23. 6. 2017

Sant Joan & Flama del Canigó

Svatojánská noc je po celé Evropě známá coby noc lidových veselic, které jsou zvláště živé a grandiózní na jihu kontinentu. Španělsko v tomto není výjimkou a v podstatě každý španělský region má své vlastní tradice spojené s oslavami jedné z nejkratších nocí v roce. Katalánsko v tom není výjimkou, proto se na následujících řádcích zaměříme na průběh oslav a významné tradice s tímto svátkem spojené právě v Katalánsku.

Barcelonská pláž po oslavách svatojánské noci (2016)
(Foto: www.elpais.com)
Nejkratší noc v roce se s přibližně dvoudenním zpožděním slaví již stovky let. Jde o tradici vycházející z dávných pohanských rituálů, nicméně časem celá tradice splynula i s křesťanským svátkem narození svatého Jana Křtitele (24. června). Všeobecným symbolem těchto oslav je oheň ve všech svých podobách. Zvláště v Katalánsku pak tato symbolika dosahuje poctivého plnění skutečně po celou noc ze 23. na 24. června. Oheň se stává hlavním protagonistou nejčastěji v podobě velkých hranic, kolem nichž se celý večer odehrává. V každé obci se slaví jinak, noc je plná magických rituálů a snad každý má i nějaký ten svůj vlastní, ať už jde o večeři s rodinou či přáteli, tanec a zpěv okolo ohně až do kuropění nebo obří ohňostrojná show. Svatojánská noc v Katalánsku může nabývat tisíce a jedné podoby.

BARCELONA: V katalánské metropoli oslavy začínají velmi institucionálně, neboť svatojánský oheň přinesený z hory Canigó tu vítají přední instituce v zemi. Každá čtvrť na svůj vlastní program oslav, nicméně naprostou klasikou v barcelonském podání je centrum oslav na pláži. Ohně na mořském pobřeží lákají zejména tisíce a tisíce turistů a historky ze svatojánské noci na barcelonské pláži by vydaly na spoustu tlustých povídkových sbírek. O kvalitně propařené noci ostatně svědčí i typický obrázek pláže plné odpadků, než se do nich uklízecí čety ráno 24. června pustí. Mezi další tradice patří i množství ohňostrojů a tisíce a tisíce petard v ulicích města. Podle statistik se kvůli oslavám Sant Joan v Katalánsku každoročně utratí okolo 20 milionů € jen za pyrotechniku. Ostatně, měli jsme to štěstí jednou do Barcelony dorazit kousek po půlnoci a vězte, že jakmile vystoupíte z autobusu, rázem se ocitnete fakticky ve válečné zóně. Rachot ustává až okolo třetí hodiny ranní, nicméně ti nejotrlejší zejména na pláži slaví až do prvních ranních paprsků.


REUS: V Reusu svatojánská noc startuje týdenní oslavy Festa Major de Sant Pere, která kulminuje 29. června na svátek svatého Petra a Pavla. V praxi to znamená, že zde po celý týden narazíte na nejrůznější projevy katalánské kultury (castells, gegants apod.). Opravdovým lákadlem je ale tzv. tronada - velké pyrotechnické představení na Plaça del Mercadal. V průběhu týdne obvykle proběhnou čtyři takováto představení.

ALACANT: Svatojánské oslavy probíhají i na nejjižnějším konci katalánsky mluvícího území, ve městě Alicante. I zde se podobně jako v Reusu oslava nejkratší noci v roce snoubí s místními slavnostmi Fogueres d'Alacant. Tyto slavnosti jsou do značné míry inspirovány valencijskými falles, akorát v trochu menším měřítku. Nicméně to jim ani tak neubírá na velkoleposti a barevnosti.


Pokud je libo trochu více se ponořit do ryze lokální podívané, pak musíte navštívit vesnici Artés v oblasti Bages. Zde nevládnou zapálené hranice, nýbrž známé katalánské correfocs, které dodávají oslavám v pětitisícové vesnici patřičnou atmosféru. V několika desítkách pyrenejských vesnic se zase obrovské oblibě těší tzv. Falles del Pirineu, které se pro svou dlouhou tradici v roce 2015 dostaly i na prestižní seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Faktem ale zůstává, že nudit se nebudete nikde. I sebemenší vesnička o půlnoci uspořádá alespoň malý ohňostroj. To má ostatně své nesporné kouzlo, neboť pokud se vám náhodou stane, že noc ze 23. na 24. června strávíte ve Španělsku či v Katalánsku na cestách, dostane se vám naprosto netradičního zážitku. Představte si, že jedete autobusem po dálnici ze Zaragozy do Barcelony. Okolo půlnoci se nebe nad každou vesničkou v dáli rozzáří a vaše cesta je více než hodinu lemována občasnými záblesky ohňostrojů. I takový může být Sant Joan v Katalánsku.

Svatojánská noc v Artés (Foto: www.artes.cat)

FLAMA DEL CANIGÓ
Zvláštní součástí katalánské svatojánské noci se v posledních desetiletích stala tzv. Flama del Canigó. Jde vlastně o něco na způsob známější, avšak novější tradice betlémského světla. Historie tohoto rituálu sahá do roku 1955, kdy se rodák z Arles de Tec, Francesc Pujada, rozhodl společně s několika málo přáteli oslavit svatojánskou noc pod vlivem poezie slavného katalánského básníka Jacinta Verdaguera, a tak se s nimi vypravil na posvátnou katalánskou horu Canigó, kde o půlnoci z 22. na 23. června rozdělal oheň, jehož plamen byl posléze snesen dolů a posloužil pro zapálení několika svatojánských hranic v oblasti Catalunya Nord. V roce 1966 plamen z Canigó poprvé překročil i francouzsko-španělskou hranici. Ve frankistickém Španělsku šlo samozřejmě o činnost často ilegální a vysoce protirežimní, neboť takto se posilovala katalánská sounáležitost na obou stranách hranice. Záhy se tato tradice rozšířila po celém Katalánsku a později i po dalších částech katalánsky mluvícího území coby symbol přetrvání katalánské kultury.

Dnes plamen z hory Canigó putuje do několika stovek obcí na většině katalánsky mluvícího území. Rituál zůstává stále stejný. Svatojánský oheň hoří nepřetržitě již od roku 1955 v sídle Museu de la Casa Pairal v Perpignanu, odkud ho skupina dobrovolníků vždy 22. června vynese až na 2 784 metrů vysoký vrchol hory Canigó, kde po přečtení tradičního manifestu kolem půlnoci zapálí hranici. Tímto způsobem dojde ke každoročnímu obnovení ohně. Za rozbřesku 23. června pak dobrovolníci z vrcholku hory nový oheň snesou do několika stovek obcí na katalánsky mluvícím území a zde oheň poslouží právě k zapálení nachystaných hranic. Postupem let se plamen z Canigó stal předmětem velkých vítacích ceremoniálů a dostává se mu i ryze oficiálního přijetí na radnicích či v katalánském parlamentu. Do atmosféry tohoto rituálu se můžete mnohem lépe ponořit v následujícím videu.



19. 6. 2017

Atentát v Hipercoru 19/06/1987

19. červen 1987 se do historie Barcelony zapsal jako jeden z nejsmutnějších dní v novodobé historii města. Comando Barcelona, jedna z mnoha buněk teroristické skupiny ETA, zaútočilo toho dne na obchodní středisko Hipercor na ulici Avinguda Meridiana. Výsledkem byl ten nejkrvavější atentát, jaký kdy ETA spáchala, tenkrát šlo navíc výhradně o civilní oběti. V hořícím pekle nákupního centra v Sant Andreu přišlo o život 21 osob a dalších 45 bylo zraněno.



Poklidné páteční odpoledne se krátce po čtvrté hodině změnilo v opravdové peklo. V Barceloně tou dobou již skoro rok operovalo Comando Barcelona - skupinka patřící k teroristické organizaci ETA. V té době se ETA vyhraňovala nejen vůči příslušníkům Guardia Civil ale i proti francouzským firmám působícím ve Španělsku. To se stalo osudným právě Hipercoru, za nímž tehdy vražedné komando vidělo francouzský kapitál. Atentát z 19. června 1987 ETA ohlásila nákupnímu centru, policii i do deníku Avui, nicméně po zběžné kontrole místní sekuriťáci na nic podezřelého nepřišli a vzhledem k tomu, že bomba již měla podle nahlášeného času vybuchnout, rozhodla se policie Hipercor neevakuovat. A to byla chyba...

V podzemním parkovišti centra totiž již dávno parkoval ukradený Ford Sierra napěchovaný výbušnou směsí. V čase 16.08 auto vybuchlo a vytvořilo pětimetrový kráter. To ale nebylo to nejhorší. Výbušnina se totiž zachovala podobně jako napalm. Ohnivá koule vmžiku pohltila všechny, kteří jí stáli v cestě. Několik dalších lidí se udusilo toxickými zplodinami. Kromě dvou desítek mrtvých a 45 různě těžce zraněných však tento atentát po sobě zanechal mnoho zničených rodin a lidských osudů. Je otázkou, kolik z těchto lidských životů mohla zachránit včasná evakuace. Nicméně španělské soudy u tohoto teroristického útoku poprvé a naposled konstatovaly zodpovědnost španělského státu za to, že nedošlo k evakuaci. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mezi telefonáty oznamujícími bombu v Hipercoru a jejím výbuchem uplynulo asi 35 minut... 


Několik dní po útoku zažila Barcelona jednu z největších manifestací ve své historii, kdy se  přibližně 700 000 obyvatel vydalo do ulic odsoudit terorismus. Dva měsíce po tragickém útoku se policii podařilo dopadnout část z pětice teroristů spojených s událostmi 19. června, později dostali i další. V několik let se táhnoucích soudních procesech byly uděleny obrovské tresty následujícím členům komanda: Josefa Ernaga a Domingo Troitiño (794 let za přímou účast na atentátu), Rafael Caride Simón (790 let coby hlavní ideolog celého útoku), Santiago Arróspide "Santi Potro" (790 let jako hlavní velitel + poskytnutí vozu určeného k atentátu). I když španělská justice udělila takto vysoké tresty, v praxi to pro zmíněné teroristy neznamená ani doživotí. Domingo Troitiño byl propuštěn v listopadu 2013, Josefa Ernaga o rok později po odsezení 27 let. Zbylí dva členové ETA jsou ještě pořád ve vězení, i když například Santi Potro, který si ve vězení odpykává řadu dalších zločinů, byl na krátkou dobu též propuštěn v roce 2014. Maximem z oněch stovek let tedy pro většinu odsouzených bude maximálně 30 reálně odsezených.


Asi nejsilnějším příběhem spojeným s touto barcelonskou tragédií je ten, který deníku La Vanguardia vyprávěli manželé Nuria Manzanares a Enrique Vicente. Smrt v Hipercoru našly jejich děti Silvia a Jordi, stejně jako i Nuriina sestra Mercè, která je doprovázela... Alespoň malou špetku naděje však v sobě uchovává i svědectví Nurie Manzanares. Několik dní před atentátem otěhotněla. Syn Enric se tak stal záchranou tragédií poznamenané rodiny.

"Silvia měla jet na tábor a chtěla nové plavky. Ten pátek jsem měla u nás v kadeřnictví spoustu práce, a tak jsem ji nemohla doprovodit. Domluvily jsme se, že o den později vyrazíme na nákupy do centra, ale ona se už nemohla dočkat, a tak poprosila mou sestru, aby si spolu prošly obchůdky v naší čtvrti už v pátek. Něco po třetí hodině odpoledne se zastavila v kadeřnictví, že jde s tetou ven. Políbila jsem ji a dala jí peníze. Asi po dvou minutách přišel i syn Jordi, který měl původně zůstat s prarodiči, že jde také. To bylo naposledy, co jsem je viděla. (...) Manžel o explozi již věděl a přišel se mne zeptat, kde jsou děti a jestli se už vrátily. Řekla jsem, že ještě ne. Manžel na to nic neodpověděl a rychle odešel. Musel pak projít několik nemocnic, kde postupně rozpoznal mrtvá těla obou dětí i mé sestry. Já zatím nic netušila. Až když jsem se vydala do nemocnice Clínic, dostávala jsem pomalu větší a větší strach. Vše mi došlo, až když jsem viděla uplakaného manžela, který mi jen zlomeně řekl, že obě naše děti a má sestra jsou mrtví. Nikdy jsme to nepřekonali. 



Více informací:




18. 6. 2017

První barcelonský mrakodrap

Barcelona sice patří mezi architektonické perly Evropy, její vztah k výškovým budovám je však poměrně chladný. Katalánská metropole se nikdy nemohla (a v budoucnu to nejspíš nebude jinak) chlubit svými mrakodrapy. Barcelonským mrakodrapům budeme tento rok věnovat samostatný článek, ale postačí, když si již nyní řekneme, že doposud nejvyššími budovami ve městě je dvojice Hotel Arts a Torre Mapfre, které vznikly roku 1992 v oblasti Port Olímpic a měří shodně 154 metrů. Ve chvíli svého dokončení se pak nejvyšší budovou v katalánské metropoli má stát chrám Sagrada Família (vysílač na Collserole se obvykle nepočítá mezi budovy).

   
Ve své době dům působil relativně impozantně
(Foto: vestigiosdebcn.wordpress.com)
Z výše uvedeného je tedy jasné, že milovníci skutečně vysokých mrakodrapů budou Barcelonou zklamaní. Onen "chladný vztah" jde ostatně pěkně ilustrovat na skutečnosti, že za první barcelonský mrakodrap bývá považována budova, jež vznikla až v průběhu II. světové války a její výška jen lehce překračuje 50 metrů...

Za vůbec první barcelonský mrakodrap dnes bývá považována relativně nenápadná budova na rohu carrer de les Jonqueres a carrer de Trafalgar na známém náměstí Plaça de Urquinaona. Je známá pod názvem Edificio Fàbregas, nicméně řada místních ho zná pod přezdívkou Abelux podle stejnojmenného obchodu se svítidly, jenž v budově už dlouhá léta sídlí. Ačkoliv jeho projekt vznikl už v roce 1936, kdy se Barcelona chtěla v oblasti výškových budov alespoň částečně vyrovnat Madridu, který se již od roku 1929 honosil budovami Palacio de la Prensa a Edificio Telefónica. Nicméně v létě 1936 vypukla španělská občanská válka, a tak ze stavby rychle sešlo.

Autorem návrhu byl španělský architekt Luis Gutiérrez Soto (1900-1977), jenž se po konci občanské války stal jedním z prominentních architektů frankistického režimu a byly mu svěřovány významné zakázky zejména v jeho rodném Madridu. Na svůj předválečný projekt v Barceloně ale nezapomněl a v roce 1944 stavbu Edifico Fàbregas dotáhl do úspěšného konce. Se svými 15 podlažími a 56 metry na výšku z dnešního pohledu žádná sláva, ale v poválečné Barceloně se jednalo o poměrně impozantní stavbu. Od roku 1970 se ale na opačné straně náměstí tyčí Torre Urquinaona, která se svými 70 metry první barcelonský mrakodrap spolehlivě zastiňuje. Kromě již zmiňovaného obchodu se svítidly v prostorách Edificio Fàbregas svého času sídlilo kultovní kino Atlanta nebo britský konzulát. Dodnes ale slouží svému primárnímu účelu. Několik prvních pater zabírají obchody a kanceláře, ve zbytku se nacházejí byty.