30. 9. 2017

Referendu vstříc..?!

Zítra v 9.00 by se po celém Katalánsku mělo otevřít celkem 2 315 volebních míst, tedy přibližně o 400 méně, než je obvyklé. Jasný důsledek španělského tlaku a neochoty některých starostů poskytnout referendu obecní prostory. I přes všechny další myslitelné i těžko předpokládané naschvály se prozatím katalánské vládě podařilo zajistit urny i volební seznamy, i když ani to ještě nemusí znamenat hladký průběh hlasování.

Titulní strana nedělního (1. října 2017) vydání
katalánského deníku ARA: "Máme to ve svých rukou".
Právě naopak. Španělské vládě se skutečně podařilo silně narušit logistiku celého referenda, a tak je dost pravděpodobné, že celý den se ponese ve znamení značné improvizace. Urny budou a vytisknout těch pár milionů volebních lístků na poslední chvíli taky není problém, avšak od pátečního večera zatím španělské i katalánské policejní složky obsadily zhruba polovinu škol, které mají sloužit jako volební místnosti. 

Další stovky pak pomocí nejrůznějších kulturních akcí a pořádáním náhlých dnů otevřených dveří bojují proti policejnímu obsazení a jejich cílem je pozice udržet až do nedělního hlasování, kdy se očekává, že i přes deštivé počasí jim na pomoc dorazí dlouhé fronty Katalánců toužících vyjádřit se ke své budoucnosti. Na úsměvy, dobrou náladu a odhodlání jsme narazili i v několika školách v barcelonské čtvrti Gràcia, která patří k vůbec těm nejaktivnějším, co se občanské mobilizace týče. Klíčové tedy bude udržet ve školách a dalších prostorách určených k referendu co nejvíce lidí po celou noc. Podle informací, které si mezi sebou jednotlivá místa předávají, prý k udržení pozic stačí, aby se v neděli nad ránem v místě zdržovala alespoň padesátka osob - při tak velkém počtu údajně katalánská policie, která rozkaz volební místa deaktivovat plní dle očekávání dost vágně, nezasáhne.

Jak se ale bude hlasovat v místech, kde volební místnosti zůstanou pod policejní pečetí? To je právě jedna z velkých neznámých zítřka. Podle katalánské vlády je k urnám povoláno přibližně 5,3 milionů obyvatel regionu a dá se předpokládat, že za těchto ztížených podmínek by úspěchem bylo dostat k urnám alespoň 2,3 milionů osob, tedy stejný počet lidí jako v lidovém hlasování 9. listopadu 2014. V tomto ohledu o vážnosti celé situace hovoří i dnešní prohlášení šéfů ANC a Òmnium Cultural, že úspěchem bude, když jich dorazí alespoň milion. V takovém případě ale bohužel vše zamíří do ztracena a vyčkávací taktika vlády Marina Rajoye si připíše další úspěch. Protože i přes všechny překážky bude v případě uskutečněného referenda klíčová míra participace. Skotský deník The National dnes přišel s průzkumem, jenž se v Katalánsku uskutečnil v posledních dvou týdnech na vzorku 3 300 osob a z něhož vyplývá, že by k urnám mohlo dorazit 62 % voličů, tedy něco okolo 3,3 milionů osob. To je účast, která by měla poměrně značný ohlas na mezinárodní scéně, a to je pro Katalánsko klíčové. Podle stejného průzkumu by pak 83 % hlasovalo PRO nezávislost Katalánska, ale faktem je, že o poměru hlasů PRO a PROTI to v tuto chvíli není, neboť značnou část odpůrců nezávislosti lze ztotožnit i s odpůrci referenda samotného, a tak zkrátka k urnám nepřijdou. Masivní úspěch v podobě vysoké účasti je aktuálně v podstatě jedinou pořádnou zbraní v rukou katalánských politiků hájících nezávislost. Jen tak si totiž mohou zajistit potřebný mezinárodní ohlas, bez něhož se celá situace dál nepohne. 

Španělsko totiž ze své pozice neustoupí, dokud ho k tomu nedonutí nějaký významný mezinárodní hráč. Španělská pozice je ostatně logická a konsolidují ji zejména tři zásadní důvody, proč se vláda PP s Katalánskem odmítá bavit. Prvním a tím nejzásadnějším je samozřejmě rozměr ekonomický. I když to bylo po celá dlouhá léta jistým tabu, pod tíhou současných událostí občas ze španělské strany unikne nešťastné potvrzení toho, že odchod Katalánska by byl pro království drtivou ekonomickou ranou. Ještě obtížněji se pak přiznává, avšak vždy jen mezi řádky, že odchod Katalánska by byl katastrofou právě proto, že region doplácí na řadu těch méně rozvinutých. Peníze jsou zkrátka tím nejzásadnějším motivem celého sporu. Zanechme tedy romantických představ o kulturním a jazykovém útlaku na straně jedné či touhy po jednotě velkého národa na straně druhé. Španělský stesk po koloniální éře a zoufalá touha zachovat alespoň její poslední symbol, to vše je až důvodem s nejmenší vahou.  A pak je tu ještě jeden důvod, o němž se hovoří hlavně v akademických kruzích a ve Španělsku samotném se o něm často mlčí - katalánská nezávislost by skutečně mohla vyvolat celkový rozpad Španělska, neboť případný katalánský úspěch by mohl přesvědčit většinu baskické společnosti, že "by to šlo taky". A i když to není zcela na pořadu dne, faktem je, že Španělsko bez Katalánska by pravděpodobně přežilo (i když by ekonomicky spadlo někam na úroveň Portugalska, na které doposud nahlíželo jako na chudšího souseda), avšak Španělsko bez Katalánska a bez Baskicka už by bylo ekonomicky nepředstavitelné, tedy pokud někdo v Murcii či Extremaduře náhodou neobjeví gigantické zásoby ropy či lithia...

Alespoň taková je tedy vize v předvečer referenda. Napjatý klid před bouří. Až se ráno probudíte, může být vše zase jinak. Stejně jako v průběhu dne samotného, i když jak už jsme jednou podotýkali, současná španělská vláda si přeci jen dvakrát rozmyslí policejní zásah proti urnám v přímém přenosu před celým světem. Pokud se jim to nepodaří za tmy během této noci, bude se zítra hlasovat. Nějak určitě. A možná se přitom rozhodne i o tom, co budou jednotlivé strany říkat v pondělí. A proč ne, možná se zítra opravdu rozhodne i o katalánské budoucnosti na roky dopředu... Vyrazme tedy referendu vstříc! 

28. 9. 2017

General Guitart i Lostaló

Architekt General Guitart i Lostaló (1859-1926) patřil mezi Gaudího současníky. Kromě velmi zajímavého křestního jména, pod nímž je veden i ve všech dobových úředních dokumentech, po sobě zanechal asi nejvýznamnější modernistickou stavbu v městečku Sant Feliu de Guíxols - budovu Casino La Constància. 

Casino La Constància, Sant Feliu de Guíxols (2017)

General Guitart se narodil v Gràcii a i když v roce 1887 získal titul architekta, po celý svůj život se věnoval zejména pedagogické činnosti v oblasti truhlařiny a nábytkářství. V rámci své architektonické praxe působil několik let jako městský architekt v Santa Perpètua de Mogoda, kde roku 1892 navrhl budovu radnice, a také v Sant Feliu de Guíxols (ve dvou etapách: 1891-1899 a 1904-1912). Kromě toho byl na poli architektury znám jako asistent významného katalánského architekta Eliese Rogenta. Byl také jedním z mnoha architektů, kteří se podíleli na stavbě nemocničního komplexu Casa Provincial de Maternitat v barcelonském obvodu Les Corts.

Mezi nejvýznamnější jím navržené stavby určitě patří modernistický vodojem (1905) v areálu závodu na výrobu korků Can Mario ve městě Palafrugell, krásná budova známá jako Torre del Governador (1895, Alella) a především již zmiňovanou budovu společenského centra Casino La Constància (1899) v Sant Feliu de Guíxols. Výrazná budova v neomudéjarském stylu je vlastně poslední ze své epochy, která se v centru Sant Feliu dochovala až do dnešních dní, i když málem i ji postihlo šílenství související s rozvojem turismu, jemuž padlo za oběť mnoho nejen modernistických  staveb po celém katalánském pobřeží. Nicméně i díky podpoře místních obyvatel vzácná ukázka Guitartova umu doposud stojí a je ve vynikající formě.

23. 9. 2017

Nezávislé Katalánsko: A kde by hrála Barça?

Nejeden fanoušek FC Barcelona už si někdy podobnou otázku položil. Španělský a katalánský tisk ostatně toto čtenářsky vděčné téma vždy jednou za čas znovu oprašuje. Je to logické. Kdyby se totiž Katalánsko osamostatnilo, pokračovala by Barça ve španělské lize? Nebo by snad hrála v nově vzniklé katalánské lize proti týmům ze Sabadell či Reusu? Ačkoliv na toto téma byla sepsána velká spousta článků, reportáží a analýz, v praxi na danou otázku existuje jediná uspokojivá odpověď: Barça si místo svého dalšího působení bude moct vybírat...

O své národní identitě mají tito fanoušci jasno... (Foto: www.grup14.com)

1) SETRVÁNÍ VE ŠPANĚLSKÉ LIZE
Šéf španělské fotbalové ligy Javier Tebas často a rád prohlašuje, že v případě osamostatnění Katalánska by automaticky všechny katalánské kluby musely španělské soutěže opustit. Opírá se přitom o tzv. Sportovní zákon (Ley de Deporte), který dovoluje španělské soutěže hrát pouze týmům ze Španělska. Tedy s jednou výjimkou - jeden z dodatků umožňuje participaci andorrských týmů, neboť vzhledem ke své velikosti tento ministát v době vzniku zákona (1990) vlastní ligové soutěže neměl. 
Setrvání ve španělské lize a zachování slavného derby El Clásico je samozřejmě tím nejlogičtějším krokem pro všechny zúčastněné, neboť - znovu to připomeňme - za vším je třeba hledat peníze. Ztráta Barcelony pro španělskou ligu by se takřka dala přirovnat ke ztrátě Katalánska pro Španělsko. La Liga by v takovém případě spadla o úroveň níž, někam k bundeslize, takže v rámci finanční spokojenosti i Tebas opustí svou tradiční protikatalánskou rétoriku a bude prvním, kdo začne volat po změně zákona tak, aby tento umožnil participaci katalánských klubů. Pouze pokud by rozvod Katalánska se Španělskem probíhal obzvlášť bolestivě a nepříjemně, je možné, že by Barça ve španělské lize dále nepokračovala. Jinak není pochyb, že i v případě katalánské nezávislosti bychom o El Clásico nepřišli. 


2) FRANCOUZSKÉ VÁBENÍ
Jak už tu padlo, Barça by si totiž mohla vybírat a o nápadníky by rozhodně neměla nouzi. Docela logickou náhradní volbou by pro katalánský velkoklub v takovém případě byla Francie. Pro tamní ligu by šlo o nesporné zatraktivnění a koneckonců derby FC Barcelona - Paris Saint-Germain by taky nebylo k zahození zvlášť teď, kdy se do francouzské metropole přestěhoval za 220 milionů euro bývalý hráč FCB Neymar. Francie navíc nemá se zahraničními kluby ve svých ligách žádné potíže - nejvyšší soutěž hraje jisté AS Monako FC a v regionálních soutěžích již dokonce Katalánsko jednoho zástupce má...ale o tom až za chvíli. Pokud by se tedy Španělsko s katalánskou nezávislostí odmítalo smířit, Barça by nesporně zamířila právě na francouzský trh.

3) KATALÁNSKÁ LIGA?
Odpůrci katalánské nezávislosti často mluví nejen o krachu samostatného Katalánska nýbrž i o krachu nejslavnějšího katalánského fotbalového klubu v situaci, kdy by mu soupeři byly týmy jako Gimnàstic de Tarragona, CE Europa, Lleida Esportiu či CE Sabadell. Na druhou stranu spolu s Espanyolem a Gironou by zase nešlo o tak tragickou soutěž - katalánská první liga by vlastně odpovídala první skotské. Ale to je samozřejmě klubu takového formátu málo, takže pravděpodobnější než tato je výše zmíněná francouzská varianta. 

KATALÁNSKÝ PRECEDENS

Všeobecně vzato FIFA nerada vidí, když nějaký tým nepůsobí v zemi svého původu, nicméně kupříkladu AS Monako či velšské kluby Swansea a Cardiff mají v tomto ohledu od organizace výjimku. Kdyby čistě náhodou došlo na francouzský scénář, Barça by v tomto ohledu rozhodně nebyla průkopníkem. Již zmíněné AS Monako ale v tomto ohledu není ideální příklad, neboť již od svého založení v roce 1924 je členem francouzské fotbalové federace, takže klub o žádné přijetí do ligy, která se začala hrát až v roce 1932, žádal nemusel. Nicméně je tu jiný zajímavý případ. V nižších patrech francouzského fotbalu nalezneme skutečnou raritu - tým Unió Esportiva Bossòst.

Bossòst je vesnička o tisícovce obyvatel v oblasti Val d'Aran v severozápadním cípu Katalánska. Historicky však tato oblast trpěla velmi špatnou dopravní infrastrukturou směrem do Španělska/Katalánska, takže vždy měla mnohem blíž k sousední Francii. To bylo ostatně důvodem, proč se již od svého vzniku  v roce 1927 UE Bossòst účastní jen francouzských fotbalových soutěží. Klub samotný, tehdy složený zejména z horníků pracujících v okolí vesničky, navíc založil Francouz Manuel Huguet. Šest měsíců v roce jsou okolní hory zapadané sněhem a jedinou sjízdnou silnicí byla až do otevření Vielhského tunelu (1948) ta vedoucí do Francie. UE Bossòst navíc své již osmdesátileté působení ve francouzských soutěžích zdůvodňuje větší praktičností - v současnosti má všechny své soupeře v dojezdové vzdálenosti 100 km. Kdyby hrál v Katalánsku, mohla by tato vzdálenost narůst až na dvojnásobek, a to by bylo pro amatérský tým neakceptovatelné. Pokud by tedy Barça, Espanyol nebo Girona musely opustit španělskou ligu, ve Francii se katalánským týmům nejspíš nebrání...

Malebná vesnička Bossòst v oblasti Val d'Aran (Foto: www.visitvaldaran.com)

22. 9. 2017

20. září 2017: Zlom v procesu katalánské nezávislosti?

Zatímco většinou katalánské společnosti ještě cloumaly vášně, mnozí se jali označit události 20. září 2017 za okamžik, jímž španělská vláda překročila Rubikon a pošlapala veškerou zbývající demokracii, jež snad ještě ve Španělsku dřímala; za zlomový okamžik na cestě ke katalánské nezávislosti. Nicméně když se na ony události podíváme s chladnou hlavou, je to zkrátka jen logické stupňování tlaku. Do teď to bylo jen rozcvičování, ale hned na úvod zápasu španělská vláda Kataláncům připomněla, že na mezinárodním poli se v rukavičkách rozhodně nehraje.

Jako exponát do případného muzea katalánské nezávislosti vypadal 21. září 2017 vůz Guardia Civil
(Foto: Facebook)

Nejen na křižovatce Rambla de Catalunya s Gran Via de les Corts Catalanes v Barceloně byla 20. září cítit revoluční nálada. Postupně se rozšířila i do dalších katalánských měst a k solidaritě s Katalánci se lidé přidávali i na menší manifestaci v Madridu. Avšak jak si onen den jednou bude připomínat historie? Kterak jsme avizovali, k datu konání vytouženého referenda náš čeká dlouhá cesta, a teď už nikdo nepochybuje o tom, že hlavním cílem španělské vlády je znemožnit hlasování ještě před 1. říjnem. Přeci jen obrázek španělské policie vnikající do volebních místností a odnášející si z nich urny by pro španělskou image před světovými médii bylo hodně zraňující. Naproti tomu se zatčení několika do té doby neznámých lidí a dva dny protestů jeví jako schůdnější alternativa. Nicméně i tak nastavila španělská vláda laťku hned od počátku docela vysoko. Středeční zásahy na několika místech Katalánska jí totiž přinesly nejeden úspěch. O prvním z nich se v médiích mluvilo dalekosáhle - celkem 15 zadržených, často osoby klíčové pro logistiku celého referenda. Spolu s nimi i konfiskace počítačových programů a důležitých dokumentů. K tomu připočtěme 10 milionů hlasovacích lístků, které Guardia Civil objevila při zásahu v městečku Bigues i Riells nedaleko Barcelony. To jsou poměrně tvrdé rány pro organizátory referenda, i když katalánský premiér Carles Puigdemont od té doby několikrát potvrdil, že referendum se bude konat tak či tak.


Avšak v rámci dané situace šlo o poměrně logický krok ze španělské strany, neboť se zásahem podobné kategorie nemá španělská justice velký problém. Možná zajímavější vývoj by nás čekal, kdyby se španělské policii podařilo proniknout i do sídla katalánské strany CUP, kterou okamžitě pro případ potřeby oblehla asi tisícovka jejích stoupenců. Policie totiž do sídla CUP chtěla nahlédnout bez soudního povolení. Ale to jsou jen takové ty úřední hlouposti, nad nimiž pak španělská justice stejně mávne rukou. Faktem ale je, že zadržet přímo některého z ministrů nebo samotného premiéra (který rozhodně nařízení ústavního soudu svou aktivitou široce nerespektuje) si prozatím španělské úřady netroufly. Nyní alespoň vědí, jakou reakci vyvolá zadržení obyčejných úředníků, a tak si zásah přímo proti špičkám katalánské politiky ještě nějakou dobu rozmyslí. 


Nicméně ani tak nezůstane po akci z 20. září kámen na kameni. Policejní zásah vůči pořadatelům referenda se dostal na titulní stránky předních světových médií. Jako o "převratu vůči demokracii" o něm hovořil kupříkladu francouzský list Le Monde. Světové sympatie se tak tentokrát výrazně dostávají na stranu Katalánců. Přeci jen je pro zbytek civilizovaného světa docela složité pochopit, proč ve Skotsku či v Quebeku se podobné referendum podařilo domluvit s centrální vládou, zatímco ta španělská za celých pět let tuto možnost ani nezvážila. Problémy si španělská vládnoucí strana PP zadělala i na domácí politické scéně, kde se v ohrožení kvůli katalánské krizi ocitlo schválení rozpočtu na rok 2018. Co však v umírněné části Katalánska rezonovalo asi nejvíc, bylo 20. září coby symbol bodu, z něhož už není návratu. Současná španělská vláda v Katalánsku ztratila veškerý zbytek respektu, čehož se očividně zalekla, soudě dle včerejší nabídky jednání o změně autonomního financování v případě, že Katalánsko opustí cestu za nezávislostí. Trochu pozdě - s tímto by se totiž před pěti lety Katalánci spokojili a dnes bychom se vůbec o žádné nezávislosti nebavili. Tímto návrhem ostatně centrální vláda jen nepřímo potvrzuje, že si je plně vědoma faktu, že Katalánsko na zbytek země výrazně doplácí.


Jedna z lodí, které ubytují během následujících týdnů příslušníky španělských policejních složek v barcelonském přístavu. Skutečně budí respekt... (Foto: www.eldigitalcastillalamancha.es)

Co nám tedy přinese zbylých 10 dní? Je pravděpodobné, že během nich dojde k situacím, které dají na "historičnost" 20. září 2017 zapomenout. Hlavní otázkou v současnosti není, jak katalánské referendum dopadne, ale jestli se ho regionální vládě opravdu podaří zorganizovat. Španělská vláda má totiž dostatečnou moc na to, aby organizaci referenda znepříjemnila natolik, že i když se nakonec hlasování 1. října odehraje, jeho konečný výstup bude ještě mizivější než po hlasování z 9. listopadu 2014. Kromě zastrašování a dalších nepříjemných praktik navíc centrální vláda posiluje přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku. Zmobilizováno bylo údajně něco kolem 7 000 mužů, které vláda dočasně ubytuje na několika výletních trajektech v barcelonském a tarragonském přístavu (viz foto). Jen dodejme, že z nařízení ústavního soudu se u všech katalánských činitelů nyní hlídá, aby na organizaci referenda neodešlo jediné euro z kapes daňových poplatníků (proto nyní centrální vláda de facto suspendovala finanční autonomii celého regionu). Kolik asi stojí pronájem takové lodičky pro 2 500 výletníků na dva týdny?


Jisté tedy je, že uspořádání skutečně regulérního referenda bude za současných okolností dost složité. Pokud referendum nakonec nebude, vrátíme se pravděpodobně zpět do stand by módu, nicméně tentokrát s ještě více polarizovanými stranami. A pokud se referendum uskuteční? I zde narazíme na mnoho problémů. Z hlediska mezinárodního přijetí výsledků referenda je klíčová účast. Poměrně velkým problémem referenda je totiž jeho expresní schválení v katalánském parlamentu, které si rozhodně určitou míru kritiky zaslouží. Dalším problémem je absence jakékoliv cifry míry účasti. Teoreticky je tedy výsledek referenda platný, i když k urnám dorazí třeba jen 20 % oprávněných voličů. Zde je z hlediska mezinárodní relevantnosti asi největší problém - referendum s takovou účastí by rozhodně podporu v následném procesu osamostatnění Katalánska ze zahraničí nedostalo. V případě konání referenda tedy bude třeba sledovat jako absolutní minima především dvě cifry, které posloužily na doporučení EU kupříkladu v referendu o samostatnosti Černé Hory (2006) - pro něj byly stanoveny podmínky alespoň 50% účasti a minimálně 55 % hlasů pro jednu z možností. Pakliže tedy cifry katalánského referenda budou v obou případech nižší, bude poměrně snadné ho zpochybnit a bude naopak velmi težké pak vyhlašovat samostatnost. Podle našeho mínění by pak účast měla být ještě vyšší, alespoň 60 až 65 % (současné průzkumy hovoří přibližně o 60 %), aby světová veřejnost brala výsledky opravdu vážně.

Ono referendum zkrátka musí zmobilizovat i onu "tichou většinu", o které tak často a rádi hovoří zástupci prošpanělských stran (PP, Ciutadans) a o níž hovořil v jednom z rozhovorů pro ČT i zpravodaj EFE v České republice Gustavo Monge, který v tomto ohledu jen opakuje názory španělské vlády. Ze španělské strany se navíc rádi ohánějí faktem, že pro nezávislost je aktuálně jen asi 41 % obyvatel Katalánska. My se ale ptáme: Neměla by ona "tichá většina" tedy konečně dostat příležitost se vyjádřit? Nebylo by nejlepším ověřením těchto tvrzení uspořádání referenda, kde by se každý mohl svobodně vyjádřit? Jinak se totiž nikdy nedozvíme, jak to s tou hlasitou menšinou a tichou většinou skutečně je...


18. 9. 2017

Katalánské referendum: Sedm let a tři týdny

Více než 7 let již uplynulo od okamžiku, kdy španělský ústavní soud rozcupoval Katalánský autonomní statut (Estatut d'Autonomia de Catalunya). Po krátké pauze z roku 2011, způsobené vyvrcholením ekonomické krize v celém Španělsku, rezonuje katalánskou politikou jediné velké téma - touha po nezávislosti. Od roku 2012 se každé 11. září v Katalánsku pořádají milionové demonstrace za nezávislost a katalánští politici se během těchto šesti let o ni všemožně snaží. Byla tu snaha jednat s centrální vládou, byl tu dokonce i pokus o referendum (listopad 2014), nicméně faktem je, že oněch 7 let docházelo jen k malým krůčkům, nicméně celá záležitost jako taková mířila spíše do ztracena. S odchodem ekonomické krize přeci jen zastánci odtržení od Španělska přišli o své hlavní lákadlo - totiž nutnost ekonomické nezávislosti, neboť chceme-li či ne, vždy je to o penězích. Tuto větu si ostatně ještě několikrát v průběhu září zopakujeme.

Manifestace za nezávislost v centru Barcelony, 11. září 2017

Po nezdařeném pokusu o referendum v roce 2014 celá situace okolo katalánské nezávislosti přešla do jakéhosi stand by módu. Opětovné nastartování vášní vzbudilo až expresní přijetí dvou zákonů v katalánském parlamentu na počátku tohoto měsíce: 6. září byl schválen Zákon o referendu o nezávislosti (Llei del referèndum d'autodeterminació) a o dva dny později i tzv. Přechodný zákon (Llei de transitorietat jurídica i fundacional de la república), který řeší směřování Katalánska v případě kladného výsledku referenda. Jinými slovy, během několika dní si poslanecká většina v katalánském parlamentu schválila nejprve zákon o vyhlášení referenda o nezávislosti a následně i jakousi přechodnou ústavu, kterou by se Katalánsko v případě vyhlášení samostatnosti řídilo. Oběma zákonům se budeme ještě v některém z budoucích článků věnovat. Každopádně právě tyto události odstartovaly tři bouřlivé týdny, jež by měly vyvrcholit 1. října 2017 oním vytouženým referendem.

Od té doby každým dnem a někdy i každou hodinou roste napětí mezi oběma stranami. Oba zákony byly expresně zablokovány španělským ústavním soudem, což je de facto situace, v níž se už Katalánsko ocitlo v roce 2014. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že tehdy zkrátka politická vůle na katalánské straně ještě nebyla tak silná. Ale tentokrát se zdá, že současná katalánská politická reprezentace je připravena záležitost dotáhnout do konce. Nebo alespoň maximálně otestovat, do jakých výšin lze celý konflikt vyhrotit, a tak jednoduše pokračují dál. 11. září ostatně opět pocítili i podporu z lidu, když už pošesté v řadě do ulic vyšlo milion Katalánců, aby si nenásilně řeklo o nezávislost. Od té chvíle pak už každý den přináší něco nového a napětí se postupně zvyšuje.

Španělská vláda chce referendu zabránit všemi obvyklými prostředky, neboť ani na okamžik nepřipustí uspořádání "legálního" referenda po vzoru těch, která proběhla v Kanadě či Velké Británii (a která mimochodem vždy dopadla dobře pro centrální vládu). Na druhou stranu je to docela pochopitelné. Současná španělská vláda by totiž jen těžko dokázala přesvědčit většinu obyvatel Katalánska, aby hlasovali pro setrvání. Lidová strana (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem je u vlády již od konce roku 2011 a za celou tu dobu udělala pro Katalánsko opravdu žalostně málo. Vlastně se jí povedlo jediné - svou politikou vyrobila zdaleka nejvíc zastánců nezávislosti. Politicky tedy onen problém Rajoy řešit neumí, naštěstí má k dispozici vyvinutý justiční aparát. Jak upozorňuje celá řada politologů, španělská justice je na evropské poměry až příliš provázaná s politikou, a to zejména v posledních 15-20 letech. Zejména španělský ústavní soud se v posledních letech stal prodlouženou rukou PP, nicméně zejména v otázce Katalánska se pilně snaží i další součásti justičního systému (např. vymýšlení korupčních kauz proti katalánským politikům - viz Xavier Trias apod.).

Aktuálně tak španělský stát využívá všemožných prostředků k tomu, aby uspořádání referenda zabránil. Klasické zastrašování katalánských politiků a zaměstnanců samosprávy je už takovou klasikou. Před pár dny kupříkladu v rozhovoru pro deník El Mundo prohlásil španělský vrchní státní zástupce José Manuel Maza, že "prozatím je třeba postupovat obezřetně, ale 1. října už se musí zasáhnout". Přiznal také, že katalánského premiéra odvolat nemohou, nicméně nevyloučil jeho možné zatčení. Na závěr rozhovoru si dokonce posteskl, že dokud se katalánská strana nedopustí násilného jednání, hrozí jim podle současného práva příliš nízké postihy. Zoufalými pokusy o autoritativní přístup k celému konfliktu jsou i další přehnané reakce, které ve jménu ústavy docela solidně popírají svobodu vyjadřování či svobodu tisku. V posledních dnech se španělská policie Guardia Civil doslova chlubí, kolik propagačních materiálů a letáků k plánovanému referendu se jí podařilo zkonfiskovat (do dnešního dne to bude již ke dvěma milionům!) v různých tiskárnách po celém Katalánsku. Velkou ofenzivu podnikl španělský stát i na internetu, kde opět pod mantrou protiústavnosti nutí internetové providery k vypínání či blokování stránek, které katalánská vláda připravila v rámci informační kampaně o referendu (kvůli častému blokování stránek nakonec kat. vláda zřídila twitterový účet, kde se objevují veškeré španělskou vládou cenzurované odkazy).

Podobný tlak vyvíjí Španělsko i na katalánská média. Zákaz vysílat reklamní spoty k referendu by se v rámci logiky věci dal pochopit, ale neoficiální domluva, aby média o referendu vůbec neinformovala, to už zavání totalitarismem. Samostatnou kapitolou bude i pozice katalánské autonomní policie (Mossos d'Esquadra), které španělská vláda může nařídit zabránit referendu silou (zatýkání, odebírání uren, zavírání volebních prostor,...), nicméně na druhou stranu se čeká, že Mossos zůstanou loajální katalánské vládě. Pro jistotu tedy ta španělská posiluje v Katalánsku přítomnost Guardia Civil. Případně jsou tu i mnohem prozaičtější metody, jak referendu zabránit - kupříkladu odpojit volební prostory od elektřiny apod. To vše je v moci španělské vlády a je pochopitelné, že ta svých možností využije, neboť taktéž začíná cítit, že po sedmi letech nečinnosti by se během těchto tří týdnů skutečně mohlo rozhodnout. Nejjistější tedy je referendu zabránit, nedovolit, aby 1. října Katalánci hlasovali. Faktem totiž je, že s každým dalším týdnem rostou směrem ke katalánskému referendu sympatie na mezinárodní scéně. Žádný odborník na dané téma si samozřejmě už několik let netroufá odhadovat, jak to všechno dopadne, avšak pokud se tentokrát katalánské vládě podaří referendum dotáhnout do konce (i když ho Španělsko bude stále považovat za nelegální, ale nedokáže mu fyzicky zabránit), nebude mít pak z mezinárodního pohledu vůbec špatnou pozici v případě úspěchu.

Ona definice úspěchu referenda je jedním z klíčových (avšak nejméně jasných) faktorů dalšího vývoje katalánské telenovely. V případě, že se 1. října Katalánci opravdu budou moci ke své budoucnosti vyjádřit v referendu, poměrně zásadní by mohla být míra participace. Podle dosavadních průzkumů by k referendu dorazilo až 60 % obyvatel, což by nakonec znamenalo relativně jistý úspěch hlasujících pro nezávislost. Dá se očekávat, že velká část občanů nepřejících si odtržení od Španělska zůstane doma, zatímco naprosto klíčovou záležitostí bude schopnost dostat k urnám skupinu lidí, kteří si přejí referendum, ale nejsou zrovna naklonění nezávislosti (typicky voliči CSQP a v menší míře PSC). Těch je oproti jasným zastáncům nezávislosti méně, ale právě dostatek na to, aby referendu dodali potřebnou minimálně nadpoloviční účast. Pouze v takovém případě by totiž zbytek světa mohl brát katalánskou vůli vážně, ale mluvíme tu skutečně o výrazné většině (ideálně nad 60-65 %), neboť ani 50% účast by nezaručila možnost různých interpretací a zpochybňování výsledků. Naopak pokud by se z plánovaného referenda stala i výsledkově spíše kopie hlasování z listopadu 2014 (takřka 81 % pro nezávislost, avšak účast necelých 40 %), zůstávali bychom stále v našem zmiňovaném stand by módu.

Máme před sebou ještě dva ze tří možná nejdůležitějších týdnů katalánské historie. A může se stát cokoliv, přičemž pravděpodobně ani jedna ze zúčastněných stran sama neví, kam až celá situace dojde, do jakých výšin může vygradovat. Zatím vidíme na obou stranách odhodlání stát si na svém, proto bude jistě zajímavé sledovat, co nám následující dva týdny přinesou. Uskuteční se referendum? A pokud ano, dorazí k němu skutečně většina oprávněných voličů? Vyjádří se tato většina pro nezávislost nebo (překvapivě) proti ní? A i když se toto všechno podaří, bude mít katalánská vláda dostatek odhodlání následně postupovat podle zákonů odhlasovaných v katalánském parlamentu? Vyhlásí nezávislost? Nebo pod tlakem událostí a výsledků referenda konečně dojde k jednání mezi oběma vládami? A tisíce podobných otázek bychom si mohli položit, avšak odpovědi na ně budeme nejspíš postupně získávat až na konci tohoto měsíce či spíš na počátku toho následujícího.

11. 9. 2017

11/09/1714: Diada Nacional de Catalunya

Většina národů světa si svým státním svátkem či národním dnem obvykle připomíná datum svého vzniku. Katalánci však svůj hlavní národní den pojímají na první pohled zcela opačně. 11. září je pro ně totiž symbolem největší historické porážky a ztráty veškeré předchozí suverenity. K čemu tedy vlastně onoho nešťastného 11. září 1714 došlo? A proč si Katalánci dodnes tento den tak silně připomínají? Na to se pokusíme co nejstručněji odpovědět na následujících řádcích.

Dobová rytina ukazuje okamžik prolomení barcelonských hradeb (Autor: Jacques Rigaud)

HISTORICKÝ KONTEXT

Katalánsko se po jasné porážce v tzv. válce ženců (1640-1652) na několik let dostalo do silné ekonomické krize, nicméně již ke konci 17. stol. se postupně stalo významným ekonomickým motorem celého Pyrenejského poloostrova. Španělská monarchie i nadále uznávala katalánské institucionální uspořádání, takže v té době se region stále ještě těšil podstatné autonomii. V Katalánsku tak poprvé v jeho historii došlo k zajímavému úkazu, který se později ještě několikrát bude opakovat. Po prohře v boji za nezávislost v již zmiňované válce ženců totiž katalánská politická elita i díky velkému ekonomickému růstu (specializace v zemědělství, textilní manufaktury, významný zahraniční obchod) začala zastávat myšlenku "katalanizace" Španělska, neboli modernizaci a snahu o vůdčí roli ve zkostnatělé monarchii, neboť zcela díky své geografické podobě bylo Katalánsko v posledních staletích docela logicky prvním místem poloostrova, kam přišla inspirace a pokrok ze zbytku kontinentu. Na konci 17. stol. tedy Katalánsko o nezávislost neusiluje, naopak snaží se svým dílem pomoci vyvést Španělsko z vleklé ekonomické krize.

Osudu Španělska neprospívala příliš ani osobnost posledního Habsburka, jímž byl Karel II. (1661-1700). Ten se dostal k vládě jako velmi mladý a nezkušený, navíc silně geneticky zatížený mnoha generacemi příbuzenských sňatků, takže jeho úmrtí v listopadu 1700 nechalo zemi bez následníka trůnu. Slabý panovník byl paradoxně výhodou právě pro Katalánsko, kde tak na relativní periferii celého impéria de facto vládly katalánské instituce, fakticky tedy i z tohoto důvodu ustala katalánská snaha o nezávislost, neboť v praxi ji tamní instituce dávno měly. Karel II. po sobě nezanechal dědice, i když dva měsíce před smrtí nechal pod tlakem sousední Francie sepsat závěť, podle níž se měl novým králem španělského impéria stát princ Filip, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV. To by v praxi znamenalo, že Francie a Španělsko i se všemi svými koloniemi by se rázem ocitly v rukou rodu Bourbonů, a to zbytek evropských panovnických rodů vnímal jako velké bezpečnostní riziko a potenciální ohrožení, neboť v dané době Španělsko s Francií představovaly zdaleka nejsilnější evropské mocnosti.


VÁLKA O ŠPANĚLSKÉ DĚDICTVÍ (1701-1714)

Proti Bourbonovi Filipu V. na španělském trůnu se tedy zvedla v Evropě vlna nevole, která vykrystalizovala vyhlášením války ze strany Rakouska (které na španělský trůn chtělo logicky dosadit jiného panovníka z řad Habsburků, konkrétně pozdějších císaře Karla VI., jenž byl v letech 1711-1740 i králem českým a zároveň otcem Marie Terezie) a Nizozemí, k nimž se později přidala ještě Anglie, Portugalsko či Savojsko. Co je ovšem důležité pro nás, absolutní podpoře se Filip V. netěšil ani v samotném Španělsku. Právě v tomto konfliktu se opět ukázaly historické rozdíly mezi Kastilským královstvím a Aragonskou korunou. Zatímco drtivá většina Kastilie stála za Bourbonem Filipem V., země Aragonské koruny (Aragonie, Katalánsko, Valencie, Mallorka) začaly postupně podporovat habsburského kandidáta Karla.

Konkrétně Katalánsko reprezentováno svou vládní institucí Generalitat de Catalunya se nakonec přidává na stranu protibourbonského paktu v roce 1705. Katalánce jednak děsila představa bourbonského absolutismu, který byl na rozdíl od toho habsburského katalánskými institucemi vnímán jako skutečné ohrožení, navíc jim byl mnohem sympatičtější kapitalistický model obchodu, který se rozvíjel v Anglii a Nizozemí. Katalánská vláda tedy uzavře s Anglií pakt, který umožní zformování katalánského vojska a především posvětí vylodění anglické flotily v Katalánsku. Tak se protibourbonská koalice zmocní Barcelony a s ní i zbytku Aragonské koruny, která slíbí loajalitu habsburskému monarchovi. Konkrétně pro Barcelonu má pak celá událost i vedlejší plus v podobě návratu královského dvora do katalánské metropole. Karel III. se stává španělským králem a jeho zastánci mají slušně nakročeno k ovládnutí celého Španělska.


Nicméně tato idylka trvala jen krátce. Po drtivém vítězství Bourbonů v bitvě u Almansy (1707) Filip V. získal Aragonii a Valencii, kde okamžitě zrušil všechny autonomní instituce a tvrdě se pomstil všem protivníkům. V tu chvíli Katalánci pochopí, že každý další den války bude bojem o holé přežití, neboť je jim jasné, že v případě porážky dopadnou stejně jako Valencie a Aragonie. Dramatický zvrat nastává v roce 1711, neboť v dubnu onoho roku umírá bez dědice římský císař a český král Josef I. Jeho bratr Karel se tedy musí z Katalánska vrátit do Vídně a tam se ujmout císařských povinností. To byl pro Katalánsko definitivní hřebíček do rakve. Pro evropské mocnosti je najednou možnost, že by rakouské a španělské impérium bylo pod vládou jediné osoby, podobnou hrozbou jako před pár lety bourbonská nadvláda nad Francií a Španělskem. Spojenci navíc dosáhli dostačujících územních zisků a nehodlali se dál finančně vyčerpávat na pro ně v tu chvíli již zbytečné válce. Katalánsko se tedy rázem ocitlo bez spojenců i bez panovníka...


Roku 1713 došlo k uzavření tzv. Utrechtského míru, který de facto ukončil boje a potvrdil Filipa V. coby španělského krále s tou podmínkou, že Bourboni se museli zavázat nikdy nespojit Francii a Španělsko v osobě jediného vladaře. Španělsko ostatně bylo jediným poraženým v tomto konfliktu, neboť přišlo o řadu území (Gibraltar, Menorca, Flandy, Neapol, Sicílie, Sardinie), byť z historické perspektivy až tolik nepřekvapuje, že většina tohoto území patřila Aragonské koruně, proto se tohoto území Španělsko zbavovalo poměrně snadno. Karel VI. musel slíbit stažení svých vojsk z Katalánska a později (1725) se i oficiálně zřekl jakéhokoliv nároku na španělský trůn. Pro Katalánsko ovšem tyto mírové dohody byly tragické, neboť tak trochu historicky opakovalo stejnou chybu a opět vsadilo na špatného koně. V létě 1713 tak Katalánsko stálo úplně samo proti španělským a francouzským vojskům Filipa V.


OBLÉHÁNÍ A PÁD BARCELONY (1713-1714)

O následném obléhání Barcelony byly napsány stovky tlustých knih, takže my si ho shrneme jen velmi stručně. Nicméně pokud máte rádi historické romány, skvěle zachycené je toto vyprávění v románu Victus katalánského spisovatele Alberta Sáncheze Piñola.

25. července 1713 začalo obléhání. K Barceloně přitáhlo 40 000 mužů ze španělských i francouzských jednotek, opevněné město bránilo asi 5 000 bojovníků v čele s Antonim de Villarroel. V několika prvních měsících zvolila obléhající vojska vyčkávací taktiku a město jen občas bombardovala, nicméně nedařila se jim blokáda přístavu, takže Barcelona poměrně dlouho přežívala díky zásobování po moři. Od prosince 1713 pod vedením Rafaela Casanovy barcelonské jednotky dokonce podnikaly malé guerillové útoky v řadách obléhajících vojsk. Nicméně v létě 1714, takřka po ročním obléhání, povolali Bourboni více francouzských jednotek pod vedením vévody z Berwicku a především vojenského experta Prospera van Verbooma, který měl za úkol vymyslet plán co nejrychlejšího rozbití pevné barcelonské hradby. V srpnu 1714 se obléhajícím vojskům takřka podařilo prolomit jednu z hradeb, zejména však docílila blokády barcelonského přístavu. Poslední měsíc obléhání Barcelony tak obyvatele města postavil před katastrofální situaci. Zásoby se tenčily a lidé na ulicích začali umírat hladem.


Brzy ráno 11. září 1714 došlo k poslednímu precizně koordinovanému útoku. Hradba povolila. Skupinka obránců města pod vedením Rafaela Casanovy třímajícího v rukou vlajku sv. Eulálie, barcelonské patronky, vyrazila do protiútoku a po několik hodin dokázala nepřátelské jednotky držet v okolí hradeb. Sám Casanova byl v bitvě zraněn a musel se stáhnout do zázemí. Podle všeho si právě v onen den obě strany sáhly na dno. Obránci města bojovali z posledních sil, zatímco útočící vojáci chvílemi váhali, zdali má smysl pokračovat. Bourbonské jednotky totiž v bojích zaznamenaly obrovské ztráty. Z více než 40 000 mužů jich takřka 15 000 padlo nebo bylo zraněno. Celé 11. září se obě strany přetahovaly o nadvládu nad barcelonskými ulicemi, zatímco jejich špičky už jednaly o kapitulaci. Barceloňanům nic jiného nezbývalo. 12. září byla dohodnuta kapitulace a o den později vstoupila bourbonská vojska do města. Barcelona se tak vyhnula masakru a velice pravděpodobnému zničení, nicméně ani tak se dobyvatelé s obránci města nemazlili. Třetina města byla zničená. Za rok obléhání na Barcelonu dopadlo přes 30 000 projektilů. V ulicích se rozkládala těla stovek mrtvých. I přesto všechno se obyvatelé města vzepjali k poslednímu velkému gestu. Jak ve svých pamětech líčili někteří z vojáků, kteří do města 13. září napochodovali, naprosto je šokovala snaha obyvatel ukázat dobyvatelům obraz zcela normálního života. Všude byla krev a spousta čerstvých hrobů, nicméně v pekárnách, dílnách či obchodech - všude panoval čilý ruch, jako by ani žádná válka nikdy nebyla.

DECRETOS DE NUEVA PLANTA (1716)
Filip V. se po dobytí Katalánska zachoval zcela očekávaně. V roce 1716 byly vydány tzv. Dekrety o novém uspořádání (Decretos de Nueva Planta), které přinesly obrovskou reformu veřejné správy. V praxi pro Katalánsko znamenaly především zrušení všech katalánských institucí a privilegií a omezení řady občanských svobod. Dle očekávání se veškerá moc centralizovala do Madridu a v Katalánsku byl vytvořen jen úřad Capità General de Catalunya, který delegoval rozhodnutí španělského krále dále do Katalánska. Netřeba dodávat, že jediným úředním jazykem se v tu chvíli stala španělština, což jen napomohlo urychlit dlouhodobý úpadek katalánštiny, i když obyčejní lidé svým jazykem nikdy mluvit nepřestali. Kromě mnoha dalších represálií zmiňme kupříkladu zboření čtvrti la Ribera, na jejímž místě byla v dalších letech vybudována vojenská pevnost Ciutadella, jež samozřejmě nesloužila k obraně města, ale k jeho případnému bombardování, kdyby došlo k nějaké rebelii. Španělští vojáci tak město docela dobře kontrolovali z pevností na obou stranách (Ciutadella, Montjuïc). Středověká hradba byla zachována a ve dvoukilometrovém pásmu okolo ní byla zakázána jakákoliv výstavba, opět pro případ potřeby potření rebelie. 

Davy manifestantů na Avinguda Meridiana 11. září 2015 (Foto: Ara.cat)

KATALÁNSKÝ NÁRODNÍ DEN
Tolik tedy k historickému pozadí, v němž se skrývá symbolika dnešního Katalánského národního dne (Diada Nacional de Catalunya). Oslavy 11. září původně jako dne vzpomínky na padlé při obraně Barcelony a později jako národní svátek sahají do roku 1886, kdy byla v kostele Santa Maria del Mar poprvé oficiálně sloužena mše za padlé v roce 1714. Z období katalánského národního obrození na konci 19. století pochází i tradiční kladení věnců a květin k pomníku Rafaela Casanovy (1660-1743), vůdce barcelonské obrany v době zmiňovaného obléhání města. Od roku 1914 (s přestávkou v letech 1939-1976) je jeho pomník umístěn na křižovatce mezi ulicemi Ali Bei a Ronda de Sant Pere, což je dle historických záznamů přibližně to místo, kde byl Casanova při obraně v září 1714 raněn.

Během diktatur ve 20. století byly veškeré oslavy 11. září zakázány, větší manifestaci Barcelona zažila až v září 1977. V dalších desetiletích pak byl tento svátek vnímán spíše institucionálně jako připomínka znovuzískání katalánské identity. Coby příležitost k obrovským manifestacím na podporu katalánské nezávislosti slouží Diada Nacional de Catalunya od roku 2012, kdy se 11. září v ulicích Barcelony poprvé sešlo přes milion lidí podporujících myšlenku samostatného Katalánska. V následujících letech se pak z těchto manifestací stala jakási nová tradice, neboť současná touha po nezávislosti se stala v posledních letech klíčovým tématem katalánské politiky. Pro zastánce nezávislosti je právě ono datum 11. září symbolickou připomínkou dne, kdy Katalánsko přišlo o většinu svých historických privilegií a zároveň dnem, kdy je třeba se o ně znovu přihlásit. Zejména v posledních letech tak oslavy 11. září v Katalánsku skutečně získaly na intenzitě.



A jak by vypadalo 11. září 1714 vylíčené očima zpravodaje přímo na místě? O něco takového se v krátkém textu pro deník La Vanguardia pokusil v roce 2014 katalánský spisovatel Albert Sánchez Piñol:

6. 9. 2017

Apel·les Fenosa

Apel·les Fenosa i Florensa (1899-1988) byl významným katalánským sochařem 20. stol. Podle mnohých patřil vůbec k těm největším moderním sochařům, nicméně velká část kritiky ho nikdy nedokázala docenit. Proto je dnes v globálním kontextu vnímán stále ještě spíše jako méně významný lokální umělec.

Polyphème (1949) - zahrada Fundació Apel·les Fenosa, El Vendrell

Apel·les Fenosa se narodil roku 1899 v Barceloně. Už v mládí působil jako učeň v ateliéru známého katalánského sochaře Enrica Casanovase, nicméně klíčovým okamžikem pro jeho další umělecký rozvoj byla změna prostředí. Roku 1921 odjel do Paříže, kde se záhy spřátelil s mnoha tamními umělci, ačkoliv zejména s jedním světovým umělcem jej pojil velmi silný vztah. Nedlouho po jeho příjezdu se ho ujal sám Pablo Picasso, pro něhož byl podle mnohých Fenosa takřka synem. Zejména v začátcích kariéry Picasso Fenosu podporoval nejen morálně nýbrž i finančně, dokud se Fenosa "umělecky nenalezl". Sám koupil velkou část Fenosova díla a nutno dodat, že sochařský styl mladého Katalánce Picassa inspiroval i k některým vlastním výtvorům. Všeobecně vzato se dá říct, že Fenosa často inspiroval ostatní umělce či básníky (známý je kupříkladu i jeho krátký románek s francouzskou módní návrhářkou Coco Chanel), zatímco mezi "obyčejnými" lidmi se jeho dílo až tak velkého uznání nedočkalo. 

Ve 30. letech 20. stol. se Fenosa vrátil do Katalánska, kde uspořádal několik prvních výstav své tvorby, nicméně španělská občanská válka a následná frankistická diktatura ho donutily k návratu do Francie, kde následně prožil zbytek života a kde také vytvořil většinu svého díla. Nicméně jeho pouto k rodnému kraji přetrženo nebylo, neboť roku 1958 si tehdy už známý sochař pořídil letní sídlo v katalánském městě El Vendrell. Tam pak s manželkou pravidelně trávil celé léto a v přilehlé dílně tvořil. Zmiňovaný dům je dnes sídlem Fundació Apel·les Fenosa, kde je k vidění velká část sochařovi tvorby, zejména pak osm monumentálních bronzových soch, jež jsou umístěny v přilehlé zahradě, aby tak připomínaly zdroje autorovy inspirace. Z dalších známých soch zmiňme ještě tu, jež se nachází v Barceloně (A Pau Casals) a lze na ní jasně pozorovat typické rysy Fenosovy tvorby. Za svou uměleckou činnost byl Fenosa ještě za svého života alespoň částečně oceněn v Katalánsku i ve Francii (Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, 1982 a Řád čestné legie, 1983). Apel·les Fenosa zemřel v březnu 1988 v Paříži a je pochován na slavném hřbitově Montparnasse.

Tempete pourchassée par le beau temps (1957) - zahrada Fundació Apel·les Fenosa, El Vendrell

4. 9. 2017

El Vendrell

Přibližně 37 000 osob dnes žije v obci El Vendrell, hlavním městě okresu Baix Penedès. Pro svou polohu blízko moře a zároveň nedaleko římské cesty Via Augusta byl historicky významnou obchodní křižovatkou v širém okolí. Nachází se přibližně ve dvou třetinách cesty mezi Barcelonou (65 km) a Tarragonou (30 km). Aktuálně žije turistickým ruchem, avšak ani to městu nebrání vyzařovat příjemnou a poklidnou lokální atmosféru. El Vendrell a všechny jeho přímořské čtvrti jsou rozhodně skvělým tipem na jednodenní výlet z Barcelony či Tarragony.

Rambla ve městě El Vendrell (2017)

Skutečná historie města El Vendrell se však začala psát až v 11. století. První písemnou zmínku o městě máme z roku 1037, kdy připadl do vlastnictví kláštera v Sant Cugat. Ve středověku bylo historické centrum města opevněno hradbou a stávalo se častou zastávkou poutníků, vyslanců i samotného krále při cestách mezi Barcelonou a Tarragonou. V 16. a 17. stol. podobně jako i zbytek Katalánsko El Vendrell zasáhl celkový úpadek, za nímž stály roky špatných sklizní, morové rány a válečné konflikty. K velké proměně obce došlo ve století osmnáctém, kdy byla okolní pole proměněna na vinice a díky přístavu v Sant Salvador se z města stal třetí největší exportér vína a dalších alkoholických nápojů v Katalánsku. Po dalším úpadku, způsobeném válkami v první polovině 19. stol., přišlo zlaté období masivní produkce okolních vinic v důsledku mšičkové pohromy, která postihla francouzské vinné regiony. Nakonec se ale mšička révokaz rozšířila i do Katalánska, takže konec 19. stol. přinesl do města opět velkou nejistotu a mnohé problémy.

Další výrazný růst přineslo až 20. století, kdy město pohltilo vedlejší vesnici Sant Vicenç de Calders společně s jeho přímořskou čtvrtí Coma-ruga. Vůbec územní rozložení obce El Vendrell je poměrně zajímavé a vysvětluje prudký demografický růst druhé poloviny 20. stol (6 000 obyv. v roce 1960; 15 000 obyv. v roce 1990; 36 000 v roce 2010). Obec se aktuálně skládá ze samotného města El Vendrell (29 000 obyv.), vesničky Sant Vicenç de Calders (200 obyv.) a několika přímořských čtvrtí situovaných asi 3,5 km od centra města - Coma-ruga, Sant Salvador a Francàs (dohromady asi 7 000 obyv.), jejichž pláže se již desítky let plní turisty z Katalánska i ze zahraničí. Aktuálně je tak El Vendrell hodně zacílen na turismus, podobně jako všechny okolní obce, neboť zdejší pláže jsou považovány za jedny z nejlepších na katalánském pobřeží. Hodně tomu na pomáhá i významný železniční uzel v podobě stanice Sant Vicenç de Calders, která již od roku 1887 spojuje dvě železniční tratě vedoucí sem z Barcelony. Aktuálně jde o konečnou stanici regionálních linek R2 a R4, přičemž tu staví i řada dalších regionálních vlaků mířících dál na jih nebo na západ Katalánska.

Pláže v přímořských čtvrtích Coma-ruga a Sant Salvador (2017)
MĚSTO MUZEÍ
El Vendrell má poměrně hezky vypracovaný systém muzeí, která jsou ve většině případů věnována slavným osobnostem s městem spojeným. V současnosti jich je pět (když nepočítáme delší dobu zavřené Museu Arqueològic del Vendrell): Museu Deu, Museu Apel·les Fenosa, Casa nadiua de Pau Casals, Museu Pau Casals a Casa Museu Àngel Guimerà

Museu Deu nabízí zajímavou kolekci katalánských obrazů, soch, keramiky, skla, nábytku a dalších uměleckých předmětů. Dalším v řadě je monotematické muzeum věnované tvorbě katalánského sochaře Apel·lese Fenosy, jenž si ve městě zařídil letní sídlo. Prakticky hned vedle sebe se pak nachází domy, v nichž své mládí prožili dvě nejvýraznější osobnosti spojené s městem El Vendrell - dramatik Àngel Guimerà a hudebník Pau Casals. Všechna tato čtyři muzea najdete v rozmezí několika málo stovek metrů v samotném historickém centru města. Museu Pau Casals se pak nachází v přímořské čtvrti Sant Salvador a je z něj nádherný výhled na moře. Všech pět muzeí otevírá od úterka do neděle, většinou dopoledne i k večeru (siestová pauza je samozřejmostí) a všechny lze navštívit na společnou vstupenku, na níž si sami vyberete, která z muzeí chcete navštívit (kompletní pětice v současnosti přijde na zhruba 12 €, což se vyplatí, neboť jednotlivé vstupy se pohybují od 5 do 7 €).

Socha věnována nejslavnějšímu místnímu rodákovi (2017)

2. 9. 2017

L'Arboç

L'Arboç je malé městečko asi 50 km jihozápadně od Barcelony, ačkoliv ze správního hlediska náleží k provincii Tarragona. Jeho populace v současnosti čítá zhruba 5 000 obyvatel. Na první pohled tedy naprosto obyčejné městečko, jichž jsou v Katalánsku stovky a v celém Španělsku tisíce. I přesto ale L'Arboç dokáže své návštěvníky velmi příjemně překvapit...

La Giralda na okraji města L'Arboç (Foto: www.arbocenc.org)

L'Arboç je jednou ze zastávek linky R4 katalánských regionálních vlaků. Takřka permanentně opuštěná stanice sice na první pohled neslibuje žádné zázraky, avšak po překonání úvodních 400 metrů najednou stojí v centru relativně zajímavého historického městečka. A faktem je, že L'Arboç má za sebou více než tisíciletou historii. První písemné zmínky o obci pocházejí z přelomu 10. a 11. století, přičemž v roce 1174 jí byl udělen titul královského města. Městečko tak užívalo mnoha privilegií a jeho součástí byla i malá ale důležitá židovská čtvrť. Prosperita však netrvala dlouho a od poloviny 14. století hovoříme o totálním úpadku provázeném několika morovými vlnami, které zdecimovaly většinu místní populace. Určitý význam si L'Arboç vydobyl až v druhé polovině 19. stol. v souvislosti s blízkostí vinné oblasti Penedès, pročež se z obce stalo oblíbené letní sídlo katalánských průmyslových elit.

Dnes jde o obyčejné městečko, které si žije poklidným provinčním životem, nicméně neznalého návštěvníka dokáže lecčím překvapit. Pokud sem zavítáte na konci srpna, najdete ulice ponořené do slavnostní atmosféry festa major, jež prý patří k těm nejautentičtějším v celém Katalánsku. Faktem je, že v obci působí mnoho prestižních folklorních spolků (castellers, diables, gegants, divadelníci apod.). Po celý rok je pak možné (i když často teprve po předchozí domluvě) navštívit dvě neotřelá muzea, jež se zde nacházejí. Jedním z nich je Museu de Puntes al Coixí, tedy česky něco jako "Muzeum paličkování", které v centru města vystavuje přes 500 historických ukázek tohoto umění. Druhým je El Cau del Tauró - údajně jediné evropské muzeum, jež se věnuje jen a pouze žralokům. Může se chlubit třetí nejdůležitější sbírkou na světě, zahrnující vycpané exempláře, čelisti či zuby více než stovky různých druhů žraloků. Jde o soukromou sbírku, takže návštěvu je třeba domluvit dopředu přímo s majitelem.

Nicméně L'Arboç vám může mnohé nabídnout i v případě, že místo muzeí dáváte přednost nezávazným procházkám po městě. Pokud sem zavítáte v průběhu odpolední siesty, můžete si být též jistí, že se budete procházet absolutně sami. L'Arboç nabízí několik zajímavých modernistických budov. Jednoznačnou dominantou města je kromě obligátního kostela (Església de Sant Julià), známého také jako "Katedrál oblasti Penedès", kopie slavné sevillské věže La Giralda. 52 metrů vysoká replika je součástí většího obytného komplexu, který si v obci coby své letní sídlo nechal postavit místní rodák Joan Roquer i Marí (1868-1934) poté, co se zcela fascinován vrátil ze svatební cesty po Andalusii. I když většinu roku trávil v Barceloně, dal si na letním sídle v rodné vísce záležet a na jednom pozemku dokázal soustředit kromě repliky slavné věže (v poměru 1:2 - La Giralda v Seville měří přibližně 102 metrů) i repliky Lvího dvora (La Alhambra, Granada) a Síně vyslanců (Real Alcázar, Sevilla) - vše co nejvěrnější originálu zvenčí i zevnitř. Stavba byla dokončena roku 1908. V současnosti patří soukromému vlastníkovi, který ale po předchozí domluvě nabízí zvláštní soukromé prohlídky pro větší skupiny.

Dalšími významnými a značně monumentálními stavbami jsou Hospital de Sant Antoni Abat (1913) v jasně modernistickém stylu a nádherný, reprezentativní Palau Gener i Batet (1889), který si tu nechal postavit místní rodák Josep Gener i Batet (1831-1900), jenž už jako 13letý vyrazil na Kubu, aby jako mnoho jiných Katalánců v té době nechutně zbohatl - Josep Gener konkrétně na výrobě tabákových výrobků. Ze současných slavných rodáků pak zmiňme ještě bývalého katalánského ministra vnitra Jordiho Janého a část dětství v L'Arboç strávil i slavný spisovatel Juan Marsé.

Palau Gener i Batet v samotném centru města (2017)