7. 1. 2017

Slavné barcelonské bordely (III): Sra. Rius

Pro velký úspěch článků o nejslavnějších barcelonských nevěstincích dnes přinášíme třetí díl. Tentokrát však poněkud netradiční, neboť řeč bude o jednom doposud fungujícím podniku, především se však zaměříme na fascinující životní příběh jeho majitelky. Ta sice, jak sama podotýká, slovo "prostituce" nesnáší, avšak není v Katalánsku větší odbornice na dané téma...



Jméno Lydia Artigas Peña většině Katalánců nic moc neřekne, avšak když se řeč stočí na její obchodní značku - Sra. Rius (česky: paní Rius) - náhle každému svitne. Tato dáma je totiž v Katalánsku skutečnou institucí, co se světa lásky za peníze týče. Narodila se na Silvestra roku 1938 v Barceloně a jak už to tak bývá, již od onoho okamžiku byla symbolicky předurčená ke svému budoucímu povolání, neboť své první roky prožila v domku na carrer Ballester, hned vedle proslulého meublé La Casita Blanca. Dodnes si živě vybavuje, kterak jako čtyřletá šibalsky pomáhala starším kamarádům mačkat zvonky onoho tajemného domu a při následném úprku ji jako jedinou vždy chytili. Ale jelikož tehdy ještě na zvonky nedosáhla, žádný trest nepřišel.

Až tak idylické ale její dětství nebylo. Otec floutek a povaleč, Lydia mu nikdy neříkala jinak než "pan Artigas", matka poběhlice, bohémka, zvyklá žít na vysoké noze. Po strašlivé hádce, jež mezi oběma rodiči proběhla po provalení jeho nevěry a kterou nakonec musela řešit i policie, dostala Lydia na výběr, ke komu z rodičů půjde. Rozumně se rozhodla strávit následující roky u babičky. Během té doby chodila do školy k jeptiškám, tehdy se též formovala její velká láska k zvířatům a k hollywoodským filmům. Stát se filmovou hvězdou bylo koneckonců jejím snem, avšak nedostatek talentu a životní okolnosti jí přichystaly jinou profesní dráhu. Po několika letech strávených s babičkou začala žít opět s matkou, která se vesměs živila jako prostitutka či společnice, avšak i přesto neustále třely bídu s nouzí, neboť Lydiina matka uměla peníze především skvěle utrácet.

V té době pro ni hodně udělal jistý pan Manuel, starší muž, který se do Lydie zamiloval a, ačkoliv se k ní choval spíše otcovsky, po takřka čtyři roky si ji vydržoval coby milenku - Lydia měla k dispozici vlastní byt ve čtvrti Gràcia, nesměla pracovat ani studovat, a Manuel se za ní každý den alespoň na chvíli zastavil. Tento podivný vztah ale skončil, když se Manuel musel pracovně přestěhovat na Kanárské ostrovy. Lydie ho samozřejmě mohla doprovodit, avšak tento plán nepočítal s její matkou Teresou, kterou Manuel, podobně jako později i ostatní Lydiini muži, nemohl vystát. Nutno dodat, že pro Lydii byla její matka spíše takovou starší kamarádkou, na kterou však i přes její obrovské chyby nedala dopustit. Následoval tedy rychlý návrat k tíživé chudobě. Několik let se poté živila jako prodavačka a dokonce byla ve velice formálním vztahu (tedy, žádný sex do svatby, jak si doba žádala) s mladíkem jménem Juan. Později ji též velice ovlivnila skutečnost, že jiný mladík, Luis, kvůli ní spáchal sebevraždu.

   
Sra. Rius ve stylizované fotografii, 2015
(Foto: Facebook Lydia Rius)
Krásné Lydii najednou bylo 21 let a po všech svých dosavadních zkušenostech došla k závěru, že komfortní život jí vzhledem k dané době (ve frankistickém Španělsku nesměla žena bez manželova či otcova svolení v podstatě nic) zajistí jen provozování nejstaršího řemesla na světě.

Tak začala její skutečná životní kariéra. Díky kontaktům získaným přes svou matku se dostala rovnou do jednoho z tehdy (60. léta) nejvyhledávanějších barcelonských nevěstinců, na carrer Sant Màrius. Zde byl vlastně její první klient zároveň teprve druhým mužem jejího života. Celou tuto zkušenost probrečela, nicméně jak později zmínila ve svých pamětech, trpělivý přístup tohoto muže pro ni byl ohromnou zkušeností a ze zmiňovaného pána se pak stal její dlouholetý věrný zákazník. Po několika letech kvůli častým policejním šťárám podnik opustila a přešla do ještě luxusnějšího s názvem Mont-real. Je zajímavé, že v té době žila jakýmsi dvojím životem - dopoledne pracovala jako sekretářka na celnici v barcelonském přístavu, po večerech se pak jako Susi a později i pod dalšími jmény věnovala práci v nevěstincích, případně u movitějších klientů doma či jinde. V této životní etapě se tak častokrát vrátila do kdysi tak tajuplného domu La Casita Blanca.

Ačkoliv se Sra. Rius nikdy neprovdala a je bezdětná, ví docela dobře, jaké může být reálné soužití s mužem. Celých 9 let totiž prožila po boku veterináře Alejandra. A ačkoliv, jak sama podotýká, mu po celou tu dobu byla věrná, Alejandro byl příšerně žárlivý, což vztah nakonec neunesl. Lydia se tak opět vrátila k prostituci, přičemž zjistila, že její od mládí pronikavý obchodní talent ji stále neopustil a v novém podniku se ukázala být skvělá i v komunikaci se zákazníky po telefonu. A tak se rozhodla osamostatnit a pronajala si soukromý byt nejprve na carrer Berlin a později na carrer Roger de Llúria ve čtvrti Eixample (konec 70. let). Na tento druhý ještě dodnes vzpomínají někteří letití klienti, zvláště pak na kuchyni kouzelně přetvořenou v ložnici, neboť plocha bytu nestačila nebývalému zájmu o Lydiiny služby. Po pár letech do jejího života vstoupil další, tentokrát již poslední muž, Paco, s nímž Lydia nejprve mířila k vysněnému podnikání v oblasti gastronomie a dokonce s ním otěhotněla. Poté, co ji podvedl v jedné finanční záležitosti, následoval komplikovaný potrat v Londýně a smutný návrat do Barcelony, kde mezitím zemřela Lydiina matka.

To byla definitivní tečka za jakýmkoliv osobním životem. Lydia musela začít zase od začátku. V té době jí je již dost přes 40, proto se rozhoduje opět si zařídit vlastní privát, sežene pár zajímavých slečen a nyní již takřka výhradně na telefonu koordinuje vlastní podnik, jenž se od roku 1985 ustálí na adrese carrer Villarroel, č. 217 v pravé části barcelonského Eixamplu. Od roku 1987 už její skromný podnik funguje pod značkou Sra. Rius, pod níž začíná také inzerovat ve všech důležitých i lokálních katalánských novinách. Vedení svého podniku se věnuje s naprostým zanícením i v současnosti. Každý den od 8 do 20 hodin je na telefonu a přijímá zakázky, nepracuje jen tři dny v roce - 25. prosince, 6. ledna a na Velký pátek. Svým zákazníkům slečny sama vybírá (pracuje jich pro ni několik desítek ve věku 25-50 let, žádná z nich však "profesionálně" - všechny mají jiné vlastní zaměstnání a u paní Rius si jen "přivydělávají") a je třeba říct, že právě díky oněm desítkám let praxe takřka vždy prý vybere tu nejideálnější. Pravidelní klienti se u madam Rius cítí opravdu jako doma. Kafe a whisky je běžnou součástí návštěv, často je ale pozve i na své gastronomické výtvory. A když se například v Katalánsku slaví svátek Sant Jordi, dostane každý zákazník knihu a slečny pracovnice růže. Prostě rodinný podnik se snahou o to, aby se tu každý cítil jako doma. Nebo líp. 

Mediálně známou se stala již na počátku 90. let, kdy si kvůli mstě jedné z bývalých kamarádek pobyla dvě noci za mřížemi a nakonec se o svou živnost i soudila. Své životní zkušenosti a zážitky shrnula též ve dvou knihách - La Sra. Rius, de moral distraída a La Sra. Rius al desnudo, které po několika letech rozhovorů s ní napsal katalánský novinář a spisovatel Julià Peiró (1938-2016). Pro každého, kdo by chtěl alespoň letmo nahlédnout do tajů světa barcelonské prostituce, jsou vzpomínky paní Rius doslova povinnou četbou. Dozvíte se v nich mimo jiné to, že zatímco Katalánci rozhodně minimálně ve světě prostituce nebyli nikdy tak lakomí, jako se o nich povídá, že nejjednodušší k uspokojení byli Baskové či že Andalusané a Aragonci si příliš nelibují v určitých sexuálních praktikách. Bordely druhé poloviny 20. století byly též plné všemožných masochistů, fetišistů a velice bizarních úchyláků. Zatímco jeden klient byl při sexu na vrcholu blaha, pokud sexuální pracovnice hlasitě urážela diktátora Franka, Boha či Panenku Marii; jiný zase dosáhl vrcholu jen v případě, že jeho placená společnost strčila hlavu do záchodové mísy. Jiný zase po prostitutkách vyžadoval, aby si oblékly svatební šaty a v nich si lehly do rakve - další nepřekonané trauma. Všeobecně vzato šlo ale o neškodné klienty, kteří často ani samotný styk k uspokojení nepotřebovali, stačilo jim jen plnit více či méně podivnou sexuální fantazii, a bylo vyděláno. O tom, že tyto dámy tehdy plně nahrazovaly i dnešní sezení s psychologem či koučem, snad není ani třeba mluvit. Nedílnou součástí takové práce jsou též klienti, kteří dostanou epileptický či jiný záchvat a sexuální pracovnici při něm udusí nebo sami zemřou. Zpověď paní Rius taktéž bourá dnes zažité porno představy, a zcela kategoricky zavrhuje nadprůměrně obdařené muže jako nejlepší milovníky - prý právě naopak.

Samotnou kapitolou jsou pak slavné osobnosti, které měla tu možnost v barcelonských bordýlcích a hotelových pokojích potkat. Asi tou nejslavnější historkou, o kterou se ráda dělí, jsou nechutně zvrhlé sexuální praktiky slavného malíře Salvadora Dalího. Ten pravidelně navštěvoval nevěstinec na rohu ulic Muntaner a Copèrnic, nicméně jednou, již jako 60letý pán, navštívil i nedaleký Sant Màrius. S sebou si přivedl osm překrásných vysokých blondýn a zároveň si vyžádal i několik místních slečen, Lydii mezi nimi. Zatímco její kolegyně už byly předem připravené, Lydia se s Dalím střetla vůbec poprvé. Dodnes následující scénu líčí takto: "Někdo řekl, že čekáme na kačenu. Já si říkala, že to je hezké, že se u toho třeba i navečeříme, jenže asi po půlhodině nějaký muž přinesl živou kachnu. Blonďatý doprovod mistrovi vzpouzející se kachnu přidržel a Dalí jí podřízl hrdlo. Následně si rozepnul poklopec a do chroptící kachny vnikl zezadu. Odporný zážitek". 

Dalšími slavnými, s nimiž se Sra. Rius ve svém mládí intimně sblížila, byli kupříkladu Jean Paul Belmondo (na jisté náruživé praktiky má prý příliš silné zuby), saúdský král Fajsal, herec Omar Sharif či americký herec a režisér Orson Welles, jehož obdivovala ze stříbrného plátna a jehož si coby klienta pochvalovala jako velmi galantního a šarmantního. Jak ale dodává, vždycky platilo, že jediný, kdo by to měl zadarmo, by byl jiný hollywoodský štramák, Gregory Peck. Jenže toho jí do cesty život nepřihrál. Zajímavou vzpomínku má i na španělského literáta a držitele Nobelovy ceny z roku 1989, Camila José Celu. Ten totiž v rámci milostné předehry potřeboval rozbíjet talíře, čímž se vracel k nějaké vzrušující a zároveň traumatizující vzpomínce z dětství. Nutno dodat, že Cela ji pak jednou vzal dokonce i na večeři. A tak bychom mohli pokračovat. Další stovky podobných příhod a nádhernou ukázku své životní i pracovní filosofie nabízí paní Rius v již zmiňovaných autobiografiích. A trochu větší praktický pohled do jejího života v uplynulých 30 letech nabízí i následující video. Pro více informací doporučujeme i tento rozhovor z roku 2022, kdy je stále jasné, že madame Rius živnost na hřebík stále nepověsila.



Více informací:

Žádné komentáře:

Okomentovat