27. 3. 2017

Don Pepe: Katalánský prezident Kostariky

Na světě je jen málo států, které nemají žádnou armádu. Mezi zeměmi Latinské Ameriky* najdeme prakticky jenom dvě - Panamu a Kostariku. Paradoxně právě tyto dvě země jsou ve svém regionu považovány za ty nejbezpečnější, něco tedy na onom nápadu zříci se ozbrojených složek asi bude. My se dnes podíváme jen do Kostariky, neboť na tamním odzbrojení měl své zásluhy i jejich tehdejší "katalánský" prezident José Figueres.

Kostarická bankovka v hodnotě 10 000 colones s vyobrazením Josého Figuerese
(Foto: www.banknoteworld.com)
José Figueres Ferrer (1906-1990) se narodil v ospalém městečku San Ramón nedaleko od hlavního města Kostariky. Jeho rodiče, lékař Marià Figueres a učitelka Francesca Ferrer, však pocházeli z vesničky Os de Balaguer v katalánském vnitrozemí. Někdy na začátku 20. století se vydali hledat štěstí na americký kontinent a zanedlouho se usadili právě v Kostarice, kde se jim roku 1906 narodil syn José. Marià Figueres se později vypracoval na významného lékaře, přičemž dokonce vedl jednu z nemocnic v hlavním městě San José. Dětství José Figuerese bylo poznamenáno ospalostí a nudou městečka San Ramón a potom také ne úplně snadnou jazykovou adaptaci, neboť doma se mluvilo zásadně katalánsky a katalánština bylo pro Josého mateřským jazykem.

Jako osmnáctiletý vyrazil José Figueres do amerického Bostonu na studia medicíny, po návratu do Kostariky se stal poměrně aktivním členem občanské společnosti, hájil zájmy rolníků a později byl i členem skupiny podporující republikány ve španělské občanské válce (1936-1939). V roce 1942 během jednoho rozhlasového pořadu kritizoval autoritářský styl tehdejšího kostarického prezidenta Rafaela Ángela Calderóna, za což byl ještě ve studiu zatčen a následující dva roky byl nucen strávit v mexickém exilu, který se ale nakonec ukázal být klíčovým, neboť Figueres v Mexiku navázal mnoho užitečných kontaktů. Do vlasti se vrátil v roce 1944 po nástupu nového prezidenta Teodora Picada, umírněnějšího pokračovatele Calderónova politického stylu. V únoru 1948 proběhly v Kostarice volby, v nichž zvítězil kandidát opozice Otilio Ulate Blanco nad Rafaelem Calderónem. Druhý jmenovaný dosáhl prohlášení prezidentské volby za neplatnou, což na počátku března 1948 vedlo k povstání opozice vedené v tuto chvíli Josém Figueresem, který se na danou chvíli již nějakou dobu připravoval a ke zformování malé armády využil právě své rozsáhlé kontakty z mexického exilu.

Tak propukla kostarická občanská válka. Na jedné straně armáda stále ještě pod vládou původní garnitury (Picado + Calderón + vůdce kostarických komunistů Mora), na straně druhé fronta za národní osvobození vedená Figueresem. Tomu se i díky pomoci řady zahraničních bojovníků podařilo o několik týdnů a zhruba po dvou tisícovkách mrtvých později porazit vládní oddíly a díky spojenectví s původním vítězem volem, Otiliem Ulatem, se v květnu 1948 postavil do čela prozatímní vlády, která měla zemi řídit následujících 18 měsíců. Nutno dodat, že tohoto úspěchu Figueres dosáhl i díky podpoře USA, které si zrovna dvakrát nepřály, aby součástí kostarické vlády byli komunisté, s nimiž se Calderón spřáhl. Výsledkem 18 měsíců přechodné vlády však byla řada opatření, díky nimž je Kostarika dodnes považována za výspu demokracie v rámci latinskoamerických zemí.

Figueres se rozhodl nejen pokračovat v řadě Calderónových pokrokových reforem (minimální mzda, zdravotní pojištění), ale přišel i s mnoha zcela novými (znárodnění bankovního sektoru a železniční dopravy, stavba silnic a škol či zavedení volebního práva žen). K tomu všemu představoval pravý opak autoritářskému pojetí vlády svých předchůdců. Historie ho však nejčastěji zmiňuje jako iniciátora jiné zásadní reformy kostarické společnosti, totiž zrušení armády, které vešlo v platnost ústavou z roku 1949. Figueres k tomu měl dobré důvody. Původní kostarické vojsko totiž nebylo příliš početné a silné, avšak perfektně se hodilo na prosazování zájmů bohatých vrstev obyvatelstva. Toto využití však v nově vedeném státě nemělo své opodstatnění. Figueres od prvního momentu mohl počítat s velice silným spojencem, který mu de facto garantoval budoucí mír. Pro USA totiž nové vedení Kostariky znamenalo ukázku dobře fungujících demokratických tendencí, což zrovna v té době bylo něco, co se Američanům hodilo. Podpora USA se pak skrytě projevila v dalších letech, kdy Kostarika dokonce čelila agresi ze strany Nikaraguy, nicméně tehdy ještě stále fungující domácí bezpečnostní složky situaci zvládly. Dohoda s USA zajišťuje Kostarice dostatečnou ochranu evidentně dodnes.

Na domácí politické scéně bylo pro Kostaričany zrušení armády vesměs populární záležitostí, neboť ušetřené výdaje se investovaly do kultury a vzdělávání. Kostarika navíc disponuje poměrně výkonným policejním sborem čítajícím asi 13 000 mužů. Největší výzvou národní bezpečnosti tak je spíše organizovaný zločin; se svými sousedy země potíže nemá. Na jihu sousedí s Panamou (dalším státem bez armády) a na severu s Nikaraguou, s níž se již nyní dokáže dohodnout na sporných otázkách jen mírovou cestou. Důležitým faktorem, který v této souvislosti nebývá často zmiňován, je skutečnost, že kostarické zákony ohledně soukromého držení zbraní jsou relativně benevolentní, takže země částečně spoléhá i na schopnost jedince se bránit možná v trochu podobném stylu, jako je tomu ve Švýcarsku. Jak už jsme ale zmínili, tento přístup evidentně funguje. Kostarika je podle všeho nejlidnatějším státem na světě bez armády (5 000 000 obyv.) a spolu se sousední Panamou je jednoznačně nejbezpečnějším státem v širokém regionu (což na druhou stranu není až tak složité, když máte za blízké sousedy země jako Kolumbie, Venezuela, Nikaragua, El Salvador či Honduras).

Abychom se ale vrátili k populárnímu "Donu Pepemu", kterak Kostaričané svého prezidenta nazývali, ten v listopadu 1949 ryze demokraticky předal vládu původně zvolenému prezidentovi Ulatemu a sám o dva roky později založil sociálnědemokratickou stranu Partido Liberación Nacional (PLN). Ve funkci kostarického prezidenta působil kromě let 1948-1949 ještě ve dvou volebních obdobích: 1953-1958 a 1970-1974. V této funkci se orientoval na silnou střední vrstvu, na budování co nejužšího vztahu s USA a v rámci regionu vždy vystupoval jako zastánce mírového řešení a odpůrce latinskoamerických diktatur. Po konci v politice se věnoval soukromému podnikání a přednášení na ekonomická témata (byl dokonce hostujícím profesorem na Harvardu). Měl šest dětí, přičemž jeden z jeho synů, José María Figueres (*1954), byl v letech 1994-1998 taktéž kostarickým prezidentem. I další členové rodu Figueres mají dosud docela silnou pozici v kostarické politice. Na závěr dodejme, že José Figueres na své katalánské kořeny nikdy nezapomněl a v roce 1956 ve funkci kostarického prezidenta dokonce navštívil rodnou vesnici svých rodičů a několik dalších katalánských měst, přičemž i přes politickou situaci tehdy ve Španělsku panující přednesl několik proslovů i v rodné katalánštině.

Don Pepe v roce 1948 demonstrativně kladivem ničí nepotřebný vojenský objekt kasárna Bellavista
(Foto: www.vilaweb.cat)

* Tímto myslíme ryze jazykové rozdělení. Geograficky do daného území bývají řazeny i karibské ostrůvky, kde se mluví anglicky, přičemž některé z nich vlastní armádou nedisponují, ale v rámci určitých dohod mají společnou obrannou politiku.

17. 3. 2017

Joan Rubió i Bellver

Jeden z nejnadanějších žáků a pomocníků Antoniho Gaudího, výrazná osobnost katalánského modernisme a člověk stojící za fantastickými boháčskými vilami z ulice Avinguda del Tibidabo i za jedním z nejfotogeničtějších míst katalánské metropole. Tím vším byl architekt Joan Rubió i Bellver (1870-1952).

Casa Golferichs, 1901 (Foto: www.epdlp.com)

Joan Rubió se narodil v Reusu, což ho jistě tak trochu předurčilo k přátelství s Gaudím, jenž pocházel ze stejné oblasti. Po absolvováni lycea v rodném městě se v pouhých 16 letech vydává do katalánské metropole na studia architektury. V Barceloně v té době vrcholí přípravy na Světovou výstavu 1888 a město žije novým architektonickým stylem, kterému se již tehdy začíná říkat modernisme. Mezi jeho vyučujícími z té doby bychom mohli najít tak slovutná jména jako Lluís Domènech i Montaner, Josep Vilaseca nebo Antoni Rovira i Rabassa. Titul architekta získal roku 1893, přičemž hned po studiích zamířil na zkušenou ke slavnému Gaudímu. I když architektura byla jeho hlavní životní náplní, Rubió byl údajně skvělým řečníkem, a proto se později dal na politiku. Byl členem katalánské konzervativní strany Lliga Regionalista a nějakou dobu působil i jako barcelonský radní. Odborníci na něj vzpomínají též jako na významného teoretika a znalce gotické architektury. Celý život patřil mezi velké zastánce a propagátory Gaudího architektury. Sám Rubió Bellver též založil vlastní rodinný klan architektů, neboť této profesi se věnovali i jeho synovci a vnuci.

Pokud se zaměříme na Rubióovu architektonickou tvorbu, můžeme v jeho životě vytyčit tři zásadní etapy. Tu první odborníci na jeho dílo zasazují do let 1893-1900. V těchto letech začíná jeho spolupráce s Gaudím, Rubió se zabývá především pomocnými pracemi, náčrty a výpočty Gaudího struktur. Následovala šestiletá etapa 1900-1906, kdy se Rubió postupně osamostatňoval (s Gaudího ateliérem spolupracoval méně, neboť se prý nesnášel s dalším Gaudího pomocníkem, Josepem Mariou Jujolem), k čemuž mu zcela jistě pomohla jeho první významná zakázka: Casa Golferichs (1901). Tato stavba dodnes patří k nejvýznamnějším modernistickým dílům v Barceloně. Naleznete ji na rohu ulic Gran Via de les Corts Catalanes a carrer de Viladomat. Rubió dům navrhl pro katalánského finančníka a sběratele Macariho Golferichse (1866-1938) a od barcelonské radnice za něj dostal dokonce cenu pro nejlepší budovu dokončenou během roku 1901. Osud stavby je docela zajímavý, neboť během španělské občanské války byla barcelonskými lidovými milicemi znárodněna, po válce z ní nějakou dobu udělali školu a na konci 60. let 20. stol. budovu koupil investor, který se chtěl svézt na tehdejší spekulantské vlně, modernistickou perlu zbořit a na jejím místě postavit mnohapatrový činžák. Tomu naštěstí zabránil tlak veřejnosti. Později dům přešel do vlastnictví města, které z něj udělalo kulturní centrum pro lidi z okolní čtvrti.


V tomto druhém období Rubió dostává i řadu dalších zajímavých zakázek: Ca l'Espinal (1900) v Güellově kolonii, poblíž slavné Gaudího krypty, na jejíž stavbě se náš architekt též podílel; Casa Salvador Llobet, Casa Roviralta, Casa Caietà Fornells či Casa Pomar, uzoučký modernistický činžák na carrer Girona, 86. Jak je vidět, již tehdy pomaličku ovládá okolí Avinguda del Tibidabo, kde si barcelonská elita nechává stavět překrásné paláce. Velká část z těch dodnes dochovaných je dílem našeho architekta. Třetí etapa jeho tvorby zahrnuje roky 1907-1926, kdy už je sám poměrně žádaným architektem, avšak spolupráce s Gaudím je v této etapě možná nejintenzivnější. Rubió se větší či menší měrou podílel kupříkladu na dílech jako Sagrada Familia, Casa Batlló, Casa Calvet, Park Güell či Bellesguard, kde dokonce v roce 1925 provedl drobnou přestavbu. O velmi intenzivní spolupráci pak odborníci hovoří v případě krypty v Colònia Güell (Santa Coloma de Cervelló) a při restauračních pracích v katedrále v Palmě na Mallorce.


Konkrétně na Mallorce Rubió sám navrhl hned několik zajímavých modernistických staveb. Je autorem fasády kostela Sant Bartomeu a budovy banky ve městě Sóller, vyprojektoval též novogotický kostel Església Nova v Son Servera a je též autorem novostaveb či rekonstrukcí několika modernistických domů v Palmě, z nichž nejvýraznějším je nejspíš Casa Corbella. Zajímavé stavby tohoto architekta nalezneme i ve městě Ripoll či až v dalekém španělském Gijónu. Nicméně i přes to všechno si miliony turistů z Barcelony tak trochu nevědomky na fotografiích a pohledech odvážejí jiné jeho dílo. Joan Rubió Bellver je totiž autorem dosti známého neogotického mostu spojujícího Palau de la Generalitat (sídlo katalánské vlády) s Cases de les Canonges (oficiální rezidence katalánského premiéra) v centru Barcelony. Ano, je to ten hezký element, který si v carrer del Bisbe fotí ale úplně všichni (viz foto dole). Rubió se tímto dílkem docela výrazně spolupodílel na snaze dodat barcelonskému centru onen gotický charakter, na němž si Barri Gòtic tak zakládá. Modernistická inspirace číší z mnohem pozdějšího Rubióova díla, monumentální budovy Asil del Sant Crist v Igualadě, která byla navržena roku 1931, avšak dostavět se ji podařilo až o deset let později, kdy už byl modernisme dávno zapomenut.


Ca l'Espinal, Colònia Güell, 1901 (Foto: www.epdlp.com)

Jedno z nejfotogeničtějších zákoutí Barri Gòtic je častou součástí barcelonských kalendářů...

15. 3. 2017

Josep Fontserè i Mestre

Barcelonský rodák Josep Fontserè i Mestre (1829-1897) patřil mezi zásadní postavy katalánské architektury konce 19. století. Stavitelství měl v krvi, neboť architektuře se věnoval již jeho otec Josep Fontserè Domènech (1799-1870), který dokonce jednu dobu zastával v Barceloně úřad městského architekta a byl autorem legendární býčí arény El Torín ve čtvrti Barceloneta.

Fontserèho plán pro barcelonský Eixample, 1859 (Foto: wikipedia.org)

Josep Fontserè junior otci v mládí často pomáhal, později v Barceloně vystudoval stavitelství na Escola de Mestres d'Obres i Directors de Camins, kde se z mnoha synů bývalých řemeslníků stávali velcí stavitelé a architekti (ačkoliv oficiální titul měl název mestre d'obres). Na stejné škole působil kupříkladu i v USA slavný Rafael Guastavino. První Fontserèho prací byla rekonstrukce Teatre Olimp, nicméně spousty řemeslných zkušeností se mu dostalo zejména při spolupráci s jiným velkým stavitelem své doby, Ildefonsem Cerdà. Tomu pomáhal při vyměřování silnice mezi Barcelonou a městem Vic, později i při mapování Pla de Barcelona v roce 1855. Tuto zkušenost později podobně jako sám Cerdà zúročil při vlastním projektu barcelonského Eixample v létě 1859. Jeho návrh sice nezvítězil, ale získal třetí čestné ocenění.

O deset let později dokončil svou první skutečně významnou zakázku - novou budovu třetího nejvýznamnějšího barcelonského divadla Teatre Circ Barcelonès s kapacitou okolo 2 300 míst. Možná právě úspěch této zakázky mu zajistil vítězství v konkurzu (1872) na urbanizaci prostoru, který v Barceloně vznikl po zbourání pevnosti Ciutadella. Byl to tedy Josep Fontserè, kdo stojí za podstatnou částí podoby dnešního Parc de la Ciutadella a jeho okolí. Kromě samotného návrhu parku byl autorem některých budov či monumentů v něm. Do dnešních dní přežila kupříkladu budova skleníku (Umbracle) či monumentální vodní kaskáda. Na té mimochodem spolupracoval s mladým studentem architektury, jistým Antonim Gaudím... Gaudí byl údajně autorem hydraulického systému kaskády a kování vstupní brány do areálu parku. Geniální architekt Fontserèmu pomáhal i při několika dalších projektech (Dipòsit de les Aigües, Parc Samà v Cambrils). Nutno dodat, že Fontserèho projekt parku byl vybrán i proto, že hezky navazoval na koncepci Eixamplu, i když podobně jako v případě Ildefonse Cerdà ani Fontserèho vize nakonec nebyl realizována přesně podle návrhu. Stavitel v něm například nepočítal se zachováním jakékoliv budovy z bývalé pevnosti, i když jak dnes víme, nakonec z ní zůstaly zachovány hned tři.


Práce na parku trvaly kvůli nejrůznějším administrativním i stavebním průtahům dosti dlouho. Začaly roku 1874 a vše bylo dokončeno až o 12 let později. V té době už ale Fontserè podal demisi na místo ředitele parku kvůli blíže nespecifikovaným intrikám a podrazům, jimž prý musel čelit. Podle zpráv z dobového tisku se stavitel tehdy naštval takovým způsobem, že se zavázal do parku už nikdy v životě nevkročit. Urbanizace pozemku bývalé pevnosti však neznamenala jen vznik asi nejznámějšího barcelonského parku. Fontserè totiž navrhl i dvě další stavby, které mohly vzniknout zbouráním nenáviděné Ciutadelly. První z nich byl tzv. Dipòsit de les Aigües, neboli česky vodojem, který zásoboval vedlejší Parc de la Ciutadella. Od roku 1999 tvoří tento bývalý vodojem součást univerzitní knihovny Universitat Pompeu Fabra. Druhou stavbou, tentokrát na opačné straně zmiňovaného parku, se stal roku 1876 Mercat del Born, jedna z největších barcelonských tržnic, která dnes slouží jako kulturní centrum a archeologické muzeum. Mezi další Fontserèho významné a dodnes zachované stavby patří Vil·la Conxa v La Garriga (1878), Torre del Millonari v Xertě (1882) a nádherný projekt Parc Samà v Cambrils.


Fontserèho vodojem Dipòsit de les Aigües okolo roku 1980 (Foto: enarchenhologos.blogspot.com)

Monumentální kaskáda v Parc de la Ciutadella, 2014

12. 3. 2017

Pla Cerdà: Původ dnešního Eixamplu

Při pohledu na satelitní snímky Barcelony jistě každého na první pohled zaujme šachovnicové uspořádání čtvrti Eixample. Zatímco v některých místech světa by takové uspořádání ulic žádný údiv nevyvolalo, minimálně z evropského pohledu jde o určitý unikát. Eixample totiž pro Barcelonu znamenal začátek nové, velmi slavné historické etapy. A jak si na následujících řádcích ukážeme, současná podoba Eixamplu je velice dobrým vysvětlením obrovského turistického boomu, který Barcelona posledních 20 let zažívá. Za návrhem nové Barcelony přitom nestál žádný ze slavných katalánských architektů, nýbrž stavební inženýr vystudovaný v Madridu, jehož zásluhy katalánské elity dlouhá léta nedokázaly uznat.

Barcelona v roce 1853, ještě před stržením hradeb (Foto: Barcelona Desapareguda)

Barcelona poloviny 19. století ani zdaleka nepřipomínala město současné. Po prohrané válce z roku 1714 katalánskou metropoli neustále svíraly středověké hradby, město z pevností Montjuïc a Ciutadella kontrolovali španělští vojáci a ve zhruba dvoukilometrovém pásu kolem města nesměly vyrůst žádné budovy. Barcelona roku 1850 se tak de facto skládala pouze z oblastí Raval, Barri Gòtic, Sant Pere, Santa Caterina, La Ribera a El Born. Letmý pohled na současnou Barcelonu nám koneckonců snadno prozradí, ve kterých místech se nacházelo ono středověké opevnění (Ronda de Sant Pau, Ronda de Sant Antoni, Ronda de Sant Pere), které dlouhá desetiletí bránilo městu v rozvoji. Avšak kromě bránění v rozletu jediného města, které do té doby na Pyrenejském poloostrově skutečně navštívila průmyslová revoluce, se barcelonské hradby staly seriózním zdravotním problémem. Ve městě se tehdy tlačilo takřka 200 000 lidí a během první poloviny 19. století ho postihlo hned několik epidemií cholery či žluté zimnice, které si vyžádaly mnoho tisíc mrtvých. Do stísněných ulic nedopadalo denní světlo, Raval byl přecpaný textilními továrnami a příkop okolo městských hradeb se zvláště v létě stával nechutně páchnoucí skládkou, na které tlelo všechno možné.

Takto zkrátka moderní evropské město v 19. století vypadat nemohlo. Barcelonská radnice se samozřejmě snažila tento problém řešit, avšak neustále narážela na odmítání ze strany centrální vlády, která chtěla mít nad katalánskou metropolí neustálou kontrolu a umožnění městu se rozšířit a dále tak budovat silný průmysl rozhodně nepatřilo mezi madridské priority. Nicméně situace začala být neudržitelná zejména po několika bombardováních bouřící se Barcelony v letech 1842 a 1843. V letech následujících se pomalu ale jistě město začalo samo rozrůstat, vlastně proti veškerým nařízením. Kromě továren, které postupně začaly růst v oblastech Sants a Sant Martí, byla poměrně významnou událostí i stavba železniční stanice pro vlaky z Mataró v roce 1848. K rozhodnutí zbourat středověké hradby však došlo až roku 1853, přičemž aby projekt schválila madridská vláda, museli obyvatelé Barcelony souhlasit s tím, že na svém místě zůstane jednak hradba pobřežní (Muralla del Mar), a pak také obě pevnosti, z nichž mohla být Barcelona v budoucnu stále na mušce, kdyby bylo potřeba. V srpnu 1854 návrh posvětila i centrální vláda, a tak se mohlo začít bourat. Barcelona se vysvobodila ze středověkého kamenného korzetu.

Pro město pád hradeb znamenal především možnost konečně se rozrůst po Pla de Barcelona, a tak radní záhy začali pracovat na plánu rozšíření. Barcelonská buržoazie si chtěla na podobě nové městské čtvrti dát záležet. Jak už bylo řečeno, široký prostor mezi Barcelonou a okolními městečky jako Sants, Gràcia či Sant Andreu de Palomar byl z vojenských důvodů zcela prázdný, jen tu a tam se vyskytla nějaká ta textilní fabrika. V roce 1855 byl katalánský stavební inženýr Ildefons Cerdà španělskou vládou pověřen důkladným zmapováním daného prostoru. Už tehdy se v jeho hlavě začal rodit plán na krásné a velké město pro desítky a stovky tisíc nových obyvatel Barcelony. Ale ještě byl čas, byrokracie celý projekt rozšíření značně brzdila, a tak se až do roku 1859 vlastně nic nedělo, Barcelona jen přišla o svou hradbu, jejíž trosky ještě stále hyzdily okolí.

Muralla del Mar, 1874 (Foto: Barcelona Desapareguda)

Připomeňme si, že Eixample byl pro Barcelonu skutečně rozhodující záležitostí, neboť nově získaný prostor byl desetkrát větší, než tehdejší "středověká" Barcelona. Po několika letech nečinnosti nakonec barcelonská radnice v průběhu roku 1859 vypsala veřejnou soutěž na návrh městského Eixamplu (česky: Rozšíření). Do konkurzu se přihlásilo několik katalánských architektů, z nichž většina se soustředila především na plochu mezi Barcelonou a Gràcií, neboť již v té době se ulice Passeig de Gràcia ukázala být důležitým políčkem na mapě nové Barcelony. Projekty bylo možno odevzdat do 15. srpna 1859 a 10. října téhož roku došlo k jejich vyhodnocení. Za vítězným projektem stál Antoni Rovira i Trias (1816-1889). Rovirův projekt byl koncipován jako navazující na centrum města se středem v místě dnešní Plaça de Catalunya a směřování ulic ve stylu Vídně či Paříže, čímž dokonale odpovídal představám tehdejší barcelonské buržoazie, kterou navíc uspokojovala skutečnost, že čtvrtě bohatých budou jasně odděleny od čtvrtí dělníků. Další zajímavá řešení Eixamplu nabídli kupříkladu Josep Fontserè, Francesc Soler i Gloria či Miquel Garriga i Roca, jejichž plány si můžete prohlédnout na konci článku.


Ačkoliv barcelonským radním se nejvíce zamlouval Rovirův projekt, o budoucí podobě Barcelony se mezitím stejně rozhodovalo v Madridu. Ten už v únoru 1859 zadal zpracování návrhu Eixamplu "svému" člověku v Barceloně. Ildefons Cerdà (1815-1876) byl osloven madridskou vládou a do projektu barcelonského rozšíření se ihned s chutí pustil, přičemž dokázal dokonale využít všechny údaje z mapování celé plochy v roce 1855. Barcelonská radnice po konkurzu na konci roku 1859 všechny oceněné varianty vystavila, přičemž vystaven byl i návrh Ildefonse Cerdà, avšak ten pouze v samostatné místnosti vedle a radnice se k jeho návrhu nijak nevyjadřovala. Nakonec i přes protesty z katalánské strany centrální vláda  v červenci 1860 rozhodla, že Barcelona se rozšíří podle návrhu Ildefonse Cerdà. To byla pro tehdejší katalánskou elitu dvojitá rána, neboť jednak se o budoucí podobě Barcelony rozhodlo v Madridu, a druhým problémem byl fakt, že zvítězila koncepce navržená stavebním inženýrem, což mohli všichni tehdejší (a nejen zúčastnění) architekti jen stěží vydýchat. Cerdà se následně stal obětí drsné antikampaně, během níž byl obviňován z protekce (nejspíš oprávněně) a z toho, že ani není Katalánec (což byla hloupost). A nešlo o módu jen několika málo let. Kupříkladu slavný katalánský architekt Lluís Domènech i Montaner, jemuž bylo v době schválení Cerdàova plánu pouhých 10 let, se později proti Cerdàově verzi Eixamplu ostře vymezoval. Tvrdil, že v nově navržených ulicích bude takový průvan, že v nich nikdo nebude moct žít, a když projektoval své slavné dílo Hospital de Sant Pau, rozvrhl jednotlivé pavilony v jasné opozici k blokům Eixamplu, což je dodnes krásně patrné na satelitních snímcích katalánské metropole.


Charakteristika plánu Ildefonse Cerdà se katalánským elitám nezamlouvala i z mnoha dalších důvodů. Cerdà prezentoval skutečně dokonalý plán, který řešil nejen povrchové rozmístění ulic, ale skvěle dokázal zakomponovat i budoucí rozvoj podzemní dráhy. Zároveň šlo o město zelené, silně spjaté s přírodou, neboť Cerdà navrhoval vysázet jeden strom každých 8 metrů, což při celkovém plánu znamenalo nějakých 100 000 stromů, přičemž stavitel vybral jako nejvhodnější druh k osídlení Pla de Barcelona platan. A nutno dodat, že platany se za ty roky již staly nedílnou součástí barcelonské atmosféry, tedy i za ně dnes stále vděčíme právě tvůrci Eixamplu. Vizi Eixamplu můžeme dodnes vidět při satelitním pohledu na katalánskou metropoli. Základem byly ulice o šířce 20, 30 či 60 metrů podle důležitosti. Tato šířka ulic se mimochodem ukázala být dosti vizionářskou, neboť minimálně 20 metrů široké ulice tak i v 21. století dokážou poměrně solidně vstřebat obrovský dopravní tlak, jemuž město čelí. Ildefons Cerdà vymyslel motoristicky přátelské řešení takřka 30 let před vynálezem prvního automobilu. 


Na sebe kolmé ulice tvořily bloky domů, jednotlivé ostrůvky, jimž se v Barceloně začalo říkat mansana. Jedna strana takového ostrůvku měří přibližně 113 metrů a zásadní charakteristikou barcelonské šachovnice jsou i zkosené rohy, takže jednotlivé ostrovy na křižovatkách tvoří pravidelná čtvercovitá náměstí. Výška budov měla být ustálena na 16 metrech, jednotlivé ostrovy měly být zastavěny jen ze dvou stran, čímž se měl vytvořit vnitřní zelený prostor pro odpočinek obyvatel daného bloku. Tento motiv šlo vlastně do nekonečna opakovat, takže Eixample mohl na jednoduchém principu vyplnit veškerý volný prostor v Pla de Barcelona. I přesto byl ale původní Eixample zamýšlen jako velice prostorné a vzdušné město pro maximálně 800 000 obyvatel, kteří by žili ve skutečně identickém (a idylickém) uličním systému, což jinými slovy znamenalo, že v novém městě by se setřel rozdíl mezi chudými a bohatými, neboť všechny bloky by byly stejné, čímž pádem by nevznikaly žádné zbohatlické čtvrti ani chudinská ghetta. Ještě dodejme, že na rozdíl od svých konkurentů, Cerdà při svém plánu vycházel poněkud překvapivě z oblasti Barcelonety coby určitého geometrického středu. Díky tomu vznikly na sebe pomyslně kolmé Avinguda del Paral·lel a Avinguda Meridiana, přičemž skutečným centrem nové Barcelony se mělo stát obří náměstí na místě dnešního Plaça de les Glòries. To se nakonec sice stalo určitým dopravním centrem, nicméně centrum života, jak dobře víme, zůstalo u bran staré Barcelony, na místě dnešního Plaça de Catalunya. Dalším umělým narušením šachovnice byla Avinguda Diagonal, nicméně všechny tyto tři dlouhé ulice měly za úkol usnadnit spojení mezi Barcelonou a okolními městečky a narušit tak jednolitost celého plánu. Podobnou funkci ještě předtím splňovala Passeig de Gràcia, s níž bylo třeba v návrhu již počítat, což se nakonec povedlo, avšak když se na tuto ulici podíváte seshora, nelze si nevšimnout, že z přísně geometrického plánu poněkud vypadává, a proto se jednotlivé bloky mezi Passeig de Gràcia a Rambla de Catalunya zmenšují směrem od Gràcie k centru Barcelony.

Plán Cerdà, podle něhož nakonec vznikl barcelonský Eixample, 1859 (Foto: wikipedia.org)

I když současný Eixample se v zásadě od výše zmíněných vizí až tolik neliší, jak už bylo řečeno, jeho původní podoba se barcelonským elitám nezamlouvala, takže díky pozdějším úpravám norem a dalším šikovným krokům původní vizi katalánského inženýra poupravili k obrazu svému. Ačkoliv první kámen Eixamplu byl slavnostně a za přítomnosti španělské královské rodiny položen již v září 1860, trvalo ještě dalších 10-15 let, než se nová čtvrť začala pořádně rýsovat. Obrovský pokrok v tomto ohledu Eixample prodělal až po Cerdàově smrti v roce 1876, kdy v Barceloně začala tzv. zlatá horečka. Skvělé výsledky katalánského průmyslu a postupný návrat katalánských podnikavců ze španělských kolonií znamenal obrovský přísun kapitálu, a tak si tito zbohatlíci mohli dovolit onu obrovskou prázdnou plochu konečně zastavět. To ovšem znamenalo další nenasytnost v podobě spekulace s nemovitostmi či lépe řečeno s pozemky. Katalánská buržoazie v tomto ohledu zcela pohřbila stavitelovu vizi o polozastavěných ostrůvcích, které nabídnout svým obyvatelům zelené zahrady a spoustu volného prostoru. Pod tlakem finančních kruhů se od tohoto záměru tak trochu upustilo a většina bloků byla zastavěna ze všech čtyř stran, takže obyvatelům zůstal jen menší dvůr uprostřed bloku, který však byl výhradně privátní, zatímco původní plán počítal spíše se značně veřejným využitím všech zelených prostranství. Některá místa pak dokonce počítala s využitím celých bloků ke konstrukci zahrad a parků, ani to se ale nesplnilo.


Všeobecně vzato má ale do dnešní doby Eixample jeden nesporný klad, na který se ale často zapomíná. I když město bylo samozřejmě navrženo pro místní obyvatele, právě kompozice Eixamplu a jeho široké bulváry umožnily v posledních desetiletích obrovský turistický boom, jímž nyní Barcelona začíná pořádně trpět.  Jde totiž o prostou marketingovou pravdu - je totiž třeba hlavně být vidět. To je jeden z receptů katalánského modernismu na úspěch. Ilustrujme si to na jednoduchém příkladu dvou nádherných modernistických staveb, Palau de la Música Catalana a Casa Martí. První jmenovaná je dokonce památkou UNESCO, avšak obě tyto budovy většina návštěvníků Barcelony sama od sebe najde jen těžko, neboť obě se skrývají v neprostupném labyrintu uliček Barri Gòtic či Sant Pere v centru Barcelony. Naopak Gaudího stavby situované doprostřed Eixamplu stihne každý turista, i když má na Barcelonu vyčleněn jediný den. Nádhera modernistických staveb totiž v Eixamplu ještě více vynikne, neboť ji můžeme obdivovat s minimálně 20metrovým odstupem, tak prosté to je.

Eixample se tedy stal zásadním katalánským architektonickým počinem 19. století. Jeho vznik umožnil dokonalý rozvoj katalánské verze mezinárodního uměleckého stylu art nouveau, a z Barcelony učinil sebevědomou evropskou metropoli, jedno z hlavních ekonomických, kulturních i společenských center jihu Evropy. Eixample je zároveň nevyčerpatelným zdrojem celé řady dalších témat, takže na něj a historky s ním spojené určitě narazíme ve spoustě dalších článků. Na závěr se ještě podívejte, jak mohla Barcelona také vypadat, kdyby příběh, který jsme si tu dnes pověděli, nabral nějaký jiný dějový zvrat. A možná v nějaké paralelní realitě, pokud na ni věříte, vypadá Barcelona právě tak, jak zamýšleli Antoni Rovira Trias, Josep Fontserè či Francesc Soler Gloria...

Plán Antoniho Roviry Triase, který barcelonští radní prohlásili za vítězný, takto tedy mohl Eixample vypadat,
kdyby nebylo z Madridu rozhodnuto jinak (Foto: wikipedia.org)


Plán Josepa Fontserèho do veřejné soutěže o Eixample, 1859 (Foto: wikipedia.org)

Plán, jehož autorem byl Francesc Soler Gloria, 1859 (Foto: wikipedia.org)

Ildefons Cerdà i Sunyer

Jeho podíl na dnešní tváři Barcelony byl mnohonásobně větší než kupříkladu ten Gaudího. I přesto muselo uplynout více než sto let od jeho smrti, aby si ho historie začala připomínat. Charakteristické šachovnicové uspořádání barcelonského Eixamplu je totiž do značné míry dílem jediného člověka, stavebního inženýra a vůbec prvního katalánského urbanisty Ildefonse Cerdà.

   
Portrét Ildefonse Cerdà od katalánského malíře
Ramona Alsiny (Foto: www.anycerda.org)
Jak si později ještě mnohokrát povíme, Ildefons Cerdà i Sunyer (1815-1876) nebyl ve své době v Katalánsku zrovna dvakrát oblíbený. Proto o něm kolovala řada nepravdivých historek; jednou z nich bylo nařčení, že ani není Katalánec. Podobně jako řada dalších osočení, nic nemohlo být pravdě vzdálenější. Ildefons Cerdà se naopak mohl chlubit velice dlouhým katalánským rodokmenem, neboť jeho rodný dům v Centelles obývala rodina Cerdà minimálně od 15. století.

Ačkoliv tedy pocházel ze spíše rurálního prostředí, rodina měla solidní příjmy z obchodu s americkými koloniemi, proto Ildefons už jako dítě rozhodně nestrádal. Jako třetímu ze synů mu byla otcem určena duchovní kariéra - v nedalekém Vicu navštěvoval kněžský seminář, kde se mu dostalo solidního latinského a filosofického vzdělání. Život duchovních se však Ildefonsovi vůbec nezamlouval, a proto si po ostré hádce s otcem nakonec prosadil svou a roku 1832 se vydal na studia architektury, matematiky a kreslení do Barcelony (Escola de la Llotja). Studia v Barceloně však nedokončil a o tři roky později se vydal do Madridu, kde roku 1841 získal titul stavebního inženýra (Escuela de Ingenieros de Caminos, Canales y Puertos). Tento životopisný údaj je při pohledu na celkový urbanistův život klíčový. Roky na studiích byly pro mladého stavitele náročné, neboť nemohl počítat s finanční podporou od rodiny, navíc skutečnost, že se za vzděláním vydal do Madridu, se později stala jednou ze zbraní jeho nepřátel. Faktem je, že Cerdà svůj profesní život do značné míry spojil spíše s centrální vládou než se zájmy tehdejší katalánské finanční elity, což mu právě z dějinného hlediska příliš neprospělo.

Ihned po studiích pracoval jako státní zaměstnanec. Navrhoval nejrůznější veřejné stavby (silnice, infrastruktura), zabýval se i statistikami v oblasti bydlení apod., a to převážně v oblasti Katalánska, Valencie a Aragonie. Údajně se podílel i na stavbě první železnice na Pyrenejském poloostrově (Barcelona-Mataró, 1848). Celé toto období mu tak dalo skvělou průpravu a velké zkušenosti s územním plánováním. Dost možná právě při stavbě zmiňované železnice se poznal nebo blíže seznámil s Clotilde Bosch i Carbonell (1829-1890), mladou katalánskou malířkou a zároveň dcerou významného průmyslníka, bankéře a ředitele železnice v Mataró. Svatba se konala v červnu 1848, ovšem mladá a umělecky založená Clotilde byla hodně zvyklá si žít po svém. Spolu měli tři dcery, Pepitu, Rositu a Sol, nicméně když se v roce 1862 narodila čtvrtá, Ildefons Cerdà ji sice přijal za svou, avšak v rodině se vědělo, že otcem je někdo jiný. To byl ostatně také důvod k rozpadu manželství, přičemž Clotilde se s dcerkou stejného jména později přestěhovala do Madridu a následně do Říma. Dodejme, že tato čtvrtá dcera, Clotilde Cerdà i Bosch (1862-1926), kterou Cerdà v závěti z roku 1864 vydědil, se později proslavila jako harfistka a hudební skladatelka tvořící pod pseudonymem Esmeralda Cervantes.

V té době však už měl Ildefons Cerdà za sebou absolutní vrchol své profesní kariéry. Zlomovým se pro něj stal rok 1849, neboť tehdy kvůli předčasnému úmrtí starších bratrů zdědil rodinný podnik, což mu umožnilo skončit s dráhou státního zaměstnance a věnovat se projektům svých snů. Jednou z těchto nových činností byla politická dráha. Od roku 1851 byl liberálním poslancem ve španělském parlamentu, v roce 1854 se pro změnu stal barcelonským radním. Politické zkušenosti měly bezpochyby velký vliv na pozdější sociální koncepci jeho urbanistických vizí, nicméně nelze pochybovat ani o tom, že právě kontakty navázané ve vysoké politice mu mohly v roce 1859 pomoci k zisku zakázky na barcelonský Eixample. V politice později působil i v letech 1864-1866 (opět na barcelonské radnici) a ke konci života se na krátkou dobu stal i předsedou Diputació de Barcelona. Především po úspěchu se svým plánem na rozšíření Barcelony vytvořil a předložil španělské vládě několik zákonů a norem v oblasti bydlení a stavebnictví.

Vrcholem jeho kariéry však byl již zmiňovaný plán na rozšíření katalánské metropole, jemuž vyhradíme samostatný článek. Zmiňme jen, že Ildefons Cerdà se již od roku 1850 velice zajímal o urbanismus a o tvorbu nových a sociálně dobře a spravedlivě řešených městských přístupů. Už v roce 1855 se dokonale seznámil s barcelonskou situací, neboť byl španělskou vládou pověřen zmapováním celé oblasti Pla de Barcelona, tedy území mezi mořem, pohořím Collserola a řekami Besòs a Llobregat. Tyto znalosti a zkušenosti pak využil v plánu z roku 1859, v němž navrhl vlastní vizi nové barcelonské čtvrti Eixample. Zde musíme připomenout silný zákulisní vliv, kterého Cerdà dokázal využít. Barcelonská radnice ten samý rok svolala veřejnou soutěž o budoucí podobu Eixamplu, zatímco Cerdà se svým plánem zajel nejprve do Madridu. Veřejnou soutěž pak vyhrál návrh gràcijského architekta Antoniho Roviry i Triase (1816-1889), nicméně po několika měsících přišlo z Madridu nařízení, že stavět se má dle plánu Ildefonse Cerdà. Barcelonská radnice se následně rozhodnutí podřídila, avšak v dalších letech udělala vše proto, aby plán stavebního inženýra Cerdà co nejvíce osekala. Ačkoliv byl tedy plán nakonec přijat a v omezené míře i aplikován, fakt, že byl prosazen centrální vládou a fakt, že Cerdà nebyl architekt nýbrž stavební inženýr, se nakonec staly hlavními příčinami dlouholeté "nenávisti" vůči Ildefonsu Cerdà.

Z dnešního pohledu však má jeho plán řadu nesporných výhod, které si blíže rozebereme ve zvláštním článku. Volba stavebního inženýra a urbanisty tak nakonec asi byla efektivnější, než se na první pohled zdálo. Cerdà se ostatně urbanismu pilně věnoval již od roku 1850 a veškeré své vědomosti a poznatky o něm shrnul ve svém velkém díle Teoría general de la urbanización (1867). Vyprojektování barcelonského Eixamplu však našemu staviteli mnoho bezprostředního uznání nepřineslo. Právě naopak. Kvůli výše zmíněným důvodům se většina Katalánců jeho plánu vysmívala, dokonce i slovutní architekti jako Lluís Domènech i Montaner, jeden z předních architektů katalánského modernisme, tehdy plán Ildefonse Cerdà pomlouval, kudy chodil. Kromě zruinování profesní a společenské reputace se však Eixample podepsal i na jeho ruině finanční. Když Cerdà v roce 1876 zemřel v lázních Caldas de Besaya (Kantábrie), madridská vláda i barcelonská radnice mu dlužily ohromné peníze. Katalánská společnost mu zase dlužila pořádný kus vděku, jehož se Cerdà dočkal až ve druhé polovině 20. století, prakticky 100 let po své smrti. V roce 2009 si Barcelona jeho odkaz připomněla uspořádáním tematického cyklu událostí a výstav Any Cerdà u příležitosti 150. výročí vzniku Eixamplu. Možná až tehdy lidé konečně pořádně docenili jeho odkaz městu a světu.



11. 3. 2017

Hospital del Tòrax v Terrasse

Jedno z nejděsivějších míst v Katalánsku je třeba hledat asi kilometr severně od Terrassy. Tam se kousek od hlubokých lesů nachází rozsáhlý areál bývalé plicní kliniky. Devítiposchoďová stavba na první pohled nevypadá děsivěji než jakékoliv jiné nemocniční zařízení, avšak legendy, jimiž je toto bývalé sanatorium opředeno, vykreslují místo se skutečně strašidelným potenciálem.

Část areálu Hospital del Tòrax (Foto: www.elpensante.com)
Hospital del Tòrax vznikl asi 3 km od centra Terrassy v roce 1952, kdy kliniku slavnostně inaugurovali za přítomnosti samotného diktátora Franka. Velká klinika plicních nemocí byla totiž jedním z jeho plánů pro oblast Katalánska. Místo na sever od Terrassy bylo vybráno pro své příhodné klima a velice čistý vzduch. Nemocnice fungovala několik desítek let, přičemž její původní specializací byla izolace pacientů s tuberkulózou, později se zde léčili i pacienti s plicní fibrózou či rakovinou plic. Depresivně vyhlížející budova návštěvníka upoutá svou mohutností. Obvod celého areálu je přes 1 km, budova samotná je rozdělena do dvou křídel, přičemž každé z nich má devět nadzemních pater a jedno suterénní podlaží. Součástí komplexu byly základní služby (pošta, holičství, knihovna), areál disponuje i kostelem s kapacitou až 1000 osob a samozřejmostí byla i podzemní márnice s pitevnou.  

Ačkoliv zařízení přestalo fungovat až v roce 1997, svým způsobem bylo zastaralé již od samého začátku, a tak byl vznik legend spojených s plicní klinikou v Terrasse poměrně snadný. Faktem je, že v obrovské nemocnici s kapacitou až 1 500 lůžek spousta pacientů dožívala v bolestech i dlouhé měsíce a zcela izolována od svých blízkých. Jediným jejich spojením se světem bylo přenosné rádio a telefonní kabina. Řada z trvale umístěných pacientů pocházela z obtížných sociálních poměrů, mnoho z nich tu "odložili" jejich rodinní příslušníci a dál se o jejich osud nezajímali. U pacientů tak často vznikala psychóza kvůli níž se vydávali do devátého patra, odkud skákali do nemocniční zahrady, jíž se pak kvůli křiků sebevrahů přezdívalo La Jungla (Džungle). Přesné statistiky nemáme nyní k dispozici, ale rozhodně nešlo o ojedinělé případy - Hospital del Tòrax prý svého času okupoval čelní příčky v počtu sebevražd ve španělských nemocničních zařízeních.

Impozantní hlavní budova Hospital del Tòrax (Foto: www.elpensante.com)
Zatímco příběhy o pacientech-skokanech jsou děsivou realitou, většina dalších mysteriózních příběhů se začala objevovat až v souvislosti s opuštěním budovy v roce 1997. Některé takové legendy mluvily o satanistických rituálech v nemocniční kapli nebo o tajemné místnosti plné lidských orgánů na 5. patře, k čemuž přispěla zejména zpráva z roku 2004, kdy katalánská policie údajně zadržela mladíka, který z budovy vynesl lidský plod konzervovaný ve vodném roztoku formaldehydu (dodejme, že další zdroje zmiňují rok 2003 a nález španělské Guardia Civil, takže kdoví). Je možné, že v nemocnici probíhaly různé experimenty zaměřené na boj s tuberkulózou, k nimž byly takové věci potřeba. Ve výčtu děsivých legend nechybí ani příběh o "sestřičce smrti", která místní pacienty zbavovala trápení smrtící injekcí morfinu.

V současnosti je areál bývalé plicní kliniky v Terrasse dokonalým příkladem prolnutí světa skutečného a toho fiktivního. Už od konce 90. let se místo stalo perfektním exteriérem pro hororové filmy. Katalánský režisér Jaume Balagueró tu roku 1999 natočil svůj první celovečerní snímek Los sin nombre a ještě několikrát se sem vrátil i s dalšími slavnými horory či psychologickými dramaty ze své produkce (FrágilesREC 2, REC 4, Mientras duermes). On sám vůbec k prvnímu natáčení v Hospital del Tòrax poznamenal: "To místo je zvláštní, jsou tam občas slyšet podivné zvuky a dochází ke zvláštním výkyvům teplot. Herci z toho měli tak nahnáno, že na záchod chodili vždycky ve dvojici". Mezi další známé snímky, které vznikly v areálu staré plicní kliniky, patří kupříkladu Session 9 (2001), The Machinist (2004), Los ojos de Júlia (2010), Los últimos días (2013) či Ouija (2014). Od roku 2005 probíhala rozsáhlá rekonstrukce budovy, neboť se jejím nájemcem stalo produkční centrum Parc Audiovisual de Catalunya, jenž zde má kromě většiny kanceláří i čtyři velká natáčecí studia, kde vznikají videoklipy, reklamy, seriály a také zde byly natočeny některé z výše uvedených filmů.

10. 3. 2017

La Mussara

Určitě znáte články typu "X nejděsivějších míst světa". Takovými se internet jenom hemží, přičemž každý takový seznam má své stálice. Mnoho děsivých míst se evidentně nachází i ve Španělsku a jednou takovou stálicí na španělských seznamech je i dávno opuštěná katalánská vesnička La Mussara. 

Ruiny vesnice La Mussara (Foto: www.lugaresconhistoria.com)
Mizící lidé, výskyt UFO, podivné rituály, spojení do jiné dimenze či přímo do pekla, všudypřítomná mlha... La Mussara je dokonalým místem pro milovníky paranormálních jevů. Tato dnes zcela opuštěná vesnička se nachází na území obce Vilaplana v okrese Baix Camp, pohoří Prades přibližně ve výšce 990 metrů nad mořem. První zmínky o její existenci pocházejí z roku 1173, nicméně skutečný původ trvalého osídlení dané oblasti sahá nepochybně až do časů muslimské invaze na Pyrenejský poloostrov, což dokazuje i arabský původ jejího názvu. Nikdy nešlo o žádné významné centrum, La Mussara vždy přežívala z toho, co několik stovek místních obyvatel dokázalo vypěstovat na svých políčkách v poměrně neúrodném kraji. V souvislosti s průmyslovou revolucí se obec začala vylidňovat, nedostatek vody a naprostá občanská nevybavenost pak na konci roku 1959 vyhnaly poslední desítky obyvatel. Z opuštěné vesničky dnes zůstává necelá desítka rozbořených domů. Jedinou budovou, která se doposud drží zpříma, je místní kostelík. Do obce dosud vede silnice s označením TV-7093, která před jejími pomyslnými branami končí. Úplně opuštěné toto místo ale není, asi 300 metrů od rozvalin se nachází nově opravená horská chata Refugi La Mussara, neboť návštěvníkům tohoto místa se občas naskytne úchvatný pohled na celou oblast Camp de Tarragona - při obzvláště dobrém počasí lze odsud zahlédnout prý i Baleárské ostrovy. Takřka vždy a všudypřítomnou je však v oblasti La Mussara hustá mlha, která místu spolehlivě dodává určitý mysteriózní háv.

Proslulost této lokality se ale pojí s docela jinými skutečnostmi. Ačkoliv někteří hovoří o dávném arabském tajemství, záhady a mystéria, jež tuto neexistující vesničku obklopují, se objevily až po jejím opuštění na počátku 60. let 20. století. Podle staré legendy se v okolí La Mussary nachází velký kámen, na který se nedoporučuje šlapat, neboť vás okamžitě přenese do tajemné vísky zvané Vila del Sis, která je často označována za předpeklí. Problém je v tom, že nikdo přesně neví, o který kámen se jedná. O tom, že se zde nachází brána do jiné dimenze, už byly senzacechtivými pisálky sepsány stovky stran. Faktem zůstává, že v okolí opuštěné vesnice se již ztratilo několik lidí, a zdaleka ne všichni se znovu objevili. První takový případ se odehrál již na počátku 60. let, kdy se zde na procházce s přítelkyní v husté mlze ztratil jistý voják z nedalekého vojenského tábora. Podle vlastních slov byl pryč jen dvě hodiny, ale ve skutečnosti musel po okolních horách bloudit více než 12 hodin.

K asi nejznámějšímu zmizení v oblasti La Mussara došlo v říjnu 1991. 37letý Enrique Martínez Ortiz byl s kamarády na houbách. V jednu chvíli se za skupinkou trochu opozdil a když si po chvíli přátelé jeho nepřítomnosti všimli, naprosto se po něm slehla zem. Na místě zůstal jen košíček na houby. I když v následujících dnech široké okolí prohledávaly stovky policistů a vojáků, muže už nikdy nikdo nenašel. Podle jedné z teorií mohl spadnout do rokle, kde se mohl stát krmivem místní zvěře, nicméně v takovém případě by pátrači nalezli alespoň nějaké kosterní či jiné pozůstatky. Jiní to vysvětlují tím, že místní hory skrývají mnoho neprobádaných jeskynních útvarů, takže Enrique mohl skončit v jednom z nich. Jeho auto každopádně stálo na svém místě a uvnitř byly i léky, které muž údajně musel brát. Jednou z možností je tedy i nešťastné vstoupení na čarovný kámen a přenos do jiné dimenze. Mezi další známé zmizelé v oblasti La Mussara patří i dva jaderní inženýři. Jeden prý několik dní celý šílený pobíhal po horách s pohledem upřeným do nebe. Ze skoro týdenního dobrodružství si však vůbec nic nepamatoval. V roce 1995 zabloudil v mlze jiný jaderný inženýr, ten byl však mimo jen několik hodin. Fantazie milovníků paranormálních jevů dokonce zmiňují i jednoho z obyvatel vesnice, který se prý ztratil a jakési mezidimenzionální okno ho vyplivlo až v USA. Nikdo z místních ale o takovém příběhu nikdy neslyšel.

Podle senzibilů a novinářů zabývajících se záhadami všeho typu La Mussara jednoznačně disponuje zvláštní negativní energií. Lidé tu často cítí nevolnost, slyší zvláštní zvuky nebo jim nefungují elektronické přístroje. Pokud vás tu zastihne mlha, v mžiku ztratíte orientaci. La Mussara se tak trochu logicky stala i místem, kde bylo údajně několikrát spatřeno UFO. Případné tajné rituály satanistů v místním rozbořeném kostelíku tak už působí jen jako volitelný doplněk. Ať už za to může magie či opravdu úchvatné výhledy na okolní krajinu, mezi lidmi koluje ještě jedna velice dobře známá legenda. Kdo se sem jednou vydá, místo si ho časem přitáhne zpět...

5. 3. 2017

Historie katalánské kinematografie

Pod pojmem "katalánská kinematografie" se skrývá veškerá filmová tvorba produkovaná či režírovaná v Katalánsku, případně katalánským týmem filmařů; řadíme sem ale i jakékoliv filmy katalánských režisérů. To má za následek skutečnost, že katalánská kinematografie sice světu nabídla spoustu zajímavých filmů, ale těch přímo v katalánštině se stále mnoho netočí. Na stručnou historii katalánské kinematografie se podíváme na následujících řádcích.

Kinosál Avenida de la Luz, fungující v letech 1943-1992 (Foto: barcelofilia.blogspot.com)

Jak je dobře známo, skutečná historie světové kinematografie se začala psát roku 1895, kdy bratři Lumièrové poprvé světu představili svůj kinematograf. Oba Francouzi posléze svůj vynález představili i v zahraničí, přičemž do Katalánska se vydali osobně v prosinci 1896, tedy pouhý rok poté, co v Paříži slavnostně uskutečnili vůbec první veřejné promítání v historii. V Barceloně byl kinematograf představen ve fotografickém studiu bratří Napoleonových, považovaných tehdy za nejznámější a nejlepší fotografy v Katalánsku. Několik prvních projekcí bylo určeno výhradně místním specialistům, především fotografům, až později se promítání otevřela i veřejnosti. Jednoho z nich se zúčastnil i budoucí průkopník katalánské (i španělské) kinematografie, Fructuós Gelabert (1874-1955). Toho pohyblivé obrázky nadchly natolik, že si společně s kamarádem Santiagem Bioscou sestrojil kameru vlastní a v létě 1897 s ní natočil vůbec první hraný film v katalánské (i španělské) historii - Riña en un café (česky: Hádka v kavárně, délka: 1 minuta). Později toho roku natočil ještě další, spíše dokumentárně laděné záběry: Sortida del públic de l'església parroquial de Santa Maria de Sants a Sortida dels treballadors de l'Espanya industrial. Gelabert byl též autorem vůbec prvního španělského snímku, jenž byl prodán do zahraničí (Visita de la Reina Maria Cristina i Alfons XII). Pojednával o návštěvě španělského královského páru na Světové výstavě 1898 v Barceloně.


Gelabert byl také prvním velkým filmovým experimentátorem a i díky němu se z Barcelony na počátku 20. století stávalo hlavní filmové město na Pyrenejském poloostrově. V Barceloně svého času pracoval i druhý z velkých průkopníků kinematografie ve Španělsku, aragonský rodák Segundo de Chomón (1871-1929). Toho katalánská kinematografie pamatuje především jako autora mnoha nových filmových triků, podobně jako s nimi ve Francii toho času pracoval George Méliès. Byl také prvním ze španělských režisérů, který pro film adaptoval díla světových klasiků. Zároveň byl tvůrcem prvních fantasticky laděných filmů, takže tradice sci-fi a fantasy žánru v katalánské kinematografii má skutečně velice dlouhou historii. Mezi Chomónovy nejznámější filmy patří kupříkladu Choque de trenes (1902), Pulgarcito (1903), L'hereu de Can Pruna (1904), Hotel Eléctrico (1908) či dokumentární snímek Eclipsis de sol (1905). Dalším zajímavým tvůrcem byl Ricard de Baños (1882-1939), který společně se svým bratrem Ramonem stál u mnoha důležitých katalánských produkcí v prvních dvou dekádách 20. století. Spolu založili producentskou společnost Royal Films; ještě předtím Ricard de Baños pracoval pro Hispano Films, společnost, kterou založili podnikatelé Albert Marro a Lluís Macaya. Z jejich dílny ostatně pochází i velice populární Barcelona y sus misterios (režie: Alberto Marro, 1916).


Ze stejného roku pochází i snímek La vida de Cristóbal de Colón y su descubrimiento de América (režie: Gérard Bourgeois), svého času nejdražší španělský film, 101 minut dlouhý příběh o Kolumbově životě a objevení Ameriky. Jelikož Španělsko bylo v průběhu I. světové války zemí neutrální, katalánskému filmovému průmyslu se dařilo stále velice dobře. Před jejím vypuknutím měla Barcelona dokonce nejvíc kinosálů na světě hned po New Yorku a Paříži, už tento fakt jasně dokládá zlatou epochu katalánské kinematografie. Již před rokem 1910 kinosály zcela ovládly barcelonské ulice. Ze slavné Paral·lel během několika let vytlačily kabarety a šantány,  pronikly však i do okrajových městských čtvrtí a brzy jich bylo mnohem víc než divadel. Spolupráce s divadelním světem je ostatně další velkou charakteristikou předválečného Katalánska. Mnoho filmů vznikalo jako adaptace soudobých divadelních her, svých filmových verzí se tak v rekordním čase dočkala kupříkladu díla slavného katalánského dramatika Àngela Guimerà. Mnoho osob spjatých s divadlem, jako dramatik Adrià Gual či herečka Margarida Xirgu, dříve či později podlehlo kouzlu pohyblivých obrázků a angažovalo se ve vrcholných okamžicích svých kariér právě v kinematografii.


Zlaté období kinematografie v Katalánsku skončilo okolo roku 1923, kdy ve Španělsku začal vládnout diktátor Primo de Rivera. Celá země se ocitla v období nejistoty, na němž se později silně podepsala i světová hospodářská krize. Zároveň ale během 20. let došlo k jakési generační obměně, neboť 30. léta již představovala zcela novou éru kinematografie - nástup zvukového filmu. I díky uvolněnější politické situaci tak katalánská kinematografie po roce 1930 trochu ožila. V roce 1933 se objevil i vůbec první ryze katalánsky mluvený film. Byl jím snímek El Cafè de la Marina (režie: Domènec Pruna, délka: 94 min). Šlo o adaptaci stejnojmenné divadelní hry katalánského dramatika Josepa Marii de Sagarry a ve své době představovala poměrně nákladnou produkci, neboť film byl natočen ve dvou verzích (katalánské a španělské). Nicméně šlo také o první velký katalánský propadák, jelikož film u publika zkrátka neuspěl. Tím ostatně na delší dobu končí historie katalánsky mluveného filmu. Komerční neúspěch El Cafè de la Marina byl tak výrazný, že tehdejší producenti zkrátka již více do filmů v katalánštině investovat nechtěli. I tak ale stále značná část španělské produkce vznikala právě v Katalánsku.


Příchod španělské občanské války (1936-1939) katalánskou kinematografii pohřbil. V Barceloně se sice až do samého konce války točilo, ve městě fungovala asi stovka kin a na Montjuïku bylo hned několik filmových studií, nicméně válečné časy znamenaly především propagandu, případně reportáže z bojů, takže o skutečně uměleckém filmu se v tomto období příliš mluvit nedá. Z těch nejpovedenějších v daném období připomeňme alespoň melodrama Barrios bajos (1937, režie: Pedro Puche). Po konci války se Španělsko ponořilo až do roku 1975 do přísně katolické diktatury Franciska Franka. Pro katalánskou kulturu to znamenalo těžké časy, kdy minimálně prvních 10-15 let nebylo možno publikovat cokoliv v katalánštině, ať už se jednalo o literaturu či o filmy. Filmový průmysl byl navíc přenesen do Madridu, kde se točila drtivá většina cenzurou schválených snímků. Neznamená to, že by v Katalánsku filmový průmysl zcela zanikl, ale jeho podíl na celkové španělské filmové produkcí byl oproti předválečným časům zanedbatelný. Je však zajímavé, že pro zahraničí byla barcelonská značka stále atraktivní, a tak kupříkladu hollywoodští distributoři pro Španělsko sídlili právě v katalánské metropoli a ne v Madridu.


SIlvia Munt v hlavní roli filmu La plaça del Diamant z roku 1982 (režie: Francesc Betriu)

Postupem času vznikaly v Katalánsku menší nezávislé produkce, přičemž tou nejzajímavější osobností oné doby byl bezesporu katalánský režisér, scénárista a producent Ignasi Ferrés Iquino (1910-1994). Ten roku 1952 natočil první katalánsky mluvený film od konce občanské války (El Judes), nicméně k veřejné projekci připuštěn nebyl. První filmy v katalánském znění se do skutečné distribuce dostaly až v 60. letech 20. stol., i když takřka ve všech případech šlo zejména o adaptace známých katalánských divadelních her.

Druhá polovina 60. let je ostatně symbolem určité svobody, která se projevovala především v Barceloně, která se nacházela na samé periferii španělského autoritativního režimu. To vysvětluje celou řadu skvělých uměleckých počinů, k nimž v té době v Katalánsku došlo, stačí zmínit kupříkladu tzv. boom literario. V rámci těchto tendencí se v Barceloně v letech 1965 až 1970 rozvinula tzv. Escola de Barcelona (Barcelonaská škola), sdružení místních intelektuálů a filmových profesionálů, které mělo za cíl vytvořit určitý protipól k oficiálnímu madridskému kinematografickému proudu. Jejich filmy byly značně experimentální a silně avantgardní, často sázely na neherce, i když občas se v hlavních rolích mihly některé slavné herečky a režisérské múzy, a měly lehce bojovný anti-frankistický podtón. Nicméně tato tvorba si nakonec široké publikum nezískala, a tak všechny filmy spadající pod Barcelonskou školu se ukázaly být naprostými komerčními propadáky. Proto se skupina na počátku 70. let rozpadla. Mezi nejvýznamnější členy skupiny patřili Vicente Aranda, Pere Portabella, Joaquim Jordà či Román Gubern.


Juan Antonio Bayona, Gaudí pro nejlepší režii, 2017 (Foto: www.academiadelcinema.cat)

Po smrti diktátora Franka v roce 1975 Španělsko pomalu ale jistě zamířilo vstříc demokracii. Přechod to ale nebyl bleskový, kupříkladu filmová cenzura fungovala až do roku 1977. Pro katalánskou kinematografii byl španělský přechod k demokracii silným impulzem, nicméně skutečná katalánská produkce vzniká až během 80. let. Zbytek těch sedmdesátých totiž katalánské umělecké elity stráví debatou o povaze a budoucnosti katalánské kinematografie. Jediným hmatatelným posunem je vznik Institut del Cinema Català (1975) - sdružení filmových profesionálů, jež se stará o propagaci katalánské kinematografie. Mezi nejdůležitější katalánské filmy této epochy patří bezesporu La ciutat cremada (režie: Antoni Ribas, 1976), Ocaña: retrat intermitent (režie: Ventura Pons, 1978) či La plaça del Diamant (režie: Francesc Betriu, 1982). V lednu 1984 začala vysílat katalánská veřejnoprávní televize TV3, což bylo vítaným impulzem pro filmovou tvorbu v katalánštině. První roky demokracie jsou v katalánské kinematografii charakteristické zejména dvěma rysy: 1) vzniká mnoho filmových adaptací literárních děl katalánských autorů; 2) dlouhé roky katolické diktatury znemožňovalo promítat jakékoliv byť jen náznakem pohoršující scény, takže v průběhu prvních 10 let po pádu diktatury vzniká mnoho filmů se silně erotickým podtextem a odvážnými scénami, např. L'orgia (režie: Francesc Bellmunt, 1978) nebo Bilbao (režie: Bigas Luna, 1978). Kromě umístění děje do prostředí prostituce je zejména v průběhu 80. let velice populární reflektovat vysokou kriminalitu okrajových čtvrtí. Dokonalým příkladem takového filmu je Yo, el vaquilla (režie: José Antonio de la Loma, 1985).


V průběhu 90. let minulého století se konsoliduje několik velkých jmen katalánské kinematografie, i když je třeba zdůraznit, že velká většina katalánských režisérů točí své filmy z komerčních důvodů ve španělštině. Zejména v posledních dvou desetiletích se pak projevuje i velká schopnost katalánských tvůrců pracovat v mezinárodním prostředí, řada z nich tak kvůli přístupu na globální trh své filmy točí v angličtině. Mezi nejznámější katalánské režiséry posledních desítek let patří Vicente Aranda, Bigas Luna, Ventura Pons, Isabel Coixet (natáčí zejména v USA), Cesc Gay, Jaume Balagueró (jenž proslul zejména hororovou ságou REC), Mar Coll, Albert Serra či Juan Antonio Bayona (autor několika kasovních trháků posledních let). O jejich tvorbě ale jistě bude řeč v samostatných článcích. 


Dodejme, že katalánský film se v posledních letech prosazuje i na mnoha světových filmových festivalech. I když katalánsky mluvené filmy nemají zrovna na růžích ustláno, zejména v posledních letech jich vzniká slušné množství. Určitým znakem této vitality byl i vznik Acadèmia del Cinema Català v roce 2008 díky osobní iniciativě katalánského herce, režiséra a velkého zastánce katalánské nezávislosti Joela Joana. Katalánská filmová akademie od roku 2009 uděluje každoročně filmové ceny Gaudí, které si i přes svá specifika pomalu začínají vydobývat prestižní místo mezi ostatními evropskými oceněními tohoto typu (Český lev, Goya, Lola, BAFTA apod.).



3. 3. 2017

Lumi Dolls: Království silikonové rozkoše

Barcelona patří mezi nemnohá světová místa, která nabízí skutečně vše, nač si jen vzpomenete. A na konci února 2017 se stala vůbec prvním evropským městem, v němž se nachází nevěstinec se silikonovými pannami. Dokonale tvarované umělé krásky tak pomalu ale jistě kráčejí v čele invaze robotického sexu, který má lidstvo ovládnout v následujících desetiletích.

   
Katy (Foto: www.lumidolls.com)
Lumi Dolls je vůbec prvním nevěstincem svého druhu na starém kontinentu, i když kupříkladu v Japonsku jde již o dobře zavedenou módu. Barcelonský podnik nabízí zákazníkům prozatím čtyři silikonové figuríny: 170 cm vysokou blondýnu Katy, 168 cm vysokou africkou krásku Leizu, podle všeho velice populární a údajně nejrealističtěji vypadající Asiatku Lily a jako jasný odkaz k japonským kořenům i 165 cm vysokou Aki, jež uspokojí především milovníky anime.

Podle provozovatelů originálního barcelonského podniku nabízí figuríny "zcela realistický prožitek a splnění i těch nejtajnějších fantazií bez jakýchkoliv hranic. V rezervačním formuláři si vybranou silikonovou krásku můžete nechat i speciálně obléct". Logická otázka hygieny je prý zvlášť ošetřena; figuríny jsou po každém pracovním výkonu pečlivě dezinfikovány, provozovatelé však doporučují používat ochranu, která je diskrétně k dispozici v každém pokoji. Ačkoliv v současnosti v podniku platí zaváděcí tarify, údajně jsou všechny čtyři figuríny zarezervovány na několik týdnů dopředu. Později budou k dispozici za 120 € na hodinu či 170 € na dvě hodiny. Návštěva podniku v páru či touha strávit s Katy, Lily, Leizou či Aki celou noc jsou pak podřízeny speciálním tarifům, které je třeba dohodnout s provozovateli. Tedy žádná levná záležitost a naopak poměrně zajímavý podnikatelský záměr, když si uvědomíme že ceny podobných silikonových panen se pohybují mezi 4 000 až 6 000 €. 

Během prvních 14 dní fungování bylo možno tento lokál najít na carrer Baixada de Sant Miquel v centru Barcelony, nicméně jak později informovala katalánská média, samotný podnikatelský záměr byl tak tajný, že o něm neměl tušení majitel bytu, v něm tento silikonový bordel fungoval, ani katalánské úřady. Lumi Dolls tak aktuálně (15/03/2017) hledá nový lokál.  

2. 3. 2017

RCR Arquitectes

RCR Arquitectes je katalánský architektonický ateliér, vzniklý roku 1988 v Olotu. Vychází z perfektní a roky prověřené spolupráce tří architektů, spolužáků ze studií na katalánské Escola Tècnica Superior d'Arquitectura del Vallès (ETSAV). Rafael Aranda, Carme Pigem a Ramón Vilalta se přátelí již od studií. Po jejich absolvování se rozhodli jít silně proti tehdejší módě. Nezajímala je na olympiádu se připravující Barcelona, která skýtala dostatek příležitostí pro mladé architekty; jejich snem nebyl slibný začátek v nějakém zavedeném ateliéru. Právě naopak, rozhodli se pro velice lokální architektonický koncept, a tak si svůj ateliér otevřeli v rodném Olotu. Jak sami podotýkají, právě ona izolovanost od hlavních architektonických tendencí velkých metropolí jim lépe pomáhá koncentrovat se na svůj vlastní umělecký styl.

V tom je ostatně esence jejich práce. Inspirace v úchvatné a divoké vulkanické krajině La Garrotxa měla vždy velký vliv na hlavní koncepci RCR Arquitectes, totiž snahu zasadit stavby do krajiny a spojovat místo a čas. Hlavní charakteristikou jejich architektury je dokonalý soulad ocelových a skleněných konstrukcí v kontrastu s kamenem, dřevem či keramikou. Kritici oceňují právě tuto schopnost zasadit vysoce moderní budovy do divoké krajiny katalánského vnitrozemí. Dokonalá znalost prostoru, s nímž má trojice architektů pracovat, je klíčem k úspěchu. Třicet let pilné práce se nakonec vyplatilo. Ateliér RCR Arquitectes se v březnu 2017 stal možná trochu nečekaným držitelem v současnosti nejprestižnějšího ocenění v oboru. Do Katalánska totiž poprvé v historii putuje slavná Pritzkerova cena, kterou v minulých letech získaly opravdové hvězdy architektonického nebe (Kenzó Tange, Frank Gehry, Norman Foster, Zaha Hadid či Jean Nouvel). A vůbec poprvé v historii ocenění připadlo hned trojici architektů.

Faktem je, že RCR Arquitectes nepatří ke světoznámým architektům a před udělením zmiňované ceny o nich věděl jen málokdo z oboru. Je to především proto, že jsou skutečně věrni své lokální tvorbě. Většina jejich staveb se totiž nachází v Katalánsku, konkrétně v domovské provincii Girona. Z těch nejznámějších jmenujme kupříkladu restauraci Les Cols (Olot, 2002), budova divadla La Lira (Ripoll, 2011), budova mateřské školy El Petit Comte (Besalú, 2010) či knihovna Sant Antoni-Joan Oliver (Barcelona, 2007). Řadu zajímavých staveb ale stihli vyprojektovat i v zahraničí, mezi ty nejemblematičtější patří Muzeum Soulages (Rodez, Francie) či Krematorium Hofheide (Belgie). Přehled a fotografie hlavních děl RCR Arquitectes naleznete zde a zde. Uvidíme, jaký vliv bude mít na jejich další tvorbu zisk prestižního ocenění, nicméně prozatím stále platí, že pokud chcete jejich dílo spatřit na vlastní oči, musíte bezpodmínečně vyrazit do katalánského Olotu a jeho okolí.

Divadlo La Lira, Ripoll (2011) - (Foto: Hisao Suzuki)