30. 1. 2017

Pere Caselles i Tarrats

Pere Caselles i Tarrats (1864-1936) byl po dlouhá léta hlavním architektem města Reus, proto je dodnes řada modernistických památek v tomto městě jeho dílem. Pocházel ze solidně zabezpečené rodiny podnikající v textilním průmyslu. V roce 1889 získal na barcelonské univerzitě titul architekta, hned o rok později již pracoval na svých prvních soukromých zakázkách, přičemž hned od počátku situuje svůj ateliér do rodného Reusu. Ještě předtím několik měsíců vykonává funkci městského architekta v městě Teruel, nicméně když v roce 1891 zemře jeho učitel Sebastià Cabot, uvolní se tak podobná pozice právě v Reusu. Funkci městského architekta pak Caselles vykonává v rodném městě takřka až do smrti (1891-1930). V této roli významně pomáhal Domènechovi Montanerovi při stavbě Institut Pere Mata, přičemž takto se Caselles mohl učit modernismu u jednoho z jeho největších mistrů. V roce 1895 se definitivně usazuje v ateliéru na Plaça del Mercadal.

V roce 1922 se stal ředitelem místní odborné školy (Escola Municipal de Dibuix i Comerç), v té době byl již několik let držitelem španělského státního vyznamenání Řád Isabely Katolické. Pere Caselles je zajímavým oříškem pro mnoho historiků architektury, neboť vzhledem ke své funkci nemohl oficiálně přijímat soukromé zakázky. To se ale dalo obejít tak, že plány prostě podepsal někdo jíný a v Casellesově případě se tak stávalo docela často - pomáhal mu kamarád ze studií a současně městský architekt v nedaleké Tortose, Pau Monguió (1865-1956). Takováto výpomoc mezi architekty byla tehdy vcelku běžná, a tak v řadě projektů sice v oficiální dokumentaci figuruje jedno jméno, ale autorem je dle lidové šeptandy někdo jiný. Problém u těchto dvou architektů je zejména v tom, že oba jejich archivy byly zničeny během španělské občanské války, a tak bez jejich osobní pozůstalosti je dnes těžké určit, kdo vyprojektoval kterou stavbu. Pere Caselles i Tarrats byl zavražděn v prvních dnech španělské občanské války nedaleko od svého venkovského sídla. V Reusu je po něm pojmenována ulice.

Casa Laguna (1904) - detail fasády (Foto: wikipedia.org)
Mezi jeho nejvýznamnější stavby v Reusu patří kupříkladu Escorxador Municipal (1889), Casa Tarrats (1892), Casa Sardà (1896), Casa Querol (1901), Casa Abelló (1904), Ca l'Anguera (1905) Casa Grau Pla (1910), Escoles Prat de la Riba (1917) či Ca l'Andreu Fargas (1922).

29. 1. 2017

Rafael Masó i Valentí

Rafael Masó i Valentí (1880-1935) bývá považován za možná nejvýznamnějšího katalánského architekta tvořícího ve stylu noucentismeJe autorem mnoha emblematických staveb v rodné Gironě i v řadě okolních měst. Kromě architektury se s určitým úspěchem věnoval i literatuře a všeobecně vzato byl jednou z nejdůležitějších postav společenského života katalánského kraje Empordà.

Charakteristické panorama centra Girony, v němž jasně vyčnívá bíle omítnutá Casa Masó, architektův rodný dům
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Rafael Masó pocházel z dobře situované, katolicko-konzervativní rodiny, jež patřila mezi gironskou intelektuální a společenskou elitu. Jeho otec, Rafael Masó i Pagès (1851-1915), byl ve městě znám především jako zakladatel a dlouholetý šéfredaktor deníku Diario de Gerona. Díky této skutečnosti se tak již od mládí pohyboval v místních společenských kruzích a mohl navázat přátelství s mnoha začínajícími či zkušenými literáty (Prudenci Bertrana, Miquel de Palol, Carles Rahola). Sám Masó se vždy cítil být především básníkem. Většina jeho básnického díla byla vydána až po jeho smrti, proto se mu doposud nedostalo odpovídajícího uznání z hlediska literární historie, nicméně i tak bývá považován za poměrně výraznou postavu literatury z období noucentisme.

Rafael Masó i Valentí
(Foto: www.rafaelmaso.org)
V letech 1900-1906 studoval na barcelonské univerzitě architekturu. Mezi jeho spolužáky patřil kupříkladu významný katalánský architekt a Gaudího pomocník Josep Maria Jujol. V té době barcelonská architektura do světa vysílala mladé muže zformované ve stylu modernisme. I Masó tak v tomto stylu během prvních let své profesionální dráhy tvořil, nicméně záhy se i architektonicky posunul k již zmiňovanému noucentismu. V Barceloně se ještě prohloubil jeho kontakt s předními osobnostmi brzy převažujícího uměleckého stylu, a tak Masó po návratu domů začal šířit myšlenky noucentismu i v Gironě a okolí. Tato angažovanost ho později přivedla i do komunální politiky - několik let byl gironským radním.

Z hlediska architektonického byl Masó stěžejní postavou především v přetváření rodného města, nicméně řadu jeho staveb nalezneme i v širším okolí (Sant Hilari de Sacalm, Olot, Palafrugell, Sant Feliu de Guíxols, Brunyola, Flaçà). V samotné Gironě patří mezi jeho nejvýznamnější projekty jednoznačně rekonstrukce interiéru lékárny Masó Puig (1908), dále stavby Bloc Lluís Batlle (1910), Farinera Teixidor (1911), Sala Athenea (1913), Casa Salieti (1915), Casa de la Punxa (1922) či Casa Gispert - Saüch (1923). Méně významným projektem byla jeho rekonstrukce Galeria dels Bells Oficis (1920), nicméně toto Masóovo dílo si můžete vychutnat velmi komplexně, neboť v budově nyní sídlí jednoznačně nejlepší penzion v širém okolí, Bed&Breakfast Bells OficisDále je autorem Casa Masramon (1913) v Olotu, Casa Casas (1916) v Sant Feliu de Guíxols či Palau Lo Mirador (1934) v Torroella de Montgrí. Významnou roli hrál Rafael Masó i při zrodu dovolenkového resortu s'Agaró (1923-1935) v přímořské lokalitě Castell-Platja d'Aro.

A konečně velkou pozornost si zaslouží i rodný dům našeho architekta. Casa Masó je totiž zejména v posledních letech emblematickou součástí mnoha vzpomínek z cest do Girony. Bíle omítnutá budova s modrými okenicemi je asi nejvýraznější stavbou na břehu řeky Onyar a zaujme snad každého, kdo si město prohlíží z některého z mnohých mostů v jeho historickém jádru. Masó se v onom domě nejenom narodil, ale v letech 1910-1920 v něm provedl rozsáhlou rekonstrukci v souladu s požadavky svých příbuzných, aby rodina Masó disponovala bydlením na úrovni odpovídající jejich společenskému postavení. Casa Masó je dnes sídlem Fundació Rafael Masó, která nabízí detailní pohled do života tohoto architekta a zároveň se může chlubit jednou z nejzajímavějších sbírek umění ve městě. Na webových stránkách zmiňované organizace naleznete i kompletní přehled Masóova architektonického díla. Jeho hlavní stavby si detailně můžete prohlédnout v následujícím videu.



27. 1. 2017

Antoni Maria Gallissà i Soqué

Jedna z dnes již zapomenutých postav katalánského modernisme, Antoni Maria Gallissà Soqué (1861-1903), patřila na přelomu 19. a 20. stol. mezi zajímavé a nadějné tvůrce, jimž ovšem život nedopřál delší životní dráhu. Gallissà se narodil v Barceloně a jako 24letý v únoru 1885 získal titul architekta na škole, kterou před ním již prošli takoví velikáni katalánské architektury jako Antoni Gaudí či Lluís Domènech i Montaner. Posledně jmenovaný ostatně našemu architektovi jako první nabídl výraznější spolupráci, a to v případě tvorby keramické výzdoby na některých svých dílech (např. Castell dels Tres Dragons, 1888). Gallissà se záhy stal i jedním z vyučujících na své alma mater

Kromě vynikající akademické dráhy se významně angažoval v katalánské politice. Byl členem strany Unió Catalanista a v roce 1892 se podílel na tvorbě Bases de Manresa. Mezi jeho nejzajímavější a nejdůležitější příspěvky katalánské architektuře patří bezesporu krásný dům Casa Llopis Bofill (1902), jenž se nachází na carrer Bailèn 113 a jehož úchvatné sgrafito má na svědomí další vynikající katalánský architekt a malíř Josep Maria Jujol. Zajímavá je též skutečnost, že Gallissà v tom samém roce v katalánské metropoli navrhoval dláždění a osvětlení ulice carrer Ferran, která se nachází v samotném centru města. Jeho nadějnou architektonickou dráhu však zastavila srdeční příhoda. Antoni Maria Gallissà i Soqué zemřel na její následky roku 1903. Po sobě zanechal nepočetné množství staveb, jejichž přehled naleznete kupříkladu na katalánské wikipedii.

Casa Llopis Bofill, Barcelona, 1902 (Foto: wikipedia.org)

23. 1. 2017

La Catedral de Justo: Madridská Sagrada Família

Hned úvodem si jasně řekněme, že následující článek s Katalánskem opravdu mnoho společného nemá. Určitou roli v našem příběhu však hrají dva klíčové pojmy, které jste si doposud jistě spojovali výhradně s katalánskou metropolí: Gaudí a rozestavěný chrám. Možná vás proto překvapí, že podobnou kombinaci můžeme nalézt i na jednom madridském předměstí. Toto je příběh, jenž potěší všechny snílky. V případě madridské Sagrady Famílie totiž skutečně platí, že když si člověk něco usmyslí, dokáže velké věci...



Mejorada del Campo je ve své podstatě jedním z mnoha nezajímavých předměstí Madridu. Tím se však nesmíte nechat odradit a dát dvacetitisícovému městu šanci. A jelikož si tu rádi povídáme o věcech katalánských, možná vás nepřekvapí, že v daném městě stojí za návštěvu pouze ulice s výmluvným názvem: calle de Antonio Gaudí. No kde jinde byste také chtěli hledat "madridskou verzi" Sagrady Famílie? Nejedná se samozřejmě o žádnou kopii slavné barcelonské stavby, a jméno nejslavnějšího katalánského architekta je v obci spjato skutečně jen s výše zmiňovanou ulicí, nicméně rozestavěný chrám v Mejorada del Campo vám vyrazí dech. Tedy zejména poté, co se dozvíte, že jde o dílo jediného muže.

Justo Gallego Martínez se narodil 20. září 1925 do silně věřící rodiny v městečku Mejorada del Campo. Ve svých 27 letech se rozhodl vstoupit do kláštera Santa María de la Huerta v 200 km vzdálené Sorii. Tam strávil několik let, avšak roku 1961 onemocněl tuberkulózou a kvůli strachu z možnosti nákazy dalších členů řádu byl z kláštera vyloučen. Za následné vyléčení se rozhodl Bohu poděkovat tím, že pro něj vystaví katedrálu. Prostě jen tak. 

Ihned poté si sehnal několik knih o nejvýznačnějších španělských i světových sakrálních stavbách, prodal několik rodinných pozemků, aby získal základní kapitál (v tomto ohledu měl štěstí, že pocházel z relativně movité rodiny), a 12. října 1961 zkrátka začal pracovat na svém životním díle. Bez oficiálního projektu, bez plánů, jen s představou v hlavě. Nutno dodat, že Justo není architekt, dokonce ani obyčejný zedník. Kvůli občanské válce nedokončil ani základní školu. Jak sám říká, je jen prostým rolníkem, kterého pohání nesmírně silná vůle a víra. Od onoho říjnového rána roku 1961 už více než půl století dál staví svou katedrálu. Pracuje každý den kromě neděle, ačkoliv především v posledních měsících, po oslavě svých 91. narozenin, dny klidu rozšířil i na sobotu.

Impozantní Katedrála Justa Gallega zvenku, 2016 (Foto: David Romero, RT.com)

Justo staví katedrálu v Mejorada del Campo sám. Ve městě ho všichni znají a v podstatě odjakživa ho mají zaškatulkovaného jako podivína a blázna. Při pohledu na jeho vysokou a hubenou postavu se jen těžko ubráníte představě Justa jako Dona Quijota 21. století. Celá stavba je jeho dílem, jen občas mu se stavebními pracemi pomáhá někdo z místních nebo nějaký ten nadšenec ze vzdáleného koutu Španělska či světa. Stejně tak je to s materiálem. Větší část postavil Justo Gallego z peněz získaných prodejem rodinných pozemků (pozemek pod chrámem je též jeho), malou část má díky drobným sponzorům, nicméně jak je vidět při bližším pohledu, katedrálu tvoří spousta recyklovaných materiálů - rozbité cihly, prázdné láhve, vypuštěná kola, kanystry od benzínu... Vše se dá nějak využít.

Jako správný Don Quijote se ale v posledních 20 letech může opřít o svého Sancha Panzu, jímž je jeden z jeho sousedů a dost možná i jediný Justův skutečný přítel, Ángel López. Ángel Justovi začal pomáhat ještě před koncem milénia a jeho rodina starého pána přijala natolik za svého, že již posledních několik let u ní Justo také bydlí. Ángel by měl být i logickým pokračovatelem Justova díla. Den po dni Justova katedrála roste a dostává rozměr skutečného církevního chrámu. Celá stavba je asi 50 metrů dlouhá, 20 metrů široká a vrcholek kupole se tyčí do bezmála 40metrové výšky. Chrám má navíc všechny součásti běžného svatostánku - hlavní kostelní loď, křížovou chodbu, kryptu, dokonce i freskovou výzdobu... Možná je opět načase si připomenout, že to všechno za uplynulé půlstoletí vybudoval takřka výhradně jen jediný člověk. Sám Justo stavbu vnímá především jako Bohu výsostně zasvěcené místo, proto jakmile si všimne, že se mu po staveništi prochází mladá dívka v nevhodně krátké sukni, okamžitě jí patřičně vynadá.

Tím se dostáváme k další drobné paralele s nedokončeným chrámem barcelonským. I zde totiž můžete navštívit staveniště a také zde je ono staveniště částečně financováno z darů. Nicméně do Justova svatostánku můžete nahlédnout zadarmo a dokonce si dopřát onoho luxusu, že sledujete stavitele přímo při práci. To vše ale na vlastní nebezpečí, což je docela zjevné. Pro mnohé je vlastně zázrak už to, že se stavba doposud nezřítila. Vzniká totiž absolutně bez jakéhokoliv stavebního povolení i bez jakéhokoliv skutečného a zaznamenaného plánu. To je ostatně i důvodem k tomu, že Justova katedrála vždy vznikala bez jakékoliv institucionální či jiné podpory ze strany města. I když jde o jediný skutečný monument, který lze v Mejoradě spatřit, žádné turistické značky či cedule k němu vedoucí nečekejte. Pro město je Justova stavba neviditelná - to je totiž skutečné maximum, co úřady tomuto bláznivému staviteli mohou dopřát. Kdyby město připustilo existenci chrámu a aplikovalo příslušné zákony, Justovo celoživotní dílo by muselo okamžitě k zemi. 

V souvislosti s tím se často řeší, co se s chrámem stane po Justově smrti. Stavitel svou katedrálu v závěti odkázal biskupství v Alcalá de Henares, nicméně legalizovat stavbu tak jako tak nejspíš nepůjde - chybí totiž onen zmiňovaný projekt a žádný architekt se pod tuto stavbu nyní již nepodepíše, a nevezme tak na sebe zodpovědnost za to, že to pak jednoho krásného dne všechno spadne. Nicméně Justo staví horečně dál. Je si vědom toho, že svou katedrálu nikdy neuvidí hotovou. I Gaudí na té své dělal 43 let, aniž by kdy měl možnost svou slavnou Sagradu vidět dokončenou. Justo tu svou staví již 56 let a přeje si jediné: být v ní i pochován a aby ji někdy někdo dokončil. Závěrem můžeme jen vřele doporučit zhlédnout například půlhodinovou reportáž televize RT, jež vás provede touto ohromující stavbou, kterou dokázal zbudovat jediný člověk. A pokud budete mít někdy cestu do Madridu, zkuste se místo Escorialu na výlet vydat právě do zapadlého městečka Mejorada del Campo. Bude to stát za to.

Interiér chrámového komplexu Justa Gallega, 2016 (Foto: Z. Pospíchalová)

Interiér chrámového komplexu Justa Gallega, 2016 (Foto: Z. Pospíchalová)

Více informací:

11. 1. 2017

Francesc Bonet

   
Bonetův tricykl v roce 1890
(Foto: wikipedia.org)
První skutečný automobil vznikl roku 1885 v Německu a trvalo to dalších 5 let, než se první takové vozítko prohánělo i po ulicích Barcelony. Jeho autorem byl katalánský průmyslník a vizionář Francesc Bonet i Dalmau (1840-1898).

Francesc Bonet se narodil v katalánském městě Valls. Později se přesunul do katalánské metropole, kde jako ostatně skoro všichni v té době podnikal v textilním průmyslu. Bonet řídil továrnu na carrer de Diputació, kde se zároveň věnoval svým dalším zájmům. Byl proslulým milovníkem opery, takže si dokonce na dvoře fabriky nechal postavit pavilon, v němž mimo jiné hledal operní talenty mezi svými zaměstnanci (mezi ty nejhvězdnější Bonetovy objevy patřily jednoznačně sopranistky Maria Barrientos a Josefina Huguet). Jeho další zálibou bylo cestování a neustálé objevování nového. I proto roku 1889 vyrazil na pařížskou světovou výstavu, kde se seznámil s tehdy již několik let existujícími německými automobily, o nichž se však tehdy ve Španělsku takřka nic nevědělo. Přímo z výstavy si Bonet odveze jeden motor značky Daimler, později přikoupí další dva.

Následně se pustil do práce a ještě před koncem onoho roku si nechal patentovat vůbec první čtyřkolový automobil se spalovacím motorem na Pyrenejském poloostrově. Ačkoliv v původních plánech skutečně počítal s klasickými čtyřmi koly, nakonec světu představil motorovou tříkolku, jejíž jediné zadní kolo bylo hnací. Stroj vyrobil s pomocí několika přátel v hale jím vedené textilky a v létě 1890 se s ním poprvé vydal do barcelonských ulic. Vůbec první automobil v Katalánsku zákonitě ve své době vzbuzoval obrovskou pozornost a Francesc Bonet se záhy dočkal označení "ten chlapík s vozem bez koní". Je ale nutno dodat, že Bonetovo vozítko mělo hodně slabý výkon, bylo zoufale pomalé a jen tak tak zvládalo drobné převýšení, které skýtá ulice Passeig de Gràcia. Na druhou stranu však Bonet výrazně předběhl svou dobu, neboť další automobily se v ulicích Barcelony začaly objevovat až na počátku 20. století.

7. 1. 2017

Slavné barcelonské bordely (III): Sra. Rius

Pro velký úspěch článků o nejslavnějších barcelonských nevěstincích dnes přinášíme třetí díl. Tentokrát však poněkud netradiční, neboť řeč bude o jednom doposud fungujícím podniku, především se však zaměříme na fascinující životní příběh jeho majitelky. Ta sice, jak sama podotýká, slovo "prostituce" nesnáší, avšak není v Katalánsku větší odbornice na dané téma...


Jméno Lydia Artigas Peña většině Katalánců nic moc neřekne, avšak když se řeč stočí na její obchodní značku - Sra. Rius (česky: paní Rius) - náhle každému svitne. Tato dáma je totiž v Katalánsku skutečnou institucí, co se světa lásky za peníze týče. Narodila se na Silvestra roku 1938 v Barceloně a jak už to tak bývá, již od onoho okamžiku byla symbolicky předurčená ke svému budoucímu povolání, neboť své první roky prožila v domku na carrer Ballester, hned vedle proslulého meublé La Casita Blanca. Dodnes si živě vybavuje, kterak jako čtyřletá šibalsky pomáhala starším kamarádům mačkat zvonky onoho tajemného domu a při následném úprku ji jako jedinou vždy chytili. Ale jelikož tehdy ještě na zvonky nedosáhla, žádný trest nepřišel.

Až tak idylické ale její dětství nebylo. Otec floutek a povaleč, Lydia mu nikdy neříkala jinak než "pan Artigas", matka poběhlice, bohémka, zvyklá žít na vysoké noze. Po strašlivé hádce, jež mezi oběma rodiči proběhla po provalení jeho nevěry a kterou nakonec musela řešit i policie, dostala Lydia na výběr, ke komu z rodičů půjde. Rozumně se rozhodla strávit následující roky u babičky. Během té doby chodila do školy k jeptiškám, tehdy se též formovala její velká láska k zvířatům a k hollywoodským filmům. Stát se filmovou hvězdou bylo koneckonců jejím snem, avšak nedostatek talentu a životní okolnosti jí přichystaly jinou profesní dráhu. Po několika letech strávených s babičkou začala žít opět s matkou, která se vesměs živila jako prostitutka či společnice, avšak i přesto neustále třely bídu s nouzí, neboť Lydiina matka uměla peníze především skvěle utrácet.

V té době pro ni hodně udělal jistý pan Manuel, starší muž, který se do Lydie zamiloval a, ačkoliv se k ní choval spíše otcovsky, po takřka čtyři roky si ji vydržoval coby milenku - Lydia měla k dispozici vlastní byt ve čtvrti Gràcia, nesměla pracovat ani studovat, a Manuel se za ní každý den alespoň na chvíli zastavil. Tento podivný vztah ale skončil, když se Manuel musel pracovně přestěhovat na Kanárské ostrovy. Lydie ho samozřejmě mohla doprovodit, avšak tento plán nepočítal s její matkou Teresou, kterou Manuel, podobně jako později i ostatní Lydiini muži, nemohl vystát. Nutno dodat, že pro Lydii byla její matka spíše takovou starší kamarádkou, na kterou však i přes její obrovské chyby nedala dopustit. Následoval tedy rychlý návrat k tíživé chudobě. Několik let se poté živila jako prodavačka a dokonce byla ve velice formálním vztahu (tedy, žádný sex do svatby, jak si doba žádala) s mladíkem jménem Juan. Později ji též velice ovlivnila skutečnost, že jiný mladík, Luis, kvůli ní spáchal sebevraždu.

   
Sra. Rius ve stylizované fotografii, 2015
(Foto: Facebook Lydia Rius)
Krásné Lydii najednou bylo 21 let a po všech svých dosavadních zkušenostech došla k závěru, že komfortní život jí vzhledem k dané době (ve frankistickém Španělsku nesměla žena bez manželova či otcova svolení v podstatě nic) zajistí jen provozování nejstaršího řemesla na světě.

Tak začala její skutečná životní kariéra. Díky kontaktům získaným přes svou matku se dostala rovnou do jednoho z tehdy (60. léta) nejvyhledávanějších barcelonských nevěstinců, na carrer Sant Màrius. Zde byl vlastně její první klient zároveň teprve druhým mužem jejího života. Celou tuto zkušenost probrečela, nicméně jak později zmínila ve svých pamětech, trpělivý přístup tohoto muže pro ni byl ohromnou zkušeností a ze zmiňovaného pána se pak stal její dlouholetý věrný zákazník. Po několika letech kvůli častým policejním šťárám podnik opustila a přešla do ještě luxusnějšího s názvem Mont-real. Je zajímavé, že v té době žila jakýmsi dvojím životem - dopoledne pracovala jako sekretářka na celnici v barcelonském přístavu, po večerech se pak jako Susi a později i pod dalšími jmény věnovala práci v nevěstincích, případně u movitějších klientů doma či jinde. V této životní etapě se tak častokrát vrátila do kdysi tak tajuplného domu La Casita Blanca.

Ačkoliv se Sra. Rius nikdy neprovdala a je bezdětná, ví docela dobře, jaké může být reálné soužití s mužem. Celých 9 let totiž prožila po boku veterináře Alejandra. A ačkoliv, jak sama podotýká, mu po celou tu dobu byla věrná, Alejandro byl příšerně žárlivý, což vztah nakonec neunesl. Lydia se tak opět vrátila k prostituci, přičemž zjistila, že její od mládí pronikavý obchodní talent ji stále neopustil a v novém podniku se ukázala být skvělá i v komunikaci se zákazníky po telefonu. A tak se rozhodla osamostatnit a pronajala si soukromý byt nejprve na carrer Berlin a později na carrer Roger de Llúria ve čtvrti Eixample (konec 70. let). Na tento druhý ještě dodnes vzpomínají někteří letití klienti, zvláště pak na kuchyni kouzelně přetvořenou v ložnici, neboť plocha bytu nestačila nebývalému zájmu o Lydiiny služby. Po pár letech do jejího života vstoupil další, tentokrát již poslední muž, Paco, s nímž Lydia nejprve mířila k vysněnému podnikání v oblasti gastronomie a dokonce s ním otěhotněla. Poté, co ji podvedl v jedné finanční záležitosti, následoval komplikovaný potrat v Londýně a smutný návrat do Barcelony, kde mezitím zemřela Lydiina matka.

To byla definitivní tečka za jakýmkoliv osobním životem. Lydia musela začít zase od začátku. V té době jí je již dost přes 40, proto se rozhoduje opět si zařídit vlastní privát, sežene pár zajímavých slečen a nyní již takřka výhradně na telefonu koordinuje vlastní podnik, jenž se od roku 1985 ustálí na adrese carrer Villarroel, č. 217 v pravé části barcelonského Eixamplu. Od roku 1987 už její skromný podnik funguje pod značkou Sra. Rius, pod níž začíná také inzerovat ve všech důležitých i lokálních katalánských novinách. Vedení svého podniku se věnuje s naprostým zanícením i v současnosti. Každý den od 8 do 20 hodin je na telefonu a přijímá zakázky, nepracuje jen tři dny v roce - 25. prosince, 6. ledna a na Velký pátek. Svým zákazníkům slečny sama vybírá (pracuje jich pro ni několik desítek ve věku 25-50 let, žádná z nich však "profesionálně" - všechny mají jiné vlastní zaměstnání a u paní Rius si jen "přivydělávají") a je třeba říct, že právě díky oněm desítkám let praxe takřka vždy prý vybere tu nejideálnější. Pravidelní klienti se u madam Rius cítí opravdu jako doma. Kafe a whisky je běžnou součástí návštěv, často je ale pozve i na své gastronomické výtvory. A když se například v Katalánsku slaví svátek Sant Jordi, dostane každý zákazník knihu a slečny pracovnice růže. Prostě rodinný podnik se snahou o to, aby se tu každý cítil jako doma. Nebo líp. 

Mediálně známou se stala již na počátku 90. let, kdy si kvůli mstě jedné z bývalých kamarádek pobyla dvě noci za mřížemi a nakonec se o svou živnost i soudila. Své životní zkušenosti a zážitky shrnula též ve dvou knihách - La Sra. Rius, de moral distraída a La Sra. Rius al desnudo, které po několika letech rozhovorů s ní napsal katalánský novinář a spisovatel Julià Peiró (1938-2016). Pro každého, kdo by chtěl alespoň letmo nahlédnout do tajů světa barcelonské prostituce, jsou vzpomínky paní Rius doslova povinnou četbou. Dozvíte se v nich mimo jiné to, že zatímco Katalánci rozhodně minimálně ve světě prostituce nebyli nikdy tak lakomí, jako se o nich povídá, že nejjednodušší k uspokojení byli Baskové či že Andalusané a Aragonci si příliš nelibují v určitých sexuálních praktikách. Bordely druhé poloviny 20. století byly též plné všemožných masochistů, fetišistů a velice bizarních úchyláků. Zatímco jeden klient byl při sexu na vrcholu blaha, pokud sexuální pracovnice hlasitě urážela diktátora Franka, Boha či Panenku Marii; jiný zase dosáhl vrcholu jen v případě, že jeho placená společnost strčila hlavu do záchodové mísy. Jiný zase po prostitutkách vyžadoval, aby si oblékly svatební šaty a v nich si lehly do rakve - další nepřekonané trauma. Všeobecně vzato šlo ale o neškodné klienty, kteří často ani samotný styk k uspokojení nepotřebovali, stačilo jim jen plnit více či méně podivnou sexuální fantazii, a bylo vyděláno. O tom, že tyto dámy tehdy plně nahrazovaly i dnešní sezení s psychologem či koučem, snad není ani třeba mluvit. Nedílnou součástí takové práce jsou též klienti, kteří dostanou epileptický či jiný záchvat a sexuální pracovnici při něm udusí nebo sami zemřou. Zpověď paní Rius taktéž bourá dnes zažité porno představy, a zcela kategoricky zavrhuje nadprůměrně obdařené muže jako nejlepší milovníky - prý právě naopak.

Samotnou kapitolou jsou pak slavné osobnosti, které měla tu možnost v barcelonských bordýlcích a hotelových pokojích potkat. Asi tou nejslavnější historkou, o kterou se ráda dělí, jsou nechutně zvrhlé sexuální praktiky slavného malíře Salvadora Dalího. Ten pravidelně navštěvoval nevěstinec na rohu ulic Muntaner a Copèrnic, nicméně jednou, již jako 60letý pán, navštívil i nedaleký Sant Màrius. S sebou si přivedl osm překrásných vysokých blondýn a zároveň si vyžádal i několik místních slečen, Lydii mezi nimi. Zatímco její kolegyně už byly předem připravené, Lydia se s Dalím střetla vůbec poprvé. Dodnes následující scénu líčí takto: "Někdo řekl, že čekáme na kačenu. Já si říkala, že to je hezké, že se u toho třeba i navečeříme, jenže asi po půlhodině nějaký muž přinesl živou kachnu. Blonďatý doprovod mistrovi vzpouzející se kachnu přidržel a Dalí jí podřízl hrdlo. Následně si rozepnul poklopec a do chroptící kachny vnikl zezadu. Odporný zážitek". 

Dalšími slavnými, s nimiž se Sra. Rius ve svém mládí intimně sblížila, byli kupříkladu Jean Paul Belmondo (na jisté náruživé praktiky má prý příliš silné zuby), saúdský král Fajsal, herec Omar Sharif či americký herec a režisér Orson Welles, jehož obdivovala ze stříbrného plátna a jehož si coby klienta pochvalovala jako velmi galantního a šarmantního. Jak ale dodává, vždycky platilo, že jediný, kdo by to měl zadarmo, by byl jiný hollywoodský štramák, Gregory Peck. Jenže toho jí do cesty život nepřihrál. Zajímavou vzpomínku má i na španělského literáta a držitele Nobelovy ceny z roku 1989, Camila José Celu. Ten totiž v rámci milostné předehry potřeboval rozbíjet talíře, čímž se vracel k nějaké vzrušující a zároveň traumatizující vzpomínce z dětství. Nutno dodat, že Cela ji pak jednou vzal dokonce i na večeři. A tak bychom mohli pokračovat. Další stovky podobných příhod a nádhernou ukázku své životní i pracovní filosofie nabízí paní Rius v již zmiňovaných autobiografiích. A trochu větší praktický pohled do jejího života v uplynulých 30 letech nabízí i následující video.



Více informací:

4. 1. 2017

Catalunya 2017

Tradičně politicky laděný úvod našeho každoročního editorialu bychom vlastně jen mohli překopírovat z roků předchozích, neboť i rok 2017 má být tím klíčovým v otázce katalánské nezávislosti. To už jsme za poslední roky slyšeli mnohokrát, nicméně každému, kdo alespoň po očku vývoj v Katalánsku sleduje, je jasné, že Katalánci již mnoho posledních měsíců promrhali hloupými vnitřními tahanicemi. Co na tom, že poprvé v historii mají v katalánském parlamentu většinu strany prosazující nezávislost, vnitřní půtky a nesmyslný boj o moc na úkor společného cíle případnou nezávislost jen oddalují. Kterak podotýká politolog Ferran Requejo, zastánci nezávislosti promrhali celý poslední rok, přičemž se jim ani nepodařilo využít skvělé příležitosti, totiž více než půl roku trvajícího bezvládí ve Španělsku, k lepšímu manévrování ve vodách mezinárodní politiky a zisku více mezinárodních sympatií pro svou myšlenku.

Není tedy ani zdaleka jasné, nakolik bude rok 2017 pro Katalánsko zlomový. Bude se hodně mluvit o referendu, ačkoliv je víceméně jasné, že aktuální španělská vláda ho nikdy neposvětí. A ta katalánská už rozhodně nebude opakovat zmařené lidové hlasování z listopadu 2014. Takže jediným východiskem se v tuto chvíli zdá šikovnější působení katalánských činitelů na evropské či světové instituce, které by snad pod silným apelem boje za demokracii nebo něčeho podobného mohly na Španělsko zatlačit, aby referendum umožnilo. V daném panoramatu se tak stále častěji objevuje zkratka DUI, neboli jednostranné vyhlášení nezávislosti, což je ovšem věc, kterou by si katalánská vláda musela velice dobře rozplánovat a musela by o této myšlence především dokázat přesvědčit katalánské voliče. Ovšem jakékoliv struktury budoucího katalánského státu, jeho základní instituce a fungování ve smyslu praktického každodenního života, zatím světlo světa nespatřily ani na tom papíře. 

Jisté je tedy v tuto chvíli jen to, že celý proces budeme i letos bedlivě sledovat; a vlastně mnohem bedlivěji, neboť letos v mnoha článcích vhlédneme do katalánské historie a pokusíme se detailněji podívat na příčiny současného hnutí za nezávislost Katalánska. Ale to je samozřejmě jen zlomek toho, co vás na blogu Catalunya 2011 letos čeká. Těšit se můžete na aktualizovaného průvodce po barcelonských čtvrtích, množství článků o slavném katalánském uměleckém stylu modernisme, výlety do zapadlých koutů katalánsky mluvících zemí či na rozhovory se zajímavými osobnostmi spojenými s Katalánskem a katalánštinou v ČR. A jistě se najde i mnoho novinek a překvapení, které na vás v lákavě vypadajícím roce 2017 budou čekat na vašem oblíbeném blogu. Nejspíš to bude tou šťastnou sedmičkou v letopočtu, že řada lidí vkládá do roku 2017 tolik nadějí. On totiž ten rok právě uplynulý byl tak nějak zvláštní a těžko říct, jestli zrovna dvakrát pozitivní. Ale to už asi záleží na každém z nás. Můžeme tedy alespoň popřát opravdu nezměrnou dávku štěstí, zdraví a lásky pro onen pěkně vypadající rok a samozřejmě i mnoho pěkných katalánských chvil v něm prožitých. Visca Catalunya 2017! :-)