštívila sněhová vánice, která je dodnes považována za tu největší v celém 20. století. Zasáhla celé Katalánsko, ale největší množství sněhu zasáhlo především oblast pobřeží a Vallès (kde na některých místech spadlo přes metr sněhu a teploty klesly až k -15°C). V Barceloně pak tato zcela výjimečná chumelenice zanechala mezi 50 a 100 cm sněhu v závislosti na čtvrti. Město nebylo na něco takového absolutně vůbec připraveno. Sníh navíc doprovázely teploty lehce pod bodem mrazu, takže sněhová pokrývka zdobila barcelonské ulice několik dní. Kterak na tehdejší vánici vzpomíná Josep Maria Cadena, město se ponořilo do neskutečného ticha a následně do obrovského chaosu, který ostatně provází takřka každé výraznější sněžení v těchto zeměpisných šířkách. Několik dní nic pořádně nefungovalo. Řada aut zůstala uvězněná pod nánosy sněhu, barcelonské letiště bylo na čtyři dny uzavřeno, neboť přistávací dráha zmizela pod půl metrem sněhu. Hrdinou se tehdy stal  Andreu Claret Casadessús (1908-2005), bývalý republikán žijící v andorrském exilu, jehož pozvall zoufalý barcelonský starosta Porcioles. V Barceloně totiž poměrně logicky neexistovaly sypače či frézy, a tak nejbližším místem, kde je hledat, se stala na sníh vždy připravená Andorra.

Claret z Andorry putoval 24 hodin v čele kolony 13 odklízecích vozů, které po cestě vysvobodily údajně až 3 000 ve sněhu uvězněných aut. I díky příznivému klimatu a teplému větru od jihu se asi po pěti dnech podařilo odklidit sníh ze všech barcelonských ulic. Fascinující záběry z oné nadílky ostatně můžete zhlédnout i v následujícím videu tak, jak je zdokumentoval tehdejší frankistický filmový zpravodaj NO-DO. Někteří také dodnes vzpomínají na sousedy, kteří se po ulicích Balmes či Avinguda de Tibidabo vydávali směrem do centra na lyžích. Jako perličku dodejme, že necelých 40 dní poté, na počátku února 1963 postihla výše položenou část města další osmicentimetrová nadílka, která se však dlouho neudržela.



1983
Chumelení v únoru 1983 nebylo ani tak významné svou intenzitou jako spíše rozložením do několika dní. 8. února krátká sněhová bouře zasáhne jen výše položené čtvrti, zatímco o dva dny později už sněží v celém městě a kupříkladu na letišti El Prat spadne až 15 cm sněhu. Další sněžná epizoda pak následuje ještě v noci ze 12. na 13. února, kdy spadne asi 5 cm. Docela zajímavým úkazem je pak situace z 1. března 1993, kdy ve čtvrtích jako Sarrià, Montbau či Horta spadne až 15 cm sněhu, zatímco v Eixamplu, Barcelonetě či Poble Nou jen prší.

1999
Velice překvapivá byla krátká sněžná epizoda z 21. listopadu 1999. Chladný vzduch ze Sibiře přinesl do Katalánska zimu nečekaně již na podzim - naposledy v katalánské metropoli v listopadu sněžilo roku 1930. Nečekaná kalamita se dotkla zejména silniční a letecké dopravy. Některé silnice musely být uzavřeny a lety z barcelonského letiště se výrazně opozdily. Vše ale bylo otázkou jediného dopoledne. Ještě do soumraku už po sněhu nebylo ani vidu ani slechu.

2010
8. březen 2010 - doposud poslední velká sněhová nadílka v Barceloně a okolí a podle mnohých ta největší od bájného roku 1962. Zasáhla především sever Katalánska a na některých místech nechala i 70 cm čerstvě napadaného sněhu. Ve výše položených barcelonských čtvrtích (Vall d'Hebron, Sarrià) napadlo až 20 cm, zatímco u pobřeží výše poprašku dosahovala 3-5 cm. Emblematické fotografie zasněžené barcelonské pláže tehdy obletěly svět. Katalánská metropole se ponořila do milého chaosu, který podobné události na jihu vždy doprovází. Z českého pohledu směšná vrstvička sněhu paralyzovala velkou část dopravy, zatímco rozdovádění Barceloňané, kteří v zácpách neuvízli, si užívali krátkých sněhových radovánek, tehdy ještě plných snění o možném pořádání zimní olympiády 2022, jak je patrno z tohoto curlingového videa uprostřed barcelonské ulice. Lepší představu o prozatím poslední velké barcelonské vánici si můžete udělat i z následujícího videa.



23. 12. 2017

Katalánské parlamentní volby 2017

Výsledky katalánských parlamentních voleb prošly se vzpomínkou na události z 1. října celou řadou světových médií. Svým způsobem tak Katalánsko dosáhlo dalšího krůčku k nezávislosti. No schválně, které regionální volby se v posledních letech dokázaly protlačit na titulní strany světových nebo i jenom českých či slovenských deníků? Bavorské? Milánské? Sibiřské či arizonské? Kdepak. Ale ty katalánské ano, jak se ostatně můžete přesvědčit v jen naprosto základním výběru zpráv a reportáží k nim se vztahujících na konci článku. Volby jako takové sice vyhrála prošpanělská strana Ciutadans, nicméně jedině blok stran zastávajících nezávislost má reálnou šanci na sestavení vlády. Oproti minulým volbám ze září 2015 se vlastně nic moc nezměnilo, avšak přesto nám výsledky těchto předčasných voleb něco málo o budoucnosti katalánsko-španělských vztahů prozradily.


Počty mandátů v nově zvoleném katalánském parlamentu (Foto: www.parlament.cat)

Pakliže si máme jen krátce okomentovat výsledky jednotlivých stran (viz graf výše), k jedinému většímu překvapení došlo na straně zastánců nezávislosti. Žádný z předvolebních průzkumů nedával tak vysoké šance kandidátce vedené premiérem v exilu, Carlesem Puigdemontem. Ačkoliv Junts per Catalunya (JxC) v posledních týdnech neustále rostla, všechny předpovědi jí přisuzovaly nižší počet mandátů než ERC, jejím kolegům z vlády. Nicméně nepříliš zvládnutá kampaň ERC, které se nemohl účastnit její lídr Oriol Junqueras (ve vazbě), a naopak brilantní strategie premiéra Puigdemonta nakonec dokázala přilákat více zastánců nezávislosti právě na slib znovudosazení Madridem odvolané vlády. Jak velký odliv to byl, nedokážeme ještě přesně říct, ale nejspíš docela velký, neboť ERC přeci jen těžila z dalšího přesunu hlasů směrem od CUP. Radikálně levicová a silně anarchisticky orientovaná strana tentokrát propadla a místo minulých deseti křesel jí nyní hlasující přiřkli pouhá čtyři. Je vidět, že zbytečné vyhrocení snah o nezávislost, jež bylo po celou dobu jednoznačně vinou této protisystémové strany, nakonec řadu jejich bývalých voličů odlákala zpět k tradičnější prokatalánské levici. Nicméně tak či onak získal blok JxC, ERC a CUP celkem 70 (34+32+4) křesel, což je dostatek na pokračování dosavadní vlády.


Zároveň je to také jediná možnost vzhledem k rozdělení sil do dvou znepřátelených bloků. Strany hájící jednotu Španělska (Ciutadans, PSC a PP) totiž získaly pouhých 57 (36+17+4) křesel, takže ani případná spolupráce s nevyhraněnou katalánskou pobočkou Podemos (En Comú-Podem, 8 křesel) by k úspěchu nestačila, neboť ke zvolení premiéra a sestavení vlády je třeba 68 mandátů.


Formálním vítězem voleb se stala strana Ciutadans, která v čele s Inés Arrimadas v předvolební kampani doslova zaplavila ulice všech katalánských měst svými plakáty. Ale nebyla to ani tak drahá kampaň, která stála za masivním úspěchem tohoto pár let starého uskupení založeného na základě odporu ke katalánské jazykové politice. Kromě drahé kampaně, velké přítomnosti v médiích a účelově publikovaným průzkumům šlo především o dva klíčové faktory. Prvním z nich byl již před volbami zmiňovaný faktor volební účasti, která se nakonec vyšplhala k 79 %. Potvrdilo se tedy to, že k těmto regionálním volbám dorazili lidé, kteří k nim obvykle nechodí. A z větší části šlo o mladou generaci, která nemá příliš vyhraněnou katalánskou identitu a vidí v Ciutadans možnost energické, prozatím žádným skandálem nepoznamenané volby, která dokáže jinak poměrně tristní situaci mladé generace ve Španělsku nějakým způsobem změnit. Druhým důležitým faktorem pak bylo pak vyzobání velké části hlasů katalánské pobočky Lidové strany (PPC). Ta v posledních 20 letech pravidelně získávala okolo 10-13 % hlasů (12-19 křesel), ačkoliv ve volbách 2015 to bylo jen 8,5 % a 11 křesel. Letošní vskutku trapný výsledek 4,2 % a pouhé 4 mandáty je víc než známý. 


Lidová strana volby jasně prohrála a její lídr, Xavier García Albiol, se stal symbolem volebního smolaře. Pád jeho strany nádherně dokresluje případ Albiolova domovského města Badalony. Albiol zde byl v letech 2011-2015 starostou a ještě v minulých regionálních volbách zde PPC získala takřka 23 % hlasů. Letos to nebylo ani 9 %. PPC přišla v Katalánsku oproti volbám 2015 o takřka 200 000 hlasů a oproti těm z roku 2012 dokonce o 330 000 hlasů, což je jasným potvrzením katastrofické politiky Lidové strany vůči Katalánsku. Ačkoliv ani Ciutadans (kteří jsou v některých otázkách mnohem radikálnější) ani PSC nejsou nakloněny katalánské nezávislosti, obě strany přeci jen ve svých dlouhodobých ideových plánech mají návrhy na určitý posun v rámci katalánské autonomie, ať už jde o reformu financování či reformu španělské ústavy. Obě tyto záležitosti jsou v praxi takřka neproveditelné, ale je to zkrátka alespoň nějaká vize. Naproti tomu Lidová strana žádnou vizi pro Katalánsko nemá. Status quo, ideálně v nynější podobě uplatněného článku 155, to je jejich jediná nabídka. Lidová strana totiž na rozdíl od socialistů katalánské hlasy pro úspěch v celostátních volbách zkrátka nepotřebuje, proto se ani nesnaží. Propadák PPC v těchto volbách je tak více než zasloužený. 


Celkově vzato tyto předčasné volby posloužily jako určitý náhrada referenda, i když v něm by byly pouze dvě možnosti, zatímco volby nabízely i třetí variantu v podobě En Comú-Podem. K těm nakonec doputovalo 326 000 hlasů (7,46 %), zatímco dalších 50 000 (více než 1 %) vhodilo svůj hlas marginálním, ekologicky zaměřeným stranám. A to je poměrně významné číslo, když vezmeme v potaz, že pro blok hájící nezávislost hlasovalo celkem 2 079 340 osob, zatímco pro trojici hájící jednotu Španělska 1 902 061 osob. V takovém případě je téměř 400 000 hlasů, které se v otázce nezávislosti jasně nevymezily, poměrně významné množství, které by rozhodovalo. Volební účast takřka 80 % je ostatně podle některých politologů blízko jakémusi technickému stropu účasti - vždy se najde jisté procento lidí, kteří z různých důvodů volit nemohou nebo zkrátka nechtějí. Vysoká účast tedy potvrzuje, že výsledek reflektuje realitu země. Katalánsko je v otázce nezávislosti rozdělené, neboť tentokrát už se ona "tichá většina", jak o ní často mluví lídři prošpanělských stran, skutečně ozvala, avšak ani tak se neukázala být skutečnou většinou. A i když by se mohlo zdát, že po zpackaném vyhlášení nezávislosti někteří zastánci samostatnosti ochladnou, strany hájící nezávislost si v konečném počtu hlasů opět nepatrně polepšily. Ale to je ten známý efekt politiky Lidové strany. Dříve to byla určitá ironie či sarkasmus, ale každým dalším rokem se onen omílaný výrok stává větší a větší pravdou: "Skutečným motorem boje za nezávislost je sama Lidová strana, neboť nikdo jiný nedokázal svou politikou stvořit více zastánců nezávislosti."


A co bude dál? Jak už bylo mnohokrát řečeno, jsme zpátky na začátku. Strany hájící nezávislost sice mohou sestavit vládu, ale i to se nakonec může ukázat být slušným problémem. Do 23. ledna musí být svolán katalánský parlament a nejpozději 6. února by se mělo hlasovat o novém premiérovi. JxC, ERC a CUP sice mají 70 mandátů, jenže prozatím mohou počítat pouze s 62, neboť 8 nově zvolených poslanců je buďto ve vazbě nebo v exilu. A to je problém, neboť za současného stavu nemohou kromě jasně daných situací svůj hlas delegovat. Pobyt ve vězení či v exilu mezi těmito situacemi bohužel není. Proto i novoroční dění v Katalánsku bude jistě bouřlivé, ačkoliv všeobecně vzato se konflikt na nějakou dobu utiší, neboť soupeři si během podzimu vykolíkovali ring a poznali své limity.


Zastánce nezávislosti nyní čeká agenda rozdělená podle našeho názoru do tří fází. V první fázi bude třeba bedlivě pozorovat lednové dění a schopnost dát dohromady skutečně efektivních 68-70 hlasů v katalánském parlamentu. A hned poté, či spíše ještě předtím, se snažit o zmírnění účinků soudního rozměru celého problému. Hned po volbách totiž španělské soudy obvinily další katalánské politiky, takže jejich lednové výslechy mohou teoreticky zemi přinést další politické vězně (zde se hodí, coby dokonalý popis aktuální situace, zmínit pichlavý výrok katalánského politika za ERC Gabriela Rufiána, který na svém Twitteru napsal, že v současnosti je ve španělských vězeních více katalánských politických vězňů, než je poslanců Lidové strany v katalánském parlamentu). V první fázi tedy budou mít zastánci nezávislosti co dělat s roztáčející se soudní mašinérií. V druhé fázi pak půjde o nápravu škod, které v katalánských institucích zanechala aplikace článku 155 šp. ústavy. Nová vláda jistě bude chtít znovu uvést do provozu některé zrušené autonomní struktury (např. zahraniční delegace) či provést personální změny (např. návrat majora Trapera do čela Mossos d'Esquadra). A teprve až ve třetí fázi - tedy za několik měsíců nejdříve - se na stůl dostane otázka nezávislosti. Do té doby se strany budou muset zamyslet nad novými přístupy a strategiemi komunikace. A zejména komunikace směrem do zahraničí, neboť je takřka jisté, že dokud bude ve Španělsku vláda PP, žádného dialogu se v dané záležitosti nedočkáme. Zastánci nezávislosti tak budou muset bojovat zejména na dvou frontách - umět prodat svůj program v zahraničí a zároveň se kvalitní politikou v regionu snažit o další rozšíření řad svých stoupenců. Protože prozatím mohou počítat skutečně jen s přibližnou polovinou všech obyvatel Katalánska. A to k uskutečnění nezávislosti rozhodně nestačí.



Street art v barcelonských ulicích. Polibek smrti? (Foto: La Vanguardia)

Více informací a reflexe českých, španělských, katalánských a světových médií:

19. 12. 2017

Další předčasné volby: Zpět na začátek?

K dalším předčasným regionálním volbám vedly říjnové události v Katalánsku. 21. prosince 2017 půjdou obyvatelé Katalánska opět k urnám, aby si zvolili nové poslance a s nimi i novou vládu. Předvolební kampaň, nesoucí se v ryze emočním duchu, dává jasně tušit, že tyto regionální volby budou jakýmsi reparátem voleb posledních, zamýšlených coby plebiscitní. Ve hře je sice hodně, ale paradoxně jen velmi málo se rozhodne právě v zítřejší volbě.

VYSTŘÍZLIVĚNÍ
Po říjnových událostech, které vyvrcholily tolik očekávanou proklamací republiky a tolikrát podceňovanou následnou ztrátou autonomie, zastánci nezávislosti vystřízlivěli. Neschopnost politického dialogu ze strany španělské vlády celý konflikt vyeskalovala do nečekaných výšin, ale zároveň nám všem posloužila k odhalení karet obou soupeřů. A vyšlo najevo, že Španělsko v tomto souboji třímá skutečně všechna esa i žolíky. Naproti tomu katalánská vláda nebyla během dvouleté přípravy schopna nejen zajistit základní struktury státu, ale žalostně selhala i v otázce zahraniční diplomacie. Katalánsko sice disponovalo množstvím delegací (ambasád) po celé Evropě, avšak ty zejména v otázce propagace katalánské nezávislosti zcela selhaly. Jedna delegace měla často na starosti několik států, avšak nedokázala si v nich najít dostatečně kvalitní spolupracovníky. Nedokázala proniknout do vyšších politických pater, kde by mohla lobbovat za katalánské zájmy i v otázce mezinárodní podpory. Již dopředu pak byla rozhodnuta hra ve sféře čisté síly. Katalánsko logicky nemá vlastní armádu, byť disponuje slušně vycvičenými a schopnými policejními složkami, avšak celá podstata katalánských snah o nezávislost má ryze pacifistický charakter.

Sám Carles Puigdemont to v jednom rozhovoru dokonale popsal - nejprve pacifismus, pak teprve boj za nezávislost. Znovu se tedy vracíme k otázce, která byla svým způsobem tabu, ale pokládá si ji už i řada Katalánců: Jsme za nezávislost ochotni umírat? Odpověď je nasnadě. Taktiku katalánské vlády nedávno poměrně přesně okomentoval politolog José Fernández Albertos, podle něhož se dalo předpokládat, že španělská vláda na pořádání referenda zareaguje tak, jak zareagovala, tedy silou. Zastánci nezávislosti poznali sociální a ekonomické limity svého snu a pochopili, že konečné řešení je najednou v nedohlednu. Podle Fernándeze katalánská vláda přišla o veškerou mezinárodní podporu svou akcentací ekonomického rozměru celého problému. Pokud by boj za nezávislost dokázala lépe propojit kupříkladu s otázkou reálného ohrožení katalánštiny, byla by reakce z Evropy nejspíš o malý kousek vstřícnější, než když je celá záležitost prezentována sloganem "Španělsko nás okrádá", na což ostatní státy nahlížejí pouze jako na projev nesolidarity. Tato skutečnost je tedy i jedním z důvodů, proč se všechny evropské státy ke Katalánsku obrátily zády. Jako v historii už mockrát, i tentokráte se katalánská vládní garnitura marně a naivně spoléhala na pomoc zvenčí. A ta nepřišla.

ŠPANĚLSKÁ DEMOKRACIE
Ačkoliv toto kolo zastánci nezávislosti prohráli, podzimní vývoj celého konfliktu naplno odhalil docela nehezké tendence v chápání demokracie z pohledu španělského státu. Vláda Lidové strany v rámci ochrany svých zájmů plně využila všechny prostředky, které jí španělský stát nabízí. Velmi patrné to je v posledních týdnech zejména v justici, kde už opravdu jen velmi naivní člověk může hájit neprovázanost španělské výkonné a soudní moci. Silně se v posledních dnech projevuje též předvolební cenzura, jejímž synonymem se stal prakticky plošný zákaz žluté barvy, kterou si uzurpovali zastánci nezávislosti coby připomínku svých uvězněných lídrů (ačkoliv Katalánci jsou vynalézaví!). Přemaluje španělská pošta své schránky? O mediálním tlaku na TV3 a Catalunya Ràdio netřeba mluvit. V jiném historickém kontextu by Španělsko za tento přístup možná pykalo, ale to dnes ve značně rozporuplném pojetí konceptu národního státu a evropských idejí ze stran evropských elit nehrozí. Ať už za podzimní střet může kdokoliv, celý konflikt ukázal některé slabiny španělské demokracie.

Volební průzkum uveřejněný 18. prosince 2017 ve skotském deníku The National (Foto: www.thenational.scot)
Volební průzkum uveřejněný 19. prosince 2017 v deníku El Periòdic d'Andorra (Foto: www.elperiodic.ad)

VOLEBNÍ ÚČAST
Ale zpět k volbám. V nich bude pravděpodobně zcela klíčovou záležitostí volební účast. Již ta minulá byla rekordní (takřka 75 %), ale podle mnohých průzkumů se tentokrát můžeme dočkat až 85% účasti, což by nakonec mohlo odpovídat jakémusi "plebiscitnímu" pojetí těchto voleb. Volební účast v sobě nese jeden důležitý aspekt. Zdá se, že tyto regionální volby a značně emotivní kampaň s nimi spojená dokážou k urnám přitáhnout řadu lidí, kteří se obvykle tohoto typu voleb neúčastní. Pro zastánce nezávislosti je to však spíš zlá zpráva, neboť většina politologů se shoduje na tom, že profil takového voliče odpovídá spíše oné mytické "tiché většině", na kterou se často odkazují zastánci španělské jednoty. Jinými slovy: očekává se, že větší část takto zmobilizovaných voličů podpoří právě strany hájící jednotu Španělska, neboť zastánci nezávislosti v posledních letech k urnám chodí takřka bez výjimky. Alespoň takové jsou odhady.

CIUTADANS

Vysoká účast je důležitá i pro splnění další části letošních předvolebních průzkumů. Zastánci nezávislosti totiž v uplynulých týdnech jaksi znenadání začali panikařit při pohledu na strmý vzestup strany Ciutadans, které některé volební modely dokonce předpovídají vítězství. Ciutadans a předvolební průzkumy - to je ostatně kapitola sama pro sebe. Strana má vynikající kontakty v mediálním světě a rozhodně by to nebylo poprvé, kdy řada médií záměrně nafukuje volební preference právě této strany. Svůj účel to totiž často splní, neboť takto se kandidatura Ciutadans bude jevit jako ta, která má šanci posbírat skutečně mnoho hlasů, a proto k sobě může přilákat dosud nerozhodnuté voliče. Zároveň je ale pravda, že takřka všechny průzkumy ukazují jasnou tendenci přesunu voličů PPC k Ciutadans. Lidová strana podle všeho dosáhne naprostého volebního propadáku a její zastoupení v katalánském parlamentu klidně může být marginálních 5 křesel, nicméně tito voliči přejdou takřka bez výjimky právě k Ciutadans, pro které jsou zatím každé předčasné volby důvodem k radosti, neboť jim pravidelně přinášejí historická maxima. Sluší se též dodat, že strana letos na volební klání vynaložila nejvíce prostředků ze všech katalánských formací a z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že jejich kandidátka na premiérský post, Inés Arrimadas, je vidět opravdu ve všech částech regionu.

KDO TEDY ZVÍTĚZÍ?
Celá předvolební kampaň se logicky nesla v duchu jediného tématu. V tomto ohledu je katalánská společnost skutečně rozdělená na "my" a "oni". Zatímco ERC, Junts per Catalunya a CUP coby dosavadní vládní blok hájí ideu katalánské nezávislosti, PPC, PSC a Ciutadans stojí jednoznačně za jednotným Španělskem a zároveň jde o strany, které podpořili uplatnění článku 155 šp. ústavy, který na několik týdnů prakticky zlikvidoval katalánskou autonomii. A samozřejmě tu máme ještě En Comú-Podem, stále sveřepě hájící svou pozici někde mezi oběma bloky. Pokud se opravdu většina voličů bude ochotná profilovat jen z hlediska zásadního tématu, dá se očekávat, že En Comú-Podem určitou část hlasů ztratí ve prospěch PSC či ERC. Alespoň většina předvolebních průzkumů věštila tomuto seskupení určité ztráty oproti volbám 2015. Jak už bylo řečeno, předvolebním průzkumům ve španělském či katalánském tisku neradno věřit, takže tento článek ilustrujeme "zakázanými" průzkumy, které zveřejnily zahraniční deníky (na území Španělska bylo v rámci zvyklostí dovoleno publikovat poslední průzkumy v pátek). Jde o nejčerstvější informace a zároveň o relativně důvěryhodné zdroje. Podle většiny průzkumů by strany hájící katalánskou nezávislost mohly obhájit těsnou většinu v parlamentu,a však jak už bylo řečeno výše, těmito odhady může dosti zamíchat nečekaně vysoká účast.

CO BUDE DÁL?
Volby jsou ale jen jedním malým krůčkem, který rozdá karty pro následující měsíce. Jak bude probíhat povolební jednání, je zase další otázka. Ačkoliv na první pohled vypadá tábor zastánců nezávislosti poněkud kompaktněji, už jen samotný fakt, že do volebního klání šly všechny tři strany samy za sebe toho mnoho dobrého o soudržnosti bloku nevypovídá. Každopádně zástupci ERC, Junts per Catalunya a CUP už nyní znají limity svého volebního programu (ačkoliv zejména CUP si to zaslepeně odmítá připustit), takže je velkou otázkou, jakým směrem dokážou přeorientovat své síly. Případné vítězství zastánců španělské jednoty by to se sestavováním vlády mohlo mít těžší. Lídři zmiňovaných stran se prozatím silně vymezují i sobě navzájem, i když zejména v případě aplikace článku 155 tyto strany předvedly nebývalou shodu. Většina předvolebních průzkumů však naznačuje, že jejich zásadním problémem by mohl být spíše nedostatek křesel, aby se jim podařilo získat většinu v katalánském parlamentu. Možná tak tentokrát přeci jen klíčovou roli sehraje ten, kdo se o ni hlásí ze všech nejméně...


P.S.: Nemůžeme nezmínit zajímavou zprávu z pondělního vydání madridského deníku ABC (El cupo catalán destruiría 234.000 empleos en el resto de España). Ačkoliv je třeba brát některá tvrzení v ní obsažená s rezervou, jde o docela výstižný náhled na to, proč španělská vláda nikdy Katalánsku nedovolí ekonomický koncert po vzoru Baskicka či Navarry. Z uvedených dat totiž jasně vyplývá, že tento způsob financování je pro Španělsko snad ještě méně výhodný než katalánská samostatnost. Na otázku financování se jistě v budoucnosti také zaměříme, neboť část povolebního dění se jistě bude ubírat právě tímto směrem.

Současný španělsko-katalánský konflikt v datech

21. prosince 2017 čekají Katalánsko další předčasné regionální volby. Již několikáté během této dekády. I to je jedním z důsledků současného konfliktu mezi španělskou a katalánskou vládou, který vyvrcholil v říjnu 2017 jednostranným referendem, následným vyhlášením katalánské nezávislosti a nakonec i použitím čl. 155 šp. ústavy, jímž španělská vláda přebrala kontrolu nad regionem. Příběh toho, jak jsme se dostali až sem, není úplně krátký, nicméně v následujících odstavcích se pokusíme o co nejstručnější časovou osu konfliktu, který se táhne již takřka od počátku tohoto století.


16. LISTOPAD 2003
Po 23 letech vlády CiU dochází ve volbách do katalánského parlamentu k překvapení. Faktickým vítězem voleb se totiž stává charismatický Pasqual Maragall (PSC). Maragallovi k vítězství pomohl i slib předsedy PSOE, José Luise Rodrígueze Zapatera, jenž 13. listopadu na předvolebním mítinku v Barceloně prohlásil doslova: "Podpořím reformu statutu, kterou schválí katalánský parlament". O měsíc později vznikla levicová, prokatalánsky orientovaná trojkoalice (PSC, ERC a ICV-EUiA) známá coby tripartit. Jedním z hlavních bodů programového prohlášení této vlády byla snaha o reformu autonomního statutu, který v té době již mnoho let většina katalánské společnosti považovala za zastaralý a neefektivní. Cílem této reformy měl být zisk nových pravomocí pro regionální vládu a zajištění lepšího financování regionu.

30. ZÁŘÍ 2005
Po madridských atentátech (11. března 2004) vyhrála španělské parlamentní volby překvapivě PSOE - v Katalánsku i ve Španělsku tak rázem vládla ta stejná strana (PSC je katalánskou pobočkou PSOE), proto nastal čas plnit předvolební sliby. 30. září 2005 schválil katalánský parlament drtivou většinou 120 ze 135 poslanců návrh nového autonomního statutu. Proti bylo jen 15 poslanců Lidové strany (PP). Text nového statutu upevňuje a posiluje některé pravomoci regionální vlády, hovoří o Kataláncích jako o národu a hájí i upřednostnění katalánštiny před španělštinou v rámci administrativy, byť i nadále respektuje kooficialitu obou jazyků.

30. BŘEZEN 2006

Počátek roku 2006 je ve znamení náročných jednání a ústupků z katalánské strany. Díky dohodě Zapatero-Mas mezi PSC a CiU se nakonec do španělského parlamentu dostane výrazně osekaná verze autonomního statutu, který tak mnohem spíš připomíná ten dosavadní z roku 1979 než verzi schválenou v září 2005 katalánským parlamentem. Zapatero tuto skutečnost odůvodňuje neprůchodností původní verze skrz španělskou ústavu. Tato skutečnost vede k rozkolu v katalánské koalici a k paradoxní situaci, kdy kromě klasických odpůrců z PP je proti novému znění autonomního statutu i ERC, podle níž jde o zcela nedostatečný text, který nereflektuje prakticky žádný z požadavků jejich voličů. Na konci března pozměněný statut projde absolutní většinou celostátním Kongresem a v květnu i Senátem.

18. ČERVEN 2006

Definitivní schválení nového autonomního statutu prostřednictvím referenda v Katalánsku. Při účasti relativně slabých 48,85 % nakonec 73,9 % voličů hlasuje pro přijetí statutu a necelých 21 % je proti. Každopádně tento bod je nesmírně důležitý a stává se jedním ze základních kamenů argumentace zastánců nezávislosti - Katalánský autonomní statut 2006 byl schválen hned natřikrát; nejprve katalánským a posléze i španělským parlamentem a zároveň byl posvěcen v referendu i obyvateli Katalánska. Těžko si tedy lze představit demokratičtější a ústavnější cestu k jeho prosazení. I přesto 31. července 2006 podává PP žalobu na neústavnost více než poloviny článků nového statutu. Později se k ní přidávají i někteří další aktéři (ombudsman, několik dalších regionů). V listopadu 2006 proběhnou předčasné regionální volby, po nichž ale u kormidla setrvává stejná trojkoalice, jen v jiném personálním složení. V těchto volbách se do katalánského parlamentu také těsně dostává nově vzniknuvší strana Ciutadans, která svou kampaň založila na kritice nově přijatého statutu (podle nich zbytečný a protiústavní).

11. ZÁŘÍ 2008

Španělský ústavní soud (Sentencia 103/2008) definitivně maří plány baskického ministerského předsedy Ibarretxeho uspořádat v Baskicku referendum o politickém začlenění regionu v rámci Španělska a následně se pokusit o reformu autonomního statutu v souladu s výsledkem tohoto referenda. Ústavní soud zde jasně říká, že pravomoc k uspořádání podobného referenda má pouze stát (čl. 92 a 146 šp. ústavy), nicméně zároveň zdůrazňuje, že takové referendum se vůbec nesmí konat v otázkách neústavního obsahu, jimiž se rozumí kupříkladu cokoliv, co by mohlo narušit jednotu španělského národa (čl. 2 šp. ústavy), neboť takové otázky mohou být pouze součástí referenda o ústavní změně. Této zprávě tehdy nebyla věnována velká pozornost, avšak v kontextu současných katalánských snah o referendum jde o rozhodnutí, který tvoří určitý precedens pro veškeré snahy o uspořádání závazného, státem posvěceného referenda o nezávislosti.

28. ČERVEN 2010

Po takřka čtyřech letech zkoumání rozhoduje španělský ústavní soud v záležitosti ústavnosti Katalánského autonomního statutu 2006. Takřka po čtyřech letech tedy Lidová strana dosahuje vítězství v podobě dalšího proškrtání již tak osekaného textu (Sentencia 31/2010). Ústavní soud rozhodl o neústavnosti 14 článků a dalších 27 reinterpretoval (šlo zejména o oblasti justice či jazykové politiky). Toto rozhodnutí je vnímáno silně negativně napříč celou katalánskou společností a dá se říct, že je jakýmsi bodem zlomu ve vztahu Katalánsko-Španělsko. Podle mnohých odborníků sledujících katalánskou politiku lze právě toto datum označit za skutečný počátek současného katalánského boje o nezávislost.

10. ČERVENEC 2010

Reakce katalánské společnosti na sebe nenechá dlouho čekat. Necelé dva týdny po rozhodnutí Ústavního soudu je do centra Barcelony svolána masivní demonstrace pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" ("Jsme národ, my rozhodujeme"). Podle údajů barcelonské městské policie se manifestace účastní více než 1 000 000 lidí a v jejím čele jdou představitelé všech katalánských parlamentních stran s výjimkou PP a Ciutadans. Tato neobyčejná mobilizace obyvatel Katalánska však politiky v Madridu nechala zcela chladnými. Premiér Zapatero (PSOE) tak definitivně zklamal řadu svých katalánských voličů, což se neblaze podepíše na výsledku strany v daném regionu v celostátních volbách o rok později. Na této manifestaci poprvé silněji zaznívají hlasy volající po nezávislosti, ačkoliv v průvodu silně převažují oficiální katalánské vlajky (senyera), což je detail, jenž stojí za zmínku. V následujících letech totiž na manifestacích jednoznačně začne jasně dominovat vlajka separatistická (estelada).

28. LISTOPAD 2010

Katalánské regionální volby, v nichž jednoznačně uspěje CiU pod vedením Artura Mase. CiU ve volbách získá 62 křesel, tedy jen těsně pod absolutní většinou, k níž je třeba 68 mandátů. Mas se stane premiérem díky podpoře ERC. Jeho hlavním politickým programem je kritika rozhodnutí Ústavního soudu a zároveň návrh na vyjednání ekonomického koncertu pro Katalánsko v podobě baskického a navarrského modelu. Ještě v průběhu zimy se o něm snaží jednat se španělským premiérem Zapaterem, avšak ten už je rozhodnut svolat předčasné volby a nepokračovat v politice, proto Mas musí čekat na výsledky celostátních voleb na podzim 2011.

20. LISTOPAD 2011

V kontextu vrcholící celosvětové ekonomické krize ve španělských celostátních volbách drtivě vítězí Lidová strana (45 % hlasů, 186 poslanců). Celý rok je poznamenán i vlnou protestů hnutí 15-M po celé zemi a potřebou tvrdých škrtů v rozpočtu. Jedny z největších a velice nepopulárních škrtů musí uskutečnit i Masova vláda, která v dané situaci znovu tlačí na jednání o ekonomickém koncertu. V tom samém kontextu krize je však odpověď novopečeného španělského premiéra Mariana Rajoye negativní. O ekonomickém koncertu pro Katalánsko nemůže být podle něj ani řeč. Právě na konci roku 2011 se tak do katalánských snah o nezávislost poprvé silně vkrádá téma ekonomické a onen známý a katalánskou společností léta tolerovaný fakt, že region platí do společné pokladny mnohem víc, než při následném přerozdělování z Madridu dostává zpět. Již tehdy mluvíme minimálně o 10 miliardách € ročně, které Katalánsko "doplácí" na ekonomicky slabší regiony. Právě finanční důvody v následujících měsících výrazně podpoří růst tábora zastánců nezávislosti, který se z obvyklých 20-25 % společnosti vyšplhá v následujících letech až k hranici poloviny obyvatel regionu.



11. ZÁŘÍ 2012
První masivní demonstrace za nezávislost v den katalánského národního svátku. Do organizace se tentokrát naplno zapojila občanská společnost v čele s Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana. Úspěch pochodu pod výmluvným heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" ("Katalánsko, nový stát v Evropě") byl zcela neoddiskutovatelný. Ulice katalánské metropole zaplavilo podle údajů městské policie okolo 1 500 000 lidí. Jde též o první výrazný mediální úspěch zastánců nezávislosti a o základ jen těžko uvěřitelné série masivních, přitom však zcela poklidných demonstrací každý rok 11. září.

20. ZÁŘÍ 2012

Setkání katalánského premiéra Mase se španělským předsedou vlády Rajoyem. Mas žádá ekonomický koncert coby náhradu za znehodnocený autonomní statut. Rajoy jakýkoliv fiskální pakt odmítá. Důvodem je kromě ideových rozporů samozřejmě i bezútěšná ekonomická situace, v níž se Španělsko nachází. Po neúspěšné schůzce Artur Mas prohlásí, že Katalánsko nyní potřebuje nový politický projekt, jejímž lídrem má být nově k nezávislosti inklinující CiU. 27. září katalánský parlament schválí rezoluci v níž po vládě, jež má vzejít z předčasných voleb na podzim, žádá uspořádání lidového hlasování o právu na sebeurčení.

25. LISTOPAD 2012

Předčasné volby do katalánského parlamentu coby reakce na odmítnutí jakéhokoliv jednání o fiskálním paktu ze strany španělské vlády. CiU jde do voleb s programem v podobě vůle uspořádat referendum o nezávislosti Katalánska: jde o jasný a konečný příklon katalánských konzervativců k nezávislosti. Tento risk se však příliš nevyplatí - strana přijde o 12 mandátů; důvodem je kromě příklonu k nezávislosti i předchozí tvrdá škrtová politika v koalici s katalánskou filiálkou Lidové strany. Otevírá se tak nutnost prokatalánského paktu CiU a ERC (Pacte per la Llibertat), tedy politika, kterou podle slov historika Joana B. Cully měla CiU v zájmu národa vyznávat již v předchozích volbách, kdy však linii politické ideologie (pravice x levice) upřednostnila právě před linií národní (zastánci nezávislosti x zastánci jednoty). Výrazný úspěch ve volbách zaznamenává i strana Ciutadans, která počet svých křesel rozšíří ze tří na devět. Do parlamentu poprvé proniká též koalice extrémně levicových stran CUP v čele s charismatickým Davidem Fernàndezem.

11. ZÁŘÍ 2013

Další masivní demonstrace za nezávislost, tentokrát pod heslem "Via Catalana cap a la Independència" ("Katalánská cesta za nezávislostí"). Přibližně 1 600 000 osob vytvořilo 400 km dlouhý lidský řetěz, jímž propojilo celé území Katalánska ze severu na jih. Jasná reminiscence na tzv. Baltský řetěz z roku 1989 měla za cíl opět přitáhnout pozornost celého světa k problému katalánské nezávislosti. Zároveň zafungovala jako společenský tlak na katalánské politiky, kteří nakonec v prosinci 2013 oznámili konání lidového hlasování o nezávislosti na podzim roku 2014.

8. DUBEN 2014

Španělští poslanci hlasují o návrhu zákona, vzešlého z katalánského parlamentu, který by umožnil delegovat v souladu s čl. 150.2 Šp. ústavy pravomoci k uspořádání lidového hlasování na katalánskou vládu. Španělský Kongres tento návrh zamítl v poměru 47 hlasů PRO, 299 hlasů PROTI. Katalánská vláda tedy v reakci na toto odmítnutí pokračuje s přípravou lidového hlasování v rámci Katalánského autonomního statutu a opírajíc se o vlastní katalánskou legislativu.

ZÁŘÍ 2014

Měsíc plný událostí. Tradičně 11. září opět velká manifestace, která tentokráte do centra katalánské metropole podle odhadů barcelonské městské policie přilákala až 1 800 000 lidí. Šlo tedy o zdaleka nejmasovější demonstraci ze všech předchozích i všech následujících, což nám ukazuje stupeň společenské mobilizace a podpory nezávislosti, která dosahovala svého vrcholu právě v letech 2013-2014. 18. září se uskutečnilo referendum o nezávislosti ve Skotsku, kde se místní nacionalisté dokázali s britskou vládou dohodnout na uspořádání závazného referenda. Obyvatelé Skotska nakonec rozhodli o svém setrvání v království, když 55 % z nich hlasovalo proti odtržení od Velké Británie. Jen den poté katalánský parlament schválil zákon (106 hlasů PRO, naopak proti zákonu hlasovali zástupci PP a Ciutadans), jehož prostřednictvím se v listopadu katalánská vláda chystala uspořádat lidové hlasování. Ještě na konci září se však španělská vláda v této záležitosti obrátí na ústavní soud, který okamžitě nařídí platnost zákona pozastavit. Katalánská vláda však i přesto pokračuje s přípravami na hlasování, které má proběhnout 9. listopadu 2014.

9. LISTOPAD 2014

Ačkoliv kvůli zásahu ústavního soudu nemělo lidové hlasování, které se díky pomoci tisíců dobrovolníků uskutečnilo 9. listopadu, žádnou oporu v zákoně, přesto se jednalo o další důležitou manifestaci zastánců nezávislosti, kteří do hlasovacích místností dorazili ve vysokém počtu 2 344 828 osob, z nichž necelých 81 % vyjádřilo přání žít v nezávislém Katalánsku. Dalších 10 % vyjádřilo touhu po novém státním zřízení, ale stále v rámci Španělska. 4,5 % hlasujících pak bylo zásadně proti nezávislosti. Účast v hlasování byla oproti běžným španělským volebním zvyklostem povolena i cizincům žijícím v regionu a osobám starším 16 let. Celkově vzato tedy můžeme hovořit o účasti rovné 37 %, což katalánská politická reprezentace považovala za jasný signál ke snaze hledat další možnosti uskutečnění skutečného, plně legálního a závazného referenda. V únoru a červnu 2015 se k danému lidovému hlasování vyjádří i španělský ústavní soud, který celou akci shledá neústavní. Za strůjce tohoto nepovedeného referenda byli justicí následně označení premiér Artur Mas a ministryně Joana Ortega a Irene Rigau. Všichni byli obviněni z občanské neposlušnosti a zneužití úřední moci.

27. ZÁŘÍ 2015

Po bezvýchodném referendu upadl celý proces do letargie, která byla patrná i celkově nižší účasti na již tradiční manifestaci 11. září, ačkoliv i nadále bylo lze hovořit o milionovém pochodu. Nejdůležitějším datem roku 2015 je však 27. září - den dalších předčasných voleb do katalánského parlamentu. Podle zástupců CiU a ERC měly mít tyto volby tzv. plebiscitární charakter. Jelikož katalánští političtí lídři nenašli žádný reálný způsob, jak španělskou vládu přinutit k dialogu, spoléhali na mobilizaci zastánců nezávislosti k velkému volebnímu triumfu, který zamýšleli vykládat jako náhradu nepovoleného referenda. Jinými slovy, jasné a přesvědčivé vítězství zastánců nezávislosti, kteří dokonce zformovali společnou koalici Junts pel Sí, mělo dát politikům mandát ke krokům nutným k vyhlášení nezávislosti. Poněkud demotivovaní voliči však pro Junts pel Sí nehlasovali v jimi vysněném počtu - výsledkem bylo jen 62 křesel a nutnost vládnout a směřovat k nezávislosti pod taktovkou levicového hnutí CUP, které ve volbách získalo historických 10 mandátů. Výrazný úspěch opět ve zjitřené době zaznamenala prošpanělská strana Ciutadans, která poskočila do role lídra opozice díky 25 mandátům. Samotným volbám jsme se podrobněji věnovali v tomto článku.

10. LEDEN 2016

Povolební jednání Junts pel Sí se stranou CUP nebyla jednoduchá a fungující vláda byla nakonec dohodnuta až na počátku ledna 2016, avšak za cenu osobního ústupku lídra této formace, dosavadního premiéra Artura Mase. Ten učinil onen slavný "krok stranou" a do čela vlády se překvapivě dostal bývalý novinář a starosta Girony, Carles Puigdemont, jemuž pomohla poměrně jasná profilace zastánce nezávislosti. Nově vzniklá katalánská vláda se zároveň zavázala do 18 měsíců učinit vše proto, aby došlo k rozhodnutí o dalším směřování Katalánska.

26. ČERVEN 2016

Španělsko se mezitím zmítá v dlouhém "bezvládí", neboť regulérní celostátní volby v prosinci 2015 nepřinesly jasného vítěze a ani pozdější koaliční jednání nevedla k sestavení vlády. Na španělské politické scéně se naplno objevili dva noví hráči v podobě stran Ciutadans a Podemos. V červnu 2016 se tedy konaly další volby, z nichž doposud vládnoucí PP vzešla s o něco větším počtem křesel než v prosincové volbě, ačkoliv to stále nestačilo na jednobarevnou vládu. Koaliční jednání opět neprobíhala snadno, avšak před strachem z trapnosti, kterou by představovala nutnost uspořádat v průběhu jediného roku již třetí celostátní volby, nakonec došlo k určitému kompromisu a PP v čele s Marianem Rajoyem tedy i nadále vládne Španělskému království. Více o volbách například zde.

17. SRPEN 2017

Teroristické útoky v Barceloně a Cambrils. Následné reakce na politické scéně ukazují několik dní určité semknutosti, v Barceloně je několik dní přítomen i král Felipe VI., nicméně již po několika dnech se útoky svým způsobem stávají součástí španělsko-katalánského konfliktu. Katalánská policie Mossos d'Esquadra i odpovědní ministři katalánské vlády ukazují, že Katalánsko je dostatečně soběstačné a dokáže čelit i čím dál častějším výzvám 21. století jako samostatný stát. Nekomunikace mezi jednotlivými policejními složkami španělského státu se pak stává dalším argumentem zastánců nezávislosti. Sama debata o policii je v tomto kontextu velmi zajímavá, neboť právě Mossos d'Esquadra mohou sehrát důležitou roli v konání jednostranného referenda o nezávislosti, na němž v posledních měsících pracovala katalánská administrativa.

6. a 7. ZÁŘÍ 2017

Katalánský parlament schvaluje ve zrychleném projednávání dva důležité zákony, které jsou definitivním krokem k jednostrannému referendu. Zákon o referendu a Přechodný zákon, jenž by vešel v platnost v případě kladného výsledku referenda, představují definitivní rozchod se španělskými zákony a vytvářejí situaci jasné konfrontace mezi španělskou a katalánskou legislativou. Netřeba dodávat, že ústavní soud s nimi provede rychlý proces, avšak katalánská vláda je odhodlána se těmito zákony řídit - cítí k tomu dostatečnou podporu v rámci mandátu voleb 2015 - a referendum 1. října 2017 uskutečnit. Proces schvalování provází velké divadlo a ne úplně standardní postupy, které zastáncům nezávislosti později v debatě o demokratičnosti celého procesu uškodily. 11. září se koná v pořadí již šestá milionová demonstrace za nezávislost. Následující týden zmobilizuje španělský stát řadu dostupných prostředků, jimiž chce zabránit uskutečnění referenda. Mezi tyto prostředky patří i zastrašování sedmi stovek katalánských starostů, aby ve svých obcích neotevírali hlasovací místnosti. Pozvolna je posilována přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku.

20. ZÁŘÍ 2017

Zásah Guardia Civil na katalánském ministerstvu financí. 14 osob je zadrženo a policisté celý den prohledávají kanceláře ve snaze nalézt vše, co by bylo spojeno s organizací referenda. Tento ranní zásah brzy zmobilizuje tisíce zastánců nezávislosti, kteří se v průběhu dne koncentrují před budovou ministerstva. V pozdních odpoledních a večerních hodinách je počet protestujících odhadován až na 40 000, nicméně jako obvykle vše probíhá bez násilí či výraznějších problémů. Jediný problém koncentrace lidí způsobuje příslušníkům Guardia Civil, kteří nemohou z budovy ven, zatímco jejich dvě vozidla před budovou zůstávají v obklopení demonstrujících. Vozidla se také stanou jedinou obětí vandalismu, a tak policisté musejí po skončení demonstrace domů po svých. Za tuto událost dosud sedí ve vazbě šéfové občanských organizací Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana, Jordi Cuixart a Jordi Sànchez. Po celý následující týden probíhají po Katalánsku nejrůznější zátahy na tiskárny a podobné objekty ve snaze najít hlasovací lístky a urny, které by měly být použity při referendu. 

1. ŘÍJEN 2017

Zatímco katalánská administrativa se snaží všemi dostupnými prostředky uskutečnit jednostranné referendum, španělská strana zase dělá vše, aby jeho konání zabránila, pročež se odvolávají na rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož je konání akce neústavní. Španělská policie sice v předchozích dnech zabavila velkou část hlasovacích lístků, ale i ty se z větší části podařilo zajistit. Urny policie nevypátrala, jejich nákup, skladování a logistika byla vedena v naprostém utajení a fakticky coby soukromá iniciativa (více informací v zajímavé knize Operació urnes) - z pokladny katalánské vlády neodešlo na přípravy referenda ani jediné euro, nehledě na to, že katalánské finance v té době již několik týdnů plně ovládala španělská vláda. Ze španělské strany pak došlo i k hackerským útokům, jimž se podařilo na určitou dobu vyřadit z provozu elektronický systém kontroly hlasů. A zbytek už je velmi dobře známá historie, kterou díky kamerám TV3 viděl celý svět... Tvrdý zásah španělské policie proti urnám a hlasovacím lístkům (během něhož příslušníci zranili i necelou tisícovku voličů) byl strategickou chybou ze strany španělské vlády. Snaha demonstrovat sílu dodala zmiňovanému referendu mediální dopad, jehož se politici zastávající myšlenku nezávislosti snažili v dalších týdnech naplno využít. Opět se tak ukázalo, že nejvíce pro zdárné pokračování procesu za nezávislost prozatím udělala právě španělská Lidová strana. Bez tvrdého policejního zásahu by svět velice pravděpodobně nad celým referendem jen mávl rukou a daná akce by vzhledem k problematické účasti a nulovým garancím skončila jako hlasování z listopadu 2014.

27. ŘÍJEN 2017

Po celý měsíc dokázalo být Katalánsko v hledáčku světových médií, zatímco si katalánská a španělská vláda hrály na kočku s myší. 10. října katalánský premiér Carles Puigdemont takřka vyhlásil nezávislost, avšak vzápětí oznámil odklad účinnosti této. 16. října pozvolná represe španělského státu pokračuje uvězněním Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta kvůli dění z 20. září. Obě strany se však nehodlají posunout ani o píď a i přes nesporná zákulisní vyjednávání nakonec všechny pokusy o smír krachují a 27. října je po hlasování v katalánském parlamentu formálně vyhlášena Katalánská republika (TV3 I, TV3 II), kterou však dosud žádný jiný suverénní stát světa neuznal. Avšak již předem bylo jasné, že katalánská vláda není v dané situaci naprosto schopna uvést tuto republiku v praxi. Dva roky příprav trestuhodně zanedbaly zejména mezinárodní politiku a hrubě podcenily španělskou reakci. Španělská vláda na vyhlášení nezávislosti odpověděla aplikací čl. 155 Španělské ústavy, jenž jim v diskutabilním právním výkladu umožnil rozpustit katalánský parlament a odvolat katalánskou vládu. Mariano Rajoy se taktéž rozhodl uspořádat v regionu předčasné volby, překvapivě ještě v průběhu roku 2017. Ihned poté se rozjela i soudní mašinérie, která donutila polovinu katalánské vlády odejít do bruselského exilu a druhou polovinu poslala do vazby kvůli obvinění ze vzpoury a několika dalších trestných činů, za něž jim může hrozit až 30letý trest.

21. PROSINEC 2017

A jsme opět na začátku. 21. prosince 2017 se v Katalánsku uskuteční předčasné regionální volby. Jejich průběhu a výsledkům se budeme věnovat v samostatném článku, nicméně jak už jsme si za ty roky zvykli, finální řešení španělsko-katalánského konfliktu se jistě ani po jejich konání nepřiblíží. Jisté je nejspíš jen to, že ať už ve volbách zvítězí zastánci nezávislosti, nebo jejich prošpanělští protivníci, proces nezávislosti tak, jak jsme ho znali v posledních pár letech, je nyní u konce. A my jsme znovu na začátku. Tak či tak.


15. 12. 2017

Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že oblast Středozemního moře skýtá jednu z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první patnáctce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které se u Středozemního moře nacházejí nebo k němu mají velice blízko - Izrael, Španělsko, Francie či Itálie. Ve všech těchto zemích dosahuje podle dat Světové zdravotnické organizace (2015) průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen. Svým způsobem to platí i pro africké státy ve Středozemí, které, ač nedosahují tak vysokých čísel jako ty evropské, skýtají mnohem větší šance na dlouhý život ve srovnání se zbytkem Afriky.

Ana María Vela Rubio (Foto: La Razón)
Tento dlouhý úvod nás tedy přivádí i do pro nás důležité část Středomoří, tedy do katalánsky mluvících oblastí. Na následujících řádcích se ve stručnosti podíváme na desítku nejstarších osob žijících někde na území tzv. Països Catalans. Je mezi nimi hned několik skutečných rekordmanů a aktuálně i jedna stále žijící osoba...


  1. ANA MARÍA VELA RUBIO              (29/10/1901 - 15/12/2017)     116 let a 47 dní
  2. JOAN RIUDAVETS MOLL               (15/12/1889 - 05/03/2004)    114 let a 81 dní
  3. JOSEP ARMENGOL JOVER            (23/07/1881 - 20/01/1994)    112 let a 181 dní
  4. JOSEFA LLOVET LLOVET             (25/02/1867 - 29/06/1979)    112 let a 124 dní
  5. TERESA DOSAIGÜES ABELLA        (13/02/1898 - 25/02/2010)    112 let a 12 dní
  6. ANTONIO URREA HERNÁNDEZ     (18/02/1888 - 15/11/1999)    111 let a 270 dní
  7. DOLORS SUBIRANA COMPTE        (18/07/1897 - 09/11/2008)    111 let a 114 dní
  8. MANOLITA PIÑA RUBIÉS              (24/02/1883 - 11/06/1994)    111 let a 107 dní
  9. REMEI COMPANY VENTURA         (10/02/1903 - 28/05/2014)    111 let a 107 dní
  10. FILOMENA ARÁN FRANQUET       (04/05/1888 - 09/08/1999)    111 let a 97 dní
  11. MAGDALENA OLIVER GABARRÓ   (31/10/1903 - dosud žije)      114 let

  
Joan Riudavets Moll
(Foto: elpais.com)
Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z Menorky, konkrétně z vesnice Es Migjorn Gran, kde prožil celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později zastával i místo starosty v rodné vsi. Do důchodu šel v roce 1954. 

Joan Riudavets to z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 byl i nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších osob figuruje okolo 110. příčky, nicméně mezi nejstaršími muži v historii se se svými 114 lety a 81 dny dostal na 7. místo celkově a na 1. místo v Evropě. Jinými slovy, žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan. Ten byl navíc až do své smrti velice aktivní, i ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též více než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel 2006) a Josep 102 let, zemřel 2009).

Rekordy v posledních letech pravidelně sbírala i Ana María Vela Rubio - až do 15. prosince 2017 nejstarší obyvatelka Katalánska i celého Španělska (a to i z historického pohledu). Ačkoliv se narodila v andaluském městečku Puente Genil, od 40. let minulého století žila v Katalánsku. Profesí švadlena, neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Tu si zachovala až do svých 109 let, kdy prodělala náročnou operaci po zlomenině stehenní kosti. Po operaci byla odkázána na invalidní vozík a její aktivita začala rapidně klesat. Posledních pár let již vůbec nemluvila. I přesto nedávno v domově důchodců ve čtvrti La Verneda v Barceloně oslavila své 116. narozeniny, tehdy už několik měsíců coby nejstarší žijící Evropanka. Nakonec se dožila 116 let a 47 dnů, což ji řadí na celkovou 17. příčku nejstarších osob v historii a zároveň se stala též třetí nejstarší Evropankou všech dob.

Josep Armengol Jover byl zatím vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska. Se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 21. nejstarším mužem v dějinách. Narodil se roku 1881 v Terrasse, zemřel na počátku roku 1994 v Barceloně. Paní Josefa Llovet Llovet je v našem žebříčku na čtvrté pozici, i když zatím stále trochu provizorně. V jejím případě totiž některé dokumenty chybí, nelze tak s jistotou potvrdit její skutečný věk. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella a Dolors Subirana Compte jsou v našem žebříčku jedinými osobami žijícími ve třech stoletích. Obě se narodily na katalánském venkově ve století devatenáctém (Teresa 1898, Dolors 1897) a zemřely ve století jednadvacátém (Teresa 2010, Dolors 2008). Nutno však dodat, že u Teresy Dosaigües nejsou k dispozici všechny dokumenty, které pro uznání dlouhého věku vyžaduje organizace Gerontology Research Group. Mezi obě dámy se na 6. příčku vklínil poslední muž našeho žebříčku, Antonio Urrea Hernández. Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně. Poprvé sem přišel roku 1910 a protože se zamiloval do Katalánky Isabel Tossas-Bordanova, rozhodl se zůstat. Svatbu měli roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. I tak jim ale dosud patří jiný rekord, totiž nejvyšší společný věk v den, kdy první z nich zemřel - jak vidno, recept na dlouhověkost našli oba, v den Isabeliny smrti měli dohromady 208 let a 354 dní (!).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)

Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubiés je opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. I když Torres působil hodně v Katalánsku, během 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu prožili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil. Manolita byla svému muži tou nejdůležitější múzou (jak vidíme na výše umístěné malbě) a pro jeho kariéru obětovala tu svoji (měla prý solidní talent). Po manželově smrti se postarala o vybudování muzea zesnulého umělce, které bylo inaugurováno roku 1955 v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911-2007).

Náš žebříček uzavírají Remei Company Ventura, zesnulá v květnu 2014 jako v té době nejstarší žijící Katalánka. S úctyhodnými 111 lety a 97 dny života uzavírá desítku nejstarších osob žijících v Països Catalans Filomena Arán Franquet. Aktuálně je podle mnohých nejstarší žijící osobou původem z Katalánska paní Magdalena Oliver Gabarró, jež 31. října 2017 oslavila své 114. narozeniny. Nicméně i v tomto případě, tak jako je tomu ještě u mnohých velmi starých lidí, chybí zásadní dokumentace, která by tento případ mohla plně verifikovat.

Pokud se na závěr podíváme do českých zemí, zde je na konci roku 2017 nejstarší osobou paní Květoslava Hranošová (narozena 26. ledna 1910), zatímco nejstarší osobou v historii narozenou v českých zemích byla podle dostupných informací rodačka z Chýnova, Marie Míková, která se dožila 112 let a 178 dní; zemřela roku 1994 ve Vídni, kde dlouhé roky předtím pobývala. Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se koneckonců opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, víte, kam se přestěhovat.