Catalunya 2011: Pas de la Casa

Generuje až 25 % andorrského HDP, ale mnoho Andořanů tu nepotkáte. Naopak si tu často připadáte jako ve Francii, jen je vše levnější. Do sousední země to ostatně není daleko - pokud bydlíte kupříkladu na Avinguda d'Encamp nebo Carrer Major, do domu se pravděpodobně dostáváte z andorrské strany, ale výhled už máte přímo do Francie. Pět měsíců v roce tu leží sníh a někdy je ho tolik, že na den nebo dva městečko odřízne od světa. Vítejte v Pas de la Casa!

Pas de la Casa, 2006 (Foto: www.andorramania.com)

I když oblast dnešního Pas de la Casa patří k Andoře už od středověku, skutečná historie této obce se začala psát teprve před necelými sto lety. Tehdy byla jedinou nemovitostí široko daleko kamenná chata, kterou po dlouhá léta (ale pouze léta) obýval pastýř Valentí, jenž se okolním rolníkům staral o zvířata na rozsáhlých pastvách. Přes zimu byla stavba vždy opuštěná. Prvních stálejších obyvatel se toto horské sedlo dočkalo až ve 30. letech 20. stol., kdy začala vznikat silnice z hlavního města Andorry do Francie. Z provizorního přístřešku pro dělníky, kteří měli stavbu silnice na starosti, se časem stala regulérní horská chata (Xalet-Refugi d'Envalira), která již roku 1933 sloužila i prvním lyžařským nadšencům. V následujících letech vyrostly ještě dvě podobné stavby, ale o skutečném vzniku Pas de la Casa asi můžeme mluvit až v souvislosti s koncem španělské občanské války v roce 1939.

Několik uprchlíků z frankistického Španělska se totiž usadilo právě zde. Zejména během II. světové války začal v Pas de la Casa pomalinku vzkvétat obchod. Jednak se tu setkávaly rodiny rozdělené zmiňovanou občanskou válkou, zároveň sem ale mířilo čím dál víc Francouzů, neboť zde byly k dostání věci, které ve válkou zmítané Francii představovaly nedostatkové zboží. V té době byl Pas de la Casa jen ubohou dřevěnou osadou uprostřed divokých hor. Stálá populace po konci II. světové války se tu pohybovala v řádech několika desítek, zatímco dnes tu celoročně žije více než 2 500 obyvatel. Mužem, který definitivně změnil tvář osady, byl roku 1956 Francesc Viladomat. Do Andorry se dostal ještě jako dítě spolu s otcem, významným katalánským sochařem Josepem Viladomatem (1899-1989), jenž se do tohoto ministátu taktéž musel na nějakou dobu uchýlit kvůli svému politickému přesvědčení. Francesc Viladomat (1931-2005) si zasněžené kopce záhy oblíbil a stal se jedním z nejlepších lyžařů v Pyrenejích. Ve španělských barvách dokonce reprezentoval ve sjezdových disciplínách na dvou zimních olympiádách (Oslo 1952, Cortina d'Ampezzo 1956).

Viladomat díky své účasti na světových lyžařských podnicích vytušil ohromný obchodní potenciál andorrských hor, proto se jeho životním cílem stalo vybudovat v Andoře lyžařská střediska podobná těm alpským. Roku 1956 dokázal i přes odpor některých obyvatel farnosti Canillo v Pas de la Casa vybudovat první lyžařský vlek v Andoře. Vlek byl dlouhý přes dva kilometry a za hodinu mohl přepravit až 450 lyžařů, které vytáhl až do výšky 2 500 m. Dodejme, že v té době v Pas de la Casa ještě stále nebyla elektřina, vlek tak fungoval na bázi motoru kamionu, jímž Viladomat do hor přes léto dopravoval materiál. Sporadicky se vlek rozběhl již na konci roku 1956, i když oficiální inaugurace a pravidelného fungování se dočkal až v zimní sezoně 1957/1958. Od té chvíle se z Pas de la Casa oficiálně stalo první andorrské zimní středisko. Každým dalším rokem došlo k nějakému vylepšení, na okolních svazích začaly růst další vleky a později i moderní sedačkové lanovky. V 80. letech 20. stol. místní vlekaři vsadili na pokrok v podobě sněžných děl, v roce 2003 pak došlo k vytvoření největšího pyrenejského skiareálu Grandvalira, který nabízí přes 200 km prvotřídních sjezdovek.

Pas de la Casa se stalo jedním z největších pyrenejských lyžařských středisek. Tradičně jde o letovisko zaměřené na francouzskou a katalánskou klientelu, v posledních letech však areál Grandvalira objevuje i zbytek Evropy. Především pro Francouze představuje Pas de la Casa nákupní centrum nabízející levný alkohol, tabák či parfémy. Díky tomu, že zde sníh leží vždy takřka půlku roku, příjmy z turismu jsou docela závratné - jak už jsme zmínili na začátku, oblast Pas de la Casa dnes Andoře generuje údajně okolo 25 % HDP. Zároveň jde o jedno z nejvýše položených (2 050 m. n. m.) celoročně obývaných míst v Evropě a čistě z hlediska počasí se tu nežije nejsnadněji. Zlí jazykové tvrdí, že tu panuje podobné klima jako na Sibiři či na Aljašce. Průměrná roční teplota v Pas de la Casa udává 3,8 °C a sněžit může vlastně kterýkoliv měsíc v roce, i když je pravda, že v červenci či v srpnu se tomu asi vyhnete (ale nelze na to spoléhat!). Sněhové přívaly v zimních měsících pravidelně, a to i v 21. století, způsobují velké komplikace na francouzské silnici N22, která představuje jediné spojení Andorry s Francií. Kvůli prudkým sněhovým vánicím či nebezpečí laviny se tu již mnohokrát stalo, že silnice byla i několik dní uzavřená.

Z turistického pohledu nabízí Pas de la Casa v podstatě klasická lákadla. V zimě evidentně nepřeberné kilometry skvěle upravených sjezdovek, během krátkého léta zase zvláštní, lehce pozapomenutou krajinu uprostřed vysokých hor. Pozornost věnujte nedaleko pramenící říčce Arièja, která zde tvoří hranici mezi Andorrou a Francií. Zatímco během zimní sezony budete rádi, když v přeplněných hotelích seženete pokoj pro dva pod 100 € na noc, během léta ceny padají na polovinu či na třetinu. Kromě spousty obchodů, butiků a restaurací naleznete v Pas de la Casa i klasické globální podniky jako McDonalds či Burger King, jak jinak.