Torre de les Aigües del Besòs

Barcelona nabízí spoustu krásných vyhlídkových míst. Nedávno jsme tu hovořili kupříkladu o asi tom nejlepším výhledu na celou katalánskou metropoli, jehož se vám dostane na vrcholku Turó de la Rovira. Pak je tu samozřejmě celá řada obligátních a turisticky hojně vyhledávaných vyhlídek (Sagrada Família, Kolumbusův sloup, Park Güell apod.), avšak existuje pár dalších míst, která vás uchvátí docela netradičními pohledy, a přitom se na nich vyhnete davům turistů. Jedním z takových míst je bezesporu vodojem známý jako Torre de les Aigües del Besòs.

Torre de les Aigües del Besòs (2018)

Torre de les Aigües del Besòs je 63 metrů vysoký vodojem v barcelonské čtvrti Diagonal Mar (Poblenou). Věž byla postavená v letech 1880-1882 na zakázku investora Xaviera Campse. Pověřeným architektem byl tehdy ještě ne příliš známý Pere Falqués, jehož původní návrh počítal s velmi ambiciózním projektem 100metrové věže, která by v sobě ukrývala hned dva rezervoáry - jeden ve výšce 40 metrů, druhý pak ve výšce 80 metrů. Vodojem měl získávat vodu čerpáním z podzemního zdroje řeky Besòs. Zmiňovaná voda se podle tehdejších analýz jevila vysoce kvalitní, ovšem vzhledem k relativní blízkosti moře (přibližně 1 km) je vysoce pravděpodobné, že už tehdy chutnala lehce slaně. Právě proto prý došlo ke změně v projektu - vodojem byl slavnostně inaugurován v červnu 1882, přičemž věž ukrývala pouze jednu nádrž o objemu přibližně 600 000 litrů. Nicméně nad ní ještě zůstal prostor pro případnou nástavbu a umístění druhé nádrže. Xavier Camps přeci jen dosti podnikatelsky zariskoval, a tak pro jistotu na samém počátku takto omezil výdaje pro případ, že by se skutečně potvrdilo původní podezření, totiž že do podzemních zásob bude výrazněji prosakovat slaná mořská voda.

Společnost zpočátku velmi prosperovala a dokázala zásobovat velkým množstvím vody takřka 4 km vzdálené centrum Barcelony. Nicméně tato idyla trvala jen krátce. V průběhu roku 1888 se voda stávala čím dál slanější , až bylo její používání o rok později nadobro zakázáno. Zajímavé přitom je, že nejprve barcelonská radnice zakázala touto vodou zalévat rostliny a stromy, teprve až po nějaké době ji uznala za nevhodnou i pro lidský organismus. Inu, jiné časy. Firma zkrachovala, což přispělo k předčasné smrti Xaviera Campse v roce 1890. Jeho úmrtí je dodnes tak trochu opředeno tajemstvím, i když minimálně městské legendy mají jasno v tom, že nebohý podnikatel ukončil svůj život skokem ze zmiňované věže. Nicméně už tehdy existovaly nyní tak populární "fake news"...

Od roku 1895 vodojem našel nové vlastníky a především nové uplatnění. Voda se nedala pít, avšak pro průmysl se využít dala. Celá okolní zóna (Poblenou) byla navíc v té době plná nejrůznějších fabrik a průmyslových závodů, takže o odbyt bylo postaráno. Roku 1922 vodojem i okolní pozemky koupila rodina finančního magnáta Manuela Girony, aby na místě vystavěla mohutný průmyslový komplex (Macosa), kde se vyráběla celá řada produktů spojených se železnicí (lokomotivy, koleje). Během španělské občanské války (1936-1939) se tu vyráběly zbraně a věž samotná se stala jejich skladištěm, neboť paradoxně šlo o jedno z nejlépe chráněných míst před bombardováním. Italští a němečtí piloti se při bombardování Barcelony museli podle něčeho orientovat a právě Torre de les Aigües del Besòs byla široko daleko tou nejvyšší budovou. Průmyslová výroba v areálu probíhala až do roku 1990, kdy firma Macosa zanikla ve prospěch nadnárodní společnosti Alstom, který výrobu přesunula mimo Barcelonu. Po konci Letních olympijských her (1992) navíc tuto část Barcelony postihla velká urbanistická proměna, což mělo za následek i likvidaci celého továrního komplexu, z něhož nakonec zůstal jen ten vodojem. Ten následující roky chátral a na nějakou dobu se stal domovem squaterů a pochybných existencí.

V letech 2010-2012 pak díky barcelonským vodárnám (Agbar) a místní radnici došlo ke kompletní rekonstrukci celého objektu, jenž se stal sídlem Arxiu Històric del Poblenou, ale především se konečně otevřel veřejnosti. Z vrcholku věže se totiž nabízí vskutku netradiční pohled na Barcelonu, neboť v dané části města se příliš mnoho vyhlídkových míst nenachází. Navíc jsou tu skvělí průvodci, kteří vás ohromí svými znalostmi a perličkami z historie města. Návštěvy se konají obvykle o víkendu a jsou v katalánštině či španělštině. Angličtina jen pro skupiny po předchozí domluvě, proto tu prakticky nenarazíte na turisty. Z osobní zkušenosti z ledna 2018 můžeme potvrdit, že není tak těžké absolvovat tu prohlídku jako jediný návštěvník - to se pak člověk hned cítí důležitěji :-) K dispozici jsou kromě základní denní prohlídky (4-5 €) i noční návštěvy se sklenkou cavy (8-9 €, více info na stránkách). Případně tu bývá otevřeno i zadarmo během muzejní noci či festivalu 48 Open House, avšak tehdy můžete na individuální prohlídku zcela jistě zapomenout. A jedna rada na závěr - pokud návštěvu Barcelony plánujete na nejbližší měsíce, zaskočte sem, neboť z důvodů rekonstrukce se vodojem pro veřejnost uzavře pravděpodobně v období duben 2018 - duben 2019.

Netradiční výhledy do okolí věže... (2018)

Xurros BCN

Snad všichni známe jednu z gastronomických specialit Pyrenejského poloostrova: churros. Původ této vysokokalorické pochoutky je dodnes neznámý a podle nejrozšířenější legendy se do Evropy dostala až z daleké Číny, každopádně jisté je, že dodnes se nejvíce zabydlela právě na Pyrenejském poloostrově. Konkrétně v Katalánsku ji pak musíte hledat pod názvem xurros. Velké popularitě se tato pochoutka těšila zejména ve druhé polovině 20. století, dokud ji během 90. let nezačaly vytlačovat čím dál rozšířenější supermarkety a pobočky světových fast foodů. Z katalánského pobřeží tak za posledních 30 let zmizela dobrá polovina legendárních pouličních stánků (viz foto).

Kupříkladu v Barceloně jich ještě v roce 1992 bylo okolo 70, zatímco v roce 2014 už jen necelá třicítka a dnes hovoříme už jen o dvacítce takových stánků. V katalánské metropoli mají tento úpadek na svědomí tři důležité faktory. Od roku 1990 barcelonská radnice neuděluje žádné nové licence pro podobné stánky, avšak ještě větším problémem byl fakt, že i ty stávající licence bylo možno převést jen na nejbližší rodinné příslušníky (rodiče-děti nebo mezi sourozenci). Jenže se ukázalo o toto řemeslo není mezi nejmladší generací zrovna velký zájem. Za poslední dekády se taktéž proměnily stravovací návyky - lidé v Katalánsku už dnes nevyhledávají hyperkalorické snídaně, ačkoliv nedělní ranní xurros po prohýřené noci prozatím v jídelníčku mladé generace setrvávají. Některé prodejny se také postupem času přestěhovaly do kamenných prodejen, které prodejcům přeci jen poskytují komfortnější pracovní podmínky.

Pro rok 2018 bylo naštěstí nebezpečí úplného zániku těchto tradičních provozoven odvráceno, neboť barcelonští radní se po letech konečně rozhodli vyhovět přání majitelů těchto stánků, kteří nyní nově při odchodu do penze mohou licenci prodat i třetí osobě a ne jen přímým příbuzným, jak tomu bylo dosud. Onu dvacítku tradičních pojízdných stánků naleznete kupříkladu na mapě barcelonské televize betevé. Jinak samozřejmě existují další desítky a stovky míst, kde v katalánské metropoli pořídíte xurros, ačkoliv jen tyto pojízdné stánky dosud připomínají ony nostalgické časy minulosti. Na přehled těch všeobecně nejdoporučovanějších míst, doplněný i o několik ryze subjektivních tipů, kam v Barceloně zajít na xurros, se podíváme na následujících řádcích...

Jeden z emblematických barcelonských podniků: Churrería J. Argilés na carrer de la Marina 
(Foto: Marta Huertas)

TOP 10 XURROS V BARCELONĚ

1. Xurreria San Román: Podnik fungující od roku 1969, mnohými považován za jeden z nejlepších podniků svého druhu v Barceloně. Kromě skvělé kvality hraje ve srovnání s konkurencí velkou roli i relativně nízká cena. Aktuálně disponují dvěma provozovnami v Eixamplu a Sant Andreu otevřenými denně od 8 do 22 h.
    
2. Granja Viader: Legendární mléčný bar, jehož historie sahá až do roku 1870. Mimo jiné právě zde se zrodil slavný katalánský nápoj Cacaolat a čím tu jsou už léta letoucí proslulí, je zejména skvělá čokoláda. Granja Viader se nachází v samotném centru Barcelony, na carrer d'en Xuclà, nedaleko slavné tržnice La Boqueria. Otevřeno dopoledne a k večeru kromě neděl a svátků.


3. Comaxurros: Moderní, hipstersky laděný podnik, kde se v extra panenském olivovém oleji smaží úžasné xurros. Často k dispozici netradiční příchuti. Svým způsobem i tady natrefíte na lokální atmosféru, neboť podnik se nachází docela daleko od centra města, na carrer Muntaner 562.
    
4. La Pallaresa: Naopak v naprostém centru (carrer Petritxol, 11) se nachází další vyhlášená xurreria, která se též může chlubit dlouhou tradicí. Ale samozřejmě časté umisťování do žebříčku nejlepších xurros a blízkost centru znamenají častý přetlak turistů.
5.  
6. Xurreria Sport: Dost možná nejstarší ze stánkových prodejen. Tradice xurros na Plaça Lesseps v Gràcii sahá údajně až do roku 1928. Kromě xurros prodávají i skvělé brambůrky. Otevřeno od úterý do neděle, vždy dopoledne a odpoledne.
    
7. Xurreria "El Savi": Stačí vystoupit z metra na stanici Alfons X (L4) a nemůžete to minout. Pro místní je tato xurreria naprostou institucí - funguje ostatně už takřka 50 let.
    
8. Xurreria Sagrada Família: Rodinný podnik založený v roce 1950. Nabízí tradiční sortiment a výbornou ubikaci (Plaça de Sagrada Família, 26). Výborné jsou pak zejména jejich domácí smažené brambůrky. Otevřeno denně od devíti do devíti.
    
9. Xurreria Trébol: Podnik rodiny Balcellsů je typickým příkladem modernizace celého byznysu. Původně totiž začínali s pojízdným krámkem, až si časem našli současné místo na carrer Còrsega, 341, kde i nadále servírují skvělé xurros. Otevřeno mají obvykle od 9.00 do 22.00, ovšem od pátečního rána až do nedělního večera mívají otevřeno nonstop.
    
10. Xurreria J. Argilés: Emblematický podnik je hotovou institucí pro řadu lidí, kteří se o víkendech vyráží bavit do oblasti Port Olímpic. Stánek u stanice metra Marina (L1) bývá o víkendech otevřený nonstop. Na daném místě se nachází od roku 1958, celý byznys pak funguje ještě o několik let déle. Jak dodává sám majitel, José Argilés, svůj stánek otevřel v den inaugurace fotbalového stadionu Camp Nou (1955).
     
11. La Nena: Další vyhlášená barcelonská čokoládovna, kde kromě xurros dostanete i celý další pekařský a cukrářský sortiment. Lidé si pochvalují zejména lokální atmosféru, neboť La Nena se nachází v srdci čtvrti Vila de Gràcia (carrer Ramón y Cajal, 36), což znamená vyhlášenou gastronomickou adresu s doposud redukovaným množstvím turistů.
     

XURREALISME

Určitou nostalgii za pomalu mizícím světem pojízdných stánků s xurros cítí fotografka Marta Huertas, která se svým zajímavým projektem Xurrealisme již několik let pravidelně cestuje po katalánských galeriích. Její jednoduché a přitom tak výmluvné snímky zachycují právě onen velký kus nostalgie, který za sebou tyto pojízdné prodejny nechávají. Sílu těchto fofografií ostatně můžete posoudit sami v následujícím videu.

Katalánský parlament

Katalánský parlament (Parlament de Catalunya) je v souladu se španělskou ústavou (1978) a Katalánským autonomním statutem (1979, 2006) jednou ze složek regionální samosprávy, kterou reprezentuje institucionální systém Generalitat de Catalunya. Podle znění statutu z roku 2006 katalánský parlament reprezentuje katalánský lid a je nositelem zákonodárné moci v regionu.

Zasedací sál katalánského parlamentu (Foto: www.elnacional.cat)

HISTORIE

Samotná historie tohoto zákonodárného orgánu ovšem sahá do dávné minulosti. Někteří historikové odvozují původ katalánského parlamentarismu již z formálních setkávání představitelů šlechty a církve v 11. století (Pau i Treva de Déu), která měla sloužit k vyřešení lokálních konfliktů mezi různými šlechtickými rody a zároveň zabezpečit alespoň základní ochranu prostého lidu v tehdejších krušných časech feudalismu. Za jednoho ze zakladatelů zmiňovaných setkávání je považován opat Oliba, jenž zorganizoval vůbec první z nich v hrabství Rosselló (1027). Později tento typ jednání probíhal na královském dvoře, až se v průběhu vlády krále Jaume I. (1213-1276) instituce pozvolna přeměnila v Corts Generals de Catalunya, jejichž počátek však oficiálně datujeme až od jejich zasedání v Barceloně roku 1283. Corts Generals de Catalunya (Katalánské generální kortesy) bylo možno ve středověku považovat za skutečného předchůdce dnešního parlamentu. Instituce byla tvořena reprezentanty tří vůdčích společenských vrstev (šlechta, církev a měšťanstvo), přičemž tito měli zásadní vliv na finální podobu státní politiky, neboť celý systém byl založen na vzájemně se doplňujících rolích panovníka a Corts. V praxi to tedy znamenalo, že na rozdíl od některých sousedních státních útvarů neměl v Katalánsku panovník neomezenou moc a jeho vláda se musela opírat o souhlas a často i určitý kompromis s vůli vzešlou od zástupců v Corts. Tato charakteristika katalánského politického systému později nutně vedla ke střetu se spíše absolutisticky koncipovanými systémy sousední Kastilie či Francie.

Tento středověký systém měl samozřejmě k dnešnímu pojetí demokratického parlamentu značně daleko a většina katalánské populace (rolníci apod.) v něm neměla žádného zastání, nicméně alespoň v základních obrysech šlo o institucionální zřízení, v němž lze hledat skutečný původ dnešního katalánského parlamentu. Zasedání Corts mohl svolat pouze král, takže zcela na jeho libovůli závisela četnost takových setkávání. Roku 1359 vznikla instituce Diputació del General, později známá jako Generalitat, jejímž úkolem byl zejména výběr daní. Později, v průběhu 16. a 17. století, tato instituce působila fakticky jako katalánská vláda, neboť Aragonské koruně (a tím pádem i Katalánsku) v té době vládly kastilské rody známé svými absolutistickými sklony, což se v praxi projevovalo jen výjimečným svolávání Corts. Celý tento instituční systém v Katalánsku definitivně zanikl po roce 1714 a trvalo více než 200 let, než došlo k jeho alespoň částečnému obnovení.

Určitou náhražkou parlamentu se v letech 1914-1925 stala instituce Mancomunitat de Catalunya, ačkoliv šlo o čistě administrativní orgán, který však pro tehdejší politickou fázi katalánského národního obrození představoval důležitý symbol pozvolného návratu k jisté formě autonomie. K opravdovému vzniku či znovuobnovení katalánského parlamentu došlo až s nástupem Druhé Španělské republiky v roce 1931. Návrat k demokracii znamenal mimo jiné obnovení instituce Generalitat a v souladu s Katalánským autonomním statutem z téhož roku byl zřízen i katalánský parlament. K prvním volbám do něj došlo 20. listopadu 1932. Avšak komplikovaná doba katalánskému parlamentu příliš nesvědčila, a tak kupříkladu po událostech z října 1934, kdy se katalánští politici pokusili vyhlásit samostatnost, byl autonomní statut pozastaven a parlament se nemohl sejít celých 17 měsíců. Fungovat začal katalánský parlament opět až po volbách v roce 1936, nicméně to už bylo takřka v předvečer španělské občanské války, jejíž konec v roce 1939 znamenal kvůli nástupu Frankovy diktatury i konec veškerých katalánských politických institucí.

Jak už bylo zmíněno na začátku, katalánská vládní instituce Generalitat byla po návratu k demokracii obnovena a roku 1979 byl schválen nový Katalánský autonomní statut, který dal definitivní podobu novému institucionálnímu zřízení regionální samosprávy. 20. března 1980 se konaly první volby do katalánského parlamentu a 10. dubna téhož roku poslanci poprvé zasedli do svých lavic. Od té doby již katalánský parlament funguje bez přerušení se standardním čtyřletým volebním obdobím, ačkoliv zejména v posledních letech v rámci politické krize mezi Španělskem a Katalánskem docházelo poměrně často k předčasným volbám. K těm prozatím posledním došlo 14. února 2021.


KATALÁNSKÝ PARLAMENT DNES
Volby do katalánského parlamentu probíhají poměrným volebním systémem s přihlédnutím k proporčnímu zastoupení čtyř katalánských provincií. Je tvořen 135 poslanci (85 Barcelona, 17 Girona, 15 Lleida, 18 Tarragona). Poslancem se může stát kdokoliv k tomu způsobilý, starší 18 let. Volby do katalánského parlamentu se musejí konat minimálně vždy jednou za čtyři roky, avšak může dojít i k předčasným volbám, pokud je parlament rozpuštěn, což je výlučná pravomoc katalánského premiéra (President de la Generalitat) - i když v souvislosti s událostmi na podzim 2017 je evidentní, že španělská vláda se v rámci použití článku 155 španělské ústavy necítí povinna tuto skutečnost respektovat. Mezi zásadní funkce katalánského parlamentu patří samozřejmě legislativní činnost v rámci pravomocí stanovených autonomním statutem a španělskou ústavou, dále pak schvalování rozpočtu Generalitat de Catalunya či volba předsedy vlády. Katalánský parlament funguje vesměs velmi podobně jako obdobné instituce všude v Evropské unii, avšak s omezeními danými faktem, že jde pouze o regionální parlament. Více informací o činnosti a fungování této instituce se dozvíte na webových stránkách www.parlament.cat, jež nabízejí všechny důležité informace v katalánštině, španělštině, okcitánštině, angličtině a francouzštině.

Současné dění kolem fungování katalánského parlamentu nemá v historii obdoby. Jak víme, 27. října 2017 vyhlásil parlament v rámci eskalace španělsko-katalánské politické krize katalánskou nezávislost. Následně byl v rámci diskutabilního výkladu aplikace článku 155 španělské ústavy rozpuštěn španělským premiérem Marianem Rajoyem, který zároveň vyhlásil předčasné volby, které proběhly 21. prosince 2017. Připomeňme, že šlo o již několikáté předčasné volby v řadě - standardní čtyřleté volební období skončilo naposledy v roce 2010 a od té doby se v Katalánsku předčasně volilo už čtyřikrát (2012, 2015, 2017, 2021). 

Budova katalánského parlamentu v Parc de la Ciutadella (Foto: www.elnacional.cat)

SÍDLO PARLAMENTU
Poměrně zajímavým paradoxem je současné umístění parlamentu. Instituce totiž od roku 1932 sídlí v paláci v barcelonském Parc de la Ciutadella. Konkrétně jde o jednu z mála budov, které byly součástí původního pevnostního komplexu, jenž španělský král nechal na místě dnešního parku vystavět v 18. století pro lepší kontrolu nad často rebelující katalánskou metropolí. Katalánský parlament tak dnes sídlí v budově, která kdysi sloužila jako arzenál nenáviděné pevnosti. Ta definitivně zanikla roku 1868 a většina jejího prostoru se stala místem, kde Barcelona o 20 let později uspořádala Světovou výstavu 1888, a veřejným parkem. Budova arzenálu byla roku 1889 pod dohledem městského architekta Pere Falquése přebudována na královský palác, nicméně královský pár při svých návštěvách Barcelony záhy preferoval jiné místo, a tak se budova po dalším rozšíření na počátku 20. století proměnila na městské muzeum umění. V roce 1932 pak katalánský premiér Francesc Macià rozhodl o novém využití paláce, a tak nově zvolený katalánský parlament 6. prosince téhož roku poprvé zasedal už zde. Jak bylo patrno již z předchozího vyprávění, s příchodem frankismu daná instituce fakticky zmizela z povrchu zemského, a tak budovu využívali nejprve vojáci a později se v ní opět usídlilo muzeum umění.

Roku 1980 se obnovený katalánský parlament vrátil do svého "původního" sídla a v jednom z největších městských parků sídlí doposud, ačkoliv prozatím v něm stále sousedí s barcelonskou zoo, což již roky způsobuje neustálé stížnosti poslanců na nelibý zápach, který se občas line do okolí. Pro zajímavost ještě připomeňme, že na opačné straně se hned vedle katalánského parlamentu nachází i malý český koutek v podobě lavičky Václava Havla. Katalánský parlament je i relativně snadno přístupný široké veřejnosti i zahraničním turistům. Přibližně hodinovou komentovanou prohlídku (katalánsky, španělsky, anglicky) lze absolvovat v konkrétních termínech (obvykle několikrát týdně) po předchozí registraci přes internet. Zcela zdarma. 

SEZNAM PŘEDSEDŮ KATALÁNSKÉHO PARLAMENTU (1932-2024)

1. Lluís Companys i Jover (1932-1933, ERC)
2. Joan Casanovas i Maristany (1933-1938, ERC)
3. Josep Irla i Bosch (1938-1940, ERC)
4. Antoni Rovira i Virgili (1940-1949, ERC, v exilu)
5. Manuel Serra i Moret (1949-1954, PSUC, v exilu)
6. Francesc Farreras i Duran (1954-1980, ERC, v exilu)
7. Heribert Barrera i Costa (1980-1984, ERC)
8. Miquel Coll i Alentorn (1984-1988, UDC)
9. Joaquim Xicoy i Bassegoda (1988-1995, UDC)
10. Joan Reventós i Carner (1995-1999, PSC)
11. Joan Rigol i Roig (1999-2003, UDC)
12. Ernest Benach i Pascual (2003-2010, ERC)
13. Núria de Gispert i Català (2010-2015, CiU)
14. Carme Forcadell i Lluís (2015-2018, Junts pel Sí)
15. Roger Torrent i Ramió (2018-2021, ERC)
16. Laura Borràs i Castanyer (2021-2023, JxC)
17. Anna Erra i Solà (2023-současnost, JxC)

Nová předsedkyně katalánského parlamentu Laura Borràs i Castanyer z JxC (Foto: www.parlament.cat)

Katalánská města - statistika

Katalánský statistický institut (IDESCAT) před pár dny zveřejnil výroční zprávu zahrnující statistické údaje katalánské populace k 1. lednu 2017. Ze statistik se můžeme dozvědět kupříkladu to, že v uplynulém roce v Katalánsku žilo celkem 7 496 276 obyvatel, což znamenalo o takřka 48 000 více lidí než v roce 2016. Po mnoha letech ekonomické krize tak katalánská populace už druhým rokem roste a brzy se vrátí na úroveň let 2011-2012, kdy počet Katalánců překročil hranici 7,5 milionu. Z daných statistik můžeme vyčíst spoustu zajímavých informací - kupříkladu potvrzení skutečnosti, že Katalánsko má jednu z nejdelších středních délek života v Evropě (83,2 let celkově, u žen takřka 86 let), což se projevuje i na celkovém počtu žijících sto a víceletých osob. Pro představu vězte, že v roce 2017 v Katalánsku žilo přibližně 2 400 osob, které oslavily minimálně 100. narozeniny, zatímco v desetimilionovém Česku jich není ani 600.

Nás ovšem nyní budou zajímat katalánská města a konkrétněji počet jejich obyvatel dle těchto nejnovějších statistik. I když je Katalánsko rozděleno do čtyř provincií (Barcelona, Tarragona, Girona a Lleida), nebylo by úplně správné si myslet, že všechna tato čtyři města budou zároveň městy největšími. Některé totiž stále ještě může překvapit skutečnost, že Tarragona ani Lleida se neperou o druhé místo za Barcelonou a že Girona nepatří ani do první desítky největších katalánských měst. Naopak, přední příčky okupují města, která jsou již natolik srostlá s Barcelonou, že se od sebe již jen těžko odlišují (barcelonské metro koneckonců zajíždí do Badalony či do L'Hospitaletu). Většina lidí tak má sklony spojit všechna tato města do jedné metropolitní Barcelony. 

Jak je patrné z následující tabulky, velká většina obyvatel Katalánska skutečně žije v okruhu do 30-35 km od hlavního města a jen pár měst z TOP 30 se nachází dále od Barcelony. Jedná se kupříkladu o města Lleida, Tarragona, Reus, Girona, Manresa, Vilanova i la Geltrú, Figueres, či Vic. Na rozdíl od roku 2013, kdy jsme vám zde nabízeli podobný žebříček, z první třicítky vypadla některá letoviska na pobřeží Costa Brava (Blanes, Lloret de Mar. Oproti předchozím letům zmiňme ještě důležitý posun na třetí příčce, kam se letos vyšvihla Terrassa, která těsně předstihla Badalonu. Na závěr ještě připomeňme, že jde o statistiky oficiálně zaregistrovaných obyvatel Katalánska, takže při zahrnutí neregistrovaných přistěhovalců či cizinců dlouhodoběji zde usazených můžeme v případě Katalánska reálně hovořit až o osmimilionové populaci.

TOP 30 NEJVĚTŠÍCH KATALÁNSKÝCH MĚST - POČET OBYVATEL

1. Barcelona                             (1 620 809 obyv.)
2. L'Hospitalet de Llobregat     (257 349 obyv.)
3. Terrassa                               (216 428 obyv.)
4. Badalona                              (215 678 obyv.)
5. Sabadell                               (209 931 obyv.)
6. Lleida                                  (137 327 obyv.)
7. Tarragona                            (131 507 obyv.)
8. Mataró                                 (126 127 obyv.)
9. Santa Coloma de Gramenet  (117 597 obyv.)
10. Reus                                    (103 123 obyv.)
11. Girona                                 (99 013 obyv.)
12. Sant Cugat del Vallès           (89 516 obyv.)
13. Cornellà de Llobregat          (86 610 obyv.)
14. Sant Boi de Llobregat          (82 142 obyv.)
15. Rubí                                    (75 568 obyv.)
16. Manresa                              (75 152 obyv.)
17. Vilanova i la Geltrú             (66 077 obyv.)
18. Viladecans                           (65 993 obyv.)
19. Castelldefels                       (65 954 obyv.)
20. El Prat de Llobregat            (63 897 obyv.)
21. Granollers                          (60 695 obyv.)
22. Cerdanyola del Vallès         (57 723 obyv.)
23. Mollet del Vallès                 (51 128 obyv.)
24. Gavà                                   (46 538 obyv.)
25. Figueres                              (45 961 obyv.)
26. Esplugues de Llobregat       (45 890 obyv.)
27. Sant Feliu de Llobregat       (44 198 obyv.)
28. Vic                                      (43 964 obyv.)
29. Vilafranca del Penedès       (39 532 obyv.)
30. Igualada                              (39 316 obyv.)

O spoustě z těchto měst byla nebo bude řeč v některém ze samostatných článků. Pojďme se ale nyní podívat ještě na opačný konec žebříčku, kde se letos také udála jedna převratná změna, a představme si ve zkratce pětici nejmenších katalánských vesniček...

1. GISCLARENY (27 obyvatel): Jen hrstka roztroušených domečků u horské cesty vedoucí z vesničky Bagà skýtá pěkný výhled na mytickou katalánskou horu Pedraforca. Spolu se Sant Jaume de Frontanyà si již dlouhé dekády udržují populaci okolo 30 stálých obyvatel. Oproti roku 2016 Gisclareny přišlo o dva z nich, až se počet ustálil na historickém minimu 27 osob (15 mužů a 12 žen). Uvidíme, jestli se do této Bohem zapomenuté a oficiálně nejmenší katalánské vesničky nyní vydají nějací turisté...
   
   
2. SANT JAUME DE FRONTANYÀ (30 obyvatel): Dlouholetý šampion, stejně jako Gisclareny se nachází v okrese Berguedà. Již několik dekád nejmenší katalánská obec, avšak za uplynulý rok se rozrostla hned o tři obyvatele, což ji ale připravilo o dlouholetý primát. Nic to ale není proti nárůstu o takřka desítku obyvatel od doby před sedmi lety, kdy žilo v Sant Jaume dokonce pouhých 19 osob. Vesničku, o níž máme první zmínky z počátku 10. století, tvoří kamenný kostel (pozůstatek někdejšího kláštera) a pár kamenných domečků okolo. Na první pohled možná nuda, ale uznejte sami... nevypadá to přímo úžasně romanticky?
   
   

   

   Sesazený šampion Sant Jaume de Frontanyà (Foto: wikipedia.org)

3. FÍGOLS (42 obyvatel): A do třetice návštěva hlubokých lesů v okolí města Berga. Přitom ještě v 50. letech minulého století tu žily takřka tři stovky obyvatel. Dominantou Fígols je románský kostelík zasvěcený svaté Cecílii. Součástí této vesničky byla i osada Peguera (dnes již neexistující). Ta se proslavila především jako rodiště partyzána Ramona Vily Capdevily.
   
   

   

   Fígols (Foto: wikipedia.org)

4. LA FEBRÓ (42 obyvatel): Další malá vesnička tentokráte v okrese Baix Camp, letos se dělí o 3.-4. příčku s výše zmíněnou obcí Fígols, neboť v posledních letech pravidelně přichází o obyvatele. První zmínky o La Febró jsou z 12. století, od počátku 15. století pak ve vesnici vzniká i funkce starosty. I když jde opět o hornatou oblast, poměrně slušně se tu daří zemědělství.
     
5. FORÈS (45 obyvatel): Pátá nejmenší katalánská vesnička s bohatou minulostí se nachází v okrese Conca de Barberà. Díky své vyvýšené pozici nad okolní krajinou nabízí Forès krásné výhledy do širokého okolí. Dřívější slávu dnes už připomíná pouze románský kostel a několik pracně udržovaných slavností. Dnes jde spíše o letní sídlo uspěchaných městských obyvatel, kteří si sem jezdí na léto odpočinout. Dalšími nejmenšími obcemi Katalánska jsou Senan (49 obyv.), Savallà del Comtat a Quar (obě 57 obyv.).

Nejkrásnější barcelonské vyhlídky

Barcelona se může chlubit celou řadou míst s krásným výhledem. Mnoho z nich se ostatně v souvislosti s čím dál rostoucím počtem turistů dokázalo šikovně adaptovat na nové časy, a tak dnes začíná být umění najít místo s krásným výhledem bez vstupného. Na druhou stranu je ale pravda, že turistický ruch se stále ještě drží zejména centra katalánské metropole, a tak si Barcelona prozatím dokázala uchovat v okrajových čtvrtích místa překvapivá, autentická a někdy i trochu tajuplná. Bezesporu mezi ně patří i kopcovitý pás s nikterak originálním názvem Tres Turons (Tři kopečky), který zahrnuje vrcholky Turó de la Rovira, Turó del Carmel a Turó de la Creueta del Coll. A právě sem se musíme vydat za těmi bezkonkurenčně nejkrásnějšími výhledy na katalánskou metropoli.

Výhledy na Barcelonu z Turó de la Rovira (2011)

TURÓ DE LA ROVIRA

Ze všech tří výše zmíněných kopců je krásný výhled do okolí, ale Turó de la Rovira, vyhlídka známá též jako Els Búnkers del Carmel, je prostě jedinečný. Vrcholek tohoto kopce se nachází ve výšce 262 m. n. m. a je z něj vidět opravdu celá Barcelona. Klidně navštivte Sagradu, Montjuïc, Park Güell či Kolumbův sloup na konci Rambly - odevšad se vám dostane jen částečného výhledu na město. Opravdový 360° rozhled budete mít jen z Turó de la Rovira!

Právě onen strategický rozhled po celé barcelonské pláni je důvodem bohaté historie tohoto místa. Díky archeologům víme, že pahorek obývaly ve 4. až 1. století př. n. l. některé iberské kmeny, které odsud pozorovaly kupříkladu příchod Římanů a snad i založení římské kolonie Barcino někdy mezi léty 15 a 13 př. n. l. Dlouhá staletí pak byl vrcholek jen nepříliš obývanou součástí barcelonského venkova. Ke konci 19. století na úpatí kopce začaly růst letní rezidence bohatých měšťanů. Skutečně důležitou roli však kopec sehrál až s příchodem španělské občanské války (1936-1939), kdy byla na jeho vrcholek umístěna protiletecká baterie, která měla Barcelonu chránit před nálety německých a italských stíhaček. Baterii tvořily celkem čtyři kanony Vickers 105mm, které na místě setrvaly ještě několik dlouhých měsíců po konci války.

Turó de la Rovira se však nedlouho po válce opět stal místem čilého ruchu. V letech 1940-1970 do Katalánska proudily stovky tisíc migrantů z jihu Španělska. Barcelona tento nápor nezvládala, a tak na mnoha místech vyrůstaly nefalšované slumy. Podle dobových odhadů takto na přelomu 50. a 60. let minulého století žilo až 100 000 osob. Jedním z těch nejznámějších byl slum na Turó de la Rovira, kde na půdorysu opuštěných bunkrů protileteckých baterií vznikla celá čtvrť známá jako Barri dels Canons, kterou obývalo více než 600 lidí. Krásný výhled do okolí však byl asi tím jediným plusem takového života - domky postavené ze všeho možného postrádaly jakékoliv moderní vymoženosti (elektřina, kanalizace, voda,...). V ohledu vybavenosti se situace těchto obyvatel lepšila jen pozvolna. Když roku 1963 umístily barcelonské vodárny na vrcholek kopce vodojem, dokázali si zdejší obyvatelé na černo vytvořit improvizovaný vodovod, nicméně radnice se do vylepšení jejich životních podmínek pustila až po velkém tlaku sousedského sdružení čtvrti v polovině 70. let. Většina barcelonských slumů zmizela v souvislosti s přípravou města na olympijské hry v roce 1992. Symbolicky právě čtvrť na Turó de la Rovira patřila na samém počátku 90. let k těm posledním, které šly k zemi. 

Do tmy se nořící Barcelona přiláká každý večer davy mladých... (2017)

Pokud si dané místo chcete vychutnat opravdu individualisticky, přijďte ráno... (2017)

Další dlouhé roky byl vrchol kopce zanesen sutinami a zbytky bývalých obydlí. Tento nezájem radnice však z místa učinil jeden z nejautentičtějších a masovou turistikou nepolíbených koutů katalánské metropole. Až docela nedávno došlo k revitalizaci celé zóny s cílem vytvořit z Turó de la Rovira muzejní prostor pod širým nebem. Celé místo prošlo dvěma většími rekonstrukcemi v letech 2010-2011 a 2014-2015, takže dnes funguje jako oblíbená vyhlídka, přičemž zachovává i památky na zmiňované slumové osídlení z druhé poloviny 20. století (lepší představu o tom, jak Turó de la Rovira vypadal před tímto zásahem, si můžete udělat ve videu). Procházet se tu můžete třeba po dlaždičkách, které kdysi byly podlahami něčích obýváků, koupelen či kuchyní...

Ještě před pár lety tak ani velká část obyvatel Barcelony o místě s krásnými výhledy netušila. Jednalo se o klidný a zcela netradiční kout uspěchaného velkoměsta, místo jako stvořené k romantickému pikniku uprostřed betonového komplexu. To se ostatně potvrdilo při natáčení španělského filmu Tengo ganas de ti (2012), jehož producenti si pro jednu ze scén vybrali právě tento romantický kout. Od té doby popularita tohoto místa začala výrazně stoupat a dnes už jde bohužel o jedno z mnoha míst v turistických itinerářích zahraničních návštěvníků katalánské metropole. Po večerech je tu tím pádem plno. Pokud byste chtěli zakusit dřívější osamělou atmosféru tohoto místa, musíte se sem vydat hned ráno, kdy vám společnost budou dělat tak maximálně místní popeláři, kteří se budou snažit odstranit následky místní večerní chlastačky. 

Návštěva slavných "bunkrů" není nikterak složitá. Můžete se sem dostat kupříkladu před Parc del Guinardó nebo ze zastávky autobusu 22 na carrer de la Gran Vista. Nicméně pokud máte nabitý program a chcete do něj vtěsnat co nejvíce zážitků, pak je nejideálnější cesta na vrchol Turó de la Rovira přes carrer de Mühlberg, kam se dostanete kupříkladu autobusem 24 nebo V19. Zastávka se nachází přímo před slavným barem Delicias, kde dělají jedny z nejlepších patates braves ve městě. Nejprve se tedy můžete stavit na něco dobrého sem a následně podniknout desetiminutový výšlap až na samý vrcholek, nebo se v baru osvěžit až po sestupu dolů. A když už budete nahoře, rozhodně se projděte i ulicí carrer Marià Lavèrnia, která dnes alespoň vzdáleně připomíná atmosféru předolympijské Barcelony.

TURÓ DEL CARMEL

Pokud se spokojíte až s druhým nejlepším výhledem ve městě, avšak s tou výhodou, že tady nepotkáte davy opilých britských teenagerů, stačí se přesunout hned na vedlejší kopec. Turó del Carmel je dokonce o několik metrů vyšší (266 m. n. m.), ačkoliv to v praxi není moc poznat, a cesta sem je opravdu mnohem přírodnější. Přístupů na vrchol je několik. Posloužit coby orientační bod může opět bar Delicias, akorát se vydejte na opačnou stranu. Zajímavý a poměrně přímý je i vstup z carrer del Santuari, kde se zničehonic ve svahu objevují příkré schody, po nichž stačí mířit jen pořád nahoru. Případně se sem dá dojít docela pohodlně z vedlejšího Parku Güell přes Mirador de Virolai. Turó del Carmel mohou ocenit zejména vášniví čtenáři knih barcelonského autora Juana Marsého, jehož příběhy se často odehrávají právě zde.

Turó del Carmel nabízí řadu autentických zákoutí - od holého vršku s nádherným výhledem na město až po respekt budící uličky carrer Marsans i Rof a carrer de les Coves d'en Cimany, které se příliš neliší od poloslumových ulic jihoamerického střihu. Výhledy z Turó del Carmel jsou krásné, ale pokud toužíté dohlédnout až do Badalony a okolních měst, bude vám ve výhledu zavazet výše zmiňovaný Turó de la Rovira. Výhodou tohoto místa je však jeho dosavadní neznámost mezi turisty, takže tu obvykle narazíte jen na pár nadšených sportovců či osamělých pejskařů. Každopádně vzhledem k vzájemné blízkosti obou vrcholků není nic snazšího, než postupně prozkoumat oba vrcholy a sami rozhodnout, ze kterého je úžasnější výhled a na kterém panuje autentičtější atmosféra. Tak jen do toho! :-)

Pohled na Barcelonu z vrcholku Turó del Carmel (2017)

Baldiri Reixac

Zcela nevědomky se se jménem Baldiri Reixac setkal snad každý, kdo v Barceloně někdy navštívil slavný Gaudího Park Güell. Často si totiž nelze nevšimnout, že jedna z budov v areálu - která dříve Eusebimu Güellovi sloužila coby letní rezidence - dnes funguje jako škola. Děti z okolí se tak vzdělávají ve skutečně privilegovaném prostředí. Zmiňovaná škola (Escola Baldiri Reixac) je pojmenována po jednom z historicky nejvýznamnějších katalánských pedagogů.

Escola Baldiri Reixac (uprostřed) v barcelonském Park Güell (Foto: Miguel Guada)

Baldiri Reixac i Carbó (1703-1781) se narodil ve vesničce Bell-lloc d'Aro v katalánském kraji Empordà do sedlácké rodiny, jež patřila k nejbohatším v širokém okolí, proto se jejich dětem dostalo kvalitního vzdělání. Silnou tradici měl v rodině i církevní vliv. Sám Baldiri byl druhým nejstarším z osmi bratrů, z nichž dobrá polovina nakonec působila jako duchovní. Stejná cesta čekala i na Baldiriho, jenž většinu svého života (od roku 1730 až do své smrti) prožil jako rektor farního kostela Sant Martí d'Ollers ve vesnici Vilademuls, asi 15 km severně od Girony. Ze své pozice místního faráře vykonával v okolí i roli učitele a nositele kultury. Tuto zkušenost později zúročil při přípravě díla, jimž se již navždy zapsal do pedagogické historie Katalánska.

Ve svém díle Instruccions per a l'ensenyança de minyons (1749) totiž nastínil inovativní přístup k výuce dětí ve venkovských školách, a podle mnohých tak zároveň vytvořil jednu z prvních katalánských encyklopedií, neboť kromě praktických rad o přístupu k výuce nabízí tato kniha kupříkladu několik gramatických tabulek, základní kompendium klíčových předmětů základní školní docházky (zeměpis, matematika, fyzika, hudební a náboženská výchova apod.) či katalánsko-španělský slovník. Právě otázka katalánštiny ve výuce je ostatně tím hlavním důvodem, proč na Reixaca katalánská historie dodnes pamatuje. Autor ve svém díle jednoznačně zastává myšlenku nutnosti výuky v jazyce, který je vlastní tomu danému národu, což v katalánském případě znamená samozřejmě obhajobu výuky v katalánštině. Sám Reixac navíc zmiňuje, že děti by se měly naučit celkem pět jazyků, a to v následujícím pořadí: katalánština, latina, španělština, francouzština a italština. Na Reixaca se tak v průběhu staletí odvolávala celá řada zastánců výuky v katalánštině - smutný je pak zejména fakt, že nyní nemluvíme jen o obdobích diktatur, ale že dané téma potřeby hájit výuku v katalánštině je aktuální dodnes.

Baldiri Reixac šel ostatně příkladem a své dílo napsal katalánsky, i když v tehdejší době bylo ještě stále více než běžné podobné spisy publikovat v latině. A ve své době šlo o skutečný trhák, o čemž svědčí hned několik reedic v krátké době po vydání. Dlouhou dobu se nevědělo o tom, že kniha má dvě části - ta druhá nebyla ve své době publikována, ale Reixac ji velice pravděpodobně dokončil brzy po té první; našla se náhodou až na konci 70. let 20. století v Gironě. Odkaz tohoto představitele osvícenství v Katalánsku tedy přetrval až do dnešních dnů. Dnes se po Reixacovi pojmenovávají školy - jako kupříkladu ta v Parku Güell, která funguje od roku 1929 - nebo se za přínos katalánskému školství udílejí pedagogické ceny nesoucí jeho jméno (Premi Baldiri Reixac).

Manuel d'Amat i de Junyent

Manuel d'Amat coby gubernátor Chile
(Foto: wikipedia.org)

Manuel d'Amat i de Junyent (1707-1782) se narodil v katalánské vesnici Vacarisses, nicméně jeho rodina se vždy pyšnila svým aristokratickým původem a věrností španělským Bourbonům, proto se katalánská historie této postavě příliš nevěnuje. Manuel d'Amat již od mládí nastoupil na vojenskou dráhu. Byl členem řádu Maltézských rytířů - několik let proto prožil přímo na Maltě a jako dvacetiletý se účastnil bojů v Africe a později v Neapoli. Celkově vzato stoupal velmi rychle po vojenském žebříčku, takže než byl roku 1755 dosazen do své první významné politické funkce, měl za sebou velmi úspěšnou vojenskou kariéru.

Coby úspěšný voják proto v letech 1755-1761 zastával funkci gubernátora v tehdy stále ještě problematické oblasti Chile. V této roli se osvědčil, a tak přišla zasloužená pocta v podobě postupu na pozici místokrále Peru. Amat se tak stal přímým zástupcem španělského krále ve značné části kolonizovaného území Jižní Ameriky se sídlem v Limě. Tuto funkci Amat zastával velmi dlouho (1761-1777), což mu umožnilo zanechal po sobě opravdu jasnou stopu. Mezi jeho největší úspěchy dějiny řadí zejména kvalitní vedení stříbrných a zlatých dolů v Potosí, vytvoření nových vojenských těles a především dohled nad rekonstrukcí Limy po předchozím zemětřesení. Jak je ale obvyklé, v této významné funkci si výrazně přilepšil, a tak se v roce 1777 vracel na stáří do Barcelony jako velmi bohatý muž. A s řadou soudních pří na krku.

Manuel d'Amat však mnohé historiky fascinuje i svým dlouholetým milostným románkem s peruánskou herečkou Micaelou Villegas, známou též jako Perricholi. Miquita, jak ji též často láskyplně oslovoval, patřila v té době mezi nejkrásnější a údajně i nejtalentovanější divadelní herečky na kontinentu. Románek trval s drobnými pauzami 14 let a byl plný skandálů, které plnily tehdejší bulvár. Legendární je ostatně už samotný začátek jejich vztahu - mladá herečka prý souhlasila, že bude místokrálovou milenkou v případě, že ten jí k nohám snese Měsíc. A tak dal místokrál vybudovat známý bulvár Paseo de Aguas zakončený fontánou, v níž se zračí nebe. Pak už jen stačilo počkat na noc, kdy se Měsíc dostane do úplňku, a pozvat svou milou na noční procházku k nově zbudované fontáně... Herečka podobným způsobem ovlivňovala řadu místokrálových rozhodnutí, takže o ní lze směle tvrdit, že se na dnešní podobě Limy podílela větší měrou než leckterý architekt. Manuel d'Amat měl s Micaelou Villegas syna Manuela, jehož sice před návratem do Španělska zaopatřil, nikdy ho ale neuznal za svého dědice.

Do Barcelony se Amat vrátil roku 1777, přičemž ještě předtím si za zisky utržené během své patnáctileté vlády na kusem Jižní Ameriky nechal vystavět dva luxusní paláce - jedním z nich je známý Palau de la Virreina na barcelonské Ramble, druhým bylo letní sídlo v Gràcii. To se do dnešních dnů nezachovalo, avšak na jeho místě se nachází jeden z nejmalebnějších koutů Katalánska - Plaça de la Virreina. Na stará kolena ještě stihl uzavřít sňatek s Franceskou Fiveller, mladou dívkou z jednoho barcelonského aristokratického rodu, která mu skutečně navenek vylepšila image pošramocenou právě podezřelými zisky z Ameriky. Jednalo se spíše o sňatek z rozumu, i tak ale neměl dlouhého trvání. Manuel d'Amat zemřel 14. února 1782. Jeho výstavní paláce posléze obývala právě mladá vdova, která si svou dobrotou získala srdce mnoha obyčejných lidí. Právě proto jsou dnes místa spjatá s místokrálem (virrey) svým názvem fakticky spojená spíše s jeho ženou-místokrálovnou (virreina).

Maria Francesca Fiveller de Clasquerí i de Bru

O jejím krátkém životě vždy rozhodovali druzí. Ona sama tu možnost nikdy nedostala. Krátce byla i manželkou jednoho z nejvýznamnějších Katalánců své doby. Ačkoliv do katalánských či španělských dějin prakticky nezasáhla, její vrozená dobrota si získala srdce obyčejných lidí. Přesto nebo spíš právě proto její odkaz zůstává na dvou výrazných místech katalánské metropole. Pro Barcelonu zůstane už navždy oblíbenou "místokrálovnou" (virreina), i když ve skutečnosti jí vlastně vůbec nebyla.

Jediná známá podobizna "místokrálovny" dnes coby součást fasády kostela na Plaça de la Virreina
v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia (Foto: www.lavanguardia.com)

Celým jménem Maria Francesca Fiveller de Clasquerí i de Bru (1756-1791) byla třetí ze sedmi dcer, které se narodily do dobře situované rodiny obchodníka Joana de Fiveller. Spolu se sestrami vyrůstala Francesca v rodinném sídle na carrer de la Mercè v samotném centru Barcelony. Náctiletou dívku rodina poslala do kláštera Santa Maria de Jonqueres, jenž se až do poloviny 19. století nacházel na stejnojmenné ulici taktéž v centru Barcelony. Mladá Francesca se v něm sice připravovala na možný život řádové sestry, nicméně zmiňovaný klášter sloužil spíše jako internát pro dívky z bohatých a mocných rodin a hlavním cílem bylo zajistit jejich neposkvrněnost, než vejdou do svazku manželského. Paradoxně právě v klášteře se Francesca zamilovala, a to do bratra svých dvou tamních přítelkyň. Oním mladíkem byl Antoni d'Amat, synovec tehdy velmi váženého a mocného místokrále v Peru. Z mladické lásky vzešlo tajné zasnoubení, avšak z dodnes neznámých příčin nakonec ke svatbě samotné (1778) nedošlo. Ženich nedorazil.

Několik týdnů poté o mladou dívku projevil zájem mladíkův strýc-místokrál, Manuel d'Amat i Junyent, který se v té době již naplno usadil v Barceloně po návratu z 16 let trvajícího úřadování. Zde se legendy poněkud rozcházejí. Podle jedněch šlo o skoro až nezištné gesto, jímž chtěl mocný muž, který byl v té době třikrát starší než Francesca, trochu napravit synovcem pošramocené jméno rodu. Druhá, cyničtější, avšak nejspíš i realističtější verze pak hovoří o tom, že místokrál si vše naplánoval předem, jeho synovec to s dívkou nikdy nemyslel vážně, a jediným cílem tak bylo umožnit touto oklikou místokráli svatbu s mladou dívkou, aniž by vyvolal společenskou debatu. Ať už to bylo jakkoliv, ani tentokrát Francesca o svém osudu nemohla rozhodnout sama, a tak se 3. června 1779 konala svatba. A ani tentokrát se ženich nedostavil, neboť se zrovna zabýval chozením po madridských soudech, nicméně poslal za sebe zmocněnce, a tak se Francesca napodruhé skutečně stala paní Amatovou. 

Bývalý místokrál mezitím nechal v Barceloně vystavět palác (Palau de la Virreina), který se dodnes nachází na Ramble a funguje coby jedna z mnoha městských galerií. 23letá Francesca se tedy ihned po svatbě přesunula do paláce, kam za ní po několika týdnech dorazil i její tehdy již 72letý manžel. O jejich svazku nemáme bližší věrohodné informace. Podle všeho šlo ale pro oba partnery o jakýsi sňatek z rozumu. Podle zlých jazyků bývalý místokrál společnost své mladé manželky příliš nevyhledával, ačkoliv i přes své stáří byl vyhlášeným proutníkem. Francesca pro něj představovala spíše nenáročnou a společensky přijatelnou osobu, která mu nikdy nečinila sebemenší problémy a nic na něm nežádala. Pro "místokrálovnu", jak ji všichni ve městě znali, to znamenalo mimo jiné spoustu volného času, který všechen trávila v manželově knihovně. Podle všeho patřila ve své době k těm nejsečtělejším mladým dámám v celém Katalánsku. 14. února 1782 Manuel d'Amat umírá. Dle závěti má mladá vdova právo majetek po manželovi i nadále užívat, ačkoliv univerzálním Amatovým dědicem se stává jeho synovec Antoni - ano, ten, který Francesku kdysi nechal před oltářem. To později vede k určitým třenicím a rozporům, ale po několik letech obě strany dospějí k dohodě.

Poslední roky života Francesca prožije v opojení nové zamilovanosti, avšak vzhledem ke své pozici na ni tlačí ze všech stran, aby se znovu nevdávala. Svého muže však přežije jen o 9 let. 3. října 1791 se během mše zhroutí a je odvezena do paláce svých rodičů. V něm po několika hodinách umírá. Život Francesky Fiveller tak končí v necelých 35 letech. Dle přání je pohřbena po boku svého muže v panteonu rodiny Amat. Její celoživotně dobrotivá povaha se projevila v závěti, v níž pamatovala zejména na své sestry, ale neopomněla ani služebné z otcova paláce. Právě její přirozená dobrota a z dnešního pohledu snad i naivita si získala místo v srdcích obyčejných lidí, s nimiž během svého krátkého života přišla do styku. To také vysvětluje, proč se pro oba Amatovy paláce (první, již zmiňovaný, na Ramble; druhý v Gràcii) vžilo označení "místokrálovnin". Jako místokrálovnu ji tehdy znala celá Barcelona, ačkoliv se za Amata provdala až po skončení jeho úřadu v Peru. Gràcijský palác se do dnešních dní nedochoval - byl zbourán roku 1878 a na jeho místě vzniklo jedno z nejkrásnějších barcelonských náměstí: Plaça de la Virreina. Kromě pojmenování místa už onen palác i celý jeho příběh připomínají jen původní stavební kameny, které byly po rozboření místokrálovnina letního sídla použity na stavbu kostela, jenž je dodnes hlavní dominantou celého náměstí.

Na podzim roku 2017 se na knižním trhu objevila novelizovaná podoba místokrálovnina života. V díle Viaje al alma de Gràcia (španělsky) se mladá autorka Manuela Caraballo pokusila zachytit osudy této zajímavé a nepříliš známé ženy.

Catalunya 2018

Katalánsko má za sebou bouřlivý rok, zejména pak jeho druhou polovinu. Obvyklý klid parného léta narušily teroristické útoky v Barceloně a Cambrils, které si vyžádaly 16 obětí a více než stovku zraněných. Jelikož v Barceloně šlo o útok v oblasti turisty oblíbené ulice La Rambla, změnil 17. srpen život lidem z více než 35 států světa - řada z nich si katalánskou metropoli vybrala za cíl své letní dovolené. Někteří z nich už se z ní nevrátili. Islámský teror nám tak znovu připomněl, že právě Katalánsko je poměrně známou základnou džihádistů a že do oné chvíle k žádnému jinému útoku nedošlo zejména díky precizní práci místních policejních složek v odhalování lokálních teroristických buněk. Teroristická hrozba samozřejmě trvá i nadále, islámský radikalismus se z Katalánska vymýtit nepodařilo, a tak i dnes platí, že kupříkladu při procházce uličkami barcelonského Ravalu nevědomky potkáte i nějakého toho spolupracovníka Islámského státu. Snad jich časem ubude a podobný útok se už v Katalánsku nikdy neodehraje.

Barcelona se na titulních stranách světových médií držela i na podzim. Minimálně v západním civilizačním okruhu je dnes už jen málo lidí, kteří neslyšeli o násilném průběhu jednostranného referenda o nezávislosti (1. října), stejně jako o pozdějším vyhlášení Katalánské republiky (27. října) a vrcholem krize v podobě španělského zásahu do autonomie regionu. Katalánci však ve svém boji za nezávislost sázejí výhradně na mírové a co nejdemokratičtější postupy, proto se nakonec celá záležitost trochu uklidnila a po předčasných regionálních volbách (21. prosince) se může zdát, že (staro)nová katalánská vláda (složená ze stran hájících nezávislost) se nyní bude chystat na klidný průběh čtyřletého mandátu. 

Pokud tedy tato vláda vznikne. V nejbližších týdnech totiž do celé záležitosti opět promluví španělské soudy, které doposud drží ve vazbě čtyři a v exilu dalších pět lídrů katalánské nezávislosti. V průběhu ledna k nim klidně může přibýt někdo další, navíc osm z výše zmíněných bylo v prosincových volbách zvoleno poslanci a nyní budou mít problém se řádně zhostit svého mandátu. Boj se v katalánském parlamentu nejspíš svede o změny jednacího řádu tak, aby bylo těmto poslancům umožněno delegovat svůj hlas podobně, jako kdyby byli dlouhodobě nemocní či na rodičovské dovolené, a aby se Carles Puigdemont mohl účastnit volby premiéra online, aniž by musel fyzicky stanout v budově parlamentu, neboť jediný krůček na španělské teritorium ho pošle do vazby. V záloze už ostatně čeká španělský ústavní soud, který by se jistě rád vyjádřil i k tak interním záležitostem, jakou je změna jednacího řádu regionálního parlamentu. Ve španělsko-katalánském konfliktu tak nejspíš můžeme čekat poměrně bouřlivý počátek roku 2018. Pokud ale přes výše zmíněné překážky opravdu dojde k sestavení vlády stranami hájícími nezávislost, dá se čekat přeci jen určité uklidnění. Lídři těchto stran jsou si totiž vědomi, že pro jednostranné kroky nemají dostatečnou podporu voličů. Hlavními cíli pro nadcházející čtyři roky tak pro ně bude snaha o napravení škod, které v regionu napáchala aplikace článku 155 španělské ústavy, a následně potřeba rozšířit řady svých zastánců doma i v zahraničí.

Jedno je ale jisté. Rok 2017 bude v katalánské historii rozhodně významným milníkem, a tak můžeme cítit určité uspokojení, že jsme mohli být součástí opravdu památných okamžiků. Zde na blogu i na našem facebookovém profilu Catalunya 2011 každopádně jedeme dál, a tak se těšte na spousty dalších článků a zajímavostí z Barcelony i celého Katalánska. A jako obvykle se pokusíme o nějaké ty novinky, ale raději nic neslibujeme, neboť rozhodující a klíčový je čas, kterého se nám příliš nedostává. A to je vlastně i naše největší přání do roku 2018 - ať najdete dostatek času na uskutečnění svých plánů, předsevzetí a především svých snů! Mějte krásný a úspěšný rok 2018! 

Visca Catalunya 2018! :-) @>-->--