12. 3. 2017

Pla Cerdà: Původ dnešního Eixamplu

Při pohledu na satelitní snímky Barcelony jistě každého na první pohled zaujme šachovnicové uspořádání čtvrti Eixample. Zatímco v některých místech světa by takové uspořádání ulic žádný údiv nevyvolalo, minimálně z evropského pohledu jde o určitý unikát. Eixample totiž pro Barcelonu znamenal začátek nové, velmi slavné historické etapy. A jak si na následujících řádcích ukážeme, současná podoba Eixamplu je velice dobrým vysvětlením obrovského turistického boomu, který Barcelona posledních 20 let zažívá. Za návrhem nové Barcelony přitom nestál žádný ze slavných katalánských architektů, nýbrž stavební inženýr vystudovaný v Madridu, jehož zásluhy katalánské elity dlouhá léta nedokázaly uznat.

Barcelona v roce 1853, ještě před stržením hradeb (Foto: Barcelona Desapareguda)

Barcelona poloviny 19. století ani zdaleka nepřipomínala město současné. Po prohrané válce z roku 1714 katalánskou metropoli neustále svíraly středověké hradby, město z pevností Montjuïc a Ciutadella kontrolovali španělští vojáci a ve zhruba dvoukilometrovém pásu kolem města nesměly vyrůst žádné budovy. Barcelona roku 1850 se tak de facto skládala pouze z oblastí Raval, Barri Gòtic, Sant Pere, Santa Caterina, La Ribera a El Born. Letmý pohled na současnou Barcelonu nám koneckonců snadno prozradí, ve kterých místech se nacházelo ono středověké opevnění (Ronda de Sant Pau, Ronda de Sant Antoni, Ronda de Sant Pere), které dlouhá desetiletí bránilo městu v rozvoji. Avšak kromě bránění v rozletu jediného města, které do té doby na Pyrenejském poloostrově skutečně navštívila průmyslová revoluce, se barcelonské hradby staly seriózním zdravotním problémem. Ve městě se tehdy tlačilo takřka 200 000 lidí a během první poloviny 19. století ho postihlo hned několik epidemií cholery či žluté zimnice, které si vyžádaly mnoho tisíc mrtvých. Do stísněných ulic nedopadalo denní světlo, Raval byl přecpaný textilními továrnami a příkop okolo městských hradeb se zvláště v létě stával nechutně páchnoucí skládkou, na které tlelo všechno možné.

Takto zkrátka moderní evropské město v 19. století vypadat nemohlo. Barcelonská radnice se samozřejmě snažila tento problém řešit, avšak neustále narážela na odmítání ze strany centrální vlády, která chtěla mít nad katalánskou metropolí neustálou kontrolu a umožnění městu se rozšířit a dále tak budovat silný průmysl rozhodně nepatřilo mezi madridské priority. Nicméně situace začala být neudržitelná zejména po několika bombardováních bouřící se Barcelony v letech 1842 a 1843. V letech následujících se pomalu ale jistě město začalo samo rozrůstat, vlastně proti veškerým nařízením. Kromě továren, které postupně začaly růst v oblastech Sants a Sant Martí, byla poměrně významnou událostí i stavba železniční stanice pro vlaky z Mataró v roce 1848. K rozhodnutí zbourat středověké hradby však došlo až roku 1853, přičemž aby projekt schválila madridská vláda, museli obyvatelé Barcelony souhlasit s tím, že na svém místě zůstane jednak hradba pobřežní (Muralla del Mar), a pak také obě pevnosti, z nichž mohla být Barcelona v budoucnu stále na mušce, kdyby bylo potřeba. V srpnu 1854 návrh posvětila i centrální vláda, a tak se mohlo začít bourat. Barcelona se vysvobodila ze středověkého kamenného korzetu.

Pro město pád hradeb znamenal především možnost konečně se rozrůst po Pla de Barcelona, a tak radní záhy začali pracovat na plánu rozšíření. Barcelonská buržoazie si chtěla na podobě nové městské čtvrti dát záležet. Jak už bylo řečeno, široký prostor mezi Barcelonou a okolními městečky jako Sants, Gràcia či Sant Andreu de Palomar byl z vojenských důvodů zcela prázdný, jen tu a tam se vyskytla nějaká ta textilní fabrika. V roce 1855 byl katalánský stavební inženýr Ildefons Cerdà španělskou vládou pověřen důkladným zmapováním daného prostoru. Už tehdy se v jeho hlavě začal rodit plán na krásné a velké město pro desítky a stovky tisíc nových obyvatel Barcelony. Ale ještě byl čas, byrokracie celý projekt rozšíření značně brzdila, a tak se až do roku 1859 vlastně nic nedělo, Barcelona jen přišla o svou hradbu, jejíž trosky ještě stále hyzdily okolí.

Muralla del Mar, 1874 (Foto: Barcelona Desapareguda)

Připomeňme si, že Eixample byl pro Barcelonu skutečně rozhodující záležitostí, neboť nově získaný prostor byl desetkrát větší, než tehdejší "středověká" Barcelona. Po několika letech nečinnosti nakonec barcelonská radnice v průběhu roku 1859 vypsala veřejnou soutěž na návrh městského Eixamplu (česky: Rozšíření). Do konkurzu se přihlásilo několik katalánských architektů, z nichž většina se soustředila především na plochu mezi Barcelonou a Gràcií, neboť již v té době se ulice Passeig de Gràcia ukázala být důležitým políčkem na mapě nové Barcelony. Projekty bylo možno odevzdat do 15. srpna 1859 a 10. října téhož roku došlo k jejich vyhodnocení. Za vítězným projektem stál Antoni Rovira i Trias (1816-1889). Rovirův projekt byl koncipován jako navazující na centrum města se středem v místě dnešní Plaça de Catalunya a směřování ulic ve stylu Vídně či Paříže, čímž dokonale odpovídal představám tehdejší barcelonské buržoazie, kterou navíc uspokojovala skutečnost, že čtvrtě bohatých budou jasně odděleny od čtvrtí dělníků. Další zajímavá řešení Eixamplu nabídli kupříkladu Josep Fontserè, Francesc Soler i Gloria či Miquel Garriga i Roca, jejichž plány si můžete prohlédnout na konci článku.


Ačkoliv barcelonským radním se nejvíce zamlouval Rovirův projekt, o budoucí podobě Barcelony se mezitím stejně rozhodovalo v Madridu. Ten už v únoru 1859 zadal zpracování návrhu Eixamplu "svému" člověku v Barceloně. Ildefons Cerdà (1815-1876) byl osloven madridskou vládou a do projektu barcelonského rozšíření se ihned s chutí pustil, přičemž dokázal dokonale využít všechny údaje z mapování celé plochy v roce 1855. Barcelonská radnice po konkurzu na konci roku 1859 všechny oceněné varianty vystavila, přičemž vystaven byl i návrh Ildefonse Cerdà, avšak ten pouze v samostatné místnosti vedle a radnice se k jeho návrhu nijak nevyjadřovala. Nakonec i přes protesty z katalánské strany centrální vláda  v červenci 1860 rozhodla, že Barcelona se rozšíří podle návrhu Ildefonse Cerdà. To byla pro tehdejší katalánskou elitu dvojitá rána, neboť jednak se o budoucí podobě Barcelony rozhodlo v Madridu, a druhým problémem byl fakt, že zvítězila koncepce navržená stavebním inženýrem, což mohli všichni tehdejší (a nejen zúčastnění) architekti jen stěží vydýchat. Cerdà se následně stal obětí drsné antikampaně, během níž byl obviňován z protekce (nejspíš oprávněně) a z toho, že ani není Katalánec (což byla hloupost). A nešlo o módu jen několika málo let. Kupříkladu slavný katalánský architekt Lluís Domènech i Montaner, jemuž bylo v době schválení Cerdàova plánu pouhých 10 let, se později proti Cerdàově verzi Eixamplu ostře vymezoval. Tvrdil, že v nově navržených ulicích bude takový průvan, že v nich nikdo nebude moct žít, a když projektoval své slavné dílo Hospital de Sant Pau, rozvrhl jednotlivé pavilony v jasné opozici k blokům Eixamplu, což je dodnes krásně patrné na satelitních snímcích katalánské metropole.


Charakteristika plánu Ildefonse Cerdà se katalánským elitám nezamlouvala i z mnoha dalších důvodů. Cerdà prezentoval skutečně dokonalý plán, který řešil nejen povrchové rozmístění ulic, ale skvěle dokázal zakomponovat i budoucí rozvoj podzemní dráhy. Zároveň šlo o město zelené, silně spjaté s přírodou, neboť Cerdà navrhoval vysázet jeden strom každých 8 metrů, což při celkovém plánu znamenalo nějakých 100 000 stromů, přičemž stavitel vybral jako nejvhodnější druh k osídlení Pla de Barcelona platan. A nutno dodat, že platany se za ty roky již staly nedílnou součástí barcelonské atmosféry, tedy i za ně dnes stále vděčíme právě tvůrci Eixamplu. Vizi Eixamplu můžeme dodnes vidět při satelitním pohledu na katalánskou metropoli. Základem byly ulice o šířce 20, 30 či 60 metrů podle důležitosti. Tato šířka ulic se mimochodem ukázala být dosti vizionářskou, neboť minimálně 20 metrů široké ulice tak i v 21. století dokážou poměrně solidně vstřebat obrovský dopravní tlak, jemuž město čelí. Ildefons Cerdà vymyslel motoristicky přátelské řešení takřka 30 let před vynálezem prvního automobilu. 


Na sebe kolmé ulice tvořily bloky domů, jednotlivé ostrůvky, jimž se v Barceloně začalo říkat mansana. Jedna strana takového ostrůvku měří přibližně 113 metrů a zásadní charakteristikou barcelonské šachovnice jsou i zkosené rohy, takže jednotlivé ostrovy na křižovatkách tvoří pravidelná čtvercovitá náměstí. Výška budov měla být ustálena na 16 metrech, jednotlivé ostrovy měly být zastavěny jen ze dvou stran, čímž se měl vytvořit vnitřní zelený prostor pro odpočinek obyvatel daného bloku. Tento motiv šlo vlastně do nekonečna opakovat, takže Eixample mohl na jednoduchém principu vyplnit veškerý volný prostor v Pla de Barcelona. I přesto byl ale původní Eixample zamýšlen jako velice prostorné a vzdušné město pro maximálně 800 000 obyvatel, kteří by žili ve skutečně identickém (a idylickém) uličním systému, což jinými slovy znamenalo, že v novém městě by se setřel rozdíl mezi chudými a bohatými, neboť všechny bloky by byly stejné, čímž pádem by nevznikaly žádné zbohatlické čtvrti ani chudinská ghetta. Ještě dodejme, že na rozdíl od svých konkurentů, Cerdà při svém plánu vycházel poněkud překvapivě z oblasti Barcelonety coby určitého geometrického středu. Díky tomu vznikly na sebe pomyslně kolmé Avinguda del Paral·lel a Avinguda Meridiana, přičemž skutečným centrem nové Barcelony se mělo stát obří náměstí na místě dnešního Plaça de les Glòries. To se nakonec sice stalo určitým dopravním centrem, nicméně centrum života, jak dobře víme, zůstalo u bran staré Barcelony, na místě dnešního Plaça de Catalunya. Dalším umělým narušením šachovnice byla Avinguda Diagonal, nicméně všechny tyto tři dlouhé ulice měly za úkol usnadnit spojení mezi Barcelonou a okolními městečky a narušit tak jednolitost celého plánu. Podobnou funkci ještě předtím splňovala Passeig de Gràcia, s níž bylo třeba v návrhu již počítat, což se nakonec povedlo, avšak když se na tuto ulici podíváte seshora, nelze si nevšimnout, že z přísně geometrického plánu poněkud vypadává, a proto se jednotlivé bloky mezi Passeig de Gràcia a Rambla de Catalunya zmenšují směrem od Gràcie k centru Barcelony.

Plán Cerdà, podle něhož nakonec vznikl barcelonský Eixample, 1859 (Foto: wikipedia.org)

I když současný Eixample se v zásadě od výše zmíněných vizí až tolik neliší, jak už bylo řečeno, jeho původní podoba se barcelonským elitám nezamlouvala, takže díky pozdějším úpravám norem a dalším šikovným krokům původní vizi katalánského inženýra poupravili k obrazu svému. Ačkoliv první kámen Eixamplu byl slavnostně a za přítomnosti španělské královské rodiny položen již v září 1860, trvalo ještě dalších 10-15 let, než se nová čtvrť začala pořádně rýsovat. Obrovský pokrok v tomto ohledu Eixample prodělal až po Cerdàově smrti v roce 1876, kdy v Barceloně začala tzv. zlatá horečka. Skvělé výsledky katalánského průmyslu a postupný návrat katalánských podnikavců ze španělských kolonií znamenal obrovský přísun kapitálu, a tak si tito zbohatlíci mohli dovolit onu obrovskou prázdnou plochu konečně zastavět. To ovšem znamenalo další nenasytnost v podobě spekulace s nemovitostmi či lépe řečeno s pozemky. Katalánská buržoazie v tomto ohledu zcela pohřbila stavitelovu vizi o polozastavěných ostrůvcích, které nabídnout svým obyvatelům zelené zahrady a spoustu volného prostoru. Pod tlakem finančních kruhů se od tohoto záměru tak trochu upustilo a většina bloků byla zastavěna ze všech čtyř stran, takže obyvatelům zůstal jen menší dvůr uprostřed bloku, který však byl výhradně privátní, zatímco původní plán počítal spíše se značně veřejným využitím všech zelených prostranství. Některá místa pak dokonce počítala s využitím celých bloků ke konstrukci zahrad a parků, ani to se ale nesplnilo.


Všeobecně vzato má ale do dnešní doby Eixample jeden nesporný klad, na který se ale často zapomíná. I když město bylo samozřejmě navrženo pro místní obyvatele, právě kompozice Eixamplu a jeho široké bulváry umožnily v posledních desetiletích obrovský turistický boom, jímž nyní Barcelona začíná pořádně trpět.  Jde totiž o prostou marketingovou pravdu - je totiž třeba hlavně být vidět. To je jeden z receptů katalánského modernismu na úspěch. Ilustrujme si to na jednoduchém příkladu dvou nádherných modernistických staveb, Palau de la Música Catalana a Casa Martí. První jmenovaná je dokonce památkou UNESCO, avšak obě tyto budovy většina návštěvníků Barcelony sama od sebe najde jen těžko, neboť obě se skrývají v neprostupném labyrintu uliček Barri Gòtic či Sant Pere v centru Barcelony. Naopak Gaudího stavby situované doprostřed Eixamplu stihne každý turista, i když má na Barcelonu vyčleněn jediný den. Nádhera modernistických staveb totiž v Eixamplu ještě více vynikne, neboť ji můžeme obdivovat s minimálně 20metrovým odstupem, tak prosté to je.

Eixample se tedy stal zásadním katalánským architektonickým počinem 19. století. Jeho vznik umožnil dokonalý rozvoj katalánské verze mezinárodního uměleckého stylu art nouveau, a z Barcelony učinil sebevědomou evropskou metropoli, jedno z hlavních ekonomických, kulturních i společenských center jihu Evropy. Eixample je zároveň nevyčerpatelným zdrojem celé řady dalších témat, takže na něj a historky s ním spojené určitě narazíme ve spoustě dalších článků. Na závěr se ještě podívejte, jak mohla Barcelona také vypadat, kdyby příběh, který jsme si tu dnes pověděli, nabral nějaký jiný dějový zvrat. A možná v nějaké paralelní realitě, pokud na ni věříte, vypadá Barcelona právě tak, jak zamýšleli Antoni Rovira Trias, Josep Fontserè či Francesc Soler Gloria...

Plán Antoniho Roviry Triase, který barcelonští radní prohlásili za vítězný, takto tedy mohl Eixample vypadat,
kdyby nebylo z Madridu rozhodnuto jinak (Foto: wikipedia.org)


Plán Josepa Fontserèho do veřejné soutěže o Eixample, 1859 (Foto: wikipedia.org)

Plán, jehož autorem byl Francesc Soler Gloria, 1859 (Foto: wikipedia.org)

Žádné komentáře:

Okomentovat